Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Jo jo jo, kecičky. :DAle tak neměla se to jak dozvědět, takže o tom neví že :D

// Jo v pohodě. Málem bych zapomněla, že kdyby tuhle myšlenku Lucy slyšela: "Aj keď trocha otravná." Asi by to Take nerozchodil.

Ohromně se mi ulevilo, když jsem viděla, že se Takeru konečně vynořil ze své zadumanosti a konečně se zase probral k světu. To to trvalo Takeru! Doslova mi spadl kámen ze srdce. Ani nevím proč, ale chtěla jsem, aby se také seznámil. Můžeme hrát hru všichni tři. Má hlava se ubírala nejspíše úplně jiným směrem, než jejich myšlenky. Take se k nám konečně pomalu přibližoval a tak jsem se mohla dále věnovat Castorovi. Pochytila jsem jen pár slov, jelikož jsem neustále těkala pohledem k Takerovi, který si stejně dával pořád na čas. Takže se mi v hlavě poskládaly jen ty slova, co jsem slyšela a nedávaly mi žádný smysl. Rovnoprávní... vnímáme.... věk slečno... Nechtěla jsem ale prozradit to, že mi utekly jeho slova a tak jsem se na něho otočila a usmála. Úsměv vyřeší vše ne? Pozvedla jsem hlavu a podívala se na oblohu. Noc ustupovala a nastával den. Doufám, že už bude konečně pěkně!
Prohodil něco dál, takže mě jeho slova celkem zajímaly. Co ty jsi vlastně zač... budeš mimozemský tvor, jsem si jistá. Na to vlastně navazovala jeho reakce. Lekla jsem se, když cvakly zuby kousek od tlapky, nakonec mou tlapku jen sesunul dolů. Zamračila jsem se na něho. Jasně chápu, doteky ti jsou nepříjemné… ode mě! Najdu ti vlčici, která se ti bude líbit. Nebo vlka? Což mi tak trošku nahrávalo na další otázku, která by byla ale velmi nevhodná. "To, že jste mi sundal tlapku z vašeho těla svědčí jen o tom, že nechcete, abych zjistila, jak rosolovité tělo máte!" Řekla jsem mu dost jasně a výrazně jsem u toho artikulovala. V tom jsem ucítila Takera. Jeho pach byl docela dost silný a zajímavý. Odvrátila jsem k němu hlavu a usmála se od ucha k uchu s vrtěním ocasu. Jsem ráda, že ses konečně přidal, sežereme toho vlka! Je z jiné planety. Ale něco mi tu nesedělo. Takeru se sám představil, ale atmosféra jeho příchodem ztěžkla. Chvíli jsem se po obou dívala. Castor mu dal celkem dost najevo, že ho význam slova nezajímá. Zamračila jsem se na něho. Proč ta negativita?! Vůbec se mi nelíbila okolní atmosféra, coby se dala krájet. Kdyby šla vidět a slyšet, jiskřila by a hlasitě by dávala na jevo své výboje.
Znovu jsem se otočila na Takeho, který dodal, že jsme přátelé. Přátelé, co si navzájem ubližují viď? mrkla jsem na něho vesele, jelikož kdybychom někomu vyprávěli co, jak a kde se stalo, stejně by nám to nevěřili. To, že jsem ho nesla na zádech k vodě už vůbec né. Ale Castor dál pokračoval ve svém rýpavém dodatku. Znovu jsem se mračila jako ten největší bručoun. Nesedělo mi to k němu. Za tu chviličku co jsem tu s ním seděla mi připadal v pohodě, ale teď se choval jinak. Co se s ním děje? A jo, to bude to mimozemské myšlení.
Zvedla jsem se a prošla prostorem mezi nimi. Podívala jsem se n Castora a krok stočila k Takerovi. "Ale my jsme přátelé." Dodala jsem mu na vysvětlenou a můj krok směřoval k boku Takera. Když jsem k němu došla, vzepla jsem se na zadní a předními tlapkami se opřela o mohutné tělo Takera. "A abys věděl, takeru je zábavný." Dodala jsem s nepříjemným tónem v hlase. O co ti jde! Naklonila jsem se k hlavě Takera a na chvíli mu stikla ouško. Hned jsem ho ale pustila a nechala přední tlapky sesunout k zemi. Udělala jsem pár kroků stranou, abych měla zase dobrý výhled na oba dva vlky. Nevěděla jsem jak situaci odlehčit, každopádně jsem si připadala jako nějaký malý vetřelec, co se k nim vnutil. "Ty snad nemáš přátelé, Castore?" Zeptala jsem se zvědavě.

// Pardon za zpoždění

Pousmála jsem se na Castora, když jsem viděla, že se mu v hlavě hodní nejspíše mnoho a mnoho informací a myšlenek. Chci vědět na co myslí! Soustředěně jsem ho pozorovala, ale nic kloudného mi na mysl nepřišlo. Jen mé otravné myšlenky, které nestály ani za zapamatování či za to, abych se nad něčím takovým pozastavovala. Absurdní co Lucy? Maličká vlčí bohyně se pohupovala v jistém limbu stylu. Kde jsi byla tak dlouho? Zvědavě jsem se jí zeptala. Opustila mě tehdy nejspíše, když jsem se udeřila do stromu. Ale žádné odpovědi jsem se nedočkala, jen rytmického pohybu jejího těla. Hm. Z mé úvahy mě vytrhla jeho otázka. On ti vyká Lucy? Zeptala se zvědavě malá vlčice, která se při svém odchodu do ústraní zastavila. Asi ano. Odvětila jsem jí a zaraženě koukala před sebe. Nakonec jsem otočila hlavu směrem k němu. "O co mi jde?" Opakovala jsem po něm jeho slova. "O rovnoprávnost.“ Plácla jsem jen tak ledabyle, leč to moc nedávalo smysl. "A o co jde vám, drahý sire?" Žblebtla jsem a udělala pár kroků kupředu.
"Páni, asi máte velkou rodinu co?" S pošklebkem jsem se pousmála. Samé hvězdy. Jestli se každý jmenuje po hvězdě… no teda. "Je to asi nevýhodné co? Jak si pamatujete všechna ta jména členů rodiny?" Nechtěla bych mít tak velkou rodinu. Stačí mi ta má, natož mít celé hvězdy.
Dalším jeho slovům jsem vůbec nerozuměla. "Cože?" Zeptala jsem se s podivuhodným pohledem. O čem to mluví? Borovice? Mračila jsem se nechápavě. Pomaličku jsem sunul zase zadek zpět k zemi. Ocáskem jsem jemně neustále vrtěla.
Koukla jsem na oblohu. Zase bylo konečně vidět sluníčko, ale žádné extra teplo nebylo. Tlapku jsem plácla na zem a to párkrát opakovala. Co je to vlastně zač? Spadl z vesmíru, že se tam všichni jmenují po souhvězdí? A v tom se mi vnukla ta bezvýznamně hloupá myšlenka. Je z jiného světa! Mimozemský vlk! Zděšeně jsem se na něho podívala. To znamená, že jeho tělo není z masa ale z hmoty! Zvedla jsem se a dále mu věnovala zděšený pohled. Jste mimozemský vlk?!" Přišla jsem k němu a tlapkou jsem zkoušela, jak moc bude tělo rosolovité. Divné. Tělo bylo dost pevné, což mě překvapilo. Nějaká nová forma mimozemských vlků. Ujistila jsem se.

Jemný, ale chladný větřík mi čechral srst, takže začínala pomaloučku schnout. Byla mi spíše zima, každopádně jsem to chtěla vydržet. Musím. Posadila jsem se a podrbala se za uchem zadní nohou, jak jsem měla velmi často ve zvyku. Poslouchala jsem, jak mi vysvětloval, že jeho rodiče byli alfa párem a ti měli právo na to, si zvolit jména pro vlčata po hvězdách. Koukla jsem na nebe. Hvězdy samo sebou vidět nebyly, sluníčko se teprve schovávalo. Ještě je na ně brzo. Pokud s námi vydrží až tam, mohl by mi ukázat tu hvězdu, po které je pojmenovaný. "Soudím z tvých slov, že máš sourozence." Zvědavě jsem pozvedla obočí. Mí rodiče byli taky alfy, aby jsi věděl! Pokrčila jsem čenich a na chvíli odvrátila zrak.
"Kde máš svou smečku?" Říkal přeci, že se narodil ve smečce, kde byli rodiče alfy. Jelikož se za tu dobu co jsem tady nebyla, mohlo hodně změnit, byla jsem zvědavá, kde jeho smečka je. No, i když vypadal asi starší a rozumnější než já. Už tehda bych musela vědět o jeho smečce ne? Bude starší. Nevypadal zas úplně staře spíše jako čerstvě dospělý jedinec. Tak jako já! Jsem taky téměř dospělá! Přitom jsem byla přesvědčena, že jsem dospěla mnohem dříve. Jen vzrůst mi nějak zakrněl v malé a drobné podobě.
Postavila jsem se a protáhla jsem se mu pod tlamou, tak jako jsem to udělala u Takera. Nedotkla jsem se ho, ale až ocáskem jsem ho pošimrala na čenichu. "Narodil ses tady nebo jsi z daleka?" Zeptala jsem se a postavila jsem se pro změnu na levou stranu. Chvíli jsem stála a pozorovala okolí, které bylo prostě pořád stejné, tak jak jsem si ho pamatovala. Ani stébélko trávy se nezměnilo. Zvláštní, jako by se zastavil čas. Přimhouřila jsem oči a zírala jsem před sebe na velkou rozsáhlou vodní plochu. V hlavě se mi přehrával příchod zpět domů. Hned jako první jsem potkala dvě cizí vlčice, z čehos jedna byla příjemná jako osy na zadku. Vlci jsou jiní. Ujistila jsem se znovu. Vždy to tak bylo. Tohle byl třetí vlk co vypadal, že je zcela normální. No Takeru asi není normální. Mrkla jsem jeho směrem a usmála se. Pohled jsem pak stočila ke Castorovi. Zavrtěla jsem ocáskem a zastřihala jsem ušima.
Netušila jsem co Takerovi přeletělo přes nos a tak jsem se věnovala Castorovi, který mě alespoň poslouchal.

// Viděla jsem čas, kdys to psala: D (y) like

Byla jsem neskutečně ráda, že pochopil můj výraz. Znepokojeně jsem se ošila a koutkem oka se podívala, kde ten Takeru vězí. Byl stále dost daleko od nás. Snad mu nevadí další nová tvář, nebo je v něm zase ten havran? Zamračila jsem se na něho. Havran, černý jako samotná tma, co nevěstí nic dobrého. Ale on takový nebyl. Možná to byl jen blázen, co se prostě zbláznil z války smeček. Kdo by taky ne? Vidět takový masakr, no fuj. Nadále jsem pozorovala Takera a čekala, kdy se na mě podívá, abych ho sežehla pohledem. Nevychovanče! Zase přemýšlíš nad tou Yllin nebo jak se jmenovala viď? S vážným výrazem, jsem se vrátila zpět s cizinci. Uvolnila jsem obličejové svalstvo a se zájmem ho pozorovala. Vlk měl docela nechápavý výraz. Tak jako každý. Sklopila jsem zrak k zemi. Asi málo kdo pochopí, proč jsem odešla. Vzpomínky na rodnou smečku mě přiváděly k tomu, jak krásné bylo poslouchat historky starých tuláků, co nakonec skončili ve smečce. Hm, jenom kecy! Odlepila jsem zrak od země. Popravdě jsem nevěděla jak správně reagovat na komplimenty. Sklopila jsem na chvilinku uši, ale následně jsem se pousmála. Sakra, co na to říct?! Mluv Lucy… “No…“ Žbleptla jsem jen tak do větru a vlastně nevěděla jak pokračovat.
Naštěstí to vypadalo, že nás sluníčko poctí svou návštěvou. Alespoň částečně. Připadalo mi to jako věčnost, než se představil on a tím ulehčil mé dušičce, které nevěděla, jak pokračoval na dané téma. "Tak Castor." Řekla jsem s lehkostí. Jméno po hvězdě? Jak zajímavé dát vlkovi jméno po hvězdě. Ještě jsem se s ničím takovým doposud nesetkala. Mezitím se zvedl a šel se oklepat. Pozorovala jsem, jak se mohutné tělo oklepává. Oproti tobě je každý mohutný Lucy… Když se vracel zpět, vypadal jako pořádná koule chlupů. Zatím co on měl srst krásně oddělenou ale naježenou, ta má byla zplihlá a celá zmáčená. Musím vypadat vážně skvěle. Otráveně jsem přetočila oči.
Zpozorněla jsem, když obrátil svůj zájem k Takerovi. "Ou, Takeru." Zvedla jsem obočí a významně jsem se na něho podívala. Sakra tak co je s tebou! "Je to Takeru, nejspíše má hlavu plnou jedné vlčice." Těkavým pohledem jsem se podívala na Castora. Zvláštně mě znepokojoval jeho pohled, byla jsem si dost nejistá. "Ba ne, je dost výřečný, pokud ho zrovna něco netrápí… nejspíš." Dodala jsem s potulným úsměvem. Koutkem očka jsem si Castora znovu prohlédla. Měla jsem tendenci si ho obejít a pořádně změřit a očuchat. Bylo mi to však blbé, takže jsem jen občasně neposedně cuknula tlapkami. Čert to vem, tak si bude myslet, že jsem dotěrná. Zvedla jsem se a chvíli mu zírala do očí. Nakonec jsem se rozešla a s odstupem jej obešla. Pěkné svalnaté a mohutné tělo. Srst vypadá kvalitní a dobré zbarvení. Když jsem byla za ním, zkontrolovala jsem si, jestli se nedívá. Teď. Naklonila jsem se k němu blíže a nasála jeho pach. Hm, dokonce voní. Doklusala jsem na druhou stranu, aby to nevypadalo divně, že co tam tak dlouho za ním dělám. Postavila jsem se kousek po jeho pravém boku a jemně se usmála.

Jako na zavolanou se přiřítil déšť. Skvělé. Otráveně jsem zvedla pohled k nebi. Byla jsem ještě docela mokrá z vody, kdy jsem se snažila utéct před krvelačným zabijákem. V tu chvíli mě napadla ta samá myšlenka. Určitě je to nájemný vrahoun, a Takeru je s ním domluvený! Pohledem jsem se vrátila zpět k němu. Rozhodně nevypadal zle. Zrovna vstával a posadil se naproti mě. Zavrtěla jsem opětně oháňkou a mlčky jsem ho pozorovala, jak mě sjel pohledem. Zamračila jsem se na něho, aby věděl, že se mi takové prohlížení nelíbí. Jako nějaký kus masa. Koukala jsem do tmavě zlatých očí, byly zajímavé.
Já jsem se snažila o méně nápadné prohlídnutí těla. Světlejší ouška, taktéž náprsenka, která se táhla až nějak nejspíše na bříško a přední tlapky. Přešlápla jsem si, jelikož mě znepokojoval počet vlků na jednu vlčici. Přimhouřila jsem oči a letmo je oba dva zkontrolovala. Oproti nim jsem vypadala jako nějaký prcek, co ztratil maminku někde v lese.
Taktéž mě dost razantně pozdravil. Hm, alespoň to není stydlín, ti jsou nejhorší, ale i tak je s nimi občas sranda. Dál promlouval a vlastně spíše odpovídal na mé zvědavé vyptávání. Neměl tak hrubý hlas jako Takeru. Vlastně, Takeru je vlk s nejhrubším hlasem co znám. Na chvíli jsem se zamyslela. Pomaličku jsem si u toho sedala, jelikož bylo nepříjemné být mokrá, ještě na mě pršelo a sluníčko nikde.
Sklopila jsem uši k hlavě a na tváři mi pohrával zlověstně hravý úsměv. Tak má přítomnost mírní bolest? Po očku jsem se pootočila na Takeho, který byl někde poblíž. Asi si chceš také hrát viď? Hlavou mi proběhly myšlenky na nevydařené hry s Takerem, kterého jsem nejprve nakopala do určitých míst, ale za to jsem se rozplácla o strom. V tom jsem ucítila jemnou bolest hlavy. Jako vždy, když se bolest připomene, najednou začne bolet. Vrátila jsem se zpět pohledem k neznámému vlkovi. "To mě těší." Dodala jsem, ale další jeho slova jsem nepochytila. Byla jsem stále dostatečně daleko a tak jeho slova vítr přehlušil. Proto jsem se postavila a udělala ještě pár kroků směrem k němu. Znovu jsem se pomaloučku posadila. Odkud? Milý zlatý, je to rodná zem. Pousmála jsem se na něho, jelikož byl zvědavý. Nebyla jsem si jistá, jestli se ptá nás obou, nebo mi jednoduše vyká, ale to mi přišlo nereálné, aby někdo tak mladé žábě vykal."Gallirea je má rodná zem." Posmála jsem se za současného vrtění ocásku. "Dlouhou dobu jsem ale strávila za hranicemi této země. Nedávno jsem konečně našla cestu zpět domů." U těch slov jsem si oddechla, jelikož hledat cestu zpět nebylo vůbec jednoduché. Stále mě ale štvalo to, že jsem ještě na nikoho z rodiny nenarazila. Snad neodešli někam jinam jako já. "A odkud jsi ty?" Odsud nebudeš. Tím jsem si byla více než jistá. "Jen tak mezi námi, jmenuji se Lucy." Dodala jsem se zářivým úsměvem od ucha k uchu. Nikdy jsem vlastně nechápala ten typ vlků, co se nepředstavili, nebo vám ani jméno nechtěli po vaší výzvě říct. Jako bych si jejich jména zapamatovala anebo je snad podle toho někde hledala. Hm, jak vtipní jsou někteří jedinci. Ale tenhle vlk vypadal jako elegán.

// Takeru, promiň že přeskakuju, ale přes týden nemám tolik času na odepsání, tak snad se mi povede něco uhrát přes víkend.

Pozvedla jsem oči. V dáli se mi rýsoval obrys vlka. Je to vlk? Není to vlk? Přimhouřila jsem oči a pozorovala flek pohybující se poblíž břehu. Poté jsem ale pohled věnovala nadále Takerovi. Když jsem se znovu podívala směrem, kde jsem si myslela, že vidím živou duši, nikdo tam již nebyl. Hm, asi přelud, to bude z té vody. Pousmála jsem se a dál jsem věnovala pohled na vodní hladinu. Rovněž byla tma, takže nebylo tak dobře vidět, jak bych potřebovala. Mé hlavě to nedalo a můj pohled zase směřoval směrem, kde jsem měla tušení, že jsem někoho zahlédla.
Pohledem jsem hledala, dokud jsem nenašla. Tady jsi! Úspěšně jsem prohlásila ve své hlavě. Zamrkala jsem, abych měla ostřejší pohled. Viděla jsem hnědého vlka s béžovými místy na těle, tím jsem si ale nebyla jistá. Tma prostě udělá své.
Přešlápla jsem si, když jsem viděla, že nás také pozoruje. "Takeru, podívej. Říkala jsem, že tady vlci vždycky jsou." Pohodila jsem hlavou směrem k vlkovi, který přecházel k vodě. Připafalo mi, že je dosti zvědavý, nebo se dost často po nás dívá. A nebo není to vlčice? Takerova Yllin nebo jak se jmenovala?
Jeho zvědavost mě vybízela k tomu, abych byla rovněž zvědavá. Neposedně jsem si poposedávala, jako by mě někdo chtěl udržet na místě, ale já chtěla pryč. To se musí prozkoumat! Nakonec jsem se rozhodla. Ale vlk se odebral na své místo, odkud se šel napít. Třeba na nás bude protivný!… Ale je tu Takeru, jsme na toho vlka dva. Pousmála jsem se na něho a zvedla se. "Jdeme to prozkoumat?" Zeptala jsem se a spíše tak nějak vykročila kupředu. Šla jsem velmi pomalu a spíše lajdácky. Nakonec jsem se zastavila pár metrů od neznámého. Byl to vlk, jak jeho stavba těla naznačovala. Bude to určitě protiva. Pootočila jsem se zpět k Takerovi. Nebyla jsem si jistá, jestli děláme správně, rozhodnutí. Zkusit se má všechno. "Ahoj!" Řekla jsem důrazně nahlas s vrtěním ocásku na náznak přátelství. "Co se ti stalo?" Zeptala jsem se zvědavě a čumákem ukazovala na tlapku. Všimla jsem si totiž, že pokulhával.

// Všimla jsem si až teď, ale beru na vědomí :D

Samozřejmě můj plán neměl řešení. Bylo super přeplavat jezero, ale takhle velké jezero, se přeplavat snad ani nedalo. Moment, možná je to jenom jeho další hra. Že by mě zase převezl? Zadýchaná jsem se zastavila někde, sama nevím kde. Otočila jsem se jeho směrem. Jestli se k vůli tvé hře utopím, budu první vlk na tvém kontě! Na druhou stranu jsem si říkala, proč by mi lhal o válce. To by si nevymyslel.
V tom jsem uviděla, jak se rozběhl zpět do vody. Nemám kam utéct! Potopím se a budu čekat, třeba ztratí směr. Jak jsem si řekla, tak jsem udělala. Jediné na co jsem teď myslela, bylo to, že budu další vlk na jeho krku. Pod vodou jsem nevydržela dlouho, takže jsem se o nedlouho vynořila a k mému překvapení byl u mě i havran. Hlavně klid, třeba je to jenom hra. Zamračila jsem se na něho a čvachtala na něho vodu. První slova mě moc neuklidnila. Trávím mládí s bláznem, který zabíjí na pobavení, určitě. Nadechovala jsem se, ale mluvil dál, takže jsem ho nechala.
"Tys musel? Kdyby ti řekli, ať zabiješ mě, přijdeš, chytneš mě, zabiješ mě a ani to s tebou nehne?" Vyděšeně jsem vyjekla. Nešlo zde moc dobře rozumět, byli jsme sice blízko, ale oba dva jsme šlapali vodu, doslova. Nevěděla jsem čemu věřit, nebo čemu ne. Musím to pochopit, to se mu řekne. Jeho slova mě jen ujistila, že mluví pravdu. "Bojím se tě!" Vykřikla jsem na něho, když mi řekl, že se můžu utopit. To totiž bylo jediné, co jsem mu mohla v tuhle chvíli říct. Jak jinak vyjádřiv své znepokojení. On se ale ponořil. A ještě si klidně zmizne! Čekala jsem, kdy se vynoří, nebo spíše kde. Třeba se změní ve vodního živočicha. Jeho hlava se vynořila ještě blíže mě. Byl opravdu blízko.
Nevím proč, ale jeho slova mě prostě usvědčila. Vzpomněla jsem si na pár her, které jsme spolu už od seznámení hráli. Oba dva jsme moc dobře věděli, že je to jen hra, ale šlo jen o to, kdo je lepším hercem. Začala jsem se stydět za své chování. Teď už bylo ale trošku pozdě. Připadala jsem si vážně hloupě a tak jsem se nadechla a schovala jsem se pod hladinu.
Civěla jsem na jeho svalnaté tělo pod vodou. Tlapky se neustále snažily pracovat a tak každý záběr měl něco do sebe. Svaly… mmm. Zabručela jsem. Ale ani voda mě dostatečně neschovala a věděla jsem, že jednou vyplavat musím i s mou omluvou.
Pomalu jsem se vynořovala a zároveň jsem se automaticky chytila jeho krku. O to hůř pro něj. Určitě byl sám unavený, já byla taktéž vyčerpaná a ještě k tomu jsem mu na krk zavěsila břemeno. Hlavu jsem si přela o jeho a do pravého ouška jsem špitla. "Promiň, přátelé?" Neklidně jsem se ho zeptala.

Pousmála jsem se a tiskla čenich více do srsti. Zabralo to a Take se začínal, probouzel. Protáhla jsem se a pozorovala jej dál. Posadil se a zíral na ušáka. Hlasitě jsem si mlaskla na styl otrávení. "Nevím o kom mluvíš." Významně jsem pozvedla obočí. Sakra kdo je u tebe puberťačka?! Naklonila jsem hlavu na stranu. "Dávej si bacha na jazyk." Hrála jsem si na tvrdého dospěláka, který se s ničím nemazlí.
"No jasně, je jenom tvůj." Šeptla jsem směrem k němu a nezaujatě jsem odvrátila hlavu. Až když jsem uslyšela křupnutí páteře, otočila jsem se zpět. Posadila jsem se a zírala na to, jakou sílu má. proč jim trhá hlavy? Zeptala jsem se zděšeně sama sebe. "Proč to děláš?" Ukázala jsem tlapkou na hlavu zajíce, která se válela hned vedle něj. Bylo to zvláštní, připadalo mi to, že je to pro mrtvé zvíře nedůstojné. Byl to přeci pro nás dar, tak proč jej takto ničit. Mračila jsem se a pozorovala ho, jak se cpe. Musel být nejspíše hodně hladový.
On si však vzal hlavu od zajíce do tlamy a jako oříšek jí rozkousl. No to je hnus. Znechuceně jsem pozorovala, jak si vychutnává mozek zajíce. Co ty to jsi za vlka? Odvrátila jsem hlavu do doby, než nedojedl. Pak jsem se zvedla a udělala pár kroků stranou. "Se Smrtí?" Pozvedla jsem obočí. "No, je to velmi ostrá vlčice, ale dokáže vlkům pomoct s magií. Dokáže ti pomoct, abys byl lepší a lepší. Dokonce ti může pozměnit srst… ale vše něco stojí. Mnohdy se platí hodně velkou cenou." Podívala jsem se na něho. Povzdechla jsem si. "Právě vzácnými kameny. Smrt má bratra Života. Nedávno jsem tam vedla jednoho vlka." Pousmála jsem se. Byla to delší výprava, ale s dobrou společností to bylo fajn. Mrskla jsem ocasem. "Tak co, jdeme k vodě? Třeba se budeš chtít umýt…“ Naznačila jsem, že mi to opravdu přišlo nechutné jíst zajíčkovi mozek. Když mu sní mozek, bude chytřejší?
Vydala jsem se pomalým krokem vpřed. "Pojď dospěláku." Ušklíbla jsem se na něho a zrychlila. Bude fajn si zase umýt srst.

// Velké vlčí jezero

Pozorovala jsem Takeho, jak zavírá oči. Moje slova asi byla zbytečná, protože usnul dřív, než jsem si myslela. Chrm. Rozhlédla jsem se kolem nás. Bylo mi mnohem lépe. Hlasitě jsem si zívla, ale oči se né a né zavřit. Jako by se mi ani spát nechtělo. Najednou. Snažila jsem se postavit se na nohy. Zamotala se mi hlava, ale v pohodě jsem to všechno ustála. Perfektní. Mrskla jsem ocasem a znovu jsem se podívala na Takeho. Jen spi. Potichu jsem se kradla od něj. Když jsem byla cca deset metrů od něj, dala jsem se po menšího poklusu a hledala něco, co tu na mě muselo čekat. Chci svůj poklad! Oči mi zářily nadšením, hlava byla pěkně srovnaná a krok jsem měla jistý. Tak jako vždy! Pousmála jsem se a potichu našlapovala dál.
Zastavila jsem se, když jsem uslyšela šramot. Hm, Take se probudil a jde mě zase strašit? Pár skoky jsem se dostala do křoviska, které mě celou zakrylo. Pozorovala jsem okolí kolem sebe, ale nikde nikdo nebyl. Asi už vážně blbnu. Vskočila jsem ven a dala jsem se dál do bádání. Měla jsem pocit, že se něco zablesklo, takže jsem začala hrabat, ale zase jsem neměla štěstí. Měla bych se vrátit. A jak jsem usoudila, tak má hlava potvrdila. V tom jsem před sebou uviděla ušáka. Nevím, kde se tu vzal, ale šramot byl od něho. Nebyla jsem si jistá, zdali ho dokážu chytit zvláště teď, ale Take vypadal hodně hladově i když si dal nejspíše kus veverky.
Přikrčila jsem se a pozorovala jej, jak si hopsá v lese. Když se přiblížil, vyjela jsem po něm a rychle se zakousla. Srdce mi bušilo jako o závod. Dokázala jsi to. Nikdy jsem si nebyla tak jistá v lovu, natož teď a teď se mi to povedlo docela bravurně.
Pomalu jsem se začala vracet ušákem v tlamě. Když jsem byla na místě odkud jsem vyšla, Take stále spal. Asi je hodně unavený. Přešlápla jsem si. Potichu jsem se přikradla k němu a položila zajíce před jeho čenich. Vrátila jsem se na původní, místo kde jsem ležela v klubíčku. Lehla jsem si do té samé polohy a pozorovala, jestli vůně krve Takeho probudí. Přivřel jsem oči, aby si myslel, že spím a zajíc se pro něj zabil sám. Hm, že by další hra? "HéjTakeru, koukej." Zavolala jsem na něho a zabořila čenich do srsti.

Zastříhala jsem oušky, když mi vysvětloval, že Yllin není jeho partnerka. Podezřívavě jsem si ho prohlížela. "Není? Jsi si jistý?" Koutky mi zacukaly do úsměvu. "Proč jsi tedy říkal, něco ve smyslu, že nepřijde ale přišla?" Ráda jsem popichovala a tak jsem začala i teď. Take přišel blíže, když jsem upadla na zem. Ale mě nic není! Propalovala jsem ho naštvaným pohledem, jako bych byla nějaký mrzák. Zívl si a popravdě mě se chtělo zase a znovu tak trošku spát. Stěží jsem držela tlamu na uzdě abych také nezívala. Byla noc, všude tma a mě klesaly víčka. Včas jsem se zarazila a vždy se rozkoukala.
"Proč bych měla umírat, jedla jsem docela nedávno..." Má strava byla pestrá převážně v ovoci a zelenině. Ale i já jsem občas prahla po mase. "Miluji ovoce." Nemusela jsem ho složitě lovit a našla jsem ho všude, tedy kromě zimy. To byly pro mě vždy ty horší časy a přečkat zimu mi připadalo jako věčnost. "Ovoce je převážně můj jídelníček." Pousmála jsem se, když jsem viděla jak se ksychtí.
"Vážně nic nepotřebuji." Odsekla jsem sebe jistě. Popravdě vody bych se i napila, ale určitě to vydržím dalších několik dní. Možná. Zapřemýšlela jsem, co budu dělat, když hlava nechce jít, ale tělo ano.
Vykulila jsem oči a málem mi vypadly z důlků a kutálely se kolem nás. "Prosím?" Vyjekla jsem, když se mě zeptal, jestli jsem v pubertě. "No dovol, jak něco takového můžeš říct vládkyni?" Vyjela jsem po něm zostra. Jsem jen mladá. "A i kdyby, tak co." Odsekla jsem, protože měl zase pravdu. "Kolik je tobě, že se opovažuješ pochyboval o vládkyni?" Opovržlivě jsem se na něj podívala. Jak se opovažuješ!
Podívala jsem se na něho, jak to že on nezná Smrt? "Ty nevíš, kdo je Smrt?" Její jméno jsem zašeptala. Chtěla jsem se posadit, ale včas jsem se zastavila. Byla jsem přikrčená. Rozhlížela jsem se kolem nás, kam jen to šlo. "Smrt." Začala jsem znovu tiše. "Je hrozně mocná vlčice." Ohlédla jsem se za sebe, měla jsem pocit, že se tam něco mihlo. "Dokáže vlkovi napomoct v magii. Dokáže ti i zpestřit kožich odznaky apod." Zírala jsem mu do modrých a hlubokých očí. "Ale vždycky za to něco chce. Většinou se jedná o mnohdy vzácné kameny. Slyšela jsem, že je tak bohatá že...." Nedořekla jsem a uložila jsem se zpět do lehu. Schoulila jsem se do malého klubíčka. "Ale je hrozně nepříjemný, co jsem tak slyšela." Dodala jsem a hlasitě jsem si zívla. "Smrt má bratra a ten se jmenuje Život. Ani jednoho z nich jsem ještě nepotkala, ale nedávno jsem vedla jednoho vlka k Životu." Přimhouřila jsem oči a přemýšlela, jak Suerte pochodil u Života.
"Chceš jít teda k vodě?" Zeptala jsem se a zabořila jsem čenich do své srsti v náznak, že se mi chce tak trošku zase spát.

Pozvedla jsem obočí, když se zeptal na tu Yllin. Jak o ni vím? To se vážně ptáš mě? Přiložila jsem si tlapku na hlavu. Moc těžké je přemýšlení. Tak nějak jsem to jméno chtěla zahrabat do hlíny, co se i podařilo, protože si vzal veverku do tlamy. Cítila jsem, že by si pan žaludek dal na chuť něco dobrého, ale hned na to začal protestovat, když si má mysl představila maso. Natož vůni masa. Nemyslet na to.
Najednou Take spustil jednu verzi, nejspíše pravdivou verzi toho, co se stalo. Poslouchala jsem ho a vše živě viděla. Ale… to byl sen přeci. Zmateně jsem se na něho podívala. "To nebyl sen…?“ Spíše jsem konstatovala. No nebylo se čemu divit, Take byl pěkně praštěný od prvního seznámení a já sama jsem to celou dobu brala jako hru. Tedy dokud jsem nezačala věřit, že ho něco ovládá. Matný obraz se mi mihl před očima, jak na poslední chvíli vidím strom. Projela mnou bolest. Ale protože jsem věděla, že to bylo jen v zápalu "boje" tedy hry, pousmála jsem se. "Ano, na všechno si vzpomínám. Zase si mě nechytal uličníku!" S tajemným pohledem jsem odvrátila hlavu zpět. Hm, hra může teprve začít.
Znovu se zeptal na to jméno. Yllin, vůbec nic mi to neříká. Podívala jsem se na něho s tím, že mu už konečně odpovím. Nadechovala jsem se, ale vzduch jsem nechala projít plícemi zase ven. Když jsem ho viděla, musela jsem se zarazit. Viděla jsem, jak nad něčím přemýšlí, možná právě nad vlkem, který se skrývá pod tím jménem. Počkám, já mám času dost. Zamračeně jsem ho pozorovala, jak se začal nervózně procházet. Škoda že nemám magii myšlenek! Věděla bych, co se mu odehrává v hlavě. Povzdechla jsem si, když jsem čekala, až se uklidní a budu moct mluvit.
"Jsi v pořádku?!" Řekla jsem dost důrazně, tak jak se na vládkyni patří. Zapřela jsem se předními tlapkami, abych se nadzvedla. Začala jsem mluvit bez ohledu, jestli mě poslouchá nebo ne. “Probírala jsem se a slyšela jsem, jak vyslovuješ to jméno Yllin. Byly to jen krátké útržky slov, ale asi dvakrát nebo třikrát jsi ho vyslovil." Odmlčela jsem se a zadívala jsem se na něho se zájmem. "Kdo to teda je? Tvá partnerka?" Zvědavost mi nedala se nezeptat. Přeci mi jen přišlo divné, že svou partnerku nechal někde o samotě a sám tu hlídá jedno nedorostlé vlče, co si hraje na vládkyni. Jsi vládkyně. potvrdila mi vnitřní bohyně.
"Ale na to se zapomenout nedá." Napadla mě další hra, v které bych konečně mohla vládnout tvrdou tlapkou. Popravdě toho moc nenamluvil, ale nakecat mu něco jiného přeci nebude těžké.
Zamračeně a naštvaně jsem ho pozorovala. Co? "Nic mi není, můžu klidně hned běhat." Se zdviženým čenichem jsem se otočila a zapřela se o tlapky. Jen co jsem se na ně vyšvihla, okamžitě se mi zamotala hlava a já chtě nechtě šla zase k zemi. "O mě se nikdo starat nebude!" Zaječela jsem. "Co bys mi dlužil? Jsme si kvit." Dodala jsem a opřela jsem si hlavu o přední tlapky. Ještě chvíli lež, za chvíli ti bude líp. Do kožichu se mi dostaly různé větvičky a smetí, co se zde v lese povalovalo a tak jsem si plánovala, jak a kdy si budu čistit kožich.

Pozorovala jsem, jak Take k sobě přichází. Stále mě držel, takže jsem musela ležet u něj. A jak jinak se zabavit, než pozorovat vlka jak se probírá nebo jak spí? Vlci jsou sladcí, když spí. Pousmála jsem se. Uši mi směřovaly k němu, když jsem slyšela, jak zamlaskal. Ale stále to jsou čuňátka. Zamračila jsem se na Takeho, který mě oslovil Yllin. Prosím? Jsem Lucy. Nebo ne? Počkat… Začala jsem přemýšlet, jak se vlastně doopravdy jmenuji.
Pozvedla jsem jedno obočí a nechápavě jsem zírala na Takeho. O čem to sakra mluví? Hlavou mi probleskla bolest a jako střepina se zarazila v přední části. "Ssss." Vdechovala jsem vzduch do sebe přes zaťaté zuby. Otevřela jsem oči, to jsem možná neměla dělat, vlk začal vyvádět a tlemil na mě, jako by mě v životě neviděl. Ba spíše jako bych mu byla sama odporná. Já nechtěla… Chtěla jsem se omluvit, protože jsem pod hlavu potřebovala něco měkkého a on byl nejspíše první po tlapce. Sklesle jsem odvrátila od něj zrak a zabodla ho před sebe na zem. "Nejsem Yllin!" Štěkla jsem naštvaně a pohled jsem měla zapíchnutý na jednom místě v zemi. Proč to musí dát tak najevo, že jsem mu odporná! Mohl to říct i slušně. Povzdechla jsem si a hlavu jsem zabořila do své srsti. Nasála jsem pach srsti. Hned na to jsem ze sebe udělala malé neviditelné, nebo jsem si to alespoň myslela, klubíčko. Take ale zase položil hlavu na zem a usnul. Skvělé. Potichu jsem ležela, abych toho protivu neprobudila. Protivu, co po mě pokřikuje cizí jména. Zvedla jsem hlavu, když zase k sobě přicházel. Tentokrát jsem měla dost naštvaný výraz. Nezaujatě jsem pozvedla obočí, když mi řekl, že je fajn, že jsem se probrala. Moje hlava toho moc nechápala, ale za to byla dost otřesená a hlavně naštvaná. Pche. Odsekla jsem si sama pro sebe.
Připadalo mi, že je nervózní. Možný bys měl být. Zamračila jsem se na něho a dál zůstala v obraně svého malého "neviditelného" klubíčka. Postavil se a přistoupil blíže. Sklonil ke mně hlavu a já mu tupým výrazem zírala přímo do očí. Čenich jsem měla pod svým ocasem, pěkně v úkrytu.
Vykulila jsem oči, když mi řekl, že to muselo bolet. A co mě muselo bolet? Ale nahlas jsem se nezeptala. Za to jsem se snažila své klubíčko ještě zmenšit. Nevím proč, ale hrozně mě bolí hlava. Ale co ti mám vykládat? Jsi to ty? Nejsi to ty?… Byl to sen? "Asi se mi zdál divný sen." Procedila jsem přes hordu chlupů, které ukrývaly můj čenich. "Zdálo se mi, že v tvém těle byl duch." A myslíš si, že se ti to zdálo? Mračila jsem se na něj. Je možné, aby to byla realita? Nejspíše těžko. A kdyby, moc dobře bych si to pamatovala.
Poodešel stranou a já vztyčila hlavu. "Spala jsem dlouho? Hrozně mě z toho bolí hlava." Nikdy bych nevěřila, že by mě ze spánku bolela hlava. Take se zase vracel zpět ke mně. Sklopila jsem uši a bedlivě ho pozorovala. "Kdo je Yllin." Zeptala jsem se. Hodil přede mě kus veverky. Udělalo se mi strašně špatně, a kdybych něco měla v žaludku, už by to bylo dávno venku."Prosím tě dej to… pryč." Udělala jsem prázdný dávicí proces. Ale nic. Otočila jsem hlavu na stranu, abych neviděla jídlo.
"Co? Co se stalo? Já jsem omdlela?" Překvapeně jsem na něho valila oči. Co se to tu sakra děje! Stáhla jsem ocas více k tělu a začala tiše vrčet. On mě určitě omráčil a zneužil. Vytasila jsem mírně zuby, kdybych ho musela skalpovat. Proč jinak by se tak hloupě ptal?