Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ryla jsem se jako nezbedný krtek, který právě poprvé vyšel nad zemský povrch a hned má problémy se dostat zpět. Možná to byl jen pocit, ale připadalo mi, že Take zatínal přední tlapky, abych se nemohla pod něj dostat. Prosím mě ne, prosím mě ne! Třásla jsem se, jako kdyby byla tuhá zima nejméně padesát pod nulou. Div jsem si nevytlačila oči, jak moc jsem obludu nechtěla vidět. Take pak začal mluvit, že to byl nějaký stín, ale jí ho prostě vidět nechtěla a nechtěla jsem riskovat, že otevřu oči a uvidím ho. Zuby jsem se zakousla do srsti Takeho, to jen kdyby náhodou.
Uši jsem natočila k němu, když mi říkal, že to do něho vstoupilo. Škubl sebou a já mu vytrhla pár chlupů. Otevřela jsem oči a zděšeně zírala kolem sebe.
Take se začal divně chovat, celý se třásl, tekly mu slzy a celý byl prostě divný. Šmarja, ono to do něho fakt vlezlo? Chtěla jsem si znovu zakrýt tlapkami tvář. Ale on se přestal hýbat a spadl na zem. "Takeru!" Vykřikla jsem, když jsem viděla, že se vůbec nehýbe. Ale najednou vlk ožil. Začal na mě vrčet a cenit zuby. Stáhla jsem ocas a srst se mi naježila přes celá záda. Přistoupil ke mně, obrátil mě na záda a chytil pod krkem. Pak začal mluvit nějaké divné věty. "Co to meleš, vypadni!" Křikla jsem na vlka, nebo ducha? To se někomu řekne magie, ale co je tohle? Černá magie? Sakra! "Nech mě být, nemůžeš zabít vládkyni." Snažila jsem se vyprostit z jeho tlap.
Byla jsem vyděšená k smrti. Jestli mě nezabije duch vlka, zabije mě ten strach. Divila jsem se, že jsem se nepočůrala. Celé tělo se mi třáslo, v očích jsem měla neskutečnou jiskru života a chtíče bojovat. Pošahaný duch, od začátku byl divný! Kopala jsem kolem sebe a hrozně jsem se vrtěla. "Tak mě nech umřít důstojně! V boji!" Zapřela jsem se vší silou do vlka, abych se vymanila z jeho spárů. Podařilo se mi to. Okamžitě jsem se přetočila na břicho a začala používat rozklepané tlapky. Zaslepeně jsem vystartovala a byla jsem natolik rychlá, že jsem po dvou skocích narazila tvrdě do stromu, který se mi připletl do cesty. Byla to pořádná šlupka, takže jsem se okamžitě sesunula k zemi jako hadrový panák se slovy "Nikdy mě ne… do… sta… neš." To už jsem se dostala do bezvědomí.

Otočila jsem se na Takeho. Nejspíše zase používal herecké umění. Co je? Snad se nebojíš v lese." Zasmála jsem se, protože kdo by se mohl bát? Ještě k tomu jsme byli dva. To je zase blbost Lucy. Klepala si na čelo malá bohyně v mé mysli. Kuš! Zaháněla jsem jí.
"Ty nevíš, jak vypadá pravý poklad?" Ohrnula jsem nos a významně se na něho podívala. Ale ale. Pokračovala jsem dál lesem. Bylo tu hodně větší a překážek. "No, poklad pro mě znamená veliká kopa kamínků a květin. Copak ty nevíš co to je? Mít takové štěstí a najít ho… Smrt by ti byla nadosmrti vděčná a sám bys na tom dobře vydělal." Zaslepená cestou za pokladem jsem kráčela dál, hlouběji do lesa. No nevím, nevypadá to tu, že je tu větší teplo. Střepla mnou zima.
Když jsem řekla, že se na nás něco možná vrhne, udělal ten komicky vystrašený výraz. "Nikdo neví, co zde žije. Prý je to velké ohavné zvíře, co žere vlky." Podívala jsem se na něho. "Ale snad by ses ho nebál." Dodala jsem. Snažila jsem se, aby má historka byla pravdivá. "Myslíš si, že ten poklad nikdo nehlídá?" Mrkla jsem na něj a dala se zase do pohybu. "představ si, že nedávno zde někdo hrozně křičel o pomoc." Vyprávěla jsem dál. Ale to že jsem zde v tomhle lese po dlouhé době jsem mu říkat nechtěla. Nijak se nezměnil, byl to pořád starý dobrý Neprobádaný les.
Jen co jsem to dořekla, všimla jsem si, že se Take zařadil k mému boku. Posera. Výsměšně jsem se smála v mém nitru. Hned na to mi zmizel z dohledu. Zastavila jsem se a otočila se k němu tváří. "Dávej si bacha, je to tu nebezpečné.“ Zamračila jsem se na něho, když jsem uviděla jeho panický výraz. "Proč bys nemohl vstát? Uklidni se, určitě to jsou jen větve, je jich tady hodně a tlapky se do nich zamotají." Uklidňovala jsem staršího vlka. Protočila jsem na něho oči.
"Co- co je zamnou?" Něco za tebou stojí? To je ta velká obluda co žere vlky! Krev mi ztuhla v žilách. Na tváři jsem měla výraz, jako by se jednalo o mou poslední chvilku. Pohledem jsem sklouzla do Takeho očí. Vypadal hrozně vyděšeně. Sklopila jsem zadek k zemi a vystřelila jako neřízená střela. Pár velkými skoky jsem se vrátila k Takerovi. Ulehla jsem na zem a tělo přitiskla k jeho boku. Začala jsem se hrozně klepat. Předními tlapkami jsem si zakryla oči. "Sežerte jeho, je více masitý!" Zakřičela jsem do prázdna a tlačila jsem se pod přední tlapky Takeho, abych měla větší šanci na přežití.

Ty už jsi byl u Velkého vlčího?" Překvapeně jsem se zeptala. "Je to jedno z nejvíce navštěvovaných míst. Většinou se tam zdržuje hodně vlků." Dodala jsem. Otevřela jsem oči. No už bych možná měla slézt. Dělám si ze sluhy otroka. "Dobře, projdeme se. Voda je stejně studená tobě ještě není zima?" Zeptala jsem se a zvedla hlavu. V tom mě Take vybídl, abych se podívala na "raka?". "Rak? Co to je?" Sklopila jsem zrak, tam kde jsem viděla, že se dívá. "Fůj, ten je ale ošklivý." Ohrnula jsem pysk. Divně vypadající zvíře jsem tu ještě neviděla. Měla jsem asi štěstí. Ta malá potvora si to někam štrádovala jako by se nechumelilo.
Mít takový vymakaný vůz se mi vždycky líbilo. Nemusela bych vůbec chodit, všude by mě nosil. Take drcl do toho živočicha, který hned spadl do vody.
"Moc na to nešahej, kdo ví co to je." Cukla jsem sebou. Dál jsem se držela jeho krku jako klíště. "No spíše jsem si z tebe udělala vor, co mě nosil." Zazubila jsem se. Take se začal sklánět k vodě a já jsem málem spadla zpět do ní. Držela jsem se i zuby jeho kožichu, abych nepřepadla. Když se vrátil do svého původního postoje, seškrábala jsem se dolů. Zase malá. Z jeho hřbetu byl mnohem větší rozhled. Jakmile jsem se dostala dolů, začala jsem se oklepávat. Byla mi docela zima. Mrholilo a nebylo moc pěkně na usušení kožichu. Kapky vody lítaly na metry daleko.
Přistoupila jsem zpět k vodě a sklonila jsem hlavu. Začala jsem pít, protože jsem ani nevěděla, kdy naposledy jsem se napila. Jak jsem skončila, posadila jsem se kousek od břehu. "Tak co, už jsi v pořádku, nebo to stále bolí?" Dala jsem hlavu na stranu a začala se drbat za uchem.
"Nechceš se vydat někam do lesa? Stromy dobře hrání před deštěm i mrholením. Je tam i větší teplo." To bychom museli najít nějaký upuštěný úkryt ale… asi. Zvedla jsem pohled k mohutnému vlkovi, který byl u řeky. "Ještě jsem ti nenašla nějakou tu zkušební vlčici." Usmála jsem se na něho a postavila jsem se v domnění, že někam vyrazíme. A co když s tebou nechce jít? Otočila jsem se. V dáli jsem viděla stromy. To bude... Který les to je? "Pojď." Vybídla jsem ho a vydala se tím směrem.

// Neprobádaný les

Vyrazil mi dech, když se mě zeptal, kde mám důkaz na to, že není úchyl. "Dobře, možná jsi jim byl." Zdůraznila jsem slovo byl a zazubila jsem se na něho. Poklidně jsem naslouchala hrubému hlasu, který byl dost hřejivý. Zvedla jsem hlavu. "A ty jsi už někdy rodil?" Významně jsem se na něho podívala. Ještě jsem neviděla vlka, aby rodil. "Já rodit nebudu, nebudu mít vlčata, chci si užívat života." Dodala jsem a zatvářila jsem se jako opravdová vládkyně všeho živého.
"Vždyť víš jak to myslím." Dodala jsem ohledně kontroly. "Sám si tam třeba pořádně nevidíš." Ďábelsky jsem se usmála.
Držela jsem se ho silně kolem krku, voda byla docela studená, takže mi bylo dobře na jeho hřbetu. Musela jsem se smát, když popisoval co vlastně je. Sklonila jsem hlavu k vodě, a aniž bych si to uvědomila vdechla jsem vodu. Začala jsem silně kašlat a to do doby, než se voda z plic dostala zase ven. "Jsi zábavný." Dodala jsem během kašle.
Vysvětloval mi, že žádnou vlčici hledat nemusíme. LA já přeci jen budu raději, když ti nějakou najdu." Začal kašlat na znamení, že se duší. Povolila jsem sevření tlapek a čekala, kdy se hlava vynoří zpět.
Nemohla jsem mu odpovědět, protože se vynořil, něco mi řekl a zase zmizel pod vodou. Teď jsem i vládkyně řek. Konečně se vynořila hlava zpět nad hladinu. "Určitě mi všichni závidí, jakou kocábku mám." Usmála jsem se a zakousla jsem se do pravého ucha od Takeho. Chvíli jsem ho žužlala a pak už jsem ho pouze přidržovala jako další pojistka. Držet se kolem krku mi nestačilo. Kdyby přišla vlka, mohla by mě smést a tak se zakousnout do ucha byla dobrá volba.
Plavali jsme po proudu, kdybychom plavali dál, doneslo by nás to k Velkému vlčímu.
Take něco zakřičel, ale já tomu nerozuměla. “Cos to říkal?" Pustila jsem ucho a nechala být ho na pokoji. Moje loď se zastavila. Zvedla jsem hlavu. Proč stojíme? Netrvalo dlouho a znovu jsme se dali do pohybu. "Všichni né, jen mí poddaní." Usmála jsem se, ale to nemohl vidět. "Ano znám." Schválně jsem se odmlčela. "Je to Velké vlčí jezero." Položila jsem si svou hlavu na jeho, takže jakmile pohnul svou hlavou, automaticky pohnul s mojí. "Chceš se tam podívat?" Dodala jsem následně. Byla jsem sice unavená, protože jsem ho předtím musela podpírat, ale tady jsem si pěkně odpočinula. Bylo mi jedno, jestli půjdeme po souši, nebo jestli se budeme dál plavit, dokud nás voda nedonese k velkému vlčímu. Když jsem mohla zavést Suerteho až k Životu, Takeho bych dovedla k jezeru. Uvolnila jsem se a zavřela oči.

Slyšela jsem, jak se Take zasmál, při poznámce na naší zajímavou situaci. Teď je nám do smíchu. Představa, jak vysvětluji svému otci, že vlka jenom nesu mi připadala zajímavá. Věřil by mi?
Plácala jsem sebou ve vodě, abych konečně to bláto a nánosy bláta smyla. Voda kolem mě měla hnědou barvu do doby, než ze mě řeka neodplavila poslední kousíček bahna. Hned jsem se cítila mnohem lépe. Plavala jsem blíže k Takerovi, ale jen co se dostal do vody, vydával fakt divné zvuky. Držela jsem se stranou a dělala, že nic neslyším a nic nevidím. Hluboký hlas ale hlasitě projevoval své uspokojení od chladné vody. Ehm… Hned na to se Take vydal dál do vody. Hned se ponořil a já čekala na to, až se objeví nad hladinou. Dal si pěkně načas, nakonec se ale vynořil. Nejspíše mě chtěl uklidnit tím, že mi řekl, že je to lepší. No alespoň něco. "No byla to má povinnost. Kde bych hledala takového poddaného?" Zašklebila jsem se na něj a plácala kolem sebe tlapkami. Pozorovala jsem jak se vrací ke břehu. "Chvílemi jsem nevěděla, jestli je to stále hra, nebo jsi vážně úchyl." Zasmála jsem se a čáchla vodu jeho směrem.
"No nevěděla jsem, že se trefím zrovinka tam. A už vůbec né, že to bude tak moc bolet." Dodala jsem na mou obhajobu. Naštěstí vše přežil a snad to i rozchodí.
"Proč už jdeš z vody? Pojď si to pěkně chladit!" Křikla jsem na něj, zatím co jsem se nechala odnášet po proudu. Plavat zpět bylo moc náročné, takže jsem vylezla na břeh. Viděla jsem, že se Take prohlíží. Přiběhla jsem k němu. "Tak co je? Mám ti to zkontrolovat sama?" Měla jsem velkou chuť si dál hrát. Voda ze mě sršila ve velkých proudech voda. Srst jsem měla obepnutou přes celé tělo. "Neplodný?" Zaraženě jsem se na něho podívala. Zmateně jsem těkala očima. "No doufám, že to bude v pořádku." Dodala jsem tiše. Hned na to jsem začala vrtět ocasem. "Můžeš to vyzkoušet, ale né na mě." Zamračila jsem se na něho a v nečekanou chvíli jsem mu skočila na záda s chytla jsem se kolem krku. Přepadli jsme znovu do vody. Když jsem vynořila hlavu, snažila jsem se vydrápat zpět na jeho záda. "Kupředu sluho, kupředu!" Chytla jsem se vlka pevně kolem krku. Věděla jsem, že teď už je vážně neškodný. Tak nějak jsem si to zařídila po svém. "Proplujeme světa kraj!" Až na to, že jsem měla loďku udělanou z vlčího těla mi v tom nic nebránilo. Pohodlně jsem se na vlkovi uvelebila a břichem jsem byla rozpláclá na jeho zádech. "Třeba po cestě potkáme vlčici na které budeš moct vyzkoušet svou funkci!" Zasmála jsem se hlasitě, ale moc dobře jsem věděla, jak vážná ta situace je.

// Východní Galtavar

Musela jsem počkat, až se Take na mě nalodí. Nervózně jsem si přešlápla. Věděla jsem, že jakmile se o mě opře, budu mít co dělat ho k vodě dotáhnout. Za chyby se platí… Zhluboka jsem se nadechla, když jsem cítila, že se o mě konečně opřel. Nejspíše mě nechtěl rovnou zalehnout. Ale to bych si právě teď zasloužila.
Popravdě to nebyl nijak lehký kousek masa. Měla jsem za to, že se ještě nadlehčuje, abychom se nerozplácli hned na prvním kroku. Snažila jsem se udělat další krok. No spíše jsem se snažila mít plynulou chůzi, abychom tam byli co nejdříve. Ale tlapky se mi při každém kroku hrozně třepotaly. Každičký krok byl velmi nejistý. Zoufale jsem se rozhlédla z pod vlka. Ta řeka mi přišla šíleně daleko. Tam nedojdeme ani do večera. Jako správná vládkyně, jsem se ale musela o své poddané postarat, i kdyby mě to stálo všechno úsilí. "Už tam… budem." Špitla jsem zadýchaně. Byli jsme někde v půli cesty a já byla štěstím bez sebe, že máme řeku "tak" blízko. "Jsi v pohodě?" Zeptala jsem se a rozkoukávala jsem se kolem sebe. Chůze začínala být o to těžší, protože se nám do cesty pletlo právě bahno. Tlapky se mi do něj zarývaly.
Už už jsme měli řeku na dosah. Vypadala jsem jako prase, co se válelo v bahně, a zadýchaná jsem byla, jako bychom tady s Takerem provozovali nějaké prapodivné tanečky. "Snad… nás nikdo… nevidí." Dodala jsem tiše. Představa, že teď potkám někoho z rodiny, třeba svého otce mě vážně dost děsila. To už jsme byli ale u řeky. Svého poddaného jsem donesla až do vody. Jakmile mi voda stoupla ke krku, potopila jsem se a odplavala kousek dál. Konečně jsem se mohla totiž umýt. Vynořila jsem se pár metrů od vlka. "Tak co, lepší?" Vyplivla jsem vodu z tlamy a plavala blíže k němu.
Voda mi připadala docela studená.

Zahřálo mě u srdce, když mě vlk chtěl nejspíše prosebně říct, ať to nedělám, ale bylo pozdě. Skopla jsem ho a vyšvihla jsem se na nohy. Když jsem si uvědomila, co jsem právě udělala, polila mě hanba. Sklopila jsem uši a pozorovala ho, jak se svíjí v bolesti. Spadl na zem vedle mě, jako by ho někdo střelil do srdce a on právě padl k zemi. Nevěděla jsem, jestli to nadále hraje, ale pokud ano, byl by to vážně profík. Ty hloupá! Praštila jsem se tlapkou do hlavy. Opatrně jsem se převalila na bok a dívala jsem se na něj. "Takeru." Zašeptala jsem s obavami v hlase. Měl zavřené oči. Vypadal, že je celý v křeči. "Takeru!" Řekla jsem mnohem hlasitěji. Nereagoval, ani nedýchal. Šťouchla jsem do něj tlapkou. Začínala mě popadat panika, že jsem zabila vlka. Pak pootevřel tlamu a začala hlasitě dýchat. Se zatajeným dechem jsem ho pozorovala. Hned na to začal hrozně kňučet a řvát. Snad jsem mu to neukopla. S hrůzou jsem se postavila a udělala pár kroků do strany. Zděšeně jsem na něho upírala zrak. Hrozně křičel a tak jsem se rozhlédla kolem nás, jestli mě někdo nepřijde za tento zlomyslný kousek zabít.
Snažil se postavit a já začínala více panikařit, když jsem viděla, že jeho pokusy jsou marné. "Takeru, já já nechtěla." Vykoktala jsem ze sebe potichu. Tak velkému, silnému a mohutnému vlkovi se na tváři objevily slzy. Přistoupila jsem blíže a znechuceně jsem ohrnula pysk, když jsem viděla, že si tam dole hraje ještě s jazykem.
Podíval se na mě přes zaslzené oči a mě samotné se chtělo brečet. "Promiň." Špitla jsem a se zatajeným dechem jsem ho pozorovala. Nedokázala jsem si představit, jak moc ho to muselo bolet. Asi dost, když se mu vyhrkly slzy Lucy! Kárala jsem sama sebe.
Pohled jsem sklopila na ono místo. Vypadalo to, že ta věcička přežila. Oddechla jsem si.
"K vodě? No jasně, hned tady je řeka." Postavila jsem se a chtěla ho vést, ale on nebyl absolutně schopný chůze. "Pomůžu ti." Počkala jsem, až se postaví a vlezla jsem si pod něj. Popravdě jsem v téhle pozici nechtěla být za více jak milion let, taky toho mohl využít, pokud to jen hrál. " Opři se o mě." Vybídla jsem ho, aby na mě položil své tělo. Jasně že bych ho neunesla celého, ale přední tlapky měl funkční, jen ty zadní mu jisto jistě fungovat nechtěly. "Neboj se a opři se o mě." Špitla jsem zespod. Byla to kdoví jaká poloha a kdyby nás někdo viděl, mohl si myslet, že taky zkoušíme něco, co není pro vlčata přístupné. Neměla bys sama spadat do vlčat?... pšt. Rozhodným krokem jsem se vydala s Takerem na zádech k řece.

// Řeka Kiërb

Čekala jsem, jaké vysvětlení se mi dostane. Možná dá pokoj. V mé hlavě se vlnila do rytmu malá bohyně. Kde se tam vzala? Zamávala mi a pak se urychleně ztratila. Pozorovala jsem, jak kmitá ušima. Zvědavě jsem špulila tlamu. Kdyby se mi podařilo ho kopnout tam na, co si dávají všichni vlci tak velký pozor, nepochybně by se skutálel na zem. To že jsem si ho držela tlapkami od těla mi dodávala jistotu, že mám stále alespoň z části něco pod kontrolou. Take vážně dlouho přemýšlel, nejraději bych se mu dostala do hlavy a zjistila, co se mu zrovna honí hlavou. Myšlenky by se vážně sešly! Propalovala jsem mu jedno místo na hlavě a doufala, že se stane zázrak.
Tak moc jsem se soustředila, že jsem se uvolnila a Take mi jednou tlapkou strhl ty mé. Přitiskl mi je na mou hruď. Jsem v háji. Vnitřní bohyně začala utíkat a někam zase zmizela. Polekaně jsem na něj upřela zrak. Nemluvil, byl tichý a hlavně otevíral tlamu. Zděšeně jsem čekala co příjde na řadu teď. Začala jsem sebou vrtět, protože se ke mně blížila jeho slina. Ze znechucení jsem málem začala pištět. Včas slinu zastavil a potáhl jí zpět do své tlamy. Podívala jsem se na něho s opovržením. Sliny… ne! "Jsi čuně!" vyhrkla jsem ze sebe. Konečně mi povolil tlapky a tak jsem se mohla o něho zase zapřít. Tentokrát jsem se snažila, aby byly na tom místě jako přibité.
Naklonil se k mé hlavě. Naslouchala jsem jeho slovům. "Jsi nemocný?" Podívala jsem se mu do očí, ale když pokračoval, došlo mi, že je to zase jen žvast. "Seženu ti vlka, který se chce nechat celý den olizovat." Upřeně jsem se na něho dívala. Slovo vlka jsem zdůraznila, aby si nemyslel, že to bude vlčice.
Hlavu přesunul ke krku a já jsem se cítila jako na nějaké porážce. Ucítila jsem jazyk na mém krku. To je fakt úchyl. V tom mě napadla ta geniální myšlenky. Přimáčkla jsem zadní tlapky k břichu. Vyčkala jsem ještě chvíli a pak jsem vší silou vykopla do jeho snad jediné a zranitelné slabiny. Přitom jsem ještě dodala. "Nezahrávej si s vládkyní."

Čekala jsem, kdy překročím jeho hranici, a začne vyvádět. Kupodivu neměl žádný výraz. Klidně jsem ho mohla chytit za krk a bylo by po gentlemanovi. Pozorovala jsem, jak mě mlčky pozoruje a přitom zatíná svaly. Co máš za lubem ty lumpe! Pěkně se usmál, což mělo nejspíše odvést mou pozornost. Drcl do mě a já se mírně odsunula stranou. Na mě nemusel použít ani hrubou sílu, abych se skácela k zemi. Take vyskočil a já ucukla. Odlétávaly u něj velké kusy bahna. Jedno mě dokonce zasáhlo do tváře. Zavřela jsem na moment oči a vyčistila si je tlapkou. Jen co jsem je otevřela, cítila jsem, jak se mi podlamují tlapky.
Ocitla jsem se na zemi. Pootevřela jsem oči. Ty zpropadený lišáku. Usmíval se nade mnou a vzápětí si mě prohlížel. Cítila jsem se nepříjemně. Celou si mě prohlížel. Byla jsem rozmáznutá v bahně na zádech. Dlouho věnoval pohled mým zadním nožkám a tak jsem jen protočila oči a stydlivě jsem si zakryla předními tlapkami tvář. Je to úchyl! Snažila jsem se stáhnout zadní tlapky blíže k tělu. Když jsem si odkryla oči, stál nade mnou a přední tlapky měl u mé hlavy. Já hloupá, provokuji ho svou hrou a pak na to doplatím! Nejraději bych se pořádně vyliskala. Začal se na mě usmívat a znovu na mě mrkl. Je to v háji. Položila jsem si přední tlapky na jeho hruď výše ke krku, abych si ho alespoň trošku držela od těla.
Ozval se jeho hrubý a nefalšovaný hlas. "Milenka?" Do čeho jsem se to zase namočila. "Neměla bych o tom rozhodovat já? Jak mlže poddaný určovat pravidla své vládkyni?" Propichovala jsem ho pohledem. Tyčil se nade mnou a tak jsem toho moc udělat nemohla. Snažila jsem se jen od něj odrazit a vymanit z jeho zajetí.
"Co si představuješ pod pojmem milenka?" Nahodila jsem schválně nechápavý pohled. Třeba mu to začne být nepříjemné a nechá mě.

Postavila jsem se vedle něj. Když jsem pohlédla, jak jsou na tom velikostně jeho tlapy, skutečně bych dokázala říct, že pokud mí takovou sílu jak vypadá, dokázala by mě jedna rána zabít. Mohl se mi vysmát, jak malou tlapku mám. Nechtěla jsem, ale aby si toho všímal. Byla jsem rozhodnutá, že budu dělat přesně to co on. Budu se chovat jako on, a třeba mu to příjde divné.
Postavila jsem se před něj a poslouchala, jak říká, že mým poddaným by mu byla čest. "Možná ti takového blaha dopřeji." Povýšeně jsem ho pozorovala, jak sklání hlavu. Fajn, tahle hra se mi líbí. Ve skutečnosti by tomu tak nejspíše nikdy nebylo, aby starší a větší vlk projevil vlčici… mladé vlčici čest. Když zvedl hlavu, na tváři mu pohrával divný výraz.
Dala jsem se do pohybu a udělala kolem něj další kruh. Pozvedla jsem ocas, a když jsem se dostala do jeho zorného pole, našlapovala jsem, jak nejlépe jsem uměla. Hlavu jsem měla vysoko zdviženou. Přistoupila jsem k němu blíž, letmo jsem zamrkala, jako bych nevěděla o, co jde. Protáhla jsem se pod jeho hlavou, ale nijak jsem se ho nedotýkala. Až můj ocas, jsem nechala, aby ho letmo zasáhl v oblasti brady. Tak co, budeme si hrát dál? přistoupila jsem k němu blíž a naklonila hlavu na stranu. Obešla jsem ho a postavila se k jeho boku. Spadni už do toho bahna! zapřela jsem se celým tělem.
Snad rozený gentleman v něm žil, protože viděl mé marné snažení, sám se rozhodl spadnout do bláta. Pád byl hraný, jak jinak, to jsem poznala i já. Moc dobře jsem věděla, že s takovou hordou svalů nepohnu. Když se na mě díval ze země, rozhodla jsem se, že to na sobě nedám znát.
Měla jsem co dělat, abych se smíchy nesvalila na zem. Jeho herecký výkony by měly být pořádně oceněny. Když přidal pár vět a výrazy, které stály útrpně za to, přistoupila jsem k němu. Levou přední tlapku jsem mu položila na rozvalené břicho. Zaraženě jsem chvíli zírala mezi jeho zadní nohy.No, tak tam se dívat nebudu. Přitlačila jsem svou přední tlapku na jeho hruď a pohledem jsem konečně narazila na jeho oči. Byly vážně tajemné a hluboké.
Vážně to byl vynikající herec, měl mé uznání a to jak mi řekl, abych ho zabila, tím mě vážně dostal. Zavřela jsem na chvíli oči. Lucy uklidni se, nepokaz hru! Zhluboka jsem se nadechla a s výdechem otevřela oči. Byly plné překvapení a hravosti. Sklonila jsem k němu hlavu blíže, až k jeho čenichu. "Zabít tě?" Řečnicky jsem se zeptala. Jeho hlas byl plný obav. Take, kde ty ses narodil? Rodiče musei být komici. Tlapku jsem pomalu sunula z jeho hrudi výš, až jsem jí dostala na jeho krk. "Bylo by to barbarství." Dodala jsem po nějaké odmlce. "Bylo by barbarství zabít vlka, s kterým jsem nebojovala o život. A budeš se mi hodit jako sluha." Sebejistě jsem dodala a stáhla tlapku zpět na jeho hruď, aby měl volný krk. Pozorovala jsem ho, jak bude na tohle reagovat. Konečně jsem mohla projevit i svou dominantní stránku, kterou jsem tolikrát musela držet na uzdě.

Zastříhala jsem ušima a poslouchala jak vlk vyslovuje mé jméno. Znělo to jinak. Řekl ho vznešeně. Že by se někomu mohlo líbit? To se mi moc nechtělo věřit. Take byl fakt zvláštní. Prvně jsem měla pocit, že je to mohutný surovec, co rozmáčkne vše co mu vejde do cesty. Pomalu na mě začínal ale působit jinak. Jako takový elegán.
Zamyšleně jsem nad tím přemýšlela, když se vlk zvedl a začal kolem mě tvořit kruhy, přesně jako já předtím. A teď po mě skočí! Sklopila jsem uši a pozorovala ho při každém kroku. Když začal mluvit, dala jsem uši do původního postavení. Nevím proč, ale tenhle vlk bude opravdu elegán. Se slovy si pohrával jako nějaký... No jako kdo Lucy? "Ano přesně tak. Jsem vládkyně." Umanutě jsem se zatvářila. V tom jsem ucítila jak se ke mě vlk zezadu naklání. Lekla jsem se, protože jsem netušila co bude chtít udělat. Šmankote, on mě tady znásilní! V tu chvíli by se mě krve nedořezal. Veškeré svaly se mi sepnuly v jeden provázek.
Ale nikterak tomu nebylo. Vlk dál pokračoval svým jistým a lahodným tónem. No popravdě, po tom co mi řekl, jsem nebyla o moc klidná. Začínala jsem být nervózní. "No ehm... milenec všech vlčic?" Znepokojeně jsem se zeptala a pootočila hlavu, abych na něho viděla alespoň koutkem oka. Uviděla jsem, jak se vlk prapodivně usmívá. Nehraje si se mnou? Určitě ano a pak mě zabije! Nevadí, když může hrát on, mohu i já. Dech se mi pomaličku ale jistě zrychloval. Cítila jsem stále Takeho za mnou. Poté konečně přešel do mého zorného pole.
Začal se zase divně smát, srst se mi stavěla na zádech. Snažila jsem se usmát, aby to nepoznal. Když mi odpověděl, jak si mám umýt bláto, sklonil se mi k tlapkám. A tam hledáš co? Ucítila jsem, jak mě něco hladí proti srsti. Sklonila jsem zrak. "Co to... tys mě olízl?!" Vyskočila jsem na všechny čtyři.
Take se posadil naproti mě. Přišlo mi, že má divné choutky, protože měl zvláštní pohled. Nervózně jsem kmitala očima z mé tlapky na něj. Pohled se zastavil u jeho očí, které mě sledovaly. Nahodil fantastický úsměv. To je jako omluva? Nakonec vše zakončil mrknutím. To je mi nehoráznost! "J-jsi v pořádku?" Raději jsem se zeptala. Ještě jsem neviděla vlka, aby mi olizoval tlapku. "J-já si to raději umyji nějak sama." Dodala jsem znepokojeně.

// Dobře jsem se pobavila u čtení :D

Děsil mě jeho smích. Jeho hrubý tón. Třeba je to surovec! Surovec s hrubým hlasem, velkými svaly! Začínala mě má paranoia přesvědčovat. Celkově jsem byla od doby, co jsem nechala Suerteho u Života paranoidní. Oddechla jsem si, když mi řekl, že ho kamzíci neposlali. Mhouřila jsem na něj oči, když jsem se zastavila před ním. Jen aby! Vlk se přátelsky usmál, což mi naznačovalo, že by mohl být zcela v pořádku.
"Uchy… uchylku?" To jako že jsem úchylná? Udiveně jsem ho pozorovala.
"Dobře Takeru, těšíme, ale budu ti říkat Take." To jméno znělo dobře, hlavně ve zkrácené verzi. Udělala jsem další pomalé kolečko kolem vlka. Nakonec jsem se před ním zastavila. "Jsem Lucy. Vládkyně země Galirejské." No co, srandu jsem si z něho mohla udělat ne? Přinejhorším mě taky prožene. Tvářila jsem se nesmírně vážně, aby mi Take uvěřil. "Tohle všechno mi patří." Ukázala jsem kolem sebe a tak tak jsem v sobě držela smích.
Když už jsem měla takové jméno, chtěla jsem být alespoň něčím zajímavá. Mohl mi to sežrat i s navijákem a taky nemusel. Viděla jsem, že nad něčím přemýšlí.
Udělala jsem pár kroků vzad. Posadila jsem se a začala si čistit přední tlapky. "Nevíš, jak mám to svinstvo umýt?"

// Já to četla, dobrá kniha (knihy)

Vlk se po mém příchodu okamžitě posadil. Odpověděl mi přičemž mě hrozně zaskočil. Měl velice hrubý hlas. Hned na to sklonil hlavu. Že by se mi snad klaněl? Pomaličku jsem se usadila. "Poslali tě kamzíci?" S podezřívavým pohledem jsem se dívala kolem sebe.
Nikde jsem je ale neviděla. Pokrčila jsem rameny. Snad ne.
Když mi začal vykládat o tom jak má rád vlhkost, byla jsem docela překvapená. "Mě voda nevadí, tu mám ráda ale bahno?" Nakrčila jsem nos jako nějaká fiflena. Sama jsem se pokoušela seškrábat usychající bláto z břicha. Hlavu naklonil do strany a já se přestala drbat. Asi to nevypadá zrovna nejlépe. Jeho hlas mi mírně naháněl strach. Byl velice hrubý, natož když se začal smát. Zamračila jsem se na něj. Poslali na mě, na malou vlčici takového velkého mohutného vlka s hrubým a děsivým hlasem. "Neznám moc vlků, co by se dobrovolně válelo v blátě."Dodala jsem posměšně.
Měl velké modré oči, takže jsem ho typovala na magii vody. Co by mi mohl udělat? Utopit mě? Oklepala jsem se pod představou.
vlk ode mě odstoupil a mě se mírně ulevilo. Začal se oklepávat a z poza hnědého bahna začala prostupovat pravá barva jeho srsti. Vypadal šedě a sm místy černými chlupy. Zavrtěla jsem ocasem a pozorovala ho, jak bahno odlítává.
Pak se znovu ocitl blíže u mě. Dívala jsem se mu do hlubokých modrých očí. Vypadáš jako slušňák. Ale kdo ví, co se v něm skrývá.
"No to víš, chtěla jsem postrašit kamzíky, ale pěkně mě prohnali." Zasmála jsem se a pohodila přitom hlavou. Asi jsem působila jako malý prcek, co se snaží být dospělákem a hraje si na lovce. "Jak se jmenuješ vlku?" Zeptala jsem se ho a vyšvihla jsem se na tlapky. Byla jsem maličká prototi němu. Dokonce byl nejméně jednou tak mohutný jako já. Začala jsem ho pomalu obcházet a prohlížet si ho. Odkud jen může být.

// Četla jsi padesát odstínů šedi? :D

Měla jsem pocit, že bych prospala nejméně další jeden celý den. Bylo chladno, sluníčko za mraky a mě se nechtělo nic dělat. Když jsem pootevřela oči, viděla jsem, jak jemně mrholí. Hůř by ten den nemohl začít. Znovu jsem se zavřela a povzdechla jsem si. Do čenichu mi vánek přivanul nový pach. Vnitřně jsem zpozorněla, ale nechtěly se mi otevírat oči. Asi se mi to jen zdá. Schoulila jsem se do klubíčka.
V tom se ale ozvalo divné šramocení. Vzepnula jsem hlavu a konečně otevřela pořádně oči. Nedaleko mě se něco válelo. Co to je? Zděšeně mě začínala popadat panika, že si mě našli kamzíci a plíží se ke mně přes trávu. Znepokojeně jsem sklopila hlavu a pozorovala to zvíře, co se rochnilo nedaleko mě asi v blátě. Možná bych jim měla konečně ukázat co proto. Šli za mnou celou cestu, aby mě nakonec zabili? Potichoučku jsem se nadzvedla. Ale to co mé oči uviděly, mě málem položilo zpět na zem. Asi deset metrů ode mě se válel vlk. Vlk! V blátě.
Když dokončil svůj rituál, převalil se a koukal na mě ze země. Podívala jsem se na svůj bok, na kterém bylo vlhké bláto ještě od močálů. Na tlapkách jsem měla bahnité ponožky a hlavu jsem měla také špinavou. Super, určitě si chtěl semnou pokecat, ale protože viděl, jaké jsem prase, raději se vyválel taky, abych si nepřipadala blbě. Začínala jsem proklínat bláto a ty zpropadené močály.
Posadila jsem se a ještě chvíli jsem zírala na vlka. Co když ho poslali kamzíci, aby mě zabil? Buď opatrná Lucy! Zvědavost mi ale nedala a já se zvedla. Nešlo moc poznat, jakou srst vlk má, protože byl celý zabalený v krustě bahna.
Srovnala jsem si krok, narovnala jsem se a honosně jsem vykročila směrem k němu.
Pro jistotu jsem ale zastavila někde v půli cesty. Zvědavě jsem naklonila hlavu. "Ahoj." Pozdravila jsem vlka a čekala, co z něho vyleze. Určitě má bláto i v tlamě. "Co to tu provádíš? To je tvůj rituál?" Udiveně jsem ho pozorovala. Já jsem se těšila, až ze sebe bahno dostanu a on se tu kliďánko válel.

// Východní hvozd
Ztěžka jsem oddechovala a tlapky se mi pletly mezi sebe. Konečně jsem si byla jistá, že jsem utekla těm patvorům, co mě chtěli spíše zabít, než aby se báli, že je sežeru. Bylo chladnavo a hlavně zataženo. Bahno mi ze srsti ještě pořádně nedoschlo. Takže jsem měla na boku pořádný bahnitý flek. Bahno jsem dokonce měla i na hlavě. Fajn, fajn, hlavně klid. Kráčela jsem již pomalým krokem. Potřebovala jsem si zase odpočinout a tak mi nezbývalo nic jiného, než se na chvíli posadit ještě do mokré trávy. Na tlapkách jsem měla vystouplé žíly, kterými zběsile proudila krev. Zbytky adrenalinu se odplavovaly a mizely někam do neznáma. I dech jsem měla klidnější, srovnaný. Příště jim natrhnu zadky! Umanutě jsem si dupla tlapkou do země.
Ve vzduchu jsem cítila pár pachů, která vypadaly čerstvé. Ale nikde jsem nikoho neviděla. Ulehla jsem do trávy, abych si na chvíli odpočinula a mohla jsem si položit hlavu. Tu jsem si opřela o přední tlapky a zírala jsem k Velkému vlčímu. Musím se umýt. Ale tlapky mě bolely čím dál víc a tak jsem musela jen ležet a čekat, až budou zase schopné chůze. Na okamžik jsem i zavírala oči, abych si tak nějak celkově odpočala. Takže jsem vnímala pouze svůj dech a tlukot srdce.