Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice začínala vstávat. A je to tu! Jde na věc. Zděšeně jsem na ní civěla. V tom se přiřítil další vlk, ten naštěstí stihl zastavit a nezdemolovat mé tělo. S pootevřenou tlamou jsem se na něj dívala. Že by její partner? Určitě ano. Ujistila jsem se. Jelikož se postavil před vlčici, snad mě i škrtil pohledem a vrčel. Zamáchala jsem tlapkami před sebou na důkaz své síly. No co si budeme nalhávat, kde kdo by se tomu asi dosti zasmál, jak chabé jsou mé obranné reflexy. Jenže ten prašivec si dovolil něco na mou osobu a to jsem si nemohla líbit. Fyzicky jsem byla slabší, za to psychicky jsem na tom byla dobře. Hlavně s mými rychlými reakcemi. "Sklapni ty prašivinová rohožko a ustup!" Hrozebně jsem se na něho podívala. Vycenila jsem své zubiska. Jen pojď ty srabábo! Stále opřená o strom zády v nějakém zajímavém sedě jsem se podívala na vlčici, která vydala ze sebe nějaké hlásky. Scvakla jsem zubiska k sobě a hrozebně zavrčela, aby se ten prevít už ani o piď ke mě nepřiblížil. Byla jsem teď schopná začít ječet a rvát se do krve.
Zpozorněla jsem, když ho vlčice obešla. Myslela jsem, že mi jde vynadat a pak rozkuchat břicho, místo toho ze sebe dostala omluvu. Povolila jsem svaly v obličeji a se zaujetím se na ní podívala. "Eeee." Vydala jsem ze sebe, když jsem chtěla odpovědět vlčici. "Ano, jsem. Doufám, že jsem v pořádku." Letmo jsem si zkontrolovala tělo. Všechny důležité části byli při těle, takže mi nic neuletělo.
"Bolí… mě tohle." Ukázala jsem směrem na pravou stranu žeber. Pomoct? Vážně bys mi pomohla? Ta vlčice byla oproti tomu vlkovi mnohem příjemnější. "Vlastně mohla bys. Byla bys tak hodná, uklidnila tohohle satana a přivázala ho zase zpět na liánu?" Pousmála jsem se na ní a ho si nevšímala. Věděla jsem, že mám ochranu ve vlčici.
Tlapky jsem položila na zem a konečně seděla jako vlk a né jako rozplácnutá troska.
"No já se sama plahočím už delší dobu." Odpověděla jsem jí. Je pěkná, ale určitě starší. Jako Fanny. S ní jsem si ale rozuměla. "No popravdě se moc nebojím, pokud někdo nevypustí takové zvěrstvo jako je tvůj partner." Zašklebila jsem se na něho. Pošlu na tebe tátu, ten ti vypráší kožich. Určitě ho máš plný blech, i když zbarvení je povedené. Pohledem jsem se vrátila k vlčici. "Myslela jsem, že tě poslali mě zabít." Podívala jsem se na ní nedůvěřivým pohledem. "Jmenuji se Lucy." Dodala jsem s menším otálením. Přeci jen je nezdvořilé se nepředstavit.

Možná bych mohla vlky stopovat. Jenže v tomhle jsem nebyla jinak moc dobrá. Věděla jsem, že je na čase se o sebe již opravdu postarat sama. Kdo ví kde jsou nějaké smečky a vůbec, přidala bych se zase do smečky? To byly otázky, které mi opravdu drtily hlavičku. Bezmyšlenkovitě jsem ťapkala dál lesem a neustále koukala do země na vlčí stopy. Byly ohromné, velké. Ty mé byly prostě jako stopy vlčete. Ach bože, kdy už i já budu konečně velká! Naštvaně jsem si přidupla.
V tom jsem ucítila ohromnou ránu do těla, tedy do pravého boku. "Auuu!" Vyjekla jsem a odletěla na nejbližší strom, do kterého jsem narazila pro změnu tím druhým bokem. Proboha co to bylo?! "To mě porazil samotný slon?!" Odlepila jsem hlavu od země. Slon to nebyl, za to pořádný kus vlčice, která byla nejspíše v dobré kondici, když jsem nepostřehla její rychlý nálet na mě. Au to ale bolí! Zaskřehotala jsem si v duchu. Má malá bohyně přispěchala na pomoc. Stála celá bez sebe a nechápavě vrtěla hlavou. Ty jsi vážně nemehlo! Prohlásila na můj účet. Víš co, polovinu času jsem stejně sama, tak zase zmiz! Připadal jsem si fakt ostře. Bohyně mě poslechla a pomaloučku odkráčela.
Podívala jsem se na vlčici, abych se jí mohla konečně věnovat. "Chceš mě zabít?" Zeptala jsem se jí narovinu a rozhlédla se kolem nás. "Najal tě Takeru?!" Vyhrkla jsem ze sebe snažíc se postavit na své vlastní tlapky. Obě dvě strany žeber dostaly pěkně zabrat a já doufala, že je nemám nějak nalomené. Bolely opravdu dost.
Posadila jsem se a opřela se zády o strom. "Umím se rvát! Jestli mě chceš zabít, nebudeš to mít nijak lehké." Prohlásila jsem a snažila se pořádně nadechnout, abych už konečně popadla dech. Zamáchala jsem tlapkami před sebou na náznak mého silného ducha. Ale nevypadá jako vražedkyně. Možná proto si jí najali, aby si byli jistí, že neuteču hned co jí uvidím. Nevěřícně jsem si prohlédla vlčici. Ještě k tomu vlčice, nebude mě mít zase ráda, jako každá jiná kromě Fanny.

Probudila jsem se. Velmi příjemný a hřejivý pocit doprovázel mé probuzení. Otevřela jsem oči. Kde je Fanny? Rozhlédla jsem se po prostoru mého provizorního doupěte. Necítila jsem ani její pach, takže zde ani vůbec nebyla. Ach jo, moje nová kamarádka raději utekla. Nejspíše přede mnou. Slyšela jsem, jak venku dosti silně fouká. No páni, vůbec se mi nechce ven. Ale nemůžu zde strávit celý život. Protáhla jsem se a rozvalila se. Bylo zde nesmírné teploučko, které hřálo můj kožíšek. Takové teplo, jako by mě právě objímal statný a huňatý vlk, nebo medvěd. Chrm. Zavřela jsem na moment oči. Nebuď líná. Hlasitě mi zakručelo v bříšku. Už zase? Jedla jsem… nedávno. Jenže do mé tlamy se dostávala i chuť po krvi. Zrovna teď by se mi hodil přítel, který by mi přinesl čerstvý kus masa, lehl si ke mně a zahříval mě ještě více.
Otevřela jsem oči a rozhodla se jít podívat, jak to vypadá venku. Už jen jak jsem vystrčila hlavu, jsem ucítila ohromnou zimu a nápory větru. Brr. Koukla jsem zpět na místo kde jsem ležela. Dosti nuceně jsem se protlačila skrz větve a vyskočila ven. Okamžitě jsem ucítila chlad na celém těle. Seskočila jsem z popadaných stromů a rozběhla se napříč lesem. Tlapky se mi bořily do čerstvého sněhu. Proto jsem se zastavila, když jsem uviděla nějaké tlapky. Nebyly moje. Je to Fanny? Nebo někdo jiný. Pokrčila jsem rameny a rozhlédla se kolem sebe. Nikoho jsem neviděla, a proto jsem se rozešla po stopách. Třeba na konci této stopy bude Fanny… mrtvá! Zděsila jsem se. Nevím, proč mě zrovna tohle napadlo, ale dosti mě to děsilo.
V tom jsem ve své blízkosti ucítila čerstvé pachy. Nikoho jsem neviděla, ale byla jsem si jistá, že jsou zde další vlci a minimálně dva. Jeden pach byl slabší a druhý silnější, nejspíše patřil vlkovi. Mají vždycky silnější pach?

Když jsme kráčely dál, před námi nedaleko proběhli dva vlci. Zarazila jsem se na místě a bez dechu je pozorovala, jak mizí v dáli. Fuj to jsem se lekla. Naštěstí si ani jedné z nás nevšimli a běželi pryč. Černý a bílý, hm divná to kombinace, jako dobro a zlo? Přemýšlela jsem a uslyšela jen smích Fanny, takže jsem její slova nezachytila. Otočila jsem se na ní a usmála. "Zalezla bych do nějakého doupěte, pokud by ti to nevadilo." Pohledem jsem stále hledala to správné místečko, kam bych se schovala.
To už jsme se ale vrátily k jejímu partnerovi. Zbystřila jsem a poslušně poslouchala. "Páni! Ty máš partnera ohniváka?! Já ho chci vidět! No tak prosím." Vyhrkla jsem ze sebe a poskočila snad na místě.
"On měl i rudou srst?" Zběžně jsem si ho v hlavě představovala jako boha ohně. Tak nějak mi ho prostě popisovala. Až na jeho neohrabanost. "Moc vlků není galantních, jednoho jsem potkala, ale to bylo tak vše." Tlama se mi zvlnila do divného patvaru. Ani nevím, jestli se mi líbili více galantní, nebo zlobiví a neohrabaní vlci. Hm, možná neohrabanci. Na takové smýšlení jsem měla ale ještě hodně času.
"Myslíš, že zde žijí příšery, co žerou vlčice?" Asi to nebyla ta nejlepší otázka, která teď mohla padnout, každopádně to ze mě vypadlo.
Mezitím jsem narazila na skvělý bejvák. Prostoru snad pro pět vlků. Vyskočila jsem na haluze stromů a okamžitě se protlačila dovnitř. Z jedné strany byla zeď od skály a dookola popadané stromy, které tvořily ten nejlepší úkryt, co jsem si mohla přát. A ještě k tomu, ho nikdo neobýval. Vrátila jsem se zpět k východu a podívala se ven za Fann. "Ty jako nevíš, kde máš partnera?" To mě docela udivilo. Vrátila jsem se zpět do úkrytu a schoulila se v tom nejvíce vzdáleném rohu od vchodu, aby se ke mě dostalo nejméně zimy. "Jsem hrozně unavená, pokud by ti nevadilo, odpočinula bych si tady. Klidně jsi dál, abych tě nějak nezdržovala." Usmála jsem se a položila si hlavu spokojeně na zadní tlapky, které jsem měla až někde u hlavy, jak jsem byla stočená.

// Řeka Mahtaë

Přijde mi, že se Fanny snaží uvolnit, ale přeci jen se snaží marně. Hm. Začala jsem z toho být sama nervózní a přešlápla jsem si v mezi kroku. "Škoda, čekala jsem, že mě zavalíš obrovskými vlnami vody, které mě odplaví na kilometry daleko a já pak celá naštvaná pošlapu zpátky." Vyhrkla jsem ze sebe a docela zklamaně se podívala na vodní hladinu, která nás neustále doprovázela. "Ale to nevadí." Dodala jsem rychle, aby si Fann nepřišla trapně, že mi to nemůže ukázat. Musely bychom najít vodu, která roky stojí a nikdo se jí ani nedotkne. Problesklo mi hlavou a já své tlapky směřovala dál spíše pořád k vodě, než abychom šly někam se schovat. Možná tam bude nějaká pidi jeskyně. Vítězně jsem se usmála a nadále se věnovala své nové kámošce. Musíme k lesu. Broukla jsem si pro sebe a své kroky nakonec stočila tam. Cedrový háj! Bil do očí a byl na blízku.
Pár slov o neznámém partnerovi a já si ho dokázala živě představit. "A jak vypadal jako vzhledově? Silák, krásné modré oči, hnědá srst?" Zasmála jsem se a spokojeně se na ní podívala. To už jsme ale byly u Cedrového háje a pomalými krůčky vešly do něj. A to už jsem se zase probudila.
"Tak a jsme tady. Tohle je Cedrový háj." Švihala jsem ocáskem ze strany na stranu. "Ale cítím tady pachy." Ušklíbla jsem se a znepokojeně se rozhlédla. "Víš co, najdeme si nějaké doupě, kam zalezeme a přespíme tam nebo si odpočineme. Bude tam větší teplo. A vlkům nebudeme na očích." Spíše jsem k ní šeptala, kdyby nás náhodou někdo slyšel.
Tiše jsem našlapovala lesem a pohledem hledala nějaké pěkné velké místečko pro dvě vlčice.
"Proč tu není tvůj partner? Nebo ti někde shání doupě na zimu?" Zvídavě jsem se ohlídla za sebe na Fann, která kráčela za mnou. Doufám, že hledáš taky a nehledám jen já.

//Tak pojďme tedy na... hm... Cedrák??

Netušila jsem jak na to Fann přišla, ale celkem udiveně jsem se na ní podívala. "Jeskyni? Né, to tedy nemám." Byla to hodně dobrá myšlenka, ale dříve nebo později, by mě někdo z jeskyně vyhodil, že jí chce on a mě by nezbylo nic jiného, než si sbalit svoji tři kosti a jít. "Víš jak to je, nějakou skálu si přivlastníš a pak tě z ní někdo vyhodí." Ušklíbla jsem se, jelikož snad všichni byli silnější než já. Za to neměli tak dobrou strategii a mé myšlení. Jo!
Natočila jsem ouška k Fanny. "Nechtěla bys mi něco s vodou ukázat? Hrozně mě to zajímá, já ji nemám." Prosebně se podívám na Fanny a čekám, jestli odolá mému vlčecímu pohledu. Podotýkám smutnému vlčecímu pohledu. Nakonec však zatřepu hlavou a naslouchám jí dál. Něco zajímavějšího z jejího soukromí.
Fann docela rychle zvážněla a mému očku neuniklo i uklidnění ocásku. Hm, to bude asi choulostivé téma… hurá do něj! Zavrtěla jsem se, jak mnou projelo nadšení. Její odpověď ale nebyla nijak nadšená, pouhé strohé *dá se to tak říct*. Cože? To je vše co mi řekneš? "No a kde ho máš! Jaký je? Jak vypadá? Je hodný? Nebo takový ten rváč co je pořád nevrlý? Je vtipný, nebo z něho musíš vtípky dolovat několik let?" Má sprška otázek byla venku a já chtěla pokračovat. Zastavila jsem se a zhluboka se nadechla. Byla jsem až moc zvědavá. Fanny je docela vážná, asi bude taky vážný.
Rozešla jsem se dál a směřovala své kroky někam, kde by mohly být lesy. "Půjdeme se schovat někam do lesů, nebo chceš navštívit louky či pláně?" Zeptala jsem se jí narovinu. Tak nějak jsem tušila, že nebude chtít strávit život zde u řeky a proto jsem jí nabídla svůj doprovod i s odborným výkladem.

// Cedrový háj

Uslyšela jsem Fanny jak někoho zdraví. Ani jsem si nevšimla, že kolem nás někdo proběhl. Zvedla jsem oči a upoutala je na utíkajícího vlka. "Ahoj!" Zařvala jsem důrazně a rychle zamávala tlapou jako o život. Měla jsem hrozně ráda společnost vlků a ještě k tomu takových, kteří zdraví i když nemusí. Sakra já ho propásla! Mohla jsem ho zdržet a popovídat si s dalším cizím vlkem. Naštvaně jsem hrábla tlapkou do země. "Já si ho vůbec nevšimla, taková mi byla asi zima, že jsem se věnovala jenom sobě. Zima jako období je fakt nebezpečná." Upozornila jsem Fanny, jak závažná je tahle věc. "To máš pravdu a přitom jsme po něm mohly skočit, zpacifikovat ho a povídat si s ním. Miluji vlčí společnost!" Hlasitě jsem mlaskla, když jsem si představila, jak se obě dvě vrhneme na vlka, svážeme ho nějakými liánami, které nevím kde bychom vzaly a pak jak si s námi ochotně povídá. Možná ho doženeme...
Zasmála jsem se hlasitě a podívala se na Fanny. Fanny je prostě Fanny. "Docela výstižně jsi ty oči popsala." Uculila jsem se a udělala pár grimas.
Hrozně mě potěšilo, když mě Fanny pochválila, že budu jednou dobrá. Budeš moje náhradní máma, kolik ti je? "Já doufám, že jednou budu fakt dobrá!" Hlasitě jsem zvolala, celá nadšená. "Chci to tady všechno ovládat!" Dodala jsem snad s ještě větším nadšením, než předtím. "Tohle je zatím nic, ale až budu velká a budu v tom dobrá…“ Zastavila jsem proud myšlenek a proud mých slov. Určitě to bylo moc na Fanny. Proto jsem se na ní podívala a povzdechla si s jemným úsměvem. "Tak pojď, vyrazíme." Pohodila jsem hlavou a mávla ocáskem. Rovněž něco podobného udělá Fanny, která se přede mnou jemně skloní. Měla jsem mírné cukání, abych jí skočila na záda a Fanny mě vozila přesně tak jako Takeru. Ale brala jsem v úvahu to, že Fanny je vlčice, menšího vzrůstu a určitě neunese i to málo co vážím. Ach jo, a já se tak ráda vozím!
Nakonec jsem se rozešla nějakým neurčitým směrem a čekala na Fanny, kdy se ke mě přidá.
"Ty Fann, máš nebo měla jsi partnera?" Nebo partnerku? Ozve se moje hlava ale to okamžitě zavrhnu.

Koutky mi zacukaly do úsměvu. "Země je totiž mocná čarodějnice!" Narážela jsem na to, když se zmínila o zimě od země. Dalo by se říct, že to byla ale pravda. Mistři v ovládání této magie dovedou velké věci. Hm, tak jako magie vody… co všechno dokáže? Přemýšlela jsem nad jednotlivými magiemi. U ohně jsem si dokázala představit jen obrovské plameny. U vody zase obrovské vlny. U vzduchu orkány a vichřice. A co myšlenky? S nimi téměř nic neděláš a přitom pácháš to největší zlo! Slastně jsem si mlaskla v souhlasu spokojení.
Konečně jsem se po delší době posadila. Pořádně jsem si protáhla ztuhlé kosti a svaly, které dosti protestovaly a chtěly se nadále choulit v klubíčku. Bohužel, to mě nezajímá. Podrážděně jsem odpověděla v mých myšlenkách.
Uslyšela jsem její smích a natočila k ní hlavu. "No růžové napůl fialové, nevím, jak správně bych to měla popsat. Vypadala, že má nemoc očí. Bála jsem se, že to chytím." Docela by mě štvalo mít nemocné oči jen proto, že mě nakazí někdo cizí.
Sic se naše názory na myšlenky rozcházely, stála jsem si za svým. "Já to právě vidím jako východisko. Prostě můžeš zjistit, co ten druhý chce udělat a uděláš to dřív než on." Zazubila jsem se na ní. Zrovna s ní jsem se nijak nechtěla hádat. Myšlenky jsem prostě obdivovala.
"Proč tolik nedůvěřuješ vlkům v magií myšlenek? Nemysli si, že jsou všichni tak zvídaví jako já. Možná proto nemám magii myšlenek, jelikož bych jí neustále zneužívala." Oplatila jsem jí vypláznutí jazyka. Mně osobně takoví vlci nevadí.
Pokrčila jsem rameny na její další otázku. "nejsem v ní tak dobrá, abych ti mohla názorně ukázat nebo snad říct, co bych mohla udělat." Ale napadl mě pokus co jsem ukazovala Suertemu. "Pojď ke mě blíže." Vybídla jsem jí a čekala dokud nepřijde blíž. "Koukej pozorně." Zadívala jsem se na malé stébélka trávy. Soustředěně jsem se pozorovala a donutila je o maličko povyrůst. "To je zatím vše." Nesměle jsem prohlásila a narovnala se.
"Nechceš se projít podél řeky?"

S napůl zavřenými víčky jsem pozorovala Fanny, která se s jistou grácií vracela z vody. Vypadá to, že bch mohla mít konečně kámošku. Hlavně to nesmím pokazit. jak říkal Takeru… najdi si někoho. Fanny šla naštěstí bokem, aby se oklepala a já mohla zůstat v klidu, že se mě ani jedna ledová kapička nedotkne.
"Vodu mám taky ráda, ale když je mi zima, tak se snažím co nejvíce se zahřát a né vyhledávat studená místa." Opětovala jsem jí úsměv. Protáhla jsem si přední tlapky a snažila se je co nejrychleji vrátit zpět pod sebe.
"Nedokážu si u tebe představit jinou magii. Jsi klidná, třeba takový oheň mi přijde jako živel, a to by mi k tobě vůbec nešlo. I když věřím, že ze sebe taky dokážeš udělat živel, ale sna mě chápeš." Začala jsem si opravdu myslet, že je to dáno právě tím, jakou povahu máme. Podle toho se pak vyvine magie, která sek oné povaze hodí.
"Vzduch?" Zeptala jsem se udiveně. Hlavou mi totiž proběhla vzpomínka na Suerteho. Suerte měl vzduch… a jakou měl povahu? Naklonila jsem přitom hlavu na stranu a snažila se si vybavit ty nejdůležitější věci, co k hodnocení potřebuji. "Podle mě se k tobě vážně nejvíce hodí voda. Potkala jsem vlčici, co měla růžové oči. Vypadala, že je nemocná." Zavrtěla jsem hlavou a znovu jí položila na přední tlapky.
Znepokojeně jsem se zatvářila, když se mě Fann zeptala na mě. Chvíli mi nedocházelo, co po mě chce. "Myslíš, jestli jsem spokojená?" Sama jsem nad žádnou jinou magií vlastně neuvažovala. "Hrozně se mi líbí představa, že bych někomu četla myšlenky! Je to takové báječné. A taky oheň. Mohla bych podpálit vlkům ocasy." Hlasitě jsem se zasmála. "Možná proto je dobře, že mám Zem." Když jsem nad tím přemýšlela, asi to bylo vážně pro mě to nejlepší řešení. "Dokážeš si mě představit s jinou magií?"

// Pardon podobný problém

Bedlivě jsem napřímila ouška směrem k Fanny. Byla mi hrozná zima a tak jsem měla vytvořený svůj kruh teplíčka ze svého těla. Lovci, už to slovo zní divně. Ale nechala jsem Fanny, aby pokračovala dál bez mého zásahu. Hlasitě jsem se rozesmála. "Chodí po dvou?" Opakovala jsem a zavrtěla hlavou. Tak to bych chtěla umět! Odkašlala jsem si a uklidnila se. Nechtěla jsem, aby přestala vyprávět.
"Počkej to nechápu, ti dvounožci ubližují vlkům, ale někteří jsou na jejich straně? To je divné ne?" Musela jsem vkročit do vyprávění, protože mi to nějak nesedělo. Proč by to někteří vlci dělali? U slov že vládnou všem mě zamrazilo. Bylo to dosti divné tohle poslouchat.
"Stopování?" Řekla jsem, přičemž jsem si zívla. "Zatím jsem ho nijak moc nepotřebovala." zavrtěla jsem hlavou a zaryla jí do své srsti.
Když jsem otevřela oči, Fanny byla ve vodě. To je blázen, v takové zimě. "Otužuješ se?" Zeptala jsem se s jemným smíchem. "Je mi taková zima, že kdybych do vody vešla já, voda by začala zamrzat." Zavrtěla jsem ocáskem, ale okamžitě jsem přestala. Vířila jsem tam své teplo, které pod ním vzniklo pryč.
"Ty jakožto nositelka magie vody, ti možná voda tak nevadí ne? Je ti v ní vůbec zima?" Napadlo mě, když jsem viděla, jak statečně se Fanny myje. Nevypadá, že by jí voda snad nějak vadila či zebala. Položila jsem hlavu na přední tlapky a pozorovala jí.
"Myslíš, že se k tobě magie vody chodí? Neuvažovala jsi někdy nad tím, že by se k tobě hodila jiná?" Zajímalo mě to, jak je s vodou spokojená. Sama jsem si jí neokázala představit třeba s magií ohně. Je na takovou magií moc klidná.

Vyslechla jsem si bedlivě jména Fannyních sourozenců. Zavrtěla jsem beznadějně hlavou. "Ani jedno jméno neznám." Omluvně jsem se zatvářila. Přitom bych jí tak ráda pomohla. Při jejím vyprávění jsem ale zaslechla pár slov, kterým jsem vůbec nerozuměla. "Kdo to jsou lovci? Nebo co to jsou lovci?" Zeptala jsem se. Nikdy jsem to slovo neslyšela a tak jsem netušila ani jeho význam. Je to k jídlu? Olízla jsem si čenich.
Matně jsem si v hlavě vyobrazila své učení lovu. "Lovit umím také, ale dost často mi štěstí při lovu nepřeje." Zamračila jsem se. Protože slovo dost často, znamenalo téměř pořád. Vždycky se najde něco, co mi překazí, nebo jakkoliv ovlivní lov, pro dobro mé oběti. Fakt zajímavé. Asi mi nebylo souzeno se živit masem.
Jenom jsem pokrčila rameny. Bohužel o Smrti a Životu jsem jí více poskytnout nemohla, jelikož mé indicie byly vyčerpány. Musela by se zeptat někoho, kdo u ní již opravdu byl.
Docela mi přišlo vhod, že se vlčice rozhodla zde zůstat. "V horách je vždy chladněji. Je to otevřené prostranství." Nebo většinou tomu tak bylo. A Sněžné hory? Tam je sníh a mé tělo by tam dlouho nepřežilo. Umřela bych na podchlazení, nebo hlady. Představila jsem si, jak něco lovím ve sněhu. Kruté mrazy a tlapy se mi propadají do sněhu. No vůbec.
"Jasně, pokud ti to nebude vadit, zůstanu s tebou. Sic u vody je většinou větší chladno, než někde v lese, sama bych si ráda odpočinula." Přijala jsem její nabídku, abychom zde zůstaly.
Fanny se nakonec dostala až k tomu, že se diví, že jsem přišla. "Hm." Broukla jsem potichu. "Po dlouhé době samoty bereš cokoliv." Usmála jsem se od ucha k uchu a zvedla se. Udělala jsem několik kroků stranou. Protáhla jsem se a nakonec se svalila k balvanu. Schoulila jsem se do klubíčka a hlavu vystrčila nahoru. Položila jsem si jí na zadní tlapky a část ocasu. "Jakou magii mám?" Pousmála jsem se, když se mi zavíraly oči. "Zemi." Otevřela jsem je dokořán. Nevšimla sis zelené barvy? Nebo jí prostě neznáš, to nevadí.
Koutkem očka, jsem pozorovala vlčici, jestli se půjde umýt, nebo se na to vykašle a nechá bahno bahnem. Byla docela zima a nedokázala jsem si představit, že bych teď šla do vody.

Docela jistě jsem jí rozuměla. Sama mám o své sourozence strach a nevidět je delší dobu je frustrující. "Třeba budeš mít štěstí jako já. Rovněž jsem je dlouho neviděla, ale nedávno jsem potkala bratra! A to hůř, že jsem toho mladého a pohledného vlka málem nepoznala." Pokrčila jsem rameny a byla nesmírně vděčná za setkání se Sigym. "Vlastně jsem ho potkala přímo tady." Usmála jsem se na ní, aby nevěšela hlavu. Určitě je zase potká. "Jak se vůbec jmenují tví bratři?" Ptala jsem se proto, kdybych je náhodou znala. Takový Takeru? Suerte? V hlavě jsem si nemohla vybavit koho jsem ještě potkala. Castora? Ptala jsem se ve svých myšlenkách.
"Tak to já se pohádám hned. Jsem extrémně výbušná. Když se mi něco nelíbí, řeknu ti to hned narovinu v plné síle." Usmála jsem se na ní, ale byla to pravda. S Takerem jsme se sobě řvali pořád a to jsme byli přátelé. "Naopak si myslím, že taková hádka, mnohdy posuny vztahy dále." Jasně že to nebylo pravidlem, ale alespoň měl vlk o čem přemýšlet.
Jelikož Fann naznačila, že se hádat neumí, bylo mi jasné, že asi žádná agrese z její strany nehrozí. Vlastně jsem se v její přítomnosti docela uvolnila.
"Někdy mám problém i toho zajíce… chytit." Prostě se láduji bobulkami. Jsou fajn. Hrábla jsem zase do země tlapkou.
Poté nastalo menší ticho a obě dvě jsme nad něčím přemýšlely. Nakonec však promluvila se zaujetím. "Ano Smrt." Zopakovala jsem jí to jméno. Nebála jsem se jí, i když jsem vlastně nevěděla, jak vypadá, jak kde žije. "To sice ano, ale má kouzelnou moc." Zašeptám pro jistotu. "Ale ještě jsem jí neviděla. Vím, kde sídlí… tak jako vím, kde hledat Života, tedy jejího bratra." Usmála jsem se. Kdybys náhodou někdy chtěla ukázat cestu, jen si klidně řekni. "Zní, ale v tom je to kouzlo. Někdy bych jí chtěla vidět. Víš, jako jak vypadá vlastně kouzelní vlčice…“ Usmála jsem se. "Nechceš se projít? Můžu ti to ukázat nějaké ty místa, kdybys měla zájem." Podrbala jsem se za ouškem. "Ale musela bys mi říct, odkud nebo kde jsi přibližně byla, abychom nechodily tam, kde jsi byla." Snažila jsem se to vysvětlit nějak rozumně. "Ale jestli nechceš, můžeme tu klidně zůstat. Jestli jsi třeba unavená?" Sama bych byla schopná si lehnout a usnout hned na místě. Ale zároveň bych jí neodmítla, kdyby chtěla udělat nějakou tu pochůzku.

Znepokojeně jsem se podívala na Fanny. Ona snad nemá sourozence nebo co? Vždyť u vlků je normální mít sourozence. Divné je být jedináček. "No ano, mám sestru a tři bratry." Zvedla jsem obočí a zvědavě se zeptala na oplátku jí. "Ty snad nemáš sourozence? Je docela nestandardní mít jen jedno vlče…“
Usmála jsem se, když mi Fann dovolila jí tak říkat. I kdyby mi to zakázala, nejspíše bych jí tak říkala, alespoň ve svých myšlenkách.
"Mělo by být. Pachů je všude dost, jen jsou všichni někde schovaní. Vlastně dole na pláni jsem viděla tři vlky po delší době. Nijak jsem se k nim nechtěla připojit, vypadalo to na nějakou hádku. Docela po sobě štěkali." A kdybych se do toho vložila já, asi bychom se zabili, protože já mám vždycky a ve všem pravdu.
"Zvěř?" Zvědavě jsem se zeptala. Mě osobně dělal lov problém, proto jsem byla živená převážně na bobulkách a to co mi země dá. "Myslím si, že zvěře tu bude snad dostatek… teda já mám problém s lovem, nejsem v něm tak dobrá. Převážně se živím z toho, co mi zem dá, takže bobulky, ovoce." Zahrabala jsem do země.
"Jak chceš, mě se teda život tady líbí mnohem více, než za hranicemi. Musíš si to sama vyzkoušet. I když… nedávno jsem chtěla odejít." Narážela jsem na Takera, kterého ona nemohla znát, nebo jsem si to myslela.
Ušklíbla jsem se, když se snažila vysvětlit, jak to má s magií vody."Jsem na tom stejně. Hlavně ono se říká, že Smrt, ti dokáže pomoct." Asi jsem zněla jako nějaký blázen. Naklonila jsem se blíže a rozhlédla jsem se kolem nás. "Žije tady nedaleko… slyšela jsem, že dokáže vlku pomoci s magií." Odtáhla jsem se a ujistila se, že nás nikdo nepozoruje. "Jenže bys jí musela donést speciální drahokamy, které nevím, kde všichni berou." Pokrčila jsem rameny.
Úlevně jsem si oddechla, že mě Fann chápe. Nebylo jinak jednoduché vycházet s vlčicemi. Vřele jsem se na ní usmála.

Snažila jsem se překousnout nepříjemné pokukování. Nejspíše to patřilo k seznámení. Vlci tohle většinou nedělají, ale vlčice jsou prostě jiné. Ošila jsem se a zavrtěla zadkem na zemi. Uklidni se, hlavně se snaž být rozumná. Poučovala jsem se. "To bych si vyprosila. Rodiče věděli, jak nás pojmenovat." Pyšně jsem zvedla hlavu a vzpomněla jsem si na tátu. Proč jen na tátu? No to je jedno.
Vlčice se mi představila a já se na ní vřele usmála. Její jméno mi připomínalo prostě soustu zábavy. "Tak Fanny? To zní hodně dobře!" Ujistila jsem jí na hlas. "Budu ti říkat Fan." Neptala jsem se na to, jak jí mohu říkat. Prostě jsem jí to oznámila, jak jsem měla ve zvyku. Zase se u mě projevovala má neústupnost a tvrdohlavost. Tak jako Niklifa je bílá! A basta!
Konečně jsem pustila ke slovu i vlčici. Chtěla bych vědět, co si myslí... chci umět číst myšlenky cizím vlkům! "Pché." Reagovala jsem na věci ohledně vlků. "Vlků je tu dost, ale musíš být na správném místě." Pokrčila jsem rameny. "Jako co je má zkušenost a nechápu, proč to tak je, tak vlci se hodně drží na severu. Prošla jsem si část jihu a nenašla jsem tam ani stopu po vlcích." Mluvila jsem již smyslu plně, jelikož jsem se dokázala vnitřně uklidnit a vyrovnat se snad se svým blokem ohledně vlčic.
"Klidně mluv, jak ti hrdlo ráčí! Ráda poslouchám někoho. Poslední dobou jsem byla sama se svou… tedy se svými myšlenkami a to není nic moc." Nemohla jsem jí říct o své male bohyni.
"V kruzích? Hm, je pravda, že se lehce ztratíš. Já jsem se zde narodila… není to tak dlouho, co jsem se zde vlastně vrátila. Některá místa si pamatuji, můžu ti něco málo ukázat." Chtěla jsem to čistě jen proto, aby se pak mohla lépe orientovat.
Nejspíše měla ten samý problém. Od vlčete, no možná jim ještě tak nějak jsem. Jsem snila, že budu tulákem na věčné časy. Jenže, pravda je zcela jinde. "Koukám, máš magii vody. Ovládáš i jiné magie?" Jasně že jsem byla zvědavá, co všechno dokáže s vodou. Třeba vytvoří velké běsnící vlny. Představila jsem si t, jak by to asi vypadalo. A tak mě do hlavy trkla myšlenka, že vlastně i Takeru má nejspíše vodu, když má modré oči.
"Máš zajímavý kožich." Špitla jsem bezmyšlenkovitě, když jsem se dívala na její srst.
Zvedla jsem pohled a zadívala se na ní. "Promiň já… neumím se přátelit s vlčicemi. Většinou to hned odpískám, jelikož se navzájem málem sežereme. Takže nevím jak přesně se chovat v přítomnosti vlčice." Pokrčila jsem rameny jako omluvu. Jenže tahle vlčice byla v něčem jiná. Asi měla prostě přátelský přístup a to bylo to, co mi u některých chybělo. Hlavně jsme byly obě drobné, hravé. Až na to, že vypadala o něco starší než já.