Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mrkla jsem na svého bratra, když mě upozornil na to, abych se netoulala sama. To víš že né, ale i ty mě jako každý opustím a já zase budu sama.A co mám dělat já? Musím se toulat, když nevím zdali jsem na smečku připravená. Úsměv mi zmizel z tváře. "Co všechno? Já ti nevím, příroda je všude stejná, vlci docela taky... no možná jsem více agresivnější." Pohodila jsem naštvaně hlavou. Říct mu to či neříct? Jak bolavá je ta vzpomínka. Raději neříct. Myslela jsem Speaka, který mě dlouhou dobu doprovázel. Nevinně jsem se zatvářila.
Atmosféra mi připadala v pořádku. Alespoň mě to tak přišlo. Dobře, dobře. Ujistila jsem se a oba dva si prohlédla.
"Máš pravdu, Sigyho jsem opravdu dlouho neviděla." Zamyšleně jsem odpověděla. Nemohla jsem mu říct, že jsme se vlastně ani nepoznali. To já jsem vše zachránila! Můj čenich a paměť! Nasála jsem čerstvý vzduch do čenichu.
Naštvaně jsem se podívala na Kera. "No to není pravda, kamaráde." Řekla jsem odměřeným tónem. To tobě přišla další kamarádka, to ty jsi za ní musel jít. A co jsem tam asi měla dělat? Sedět, sledovat vás a sežrat se nudou? Na to zapomeň! Raději jsem šla se prospat do lesa, kde jsem měla klid víš?! Tyhle myšlenky mi probleskly hlavou jako nějaký blesk. S vysoko posazenou hlavou jsem se odebrala k Sigymu. Obešla si ho a postavila se k jeho boku. Rozhodně jsem se nechtěla hádat před mým bratrem, ale vnitřně mě to hrozně žralo. Sakra! Říkal jsi pět minut! V hlavě se mi vybavovaly jeho slova. Slova pro mě byly jako zbraň. Pamatovala jsem si téměř vše. "Mě byla... zima, musela jsem se jít schovat." Pípla jsem potichu a jemně se otřela o Sigyho tělo. Ano, zase jsem potřebovala jemný dotek a vůbec mě nezajímalo, jestli mu to je nepříjemné. Pché , jak podlé! Uraženě jsem se otočila hlavou někam za nás. Když jsem se vzpamatovala, hlavu jsem otočila zase zpět. "A jak se má Yllin?" Možná to bylo provokativní či nevhodné, ale já ho prostě popíchnout musela. Hlavně mi neříkej, že stojí někde za stromem a čeká, až jí dáš znamení, že k nám může přijít. Ale co když ano? Rozhlédla jsem se kolem nás. Nikde jsem neviděla vyčnívající hlavu.
Pak jsem se otočila na Sigyho. "Co vůbec plánuješ ty?"

Přitakala jsem na jeho slova. Je to vážně moje krev! My musíme být z rodu modré krve. Jsme tak… tak geniální a dokonalí! Byla jsem přesvědčena, že pocházíme ze vznešeného rodu, která má modrou krev. Co by vzniklo spojením rudé a modré? Krásně tyrkysová! Moje plány se mi zase v hlavě dávaly dohromady.
Mírně rozpačitě jsem se ošila, když se mě zeptal, kde jsem byla. Awr! "Za hranicemi této země. Víš, že jsem vždycky chtěla být tulákem, co prochodí celý svět a bude mít život přesně takový, jak nám ho popisovali starší jedinci ve smečce? No tak přesně takový život to není." Naštvaně jsem mlela jedno přes druhé. Začínala jsem si uvědomovat, že opět a zase pořád melu, melu a melu. Měla bych se naučit se krotit. "Je to na nic." Dodala jsem stručně. Jsi odkázaný sám na sebe, nikde žádná potrava, a když už, nevím proč, ale já prostě nic velkého neulovím. Když už tak zajíce a toť vše. Přežíváš na bobulkách, které mi po čase lezou krkem a snažíš se nějak přežít o hladu a žízni do dalšího dne. Usmívala jsem se na Sigyho, zatím co se mi hlavou honily tyhle prapodivné myšlenky. Ani nevím proč, jsem mu vlastně neřekla celou pravdu. Možná z toho důvodu, aby se o mě nebál. Sám si ale mohl všimnout, že jsem stále mírně podvyživená, tak jako vždycky, takže by mu asi nic divného na mě prostě nepřišlo.
"Máš pravdu, naše rodina je na společnost opravdu úchylná." Zamrkala jsem a uvažovala nad jeho slovy. Nechci být sama! Prosím! "Každý den se snažit najít někoho, aby tě nějak zaměstná, není nic moc." Pokrčila jsem rameny.
Myšlenkami jsem se vrátila k Takerovi. Překvapilo mě, že by ho chtěl Sigy poznal. Podezřívavě jsem se na něho podívala. "Ale slib mi, že mým přátelům neublížíš. Vždyť víš, jaká jsem. Moc vlků semnou nevydrží, protože pořád melu." Což vlastně dělám i teď. To je mi náhoda co? Omluvně jsem se usmála. Měla jsem pocit, že cítím Takerův pach. On mě pronásleduje fakt všude. Když ho nemůžu vidět, mé smysly si prostě vymaní jeho vůni. Přešlápla jsem si a pozorovala Sigyho. V tom jsem uslyšela mohutný hlas, připomínajícími jedno skvělé stvoření. No to snad ne! Otočila jsem hlavu směrem, odkud přišla nějaká ta omluva a s otevřenou papulou jsem ho sledovala. Ošila jsem se pod jeho mrknutím. Byl to on. Ten největší mameluk, kterého jsem kdy mohla potkat. Je tady! Nevěřícně jsem na sebe křičela s tále s otevřenou tlamou a nehybně ho sledujíc. Elegán ve všech směrech, bojovné srdce, které tluče jako zvon, mohutné tlapiska, co ti rozdrtí lebku, chrabrý rytíř na bílém osli... Co? Co tam dělá ten osel? Do mých myšlenek se zase přivtěřila malá bohyně. Ostře jsem jí sjela pohledem. Vypadni! S chechotem utíkala pryč.
Konečně jsem se mohla hýbat a tak tomu odpovídala i má pozdější reakce. Na tváři se mi vykouzlil úsměv a já se zapřela o tlapky. Udělala jsem pár skoků a zavěsila se mu na krk, jako před chvíli Sigymu. "Havrane!" Křikla jsem mu do srsti, když jsem do ní schoulila hlavu. Doposud mě nenapadlo, co si myslí o mém pubertálním a přehnaném chování. Bylo mi to ale zcela jedno, prozatím.
Pustila jsem se Takera a postavila se vedle něho. Oči mi zářily jako dvě hvězdičky a já nadšením vrtěla ocáskem sem a tam. Docela mi chyběla jeho vůně a jeho chování. Načež jsem se ho nějak dotknout musela. Bohužel, jsem vlčice, co potřebuje dotyk, aby vyjádřila své pocity zcela přesně.
"Sigy, tohle je… Takeru. Je to ten, co jsem ti o něm před chvíli povídala, vždyť víš." Otevřela jsem tlamu a po chvíli jí zase zavřela. "A Takeru, tohle je můj bratr Sigy." Kývla jsem na ně a doufala, že spolu budou vycházet. Hlavně se prosím nesežerte navzájem, nezbylo by mi z nich nic. No počkat, mohla bych si schovat kus vašich uší. Jo to by šlo.

// Vůbec jsem si nevšila že jsi psala :D

Pobaveně jsem se podívala na Sigyho. Myslím si, že mě znal moc dobře, podle jeho slov. No co, alespoň bych byla středem pozornosti, kdyby se tam přiřítila celá smečka! A to co přeci jde, všichni by se o mě zajímalo, proč jsem přišla, co tam dělám. A nejvtipnější je, že by si mysleli, že je chci ohrozit. Já? Já a ohrozit smečku… silné vlky? Být tu sama, válím se smíchy na zemi. Ale byl tu Sigy, takže jsem se snažila působit kultivovaně a dospěle. Věkově tomu budeme za chvíli odpovídat. “Spolehni se, zůstanu na hranicích, kdybych tam náhodou měla cestu." Vletím tam a všechno jim tam pobourám. "Pamatuju." Sice velmi matně, ale pamatovala jsem si to.
Zeptal se mě na smečku a já se zavrtěla. Hm. Popravdě by mi to asi nejvíce vyhovovalo, protože bych byla ve společnosti pořád, zatím co takhle si musím společnost hledat. "Nejsem ve smečce, není to tak dlouho, co jsem se vrátila a na žádnou jsem ani nenarazila." Pokrčila jsem rameny a podívala se přímo na něho. "Hlavně si nejsem jistá, jestli jsem zase připravená být ve smečce, vždyť víš." Hlavou mi proběhla myšlenka, jak moc mě zklamal život za hranicemi naší země. Být tulákem tady znamenalo úplně něco jiného, než být tulákem za hranicemi země. Je to rozdíl a to mi nikdo nevymluví.
Když mi popisoval, jak se rovněž jako já toulá sám, se zaujetím jsem ho poslouchala. Kessel, říká mi to něco? Nějak jsem si to jméno nemohla spojit. A další a další jména a poznatky jsem si ukládala do své hlavy, abych si to dobře pamatovala.
"Prošla jsem si tu nějaká ta místa. Vlastně přišla jsem ze strany od Přímořských plání, putovala jsem pak přes Medvědí jezero, Narrské kopce až k Velkému vlčímu." Popisovala jsem svou cestu. "To víš, vyhledávám neustále společnost, protože si nevím sama se sebou rady, když jsem sama." Vždyť mě znáš. Usmála jsem se a zavrtěla ocáskem. "Ale ano potkala jsem jednu protivnou bílou vlčici, kterou si zapamatuji snad do svého skonání. Ale co je mnohem zajímavější, potkala jsem jednoho fajn vlka." Usmála jsem se na Sigyho a doufala, že si to nevyloží nějak špatně. "Ohromný elegán s bojovností v srdci, ale především skvělý přítel." Samo sebou, že slovo přítel jsem myslela jako kamarád. Takeru, doufám že jsi v pořádku a ta vlčice… Zamračila jsem se. Ta vlčice… Vracela se mi myšlenka, že mi ukrade mého jediného, prozatím jediného přítele, kterého jsem po dlouhé době měla. Né každý si semnou rozuměl a né každý toleroval mé chování, které mohlo občas působit jako rozmazlenost.

Asi jsem dala na sobě hodně znát to, že jsem zklamaná. Ty jsi tu vážně sám? Jasně že jsem byla ráda, že ho vidím, ale nejraději bych měla všechny pohromadě. "Ano, přesně to jsem myslela, zbytek rodinky." Našpulila jsem tlamu směrem k němu. Co mě ale potěšilo bylo to, že je všechny nedávno viděl nebo cítil. "Takže tu jsou?!" Zaradovala jsem se a vyskočila zase neposedně na nohy. Že by byla Amelis a Ness ve smečce? "Asi se tam zajdu podívat, ale přijde mi divné, že by se přidali do smečky." Otočila jsem se směrem kam ukazoval a byla jsem si jistá, že tam prostě budu muset zajít, pokud je budu chtít vidět. Sami asi jen tak od smečky neodejdou hledat svou ztracenou sestřičku.
Znovu jsem se posadila a uklidnila se. "Jsem ráda, že se ti daří." Pousmála jsem se na něho. Kdyby se mě zeptal na to samé, nevím, co bych mu měla říct. Cítila jsem se prostě hodně zvláštně a nevěděla jsem, kam dřív skočit. "Žádná smečka ti nevyhovuje? To se poddá." Možná byl jen hodně náročný, ale je pravda, ž pokud mu někdo ve smečce nesedí, proč by se tam měl trápit? Nemělo cenu mu říkat, o mém plánu založení rodinné smečky. Myslel by si, že ses zbláznila. Pokrčila jsem jen rameny.
Smečky, které mi popisoval, nebyly daleko. Ale že by se mi tam zrovna chtělo, se říct nedalo. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem připravená pozorovat dění ve smečce a už vůbec, se stát členkou. Asi je na to ještě moc brzo. "Touláš se pořád sám? Nebo máš nějaké fajn přátelé?"

Šili semnou všichni čerti a já neustále poposedávala. Nemůžu tomu uvěřit, tak můj bratr si tu jen tak vykračuje a tváří se, jak by se nic nedělo. Otevřela jsem tlamu, ale po chvíli jí scvakla k sobě. Proč mám pocit, jako by mu stále nedošlo kdo vlastně jsem... To byla asi jedna z mnoha věcí, která by mě teď v mém polo-dospělém stavu mohla ranit. Kdyby si můj vlastní bratr nevzpomenul na svou malou, komandující sestru. Agr! Kousla jsem se do jazyka, abych se uklidnila. Poslední dobou jsem byla dosti přecitlivělá a stačil mi pouhý pohled a jí byla uražená, dotčená a nevím co všechno.
Ocasem jsem mlátila do země jako maniak a svaly v těle mi hrozně tikaly nedočkavostí. Nejraději bych ho povalila a nepustila nikam, ale tak nějak jsem tušila, že by to nebylo to pravé, co by asi chtěl. "Ani mi nemluv, myslela jsem, že už tu nikoho z rodiny nenajdu." Broukla jsem mu okamžitou odpověď a vyskočila na tlapky. Nemohla jsem se nabažit myšlenky, že jsem našla svého bratra. Přišla jsem tedy k němu blíže a celého ho pomaloučku obešla. Neustále jsem k němu čichala a šťouchala čenichem. Je živý a zdravý. Spokojeně jsem se usmála a protáhla se mu pod hlavou, přičemž jsem se zády dotkla jeho spodní čelisti. Udělala jsem dalších pár kroků a zamávala jsem mu ocáskem před tváří.
Nakonec jsem se postavila na své původní místo. "No já." Usmála jsem se, jelikož jsem si brala čas na rozmyšlenou, co mu odpovím. Co tu dělám. Sakra víš, jak se mi stýskalo? "Chtěla jsem se vrátit na rodnou zem. Nějak mě to toulání po světě zklamalo." Pokrčila jsem rameny. Asi jsem nebyla ten typ, co by mohl být tulákem do konce života, i když jsem právě o tomhle snila celé své mládí. Mládí?... no dobře. Zamračila jsem se na tou představou.
"Kde máš zbytek?" Tázavě jsem se na něho podívala a rozhlédla se okolo sebe. Touláš se sám… jako já? Když v tom mě napadla jedna z geniálních myšlenek. No jasně! Založíme si smečku spolu! Najdeme ostatní členy rodiny, pokud ještě žijí a všechno bude jako za starých dobrých časů. Cenila jsem zuby při úsměvu, který doprovázel mně myšlenky. Nejspíše to byla velmi nereálná myšlenka, ale já ji chtěla uskutečnit.
"Jsi tu vážně sám?" Sklesle jsem se zeptala a přešlápla si. Nakonec jsem zase sunula svůj zadek pomalu k zemi, abych se posadila a pobrala to všechno, co se kolem mě děje. "Jak se ti daří, brácho? Našel sis novou smečku?" Byla jsem zvědavá, co se tu děje, přeci jen dlouho jsem tu nebyla. Musím se ho pak zeptat, jestli tu vůbec smečky jsou. Ještě jsem na žádnou nenarazila.

Ratatararara… um! Ozvala se malá bohyně a vykukovala na mě z zpoza nějakého stromu. Prosím tě, co zase chceš! Nech mě alespoň bezmyšlenkovitě ležet. Odpověděla jsem na její vybídku k tomu, abych s ní komunikovala. Sklopila jen uši a ztratila se někde v nedohlednu. Viděla jsem jenom černé, opuštěné místo, kde vždycky byla. Konečně bude zase klid. Broukla jsem si.
Přetočila jsem se na záda a pozorovala oblohu. Já chci sluníčko! Prosím… Byla mi docela zima a vážně jsem začínala litovat toho, že jsem opustila svůj původní úkryt. Ach jo! Hloupá Lucy… Zdálo se mi, že slyším kroky, které přehlušily mé myšlenky. Ještě k tomu jsi i bláznivá. Myslela jsem si, že si podvědomě vytvářím zvuky, abych se donutila hledat zase společnost. Ale ty kroky měly opravdového původně. Uslyšela jsem hlas onoho vlka. Tiše jsem doufala, že to bude Takeru nebo Castor, od kterých jsem se odpojila. Přetočila jsem se na bok za zvuk onoho hlasu. Uviděla jsem hnědoučkého vlka a chvíli si vážně myslela, že ej to Castor. "Ahoj!" Řekla jsem dosti hlasitě, za to radostně. Vlčí Bůh tě miluje, posílá ti další společnost! Víš, co to znamená? Chovej se slušně a neodežeň ho! Ujistila jsem se vnitřně a opětovala mu úsměv. "Nevyrušuješ." Opravila jsem ho a posadila se. Jeho hlas byl poměrně hrubý, jak se na vlka patří. Olízla jsem si přední tlapku a jako vždy jsem se rozežraně poškrábala zadní tlapkou za ouškem.
Když jsem se uvelebila, podívala jsem se na něho s tím, že mu odpovím. Ale když jsem se nadechovala, vdechla jsem do čenichu jeho pach no spíše vůni. No ale počkat! Zarazila jsem a překvapeně se na něho podívala. Jeho pach mi připomínal něco pěkného. Jeho tvář se mi zdála povědomá, ale nemohla jsem si jí s nikým spojit. Že by shoda náhod? Tomu nevěřím… přemýšlej, kde jsi ten ksichtík viděla. Mladý nevinný obličej se na mě koukal. Bože! Vyjeklo moje podvědomí. "Si…“ Chtěla jsem říct jeho jméno, když mi uvízlo v hrdle. V hlavě se mi spojily jednotlivé obrazce a já si uvědomila, odkud ho znám. "Sigy!" Vykřikla jsem na něho a vyskočila směrem k němu. Udělala jsem pár větších skoků a hopsla mu kolem krku. Bože! Je to on! Vdechla jsem znovu jeho vůni do čenichu. Byla již s příměsí dospívajícího vlka, ale stále jsem si byla jistá, že je to on. Pověsila jsem se mu kolem krku a odtáhla hlavu, abych mu viděla do tváře. "Sigy, to jsem já. Lucy." Pustila jsem ho a postavila se před něj. "No víš přeci, tvoje sestra!" Houkla jsem na něho nadšeně a se slzičkami v očích jsem si cekla na zadek a pozorovala ho s pootevřenou tlamou.
"Přeci Mahtaë, řeka Mahtaë." Řekla jsem bezmyšlenkovitě, protože se mě ptal, de se nachází. Můj ty světe! Tak přeci jen žije! A kde jsou ostatní? Ainesson, Amelis... táta? Moje hlava chtěla vědět více, než bych dokázala najednou vyslovit. A tak jsem jen seděla s otevřenou tlamou v úžas a čekala, co konečně řeknu. "Jsi jiný, málem bych tě nepoznala. Je z tebe kus vlka Sigy." Nebýt mé dobré hlavy, asi bychom se navzájem nepoznali. Sakra je tak velký a... jak to říct. Je téměř dospělý!

//Cedrový háj

Kapkami se proplétám… Znělo mi hlavou za mého pochodu k řece. Těšila jsem se, až se zase napiju fajn čisté vody. Jsou volná! Volná jako vítr! Rozběhla jsem se a vyběhla ven z lesa. Byl den a já se radovala z nového dne, který mi mohl přinést mnoho nových poznatků. Jediné co jsem ale postřehla, bylo to, že byla docela zima. Jak by se mi hodil přístřešek! Ten co jsem si našla a byla jsem v něm doposud, dokud mě nenapadlo prostě vysmahnout a jít zase dál. Oklepala jsem se, když mi zima projela tělem. Kdybys nebyla tak hubená, nebyla by ti zima. Kárala mě má vnitřní bohyně a já na ní jen vyplazovala jazyk. Kdyby, kdyby… ale skutek utek. Není mi to souzeno být velká s dobrými proporcemi! Byla jsem si jistá, že jsem jí tímto doslova umlčela, jelikož nastalo v mé hlavě ticho. Zajímavé, že na tohle odpověď nemáš. Provokativně jsem musela dodat, ale to už jsem byla u řeky.
Pomaloučku jsem přicupitala k vodě a sklonila hlavu. Dala jsem si pár doušků, které byly jako nějaké ledové ostří. Ta je teda pěkně studená! Další doušky jsem už volila pěkně pomalé a snažila jsem se si vodu ohřát v tlamě.
Jakmile jsem skončila, odebrala jsem se na nejbližší vyvýšený balvan. Vyskočila jsem na něj a rozvalila se. Chtěla jsem se vyhřát, ale na obloze nebylo nic, co by mě zahřálo. Kde jsi, Oskare?! Balvan byl také pěkně studený a tak jsem zase klepala kosu. Asi budu muset začít žít jako medvědi. V zimě pěkně v brlohu… Zívla jsem si a protáhla se. Bylo to po dlouhé době, co jsem byla bez společnosti. A Ano, zase mi nějaká ta společnost chyběla. Nerada jsem byla sama a vůbec, neměla jsem se před kým předvést. Společnost mě zabavovala. Když jsem byla sama, myslela jsem převážně na hlouposti a vždy jsem si připadala jako nějaký blázen, když jsem si povídala sama se sebou.

"Alé, koho to jsem čerti nesou!" Řekl mohutný, ale známý hlas. Zastavila jsem se, protože jsem právě kráčela nějakou krajinou, která mi byla dosti povědomá. "Prosím?" Zeptala jsem se slušně. Ale nastalo jen mrtvolné ticho. Pokrčila jsem rameny a rozešla jsem se dál. "Copak ty neumíš mluvit?" Znovu se ozval hrubý hlas a já se cuknutím otočila za sebe. "Kde… kdo jsi?" Nikoho jsem neviděla a to byl krásný slunný den. Jenže zase nastalo hrobové ticho a nikdo mi neodpověděl. Rozešla jsem se a přidala tentokrát do kroku. "Lucy!" Zakřičel někdo mé jméno a já se opravdu začínala bát. Přidala jsem pořádně do kroku a pelášila po nějaké mýtině. V tom jsem uviděla před sebou černé peří a zastavila jsem se téměř na místě. "Baf!" Pronesl černý pták a já moc dobře věděla, o koho jde. "Černý havran!" Pomyslela jsem si a zděšeně ho pozorovala. Posadil se na nejbližší větev. "Co chceš?" Štěkla jsem na něho a snažila se někam utéct. To ale bylo marné, protože jeho jedno máchnutí křídel znamenalo jeden můj cvalový skok. "Zastav! Něco mi dlužíš." Jenže přede mnou se krajina otevřela a já musela zastavit. Byl zde sráz a já neměla kam utéct. "Něco mi dlužíš, pamatuješ?" Řekl chladně černý pták. Mezitím jsem celou dobu couvala ke srázu…
Vykopla jsem tlapky do vzduchu, ale hned se mi zasekly o větve a stromy, které mě obklopovaly. "Au!" Vyjekla jsem. Nakonec jsem se uklidnila, rozkoukala jsem se kolem sebe a hlasitě si povzdechla. Kožíšek jsem měla k mému překvapení pěkně suchý. Tak vyrazím hledat vzrůšo a dobrodružství! Nadšeně jsem vykoukla ven z mého brlohu a všimla jsem si, že je stále tma. Vyskočila jsem ven a pomalu se orientovala, kde jsem. Ve tmě to bylo na nic, jelikož byla všude tma, měsíc tvořil různé stíny a já se docela bála. Seskočila jsem tedy dolů a rozběhla se nějakým směrem.

// Řeka Mahtaë

// V.V. jezero

Blížila jsem se k lesu a doslova se na něho těšila. Bylo vážně chladno a úkryt někde v lese v houští, či vykotlině by byl skvělý. Vážně skvělý! Zastavila jsem se na hranicích lesa a otočila se. Neviděla jsem ani Castora, ani Takera a ani tu vlčici. Zase mě všichni opustili! Přátelé, pche to tak! V hlavě jsem měla plno keců, ale ve skutečnosti jsem měla jemné obavy. Byla jsem sama v noci. Alespoň teď jsem už byla konečně v lese, i když nevím, jestli by mě právě v lese něco nesežralo. Hlavně pěkně potichu… Šla jsem pomaloučku a tiše našlapovala, abych dělala c nejmenší šramot. Prostě to co by zaujalo nějaké blázny a strašidla a duchy. Vždyť neexistují… nebo jo? Hm. Určitě ne.
Zakopla jsem o nějaký kořen a přitom jemně vykřikla. "Bludný kořen!" V panice jsem se posbírala ze země a rozběhla se rovnou za nosem. Asi jsem si myslela, že mu uteču. Když jsem si myslela, že jsem dostatečně daleko na to, aby to bludný kořen byl, uklidnila jsem se a začala se rozhlížet po něčem, kam bych mohla složit hlavu a konečně se prospat s tím, že by zase jednou pro změnu mohl být můj kožich v pořádku.
Dorazila jsem až k popadaným stromům. Tvořily dokonalý přístřešek, který se mi prostě hodil. Vyskočila jsem na kmeny stromů. Byla zde maličká skulinka, kterou jsem se mohla protáhnout nejspíše opravdu jen já. Nejprve jsem zaryla hlavu do mezery. "Halo?" Ale nikdo se mi neozval. Neozvalo se ani syčení či jakýkoliv protest, abych vypadla.
Spustila jsem přední tlapky a pak jsem celá sklouzla do skulinky, kterou stromy vytvářely. Bylo to skvělé místečko, jelikož jsem měla ochranu opravdu ze všech stran. Doplazila jsem se až na konec skulinky a tam se pořádně schoulila do maličkého klubíčka. Rozhodně zde bylo větší teplo než venku. Hlasitě jsem si zívla. Dobrou Lucy… Ozvala se malá bohyně. Dobrou. Pousmála jsem se a zavřela oči. Netrvalo to tak dlouho a po chvíli jsem usnula.

Castor se na mě díval zvláštním pohledem. Sama jsem si moc dobře uvědomovala, že válení se po zemi u vody nebyl dobrý nápad. Voda již nekapala, ale pomaloučku stékala přes břicho na zadní nohy a tak se mi srst namočila i tam. Popravdě nebylo žádné teplo na koupání. Dokonce se zvedal dost studený a protivný vítr. No to jsem tomu zase dala. Bylo vážně zajímavé, že jsem vždy za své chyby doplatila hned. Né jak někteří dělají chyby a chyby a nic. Za co! Dupla jsem při tom tlapkou do země.
Tělem mi postupně prostupoval chlad od tlapek. Bylo to dosti nepříjemné, protože tlapky zebaly čím dál víc, když se do nich opřel vítr, které byl ledově ostrý jako nějaké břitvy. Chytře jsem si poposedla tak, aby Castorovo tělo tvořilo jakousi nepropustnou zeď. Ale háček byl v tom, že se vítr točil, takže chvíli foukal do jeho zad, chvíli zase do těch mých.
Castorovy otázky byly náročné. Byly k zamyšlení a těžko se na ně hledala odpověď. "Myslím si, že každý v něco věří, otázkou je v co." Oddechla jsem si, že jsem dokázala jaksi rozumně odvětit na téma osudu. Já věřím v osud. Jak by se něco mohlo stát bez jeho přítomnosti? On za všechno může. To on ti podkopne tlapky a pak ti dává berličky, aby ti pomohl vstát. Vedla jsem si vlastní rozhovor ve své hlavě.
Ani nevím, jestli jsem souhlasila s Castorem, který se prazvláštně usmíval. Může být život takový, jaký si ho uděláme? Nepřišlo mi to až tak pravdivé. " Já nevím…“ Nebyla jsem vyloženě proti, ale ani jsem nesouhlasila. Na tohle téma by se dalo opravdu ohromně polemizovat a mluvit o něm hodiny. Já jsem se ale na takové téma nechtěla bavit. Musela bych u toho uvažovat. Pak by mě z toho bolela hlava, byla bych protivná, co už vlastně jsem.
Když se Castor postavil a udělal pár kroků stranou, do mého těla se zapřela ohromná síla větru a mě hned střeplo. Srst se mi automaticky ježila v nesouhlase a žadonila o teplo. Mé tělo se začalo jemně třást, protože si jednoduše chtělo vytvořit alespoň ždibíček tepla, které by mu udělalo dobře. Tlapky jsem měla, jako bych je strčila někam k ledu a držela je tam celé dny a pak je vytáhla.
"Ano!" Vyjekla jsem s klepáním zubů o sebe. Dala bych cokoliv za to, abych mohla být schoulená někde v nějaké dutině stromů, či nějakém opuštěném doupěti, kde by nemohl tenhle odporný vítr a já bych měla kolem sebe jen samé pevné přírodní zdi, které by mě chránily a zároveň ohřívaly. Kašlu na vás na všechny! Začínala jsem být mírně nervózní z toho, že se mé tělo stále nedokázalo zahřát ani třesem svalů. Od čeho mám sakra srst! Popravdě by mi pomohly tukové zásoby, které jsem si nikdy nebyla schopná vytvořit. Z bobulek, které jsem nejčastěji jedla moc tuků, a energie nebylo. A ten směšný zajíc, kterého jsem měla jednou za uherský rok, mi už vůbec nepomohl.
Převrátila jsem oči v sloup, když se Castor sklonil na pozdrav té vlčici. Yllin, pamatuji si to dobře myslím. Castor se hned na to vrátil a já se automaticky zvedla. "Já jdu." Řekla jsem důrazně a protivně. Doufám, že nepůjdeš semnou, protože budu celou cestu protivná, dokud si nenajdu něco teplého. A jestli půjdeš, stejně utečeš, protože nevydržíš mou protivnost. Se zamyšleným pohledem jsem se nepodívala doprava, do leda a prostě jsem se vydala kupředu k lesu. Tlapky byly ohromně ztuhlé a docela protestovaly ve spolupráci. Sakra! To mě rozladilo ještě více. Prvně jsem dělala pár nemotorných kroků, jako čerstvě narozené vlče. Nakonec jsem tlapky dostala pod kontrolu a vyrazila do lesa, který nebyl zas tak daleko. Alespoň budu chvíli sama? Hm, asi si odpočinu a budu nad vším přemýšlet. Tak trošku jsem měla strach, abych nepotkala zase nějakou vlčici, protože jsem si s nimi moc nerozuměla.
Poslední dobou jsem byla celá rozpoluplných pocitů. Do vzduchu jsem zamávala ocáskem.

// ---> Cedrový háj

Začala jsem si uvědomovat, že jsem zase strhla nejspíše nechtěně pozornost na sebe. Ale já byla vždy ráda středem pozornosti. Jen teď je to nevhodné. Můj ústup stranou vyvolal spíše zájem než nezájem. Sice jsem dělala, že neslyším, ale moc dobře jsem slyšela, co mi Takeru říká. Musíš mít někoho radši Keru ne? Nemůžeš mít někoho rád stejně. Odpovídala jsem si ve své hlavě a zároveň jsem ve své hlavě kladla jemu otázky, na které mi nikdy nebude odpovězeno. Budu se mu muset omluvit. Zatvářila jsem se otráveně, protože jsem si začínala uvědomovat další chybu, kterou jsem nejspíše udělala. On byl dospělý a rozumný vlk. Já sice byla občas taky rozumná, za to semnou hormony pěkně cvičily. Ucítila jsem jeho jemné drcnutí a koutky mi zacukaly do úsměvu. Musím se naučit žít bez přátel. A v tom mě napadla ta nejvíce nereálná myšlenka. Najdu otce… najdu sourozence… založíme zase smečku! A já budu vládnout! Budu tam mít všechny, které mám ráda. Ta myšlenka se mi hodně, opravdu hodně zamlouvala.
Uslyšela jsem tišší hlas, který nabyl na intenzitě. Castor? Odlepila jsem oči od země a zapíchla je do jeho těla. Abraka dabra, jak jsi to Lucy udělala? Zeptala se mě malá bohyně, co si tancovala nějaký hula tanec. Ignorovala jsem jí a spíše se zaměřila na Castora, který mi sundal ocásek k čenichu. V očích se mi zajiskřilo. Ocáskem jsem ani né tak zlostně jako spíše radostně mlátila do země. Na tváři se mi vykouzlil úsměv nepopsatelných velikostí. Aristokrat…
Rozhodla jsem se tedy opustit ochranu klubíčka, která mi dávala špetku naděje, že jsem neviditelná a ještě menší v tom obrovském světě. Pomalu jsem rozmotávala nohy a zapřela jsem se o přední. Castor se posadil vedle mě a já se rovněž posadila.
Tlapky a spodek bříška jsem měla mokré, takže ze mě kapala voda.
"Co očekávám?" Opakovala jsem po něm. "Co se dá od života očekávat. Když si něco naplánuji, stejně to nevyjde, protože si s tím pohraje osud a já můžu začít zase od znova." Dodala jsem s úsměvem a pohledem zamířila do jeho očí. "Věříte vůbec na osud?" Zeptala jsem se proto, abych tady nemluvila o takových věcech a on by mi pak řekl, že ho to stejně nezajímá a že to jsou jenom kecy.
"Myslela jsem si, že život bude jednodušší. Zatím se mi ale zdá, že je čím dál tím složitější a složitější." Určitě to bylo spojeno s mým dospíváním, kdy se mi hlavou honily prapodivné myšlenky a mé tělo provázely divné pocity, které nikdy na sebe nenavazovaly. Přišla náhle a náhle odešly.
"Co očekáváte vy?" Špitla jsem s jemným úsměvem, protože si možná myslel, že jsem hloupá, to jsem ale nikdy nebyla. Nechtělo se mi buď přemýšlet anebo dělat chytráka. Taky možná nerozuměl tomu všemu chování, ale pokud alespoň trošku zná vlčice, mohl by to trošičku chápat. Nebo jsem jediná, kdo je takový roztěkaný blázen? Tázavě jsem se na něho podívala, jako bych čekala, že mi odpoví. Jako bych doufala, že umí číst myšlenky. Mohl by, konečně bych potkala vlka s myšlenkami.
Začínala být mi docela zima. Mokrá srst docela studila a já nevěděla kam se schovat, abych tam měla pěkně teploučko a srst mohla samovolně uschnout.

Voda mi jemně omývala mé tlapky a já byla zahleděná do vodní hladiny. Dělalo se mi docela šoufl z vody, která se neustále hemžila a pohybovala a nevím, co to všechno dělala. Ble! Odvrátila jsem pohled na své tlapky. Jenže ejhle! Vedle mých tlapek byly šedé tlapky. Nechápavě jsem natočila hlavu do strany a viděla, jak Takeru leží vedle mě a doslova se opírá a dotýká se mě o pravý bok. Keru? Nechápala jsem, co tu dělá, ale vůbec jsem si nevšimla, že ke mně přišel, natož že se o mě opřel. On, on přišel za mnou?! Nevěřila jsem tomu, že dal přednost mě a né cizí nové vlčici, která pro ně byla jistě mnohem lepším soustem, nežli já.
Povzdechla jsem si, když vyslovil jméno Yllin. To je ta vlčice, jejíž jméno jsi volal ze spánku? Ano ano, byla to Yllin. Otočila jsem hlavu jejím směrem a pozvedla jí do úrovně, abych přes Takerovo tělo viděla vlčici. Mé oči se třpitily a odlesky by mohly cokoliv zapálit. Je pěkná. Řekla jsem si sama pro sebe a vrátila hlavu zpět do jemného náklonu tak abych dobře viděla Kera. Keru ona nepotřebuje kamaráda! Já ho potřebuju! Křičela jsem vnitřně a myslela jsem, že puknu zlostí. Já se o přátelé nedělím! Takeru ty jsi můj přítel! 5vala jsem sama na sebe. Připadalo mi to jako ohlušující rámus, přitom jsem ani neotevřela tmalu. Doposud mě totiž nenapadlo, že by mohl můj přítel, tak dobrý přítel mít i jiné přátelé, s kterými se o něho musím dělit. "Já se o tebe nechci dělit! Ať si najde jiného kamaráda!“ Jemně jsem špitla i když to vypadalo, že budu jančet na celé kolo. Jemně jsem u toho popotahovala. Proč se musím dělit o přátelé! "Není to fér." Dodala jsem a začala jsem si třít tlapku o oko. Proč se mám dělit o přátelé?! Nikdy mi to nikdo neřekl. Ona nepotřebuje ochranu, je mnohem větší a svalnatější než já! Podívej se na mě, vypadám jako napůl již mrtvá a ohlodaná kostra! Byla jsem hodně zaslepena vidinou přátelství. Bylo to pro mě něco, co jsem považovala za nesmírně důležité. "Asi hloupá jsem!“ Odsekla jsem jednoznačně Kerovi. "Ty to nechápeš. Mě společnost odmítá právě k vůli takovým dominantním slečnám." Pohodila jsem hlavou k ní. Zrak jsem pak sklopila na své tlapky a prohlížela jsem si ty od Takera. Byly dvakrát tak větší a širší. Byly prostě masité, zatím co ty moje byly jako kostičky obalené kůží. Scvakla jsem zuby k sobě. Bylo to těžké říct, ale byla to pravda. "Vždyť se na mě podívej. Malá, vyzáblá co nemá tolik šarmu, jako některé slečinky." Neodpustila jsem si úšklebek, protože to mi neskutečně vadilo, být vyvrhelem společnosti. Jen si jdi. Já to sama, jako vždy… zvládnu. Objala jsem ho kolem krku a na náznak naše přátelství jsem ho kousla do ucha. Nakonec jsem nechala tlapky sklouznout na zem a pohledem jsem se rozloučila s havraní srstí a její vůni, která mi bude chybět. To jsem věděla moc dobře. Tím gestem jsem mu chtěla naznačit, že nechci dlouhé loučení. Ach jo Keru, proč nemůžeš být nudným vlkem, aby pro mě nebylo loučení natolik těžké. "Běž už." Špitla jsem a odvrátila od něho zrak. "Čeká na tebe." Mrskla jsem ocáskem o zem a náš rozhovor jsem zakončila tím, že jsem se stočila do toho nejmenšího klubíčka, které na světě mohlo existovat. Ocásek jsem si přehodila přes čenich, takže mi zpod něj koukaly pouze oči. Dívala jsem se přesně na druhou stranu od těch dvou a rozhodně jsem už nechtěla slyšet žádné řeči. Chtěla jsem si jeho hlas v hlavě uložit bez toho, abych na to měla bolavé vzpomínky. Sklopila jsem uši k hlavě, abych opravdu nic neslyšela a nakonec po delší chvíli zírání někam do neznáma, jsem nechala víčka klesnout. Zavřela jsem tedy oči a mé tělo bylo plné mnoha pocitů. Najdu si jednoho kamaráda, který musí mít pěknou kamarádku a hned je to zase pasé. S těmi slovy jsem úplně přestala vnímat. Jediné co jsem slyšela, byl neústupný a pronikavý hukot vodní hladiny.

// Čekám na Castora. Keru půjde za Yllin a já budu čekat, aby Castor veděl, co se cca děje. :)

Castor mě mohl nejspíše považovat za svéhlavou a neústupnou mladou naivní vlčici. Možná že to byla pravda, možná taky ne, ale já jsem si to rozhodně nepřipouštěla. Řekla jsem co jsem chtěla, myslela jsem si co jsem chtěla a nejvíce se mi na tom líbilo to, že mi to nikdo nemohl zakázat, protože jsem byla dosti velká na to, abych o sobě rozhodovala sama. I když věkově jsem nebyla vyloženě dospělý jedinec, v hlavě mi taková myšlenka žila již pěkně dlouho a já jsem se jí nehodlala vzdát.
Byla jsem malinká a měla kukuč mladé ještě nezkušené vlčice. Ale nikomu jsem nemusela říkat to, že mi ještě vlastně nebyly tři roky. Kdo stanovil dospělost vlka na tři roky?! Je to hloupost! Každopádně jsem se k této pomyslné hranici blížila a věděla jsem, že nebude trvat moc dlouho a i já tu hloupou hranici překročím. To teprve začnu řádit. Usmívala jsem se nad vlastními úvahami, zatím se Castor se usmíval zase asi nad těmi svými s jemným vrtěním ocásku. Na jeho poznámku o tom, že mimozemský musí být i Takeru jsem jenom přikývla. Popravdě si to taky myslím. Jeho zvláštní hravé chování, havraní mluva mě občas děsily. Jemu jsem to ale říct nemohla a ani nechtěla. Třeba by se choval ještě dominantněji a já bych neměla žádnou šanci. Letmo jsem se podívala oboum do očí, abych se ujistila, že ani jeden nemá magii myšlenek a že tedy nevycucává ze mě mé úvahy. U Castora jsem si nebyla jistá, ale oči byly do zlatova. Myšlenkáři mají zlaté, nebo ne? Naklonila jsem hlavu na stranu. Ale oni je mají, mám pocit světlejší. Snažila jsem se ujistit.
Pozvedla jsem obočí nad jeho dalšími slovy. To je snad logické. Položila jsem tedy řečnickou otázku. "Může být váš přítel zároveň vaším nepřítelem?" Nahodila jsem velmi vážný výraz, který u mě není zas tak k vidění a tvářila jsem se, že jsem nejmoudřejší, že všech vlčic na světě. Odpověď zní? Ano.? Pozvedla jsem obočí a se zájmem jsou, pozorovala každičký jeho pohyb, aby mi případné jeho nevědomost neunikla.
Jak myslel osobnější kontakt? Změnila jsem výraz a tentokrát jsem ho zděšeně pozorovala. Do čenichu mě v tu ránu bacil cizí pach. Zkroutila jsem tlamu v náznaku znepokojení a ohrnula horní pysky. Co je to k sakru za smrad! Někdo se dlouho nekoupal! Naklonila jsem se do strany a uvolnila obličej. Ve výhledu jsem měla Takerovo tělo. Uviděla jsem drobnější postavu, rozhodně ale nebyla tak drobná jako já a jednalo se o vlčici. No páni. Zatřepala jsem hlavou, jelikož mi nějak nesedl její pach. Mnohem raději bych čichala úplně něco jiného, než zrovna tohle. Neodsuzuj jí jen za to jak voní... pokud to je vůně. Jak pro koho. Pobaveně jsem se usmála nad vlastními myšlenkami. Rozhodně jsem se nechystala jít za ní, protože co jsem tu přišla, byly vlčice jako vyměněné a žárlivé slípky, které hned něco vykřikovaly a chovaly se jako by jim patřil celý svět. Naivky. Hlavou mi probleskla Niklifa, které bych se nejraději zakousla do zadku a pořádně jí ho vytrhala.
Všimla jsem si, že i Castor si všiml další příchozí. Jen běžně za vlčicí, když vás mladé a nezkrotné maso nudí! Určitě je starší, zkušenější a mě zase vyžene někam za hory a doly. Naštvaně jsem seděla stále na jednom místě. Jen běžte. Zvedla jsem se a na oba vlky jsem se významně podívala. Otočila jsem se k nim zády a položila jsem se na zem. Alespoň se nemusím dívat, jak utíkají za vlčicí a mě tu nechají na pospas, abych se dívala na to, jak jsem byla společensky odmítnutá. Položila jsem si hlavu na přední tlapky a se zkroušeným pohledem jsem zírala do země. Kdybych ovládala oheň, byla bych si jistá, že na tom místě kde zírám by bylo vypálené místo od zlosti a naštvanosti. Mohla jsem být ale naštvaná sama na sebe, že jsem se nikdy neuměla nejspíše pořádně vhodně chovat. Vždycky jsem byla pro vlky asi dotěrná, otravná s hrami a nebrali mě nikdy vážně. Možná až dospěju… bude to jiné. Ale sama jsem v to nedoufala. Spíše jsem pořád doufala, že najdu snad někoho z rodiny, nebo nějakého přítele, ale opravdového přítele, co se na mě nevykašle jen proto, že někde bude mnohem hezčí, atraktivnější a zkušenější vlčice. To si přátelé nedělají! Umíněně jsem hlasitě zakňučela a zavřela oči, do kterých se hnaly malinké slzičky zármutku a smutku. Mnoho emocí mě provázelo a já si nebyla jistá proč. Možná to bylo právě tím, že se mé tělo konečně chystalo dospět a tak se chtělo změnit, jen mé genetické vlohy nechtěly dovolit. A tak se měnila jen má citová stránka, která mi připadala poslední dobou citlivější a citlivější.
Víčka jsem tiskla k sobě, aby přes ně nepřešly jedovatě slané slzičky. Uklidni se a zkus se zamyslet sama nad sebou. Hm? Ale bylo to mnohem těžší, než jsem si myslela. Má maličká bohyně byla někde pryč a já viděla ve své hlavě jen prázdné tmavé místo. Kde jsi, když potřebuji radu! Bylo ale hluboké ticho a někde v dáli jsem viděla, jak nakukuje přes nějaký strom a omluvně na mě hází gesta. Zmizni! Jsi zrádkyně, abys věděla! Malá bohyně se snažila něco říct, ale nakonec to vzdala a opravdu zmizela. Zírala jsem v mé představě na tmavé místo, které bylo jen a jen její a vždy jsem jí tam byla hledat, když bylo nejhůře. Proradnice, kdo ví, kde si užívá. Asi jsem začínala pěkně bláznit, naštěstí to bylo všechno v mojí hlavě a nikomu bych o tom nikdy neřekla. Komu taky? Představa jak vysvětluji mému otci, že v mé představě žije jedna vlčí bohyně, s kterou si povídám mě nijak neuklidňovala, ba naopak děsila.
Otevřela jsem oči, které byly celé zalité, a já díky tomu viděla jen rozmazaně. Uši jsem měla celou dobu sklopené na hlavě, aby mě nic nerušilo a abych neslyšela okolní dění. Asi bych měla být nejspíše nějakou dobu sama, tak jak mi to společnost naznačuje a vždycky mě opustí. Jenže představa být neustále sama mě hrozně děsila. Nemluvit s nikým jiným, než sama ze sebou nebo s malou bohyní nebyla nic moc. Jemně jsem zahrabala tlapkou do země a nechala se zase vnořit do myšlenek. A jelikož mě vážně nezajímalo, co se děje zamnou, zvedla jsem se a šla úplně stranou. Vracela jsem se na místo, kde jsem byla předtím s Takerem a čáchali jsme se ve vodě. Šla jsem velmi pomalu, takže to trvalo déle, než jsem si myslela. Budou tě mít za blbku... Zničeho nic se ozvala malá bohyně, která najednou seděla v tom prázdném tmavém místě v mé mysli. Tak ať. Je pravda, že vlčice se vždy chovaly asi jinak, než by vlci dokázali odhadnout a já byla přesně tím případem. Neřízená střela a pořádně bláznivé střevo, které dokázalo z ničeho nic obrátit a být jako uzlíček neštěstí.
Dorazila jsem na místo a okamžitě jsem si lehla k vodě. Opřela jsem se znovu o přední tlapky a hleděla na vodní hladinu. Jemné vlnky mi vždy dovedly vodu až k tlapkám a jemně je do poloviny smočily. Mohly by být natolik veliké, že by mě smetly do vody. Zvažovala jsem, jak bych si mohla příště hrát ve vodě s vlnami.

// Mě to nevadí, klidně počkám. :)

// Nuže dobrá, budu mlčet... :D možná.

// Možná... ale kdybys mi dal pár šutříků, třeba bych to neřekla. :D :D