Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přešlápla jsem si nejistě, když na mě vlčice nereagovala. A víš co? Třeba je hluchá. Odkašlala jsem si mírně. Né jako nějaký blázen s tím chrchlavým kašlem, co vzbudí i medvědy. Hned na to se vlčice otočila a zírala na mě, jako na nějakého poloboha nebo něco v takovém stylu. Pozvedla jsem nechápavě obočí. Vlčice si mě prohlížela a já si připadala jako maso na rožni, u kterého sedí vlci hladovějící tři měsíce. Poskočila jsem, když mi opětovala dosti hlasitý projev v náznaku pozdravu. Udělala jsem krok zpět, jako bych snad chtěla utíkat.
Nadechla jsem se a pomaličku vyfoukla vzduch. Co to je? Vlčice nadšeně vrtěla ocáskem a můj to od ní chytil. Začala jsem vrtět celým zadkem. Chybělo už jenom vzájemné očuchávání, ale to jsem rozhodně dělat nechtěla. Uvolnila jsem se, protože jsem si byla jistá, že jsem narazila na někoho normálního.
"Em, jsem z tebe zmatená!" Vyhrkla jsem ze sebe. Nejspíše to bylo způsobeno tím, že já jsem byla dlouho sama a pořádně jsem nevěděla, jak se už mluví a takhle vlčice to samé. "Já, já jsem Lucy… prostě Lu, říkej mi, jak chceš." Řekla jsem již klidnějším hlasem a usmála se. Snažila jsem se upokojit svůj ocásek a pomaloučku jsem si sedla. "Jsem dlouho sama, těžko se to vysvětluje, ale jsem ohromně společenský typ a... a když nemám dlouho společnost, pak... pak prostě blázním z toho... a mluvím a mluvím" Snažila jsem se nějak vyjasnit svou situaci a přitom nevypadat jako největší troubelín na světě. Vlčice se mi docela zamlouvala. Vyzařoval z ní jistý tepmerament, který mi vždy u vlčic chyběl a ony tak nedokázaly chápat mé chování.
"A co ty? Jsi zde dlouho?" Mávla jsem tlapkou do prostoru. Myslela jsem, zdali tu žije už nějakou tu dobu, nebo se prostě odněkud přibelhala. “A ty budeš moje kámoška. Asi jo, docela mi sedíš, zdá se mi.

// Přímořské pláně

Jen co jsem se blížila k řece, cítila jsem několik pachů. Tak schválně, čí znám? Asi ničí, vlci se tu změnili a jediný známý byl pro mě po dlouhé době bratr. Zpomalila jsem a spíše se rozhlížela kolem sebe, kde vlastně ti chlupáči jsou. Hrozně mi chybí vlci, které bych mohla otravovat. Takhle musím otravovat sama sebe a to je nepřiměřený boj… kdo vyhraje? Malá bohyně, nebo já? Když jsme obě stejné… Zavrtěla jsem nad tím nesmyslem hlavu. Už to že jsem ve své hlavě viděla, mluvila a hádala se s malou vlčicí, mi přišlo dosti na hlavu. Nikomu jsem se proto o ní nezmiňovala. Nejspíše za její existenci může má občasná samota. Prostě jsem si vytvořila druha, s kterým se mohou hádat aniž by se mnou někdo byl.
Do čenichu mi přistál zcela nový pach. Že by zde přeci jen byla duše? Ohrnula jsem tlamu a mé kroky směřovaly za pachem. Můj pohled o nedlouho zaregistroval pijícího vlka u vody. Narovnala jsem se a chvíli jej pozorovala. To bude asi vlčice. Měla pach spíše jemnější. Sic nevypadala nijak nadšeně, já nebyla nadšená, že má nová nebo spíše budoucí společnost má být vlčice. Možná bych si měla najít přátele právě mezi vlčicemi. Ale tohle byl pro mě nadvlčí úkol.
Zhluboka jsem se nadechla a rozešla jejím směrem. V hlavě mi zněly slova jako buď trpělivá, snaž se být milá a podobné.
Zastavila jsem se pár metrů od ní. "Ahoj!" Řekla jsem zřetelně, aby mě slyšela, ale snažila jsem se znít přátelsky. Letmo jsem si jí prohlédla, jelikož byla shrbená nad korytem řeky. Byla černá s pár bílými místy.
Na tváři jsem se snažila navodit milý úsměv. Snad mi to konečně klapne, a jestli ne, definitivně s vlčicemi končím. "Nerada ruším, já jen... jsem dlouho sama." Těžko se vysvětluje má společenská závoslost.

// Středozemní pláň

Sic vlci vypadali nevím jak pěkně, jejich hádka se nesla přes rozlehlou krajinu až ke mně. Nebyla jsem nijak zvědavá poslouchat něčí hádání a ještě k tomu tam byli celkem tři vlci. Někdo z nich byl… vlčice. Rozklusala jsem se přes území pryč a jestli mě má orientace nepletla, měla bych běžet směrem na pláně, na které jsem dorazila při svém návratu. Vsadím se že tam ta bílá Niklifa a ta druhá... nevím ta hnědá budou sedět a rozjímat o životě. Takové blafy.
Opustila jsem pláň a dorazila na území Přímořských plání. Pousmála jsem se, jelikož jsem tu necítila pach ani jedné z vlčic, které jsem tu potkala. Co mě ale více zaujalo bych pach pro mě hodně známý. Byl to Takeru, který tudma musel proběhnout. Pach byl starší několik dní, což by odpovídalo tomu, jak jsme se tak trošku rozkmotřili. Jak ráda bych tě zase viděla. Ale neskutečně jsi mě naštval a to ti jen tak neodpustím, budeš mě muset odprosit. Pousmála jsem se a pohodila hlavou. Možná bych se měla znovu podívat k řece, třeba tam bude ještě můj bratr. Jak ho znám, bude tam ještě teď spát. Zamávala jsem ocáskem ze strany na stranu a zvažovala co dělat.
Mezitím jsem šla spíše k vodní hladině. Jak krásné a přitom slané. Měla bych jít dál. Pohodila jsem hlavou a rozběhla se směrem k řece, doufajíc, že najdu svého bratra nebo někoho, kdo bude stát za to.

// Řeka Mahtaë

// Úprava - dodávám přechod - Přímořské pláně

// Kopretinová louka

Rychle jsem se dostala přes část řeky. Ani jsem se moc nenamočila, spíše jsem našla vhodné místo k přechodu. Hned co jsem se dostala na druhou stranu, jsem ucítila čerstvé pachy. Proboha! Vlci! Jooo! Konečně snad! Stačilo mi je alespoň vidět, jelikož jsem delší dobu opravdu nikoho neviděla. Vlastně jsem byla sama od doby, co jsem potkala svého bratra a Takera. Jo Takeru… málem bych na něj zapomněla, možná je to ale dobře.
Mezitím jsem ale dorazila někam, kde vůbec nic nebylo. Pusto a prázdno. To místo mi hodně něco připomínalo, ale já si nemohla ani za nic vzpomenout na název. Určitě nějaká pláň, je to tu dosti holé a nic, tedy skoro nic zde není.
Možná jsem měla štěstí, ale v dáli jsem uviděla nějaké vlky. Nevypadalo to tak že by tam měli zrovna idylku. Zastavila jsem se a nechala si do svého čenichu donést jejich pachy. Jeden tedy obzvláště smrděl, nejspíše to byl nějaký samec, ale ten sakra smrděl. No to je skvělé, za to že on se neumyje ani jednou za rok, trpí celé okolí! Zamračeně jsem civěla na vlky v dáli. Nebyla jsem si jistá, jestli k nim jit a tak jsem raději zůstala pěkně v bezpečí, daleko od nich.
Dobře, tak co budu dělat? Jak se zabavím teď… A co je prostě a jednoduše sledovat? Znělo to jako geniální plán. Když nemohu být s vlky, budu je pozorovat. Ulehla jsem na zem. Zády jsem se opřela o nějaký balvan, co se zde nacházel. Pohled jsem upírala do dáli na vlky.
Z mého pozorování jsem vydedukovala, že je možná dobře, že jsem k nim nešla. Slyšela jsem jejich zvýšené hlasy, když vítr foukl mým směrem. To nebude žádná idylka. Rozhlédla jsem se kolem mě. Tak nějak jsem si spíše tipovala místa, kam bych mohla jít, až si odpočinu.

// Sarumenský hvozd

Vysloveně jsem se nudila. Nevěděla jsem už jak se zabavit, abych se z toho nezbláznila. Lociko Lociko, kam jsi to dopracovala. Zněla mi hlavou malá bohyně, která se ke mně skláněla a přísně si mě prohlížela. Víš co… sklapni a vůbec. Neříkej mi Lociko! Taky ti neříkám zdechlino. Přičemž to byla spíše nadávka pro mě. Moje bohyně byla mým odrazem. Takže jak vypadala ona, tak jsem vypadala vlastně já. Urážela bych sama sebe.
Naštvaně jsem praštila tlapkou o zem a klusem pokračovala dále. Vůbec jsem neřešila vlezlou zimu, která mi drnkotala tělem. Jediné co mě opravdu zajímalo, bylo to, kde jsou sakra nějací vlci. Tak hrozně moc jsem chtěla někoho potkat. Klidně ať je to i nějaký blázen, který neumí mluvit! Hlavně že uvidím živou duši! Povzdechla jsem si a pokračovala dál.
Dostala jsem se na louku. Byla u docela vysoká tráva, ale ta mi teď byla spíše na škodu. Tráva byla mokrá a nepříjemně se lepila na mou srst. Na mou dokonalou srst. Až bude sníh, bude vše schováno. Tráva bude pěkně pod sněhem a nebude mě štvát! Locika… Opakovala jsem si v hlavě. Znělo to tak divně, až mi to přišlo docela fajn.

Středozemní pláň

// Řeka Tenebrae

Docela dost jsem se začínala nudit. Byla jsem neustále sama a nikde nebyla čerstvá stopa po vlcích. A já nesnášela samotu. Ještě k tomu tak dlouho! Povzdechla jsem si a klusala dál. Jako vzrušo byl přechod přes řeku sice fajn, ale to bylo tak všechno. Přešla jsem jí, překonala a teď byla zase sama se sebou a nikde nikoho nebylo vidět. A máme tu další les. Broukla jsem si pro sebe, když jsem do něj vklouzla.
Hned jakmile jsem se ocitla v lese, překvapilo mě, jak hustě je zarostlý stromy. Bylo zde i dost kamení, kterému jsem se vyhýbala, co to jen šlo. Musela jsem si dávat pozor i na díry, které byly v zemi, jelikož bych si velmi jednoduše zlomila tlapku. Bylo tu i pár padlých stromů, které jsem musela přeskočit, jelikož se mi je nechtělo obcházet.
Les se mi zdál nekonečný. Byl to jako trest. Ještě k tomu byla docela silná mlha a já si raději sem tam něco pro sebe broukla, když jsem slyšela divné zvuky či pazvuky, které mě děsily. Viděla jsem jen na pár metrů před sebe, což mě docela děsilo. Kdyby zde byla nějaká příšera, asi by mě sežrala hned na místě.
Pro jistotu jsem zrychlila a těšila se, až vypadnu z lesa a dostanu se snad konečně někam, kde vlci budou.

// Kopretinová louka

// Močály

Kapkami se proplétám. Znělo mi hlavou, přičemž mi mé tělo bičoval vítr. Neustále se točil a točil, takže mě chvíli popoháněl kupředu a za chvíli mě stahoval zase spět dozadu. Ironie života. Broukla jsem si pro sebe a rozhlédla se kolem sebe. Dostala jsem se z propastí Močálů. Proč vždycky všichni říkají, že je na jihu teploučko? Zaprvé tu nikdo není a zadruhé je tu stejná zima, né-li větší, než na severu. Tam jsou alespoň stromy a keře, za které se dá schovat. Nebo alespoň jeskyně. Ale tady? Je to tu samá holá pláň nebo řeka. Mrskla jsem ocáskem a přidala do kroku.
Dostala jsem se totiž k další řece, pokud se to tak dalo nazvat. Voda byla dravá, takže jsem se rozhodla, že buď zůstanu na straně, kde jsem, nebo jí budu muset nějak přeskákat, což nebylo nijak reálné. Její koryto bylo hodně široké a můj skok by nedosáhl ani do poloviny řeky. Pokrčila jsem rameny a pokračovala dál níže po proudu. Rozhlížela jsem se kolem sebe, protože jsem doufala v nějakou společnost. Ale na jihu téměř nikdy vlci nejsou. Ujistila jsem se, kdybych si chtěla naivně myslet, že je to naopak. I přes to ve mně zůstávala malá jiskřička, co doufala. Nebavilo mě být sama se sebou. Když jsem na sebe měla čas, tak jsem se buď nudila, nebo jsem se užírala ostatníma a co hůř, užírala jsem se sama sebou. Jo fakt miluji, když hledám své chyby. Přetočila jsem oči a položila tlapku někam do prázdna. Hned na to jsem se zastavila.
Kousíček ode mě, tvořily popadané stromy provizorní most přes řeku. Zašklebila jsem se a pomalu se k němu blížila. Zkušebně jsem na něj položila tlapku. Nevypadal nijak zvlášť pevný. Mou váhu by ale mohl udržet. Pomaloučku jsem na něj vyskočila a okamžitě jsem cítila, jak se stromy vlní a prohýbají. Jak rytmické. Ale tělem mi proudil spíše adrenalin. Docela jsem se bála.
Postupovala jsem tedy pomalu dál kupředu a snažila se zuby drápky udržet. Prosím, opatrujte mě někdo! Když jsem byla přibližně v polovině, stromy hlasitě zavrzaly a já se natolik lekla, že jsem se na druhý konec dostala snad dvěma skoky. Ježkovy oči! Vyhrklo mé podvědomí. Teprve na druhé straně jsem se snažila již zcela zklidnit dech i tep.

// Sarumenský hvozd

Nervózně jsem se přetočila a rozlepila oči. Byla ohromná zima a vítr foukal neuvěřitelnou silou. Co to zase bylo za sen…? Snažila jsem si vzpomenout, ale má hlava na to nějak opomněla. Zavřela jsem oči a snažila se, si vybavit obrazy snu. Nakonec jsem si uvědomila, že se jednalo o Speaka a tak jsem raději myslela na něco jiného.
Zavřela jsem oči a hlasitě si zívla. Ještě chci spát, alespoň chvíli. Kdo ví, jak dlouho zase budu na cestách. Cítila jsem krásně příjemný pocit sytosti v bříšku. Protáhla jsem se a zpětně se schoulila do klubíčka. Ocas jsem si přehodila přes čenich.
Rovněž mi netrvalo nijak dlouho usnout.

Barvy. Všude byly samé barvy. Byla to jako duha, která se kolem mě točila a točila. Nemělo to konce. Natáhla jsem tlapu směrem k barvám, abych se jich dotkla. Ale v místě dotyku vznikla černá skvrna. "Proč?" Pomyslela jsem si a znovu se dotkla barev. Vznikla další černá skvrna, tentokrát větší. Zkusila jsem tedy svou pravou tlapku, která byla bílá. Ta zase po sobě zanechala jen malou bílou skvrnku. Pokrčila jsem rameny a celá do barev skočila. Bylo to, jako bych byla ve vodě, ale mnohem hustší. Bylo to jako nějaký zulc, nebo něco takového.
Barvy se rozplynuly a já plavala pouze ve vodě. Naštvaně jsem doplavala ke břehu a vylezla ven. Oklepala jsem se a kousek ode mě byla jeskyně. Rozhlédla jsem se kolem sebe a rozhodla se to prozkoumat.
Vešla jsem na začátek jeskyně. "Haloo." Zvolala jsem dovnitř, ale žádná odpověď se mi nedostala. Pokrčila jsem rameny a pokračovala dál do jeskyně. Z ničeho nic se ozvala rána a prostor za mnou se uzavřel. Musela jsem tedy pokračovat dál kupředu.
Uslyšela jsem nějaký šramot. Rozběhla jsem se rychle pryč a hledala skulinku, kam bych se schovala.

Otevřela jsem oči. Protáhla jsem se a rozhlédla se po okolí. Vyskočila jsem na tlapky a rozběhla se dál přes močály. Jih… tam musí být tepleji.

// Řeka Tenebrae

// Řeka Kiërb

Podél řeky jsem postupovala dál. Do čenichu se mi dostala vůně no spíše prapodivný smrad, co mi neustále něco připomínal. I půda se měnila. Byla vláčná, poddajná a dokonce pod mou muší váhou se prohýbala a v zemi se dělaly maličké důlky po mých tlapkách. Já mám pocit, že jsem… Ale nemohla jsem přijít na název. Zatím co jsem na severu znala snad všechny názvy, ty jižní jsem si prozatím nevybavovala.
Další krok, byl jako krok do prázdna. Přední tlapky mi zajely do půdy, jako nůž do másla. Lekla jsem se a něco málo ze sebe vydala za nadávky. Snažila jsem se tlapky co nejrychleji vytáhnout zpět. To se mi podařilo, ale byly celé špinavé od bláta. To jsem si vážně vždycky přála. Měla jsem panickou hrůzu ze špíny, která zasychá.
Bylo to tu vážně divné. Smrad, ticho, sem tam nějaký zvuk větviček nebo čeho to. Tlapky se mi bořily hlouběji a hlouběji. Když jsem šla dál a dál, bylo pro mě pořád těžší a těžší se vymanit ze spárů podivné, napolo tekoucí půdy.
Zastavila jsem se na jednom ostrůvku, který vypadal pěkně pevně. Schoulila jsem se do klubíčka a zavřela oči. Byla sice zima, ale zde mi to tak ani nepřišlo. Byla jsem ohromně unavená, natož se brodit touhle bažinou. Zcela mě to vysílilo a já si už konečně musela odpočinout. Neměla jsem žádný problém hned usnout.

Tlapka tlapku mine. Něco podobného mi znělo hlavou. Pohledem jsem se dívala na tlapky, které se neustále mihly. Uvědomila jsem si, že běžím a vlastně nevím kam. Zpomalila jsem a cítila, jak mi tluče srdíčko. Bilo jako zběsilé. Nadechovala jsem se docela plytce, takže jsem se snažila zklidnit i dech. Netušila jsem, kam jsem se natolik hnala, ale co jsem věděla, že jsem na místě, kde jsem se naposledy rozloučila se Sepakem. "Propáníčka! Já se vážně vrátila." Jako bych tomu sama nechtěla věřit. Doufala jsem, že najdu tmavého vlka. Uvědomovala jsem si, že je to už nějakou tu dobu, co jsem ho zde nechala as plnou hlavou snění o lepším životě a rodině se vydala zpět domů. "Lucy?!" Ozval se hrubý a chladný hlas. Otočila jsem svou hlavu velmi pomalu. Stál za mnou Speak. Oddechla jsem si a usmála se na něj. "Spy! Hrozně jsi mi chyběl." Chtěla jsem se k němu rozběhnout a skočit mu kolem krku. On mi ale dost jasně naznačil, že o nic takového nestojí. "Proč jsi tady Lucy?" Zněl stále odměřeně, ale šlo vidět, že ho to opravdu zajímá. Pokrčila jsem rameny. "Rodinu jsi našla?" Já se nadechla, ale odpověď jsem nevěděla. "Dalo by se říct, že z části ano…“ Usmála jsem se na něj, ale on mi to nijak, absolutně nijak neoplatil.
Prošel kolem mě a já nasála jeho pach. Zaraženě jsem se zatvářila. Nebyl to jeho typický pach, který jsem dříve znávala. Zdálo se, že je tam nějaká příměs, která mi hrozně smrděla. Otáčela jsem se za ním. Nebyl nijak moc nadšený, že mě vidí, ale ani nedokázal pobrat to, že tu opravdu jsem. Zpoza rohu vykoukla bílá vlčice, která volala na Speaka. Zamračeně jsem jí pozorovala, když k ní vlk šel a olízl jí po tváři. Konečně jsem pochopila, co mi na jeho pachu nesedělo. Ach on má partnerku.
Odvrátil hlavu mým směrem a drobná vlčice zmizela. Vypadala téměř jako já, jen byla bílá a poslušná. Přistoupil zpět ke mně. Připadalo mi, že zestárnul. "Asi jsem přišla nevhod." Špitla jsem a on jenom pokynul hlavou. "Omlouvám se, nechtěla jsem…“ Nedořekla jsem slova, když se na mě vrhnul. Udělala jsem nějaký ten přemet v zad a dopadla na záda. Přitlačil mě k zemi. Začínala jsem se ho bát. "Proč jsi přišla Lucy." Ozvalo se z jeho tlamy, která byla u té mé, a jemně se mě čenichem dotýkal. Bylo to opravdu divné a pro mě nezvyklé chování. Chtěla jsem se zavrtět, ale držel mě jako v kleštích. "Chtěla jsem se ujistit, že jsi v pořádku." Pokynul jen hlavou směrem, kde byla ta malá bílá vlčice. Sklopil hlavu a položil si jí na mou hruď. Né že by mi to bylo nepříjemné, ale rozhodně to bylo divné. Zadní tlapky jsem stáhla k tělu a vypadala jsem tak díky tomu jako malé bezbranné vlče. Moc dobře jsem si uvědomovala, co ke mně tenhle vlk cítil. Měla jsem však za to, že je to dávno pryč. "Tys prostě odešla a nechala mě tu." Zamračeně jsem ho pozorovala, jelikož to nebyla pravda. Naznačil mi, ať jsem potichu. Protočila jsem oči a scvakla čelisti. "Dlouho jsem se snažil s tvým odchodem smířit… a ty se pak jen tak vrátíš?!" Křikl na mě. Konečně mi došlo, že jeho city nevychladly. "Já… omlouvám se." Pípla jsem, jelikož mě nic jiného nenapadlo.
V tom se ale přiřítila bílá vlčice s jekotem. Jasně že se jí nelíbilo, v jaké poloze to tady jsme, ale Speak jí okamžitě uzemnil. Zavrčel na ní a odhodil jí o nějaký ten metr od nás. Jeho výhružné gesto bych pochopila i já a bílá vlčice se slzami v očích a nenávistí zmizela někam do útrob jeskyně. V hlavě mi zněla myšlenka ve smyslu: "Dobře jsi udělala, že jsi s ním nebyla." Byla jsem na něho i moc mladá, zrovinka tak jako teď. Rychle jsem se postavila a oklepala. "To je mi teda chování!" Křikla jsem na něho. "Jsem vážně ráda, že jsem tehdá odešla. Asi bychom se zabili navzájem, když vidím, jak se chováš."
On ale ke mně seděl zády a mlčky zíral do země. Otočila jsem se k němu zády a hrdě si odkráčela pryč.

// Západní Galtavar

S nadlábnutým bříškem jsem si pomalu vykračovala krajinou. Už se těším, až spláchnu ty chlupiska v tlamě. Možná bych mohla někde ulehnout. Ale kde? Jsem docela unavená a není kam hlavu složit. Nechtěla jsem moc spát na otevřeném prostranství, kde by mě mohl kdokoliv sežrat, jako nějakou svačinku. Nebo předkrm. Raději jsem přidala do kroku, leč mé tlapky tomu dosti vzdorovaly. Ještě kousíček prosím. Až budu někde u vody, proud mě může svést na jih.
Pomalu jsem si uvědomovala ale, že ani počasí nedopřává k mému plánu. Byla docela zima a silný vítr, mi bičoval tělo. Se zatajeným dechem jsem se zastavila. Doteď mi to vůbec nepřišlo divné a nepřipouštěla jsem si, že by byla až taková zima. Hlavou mi totiž plulo mnoho myšlenek a tělem adrenalin a naštvanost, že jsem vnitřně cítila teplo. Teprve až co se mé myšlenky ubíraly zcela jiným směrem, jsem zjistila, že si připouštím okolní dění.
Dostala jsem se až k řece, která mi vůbec, ale vůbec nic neříkala. Možná jsem k ní přišla z jiné strany, než kdysi, nebo jsem zde jednoduše nebyla. Sklonila jsem se nad ní a začala pít. Jakmile jsem byla hotová, s posledním hltem vody jsem si pohrávala v tlamě a dívala se na sebe do odrazu. Připadala jsem si jiná. Jaká? Divná? Zeptala se mě malá bohyně, která na mě vykukovala z kouta. Já nevím… Dívala jsem se sama sobě přímo do očí. Jako bych to snad ani nebyla já. Hlavou mi plulo spousty myšlenek. Proč jsem teď tolik přecitlivělá… Byla to spíše otázka na malou bohyni, jenže když jsem se na ní v podvědomí podívala, její temné místo, kde vždy byla, bylo prázdné. Zase šla na vandr, nebo mi prostě nechce odpovědět a tak se schovala. Povzdechla jsem si a pomalu si uvědomovala, že to já se chovám, jako totální blázen. Tlapkou jsem rozvířila vodu a sledovala vlnky, které rozvlnily můj odraz. Kdyby bylo všechno tak jednoduché. Narovnala jsem se a tupě hleděla před sebe. Hlavou mi zrovna běžel obraz, spíše vzpomínka na Takera a naše hry u vody. Je o tolik starší Lucy. Zamračeně jsem se ohlédla na hlas bohyně. A najednou tu zase jsi?! Provinile pokrčila rameny, ale hned na to dál pokračovala. Tím jsem chtěla říct, že má mnohem více rozumu. Nebaví ho se bavit s malým spratkem. Pohraje si a jde dál rozumíš tomu? Asi měla pravdu, ale já si to přiznat nechtěla. Nekaž mi to a zmizni tam, kde jsi byla před chvílí! Cukla jsem hlavou, abych se zbavila jejího obrazu.
Pomalým a zaslepeným krokem jsem se posouvala dál. Asi má vážně pravdu. Měla bych na takové přátelé zapomenout. Nejsou to ti praví. Musím si hledat přátelé ve svém věku. Moc dobře jsem věděla, že si takové nenajdu. Potřebovala jsem kolem sebe mít totiž někoho rozumného, staršího, kdo počítal s tím, že se nestará jen o svůj krk, ale i o ten můj. Zívla jsem si a s pohledem do dáli pokračovala dál.

// Močály?

// Armánské hory

Pospíchala jsem dolů z hor. Měla jsem opravdu velký hlad a doufala jsem, že naleznu území, přeplněné masem. Takové území, kde mi budou skákat zajíci do tlamy. No to by bylo senzační. Rozcválala jsem se napříč, nejspíše Galtavarem. V té rychlosti se mi zamotaly nohy a já sebou švihla o zem. Auuu! Vykehla jsem nějaké pazvuky. Chvíli jsem nehybně ležela na zemi a oddychovala. Fajn. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se. Postavila jsem se, urovnala si srst a v tom ucítila palčivou bolest tlapky. Snažila jsem se na ní postavit, ale nebylo to žádné terno. Skvělé, zase si nic nechytnu, paráda. Měla jsem pocit, že je to snad zlomené. Pokaždé, když jsem na tlapku stoupla, hrozně mě zabolela tlapka. Naštvaně jsem se rozhlédla. Vlastně jsem nevěděla, kam se snažím jít, nebo spíše hopskat. Tlapku jsem měla staženou u těla a hopsala na zbylých tří. Mám hlad! Zrovna když jsem si chtěla něco ulovit, po dlouhé době sama, se zase muselo něco zvrtnout. Mě ten život tady není vůbec souzený.
Posadila jsem se a jemně vlnila tlapkou, aby se uvolnila. Měla jsem pocit, že to docela zabralo. Postavila jsem se a pomalu se rozešla. Jo! Dobré. Rozklusala jsem se dál a hledala potravu. Potravu jsem neviděla, ale něco divného černého a velkého v trávě. Páni, co to je? Klusem jsem se blížila k tomu něčemu divnému. Zastavila jsem se jako opařená, když se na věcička pohla. "Fůůj, co to je!" Uskočila jsem do strany, když se to pomohlo mým směrem. Mělo to strašně hodně nohou. Sklonila jsem hlavu a prohlížela si to z dostatečné vzdálenosti. "Fuj, ty jsi hnusný." Vůbec jsem netušila, co to mělo být. Znova se to rozběhlo mým směrem a já rychle uskočila. Fuj to je odporné! Rozběhla jsem se co nejrychleji to šlo. Proboha co to tu jako žije. Bylo to zvíře velikostně mé tlapy.
Můj čenich zachytil pach zajíce. Rázem jsem na to zvíře zapomněla. Hladové bříško se hlasitě ozvalo a já vyrazila po pachu. Netrvalo dlouho a já uviděla docela zbídačeného zajíce. Tak to bude hračka. Vlastně ho stačilo jen dodělat. Skočila jsem mu na krk, chytila jej a zatřepala.
V mžiku se ocitlo teplé maso v mém hladovém bříšku a já s kravou tlamou vyrazila dál.

// Řeka Kiërb

// Západní Louky

Běžela jsem jako zběsilá. Doufala jsem, že narazím na někoho normálního. A třeba taky ne. Ohlédla jsem se za sebe, abych se ujistila, že za mnou nikdo neběží. Zároveň jsem ale klopýtla. Lekla jsem se a rychle otočila hlavu zpět. Dávej přeci pozor, kam šlapeš. Zpomalila jsem zároveň krok a se zvědavostí pomalu postupovala dál. Kde že to jsem? Myslela jsem si, že dorazím až do těch velkým hor. Pokud se nemýlím, byly to Sněžné hory? Názvem jsem si nebyla jistá. Bylo to už moc dlouho od té doby, co jsem tam byla naposledy. Místo toho jsem se ocitla v jiných horách. Ani nevím, jestli jsem tu někdy byla. Ale pokud chci do Sněžných, musím se připravit na pořádnou zimu. Hm a to se mi nějak nechce.
Zadýchaně jsem se znovu ohlédla za sebe. To je ale fuška. Zpomalila jsem do kroku a spíše se plazila do kopce. Do čenichu se mi dostávalo mnoho vůní. Já chci domů! Ale kde je doma? Toť byla pro mě velmi záludná otázka. Nejspíše jsem podvědomě chtěla do smečky. Zastavila jsem se na Vrcholu hor a rozhlédla se. Sigy říkal, že tam někde by měla být smečka. Povzdechla jsem si. Ale určitě mají zajetý systém a mladé pírka tam nebudou chtít. Přitom já bych mohla být a taky budu jednou Alfou! S Jistým krokem jsem začala scházet z hor a rozběhla se z kopce dolů.

// Západní Galtavar

// Řeka Mahtaë

Dlouhou dobu jsem šla podél řeky se sklopenou hlavou, plnou myšlenek. Tělo bylo plné pocitů, ale převládala především zlost. Jak já ty vlky nesnáším! Nesnáším všechny! Jste všichni stejní, vlčice tak i vlci! Z propadné padavky, pché. Popotáhla jsem a narovnala se. Nebyla jsem daleko ok luk. Mám takový pocit, že přes louky, bych se měla dostat zpět do toho divného světa, kde jsem doposud nějakou dobu žila. Bylo to divné, ale od mého návratu, se vše nějak prapodivně točilo kolem všeho nepochopitelného.
Byla jsem hrozně naštvaná a zklamná. Jsem asi vážně moc naivní, když si myslím, že bych mohla mít kamarády. Nevědomky jsem své kroky stočila k louce. Přidala jsem do kroku a vyklusávala. Nejhorší na tom bylo ale to, že jsem si uvědomovala, jak moc společnost potřebuju.
Doklusala jsem až na louky a jako malé duševně raněné vlče, jsem se svalila na zem. Ulehla jsem do trávy a schoulila se do pidi klubíčka. Místo toho, abych uvažovala nad tím, proč mě Takeru opustil, jsem přemýšlela jak se mu pomstít. Řekla jsi, že ho nechceš nikdy vidět. Pravila malá bohyně. Tak zavřu oči, až mu budu viset zakousnutá v hrdle. Odsekla jsem jí a hlasitě si povzdechla. Tlapkou jsem si utřela zrovna stékající slzu. Přestaňte už konečně! Hlasitě jsem řvala ve své hlavě. Měla jsem takovou zlost, že jsem pozvedla hlavu a dívala se do dáli. Chtěla jsem se sebrat a opravdu odejít, protože tenhle svět se změnil. Nezměnila se půda, ale vlci, zde žijící. Možná by to tak bylo lepší. Měla jsem teď dostatek času, takže jsem s tím nijak nepospíchala. Jenom jsem čekala na vhodný okamžik, kdy budu moct vyrazit.
Znovu jsem hlasitě popotáhla. Nevěděla jsem, který svět je horší. Speaku, kdybys jen věděl, jakou chybu jsem nejspíše udělala, když jsem tě opustila a nechala tě v tom světě samotného. T byl můj opravdový přítel. Možná mi ho Takeru připomínal a proto jsem se k němu upnula. Ale s tím je konec! Najdeš si někoho, kdo o tebe bude opravdu stát a nekopte tě do zadnice hned po tom, co ho hraní přestane bavit! To si piš! Souhlasně jsem pokynula hlavou bohyni a položila si hlavu na tlapky. Zavřela jsem oči a doufala, že tuhle divnou situaci zaspím.
Nakonec jsem se ale rozhodla, že nebudu spát na otevřeném prostoru. Rozklusama jsem se kupředu a běžela někam do hor, kam mě srdíčko táhlo.

//Armánské hory

Nechápala jsem to, proč se Sigy zvedl a prapodivně se rozloučil. "Počkej přeci." Chtěla jsem vstát a utíkat za ním, ale Takeru přišel blíže a já si nedokázala vybrat. Věděla jsem, že musím za bratrem, ale Takeru byl Takeru. Takeru byl kamarád, kterého nejde odmítnout, když má něco na srdci. Momentálně jsem ale čekala na to, co odpoví na Yllin. Tak co, kde je? Taky jsi tu chuděrku odkopl co? Ty zvíře!Dělala jsem, že ho neposlouchám na protest toho, že mi řekl, abych poslouchala. Nebudu tě poslouchat! Hlasitě jsem vyfoukla z plic vzduch. Otráveně jsem sklopila uši, když mi povídal, abych šla za Sigym. S vážným výrazem jsem se na něho podívala. A co jsem asi chtěla udělat ty chytráku? Přešlápla jsem si a dál nechala uši povisle u hlavy.
Zpozorněla jsem, když mi vykládal o tom, že jsem mu přirostla k srdci ale. Nedokončil jsi větu. Ale co? Zvedla jsem uši a poslouchala. No to si děláš srandu ne? Oddychnout? A co jako jsme? Jsme nějaký pár, že si máme od sebe oddychovat?! Vytřeštila jsem na něho zlověstně oči. Spodní čelist se mi semkla a já tiché mlčela.
Byla to přímá rána do mého malinkatého srdíčka. Tak já ti lezu na nervy. Né ty mě, jak ses mě teď ptal, ale já tobě, jen se bojíš mi to říct do očí.Chvíli jsem omráčeně seděla a nedýchala. Pak jsem se nadechla a vychrlila to ze sebe. "No, víš, asi máš pravdu." Začala jsem tiše s pohledem zapíchnutým do země. Viděla jsem prostorově, jak ustoupil a já měla prostor k tomu, abych se vyjádřila. Protože jsem nikdy v sobě nedusila svůj názor, řekla jsem to pěkně z plných plic. "Máš pravdu, že bych si měla najít i jiné kamarády." zvedla jsem pohled a zabodla ho do jeho očí. "Takové kamarády, co se na mě nevykašlou hned po tom, co je malá Lucy jako hračka neomrzí!" Vykřikla jsem na něho. Možná to slyšel i Sigy. Kéž by to slyšel a rozbil ti čumák ty jeden hejsku! "Jen běž! Poznej někoho nového a pak ho kopci do zadnice, přesně tak, jak jsi to udělal teď ty mě!" Zaječela jsem a prudce vstala. "Oddychni si a už mi nechoď na oči nikdy! Slyšíš Takeru nebo kdo vlastně jsi? Nikdy tě nechci vidět! Už nikdy, tě nechci vidět!" Ječela jsem jako nějaký pavián a slzičky se mi hrnuly do tváře. Ne ještě ne! Až odejde, teprve můžete. A opravdu. Slzy se zastavily na pokraji své cesty.
Nakonec prohlásil, že si mě najde. "Doufám, že ne milý Keru. Raději se vrátím do toho hnusného světa, odkud jsem se vrátila zpět domů, než tě zase potkat." Znechuceně jsem si ho prohlídla. Jako by byl nějaká naplavenina a špína. Nemá to cenu Lucy. Nemůžeš se zahazovat s takovým otrapou, co o tebe nestojí, víš. Ty máš na lepší kamarády. Ber to jako zkušenost. Všechno nemůže být takové, jaké chceme. "Zmizni." Sykla jsem a otočila se k němu zády s opovržlivým pohledem. Slyšela jsem jeho kroky, jak odchází. Zatím co já stála na místě a div se nesložila. Nenávidím tě Takeru! Znělo mi hlavou. To však přehlušil jeho smích, který jsem proklínala ještě více.
Asi jsem nedokázala pochopit to, co mi řekl. Kdyby to řekl normálně. Chci vidět kus světa, poznat nové vlky. A né že "ty Lucy, ty jsi mě už dost otravovala, běž, víš kam a nech mě být." Zamračeně jsem zvedla pohled s Sigymu a pomalu se k němu rozešla.
"Bráško." Broukla jsem, když jsem k němu doklusala. Jako na zavolanou se mi spustily slzičky a já zabořila hlavu do jeho hrudi. Stála jsem tak u něho docela dlouho a brečela mu do hrdi s tím, že jsem neustále popotahovala a vzdychala.
nakonec jsem se uklidnila. "Sigy já… nebudu tě zdržovat. Jdi, kam chceš, ale chtěla jsem se s tebou pořádně rozloučit." Vymanila jsem se z jeho chlupů a usmála se na něho, přičemž mi poslední kapičky stékaly po tváři.
"Asi bych měla jít. Měj se bráško, mám tě moc ráda."
olízla jsem mu tvář a pomalu se rozešla k loukám.

//Západní louky