Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Kdo taky mluví o názorech, jen jsem tě nechtěla zahanbit, jak nevychované vlčata máš." Vyplázla jsem na něho s úsměvem. On asi netušil, jak moc mi na něm záleželo, přesto všechno, co kdy komu udělal. Zahrabala jsem tlapkami do vzduchu. Tohle mě vždycky bavilo a nikdy mě to neomrzelo. Snažit se dotknout nebe, které díky ležení na zádech vypadalo tak blízko, na dosah tlapky.
Pochybovačně jsem si otce prohlédla. Jestli neměl rád společnost, znamenalo to tedy, že i k vůli mě musel zatnout zuby? Hm, budu si naivně myslet, že ne. Převalila jsem na jeden bok a hned na druhý. Hleděla jsem do otcových očí, když se nade mnou tyčil. Zelenáči zelenej, stejně tě mám ráda. "Ty už odcházíš?" Zeptala jsem se překvapeně, když prohodil pár slov na rozloučenou a zašimral mě na hlavě. Automaticky jsem chytla předními tlapkami jeho mohutnou hlavu a přitiskla jí na tu svou.
Přetočila jsem se na bok a posadila. Nechoď, chci tě tu mít. Byl bys dobrý společník pro má rušná rána. Znepokojeně jsem se rozhlédla kolem sebe a nakonec upřela zrak na otce, který odcházel. "Tak, tak se měj tati. A ukaž se zas někdy i s tvou vlčí slečnou." Broukla jsem mile a kmitala tlapkou jako zběsilá na rozloučenou. J se tu bojím být sama. Liščí tělo se na ochranu použít nedalo. Když se otec ztratil mezi stromy, les ovládlo ticho a klid. No paráda a zase sama. Že já s ním za tou vlčicí nešla." Zamračila jsem se a naštvaně a bezmyšlenkovitě si hrála se srstí lišky. No nic, měla bych jít hledat novou společnost. Letmo jsem si zase vzpomenula na Takera. Hm.
Zvedla jsem se a vyrazila zpět na Glatavar. Je načase někoho zase pozlobit.

// Východní Glatavar (Díky za hru! :) )

Nápodobne, zrazu mi pribudli nejako príspevky, heč :D ~Sav

// Pff, zajímavé mě taky :P :P tak snad se zase někdy tatíček ukáže

Tak o rok určite :D ~Sav

Maso bylo už o něco tužší a tak jsem musela déle přežvykovat. Letmo jsem se občasně podívala na lišku. Nehybně ležela a tělíčko začínalo pomaloučku tvrdnout. Uhryznu jí ocas a vezmu si ho na parádu. Pousmála jsem se nad tou myšlenkou, ale takový ocas musel být velmi dobře připevněn. Hm, to bude těžký úkol, losí ucho šlo určitě lépe ukousnout. Podívala jsem se na otce, který právě narážel na malé liščí tělíčko. Pokynula jsem hlavou, že ho chápu. Sice byla dřina losí mládě ulovit, ale masa bylo tolik, že bychom zde mohli přijít potřetí a dožrat jej. Říkej si co chceš, ale tahle liška mi zatím hřeje tlapky. Ušklíbla jsem se na otce, když se právě nedíval.
Zazubila jsem se na něho, protože on věděl, že já se přetvařovat nebudu. "Držela jsem se hodně na uzdě, abych ti neudělala ostudu." Dodala jsem velmi jistým hlasem a zuby zajela do masa. Utrhla jsem si pořádné sousto, které by byla škoda žvýkat. Začala jsem ho do sebe ládovat hltáním. Hned na to jsem se hlasitě rozkašlala a vydávila z krku maso. Dobře! Tak tě rozkoušu. Urvala jsem si z něj menší plátek a ten v pohodě spolkla. Ta jsem to udělala i se zbytkem kusu masa, který jsem si držela předníma tlapkami.
"Hm, možná by mě nesežrala možná jo. Proč bych se s ní loučila, když si myslí, že se zase sejdeme?" Byla to spíše řečnická otázka. Ani jsem odpověď nečekala, jelikož to bylo prostě jasné, že mám pravdu já.
Frkla jsem hlasitě a začala přemýšlet. Co mám v plánu? No asi se budu zase toulat a hledat někoho, kdo se mě na nějakou dobu ujme, a zabavíme. Někoho, koho budu moct otravovat a on mě bude poslouchat. No a co pak? No jo, někam zalézt a spát, pak se probudit, toulat se a počkat do doby, až budu mít zase hlad. A co pak? Jo a pak… já nevím. Popravdě to byl neustálý koloběh. Náhlý přísun žrádla, potom dlouhá odmlka bez jídla a spánku a pak zase to samé. Neustále se opakující cyklus a snaha přežít. "Já ještě nevím. Asi si najdu někoho, koho budu moct otravovat svou přítomností." Zamyšleně jsem zvedla hlavu a zadívala se někam mezi stromy. "S vlčicemi mi to nejde proto, že je nemám ráda." Dodala jsem suše a podívala se do tmavých očí otce. "Až na jednu maximálně dvě vlčice. Pokud mi nepadne do oka hned, vím, že to nemá cenu." Vlčice neměly rády mě a já zase pro změnu je taky ne. "Vadí mi, jak se nedokážou rozhodovat samy. Buď jsou upnuté na názor vlka anebo namyšlené k prasknutí." Olízla jsem si čumák a svalila se na zem. Hlasitě jsem zabručela ve znamení spokojenosti.

// Východní G.

Uslyšela jsem hlasitý smích svého otce. On tě ten smích přejde, nemysli si. Pohodila jsem hlavou a vrtěla nadále zadkem. Kde jsme nechali to mládě losa? Hudrovala jsem sama pro sebe. Měla jsem zase hlad. Ano zase, jelikož po nepovedeném nájezdu na kámen to šlo všechno ven a je to někde na louce. Vsadím se, že to najde nějaký vlk a s poklidem to sežere. Znechuceně jsem se zatvářila.
Otec se konečně posbíral ze země, když jsem uslyšela jeho kroky. Jsem vítěz! Hřálo mě to u srdce, leč jsem vyhrála podvodem. Což bylo perfektní, pro mé příští závody. Ucítila jsem, jak mě šťouchá do boku a tak jsem se po něm neohrabaně ohlédla. Copak, nemůžeš se s tím smířit? Jsem pomalejší, za to vychcaná. Věnovala jsem mu jeden vítězný pohled a stočila kroky tak, aby mě přestal šťouchat. Byla jsem do své výhry příliš zabraná na to, abych se soustředila kde to mládě je.
Podívala jsem se po otcovi. Co ti zase hrabe? Jeho mocný štěkot se nesl lesem. Pomalu jsem ale začínala chápat co se děje. Do čenichu jsem dostala čerstvé nové a zároveň cizí pachy. Někdo nám žere naše mládě? No ani bych se nedivila, nechali jsme ho tu jen tak, bez žádného znamení, že ho dožereme. Podívala jsem se na otce, kterého to ale nejspíše štvalo. "Co to tu smrdí." Pronesla jsem s ohrnutým čenichem. Divný pach se zesiloval každým krokem. Tohle není vlk. Pšikla jsem hlasitě.
Hned na to se vzdálil a já poklidně klusala dál. Nebyla jsem až tak vyvedená z toho, že by si někdo vzal z losa. Doběhla jsem, až když bylo po všem. Na losovi leželo malinké tělíčko a již od pohledu jsem poznala lišku. Ta je ale hezká! Jenže byla mrtvá. Přiskočila jsem k ní a chytila jí za ocas. Stáhla jsem jí z losíka a začala jí celou očuchávat. Hrozně páchne. Usoudila jsem a vzala si liščí tělíčko k sobě. Bude mě totiž hřát. Ulehla jsem naproti otci ke zbytku losa a pomalu si začala rvát kousíčky masa. "Ty chceš vážně za tou vlčicí jít?" Zeptala jsem se jen tak mezi sousty a pohlédla jsem na něho. "Zapomněla jsem, jak se jmenuje. Asi jsem nedávala pozor, když své jméno zmínila." Dodala jsem a čekala, že mi ho otec řekne. Zároveň jsem tak trošku tušila, že mi ho stejně neprozradí.

Zvesela jsem si pokračovala. Nadlábneme se, zbavíme se vlčice a hurá do tepla. Ohlídla jsem se na ty dva, jelikož byli o pár metrů za mnou. Pche vlčice. Jsou hrozné, pořád si myslí, že jsem malá vlče. Hloupé, neposedné malé vlče. Já ti dát! Hrozebně jsem tloukla do zeminy. To vy jste nudní, neumíte si užívat života. Jste neustále svázaní vašimi pravidly - chovat se slušně. Zatvářila jsem se kysele a podívala se více na sever. Běžela tam naše společnice. No nekecej, vážně to pochopila? Nebo jde lovit pro nás nebo co? Otočila jsem se za sebe, kde zůstal otec. Ten byl ale hned u mě, hrozebně mi zacvakal zuby před očima, až jsem musela několikrát zamrkat a přitáhnout hlavu blíže k tělu.
Zamrmlal něco jako výzvu. Jasně, předběhneš mě, abys měl náskok! Se zlostí jsem se rozcválala za ním a přešla do sprintu. Potřebovala jsem ho dohnat, nebo alespoň předehnat, když mohla být uznávaným vítězem. Zlostně jsem bila tlapkami do země při běhu a získávala tak rychlejší zadnici. Jenže dosáhla jsem nejspíše svého maxima a otec se mi neustále vzdaloval. Sakra! Chci tam být první! Musím tam být první!
Zlostně jsem sledovala vzdalující se tmavý kožich. Soustředila jsem se na pár věcí. Především ale na to, jak ho zastavit. Ucítila jsem jemné vibrace a chvění pod tlapkami. Země mi dávala zpětnou vazbu, že je připravená se mnou spolupracovat. Nekecej no vážně? Dokážeme toho spolu spousty! Soustředěně jsem pozorovala svého otce. Tak co ti provedeme. Byli jsme vážně blízko lesa, teda hlavně on a proto jsem se začala soustředit na kořeny stromů a koruny.
Vyběhla jsem trošku o trasy, abych lépe viděla před něj. Soustředěně jsem donutila stromy, aby své koruny sehnuli až skoro k zemi. Vytvořili tak pavučinu, do které se měl otec chytit. Následně jsem donutila kořeny, aby vystoupaly nad zemský povrch a vytvořily tak neprůchodné schody, o které otec zakopne.
Jakmile jsem byla hotova, zpomalila jsem svůj krok a sebejistě doklusala s otci, který uvízl v mé pasti ze stromů. Větvičky se omotaly kolem jeho těla a silně ho držely. "Kdo vyhrál?" Zeptala jsem se provokativně a donutila stromy, aby otce pustily. Kořeny se vrátily zpět do půdy a koruny stromů se rozpletly a s hlasitým šumem se vrátily do původní polohy.
Rozešla jsem se a s vrtěním zadku si vykračovala lesem.

// Východná hvozd

Začala jsem přemýšlet, jak asi iluze fungují. Jakoukoliv magii jsem si dokázala odvodit, ale iluze mi nějak nešly na mysl. Já chci myšlenky a oheň! Budu vám podpalovat ocasy a přitom číst vaše myšlenky, abych věděla, jak moc se bojíte. Nevinně jsem se pousmála na vlčici. Když neuměla ovládat svou magii, myšlenky už tím tuplem ne. Pohlédla jsem na otce, který si rovněž zívl. Víš co, pojďme a skočme na ní! Sežereme jí a kosti si necháme! Už jsem vážně potřebovala pohyb, jinak bych začala vrat do nevinné společnice. Vlčice měla skvělý nápad. Povzbudivě jsem se podívala po otci. Jo jo jo, pojď, jdeme! Křičela jsem na něho ve svých myšlenkách a dychtivě ho hypnotizovala. V tom mi na čenich dopadla ledová sněhová vločka. Co? Ani jsem si nevšimla, že se zase ochladilo. Znepokojeně jsem se zatvářila a zvedla hlavu k nebi. Malé sněhové vločky se snášely k nám. Sakra, to zase co nevidět začne mráz a já budu klepat kosu.
"Tak dobře, mám zase docela hlad. Nadlábnem se, jestli nám ještě něco zbylo a pak hurá přezimovat někam do tepla." Usmála jsem se na něho nadšeně a vyskočila na tlapky. Rozklusala jsem se směrem k hvozdu, kde jsem si byla jistá, že náš úlovek ještě spinká. Koutkem oka jsem se podívala po otci. Doufám, že jdeme sami. Že jsi jí neřekl, aby šla taky? Rozklusala jsem se dál napříč Galtavarem s hlavou vysoko zdviženou. Takeru, kde vězíš. Potřebuji tě, abys mě vysvobodil od staříků! Přitom on sám patřil mezi starší vlky. Já ho tak ale nikdy nebrala. Takeru byl prostě můj kámoš a mí kámoši nejsou staří. Hrozně mi chyběl jeho tmavý kožich a jeho hloupé vtípky, které mě děsily a strašily. Naše výprava! Vesele jsem zavrtěla ocáskem, když jsem si vzpomenula, že mě vezl na svých zádech a já vlastně vláčela jeho, když jsem ho omylem, možná trošku s chtíčem, kopla do slabin. Sakra Keru, budu se tě muset vydat hledat, aby ses mi omluvil. To bylo keců, že si musíme odpočinout od sebe. A co teď? To už tě nikdy neuvidím? naštvaně jsem tlapkami bila do země.

Pokynula jsem jejím směrem. Asi iluze, ale podle mého názoru máš jenom nemocné oči, když se u tebe ani magie neprojevila. Sic jsem byla překvapená, že můj otec není schopný mi říct, jak mám pokročit ve své magii, kterou má i on, ale cizí vlčici radí s iluzemi, která ani nemá. Nemá a i kdyby? Měl by přeci radit mě. Tohle je vážně nespravedlnost. Dospělí jsou tak vychcaní ach jo.
Protočila jsem oči. Vlčice se nejspíše nechtěla bavit odkud je. No dobře, taky ti neřeknu, kde tady jsem se narodila. Vítězně jsem se pousmála ve své mysli. Po chvíli jsem ucítila jemné vibrace pod tlapkami. Věděla jsem, že to má na svědomí můj otec. Takže jsem jen s poklidem seděla a pozorovala ji, jak na tohle bude reagovat. Popovídejte si staříci.¨Broukla jsem si sama pro sebe, když se otec rozmluvil o odznacích a jak to tu chodí. Jo to teda jo, své kamínky a že jich je málo, mám střežené na takovém místě, kde by je nikdo nenašel. Hlavou se mi nesly jeho slova a jména. Smrt a Život, nebo Život a Smrt.
Koutkem očka jsem se podívala na otce, jestli si to vážně doposud ještě nerozmyslel a nechce opravdu odejít. Potřebovala jsem k životu nějakou pořádnou akci, kde se budu moci vyblbnout a na někom vyřádit. Vstala jsem a protáhla se s hlasitým zívnutím. Nijak to nemělo naznačovat, že by mě vlčice nudila, ale já byla opravdu unavená. Dlouhý lov, hned na to vysilující menší hádka a teď tu musím sedět s poklidem na zadnici. Udělala jsem dva kroky stranou, zatím co ti dva se bavili o těch věcech, které já už znám a nejsou pro mě ničím novým.
Dala jsem se do pohybu a vlčici ze značné dálky obešla, abych si protáhla ztuhlé svalstvo, které o přes tak malý pohyb žadonilo o nějakou úlevu v podobě snad stoletého spánku. Já vím, já vím. Ještě musíte vydržet. Žaludek už ani neměl odkud čerpat energii. Poslední sousta losa, jsem vyzvracela přes otcové rameno a tak má snaha vyšla vniveč. Zvracela jsem z tupé rány do hlavy. Letmo jsem si vzpomněla, jak jsem s Takerem narazila do stromu a taky málem zvracela. Ta nárazy do hlavy jsem byla nejspíše hodně citlivá.

// Dochází mi nápady.

Otec nijak moc nereagoval na má slova. Nejspíše se sám od vlčice nakazil a nechtěl to přenést na mě. Pousmála jsem se a koukala po okolí a občasně na vlčici, která mi vlezla do zorného pole a rušila tak mé rozjímání. "Mladého zajíce?" Opakovala jsem po vlčici a rozhlédla se kolem nás. Mladí jsou i v zimě. Oni jsou tu snad pořád a díky jejich vražednému tempu množení, máme pořád co žrát. Na chvíli jsem se zamyslela a neposlouchala okolí. Jenom jsem otce zaslechla říct něco o iluzích. Nemoc očí zvaná iluze? Mam ale pocit, že tohle byla nebo je magie. Tak moment, oni ty oči fakt nemají nemocné jo? No to bych se teda divila.
Další její otázka směrovala spíše na mě. Na chvíli jsem se zamračila a po chvíli začala mluvit. "Tys nikdy neslyšela o magii a nezkoušela tu svou?" Zvědavě jsem zvedla pravé obočí a nadechla se. No tak to je ještě horší než jsem si myslela. To sis nikdy nepřišla v něčem trošku divná? "No já nevím, já mám magii země, tedy bych měla dokázat ovládat pár věcí právě se zemí spojenou. Magie ohně zase ovládá oheň, třeba dokážeš jen tak někomu zapálit ocas. Iluze, to si nejsem jistá, co s nimi zmůžeš." Podívala jsem se tázavě na otce. To jí musíš říct sám zelenáči. "Je to dovednost, kterou máš prostě vrozenou." Dodala jsem tiše. Ten se tvářil nepřítomně a tak jsem na něho udělala kyselé gesto. Vrátila jsem se zpět k vlčici a snažila se nasát její pach, aby si ho má hlava uložila někde hluboko. "Odkud jsi přišla? Určitě ses zde nenarodila." Dodala jsem a porozhlédla se kolem nás. V dáli jsem uviděla malou zaječí rodinku. Nejspíše se přišla podívat, jak to s milým ušákem dopadlo. No nedopadlo to moc dobře. Zavrtěla jsem se, jako bych měla osy v zadku a neposedně si poposedávala. Nejraději bych si šla hrát, prát se a vyvádět. Místo toho, jsem zde musela sedět s otcem a cizí vlčicí a tvářit se, jak moc jsem slušně vychovaná. Rafnu jí do nohy a hned bude klid. Problesklo mi hlavou. Jenže zde byl otec a ten by mi pořádně zase vyprášil kožich za špatné chování.

Povzdechla jsem si snažíc se otevřít levé oko. Šlo mi otevřít už do poloviny a já radostně zavrtěla ocáskem ze strany na stranu. Paráda, za chvíli zase uvidím celý svět oběma očima. Otok rychle mizel a mě to ani nepřišlo. Konečně jsem měla čas si i vlčici prohlédnout. Mé oko začínalo vnímat a já ji svým zkoumavým pohledem celou sjela. Skončila jsem u očí, které byly výrazně fialové. Polekaně jsem zamrkala a směrem k otci špitla. "Je nemocná, vidíš ty oči?! To mají nemocná vlci." Zašeptala jsem rychle a krátce. Tyhle oči jsem už na pár vlcích viděla a věděla jsem, že vždycky byli nemocní.
Poslouchala jsem otce, jak vypráví o našem lovu. To já ho skolila! Já! Byl to vyčerpávající lov a ještě více vyčerpávající byla naše hádka o úplné prkotiny. Protočila jsem oči a polekaně se rozhlédla. Kdo, co, kde? A při rozrušení zmizel i nepatrný trs trávy se sedmikráskou. Nikde jsem nic neviděla a tak jsem se pohledem vrátila zpět k nim. Ale konverzace se dostala i na mě. Zamračila jsem se na otce, když mi v hlavě docvaklo čeho se vlčice zlekla. V hlavě jsem rychle hledala její jméno. Sakra jak že se jmenuje? Já jsem to zase přeslechla. Nadechla jsem se a přešlápla si. "Potřebuji rozvinout svou magii a proto se pokouším soustředit se a vytvářet z počátku malé nepatrné věci, abych se jednou propracovala k těm velkým činům, které umí můj otec." Dodala jsem na vysvětlenou a prohlídla si jí znovu. Tmavě hnědý kožich a tlapky světlé. Zbarvení měla opravdu pěkné. Ale je nemocná. Nejraději bych se jí zeptala, jaká nemoc jí trápí, ale v tom jsem uslyšela zase hlas svého otce. Pohledem jsem se vrátila k ní. Přišlo mi, že má jedno ouško kratší.
"Musíš se u toho hodně soustředit." Dodala jsem a zadívala se zase do země. Jelikož jsem na levé oko už z poloviny viděla, dokázala jsem nyní vytvořit mnohem hustší a větší srst čerstvé trávy a v něm několik květin, které se vydraly ze země.
Nakonec jsem se přestala z poloviny soustředit, abych jí mohla položit otázku a zároveň stále udržovat čerstvou trávu. "Ty jsi už něco tady lovila?" Asi hloupá otázka, ale při příchodu jsem toho moc neviděla.

Natočila jsem hlavu k otcovému uchu a tiše dodala pár slov, které jsem nestihla před naším příchodem. "Dobře, pokusím se, až budu mít klid na soustředění." Pronesla jsem tiše svém hlasem. Zazubila jsem se na něho, když mi odsekl pár slov. Jako by mi snad četl mé myšlenky. A čteš je?! Co ty zelenáči čteš? Křičela jsem na něho hlasitě a hlava pracovala na více jak sto obrátek.
Pohledem jsem se vrátila k vlčici a úsměv mi zmizel z tváře. Pozdravila a automaticky se nás zeptala na naše jména. Kdo jsem? Jedna nevýrazná vlčice. Jo a tohle je můj otec a ty zrazení ve tváři mám od něj! Zafuněla jsem ve znamení protestu. Udělal to totiž určitě schválně. Chtěla jsem se schoulit do malého klubíčka a dělat, že tu vůbec nejsem. Prostě mě ignoruj. Z počátku se mi moc nelíbila, tak asi jako většina vlčic. Protože prvně bude ze sebe dělat kámošku a pak obrátí o milion stupňů a začne být jako všechny ostatní. Já chci pryč, pryč odtud!
Otec se představil jako první a já doufala, že představí i mě. Prvně mi uděláš tohle na tváři a pak po mě chceš, abych se ukazovala cizí vlčici, no super. Podívala jsem se na ní pravým okem. "Taky tě zdravím." Šeptla jsem a prosebně se podívala po otci. Ten mě nejspíše ignoroval, tak jak to dělal po většinu času. "Lucy, jeho dcera." Dodala jsem o něco hlasitěji a pravým okem se dívala po okolí, kde bych mohla pláchnout. A v hlavě jsem rovněž přemýšlela jak, protože na mě byli dva, a když bych se zvedla a odešla, viděli by mě. Musela bych je nějak zaměstnat, aby… no ale oni se mohou zaměstnat sami. Jestli jim řeč nebude stát, určitě si nevšimnou, kdybych zmizela. A proto jsem jen tiše seděla a pozorovala okolní svět jedním okem. Až bude pravá chvíle, vymaním se. Celou konverzaci jsem nechala na otci. To on mě dotáhl k cizí vlčici a chtěl po mně, abych komunikovala. Já mu důrazně řekla, že nechci, takže ať si to teď pěkně vyžere sám. Mezitím bych se mohla soustředit na tu trávu.
Ukončila jsem veškeré své myšlenky a hádky ve své hlavě. Zadívala jsem se na trávu před sebou a soustředěně jí pozorovala. Jako obvykle udělala to, co už umím, povyrazila o něco více, takže žádná zněna. Hm, chce to něco jiného. Po chvíli soustředění jsem před sebou vytvořila malý trs čerstvé trávy, která zářila zelenou barvou. A uprostřed tohoto trsu se objevila malá sedmikráska. Spokojeně jsem se usmála. To by šlo. Hned na to, se mi do hlavy nahrnuly miliony myšlenek a informací či nápadů.

// VVJ , čekám na tebe a přitom ty čekáš vlastně na mě. :D

Cupitala jsem vedle otce a mírně zaostávala. Občasně jsem ho doběhla, když hned na to se mi o něco vzdálil. V tom se ale náhle zastavil a já udělala automaticky to samé. Co losi? Nevidím do levé strany. Otočila jsem celou hlavu, abych alespoň částečně viděla do leva. Celá jsem se pootočila, ale nic takového neviděla. Hm. Dokonce ticho zavládlo v mé hlavě. Myšlenky se někam vytratily, malá bohyně byla věčně pryč, s tou jsem ani nepočítala. Neměla jsem otci co říct na jeho slova. Jestli jsem byla po matce, nebo po něm, mi už vlastně bylo docela jedno. Matka si s klidem umře a ten druhý se ke mně chová jak k cizímu, takže nebylo zas tak moc o co stát a hádat se po kom jsem.
"Soustředit se? No dobře, ale na co se mám soustředit? Hlavou se mi honí miliony informací, nejsem si jistá, na co by se měly zaměřovat. To se mám soustředit na trávu?" Zeptala jsem se, protože ono se řekne, soustřeď se. Ale když nevím na co a jak, to už je horší. Posadila jsem se, zatím co otec čenichal okolo nás. Co zase hledá. Podrbala jsem se za uchem zadní tlapkou a hlasitě mlaskla.
Nakonec mě vybídl, abych šla s ním. Kam mě zase taháš! Protestovala jsem, ale žádnou grimasu jsem jeho směrem udělat nemohla. Obličej to nedovoloval. Jenže místo toho, aby mi ukázal něco nového, něco co se týká mé magie, si to zamířil k nějaké vlčici. Kdo to je? To je ta jeho nebo co? Mžourala jsem jedním okem po ní. "Otče ne!" Sykla jsem na něho tiše, tak aby to vlčice neslyšela. Zrovna teď jsem měla sto chutí se otočit na tlapce a s vysoko posazenou hlavou odkráčet pryč. Bože můj, vlčice. Broukla jsem si pro sebe. Proč to nemůže být vlk, proč mě nedovedl k vlkovi?! Sklopila jsem uši a otráveně ho následovala. Proč mi to dělá, je ještě větší tyran, než jsem si myslela. Otec se zastavil pár metrů od vlčice a já při všem tom protestování mu narazila do zadnice. Udělala jsem úkrok a postavila se k jeho boku. Otráveně a s jemně kyselým výrazem jsem si cekla na zadek vedle něho. Schválně jsem si sedla velmi blízko, abych se ho mohla nepatrně dotknout.

Ptala jsem se na hodně informací. Někdo by to bral možná jako výčitky, ale pro mě to byly pouze informace. Důležité informace, které jsem chtěla slyšet. Některé možná lepší neslyšet. Zavřela jsem pravé očko a levým jen mžourala po okolí. Viděla jsem jen pár barev, které nedávaly žádný význam, žádné spojení. Proto jsem oko nechala odpočívat a otevřela své pravé. Na Nailu jsem už nereagovala. Ještě bych zase něco řekla na jeho božstvo a domlátil by mě asi k smrti. Slunce je jenom jedno a to je na obloze. Konstatovala jsem si pro sebe.
Ani na jeho námitky o tom, že byl raněný, jako malý jsem nereagovala. Moc dobře věděl, že jsem líná a špatná lovkyně. A neustále mluvil o sobě, jak on to měl těžké. Prosím tě… raději mi tohle neříkej, nechci to slyšet. Leda bychom se zase hádali, kdo má a nemá pravdu a kdo je na tom hůře.
Škubla jsem sebou polekaně, když jsem cítila jeho chladný a vlhký čenich v mých rankách. Nakonec jsem se ale uklidnila, jelikož tohle byl asi jediný dotek, který mi kdy mohl věnovat. Hm, ani o tom nevíš, ale dotkl ses mě, tak zas tak hrozné to nebude. "Kdyby mi po každém tvém doteku zůstala rána nebo jizva, stále bych byla vděčná, alespoň za takový dotek." On mě asi nechápal a tuhle větu už vůbec ne. Nakonec se oddálil a já otevřela pravé očko.
Vyskočila jsem na tlapky a rozhlédla se kolem nás. Bylo zde docela ticho, ale otec se rozhodl jít zase dál. Ani jsem nevěděla, jestli mám jít také anebo se chce prostě rozloučit. Otočila jsem se k němu zády a doklusala ještě k vodě. V tlamě jsem měla divnou pachuť a tak jsem se ještě jednou znovu napila a ponořila si hlavu, aby jí chladná voda osvěžila. Tvář mě ustavičně pálila a tak jí voda dopřála chvíli klidu.
Nakonec jsem se narovnala a doklusala ke svému otci zpět. S posledním douškem vody jsem si propláchla tlamu a vyplivla vodu ven s jemným zabarvením červené barvy. Konečně jsem byla i čistá a umytá od krve. "Pro tvou informaci, Přežila jsem zimu, dvě sama. Tu třetí bych určitě zvládla, i kdyby na zaječích kostech." Dodala jsem ale bez jakékoliv arogance.
Zpozorovala jsem, že pod jeho tlapkami je tráva o mnohem zelenější, než pod mýma. Super zelenáči, klidně si to tajemství nech! Frkla jsem hlasitě a přidala do kroku.

//Východní Galtavar

Otevřela jsem oči a posadila se. No oči, spíše oko. Začala jsem hlasitě bručet ve znamení mého přemýšlení. Otázku položil tiše, ale mně neušla. Soustředěně jsem přemýšlela a na nic nepřišla. "Protože má ráda egoisty a věčně se mračící vlky?" S veselým hlasem jsem odpověděla a přemýšlela dál. "Nevím proč se před Nailou chováš jinak, než přede mnou." Zkonstatovala jsem a čekala na nějaké vysvětlení. Docela mi to vrtalo hlavou. Já byla jeho čistá krev. Jeho krev ve mě snad proudila i z větší části, než ta matčina. Možná proto bylo naše pření nesmyslné. Je to divné se hádat s někým sobě tak podobným. Nebo ne? Zeptala jsem se ve své hlavě.
V tom se mi do mysli přikradla malá bohyně. Vykukovala zpoza stromu. Lucy? Ozvala se tiše s velmi ostražitým pohledem. Nech mě být. Dodala jsem suše. Neměla jsem náladu na její blbé nápady a připomínky, co jsem zase komu řekla. Lucy, co se nám to stalo? Odfrkla jsem si hlasitě a zavrtěla hlavou. Jak nám? Snad mě ne? Ty jsi pouhý blud a výmysl mé fantazie. Divné, jak se vše propojovalo a i malá bohyně měla rány přes obličej. Vypadala divně, hubeněji, než kdykoliv předtím. Lucy zab ho! Zvolala hlasitě a já začala hlavou třepat do všech stran, abych její hlas už nikdy neslyšela. Po chvíli jsem přestala a soustředěně pozorovala místo ve své mysli. Nebyla tam, jako po většinu času.
"Nevím, co jsi dělal ve svých dvou letech, ale já nejsem ty. Nebo alespoň postavově a schopnostmi. Povahou možná jo, ale to je tak vše." Prosím tě, jak mám vědět, jak jsi lovil, když ji mě nosil někde hluboko v sobě jako pouhý gen, který ses jednou rozhodl předat? Podívala jsem se na něho pravým okem. Zrovna teď jsem měla tvář téměř bez výrazu. Nateklá tvář nedovolila udělat jakoukoliv grimasu.
"Ale mě je jedno na co jsi zvyklý ty. Výjimku bys své rodině mohl udělat. Květiny jsou krásné o tom žádná." Podívala jsem se pravým okem na přední tlapku, kterou zdobily sedmikrásky. "Ale ty mi tě nenahradí, cožpak to nechápeš?" Zeptala jsem se téměř se zoufalým hlasem. Byla jsem velkou nezbednicí, ale i já jsem potřebovala cítit jeho lásku v doteku. Tu mi ale neustále odpíral a mě to nutilo k jediné myšlence. Nemá zájem ti projevit lásku, to znamená, že tě nemá rad. Pokrčila jsem rameny. Jako by mi to začínalo být jedno. Starého vlka novým kouskům nenaučíš. A to jestli byl s Nailou jiný, milý a pozorný, jsem brala jenom za přetvářku.
"Já jen doufám, že jednou potkám vlka, který mi všechno co mi můj otec odepřel, nabídne s otevřenou náručí." Konstatovala jsem zasněně a představovala si svého prince. Tuhle větu jsem řekla, jako bych se bavila s nějakým známým a vůbec, jako by se nejednalo o otce.
Zvědavě jsem se na něho podívala. Nechal zde vyrůst pár květin a každá byla jiná. Různé druhy květin se zde objevily a nepatrná vůně s nimi. "Myslela jsem si to." Konstatovala jsem suše a nepřítomně. Jako bych čekala, že ani tohle mě prostě nenaučí.
Postavila jsem se a vyšlapala si v trávě malý a nepatrný důlek, do kterého jsem ulehla a schoulila se do klubíčka. Nebyla jsem o otci čelem, nýbrž bokem, tak abych na něj alespoň prostorově pravým okem viděla. Nikdo neví, jak nabyli své schopnosti u své magie. Nikdo ti neporadí, jak si magii procvičit a jak stavět základy pro její rozvoj. Povzdechla jsem si a hlasitě zafuněla a zabručela, když jsem se protahovala.
"Občas si říkám, jaké by to bylo, kdyby... no kdyby jsem se rozhodla zůstat s mým kamarádem. Byl by ten život jiný, lepší?" Nečekala jsem žádnou odpověď, pouze jsem konstatovala své myšlenky.

Jedna věc byla mé ego a druhá zase to jeho. Ani jeden nechtěl, ustoupil a mě se dosti nelíbilo dolízat za ním, když z poloviny věcí, které jsem mu vyčetla, si zavinil sám svým chováním. Neustále odměřený, chladný na povrchu.
Myslím si, že on moc dobře vědět, jak moc potřebuji doteky ke komunikaci. Přišlo mi, že mi je schválně odpírá, jako by se mě snad štítil nebo co. "Já no… nechtěla jsem říct tak hanlivá slova." Broukla jsem do čerstvé trávy, která se zde objevila jenom díky němu. Místo aby mi podal tlapku na udobření, se stáhl. Kolem tlapky se mi vytvořil náramek ze sedmikrásek. Smutně jsem jedním očkem koukla k hladině vody. Zvedla jsem se a s rozklepanýma tlapkami došla až k vodě. Byl natolik surový a nelítostný, že mu vůbec nevadilo, jak moc mi ublížil na tváři.
Sklonila jsem hlavu nad hladinu. Čerstvé rány se snažily zacelit, ale stále se jim to nedařilo. Špína, která se do ránek dostala, se nemohla za nic vyplavit. Zbývalo mi jediné. Vyčistit si rány sama, aby mi nezačaly hnisat.
Ponořila jsem hlavu do vody a tlapkou se snažila místa šrámu mnout, aby se otevřely a nečistoty vyplavily. V duchu jsem ho proklínala, jelikož takovou bolest jsem snad nikdy necítila. Po nějaké době snahy jsem to vzdala a už čistění rány nechala definitivně na krvi. Ta mi nepříjemně stékala do levého oka.
Nakonec jsem se napila a odebrala se zpět k němu. Tichými kroky jsem se blížila a obcházela ho se slovy "Říkáš, jak slabý a špatný lovec jsem. Přitom mě téměř připravíš o oko. Teď je celé nateklé a nějakou dobu potrvá, než se rány zahojí. Myslíš, že se mi teď bude volit lépe?" Popíchla jsem ho, ale žádný arogantní hlas ode mě nevyšel. Pouze tázavý. Teď ulovím fakt velký kulový.
Nakonec jsem se ležérním krokem vrátila zpět na místo, kde nechal vyrašit lepší trávu. "Mohl, ale neudělal jsi to." Broukla jsem tiše a zavřela obě oči. Celá tvář mi brněla v nepokoji a byla v jednom ohni. "Kdybys nám někdy projevil trošku lásky… v nepatrném doteku, nemusela bych mít tak bezvýznamný záchvat zlosti." Konstatovala jsem čirou pravdu. To se tak chová i k Naile? To se jí nedotkne, protože je to bručoun nebo co? "Kdybys mě chytil a objal, neřekla bych o tobě takové věci." Vyplivala jsem ze sebe. Mluvila jsem klidně, tiše, snažíc se otce přimět k přemýšlení. Jenže on mě zklame, tak jak se to dalo čekat. Vždyť není schopen se tě tlapkou dotknout, jen když musí. Když tě nesl. V hlavě mi to zase šrotovalo všemi směry. "Proč mi nepomůžeš s magií. Mám tu samou jako ty, ale umím velký prd." Dodala jsem ještě tišeji se stále zavřenýma očima.

// Východní hvozd, pardon, dříve jsem nemohla :) a jizvy budou! Jak bude mít noxík čas.

V jemném houpání a občasném drkotání, jsem sic přicházela k sobě, ale nic moc to nebylo. Neustále tupá bolest zabraňovala, tomu, abych se probrala úplně. Byla jsem mu neuvěřitelně zavázaná. Můj otec byl velmi silný a statný vlk, ale po mnoha zraněních už byl docela bolavý na hodně místech a tak pro něj rozhodně nebylo jednoduché mě nést. Nejspíše měl dosti velké bolesti, ale ty já měla taky. V hlavě se mi honilo spousta věcí, ale jedna z nich byla, že si to u mě podělal tou mega fackou. Druhá, že si o něco polepšil tím, že i přesto všechny nese svou dceru na zádech někam k vodě.
S posledními zbytkami síly, jsem se snažila uchytit jeho krku, abych neklouzala do stran. On bojoval s mou tíhou a já se svou sílou. V tu chvíli jsem si uvědomovala, o jaké síle to hovořil. Proč je pro mě tak důležité mít svaly na tlapách. I přesto všechno, jsem nevěřila, že by někdy svaly naběhly i po požití masa.
Vydala jsem ze sebe menší povzdechy ve znamení bolesti. To už jsme ale dorazili k jezeru. Otec mě šoupl rovnou do vody. Na těle jsem cítila chlad, který prostupuje skrz huňatou srst. Ta se snažila stáhnout a přitisknout se k tělu, aby mi ušetřila další drnkotání zubů. Začala jsem sebou nespokojeně mlít, jelikož mi chlad prostoupil až na kůži a přes ní se dral do svalů a kostí. Hlavou jsem sklouzla na pár vteřin pod hladinu. Čenichem rovnou napřed. Hlavu jsem měla těžkou, jako by mi na ní sedělo celé stádo losů. Nakonec mě ale voda vdechnutá do čenichu donutila se vymanit ze spárů vody.
Švihnutím jsem dostala hlavu ven z vody a hlasitě zakašlala. Celé tělo se mi drnkotalo. Nebylo to až tak zimou, jako spíše špatnou reakcí. Bože, kde to zase jsem. S rozklepanými packami, jsem se snažila postavit. Pár marných a nemotorných pokusů. Spíše to vypadalo, jako bych se právě narodila. Voda kolem mě byla zčeřená do rudé barva. Losí krev se ze mě sama smyla a pár kapek, přibylo té mé.
Nemotorně jsem čvachtala ve vodě, abych se dostala na břeh. Z ran na tváři se vydral další přísun krve. Jedno oko jsem měla téměř zavřené. Rány neskutečně bolely, svědily, štípaly a hlavně samy opuchávaly. Proto se mi víčko samo zavíralo níže a níže.
Doplazila jsem se opileckou chůzí k otci. Těsně před ním, jsem se zastavila a jedním oken se na něho podívala. "Stejně jsi srab." Vydala jsem ze sebe, jelikož to že mě uhodil, bylo srabácké, alespoň pro mě. Nebrala jsem v úvahu to, že jsem si to nasloužila.
Nakonec jsem si lehla před něho a hlavu si položila do trávy a bolestivě sykla. "Ale to, že jsi mě sem donesl, pro mě znamená něco víc. Proto odvolávám veškerá slova, která jsem o tobě předtím řekla." Znovu jsem je nechtěla jmenovat. Tohle byla mimo jiné omluvila, ale v mém podání.
Natáhla jsem k němu tlapku a čekala na zpětný dotek, který by znamenal, že je vše v pořádku a obou stranně odpuštěno. Na tváři jsem měla laskavý možná trošku prosebný a doufající úsměv.

Tma odeznívala a místo ní nastupovaly barvy duhy. Kroužily kolem mě a celou mě pohlcovaly.
Do toho jsem začala skákat z jedné barvy na druhou. "Awi!" Křikla jsem a skočila na modrou barvu. Chvíli jsem na ní stála a vrtěla ocáskem do všech stran, dokud se mi pod tlapkami nezačala modrá barva topit. Stala se z ní nějaká bažina či co. Raději jsem rychle uskočila do strany. Jenže každá barva, na kterou jsem skočila se mi pod tlapkami začala bořit. Panicky jsem se ohlížela do všech stran. Nakonec jsem s mocným křikem propadla skrz obrovskou díru. Tvrdě jsem dopadla na zem. Zvedla jsem pohled a přede mnou jsem uviděla bílé tlapky. Pohled jsem zvedla o něco výše a uviděla bílou srst. Napadla mě jedna jediná věc a to má matka. Podepřela jsem se na předloktí a zadívala se do milé tváře. Zelené oči mé matky zářily. Ani né tak radostí, jako spíše zlostí. "Nasekala bych ti na zadek." Ozvala se mocným hlasem. Nechápavě jsem se posadila a prohlížela si okolí. "Proč?" Odsekla jsem. Na to ke mě přispěchala a ohnala se zuby. "Chováš se ke svému otci jako největší egoista na světě." Zahřměla. Já se na ní pochybovačně podívala. "Že to říkáš právě ty." A bác, další úder tentokrát od své matky. Upadla jsem někam dozadu a svištěla si to vzduchem. Tělíčko malé vlčice, tedy mě si bezvládně leželo vydáno na pospas mému otci. To jestli mě tu nechá takhle, nebo alespoň zahrabe, aby mě nebylo vidět, bylo jenom na něm. Možná to takhle bylo i kdysi. Kdysi, ta rvačka mezi rodičemi. Možná jeho mocná tlapa opravdu matku usmrtila, nebo tedy to zranění, na které umřela.
Mírně jsem procitla. Pootevřela jsem oči a viděla jenom divné mlhavé barvy a nepříjemná pocit za zátylkem. "Um." Vydala jsem ze sebe a rozloučila se zase na dobu neurčitou. Probrání bylo opravdu velmi krátké. To že si mě otec přehodil přes záda, ale né doslovně, jednoduše mě nějak dostal na svá bedra a rozhodl se mě odnést k vodě, bylo více než šlechetné. Bohužel o tom jsem já teď nevěděla a netušila co se děje.
Netrvalo dlouho a já zase přicházela k sobě. V tlamě jsem měla zcela vyschlo a jemný pach krve, která se téměř zacelila na jazyku byla stále cítit. Pootevřela jsem jedno oko. Slyšela jsem dýchání. Nepatřilo mně, já nebyla zadýchaná, ale naopak mému otci. "Busdu." Chtěla jsem mu něco oznámit, ale jazyk mě neposlouchal. Znovu jsem se snažila si dát myšlenky do kupy, abych mohla odpovědět. "Budu zvracet." nakonec jsem oznámila a nahla se do strany, abych otci nepozvracela záda nebo hlavu. Hned na to se ozvalo hlasité natahování a poté tak známý zvuk zvracení, když se proud z části stráveného jídla vrací ven.
Po vykonání potřebě, jsem se vyčerpaná naklonila zpět na jeho záda. Hlavu jsem si položila někam mezi jeho lopatky a nechala se ukolébat v rytmu jeho bolavé a chůze. Najednou jsem mu toho chtěla tolik říct. Chtěla jsem se mu omluvit, ale nebyla jsem prozatím schopná. Přední tlapky jsem téměř vůbec necítila a zadní jenom mírně.
Mezitím mi z ran na tváři tekly nepatrné kapičky krve. Téměř nešly tak moc vidět, byly jen o odstín či dva tmavší, než původní zachvlá krev.

// VVJ

// Hm, dosti mě to láká, takže asi ano. Bude mít památku na otce, když jí nic jiného odkázat nemůže.:D