Příspěvky uživatele

< návrat zpět

A nepříjemné vyříkávání pokračovalo. Ve mně to neskutečně vřelo. Myslela jsem, že puknu zlostí a nenávistí, která se právě teď ve mně hromadila. Frkala jsem hlasitě, jako naštvaný los, kterému chceš ublížit při lovu a on ti dává najevo svou sílu a nadvládu. Když ho neuposlechneš, zabije tě. Pokud máš štěstí, zabije on tebe. V našem případě by zabil otec mě. Pozvedla jsem obočí. Vyndala jsem hlavu z prostoru tlapek a olízla losovi zbytek tváře, která mu ještě zůstala.
"Hm, možná tu nejsou, ale i za tu dobu co jsem byla pryč, k nim mám blíže než ty." Chtěla jsem si odplivnout a trefit se mu přesně mezi tlapy. Nakonec jsem ho neudělala a obrovské sousto slin spolkla. V těle mi vřela krev. Atmosféra zde byla prapodivná. Každou chvíli by to jiskření mezi námi mohlo vybouchnout do obrovské apokalypsy. On se stejně na nic nezmůže, co mi udělá? Naseká mi na zadek? Vysměji se mu.
na jeho další slova jsem nereagovala, prostě jsem zbytek věty vypustila, jelikož bych pukla zlostí. Slyšet by bylo jen zlověstné "puk". Ve vzduchu by se nesly mé chlupy a já bych byla dávno za vodou. Části těla by se rozprostřely po okolí, že by je nedal dohromady ani ten nelepší vlk na světě.
Převalila jsem se zády k losovi a došoupala se k nejbližšímu kameni, co zde byl. Drápy jsem do něj začala rýt nesmyslné tvary. Spíše mě z toho bolela tlapka, jak moc jsem musela do kamene tlačit, aby se alespoň malilinkatá část povrchu poddala.
Uslyšela jsem za sebou kroky, které se zlostně dupaly do země a blížily se ke mně docela slušnou rychlostí. Ucítila jsem tlak na lopatkách. Docela surové uhození. Přetočila jsem se jeho směrem s falešným úsměvem na tváři. To co ale následovalo, jsem nečekala já, ani ten mrtvý los, ani stromy kolem nás a ani ten kámen co zde byl. Snad jediný kámen, který jsem tu našla. byl pěkně tvarovaný s ostřejšími hranami.
Úsměv mi neskutečně rychle zmizel z tváře, když jsem viděla, s jakou zlostí se rozpřahuje a následně se jeho mocná tlapa blížila ke mně. Pozvedla jsem hlavu, abych se chránila a chtěla se nějak vymanit. Místo toho jsem dostala obrovskou pecku přes celou levou tvář. Doslova jsem cítila, jak jeho drápy pronikají mou kůží přes oko, tedy víčko až někam k tlamě. A aby toho nebylo málo, naneštěstí jsem zvedla hlavu a ta nabrala rychlost společně s úderem tlapy. Kam jinam mi mohla hlava dopadnout, než na onen kámen, který zde byl. Ozvala se tupá rána. Jako byste chtěli rozbít ořech, ale na první pokus se vám to nepovedlo. "Agr." Stihla jsem ze sebe vydat a přitom si skousla jazyk. Na jednom místě, jsem si ho dokonce prokousla.
Hlava se od kamene odrazila a dopadla vedle něj. Matně jsem slyšela vzdalující se hlas mého otce, který na mě zlověstně mluví, křičí, jak rád nás měl.
Otevřela jsem oči a s velmi nepřítomným výrazem jsem se otáčela za hlasem. Z tlamy mi stékala krev na tvář. to právě z toho prokouslého jazyka. Otec se mi začal rozdvojovat, nakonec zde byl třikrát. Až se mi jeho barvy spojily do jedné. Hlava samovolně uvolnila svaly a já se oddala do světa snění. Sice předčasně a neočekávaně, ale můj otec to tak zařídil.
Nehybně jsem ležela v menším bezvědomí.
Zelená, hnědá a bílá. Tyto barvy se mi slily a tvořily tak ohromné mazanice. To vše doprovázel nějaký vzdálený křik. Barvy se scukly, vytvořily jednou a s vlnícím podtextem se ztrácely. Tuhle barvu, totiž vyplnila pouze jedna jediná barva a to černá. Tupé cinkání a černo všude, kam jsem se podívala.

// Tak tohle je fakt dosti zábavné :D Když jsme u toho, je to krásný námět, jak nechat udělat Lucy jizvy přes tvář. Jo a přidala jsem trošku dramatu. :D

Po chvíli ticha jsem se trošku vzchopila a dala dohromady. S pohledem Zapíchnutým před sebe, se mi honily myšlenky hlavou. Předháněly se, která mi na mysl přijde jako první. Bily se o prvenství a tak mi v hlavě zavládl ohromný chaos. Sakra ticho už! Křikl jeden z mocných hlasů. Hlasitě jsem si povzdechla a narovnala se. Přes rameno jsem si všimla, že se otec ke mně rovněž otočil zády a nejspíše odpočíval. Pche, stárne a leze mu to na mozek, ale ty musíš být silná Lucy. Ty musíš vyhrát tenhle nesmyslný boj o tom, kdo má větší hrdost a ten, kdo má pravdu. On tě nikdy nepochopí, je to starý mrzout. Vždyť je to snad ještě větší sobec, než jsi ty sama. Udělala jsem posměšné gesto a tiše se postavila. Tichá domácnost. Jako vždy na denním pořádku. Táta věčně v tahu a matka tě drží doma.
Rozešla jsem se a udělala menší půlkruh a dostala se zhruba na jeho úroveň, jen asi o dva metry dále od něho. "Jakou vlastnost? Všechny špatné vlastnosti co jsi nám mohl předat, jsi mi dal. Ó jak šlechetné gesto otče, děkuji ti." Řekla jsem tak egoistickým tonem, že jsem čekala, kdy vyskočí a takovou mi uvalí, že mi odletí hlava anebo si týden nesednu na zadek. Popravdě, ten zadek mě stále docela bolel. Jen ti říkám pravdu, tak co se čertíš? Cos dobrého jsi mi dal? Tlama se mi zvlnila do posměšného gesta. To však otec nemohl vidět, protože jsem se odvrátila.
"Heh, podceňování." Zasmála jsem se a jenom nevěřícně zavrtěla hlavou. Tohle mi vážně pilo krev. "Jsi ještě větší sobec, než jsem si myslela. Myslíš jenom na sebe, pocity toho druhého tě nezajímají. Pardon, pocity naše." Mluvila jsem za všechny jeho vlčata. Naštvaně jsem si odfrkla, až mi v plících zahvízdalo. Takové rodinné vyříkávání mi docela chybělo. A asi to i bylo na místě. Byly to věci, které se ve mě hromadily po celou dobu, co jsem byla mimo území. Kdybych je neřekla teď, jednou bych toho určitě litovala. A otec byl silný a vlastně téměř nikdy má slova nebral vážně. Proto jsem si mohla dovolit mluvit tak jsem doposud mluvila a štěkat a prskat po něm.
Přetočila jsem na něho oči. Ach otče, vždyť víš, že to není pravda. Bojíš se mi přiznat do očí pravdu? Ty? Myslíš si, že tě odsoudím za to, jak špatnou máš povahu a my tě prostě nezajímáme?To pouto mezi námi bylo pořád. I když né tak silné, jak se zprvu mohlo zdát. Možná právě tohle vyříkávaní si nás rozdělí navždy.
"Udělal jsi to, protože jsi musel. Udělal jsi to proto, aby se na tebe členové smečky nedívali přes prsty, že jsi nechal utopit vlčata. Věřím tomu, že vnitřně by ti to bylo zcela jedno." Pozvedla jsem obočí a začala si zlost vylívat na losovi. Značně jsem mu zdeformovala hlavu. Škrábala jsem ho, kousala do tváře, jen aby se mi ulevilo. Popravdě řekni, byl jsi vůbec někdy rád, že nás máš? Silně totiž o to pochybuji. Byla to ale nevyslovená otázka. Už tak jsem si dost zahrávala a každou chvíli čekala, kdy mu rupnou nervy a takovou mi nabančí, že z toho lehnu. A i tak se mu vysměju. Alespoň budu mít záminku mu říct, že je to slaboch. I kdyby mě za to zabil, vysmála bych se, že je takový slaboch, že zmlátí vlče, vlčici, která se nemá jak bránit, oproti síle vlka. To už jsem zacházela ale dosti daleko. Má představivost neznala mezí.
Odkašlala jsem si a ulehla k losí hlavě. Předníma tlapkami jsem jí objala. Bolest už cítit nemůžeš, já vím. Ale za to zdeformování se ti omlouvám. Prosebně jsem zaryla hlavu mezi přední tlapky a tak se naše hlavy dotýkaly. Povídala jsem si zde se zbytkem losa, který byl dostatečně ohlodaný a bez uší.

Pozorovala jsem jeho chování. Přišlo mi to zvláštní. Sklonil hlavu a upřeně se díval do země. Heh co? To je vše? To je veškeré vysvětlení? Nechtěla jsem po něm, aby mi tu říkal, co se přesně stalo, proč je s tím a s tím vlkem. Vypadal jako by se snad hanbil nebo styděl. Tyto dvě slova se k němu absolutně nehodila a u něho nedávala žádný smysl. Nikdy bych nevěřila, že on by ustoupil či projevil svůj ústupek. Vítězně jsem se zatvářila a mé ego dostalo konečně pořádnou svačinku, když se odvrátil a nechal má slova pravdě. Vyhraji vždy. Asi jsem měla hodně ze svého otce, jelikož já ústupky dělala velmi často. Raději bych se porvala, než abych musela veřejně přiznat cizí pravdu. Snažil se na mě podívat autoritativně. Mé reakce však byla jiná než doposud. V očích mi mohl vidět odpor k uposlechnutí. Jeho pohled by na mě zabral ještě tak rok možná půl rok zpátky. Teď už jsem ale byla téměř dospělý jedinec s velkými protesty se někomu podřídit. Chtěla jsem si žít po svém a leč se mi to stále nedařilo, abych našla ten pravý klid v duši, stále jsem to byla já.
"Fajn vycházela s ní celá smečka i má matka. Ale ty mě vůbec nechápeš." Odsekla jsem jednoznačně. I kdyby se nejednalo o jeho partnerku, byla bych stále skeptická. "Já nevím co proti mně každý má. Nijak nikomu neubližuji a přeci mě vlčice nemusí, nemají mě rády a co vůbec, opovrhují mnou. A proč? Já nevím drahý otče!" Dodala jsem s velmi podrážděným tónem v hlase. Nikdo mi tohle nerozmluví, protože nikdo u toho seznámení není. Nikdy to neproběhne v pořádku, vždy jim na mě něco vadí. To proto, že jsem mladá? Nebo malá? Závidí mi nebo se mi smějí? odfrkla jsem si naštvaně. S žádným jiným vlkem bych nemohla mluvit tímto tonem, aby ode mě hned neodešel. Jediný otec mohl vydržet můj hněv. Světe div se, byla jsem po něm.
Zvedla jsem jedno obočí. "Vždyť jí respektuji. Nikoho bych nezavrhla, jen proto, že je tvou partnerkou a rozumíte si. Vždyť není nic hezčího než spříznění duší, no neříká se to tak?" Mrkla jsem na něho. Proč bych jí neměla akceptovat. měla jsem obrovskou chuť převrátit oči v sloup a udělat do několikrát za sebou. Místo toho jsem pohled zapíchla do nějakého stromu. Jenže jeho další slova ve mě vyvolaly obrovský hněv a zlost. Vyskočila jsem na tlapky, zavřela se a zaujala velmi široký postoj. S jemným, ale varovným zavrčením, jsem dala najevo, že tato slova neměla vyplout z jeho úst. "Řekni mi, kdy jsi o nás projevil zájem. Jsem tvá krev a ty mnou opovrhuješ, jako bych byla odpadem." Štěkla jsem po něm s velice nevrlým tonem a pohledem. "V životě jsem od tebe nikdy nic nechtěla, doposud jsi zájem neprojevil a nemysli si, že já se tě budu doprošovat." S naježenou srstí na zádech jsem začala přecházet z jedné strany na druhou. S velmi naštvaným funěním jsem se nakonec zastavila zády k němu. V očích jsem měla obrovské kapky slz. To co právě vypustil z tlamy mě bodalo u srdce jako obrovská dýka s tupým ostřím, aby rána zůstala co nejvíce viditelná a bolavá. K vůli nějaké poběhlici odkopne vlastní vlčata. Ta myšlenka byla velmi zraňující.
Slyšela jsem jeho vzdalující se kroky, které se opět vracely zpět. Sklopila jsem hlavu a nechala kapičky slz dopadnout na zem. Zavřela jsem oči a jako obětní beránek vydaný na pospas stála. Slzy již vyprchaly a tak si otec nemohl všimnout, jak zraňující tohle pro ně bylo.

// Drama asi teprve začne. :D Jinak velmi slušná čeština. ;)

Sakra co je tohle za zimu! Problesklo mi hlavou. Teploty byly více než nadprůměrné. Nechápala jsem, co se to vlastně děje. V zimě byla prostě vždycky zima, sníh a spoustu dalších věcí, které zima přináší. Takový led. Je to skvělá věc na klouzání a teď? No dobře, častokrát mi podjely tlapky a já se někdo rozflákala anebo mi byla taková zima, že jsem myslela, že umrznu. Vlastně by mi to asi mělo vyhovovat. Ale nevyhovuje. Zima má prostě svoje klady a i když pro mě má asi většinu záporů, musí být. Přední tlapkou jsem se poškrábala na břiše u té hromady myšlenek. Bylo to náročné se věnovat sama sobě a ještě otci. Musela jsem se bavit s dvěma osobami.
Posadila jsem se konečně a vyplivla ucho losa, které jsem tak pracně celé proděravěla. Měla jsem po něm divnou pachuť v tlamě. Pozorovala jsem ho, jak neustále přechází sem a tam. Pozvedla jsem obočí, jelikož jsem prostě čekala na svou odpověď. Chtěla jsem vědět kdo to je ta Naila a proč s ní je. Proč! Ono asi bylo logické proč. Vlastně jsem se vnitřně uklidnila. Asi prostě našel někoho, koho dlouho hledal. Mělo by mu to být přáno. Ušklíbla jsem se a pohledem za brouzdala někam mezi stromy.
Čekala jsem na svou stále nezodpovězenou otázku. Nějak jsem přestala vnímat jeho pochodování z místa na místo. Jenom by mě to rozčilovalo a já se zrovna teď stresovat nechtěla. Zbytečně bych nechala vypuknout vnitřní boj a pak ho asi nějaký ten měsíc dávat dohromady.
S dosti naštvaným a nepřítomným pohledem jsem ho začala poslouchat. Uši jsem natočila jeho směrem. Naila je protiklad… Naila je usměvavá… Nailu není možní nemít rád. Já jí nemám ráda už jen, proto jak jí vychvaluješ! Problesklo mi hlavou a já mu věnovala jeden dosti nepříjemný pohled. Naila je taková jenom pro tebe otče. Ostře jsem ho sjela pohledem od hlavy až po tlapky.
Černá srst… bílé tlapky… oči podle magie ohně? Zvědavě jsem se natočila jeho směrem. Oheň jsem poslední dobou začínala obdivovat a docela se mi líbil. "Ohnivá." Se zájmem v hlase jsem vyslovila. Oheň je skvělý, můžeš podpalovat ostatním ocasy! Problesklo mi hlavou a tak trošku jsem spiklenecky začínala plánovat. Seznámím se s ní, bude se mnou chodit a na koho ukážu, zapálí mu ocas! Mé nápady byly vždy dosti geniální, jen realizace někde vázla.
Přimhouřila jsem oči a zkoumavě si ho prohlédla. "Já jí neznám tati, jak můžeš vědět, že se mi bude zamlouvat. Ty to vlastně nevíš, ale já mám velký problém vycházet s vlčicemi." Prohodila jsem jen tak mezi řečí. Kdyby věděl, kolik vlčic jsem potkala a žádná mi neseděla. Leda tak Fanny, která byla dosti střelená na to, aby mě chápala a taky to byla asi první a poslední vlčice, která mě chápala. Indil byla pěkný suchar. Prvně kamarádka a jak ten vlk na mě ohrnul nos, udělala to taky. Jak chabé.
Čekala jsem dál na velmi důležitou odpověď a to ta, zdali mají mladé. "Zatím?" Znělo to dosti nepříjemně, jak se mi můj hlas zvlnil a divně zaskřehotal. Mám pocit, že jsi dost starý na to mít ještě další. A pokud ti pět nestačilo, zavěsím se ti na zadek a budeš mít hned o zábavu postaráno. Udělala jsem velmi nepřirozený úsměv od ucha k uchu, takže musel poznat, že to není pravý úsměv od srdce.
"Kde je ta ohnivá vládkyně." Broukla jsem si pro sebe. Jediné co mě k ní táhlo, byly červené oči a ovládání magie ohně. "Ráda bych sama usoudila, jestli se mi bude zamlouvat nebo ne." Tentokrát jsem se usmála opravdu vřele, snažíc se to nedělat otce ještě těžší, než to má.

// Celkem jsem koukala, co se to děje, když jsem zvyklá na tvůj jazyk :D :)

Natáhla jsem přední tlapku do vzduchu. Pečlivě jsem si prohlížela malou přední ponožku. Vážně jsou tak hubené? Zvedla jsem i druhou tlapku a prohlížela si je. Já nevím, mě přijdou normální… sice né moc svalnaté, ale normální. Se zadumaným pohledem jsem si měřila vlastní tlapky.
Otec se mě stále snažil poučovat, co mám dělat, jak se stravovat a jaké mít návyky. Zamračeně jsem se dívala směrem vzhůru. Přivřela jsem jedno oko. Obloha vypadala zcela jinak, ještě k tomu přes koruny stromů. Nezměníš mě. Ty to víš. "Lenivá." Opakovala jsem po něm a přehrávala si tohle slovo v hlavě. Lenivá je nový výraz pro neschopná? Nechala jsem tlapky spadnout na hrudník. Svaly jsou mi k ničemu, nepotřebuji chodit jako rambo vlk. Zamračeně jsem sklopila zrak a snažila se zvednout hlavu tak, abych viděla na svoje bříško. Přes jemné chloupky na břiše, šly vidět maličké strupy. Byly to cestičky od otcových drápů.
Převalila jsem se zpět na bok, tak abych na něho dobře viděla. O mně se dozvěděl, co chtěl. Teď jsem byla na řadě já a čekala na odpověď své otázky. Možná jsem kdesi hluboko nevěřila nebo nechtěla, aby řekl to slovo "partnerka". Přišlo mi to zvláštní. Vždyť on, vždycky tak odměřený vlk, by si někoho našel krom mámy? Našpulila jsem při přemýšlení tlamu. V tom se ozval jeho hlas se jménem partnerky. Zůstala jsem ležet jako opařená a nepřítomným výrazem. Jak jsi jen mohl! Křikla jsem na něho ve své hlavě. Ona mě zná? Hm, kdo to je! Kde je! Skočím na ní a vyškrábu jí oči! Horlivě jsem se na něho podívala dosti zvláštním pohledem. Skousla jsem losí ucho, takže chrupavka jen zapráskala pod mými zuby. Počkat, ale neměl by takhle vyvádět on a né ty? Trošku jsem se uklidnila. "Naila." Opakovala jsem zase jenom jedno slovo a to její jméno. Dobře, oči ji nevyškrábu. Vrátila jsem se zpět do své původní polohy. Mám pocit, že mi ho ukradla. Když se jednalo o mou mámu, bylo to něco jiného. Tohle byla cizí vlčice, která s ním byla a já se cítila vnitřně okradená.
Zmínil se, že byla jeho sluncem. "Byla anebo je tati?" Že by ho opustila i ona? Nebo se i s ní porval a pak někde skapal… zhynula? Tázavě jsem se po něm ohlídla. "A kde je? Jak vypadá? Jak je stará? Jaká je?" Zahrnula jsem otce svými otázkami a poté se pousmála. Promiň, jsem jenom zvědavá. Mohla by být mojí náhradní mámou. Třeba lepší… “A máte spolu… další, no ty víš." Nenápadně jsem narážela na vlčata.

// Východní Galtavar

Zdálo se to jako jednoduchý úkol. Vzít mládě losa, dotáhnout ho do hvozdu, kde bude klid, žádný los na nás nebudě čumět a my se můžeme za pár dní zase nažrat, až bude maso trošku nahnilé. No fůj, to je nechutné. Ušklíbla jsem se při jednom záběru. Už tak to nevypadalo moc na losa. Jedině hlava a nohy ho připomínaly. Očkem jsem se podívala na jeho hlavu. Někde jsme po cestě museli ztratit jeho ucho, jelikož jsem mu ho položila na hlavu. A škubáním a taháním sklouzlo. Nevadí, ještě má druhé.
Odkašlala jsem si hlasitě, když jsme si dali jednu menší přestávku. Sakra on je těžký! Vykašlala jsem jeho chloupky, které se mi během tahání dostaly do tlamy. "Potřebovala bych se pak umýt." Na hlavě mi losí krev začínala usychat a tak jsem měla místy dosti velké krvavé zaschlé fleky. Chňapla jsem ho zase za krk a vláčela, co jen to šlo. Vždycky jsem se snažila zabrat v tu samou chvíli jako otec. Bylo to tak snazší, když tahali dva v jedné chvíli, než abychom se střídali.
Při další nepatrné zastávce, jsem se na něho naštvaně ohlédla. "Ale ono není jednoduché nabrat tuky, když jsi sám a musíš si hledat potravu." Sklopila jsem uši a spíše to po něm štěkla. Jako by nevěděl, že jsem prostě líná utíkat za zajícem půl hodiny a na větší si sama netroufnu. Převrátila jsem oči v sloup a naštvaně se zakousla do losího krku. "Čím bych se měla podle tebe živit?" Dodala jsem rychle a zase se dala do práce. "Ale houby!" Ohradila jsem se. "Tenké nebo svalnaté, pochybuji, že by mi to zpravilo mé lovecké vědomosti." Těžko se lovilo, když jsem byla sama a on to moc dobře věděl. Tulácký život je na prd. To bylo keců, jaký to není krásný a bezstarostný život. Jak máš potravu pořád pod čenichem… a nic z toho nemám. Potravu si musím hledat a věčně jsem sama. Nevím na koho jsem byla více naštvaná. Jestli na vlky ve smečce, kteří mě takto bulíkovali, nebo sama na sebe.
"Borůvkový, to zná dobře. Asi se tam na jaře objevím, na čerstvé borůvčí." Pousmála jsem se při malinkém oddychu. V hlavě jsem pátrala. "Storm? Možná matně." Nebyla jsem si tím jistá, možná kdybych ho viděla, vzpomenula bych si.
Konečně i otec povolil čelist a já si mohla odpočinout. Šla jsem zpět k losí hlavě. Ulehla jsem k němu a podívala se do tupého, nepřítomného výrazu v jeho očích. Aspoň jsi už došel klidu, tady bys měl jenom trápení. Každý den se strachovat o sebe… později o své mladé a vaše stádo. Ber to tak, že je to vysvobození. Snažila jsem se mu ukousnout i druhé ucho, abych mohla pokračovat dál v žužlání. Nakonec se mi to podařilo. Převalila jsem se na záda s hlavou opřenou o tu jeho. To je život s plným bříškem.
Když se mě otec zeptal na vlčího partnera, zvědavě jsem se překulila na bok a chvíli ho pozorovala. Hm, říct ti vše? Vždyť není co. Pousmála jsem se na něho a pak nechala úsměv zmizet tak rychle jak přišel. Převalila jsem se zpět na záda a dávala se směrem nahoru do korun stromů. "Vlastně ne." Řekla jsem po chvíli uvažování. "Jednoho jsem považovala za přítele. Lovil pro nás oba. Doslova se o mě staral, ale on chtěl mnohem více od našeho přátelství, než jsem chtěla já, jestli mě chápeš." Koutkem očka jsem ho pozorovala. "Taky jsem byla o něco mladší." Dodala jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli zrovna otec chce slyšet, s kým má jeho dcera pletky.
"No a pak až tady, jsem narazila na vlka, který mi ihned přirostl k srdci. Ale mám obavy, že jsem to naše přátelství pokazila." Podívala jsem se na něho ustaraně a žužlala přitom ucho od losa. Ach jo, vždycky jsem tak výbušná.
"A ty?" To mě vlastně zajímalo mnohem více. Že by si po matce našel jinou? Je pořád tak odměřený.

// Pojďte k nám, přijel stánek s masem! :D

Možná bych si to ucho mohla vzít sebou. Vyhodila jsem ho o něco výše z tlamy a dopadlo mi zpět na hlavu. Shodila jsem ho a vzala si ho zpět do tlamy na přežvykování. Nechtěla jsem poškodit chrupavku, takže jsem si s ním hrála velmi jemně.
Zvědavě jsem se podívala směrem na otce. "V zimě mě hlad donutí si ulovit zajíce.V létě, místo toho aby plýtvala energií jí prostě šetřím." Byla jsem zvyklá se prostě živit jenom ovocem s občasným přísunem masa. "A navíc je ovoce zdravé." Řekla jsem zamyšleně. I na to jak moc jsem se nacpala jsem se zvedla a šla si urvat ještě jeden dva kousky, jako takový dezert. V jednom měl ale pravdu, maso mělo živiny, které by mi pomohly vytvořit ty správné tuky a mě by nemusela být taková zima. "No jen si mě představ, jak bych pak asi vypadala. Malá a tlustá." Zazubila jsem se na něho. Tenhle divný styl obživy by mi možná mohla pomoci změnit smečka. Ale na tu mohu rovnou zapomenout! Nebo jsem tedy na ní nechtěla vůbec myslet.
Poslouchala jsem, jak mi objasňoval smečky. Takže tu jsou jo? Byla to pro mě spíše informace, abych věděla, jakým místům se vyhnout. Abych nezpůsobila zbytečné problémy jak sobě tak smečce."Chceš mi říct, že kdybych k nim přišla a ohlásila, že jsem tvá dcera, nerozpucali by mi můj teď bolavý zadek?" Zvedla jsem jeho směrem svůj pohled. Místo toho se ale postavil. My někam jdeme? Zvědavě jsem zvedla obočí. Chytla si losí ucho do tlamy a prokousla jej předními tesáky. Byly to perfektně připravené dírky na takové náušnice, jaké měl otec. Akorát... jak mu dát to ucho zpět? Ještě párkrát jsem stiskla chrupavku a pak ucho odložila losovi na hlavu. Promiň. "No počkej, ty ho chceš tahat do hvozdu?" Byla jsem akorát nažraná a nic takového se mi dělat nechtělo.
Neochotně jsem se postavila k hlavě losa, zakousla se do krku a jako pořádný blázen, který si chce odnést zbytek jídla, začala tahanice.

// Východní hvozd

Utrhla jsem si další chutný kus masa. Je opravdu dobré. Ale to, že bych své ovoce nahradila masem asi nehrozilo. Já byla sama, věčně jsem se toulala sama. Občasné zpestření nějakým dalším tulákem a pak zase samota. To znamenalo jediné. Že na takovéhle maso můžu pomýšlet leda tehdy, až budu se svým otcem, nebo s nějakým statným a šikovným vlkem. Nikdo se mnou nevydrží tak dlouho, aby šel se mnou lovit. Problesklo mi hlavou letmo, když jsem oddělovala jednotlivé kousíčky masa. Pohledem jsem se podívala na něho. Já vím, že jsou nebezpeční, taky jsem měla pěkně nahnáno uprostřed stáda. A pak taky ta jeho matka. Přikývla jsem pro souhlas, zrovna jsem přežvykovala nějakou chrupavku, nebo co se mi to dostalo do tlamy. Asi jsem zapomněla, že otec měl takové zranění, možná jsem ho jen vypustila z hlavy. Brala jsem to na lehkou váhu? To nevím, každopádně jeho následky přetrvaly do dneška. Ani na zmíněný první lov jsem nějak nechtěla myslet. Tyhle věci byly asi pro mě né moc dobré a já je prostě vytlačila z mysli.
Zasmál se a já se uculila. Z tlamy mi vypadlo pár kousků masa, které bylo připravené na cestu do žaludku. "Vždyť já vím, maso stejně jím jen párkrát do roka. Převážně v zimě, když není žádné ovoce." To jsem byla opravdu donucena si najít nějakého hubeného zajíce a sežrat alespoň ho. Zima je na nic. Přimhouřila jsem oči. Snad nečekal, že by se mi do hlavy dostala chuť na maso každý den. A vůbec na takové. Pohled jsem zpět zabodla před sebe do masa. Propracovala jsem se až ke kosti. Letmo se mi do hlavy dostala nepatrná vzpomínka na posledního zajíce. Jeho tlapku jsem si nechala na okousávání a pro hru. Losí nohu si asi nenechám.
"Jen mi to tak přišlo na mysl, jaký to musí být pocit…“ Moc dobře věděl, co se mi honí hlavou, když jsem se dívala směrem zpět na stádo losů. Zbrkle jsem se postavila, přešla k hlavě losího mláděte a začala mu ukusovat ucho. Když nemůžu mít nohu na hraní, vezmu si ucho. Chrupavka v jeho uchu jenom zakřupala a ucho bylo mé.
Podívala jsem se na otce, který právě přežvykoval možná tužší maso. Udělala jsem pár kroků k losovi a opřela si hlavu o jeho záda. Takže jsem měla neustálý výhled na otce a dění za ním. V tlamě jsem žužlala a převalovala sobí ouško. V tom mi přišla na mysl otcova slova. Teprve teď jsem si uvědomila, že se mi vlastně zmínil o smečce. "Narazil jsi i na jinou smečku, než od Elisy?" Její jméno jsem protáhla a přetočila přitom oči. Nakonec jsem se na něho pousmála a v očích se mi jenom zablýskalo.

Otcův pohled byl pro mě dostačující. Vypadal, spokojeně a unaveně. Tázavý pohled jsem přesunula zpět k tělu losa. Poslední život z něho vyprchával. Doslova bych mohla říct, že vidět poslední kapičky života, které se prodraly skrz jeho tělo. Jeden z nás prostě musel umřít. Kdybych to byla já, neměl bys ze mě takový požitek a využití, jako já z tebe. Mé tělo by se prohnilo do půdy. Z té roste tvoje tráva. Povšimla jsem si menšího spojení mezi lovcem a kořistí. My žereme je, ale oni zároveň žerou nás. V trošku jiné formě.
Možná tohle byl klíčový skutek, kterým jsem potřebovala projít aby dospěla. Potkat svého otce, ulovit svůj první větší úlovek. Blbí zajíci, tohle je mnohem větší adrenalin. Častokrát jsem se vykašlala na lov zajíců, protože mi prostě utíkali, byli rychlí a kličkovali. Oproti tomu byli losi jiní. Běželi stále rovně, měli vytrvalost a hlavně, byly zde jejich matky. To bylo něco! Znovu se mi rozklepaly tlapky. Takové menší doznění z toho stresu, který se na mě během lovu navalil. Nesměla jsem zklamat. Musela jsem přiložit ruku k dílu, abychom se mohli najíst.
Čekala jsem, kdy otec konečně načne mládě. Měl přednost už jen proto, že byl kdysi alfou, můj respekt stále měl. Všimla jsem si jeho kašle a tak jsem vstala a rozešla se jeho směrem. Zastavila jsem se až u něho, když mu z tlamy vychrstla krev. Ta dopadla i na mě, ale mé tělo, tedy srst, byla celá krvavá. Tyhle kapičky se tam ztrácely. "Jsi v pořádku?" Řekla jsem starostlivě. Místo toho nahodil letmý úsměv. Proč je život takový… stárne a já taky. Jenže na rozdíl od něho jsem byla vlčetem, které teprve dospívá. Bylo divné se dívat na svého otce, kterého mám v hlavě za bojovníka, svalovce a mlaďocha. Nechtěla jsem si připustit, že by i on mohl stárnout. Se starostlivým pohledem jsem se odvrátila na tělo losa. Přistoupila jsem tedy k němu a zuby zaryla do jeho kůže. Byla docela tuhá, takže jsem musela více stisknout, abych se dostala tam, kam potřebuji. Poté jsem zuby škubala jedním směrem, abych jej podélně rozpárala. Otec to mohl udělat drápy, jelikož jeho byly opravdu dlouhé a neskutečně ostré.
Otočila jsem se jeho směrem a začala drásat svůj první kus masa z losa. Urvala jsem si docela slušný kousek. Automaticky jsem se stáhla kousek stranou, abych měla na své maso klid a mohla si ho tak vychutnat.
Po chvíli jsem ale maso sežrala. Bylo výborné. As jsem nikdy nejedla lepší maso, než bylo tohle. Taky jsem žádné jiné než zajíce nebo blbou rybu neměla? Zatřepala jsem hlavou jako bych ten hlas nechtěla slyšet. Opatrně jsem obcházela losa a hledala další chutnou skulinku. Ulehla jsem k němu a začala si škubat větší a větší kusy masa. Cpala jsem do to sebe jako největší prase v okolí. "Je to opravdu výborné."Prohodila jsem mezi sousty směrem k otci. "Bála jsem se." Zvedla jsem pohled a upřeně ho pozorovala, jak na tohle bude reagovat. Kdesi v dáli jsem uslyšela dusot kopyt. Pohled jsem odvrátila od losa. Uviděla jsem stádo vracející se pro své mláďata. Některá vybíhala ze svých úkrytů a běžela rychle ke stádu. Losi se ale dívali naším směrem a ustavičně volali poslední mládě, které se k nim nevrátilo. Jaké by to bylo, kdyby nám chytali mláďata? Taková myšlenka mě ale nejspíše nesměla ani napadnout. Ale neúprosné volání se mi vůbec nezamlouvalo. Sklopila jsem uši, abych neslyšela jejich nářek. Mládě už nepřijde a oni to nejspíše tušili. I přes to všechno se nevzdávali.

Měla jsem v hlavě miliony slov, nadávek a protestů. Ano! Tulačka! Ale nehoním se za každým žrádlem, raději si najdu ovoce! Stejně jsem nemohla mluvit, když jsem se držela v tempu a s bolavým zadem už vůbec ne. Vyklusávala jsem za mladým losem. Sakra chcípni už ty hovado malé. Byla jsem hodně, ale opravdu hodně podrážděná. Pohledem jsem zkontrolovala jeho matku, která se i zcela schovala. Ani jsem nevěděla kam. Možná jí otec odehnal. Možná tam teď po něm šlape. Odkašlala jsem si.
S jazykem skoro na zemi jsem se spíše plazila za mládětem. Už mi zůstalo jenom jedno. To mládě, po kterém jdu celou dobu, co se snažíme o úlovek. Ostatní se během cesty odpojili a rozutekli se do všech možných stran.
Čekala jsem na odpověď mého otce, žádná se ke mně ale nedonesla. Proto jsem se mladého držela pořád. Napadla mě jedna skvělá věc, ale horší byli jí zrealizovat. Kdyby mi má magie sloužila tak jak má, nebyl by sebemenší problém. Za zkoušku bych ale nic nedala. Jenže jak mi pomůže má země? Problesklo mi hlavou. Jediné co mě napadlo, bylo vyrvat ze země kořeny a nastavit je mladému pod nohy. Fajn, zkus se soustředit a možná to vyjde. Ale neměla jsem už téměř žádnou sílu na to, abych ze sebe vymáčkla ještě magii, kterou jsem ani neovládala. Letmo jsem si olízla suchou tlamu, když jsem uslyšela za sebou šramot. Byl to otec, toho jsem poznala na sto honů i se zavřenýma očima, takže jsem se ani nemusela otáčet. Ucítila jsem ale palčivou bolest v oblasti zadnice, takže to byl nejspíše ocas, kde jsem ucítila zuby. Se zavrčením jsem se ohnala po vlastním otci a přidala jednoznačně do kroku. Docela mě to povzbudilo.
Mezitím otec vytvořil kořeny před mládětem a to se skácelo k zemi. Myslela jsem, že máme vyhráno. Radostně jsem zamávala ocáskem do vzduchu. Ale ta malá potvora se zvedla. Sakra zab ho! Křičela moje mysl. Otec mu docela slušně zkřížil cestu. Já v sobě objevila další rezervy energie a přidala řádně do kroku.
Celou dobu jsem cítila ohromné chvění po celém těle. Tlapky byly nejisté a rozklepané. Teď jsem cítila pravý opak. Odhodlání toho prevíta zabít za každou cenu. Pod tlapkami jistou půdu, i když dosti promáčenou.
Prodloužila jsem krok a velkými úskoky a skoky se dostala až ke svému otci. Tak tak jsem zabrzdila za mládětem, aby mě nevidělo. Tiše jsem udělala pár kroků stranou, a když nastala fáze nějakého vyříkávání si účtů s mým otcem z očí do očí, rozběhla jsem se přímo k jeho hrdlu. Jeden velký a jistý odraz od většího kamene a já s jistotou svištěla vzduchem a pohledem zabodnutým na hrdlo mladého losa. Ani si mě nestačil všimnout, když jsem dopadla vedle jeho pravého boku a dychtivě s vrčením a otevřenou tlamou se mu zakousla do hrdla.
Mládě se začalo vzpínat, řvát a chtělo utéct. Já měla odhodlaný stisk, takže tohle všechno prováděl i se mnou. Tlapky jsem mu omotala kolem krku a držela se ho, aby mě neušlapal. Krev mi tekla do očí, stékala po celé tlamě a kapala na zem.
Cítila jsem, jak povoluje a oddaně stojí. To byla chvíle pro mě. Pustila jsem se jeho krku, zapřela se o zem a začala zuřivě vrčet a škubat s místem, kde jsem byla zakousnutá. Několikrát jsem se zakousla znovu a znovu do nového místa. To jsem vždy pečlivě rozdrásala na cucky, dokud nepadl na zem vyčerpán.
Díky mé horlivé práci byla krev všude. Ještě když ležel na zemi, držela jsem hrdlo pro jistotu.
Teprve až jsem si byla opravdu jistá jeho smrtí, uvolnila jsem jeho hrdlo, udělala několik kroků stranou a posadila se. Koutkem oka jsem se podívala na otce, jak moc je spokojený. Byla jsem vyčerpána a energie byla téměř na nule. Vůbec, byla jsem ráda, že dýchám. Čerstvá losí krev mi ještě stékala po tváři a kapala na mé přední tlapky. Vypadala jsem, jako bych právě dostala nový kožich s nádechem do rudé barvy. Ještě že není zima, zamrzlo by to na mě. Olízla jsem si část tlamy a čekala, kdy se otec pustí do porcování. Popravdě jsem čekala, až mi ukousne kus masa, nebo až to tele otevře a já už nebudu mít žádnou práci.

// Pohoda lahoda. :D ale teď musím za pejskem.

Sakra kde je! Blesklo mi hlavou, když jsem cítila, jak zpomaluji. Dychtivě jsem lapala po dechu a rozhlížela se do všech stran, kdy konečně přijde otec. Mladí jedinci se ode mě vzdalovali a já se snažila zrychlit, abych se jich stále držela. Nemělo to ale moc cenu, když jsem nestíhala ani dýchat. Uslyšela jsem jednoznačnou odpověď otce. Bylo to tak vzdálené, že jsem musela, otočil hlavu tím směrem. Viděla jsem jen obrovské stádo mizející pryč. Pak pár mladých, co se utrhli od mého stáda mladých a snažili se dohnat ostatní.
Tím jsem zase ztratila drahocenný čas a kroky navíc od mladých. Přes hrdlo se mi dral vzduch dovnitř a zase ven, až jsem sípala. Cítila jsem obrovské chvění tlapek a čím dál tím víc nejistý krok. Ani nevím jak se ke mě otec dostal, ale byl u mě neskutečně rychle. "Já… už... nemůžu." Vypískla jsem a z hrdla se ozvalo hrozivé sípání. Prostě mi nestačily plíce pracovat, tak jak bych potřebovala. Chvílemi jsem se cítila ještě více slabá, než kdykoliv předtím. Občasné hvězdičky před očima doprovázely divný stav. Spíše jsem se mátořila na tlapkách, než abych se plně soustředila.
Škubnutím jsem se lekla, když se u nás objevila mohutná a hodně naštvaná samice. Tohle už byl doslova infarktový stav. Stáhla jsem ocas a uši a uskočila mírně do boku. Co teď! Viděla jsem otce, jak se sápal po dosti naštvané matce. Ta nehorázným způsobem zařvala a já polekaně přidala do kroku. Spíše jsem se neustále dívala za sebe, než před sebe. Bála jsem se, aby mě nedostala pod své kopyta, kde by mě docela zadupala do země. Byl to hodně divný pocit mít za sebou matku mláďat, které jsme chtěli ulovit. Věděla jsem, že někde za ní je zase můj otec a ten mě taky jen tak nedá. To se mu to řekne, zadrž. Já už nemůžu. Naštvaně jsem se ohlédla zase za sebe a viděla, jak mohutné tělo dopadá na zem. Sakra! Musela jsem přidat do kroku. Samice se snad ještě více naštvaně rozeběhla ke mně. Začala jsem dělat úskočné manévry a plně se soustředila na dění za mnou a mladé už vůbec neřešila. Úskok sem, úskok tam. Říkala jsem si sama pro sebe a vždy se na ty místa prvně podívala a pak uskočila.
Při jednom úskoku se mi do země zabořila tlapka. Upadla jsem a hlavou se zarazila do nějakého krtince, nebo co to bylo. Krtci tady měli docela rej a podrytá půda se prostě povolila i pod mou váhou. Chvíli bylo ticho, jako by zde se mnou nikdo nebyl. Snažila jsem se vytáhnout hlavu a tlapku ze země. Bahínko však udělalo své. Menší podtlak mě prostě vcucnul a držel. Vyškubla jsem hlavu ze země, snažíc se utéct. Tlapka ale byla pořád zaseknutá, a co se nestalo. Do zadnice mi snad plnou parou narazila matka jednoho z mladých. "Auu." Stačila jsem vyjeknout. To už jsem si to ale svištěla asi metr nebo dva ve vzduchu. Díky ní se mi vlastně uvolnila tlapka. Tvrdý dopad a jeden či dva kotrmelce ale já byla pořád na živu bez újmy.
Rychle jsem se postavila na tlapky a s menším kulháním se rozeběhla za mláďaty. Zabiji vás už jen pro pomstu! Nehorázně mě bolel zadek, ale co se dalo dělat. Netušila jsem, že lov může být takové drama. Koutkem oka jsem zkontrolovala otce. Možná jsem si na sebe vzala opravdu velké sousto.
Ta minimální chvíle odpočinku mi dodala trošku síly a já vyrazila kupředu za mláďaty.
"Haůůůů." Opakovala jsem své zavytí. Bylo to znamení pro otce, že jsem jim zase na stopě.
Blížila jsem se k tomu nejslabšímu členu, který zaostával za ostatníma. Rozhodně jsem chtěla počkat na otce. Jednak jsem netušila kdy mě zase doženě jejich matka a další věc byla, že jsem nevěděla jak dlouho ještě vydržím běžet sprint.

// Špetka dramatu :D

Do těla se mi dostala nepatrná část strach. Ano do těla, cítila jsem jemné chvění tlapek, nervozitu, která proudila krví a dosti nepříjemný pocit. Nechtěla jsem, aby z lovu sešlo. Byla to pro mě ohromná příležitost se naučit něco nového, mít do života nové zkušenosti, které bych mohla později využívat anebo dokonce někomu zase předat. Hm, to nezní zas tak špatně, ale jestli mě ti mameluci zabijí, těžko tyhle schopnosti někomu předám. Zatvářila jsem se kysele.
Po mém útoku na otce, jak jsem skončila v blátě o nějakou chvíli padl k zemi, asi abych se necítila zas až tak slabá. Ale já jsem silná, já to vím. Proběhlo mi hlavou. Jenomže otec si nechtěl hrát tak jako já. Asi nebyla zrovna vhodná doba na mé žerty a popichovací hry. Spíše se možná z mé strany jednalo o nějaké dokazování, ale to jsem nechtěla hlasitě přiznat. Hm. Oba dva vyvalení v dostatečném množství bahna jsme byli na chvíli z ticha. Proč mě drží! Chci se rvát! Zahrabala jsem naprázdno zadními tlapkami. Byl to parný boj. Přestala jsem mu odporovat a místo toho mu řekla jednu větu, která by ho měla zahřát u srdíčka. "Stejně tě mám ráda tati." Pousmála jsem se na něho a oba dva jsme se vyškrábali na tlapky. Tím byly ukončeny veškeré hrátky.
Otec mi poklepal čenichem na mou tlamu a já jen několikrát po sobě zamrkala. Dobře, zavyji, jak nejlépe umím. S vážným výrazem jsem ho pozorovala, když mi vysvětloval, co a jak bude probíhat. Znepokojeně jsem se zatvářila. Tak my se rozdělíme jo? Ale… ale já nechci. Mám být sama? Ztěžka jsem polkla. Vypadalo to ještě těžší, než jsem si myslela. Takže mládě, já mám hnát mládě. Můj výraz vystřídal zděšení. Matka? Jak jí poznám? Vždyť matky jsou u mladých přeci! Živě jsem viděla před očima, jak se jejich matky postaví proti mně a rozdupou mě na miliony kousků. A pak zavyji… Sklopila jsem oči a nastavila opravdu velmi znuděný pohled, že zrovna já se mám obětovat pro jeho plný žaludek.
Rozklusal se a já chvíli otálela. Nakonec jsem ho dohnala a prodírala se zplihlou trávou, jak nejtišeji jsem mohla. Mrkla jsem na něho, aby si byl jistý, že rozumím. Ale popravdě jsem nechápala ani jedno slovo, které se mi snažil vysvětlit. Najdi mladé, odděl je, štvi je. Dokud se neprojeví některé hodně slabé… to štvi ještě více. Zavyj a otec prý přijde. Vyhni se matkám, ale jak? Ony jsou u svých potomků! Tak jako naše matka měla být u nás. Aha, takže jestli jsou jejich matky jako ta naše, nebudou tam. Menší scénka a opakování se mi prohnalo hlavou.
Srdíčko jsem cítila až v krku, když jsem viděla, jak otec s poklidem prodloužil krok a vydal se svou cestou. Pche! Chtěla jsem štěknout, ale raději jsem byla ticho. Najdi mladé... najdi mladé.
Své kroky jsem stočila směrem do středu stáda. I já prodloužila krok, nebo spíše se dala po cvalu jako zvěř před námi, která nás už spatřila. Dohnala jsem opožděné a staré jedince stáda, kteří se drželi vzadu a uzavírali tak jejich stádo. Hlasitě jsem zavrčela a ohnala se po nich zuby. Velkými úskoky do stran mi otevřeli jejich stádo a já měla krásný výhled na to, kde kdo běží. Doslova uprostřed stáda se drželo malilinkaté mini stádečko mláďat. Pousmála jsem se a jistým krokem se blížila k nim. V tom jsem si ale všimla, že z boku na mě nabíhá statná samice s dosti nepříjemným výrazem. Do prkené ohrady! Vyvalila jsem oči. Možná jí otec hnal a neviděl přitom mě. Já se dala na úhybný manévr a vyklouzla ze stáda. Sice trošku potlučená, jelikož masité hordy těl mě nechtěly pustit, ale živá. Dobře, uklidni se. Ztěžka jsem oddechovala. Takový sprint byl hodně náročný. Udělala jsem další pokus o to se dostat do středu stáda. Zadní jedince jsem odehnala, jednoho snad i kousla do zadní nohy, aby se pohl. Vykopával jako nějaká kráva. Já se ihned přemístila do středu stáda. Už nebylo tak početné, dost jedinců se odpojilo a bylo odehnáno jinam. Soustředěně jsem doběhla k mladým a snažila se je vyštípat od stáda. Kde je! Potřebovala jsem otce na pomoc.
Nevím ani jakým zázrakem se mi podařilo dostat asi čtyři mladé od stáda a hnát je úplně jiným směrem, než běželo stádo. "Hauuuuuuuu." Snažila jsem se zavýt. Znělo to spíše jako by křeček pištěl, protože jsem neměla už tolik sil a po vzduchu jsem lapala jako leklá ryba. I krok jsem neměla tolik rychlý. Mladé jsem si ale pořád střežila. Jedno nebo dvě se odpojily a vzaly to zase jinou trasou. Já se pořád držela toho jednoho dosti slabého jedince. I ten nejslabší byl pořád o několik metrů přede mnou. "Haaůůů." Snažila jsem se otce znovu přivolat.

Při chůzi jsem začala tlapkami pleskat do míst, kde se vyskytly větší kaluže a bláto. Při každém takovém kroku vody s blátem vždy vyskočila o něco výše a buď se usadila na mém kožichu, nebo na otcovým. Při mé nepozornosti do mě schválně šťouchl a já zavrávorala. Spíše to byl pokus se udržet na nohou a nepadnout zase celá do bláta. I když je pravda, že být teď bahnitá by se hodilo, pokud lov myslel vážně. Zcela bych splynula. Ale bahno by mě při běhu hrozně zpomalilo. Vypadala bych jako šnek, co se snaží dohonit zajíce. Představa to byla opravdu vtipná, ale k ničemu, když jsem se potřebovala ukázat a hlavně najíst. Musím to zvládnout. Ujistila jsem se pro jistotu.
Otec se mi spíše vysmál, že něco takového nezvládnu. Prevíte jeden tmavo-zelený! Křikla mi hlavou maličká bohyně. Zatřepala jsem hlavou, abych se jí zbavila a přimhouřila na otce oči. Chtěla jsem něco říci na svou obranu, ale zrychlil tempo, takže já musela automaticky taky. Nechci běhat takhle rychle, chci spát. Začínala jsem v hlavě hledat výmluvu. Možná jsem se trošku bála tak velké zvěře, než abych se podílela na jejím lovu. Ale já vím, že to zvládnu… musím aby byl pyšný. Ujistila jsem se zas a opět. Prvně si mě nevychová a pak se diví, že prd umím. Broukla jsem si sama pro sebe. A to ani neví, že s mou magií se to taky nikam nepohnulo. Popravdě by mě mohl pár kouskům naučit.
Dostali jsme se k pár opuštěným stromům. A co teď? Vlezu do stromu, nebo rovnou na něj? Nechápavě jsem se na něho otočila. Můj výraz se ale okamžitě změnil na naštvaný. Já ti dám, že nemám sílu. Udělala jsem pár kroků stranou a chtěla se rozběhnout. Rychlejším tempem jsem se k němu dostala a hlavou jako beran do něho narazila. Přitom otec zůstal stát jako pevná skála a já se odrazila a padla zadkem do toho největšího bláta, co zde vůbec mohlo být. Au. Naštvaně jsem se na něho podívala. "Nejsem slabá." Uraženě jsem dodala a s posledními zbytky úcty jsem se zvedla z blátíčka. Odvrátil ode mě tvář. Snad se nesměješ tomu, že nejsem tak silná jako vlk a tomu, že chci s tebou lovit? Pochybovačně jsem čekala, až se pohledem vrátí zpět. Ale jeho pohled jako by byl nedotčený smíchem.
"Dobře dobře, ale kdo je bude rozhánět? A když najdu nejvhodnější úlovek, jak ti mám dát vědět, abys šel ke mě? Nebo budeme celou dobu spolu?" Oklepala jsem ze sebe co nejvíce bláta, aby mě tak netížilo při lovu. Zbytečně by mě to zpomalovalo.
Až po oklepání jsem si uvědomila, že zvěř mohla vidět létající bahno, které by je mohlo znepokojit. Když jsem je ale pohledem kontrolovala, vypadali vskutku spokojeně. Taky budu tak spokojená, až vás budu mít v bříšku. Olízla jsem si čenich a odhodlání se opravdu pořádně nažrat bylo vidět i na mé tváři. "Tak vzhůru." Prohlásila jsem tiše k otci, který vyčkával. No a nebo taky ne, možná hledá právě onen potenciální úlovek. Zahleděla jsem se na stádečko, ale viděla jsem jenom pořádné velké kusy a haldy svalů, tuků a noh. Všude samá noha… to bude bolet, až mě kopnou. uvědomila jsem si a přikrčila se.

S vysoko posazenou hlavou jsem se nesla, jako by mi to tu zde všechno patřilo. Tlapky jsem přirozeně tiše pokládala a ocásek si rovněž nechala vysoko postavený. Připadala jsem si tak větší. Hm, mladá, co vlastně mládí je? Pomyslela jsem si a zahleděla se do dáli před nás. Vždyť ani nejsem ještě pořádně dospělá. U této myšlenky jsem se ušklíbla. Doposud se čas jenom plazil, jako by to vše bylo zpomalené. A od přelomu třetího roku to všechno pojede obrovskou rychlostí co?
Vnitřně jsem se zaradovala, když se mě otec dotkl. Pro něho možná neměly doteky význam. Já je potřebovala cítit neustále. Tak mě totiž dotyčný přesvědčil, že semnou stále je. Letmý úsměv se mi prohnal po tváři.
Nestačila jsem dostatečně natahovat krok a tak jsem raději přešla k pro mě příjemnějšímu řešení, tedy cupitat. Dělala jsem prostě své kroky, ale rychlejším tempem. Ach jo, kéž bych i povyrostla, všechno by bylo snazší. Podívala jsem se na otcův hřbet. Záda byla prostorná a hlavně volná. Kdybych mu skočila na záda, aby mě vozil, asi by se mu to nelíbilo. A v tu chvíli se mi do mysli zase nabourala vzpomínka onoho osudného dne poznání Takera. Prevíte, kde je tě konec? Ukousnu ti ocas, až tě potkám. Naštvaně jsem si odfrkla.
"Lov? Co chceš lovit…“ A v tu chvíli mi to došlo. Otcův pohled natočený směrem k velkým obludám, které se pásly docela daleko od nás. No já nevím. Chytím si sotva zajíce. Nejraději se cpu borůvčím a sladkými dobrotami. Ztěžka jsem pokla sliny, které se vytvořily v tlamě. Um." Broukla jsem tiše. Nechtěla jsem otci kazit náladu a radost z lovu. Budu se snažit, neboj. Hrůzou bych se orosila, kdyby se vlci potili.
Musela jsem přidat do kroku a zvýšit své tempo, jelikož otec prodloužil krok. A je to tady, jak mu šetrně říct, že jeho dcera je úplně levá na lov?
nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. Tvrdil mi, že je vším tulákem. To mi teda nenamluvíš. Smečku jsi měl teda proč? Zeptala jsem se zase jenom ve své hlavě.
Zpomalil a já se v duchu zaradovala. "Chceš vážně lovit? S touhle zvěří nemám téměř žádné zkušenosti. Většinu práce bys musel udělat sám. Pokud ale chceš, ráda ti pomůžu a ochutnám taky jednou i jiné maso než zaječí." Poslední větu jsem dodala spíše znechuceně. Vlastně před pár dny jsem měla zajíce. Bříško bylo docela syté, ale ráda bych ochutnala i něco jiného.
Můj pohled směřoval směrem k zvěři, která se pásla nedaleko od nás. Nevěděla jsem jak na to a tak jsem potřebovala od otce přesné instrukce. A pokud selžeš, bude tě mít za neschopnou a hloupou. Se znuděným pohledem jsem odvrátila svou tvář. "Vrhneme se na to?" Zeptala jsem se zvědavě.

Otec se ještě letmo zmínil o Nessovi. Hlavou mi prolétla vzpomínka na malého Nesse.Ten by mě teď objal a chlácholil no ne? Zahrabala jsem tlapkou znovu do vzduchu. Otec mi otřel poslední zbytek slziček. Musíš být silná, ty to víš. Brečet budeme pak spolu, až budeme samy. Ozvala se malá bohyně v mé hlavě. Zamračila jsem se na ní, co si to dovoluje mi lest do hlavy právě teď. Víš co? Když tě potřebuji, nejsi tu, takže vypadni ano? Křikla jsem na ní a dívala se jen na prázdné místo ve své mysli, kde ještě asi před vteřinou seděla.
"To mi stačí." Vydala jsem ze sebe. Já vím… chtěla jsem to jenom slyšet, jestli to tak opravdu bylo. Mluvila jsem na něho ve své mysli. Natáhla jsem tlapku a pohladila ho po tváři. Věděla jsem, že nemá smysl se trápit. Matka musela být mrtvá už pěkně dlouho. Od rvačky uteklo hodně času a já doposud věřila, že jsou všichni živí a zdrávi. Asi jsem vážně dosti naivní. Povzdechla jsem si a přetočila se v blátě. Kožich špinavý jako to největší prasátko pod sluncem. Popravdě mi to právě teď bylo jedno.
Zvláštní chvíle pravdy možná pominula, jelikož já více vědět nechtěla. Prazvláštní atmosféra se nás držela. Otec si mě prohlídl a skončil u mého bříška. Zavrtěla jsem se a bláznivě se usmála. "Ale no tak tati." Protočila jsem na něho oči. Zrovna teď mě chtěl poučovat tomu, komu smím a kde smím své bříško ukázat. "Dokud jsem mladá, můžu ho vystavovat." Možná si to ani neuvědomoval, ale i takhle jsem mu projevovala svou úctu a respekt k němu. A důvěru, jak jinak že. "A taky jsem už dost velká, na to abys mě káral." Vyplázla jsem na něho jazyk a na chvíli si dala přední tlapky na oči. Tak dlouho mě nechal samotnou a teď mě chce poučovat. Blesklo mi hlavou.
Hned na to jsem na bříšku ucítila jeho tlapu. Nijak mě to neznepokojovalo. "Au." Vyřkla jsem nečekaně a překvapeně. Pozvedla jsem hlavu a zadívala se na něho. Co to provádí? Neví, že bříško je citlivé a obzvláště to moje? Ušklíbla jsem se, když se postavil a pomalým krokem odcházel velmi zamyšleně.
Pohledem jsem se vrátila zpět k bříšku. Jeho ostré drápy mi na něm zanechaly malinké ale přeci jen viditelné stopy kapek krve, která se drala ven. Přetočila jsem se na bok, vyskočila na nohy a rozběhla se k němu. Jakmile jsem ho dohnala, zařadila jsem se vedle jeho boku. Musela jsem dělat více kroků než on, jelikož jsem byla prostě menší a nestíhala bych mu.
"A co teď tati? Proč sis nenašel novou smečku? Jsi od té doby sám?" Vyzvídala jsem dál a spořádaně kráčela vedle něj.