Příspěvky uživatele

< návrat zpět

O Elise jsem se zrovna nehodlala bavit. A tak jsem udělala poslední grimasu na její účet a pak to téma zahodila za hlavu. Ona se stala alfou jo? Ona? Hm, musím si najít dobrého partnera, abych se jí stala taky. Pak vezmu svého otce zpět do smečky… a sourozence… budeme tvořit zase naší starou smečku. Proběhlo mi hlavou. Tenhle plán jsem měla ve své mysli hodně dlouho. Ale to téma jsem už opravdu opustila. Elisa se mohla změnit, ale můj postoj k ní se asi jen tak lehce nezmění. "Chtěla bych ho navštívit, ale do takového lesa, bych asi raději nešla." Pousmála jsem se a zavrtěla se celá. Čekala mě totiž velmi důležitá odpověď a to má matka. Jak se ji asi daří? Určitě tu někde bude ne? Potkáváš ji? Hned na to, jako by mi viděl do hlavy rázně odpověděl, že jí neviděl. Aha, možná je někde zalezená, nebo že by opustila území? Znovu jsem se ošila a roztěkaně hledala odpověď v jeho očích.
Hrom jako by do mě uhodil. Zůstala jsem nehybně sedět a zírat před sebe. Pohled zabodnutý na otcové hrudi. Matka je mrtvá? Bylo to hrozně dlouho, co jsem jí neviděla, ale přeci jen to byla ráda z čistého nebe.
Po chvíli ticha jsem se konečně mohla nadechnout, jelikož se mi sevřel hrudník i krk. Do očí se mi dostaly nepatrné slzičky smutku. Nepustila jsem je úplně vec a snažila se je držet na uzdě. Ale kdokoliv by se na mě teď podíval, viděl by, že mám na mále.
Zvedla jsem jednu přední tlapku a hned na to jí položila. S pohledem upřeným tentokrát do země, jsem si lehla před svého otce. Konkrétně jsem se mu schoulila do klubíčka před přední tlapky. V tu ránu slzičky vyklouzly. Jednou dvakrát jsem popotáhla. "Proč umřela?" Zeptala jsem se bezmyšlenkovitě. Možná to byl právě následek oné rvačky. Byla to přeci má matka… díky ní a tobě jsme vznikli. Zírala jsem na malé místečko, mezi přední tlapky otce. Zrovna teď bych ho potřebovala tak, jako nikdy předtím. Ocásek jsem si přehodila před čenich a pohled upřela na jeho drápky. "Zapomněla jsem ti říct, že to co máš v uchu je moc pěkné." Dodala jsem bezmyšlenkovitě.
Přetočila jsem se na záda a tlapkami zamávala do vzduchu. Usmála jsem se na něho. Chtěla jsem před ním vypadat silná. Něco jako že mě taková věc přeci nezlomí. Možná to tak bylo lepší pro všechny.

Zvedla jsem se a udělala pár kroků stranou. Bylo dosti velké teplo, na to že byla zima. Jak nezvyklé. Nebo je tohle pravá zima? Ty dva nebo tři roky asi nebyly nic, oproti zkušeným vlkům, kteří by mohli o tom všem jenom vyprávět. Pomyslela jsem a hned na to mě napadla další věc. Že ti vlci teď nejspíše prdí do hlíny. Hlasitě jsem ale nic nevyslovovala. Pohledem jsem zavadila o otce, když jsem přecházela pro změnu na druhou stranu. Konečně se nejspíše chystal promluvit. Otočila jsem se tedy k němu čelem a se zaujetím pozorovala nádherné zelené oči.
Ušklíbla jsem se. Hm, určitě se ti daří lépe než mě. Hah tulák… touláš se sám. Myslíš, že já nejsem sama? Každý mě odhání a kdo mě neodežene hned, odežene mě až za pár chvil. Jediný Takeru… Okamžitě se mi do hlavy dostal jeho obraz. Posmutněle jsem sklopila zrak a zabodla ho do země. I on se na mě vykašlal. Snad Fanny… by mohla být na tom semnou lépe.
Nahodil svůj proslulý neurčitý výraz a já čekala dál. Nechtěla jsem mu teď vstupovat do jeho řeči. Zmínil se o Ainessonovi a já jenom zvedla pohled od země a zavrtěla ocáskem. Ach bráško, jak ty mi chybíš. S ním byl svět hned o něco bláznivější. Sigy se mi zdál dosti vážný, co jsem ho naposledy potkala. "Tak přeci jen se uchytil." Koutky se mi stočily do úsměvu. Otec se mě jemně dotkl na krku a s úsměvem mi připomněl Elisu a Arcanuse. S úšklebkem jsem protočila oči. Elisu mi ani nepřipomínej. "Ten blázínek šel k nim?"Našpulila jsem rty ve smyslu znepokojení. Možná jsem chtěla cítit více dotyků svého otce, jako projev lásky a toho, že je vše v pořádku. Nebo mi prostě opravdu vadila představa Elisa a mého bratra. Neuměla jsem to zrovna teď určit a tak jsem se jenom šklebila, jako bych právě sežrala citron.
Prohlídla jsem si ho zase a znova, když právě mluvil. Rozutekli se. No a divíš se? Tehdy… ta sračka. Kdo by zůstal, kdo? Asi by bylo lepší se neptat a nechat věci tak jak byly. Tedy bez odpovědi. Já ale byla zvídavá a pro něho, možná i pro mě nepříjemné téma pokračovalo. "A matka? Už jsi jí neviděl?" Přimhouřila jsem oči, abych ho mohla lépe zkontroloval. Co to... co to má v tom uchu? Jemné odlesky se třpytily do mých očí.
Pousmála jsem se, jelikož mě ještě stále tak trošku znal. Postavila jsem se a otočila se k němu zády, hledíc před sebe na dosti početné stádo losů. Losi? Překvapeně jsem se zeptala sama sebe.
"No víš, podmanila jsem si vlky, podmanila jsem si armádu a podmanila jsem si celou říši." Začala jsem s vážným tonem. Mluvila jsem spíše o snech, které se mi prostě ve spánku děly. "Pro zradu mého nejbližšího, jsem byla svržena a vyhnána." Otočila jsem se s vážným výrazem na něj. Možná to nebyla armáda… možná to byl Takeru. Můj pohled se změnil v tázavý. Jako bych chtěla vědět, jestli ho uvidím. Křičela jsem na něj, že ho nechci vidět, ale teď mi chyběl.

// Snad jsi oka. :) A jinak klidně, občas si odběhnu za psem ven :D

Pozorovala jsem ty dva vlky. Nedostalo se mi žádné vysvětlení, proč se chová tak jak se chová. Neříkám, ani já se nejspíše vždy nechovala nejlépe. Ale né takhle rozežraně. Podotkla jsem a vyprovázela je pohledem. Dívala jsem se jejich směrem, dokud mi z nich nezbyly miniaturní tečny v dáli. Hned na to jsem se otočila k otci. Jako bych čekala, že spustí sám a vše mi vysvětlí. Místo toho si kýchl. Pousmála jsem se a usadila se zpět na zadek. Tihle dva vlci mě docela rozčílili, takže jsem se potřebovala uklidnit. Stále máš můj respekt. Dodala jsem ve svých myšlenkách při pohledu na otce. Ono nešlo ho nerespektovat, ještě když působil přísně. Věděla jsem, že to všechno bylo na ty dva, ale přeci jen to ve mně zanechalo kousek pozornosti.
Hlasitě jsem se nadechla a postavila se. Přešla jsem z jedné strany na druhou a zařadila se tak k otcovu boku. Doufala jsem, že teď konečně budeme mít klid. No tak kdo začne? Upřeně jsem se na něho zahleděla. "Jak se ti daří?" Špitla jsem do ticha. Chtěla jsem začít něčím méně konfliktním. "Kde je zbytek… rodiny? Sigyho jsem potkala, ale tvářil se, že o ostatních nemá ani páru." Dodala jsem se zamyšlením, že zde nebude něco v pořádku. Konečně jsme měli klid si vše v klidu vyříkat. Tlapkou jsem zahrabala do země. Z jedné strany se na mou srsti lepil sníh. Popravdě jsem tomu moc nevěnovala pozornost, tu měl celou můj otec. Potřebovala jsem vědět, co přesně se tehdy stalo a proč to tak všechno dopadlo. Byla jsem hodně zvědavá a možná šlo, cítit mé napětí. Musela jsem všechno vědět, abych v tom konečně měla pořádek. Jestli nezačne on sám, budu muset já. Uvědomila jsem si. Těžce by se mi na tyhle věci ptalo, ale chtěla jsem v tom mít konečně jasno.

// V pohodě ;)

Tiše jsem sledovala svého otce. Připadalo mi, že je prostě nezaujatý, ale možná to bylo právě tou situací, která zde panovala. Možná chtěl působit odměřeně, protože si nechtěl tyhle dosti mladé vlky pustit k tělu. Znamená to, že si nepustí i mě, i když jsem jeho dcerou, ale spadám do oných mladých vlků? Trápilo mě pár otázek, které jsem mu určitě chtěla položit. Ale jak? Nebyla k tomu vhodná příležitost. Už už se chtěl rozmluvit, přišli dva nevychovanci, kteří mi dosti nepřiměřeným způsobem překazili pro mě tak dlouho vyhledávanou chvíli. Zase si budu muset na odpovědi počkat!
Někdo by se možná divil, proč zrovna teď stojím při svém otci. Byla jsem plná pocitů, a i když bych nejradši všechny ze sebe vyvalila na rovinu, raději jsem chtěla počkat na to chvíli, kdy budeme sami. I kdyby to mělo být za dalších tisíc let… jestli budeme oba ještě žít. Jelikož jsem chtěla vědět pár informací a určitě bych nechtěla jít proti svému otci, bylo asi jasné, že z mé strany ten zájem je. Jaký blázen by se mu taky postavil. Ušklíbla jsem se.
Pomalu jsem opouštěla proud myšlenek a sunula svůj zadek k zemi, abych se posadila. Měla jsem v sobě celého zajíce a rvát se, když vím, že je to nesmysl a už teď prohrané mi bylo více než jasné. Leda bych vás pozvracela.
Překvapeně jsem se podívala na svého otce. Tak pro tebe je, no spíše byla tahle chvíle důležitá? Možná mě to nemělo překvapit, možná to byl záměr. Jenom jsem souhlasně přikývla na jeho odpověď a s nijakým nezaujatým pohledem se podívala na vlky. Sklopila jsem uši, když se vlček rozmluvil. Možná to myslel upřímně, možná to byla jen faleš, ale dobře hraná. Každopádně jsem mu velmi hluboko uvnitř věřila, že to tak opravdu nemyslel. Doslova jsem se chytala na jeho slova, ale mohutný hlas mého otce mě hodně vylekal. Škubla jsem sebou a přikrčila se k zemi. Tohle bylo vážně něco, z čeho jsem měla obrovský respekt i já. Můj otec. V mžiku byl u vlka a něco mu tak špitl. Mně se z toho rozklepaly tlapky a cítila jsem vnitřně velké znepokojení a neklid. Když se podíval zpět na mě, seděla jsem tam přikrčená se sklopenýma ušima. Snažila jsem se narovnat, ale vnitřní ochranné já mě přesvědčovalo zůstat stáhla.
Nakonec jsem se z toho vymanila a postavila se. Udělala jsem krok dopředu.
"No a ty se divíš? Vždyť se chováš jako čuně. Nemyslím to válení, ale ten arogantní nástup, který jste zde ukázali." Tak že by mi nakonec ten vlk opravdu nevadil? Nejspíše to byla jeho povedená kamarádka, která ho vedla tím prapodivným směrem chování. "Obejetí nemůžeš čekat od cizích vlků." Konstatovala jsem a nevrle se podívala na jeho přítelkyni, která zde stála jako tvrdé Y a jenom se na nás čuměla.

A přesně takové chování mladých vlků donutí ty starší si o nás myslet, že jsme paka jen, co nás potkají. Fakt se jim nedivím, že jsou naštvaní a odsoudí mě jen, co mě vidí. Vůbec, stačí vidět tyhle dva. Znechuceně jsem si je prohlížela. Vlk něco vyjekl v můj nesouhlas, ale já moc dobře věděla, že teď si za svým slovem stojím. Možná kdyby se začal chovat normálně a slušně, změnila bych názor. To dříve vyrostou švestky na jabloni. Zavrtěla jsem hlavou. Vycenila jsem pro svou obranu zubiska, ale bez vrčení. Udělala jsem asi dva kroky zpět od vlka, když vyskočil na tlapy.
Překvapeně jsem se ohlédla po otci, když promluvil. Jeho hlas byl hrubý a dominantní. Šlo poznat, že měl už lecco za sebou a mohl si tohle jednání dovolit. Já se stáhla spíše k němu, abych si byla jistější. Zpražil mě velmi přísným pohledem a já cítila v sobě toho rebela, který mě vybízel k tomu, porušit jeho varovné signály. Jasně, najednou se staráš. Brblala jsem sama pro sebe a znepokojeně mu vrátila jeden velmi ostrý, znepokojující pohled. Něco ve stylu, že mi už dávno nemá co poroučet i přesto, že jsem byla jeho vlčetem. Jediné co jsem věděla, bylo to, že bych se nepustila do křížku s vlčicí a už vůbec né s vlkem. Nebyla jsem na to stavěná, abych mohla vyhrát, a sílu jsem měla hodně špatnou. Mohla jsem je jenom zastrašit svými řečmi.
Další krok zpět, ve znamení, že se nehodlám do ničeho pouštět. Vlčice se pod otcovou tlapou začala vrtět a dosti nešikovně se sama poranila o jeho proslulé drápy. Pousmála jsem se, jelikož mi to vnitřně udělalo radost.
Hlasitě jsem projevila své znepokojení. Zavrčela jsem směrem k oboum vlkům. Vlčice se sice snažila omluvit, ale i já bych dokázala mnohem lépe zahrát lež než ona. "Vážně výborný způsob, jak se pobavit." Procedila jsem skrz zaťaté zuby. Podívala jsem se významně na otce. Tak co? Jak sis mě vychoval. Jsi zklamaný z mého chování? Věděla jsem, že mé myšlenky nemůže slyšet. Nebo jsem si stále myslela, že neovládá i magii myšlenek. Podívala jsem se zpět na vlky. "Asi by bylo nejlepší, kdybyste odešli. Pokud se ale nadále chcete válet v bahně, odejdeme my." Prasata. Jak jinak je titulovat, než podvraťáky a prasaty. Postavila jsem se k boku svého otce. Byla jsem oproti němu maličká, to mě právě teď vůbec nezajímalo. Byla jsem rozhodnuta konečně dospět, a už bylo načase se tak i chovat.

// Fretka hlásí nástup!

Postarala jsem se o záchranu vlastního zadku, když jsem zjistila o koho, že to nejspíše jde. Tak on přeci jen žije. Vnitřně jsem se uklidnila. Byla to chvíle klidu v mé duši. Jenže v tom mě hned zasypaly miliony otázek co, proč a jak. Je to on. Zhodnotila jsem posledním slovem. Během mé zkoumavé obchůzky, jsem si všimla, jak přikrčeně stojí. Je raněný? Dávné zranění, které přetrvává? Nebo se jen snaží působit menším dojmem, abych se nebála? Když jsem věděla, že je to můj otec, všechno ze mě opadlo. Tedy myšleno všechen strach. Hm, jak zvláštní. Ještě nedávno jsem prahla potom je zase vidět. Teď když jsem se rozhodla na všechno se vykašlat, objeví se on. Proč? Nejspíše to tak chtěl osud. Možná chtěl, abych zůstala na tohle území a nevracela se zpět za hranice onoho divného světa.
Zkoumavě jsem se mu zadívala do obličeje. Zestárnul jsi, otče. To byl můj výsledek mého hodnocení. Ono nám vlčatům už byly téměř tři roky. A delší dobu mimo jejich svět asi udělá své. Mlčky jsme na sebe hleděli. Nevím, jestli to bylo tím, že vycítil mé rozporuplné pocity, které se bily o to, jaký pocit převládne.
Už už jsem viděla, jak se otec nadechuje a chce mi konečně odpovědět, překazili nějací otrapové. Otcovi se zježila srst a já se musela otočit, abych viděla co se vlastně děje. Kdyby na ně neupozornil svým chováním, nejspíše bych si jich nevšimla.
Přikradl se k nám páreček vlků. Vlk a vlčice. Oba dva jsem si změřila a postavila se k boku otce. Už teď vás nesnáším, jak mě můžete rušit, když najdu svého otce. Vypadala jsem hodně naštvaně. Ale vlci se rozhodli pro přesný opak. Jejich bafnutí nebylo nijak lekající spíše otravné. A jejich smích se rozléhal po okolí. V hlavě to neměli ani jeden v pořádku, jelikož sebou flákli na zem a váleli se ve špíně. Nádhera, vlk co je mišuge a vlčice, která je takovou chudinkou, že se ho snaží napodobovat. Co mi to připomíná? Och ano, Satana a Indil. Vlčice jsou opravdu trapné. Zkonstatovala jsem a pohledem jsem se otočila na otce. Jeho tvář byla bez výrazu. Tak hrozně moc jsem chtěla vědět, co si myslí a vůbec, slyšet jeho hlas. Chyběl jsi mi. I když jsem na něho byla pořád naštvaná, opravdu mi chyběl mužský vzor.
Udělala jsem úkrok stranou blíže k němu. Chtěla jsem se ho nenápadně dotknout na těle svým tělem. Potřebovala jsem cítit zase jeho kontakt, i když teď působil tak odměřeně. Místo toho, aby se na mě podíval, nebo cokoliv jiného, ležérním krokem přistoupil k vlčici. Tlapu jí přitiskl na tlamu a já doufala, že jí zardousí, jen abych neslyšela její pronikavý a otravný smích.
Udělala jsem pár kroků k vlkovi, který stále ležel na zemi. "Co ty jsi za kentaura?" Prohlásila jsem a opovrhavě se na něho podívala. Vypadali, jako by byli křížení vlkem a nějakou hodně divnou, vyšinutou potvorou.

// Tak si jí užij. :)
// Zítra jo... *devil face*

// Mé sítě jsou všude a návnada lákavá. :D Btw, rybička neví, že se sem hrnou další dva chlupáči.

Snažila jsem se uklidnit a zklidnit dech. Hlasitě jsem si odfrkla. Hrábla jsem tlapkou do země a pohledem upřeně zírala před sebe na hordu masa. Když nepomůže mé vrčení, pomůže můj neočekávaný útok. Asi jsem to trošku přehnala slovem útok. Bylo to spíše myšleno jako průzkum a zjištění, co se to tu potuluje za vlky.
Temné smaragdové očiska se na mě upřeně zadívaly. Mráz mi přeběhl po zádech. Fuj, nahání mi strach. Jistý a sebevědomý pohled. Tvar očí a barva s pohledem spustily v hlavě blikající kontrolku. Odněkud… ty oči… Přimhouřila jsem ty svá a zamyšleně se do nich dívala. Doslova mě tylhe oči pohlcovaly a já hlavou letěla zpět do minulosti a hledala spojitost mezi tak známým pohledem, pro mě už zapomenutým. Hlavou jsem listovala jako v nějaké knize a hledala stránku se smaragdovým pohledem. Trápíš mě! Křikla jsem na něj ve své hlavě. Rovněž jsem se mohla mýlit. Mohlo se mi to jen plést s něčím, co jsem zažila jako malá.
Vlk udělal pár tichých kroků a dostal se ještě blíže ke mě. Poblázněně jsem vyjekla. "Stůj ty hrdobče!" Okřikla jsem ho velmi hlasitě a důrazně. Ani nevím, co mě to napadlo, ale byla to první slova, která mi prolétla hlavou. Vlk se opravdu zastavil. Dobře, tohle jsi zvládla. "Co chceš? Maso ti nedám, už žádné nemám." Dodala jsem na vysvětlenou, jestli mě přišel odehnat od mého úlovku. "A vůbec, mám zde spoustu starších ochránců, stačí, abych je zavolala." Chvástala jsem se něčím, co vůbec neexistovalo.
Vlk mlčky stál a nijak nereagoval. Proto jsem se rozhodla přijít i já blíže. Třeba je nemocný anebo zraněný. "Jsi v pořádku vlku?" Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu. V mírném odstupu jsem si chtěla vlka obejít. Když jsem procházela za ním, vítr mi přihrál jeho pach do čenichu. Ale… počkat, vždyť to je… Hlavou se mi spojily oči s tmavým hnědým kožichem. Pohledem jsem zkontrolovala bílou náprsenku a zelené drápky. Nechápavě jsem přišla před něho a chvíli na něho civěla s pootevřenou tlamou. "T-tati?" Vykoktala jsem ze sebe a upřeně mu hleděla do temných očí.

// To víš, dneska tu sedím a nahazuji sítě. Konečně se rybka chytila. :D :D

Hloupá noha, chci morek, chci její obsah. Bála jsem se více zatlačit čelistí, jelikož by kosti mohly rupnout a okamžitě mě poranit. Lebka jenom lupla, ale tohle byly křehčí kosti. Hned na to se ozvalo lupnutí, kost povolila a udělala to, co jsem čekala, zasekla se mi do dásně. "Aů!" Vyjekla jsem a tlapkou si pomáhala, co to šlo. Naštěstí se mi jí podařilo vytáhnout ven a né ji v dásni zalomit. Okamžitě jsem v tlamě cítila krev. Paráda. Strčila jsem si zaječí tlapičku do tlamy a vysávala její obsah. Moc toho nebylo, za to to bylo chutné. Když jsem skončila i s tímto, ledabyle jsem si tlapku držela v tlamě a už jen z nějaké zábavy si jí cucala. Do těla se mi opřel vítr. Naštěstí jsem ležela a tak plocha odporu byla mnohem menší. Zima je tu, já jsem pořád sama, beze smečky, bez rodiny. Potkala jsem Sigyho, který je pořád zdrženlivý a nic mi neřekl. Nemá to cenu. Sice jsem byla po dlouhé době doma, ale jestli to mělo význam se zdržovat, jsem si nebyla jistá.
Z mého přemýšlení mě ale vyrušil tichý šramot a dusot tlapek. V tichu a soustředění jsem to slyšela. Otočila jsem se směrem za sebe. Že by se chtěl nezvaný host přiživit? Už není na čem! Pohledem jsem hledala kde se dotyčný objeví. Vítr foukal, když už tak jeho směrem. Měla jsem menší nevýhodu, že jsem nemohla cítit já jeho. To mě okamžitě znervóznělo. I jeho to nejspíše zarazilo, jelikož nastalo ticho a žádný pohyb. Matně jsem pár desítek metrů od sebe uviděla mohutné tmavé tělo. Šmarja to je medvěd! Vyděsila jsem se ještě více a polohlasem ale důrazně zavrčela.
Rovněž se nedíval přímo na mě, a proto jsem si nebyla jistá, jestli chce útočit, nebo jen váhá kudy mě obejít. Srst se mi naježila po celých zádech. Bála jsem se ohromným způsobem. Jde tě sežrat! Prohlásila malá bohyně. Já jsem ve tmě uviděla jemný záblesk zelených, tmavě zelených očí. Tak je to vlk. Přestala jsem vrčet a vyčkávala. Jestli po mě něco chtěl, přišel by blíže a pokud ne, zase by odešel.

// Cedrový háj

Bylo divné, že jsem si právě se svou bohyní rozuměla. Většinou jen blbě vrtala a já jí věčně okřikovala. Její chování nebylo nic moc a nápady byly na dvě věci. Spíše se ze mě snažila udělat úplně jiného vlka, než vlastně jsem. Tedy vlčici že. Možná jsem se s ní ale hádat chtěla. Když nebyl nikdo na obzoru, většinou se zjevila a já měla příležitost si na ní vybít zlost. Blbost, její nápady byly, jsou a budou vždy hloupé. Tedy asi až na pár výjimek. Dodala jsem rychle a hledala jí ve své mysli. Ona však zase tiše zmizela. Nepozorovaně jak to má ve zvyku.
Dorazila jsem na Galtavar. Zastavila jsem se, abych se mohla zorientovat. Dobře, dobře. Rozhlížela jsem se po okolí. Vím, že tady budou na tisíce procent zajíci. Tím jsem si byla jistá. Cítila jsem nějaké starší pachy v čenichu.
V dáli jsem uviděla pár nepatrných pohybů. Protože jsem byla slušně vyhladovělá, byla jsem vážně odhodlaná si ulovit zajíce. Přikrčila jsem se, i když jsem měla dost času na to, abych zajíce doběhla. Několik desítek metrů před nimi jsem ulehla na zem. Celkem nevýhodné bylo bahno, ale zrovna teď mi až tak moc nevadilo. Pozorovala jsem je, jak hledají nějaké kořínky či dobroty, které na chvíli sníh odkryl. Mňam! Vzpomněla jsem si na borůvky, ostružiny a samé dobré věci v pohodě ovoce.
Zatřepala jsem hlavou a dál se soustředila na svou kořist. Přikrčená jsem vyčkávala na ten nejvhodnější okamžik. Byla jsem docela nervózní. Nakonec jsem však vztyčila zadek, vyskočila ze svého rádoby úkrytu a začala pelášit za rozdováděnýma zajícema. Po chvíli trápení a neúnosného kličkování a sprintování, jsem jednoho dohnala. Chňapla jsem po něm, zakousla se mu do hrdla a velkou silou škubla. A jsi můj. Prohlásila jsem vítězně. Položila jsem si zajíce na zem a pozorovala, jak se asi zbytek rodinky vzdaluje. Musela jsem počkat, až se mi zklidní dech, jelikož jsem nebyla schopná sousta. Spíše bych se zardousila, než abych se najedla. Mrtvý vlk je na nic vlk.
Po ani né tak dlouhém čekání, jsem si začala zajíce pěkně porcovat. Nejprve jsem si snědla libové masíčko, které na něm bylo. Hned po tom jsem se pustila do vnitřností. Když jsem byla s Takerem, rozdrtil veverce lebku a snědl jí mozek. Tehdy to vypadalo dosti nechutně, ale třeba to není tak špatné. Snažila jsem se přijít na to, jak rozdrtit lebku. Když jsem se zuby zapřela do lebeční kosti, vyjela mi celá hlava z tlamy. Po pár pokusech a snažení jsem se dostala přes lebku, která praskla nebo nějaký ořech.
Čelist mě teda dosti bolela. Tak hurá do toho. Nevypadalo to vůbec vábně a k tomu to docela smrdělo. Neměla jsem tu odvahu to sníst. Vzala jsem si zaječí zadní tlapku do tlamy na okousávání a zvedla se. Poodešla jsem dál od místa porcování. Znovu jsem ulehla na zem a začala okousávat kost.
Zajíc byl skvělý, sice menší, ale opravdu výživný. Měla jsem plné břicho. Tlamu a přední tlapky jsem měla celé od krve zajíce. Prozatím mi to vůbec nepřekáželo.

Ještě chvíli jsem vzdáleně slyšela hlasy vlků. Chrm, břídilové! Prohlásila jsem ve své hlavě. Vykoukla jsem zpoza stromu. Nikde je nešlo vidět, za to slyšet ano. Po chvíli, co jsem ležela za stromem jejich hlasy utichly. Slyšela jsem vzdálené kroky. Že by konečně odtáhli? Nejspíše ano. Měla jsem tak les jen pro sebe, nebo jsem si to myslela. Jelikož se stmívalo a zvláště teď se stmívalo docela brzy, rozhodla jsem se les opustit. Les by mi poskytl sice lepší ochranu, ale za to bych se v něm nejspíše bála.
Vstala jsem a vyklepala ze sebe nějaké malé větvičky a chrastí, které se mi přichytili na kožich po dobu, co jsem tu ležela. Rozklusala jsem se směrem ven z lesa. Chrm nechápu, jak se může nechat takhle ovlivňovat vlkem. Jen proto, aby si jí oblíbil, či snad aby jí měl rád? Proto raději nedá na svůj vlastní názor jo? To je mi teda pěkná kravina. I když se mi Indil ze začátku jevila jako velmi slušná, hodná a přátelská vlčice, nejspíše jsem se v ní mýlila. Měla jsem pocit, že téměř ze sekundy na sekundu otočila a byla na straně vlka. Jak pošetilé co? Oba dva se chovali mnohem hůře než já a to mě měli za tu nevychovanou.
Přidala jsem do kroku a těšila se, až si zase najdu nějaký pořádný kus žvance. V lese by se mi špatně lovilo, proto jsem se rozhodla se vydat směrem, kde jsem věděla, že alespoň zajíci jsou. Měla bych běžet správně na Galtavar. Pokud si to dobře pamatuji, měli by tam zajíci ještě být. Pousmála jsem se. Na severu by mohl být i zbytek rodinky. Hned na to jsem uviděla ve své hlavě malou bohyni. Vážně je chceš ještě vidět? Zeptala se mě a já zpomalila krok. Své setkání s nimi jsem si představovala asi jinak, než dopadne. Se Sigym bych si přála také lepší setkání. Více dynamičnosti. Myslíš, že jim vůbec nechybím? Bohyně jenom zakroutila hlavou ve znamení ne. Asi máš pravdu, měla bych se na to vykašlat. Však co, živí nebo mrtví to se třeba nikdy nedozvím. Nebudu se za tou představou honit celý život no ne? Buď na ně narazím, nebo ne. Bohyně spokojeně pokývala hlavou. Máš recht! Rozklusala jsem se ke Galtavaru.

// Východní Galtavar

Podívala jsem se na Satana, který mi už nepřipadal až tak protivný. Možná se konečně i on trošku uvolnil. To neměnilo nic na to, že po mě vyjel bez oprávnění a za tím jsem si stála. Otočila jsem hlavu směrem k němu, pootevřela tlamu ve znamení, že budu mluvit. Chvíli jsem počkala a zvedla tlapku. Tu jsem mu přiložila na čumák. Byla to jen sekunda. Hned na to jsem tlapku sundala a pousmála se. "To je sice pěkné, ale nemusíš mě přitom přizabít." Úsměv mi vyprchal z tváře a já se bezmyšlenkovitě vrátila zpět k Indil. Má paranoia spojená s vrahy byla opravdu silná. Možná to bylo vyvoláno špatnou vzpomínkou, špatným snem, či jen výmysl. Má hlava to brala jako fakt, né jako nějaké pomatení smyslů.
Překvapeně jsem se podívala na Indil. "Tví sourozenci?" Nechápala jsem co tím co myslí. Hned na to začal mluvit Satan a mě došlo, proč se tak hloupě zeptala, když já se optala první. "Aha no jasně, vždy na to zapomenu." Našpulila jsem rty a podívala se do země. Ani nevím, jak přesně bych je měla popsat. "Zapomeňte na to, najdu si je nějak sama." Odvětila jsem nakonec. Možná už bylo načase se zvednout a odejít. Jelikož mi přišlo, že i vlčice tedy Indil, byla ze začátku více příjemná. Ovlivňuje jí ten mamlas a ještě mi bude tvrdit, že spolu nic nemaj. Převrátila jsem oči. Dospěláci z toho vždycky dělali strašnou vědu a oni určitě taky.
"No." Dostala jsem ze sebe dosti hlasitě a vrátila se pohledem k oboum dvoum. "Nejspíše raději půjdu." Pohledem jsem zkontrolovala Indil. Vypadala, jakoby na mě najednou změnila názor. Nechá se ovlivňovat? Ach bože. Zvedla jsem se a udělala pár kroků stranou. "Tak se tu mějte vy dva. Těšilo mě, obzvlášť tebe Satane jsem ráda poznala." Vyplázla jsem na něho jazyk. Já to brala jako hru, on možná jako symbol provokace. Bylo mi jedno, jak si to pobere.
"Protože jsem vlče, vlčata musí často spát, tak mě omluvte." Mluvila jsem úplně z cesty, ale tak, za co mě oni brali. Byla jsem téměř dospělá, jsem postavově malá a drobná. To někteří vlci nejspíše nechápou a hned mě berou za prašivé vlče. I kdybych byla vlče, tak co jako? Nemám právo se s někým bavit? Začínala u mě převládat tak trošku nějaká ta samolibost. Prostě jsem musela mít zase pravdu a já si jí uměla upravit.
Rozešla jsem se směrem do lesa, tak abych se mohla někde později schovat za stromy, a rozmyslet se kam vůbec půjdu.

Očkem jsem si všimla, že se Satan snad už konečně uklidnil a posadil. Mmm. Ticho a bezvýznamné mručení mi znělo hlavou. Cítila jsem se zase ve svém živlu. Sic Indil vypadala, že mě že nějak moc nechce poslouchat, já žvanila a žvanila dál. Nakonec jsem sklapla i já a podívala se na ní tázavě. Ani jeden nemluvil. I když jsem byla středem pozornosti, nikdo na nic nereagoval, jako by je někdo vypl. Aha, teď budeme dělat, že se spolu nebavíme. Usoudila jsem. Satan vypadal zamyšleně, jako by snad promýšlel to, jak mě upeče a pak sežere.
Mávla jsem tlapkou na znamení již dávno zapomenutého děje. Prosím tě, to ještě nevíš, jak dobrá herečka jsem. Byla možná pravda, že jsem věci přikreslovala, ale to jen proto, abych byla zajímavější. Tak jak jsem si to vždycky přála.
Významně jsem pozvedla obočí. Tak vidíš, na vlče si dovolí každý! Odsekla jsem ve své hlavě, když se neuměla nijak vyjádřit k mému proslovu.
Zůstala jsem ale v šoku, když se mě Satan zeptal, podle čeho soudím jejich partnerství. Chvíli jsem dělala že se rozhlížím kdo to promluvil. "Aha." Řekla jsem, na náznak, že jsem zjistila, že je to on. Hm. Nezněl už tak naštvaně a možná mu prospěla chvíle zamyšlení. Nakonec jsem si oba dva změřila. Dlouhý pohled, kterému neušel ani chloupek. Zvláště u Satana jsem si dala záležet. "Asi podle toho, že bys byl schopný zardousit polo dospělou vlčici, jen aby se nic nestaly tady téhle." Ukázala jsem tlapkou na Indil a jemně se jí dotkla na hrudi. To jsem si ale neuvědomila a okamžitě tlapku stáhla ke svému tělu. Promiň. Řekla jsem si v duchu.
Hned na to jsem zvážněla. "Několikrát se mi stalo, že mě někdo pronásledoval." Snažila jsem se mluvit potichu, ale musel to slyšet i Satan. "Mám někdy mi to nahání hrůzu víš. Jsem často sama." Teď si mohla myslet, že právě samota mě dohání k šílenství. "Nejsou to žádné báchorky, je to pravda." Naštěstí jsem vždy utekla. Dodala jsem sama pro sebe.
"Hele neznáte mé sourozence nebo tátu?" Blesku rychle jsem nahodila další otázku. Hlavní co jsem zapomněla, byla jména nebo popis kožichů. To jsem ale neřešila, našpulila jsem tlamu a zadívala se někam mezi oba vlky.

Absolutně jsem vypustila toho vlkouše. Prostě jsem si ho nevšímala a ani ho neposlouchala. Vlastně toho ani moc nenamluvil. Přitom to mohl být můj kamarád, kdyby se nechoval jako prase. Ujasnila jsem si a věnovala se příjemné a přívětivé vlčici. Vřele jsem se na ní usmála a mávla tlapkou do vzduchu. "Už to téměř necítím, vážně si s tím nelam hlavu. Sice se mi ještě nestalo, aby mě někdo takhle sejmul, ale měla jsem dávat asi větší pozor." Řekla jsem to už proto, že se mi tahle vlčice zalíbila. Měla o mě starost jako má pravá máma a to se jen tak nezapomene.
"Bránit? Bránit?!" Řekla jsem důrazně a podívala se na ní nevěřícným pohledem. "A jako předčím? Podívej se na mě." Udělala jsem kolečko kolem vlastní osy. "Jsem menší než ty, jsem mladší než ty a to nemyslím nijak zle. A hlavně, jsem o mnohem slabší, než jsi ty." S velmi pohrdavým pohledem jsem si je oba dva změřila. "Vážně si myslíš, že bych ti mohla něco udělat? Tak mi pak řekni, proč tě tenhle hrdina brání před vlčetem, které je bezbranné a vlastně si svá zranění neudělalo samo. Já si myslím, že má reakce byla na místě." Řekla jsem s jistotou v hlase. Srab si dovoluje na vlče, no opravdu je to nonšalantní. Protočila jsem na ní oči a usmála se na ní.
"Vážně nejste? Hm, vypadáte ale na to." Mrkla jsem na vlčici. To by sis dala, takového bručouna.
Rozhlédla jsme se kolem nás a pak se naklonila s vlčici. "Nikdy nevíš, kdo tomu tady vládně a kdo tě má zabít." Se škubáním pohledu sem a tam, jsem kontrolovala okolí.
Pokynula jsem směrem k Indil. Jsi pěkná a máš hezké jméno, budeš moje nová máma. Pousmála jsem se na ní. Tlapkou jsem hrábla do hlíny a uvažovala nad tím, jak uklidnit toho bručouna, který si tu hrál na frajera. "Ty Indil, žiješ zde už dlouho?" Mohla by totiž vědět nějaké informace o mé rodině.