Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Malá si rybu nejprve měřila. Asi jí úplně nevoněla. Bohužel, ryby měly zvláštní vůni, kterou né každý snese. Pozorovala jsem jak vlče pomalu ale jistě koštuje rybku. Pozvedla jsem obočí a ve tváři měla velký otazník. Chutná? Nebo vůbec? Olízla jsem si tlamku, která byla ještě stále od krve z ryby. Ale Seilah byla nadšená. Po prvotním koštovacím soustu se nadšeně pustila do dalšího a dalšího. Dokud nespapala celou svou polovinu a zůstala sedět jako velký balónek. Tedy pouze v oblasti bříška. "Stačilo?" Zeptala jsem se a pousmála se. Očividně i chutnalo.
Já si vzala zbytek ryby, kde byla i hlava a ocas. Slupka jsem to jako malinu. Dvakrát nebo třikrát jsem kousla a bylo po rybě. Zatím co Seilah se lopotila s rybou, já ji měla během okamžiku v žaludku. Budeme muset na ten lov konečně vyrazit... i s dětma. Ujistila jsem se, že konečně musíme ulovit něco pořádného, abychom se všichni najedli.
To co říkala následně byly nejspíše jména sourozenců. Pokyvovala jsem hlavou. "Ahá... a ty víš kde zůstali?" Ptala jsem se dál zvídavě. Opravdu mě zajímalo co bylo s její rodinou. Ale čím dál tím víc jsem tušila, že se to úplně nedozvím. Malá zopakovala znovu, že jsem její nová máma. "Jsem tvoje náhradní maminka." Pohladila jsem jí po hlavičce a pak se narovnala. Podívala jsem se do dáli směrem k našemu lesu.
Zhluboka jsem se nadechla. "Víš co teď uděláme? Povezu tě na zádech! Chceš?" Chtěla jsem z toho opět udělat hru. Jak totiž dostat malé vlče přes řeku? Musím jí vzít na záda. Sklonila jsem se, spíše jsem si lehla a čekala, až se malá nalodí na můj krk. "Musíš se pořádně držet Seilah. Klidně i zoubkama za kůži. Půjdeme přes vodu. Důvěřuj mi a neboj se." Pobídla jsem jí. Když jsem si byla jistá, že se vlče uvelebilo na mých zádech, pomalu jsem vkročila do vody. Řeka se během chvíle změnila a vodní hladina se začala zvedat a být více nebezpečná než před chvílí. Les byl dlouho opuštěn a já začínala mít obavy o naše pachové stopy. Aby zcela nevymizely. Vlče muselo být unavené a tak jsem se rozhodla mu zbytek cesty zpříjemnit tím, že jej ponesu. Vždyť měla sotva pár kilo.

// Cedrák přes J. G.

// V . Hvozd

Dostaly jsme se ven z lesa a před námi se rozlévala řeka. Krásně šuměla. I když jsem čekala, že bude více bouřit, vypadala poměrně uklidněně. Zatím. "Rybička... Ryba. Tvor, který žije ve vodě. A vůbec mi nevadí, že je studená." Oklepala jsem se zimou u toho, když jsem si představila, jak se já rochním celý den ve vodě. To je hrůza. V létě paráda, ale v zimě hrůza! Ryby ale byly k tomu předurčeny.
Přišly jsme až ke kraji řeky. "Seilah." Oslovila jsem vlče. "Prosím, dávej pozor. Nechoď ke kraji. Zůstaň tady. Pokud budeš mít žízeň, půjdeme ke korytu řeky spolu." Nabádala jsem mladou slečnu, aby mě poslechla. Byla ještě dost nemotorná na to, aby koukala přímo z břehu. V mžiku se mohlo stát, že by spadla do řeky.
Vlezla jsem do řeky. voda mi sahala tak do poloviny tlapek. Chvíli jsem nehybně stála a koukala před sebe do vody. Rybky tady byly. ale čekala jsem ke ve větších hejnech. Nevadí... uvidíme. Snad se něco podaří. Po očku jsem se koukala i na Seilah. Doufala jsem, že mladá dáma poslechne a bude čekat.
Poté jsem se zpětně podívala do řeky. Poměrně hezký macek se objevil v mém zorném poli. Tak ty jsi můj. Ponořila jsem hlavu do vody. Jeden úhybný manévr a můj druhý úkol mu život neprodloužil. Měla jsem ho v zubech. Vytáhla hlavu z vody, zatím se ryba mrskala a plácala mě po tváři, já šla k Seilah. Když jsem byla u ní, ryba nekladla takový odpor. Dost vykrvácela. Položila jsem rybu před vlče a roztrhla rybu napůl. Aby se jí lépe jedlo. "Zkus." Vybídla jsem mladou dámu. Kosti, které se v rybě nacházely byly měkké, neměly by nijak uškodit i když jeden nikdy neví.
Lehla jsem si k vlčeti. "Seilah, máš nějaké sourozence...? Vlčata... která s tebou doteď vyrůstala?" Snažila jsem se zjistit, jak to vlastně s rodinou vlčete je. Ale tak nějak jsem tušila, že se toho moc nedozvím.

// Jezevčí hájek

Drobátko mě opravilo. Naklonila jsem hlavu na stranu, abych slyšela co to vlastně povídá. "Šeilah?" Zopakovala jsem s otazníkem v hlase a a čekala na její požehnání, že tohle je to správné jméno, které jsem vyslovila.
Zatím co my se daly do pohybu a já přemýšlela co po cestě můžeme ulovit, mě malá oslovila mámou. Zarazila jsem se na místě. Já a máma? Tvoje máma? "Máma?" Zopakovala jsem překvapeně po ní. Nebyla jsem její maminkou. Bohužel, její maminka byla nejspíše někde jinde. "Zlatíčko... nejsem tvoje pravá maminka... ta je... nevím kde. Ale..." Dívala jsem se na tu naději v očích, jestli jsem její matkou. "Můžu být tvoje náhradní maminka... takže mi můžeš říkat mami." Dala jsem jí pusinku na čelo. Jedno vlče navíc, které mě bude oslovovat mami bych měla zvládnout. Povzdechla jsem si. To jsem si to zavařila.
Hlad... hm. Budeme muset malou naučit základním věcem, aby chápala a věděla co po ní chceme a co chceme aby nám sdělila. Chvíli jsem přemýšlela jak jí vysvětlit slovo hlad. A v momentě, kdy jí kručelo v bříšku jsem ukázala na původce zvuku. "Tohle je hlad. Pocit prázdna v bříšku." Zkonstatovala jsem. "Pojď zkusíme si ulovit rybičku... tedy já ti zkusím ulovit rybičku." Ryba je lehce stravitelné maso. Často se sice stává že vlčatům úplně nechutná, ale na druhou stranu jim dobře sedne do bříška. Zvolila jsem tedy tohle maso jako jedno z prvních, které nejspíše malá bude jíst.
Vedla jsem jí tedy k řece. A přes řeku tě přenesu. Abys nebyla mokrá a nebyla ti zima. Tvé maličké tlapičky by tohle nezvládly a zatím co ty bys byla celá mokrá budu já mít vodu tak do poloviny tlapek.
V tom jsem ucítila poměrně čerstvé pachy mé rodiny. Kde jste a kam jste šli? Že by se teprve dostávali tam kam je chtěl vzít Etney? Rozhlížela jsem se kolem sebe, jestli nezahlídnu alespoň někoho z nich.


// Řeka Mahtaë (sever)

V hlavě mi běželo nespočetně myšlenek. Povzdechla jsem si. Přemýšlela jsem nad osudem malé. Přemýšlela jsem nad osudem naší smečky, mých dětí a mé rodiny. Tolik myšlenek najednou. Ale dokázali jsme to. Máme smečku. Máme bezpečný domov pro naše děti. A to bylo to hlavní. V hlavě mi běžela celá ta naše cesta, kterou jsme s Etneyem museli ujít.
Podívala jsem se na malou, která se nechala přitisknout k mému tělu a já ji mohla předat své teplo. Pozvedla jsem hlavu a rozhlédla se kolem sebe. Znovu a znovu jsem se ujišťovala, že je to v pořádku, když si vlče odvedu sebou. Já pro tento čin byla na sto procent rozhodnutá. Pokud by však přišel rodič, musela bych vlče vrátit.
Malá nadšeně vypískla. "Šeila?" Zopakovala jsem, jestli jsem slyšela dobře. Takže jméno jsi nejspíše dostala. Sama od sebe, bys asi jen tak jméno nevypálila. Hm. Tak kde máš sakra tu mámu! Tohle mě rozčilovalo, ale nemohla jsem tušit, co se stalo. Mohla o rodiče tragicky přijít.
"Šeila, budeme ti říkat Šeilo." Usmála jsem se na ní. A v ten moment se rozhodla. Půjdeme domů. Zaznělo mi v hlavě. "Víš co? Pojď... ukážu ti, kde bude tvůj nový domov." Třebaže mi osud vzal Crowleyho... ale poslal mi do života tebe. Takové malé vysmáté sluníčko. Postavila jsem se a opatrně pomohla malé se postavit taky. "Kdyby tě bolely tlapičky, řekneš mi a já tě vezmu na záda." Usmála jsem se na malou. Byla opravdu nádherná. Děcka si jí zamilují a Etney taky!
Pomalu a malými krůčky jsem se rozešla směr domov. Přemýšlela jsem nad cestou. Těch bylo několit. Ale než malou tahat přes řeku... rozhodla jsem se jít zpět tak, jak jsem tady přišla. "Mám nápad! Zkusíme si něco ulovit dobrého na zub! Máš hlad? Určitě jo!" Řekla jsem nadšeně a oči se mi leskly od štěstí. A navíc... tady nechci déle zůstávat. Jezevci se tady stahují a občas dokáží být pěkně agresivní.


// V. Hvozd přes močály

Pousmála jsem se. "Ano, ano Lů." Pokyvovala jsem hlavou. I takhle mě někteří oslovovali. Spíše Etney, věděl že tohle oslovení mám ráda. "Říkej mi Lů." Kývla jsem na ní nadšeně hlavou. Udělala mi radost a ještě větší, že z poza stromu pomalými krůčky vylézala.
Dala jsem jí čas a prostor. Pozorovala jsem jí svými smaragdy. Vrávoravým a nejistým krokem se dostala před strom. Byla však nervózní, značně se bála. "To je v pořádku." Povzbudila jsem jí, když svou tlapku nejistě položila raději zpět, jelikož si nevěřila že tenhle krok zvládne. Hlasitě jsem si povzdechla. Sama... opravdu tady může být tak malé vlče samo? Rozhlížela jsem se neustále kolem sebe.
"Jsi nádherná holčička, víš to?" Pochválila jsem jí. Tak nádherné vlče a samotné? Co se stalo s rodiči? Kde jsou? A žijí vůbec? Hodně otázek se mi honilo v hlavě. Ale na tohle jsem se ptát vlčete úplně nechtěla.
Drobátko zakoplo a upadlo. Jemně jsem zaťala zuby, jelikož tohle byl držkopád a vlče upadlo na tlamičku. Tlapkou jsem se jí snažila pomoci vstát, ale ona se ke mě přitulila. Och, broučku. Hlesla jsem ve své mysli. A najednou jsem ucítila svůj silný mateřský pud, který mi jednoznačně říkal, to vlče už je tvoje!
Pohladila jsem jí a přitáhla si jí k sobě, aby cítila mé teplo. "Víš co? Půjdeš se mnou... Etney bude nadšený! A děti... určitě taky!" Řekla jsem nadšeně a láskyplně si tiskla broučka k sobě. Etney mě vyhodí z lesa a děti... ty nevím co mi na to řeknou... jak se budou tvářit? Určitě mile! Kdo by nechal samotné vlče jen tak! Vždyť samotné umře. Ano... samotné umře. "Odteď.. jsi naše." Rozhodla jsem se, že jí přivedu domů. Jedno vlče navíc... to zvládneme. "Jak ti budeme říkat?" Zamyšleně jsem se na ní podívala.

Drobátko, které tady leželo u stromu bylo nejspíše opuštěné vlče. Bylo tady samotné. Rozhlížela jsem se okolo ale nikde jsem nezahlédla dospělého vlka. Možná jí tady nechal rodič, aby na něj počkala. Vlče spinkalo a já jen probudila z odpočinku. Schovalo se za strom. Ustoupila jsem automaticky o krok dozadu, když jsem viděla jak vylekaně na mě vykukovalo z poza stromu. "To nic, to nic... já ti neublížím." Zašeptala jsem směrem k ní a lehla si na zem, abych nepůsobila tak velice oproti ní a zároveň, abych jí umožnila pocit alespoň malého bezpečí, že jsem teď skoro stejně velká jako ona. "Neboj se mě." Špitla jsem znovu. Byla to holčička. Krásná holčička. Chvíli jsem ležela a koukala na ní. "Já jsem Lucy." Řekla jsem jí a usmála jsem se na ní. To kdy vyleze a jestli vůbec vyleze, je jen čistě na ní. Nikdy bych nechtěla vlče vystrašit natolik, aby se doživotně bálo. Cítila se dobře za stromem? Tak ať tam je.
Já si našla taky fajn místo k odpočinku. Ale co moje děti? Ty jsou s tátou... zvládnou to. A tak jsem si vyhradila chvíli času pro sebe na seznámení se tady s krásnou cizinkou.
"Jsi tady sama? Kde máš mámu...? Tátu...?" Zeptala jsem se a mluvila na ní velice pomalu, aby mi rozuměla. Ale čemu vlastně dokázala rozumět kdo ví. Pokud byla opuštění, nemusela chápat vůbec nic a jediné co mi bude podívat bude máma. Ale kde ta tvá máma vlastně je, když už je to to jediné co jsi zatím ze sebe vydala? Položila jsem si hlavu na přední tlapky a pozorovala vykukující hlavičku. Měla tak nádherné zbarvení. Už když jsem k ní přišla, všimla jsem si jak nádherně má propletenou srst. No jo, ale co když je sama? Co s ní? Nechat jí tady nemůžu. Ale co mi řekne Etney, když přivedu cizí vlče? Koukej táto, dovedla jsem další vlče. Nooo to jsi ale šikovná mámo. To mi asi nepoví. Zhluboka jsem se nadechla a nasála její pach. Měla zvláštní vůni. Ještě takovou tu sladkou vůni vlčete. "Pojď za mnou." Vybídla jsem jí a usmála se.

// Hvozd (přes močály)

Z hvozdu jsem vyběhla jako laňka. Cítila jsem se najednou tak volná. Úžasný pocit. Hlesla jsem ve své hlavě a ocitla se na území močálů. Ty vypadaly hned jinak, když byly opuštěné. Kdo by řekl, že před nějakou dobou tady byla smečka. Hlesla jsem zamyšleně, když jsem kráčela po zdejším okolí. Byl to moc zvláštní pocit. Močály byly smutným a opuštěným místem. Až na rodinku jezevců, která si to tudy šinula kdoví kam. Nakonec močály začnou okupovat jezevci. Ušklíbla jsem se a přidala do kroku, abych je nevyrušila. Taková nasraná jezevčí máma, není nic příjemného. Kde se aly tady vzali? Nedaleko byl lesní porost a já se vydala tím směrem. Očíhnu to, tohle místo mi nic moc neříká.
To co z vpovzdálí vypadalo jako hustý lesní porost byl domov právě onych jezevců, které jsem potkala.
Jeden malý stočený jezevec ležel u stromu. Chvíli jsem jej pozorovala. Je to jezevec? Přemýšlela jsem. Rozhodla jsem se jít blíž. A po přiblížení se jsem okamžitě zjistila, že se nejedná o žádného jezevce, ale že je to vlče. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zaraženě se na něj ještě chvíli dívala. Takový hříbeček maličký. Rozněžnila jsem se a přistoupila ještě blíž. "Ahoj drobotino." Oslovila jsem vlče a snažila se držet odstup, aby se mě okamžitě nepolekalo. "Jsi tady sám... sama? Kde je nějaký dospělák?" Zeptala jsem se zvídavě, jelikož vlče tady leželo osamoceno. Mohlo čekat na matku nebo otce. Ale já jakožto pořád stále čerstvá máma měla silné ochranářské pudy a měla jsem jednoduše strach, aby se mu něco nestalo.

// Cedr (přes VVJ)

Vyběhla jsem z lesa v patách mých dětí a mého partnera. Chvíli jsem bezmyšlenkovitě běžela a pak se na okamžik zarazila. Počkat, počkat... kde jsou děti? Zvedla jsem hlavu a zavětřila. Ale jejich pach se nedržel ve vzduchu. Zastavila jsem se na místě začala se otáčet kolem své osy. Já... já jsem tu zůstala sama? Šli jinou cestou? Vždyť jsem byla hned za nimi, viděla jsem plápolat ocásky. Ale očividně jsem někde zahnula jinak.
Chvíli jsem přemýšlela co vlastně dělat... ale nakonec jsem se rozhodla, že půjdu dál a určitě na ně narazím. Není možné, aby jejich kroky mi tak rychle zmizly z mé cesty. Kam to Etney vlastně chtěl jít? Kdybych ho lépe poslouchala, mohla jsem teď přesně vědět, kam své kroky mířit.
Pleskla jsem se tlapkou do čela a vydala se na cestu, aby na mě nemuseli někde dlouze čekat. Připadala jsem si hloupě, že jsem svou rodinu dokázala tak rychle ztratit, ale pravdou je, že já byla velice zamyšlená, když jsem opouštěla les. Nechtěla jsem, aby les zůstal sám. Aby jej nikdo nehlídat. Byl označkovaný, ale co když někdo příjde? Kdo se o cizáky postará. Zhluboka jsem se nadechla a s těžkým srdcem opouštěla les.
Dostala jsem se přes velké vlčí jezero až do hvozdu. Ve hvozdu jsem byla jako doma. Znala jsem ho moc dobře a tak jsem se tady pohybovala velice ladně. Dostala jsem se až k samotné hranici lesa a opouštěla i jeho. Kouknu do močálů.

// Jezevčí hájek (přes močály)

Dost mi lichotilo, když mě někdo pochválil. Usmívala jsem se jako měsíček, když jsem poslouchala lichotivá slova hnědého vlka. Jak málo stačí k rozněžnění vlčice. Povzdechla jsem si. Já tuhle oporu měla v Etneym. Lichotil mi, staral se o mé vnitřní blaho. Byla jsem tak ráda, že ho mám. Koukala jsem na něho při těchto myšlenkách a usmívala se. Ty můj blázne divoký. Povzdechla jsem si a podívala se na Adirama. "Děkuji ti za lichotivá slova." I když já moc dobře vím, že jsem ta nejvíc vlčice na světě. Nikdo nemá tak výstavní prdelku, tak dokonalý ksichtík a to všechno jako já. Ale jsi moc milý. A taky doufám, že neumíš číst myšlenky. Nadále jsem se usmívala na vlčka.
Dohoda, och ano dohoda. Pořád platí hm. Takže Asgaarci se vám poklidně pohybují po vašem území. Smradlavky... ráda bych tě upozornila na jednu věc. Malí nějaké brebery... my je chytli. Tedy Etney. Přemýšlela jsem, jestli mu tuhle informaci vlastně říkat. Ale sám asi tušil a věděl, s kým má tu čest. Kývla jsem hlavou. "Samozřejmě. Rádi se přijdeme podívat a pokud děti budou chtít, navštíví vaší smečku." Zdvořile jsem se usmála na oba dva. "Vy jste tady taky vítáni." Vůbec mi nevadili. A proč by se nemohli oni nebo my zastavit na kus řeči. Posílit vztahy mezi smečkami. Získat něco navíc co malé smečky nemají. V hlavě se mi rodil plán. "Mějte se hezky a pozdravujte vaší alfu." I když jsem jí neznala, bylo to mé zdvořilé gesto. Zhluboka jsem se nadechla, když vlci odcházeli. Chvíli jsem se mlčky za nimi dívala. Až do okamžiku, kdy na mě promluvil Etney.
Položila jsem si hlavu na jeho rameno. Viděla jsem, že se mu hlavou honí nějaké myšlenky. Chvíli jsem ho jen tak pozorovala. Na co zrovna myslíš? "Já vím, děkuji brouku." Pochválil mě. Že jsem mnohem lepší a hezčí než jejich alfa. A přesně tohle jsem na něm milovala. Uměl stát při mě. "Já tě žeru Etney. Vždy víš, co říct, děkuji ti. Jsem hrozně ráda, že tě mám." Oblízla jsem mu tvář.
A bylo to tu. Etney naplánoval výlet. Všechny děti se chtěly zapojit, což mě dost překvapilo. "Budu uzavírat skupinu a půjdu poslední." Aby se mi nějaké to dítko nezakutálelo někam, kam nemá. Nechala jsem Etneyho vést. Měl ohromnou radost, že vymyslel cosi pro děti.

// Východní hvozd (přes VVJ)

Divila jsem se, že Etneyovi neupadla ještě huba. Z toho c povídal, kolik informací chrlil. Koukala jsem na něho překvapeně. A co ještě vyžvaníš? Vždyť tohle není normální. Je to naše soukromí. Vím, že jsi hrdý na les a na to co jsme vytvořili, ale podáváš toho až moc. Zamyšleně jsem naklonila hlavu do strany, pozorujíc svého žvanivého partnera.
Utišil se, alespoň trošku. A to v momentě, kdy jsem ho upozornila na to, co to tady všechno kdáká. Byl horší jak vlčice. Protočila jsem nevěřícně oči. Děti dostaly prostor k seznámení. Reonys mi přišel trošku odtažitější. Ciri byla hravá a dost mi připomínala mě. Viviane... u té jsem se na okamžik pohledem pozastavila. Ta se snad očividně nudila. Puberta je tady. Rodiče jsou moc otravní a vůbec neví, co je to zábava. Ale i tuto fázi života musíme jako rodiče respektovat.
Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechovala. Jenom jsem chtěla, aby se děti naučily chování při vítání cizinců. Ale očividně si Vivi troufala na cizáky klidně hnedka z fleku. No uvidíme, příště to encháme třeba rovnou na tobě. Ciri se ujala hry s tím maličkým vetřelcem. Vetřelec nebyl moc dobré označení. Ale v tom mžiku mi to proletělo hlavou. Byl roztomilý. Dráz, ano Dráz. Kývla jsem hlavou v souhlasu.
Reonys nebyl moc nakloněný na povídání si a tak jsem se na děti podívala. "Pokud chcete jít, můžete." Podívala jsem se na Rea a Vivi. Nechtěla jsem, aby tady seděli a poslouchali něco co nechtějí.
Podívala jsem se na Adirama. Věnovala jsem mu svou pozornost. Takže ohnivák není alfou hm. To je mi změna. Kývla jsem hlavou. "Tvou nynější alfu neznám. Snad je lepší, než ta původní." A malý smraďoch tam už asi taky nebude. Nová alfa... nové zvyky a malý prdlanec asi musel jít. "A vaše smečkové vztahy s Asgaarem jsou stále dobré? Panovala tam dříve dohoda... o procházení si přes smečková území." Řekla jsem zamyšleně. Bylo příjemné seznámit se s někým z borůvkové smečky a takhle na první pohled oba dva vypadali jako slušní jedinci. Třeba se nám podaří navázat nějaké slušné vztahy s větší smečkou. Vůbec by to nebylo od věci.

V pozadí mého partnera jsme dorazili k cizákům. Držela jsem se chvíli v pozadí. Dědi nám byly v patách. Vykukovala jsem zpoza Etneyho. Vlče? Naklonila jsem hlavu na stranu. Protočila jsem oči. Etney se dal do povídání a řekl jim snad celý náš životní příběh. Zabodla jsem pohled do jeho zátylku. Asi to snad i cítil jak jsem ho drtila. Pak jsem přistoupila a postavila po jeho pravici. Narovnala jsem se a zhluboka se nadechla. "Zdravím a vítám vás v Cedrovém lese." Usmála jsem se na vlče a pohled věnovala i druhého dospělému vlkovi. "Omlouvám se za partnera... je to trošku mluvka!" Spražila jsem ho pohledem.
Vlci se nám představili a já pokynula hlavou ve znamení, že mě těší, že mohu poznat nové tváře. Uklidnila jsem se alespoň trošičku, když nám hnědý vlk oznámil, že přichází v míru a nemá nic zlého zalubem.
Etney se zrovinka teď rozhodl jít označkovat les. Kývla jsem na něho a on v podstatě okamžitě utíkal. Nejspíše měl pocit, že je to tady slabě označkováno. Chápala jsem jeho potřebu obzvláště po tom co se tady objevili cizinci měl tu potřebu asi ještě větší. "Tákže... Etney vám o nás řekl docela dost." Podívala jsem se na své děti, které tady stály a pozorovaly jak se budeme chovat v této situaci. Usmála jsem se na ně a v momentě kdy dorazila Vivianne a pozdravila vlče jsem se na okamžik zarazila. Nevěnovala jsem tomu více pozornosti. "Povídal jsi... že jsi z Borůvkové smečky." Kývla jsem hlavou zamyšleně a popošla kousíček k němu. "Znám jednoho... tam od vás." Vzpomněla jsem si na toho malého nekňubu, který dělal jenom problémy. "Dříve jsme byli členy Asgaarské smečky, která s vámi sousedí... jeden malý... pidižvík dělal trošku problémy. Takový černo bílý... dost tlustý na vlče." Prohlásila jsem. I když, tohle je nejspíše vůbec nezajímalo. Švihla jsem ocasem a jako by práskl ořechem, přepla jsem. "Děti, pojďte se seznámit." Usmála jsem se na ně aby nestály v pozadí a přišly blíže. Zatím se to dobře vyvíjelo, nevypadalo to, že by vlci přišli dělat problémy.
Chtěla jsem, aby i ony získaly nějaké zkušenosti, teoreticky do budoucna kamarády. Zrovna kamarády v Borůvkové smečce... i když ta smečka nemůže za to, že tam měli to malé čuňátko." Zaznamenala jsem i fakt a poznámku o spěchající vlčí slečně. Znovu jsem se podívala na Vivianne. Řeč byla o ní. "Je alfou pořád ten... vlk s červenými tlapkami?" Zeptala jsem se a pak už dala prostor dětem na jejich otázky. Mezitím se vrátil Etney. Jako vždy naspídovaný. "Etney... klid." Položila jsem mu tlapku na hrudník, jelikož z něho sršely informace. Chtěla jsem aby dal prostor dětem. A taky... ti vlci nemusí vědět vše.

Mé pochyby o tom, že se Vivi nevrátí a zůstane s těmi zaprodanci se vypařily. Zmizely jako ranní opar, který sužuje les. Nastal pro mě velice příjemný okamžik. Děti byly v lese, já byla spokojená, jelikož jsme jim konečně mohli poskytnout zázemí. Co víc by si mohl vlk přát? Usmívala jsem se na děti blaženě. Povzdechla jsem si. Koukala jsem přitom na Etneyho. Jsi skvělý. Dokázali jsme to společně! Je to doma! A tohle je náš domov. Etney ty jsi prostě skvělý. Co víc by si vlk mohl přát, než to že má zabezpečené děti? Les, který jím dává domov a ochranu.
Já vím, že beze mne bys to nedokázal, jsem totiž nejlepší. Řekla jsem si v hlavě.
Následně se ozvalo nelibné cosi. Pozvedla jsem obočí do udiveného výrazu. A tohle bylo jako co? Řekla jsem si v hlavě. Jemně jsem zavrčela. Ale tak, že to nemohly děti slyšet. Čekaly na naší reakci, co se bude dít.
Podívala jsem se na Etneyho. "Nemusí to být zájemce... může to být pouze vetřelec." Řekla jsem zamyšleně s otazníkem v očích jsem visela na Etneym. Třeba někdo s Asgaaru... nebo zase nějaký rejdil. Takový co tudy prošel, když jsem tady jednou zůstala sama. "Půjdeme se tam podívat děti..." Postavila jsem se na tlapky a pomalými krůčky se rozešla. "Tedy pokud chcete, můžete jít s námi. My s tatínkem to musíme vyřídit." Usmála jsem se na ně. Popravdě bych byla radši, kdyby děti zůstaly někde schované.
Nechtěla jsem jít úplně první a tak jsem vyčkávala, až se na cestu vydá Etney. Přeci jen, jeden neví, kdo tam bude a Etney má větší sílu a jeho stavba těla je zcela někde jinde, než je ta má. Vydrží více. "Pojďme." Zamyšleně jsem ho vybídla.

Někdy si říkám, jestli jsi opravdu dospělý, nebo jsi jenom přerostlé dítě. Koukala jsem na Etneyho a jeho naducané tváře. Že by špetka Elisy v tobě přeci jen zůstala a nějakým svým záhadným způsobem se projevovala? Nakonec však Etney uznal, že na vysokou zvěř je zapotřebí nejenom síla, ale i hlava, která promyslí a vymyslí spoustu věcí.
Protáhla jsem se kolem Etneyho a pak ho políbila na tváři. Konečně z tebe vylezlo něco co má hlavu i patu. Opřela jsem se mu na okamžik o rameno. Hlavu jsem však vzápětí pozvedla. Dobrá otázka. Blesklo mi hlavou. "Zkoušejte lovit vše, co vám pleskne do čumáčku. Musíte získávat zkušenosti. Menší zvěř je... nechci říct lépe dosažitelná i ta dokáže potrápit. Ale zkoušejte." Kývla jsem hlavou s úsměvem. Kdo nic nezkusí, nic nepokazí... ale taky nezíská. Na vteřinku jsem se zamyslela nad slovy Reonyse. Sigy... veverku uloví kde kdo, když je na zemi. Na strom vlci lézt neumí. Nechala jsem odpověď na Etneyho, pokud vůbec se bude chtít vyjadřovat.
A z toho rozjímání mě vytrhlo zavytí. Chvíli jsem přemýšlela. Vivi! Vyskočila jssem na tlapky a rozběhla se směrem, odkud šlo vytí. Pak se zastavila a otočila se ke zbytku. "Děti honem... Etney... pojďte! Vivi dorazila!" Řekla jsem nadšeně a spěchala dceři naproti. Pár skoků a já byla u dcerka, kterou jsem objala a hnedka políbila. "Vivi... Vivinko, já ani nečekala, že se nám vrátíš."

//• SMEČKA - Pohovořit se zakládajícími členy smečky

Zhluboka jsem se nadechla. "Konečně... konečně jsme tady všichni." Na vteřinku jsem se zarazila. Chyběl tady... Crow... zatřepala jsem hlavou a nahodila zpět úsměv. "Děti... vítejte doma!" Bafla jsem na ně nadšeně a podívala se na Etneyho. Oči mi jiskřily nadšením. Teď jsem byla spokojená, teď jsem byla šťastná. "Pokud stále chcete s námi žít... být. Tak tohle je Váš, NÁŠ! Domov." Povzdechla jsem si. Byla jsem tak nadšená, tak spokojená. Najednou jsem se cítila neskutečně dobře. Konečně jsem mohla všem našim dětem nabídnout pocit bezpečí a domovu. Konečně! Šla jsem k Etneyovi. Posadila se vedle něho. Náš velký sen a plán, poskytnout dětem bezpečí se právě naplňoval. Pyšně jsem se na něj podívala. "Jsi nejlepší táta." Pochválila jsem ho. "Jsem na tebe pyšná." Svůj pohled jsem věnovala dětem.
"Děti, máte otázky? Je něco co chcete vědět, nebo naopak namítnout? Vivinka ještě les neviděla... provedeme tě tady trošku." Kývla jsem na ní s úsměvem. Konečně... konečně se to blíží ke zdárnému konci. Máme svou vlastní smečku! Jsme alfy. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Věděla jsem, že teď mluvím hlavně já, ale chtěla jsem vědět jejich pocity teď. To co si myslí... jak uvažují a co navrhují. "Co... co říkáte?" Mluvte! Povídejte, přehánějte! Cokoliv co vás napadne zlatíčka. Chtěla jsem, aby se děti cítily dobře. "V lese najdete vodu, něco malilinkatého na zub... a především náš smečkový úkryt." Podívala jsem se hlavně na Vivianne, která přišla až teď a my jí to nemohli ukázat. Chtěla jsem, aby věděla, co všechno se tady nachází. Že pokud bude potřebovat, může si zalézt do úkrytu a jít spát. Odpočinout si. Po očku jsem si dceru prohlížela. Potřebovala jsem vědět, jestli je v pořádku. Jestli na ní nenechali Asgaarští neblahý vliv. Nebo nedej Bože nějaké ty muňky, nebo co to od nich chytil tehdá Ethey. Ale dcera vypadala spokojeně. Všechny naše děti byly dost velké. Rostly jako z vody. Blížilo se datum jejich narození. Kdo by to řekl, že před rokem jsem vás porodila... povzdechla jsem si. Jak rychle ten čas plynul. Dívala jsem se na samostatné jednotky, které měly svou hlavu a stály na prachu vlastního žití a určení si životní cesty.

// SMEČKA: • Najít na území lovnou zvěř

Etney dětem vysvětloval, jak moc se on pro lov nehodí. Tedy pro lov veverky. Poslouchala jsem ho a fascinovaně jej pozorovala, jak dokáže ze sebe vypotit takovou věc. Páni, ty jsi tak neskutečný řečník. Opravdu mi z tebe spadla tlama na zem. Jak to dokážeš obkecat. Vlastně děcka, na tyhle kecy utáhl kdysi i mě. Mlel a mlel... až mi vymlel do hlavy díru. Pak do té díry uvelebil své ego a už to bylo. Pořád jsem na něho mlčky koukala. Mluvil opravdu dlouho.
Když Reo popíchl tátu, že chce, abychom veverku lovili oba dva, usmála jsem se vděčně na syna. Ciri se taky přidala, že přeci lov veverky pro otce nemůže být zase tak těžký, jak jej tady on popisuje. Pozvedla jsem obočí. Vidíš? I děti tě chtějí vidět v akci. "Děti... nikdy nevěřte tátovi, když se vychloubá jak bez problémů skolí velkou zvěř. Lovec... dobrý lovec tohle o sobě nikdy nepoví. Protože ví, že k lovu velké zvěře je ideální větší počet vlků. Může ulovit i sám... ale musí si opravdu moc dobře promyslet způsob lovu, aby vše vyšlo a klaplo."
Podívala jsem se s úsměvem na děti. "Zlatíčka... jak jsem říkala. Veverka je lovnou zvěří. Ale vidíte, že je ve stromech. Tam se vlk nedostane a tak musíme přejít na jinou zvěř. Stačí se jen porozhlédnout... zaposlouchat se." Zavřela jsem oči a pak tiše odkráčela kousíček od nás. Tlapkou jsem chňapla do země. Zvedla tlapku a ukázala dětem myš. "Myška... sice extrémně malý zdroj příjmu energie... ale vidíte? Dá se ulovit i tohle. Né vždy budete ve skupině vlků, kteří vám pomohou ulovit něco většího. A vy budete odkázáni sami na sebe." Položila jsem tlapku a myšku pustila. Jen běž. Tohle by mě stejně nezasytilo.
"Oba dva jste inteligentní. U lovu vždy uvažujte a hlavně... klidná mysl." Mrkla jsem na ně nadšeně. Očekávala jsem nějaké dotazy a otázky ohledně lovu či podobně. A hlavně jsem očekávala pichlavé poznámky od Etneyho, že jsem tu veverku neulovila. Ale já nebyla hloupá. Nebudu vydávat spoustu energie na něco, co mi ani polovinu energie nevrátí.

Etneyho jsem obměkčila. Svým vstřícným krokem vpřed, kdy jsem ho objala také jsem ho nejspíše opravdu dostala do kolen. Chytřejší ustoupí totiž víš? Pousmála jsem se na něho. A věděla, že pravda a to všechno je na mé straně. Z ničeho nic se Etney zvedl. A jako ten největší kuliváloš se rozešel po lese. Jako by patřil jenom jemu. Já bych ho do těch jeho kulek tak nakopla! Někdy mi pil krev.

• SMEČKA - Najít na území lovnou zvěř
Pozvedla jsem nechápavě obočí. Co ty je chceš o lovu učit? Leda teorii. V praxi jsi jako mamut, co přejede vše, co mu stojí v cestě. Já byla přeborníkem v taktice a celkově v lovu. On běžel jako balvan... kdyby mohl, zvěř by spíše udupal, než ulovit. Když do mě dloubl, pousmála jsem se na něho. Nejspíše to myslel ve vtipu. "Hehe..." Uchechtla jsem se, když jsem pochopila jak to nejspíše myslel. "Tak děti. Potravou se může stát v podstatě cokoliv. Když je hodně krutá zima a zvěře je málo... vlci jsou vyčerpaní... je třeba se porozhlédnout kolem sebe, co dalšího příroda nabízí." Řekla jsem pozvolna a celá rodinka se dala opětovně o pohybu. Brázdit lesem bylo příjemné. Doposud jsme neměli les zcela zmapován a tak jsme objevovali nové místa a nové nástrahy.
Koukala jsem z jednoho místa na druhé. Z jednoho stromu na druhý. Popravdě to nevypadalo, že je tady něco dobrého k jídlu. Žádný zajíc, žádná myš. Ty nejspíše chrápaly někde v noře. Zhluboka jsem se nadechla. Podívala jsem se na Etneyho, který se ke mě opětovně přitulil. "Měli bychom děti vzít na lov velké zvěře... srna... muflon. Něco podobného." Podívala jsem se na něho. Bylo zapotřebí jim ukázat lov i něčeho většího. Skupinová práce a my se taky potřebovali pořádně najíst. "Jé děti." Zašeptala jsem směrem k nim a zastavila se. "Vidíte?" Zvedla jsem tlapku a ukázala směrem do korun stromů. Veverka. Hnědá veverka, poměrně dost těžce poznatelná v korunách stromů. Splývala. Ale byla tam. "Těžce se loví... na stromě nemáte šanci. Logické... ale pozor. Veverky se pohybují i po zemi. Často si schovávají potravu do půdy. A to je okamžik... kdy se může stát vaší potravou." Avšak musíte být rychlí a hbytí. Zhluboka jsem se nadechla. "Táta vám ukáže, jak se taková veverka loví." Ušklíbla jsem se na něho a šťouchla do něj. Předveď se táto, jaký jsi lovec. Nebo jsi našel něco jiného... lepšího co dětem ulovíš? A s čím se můžeš pochlubit?