Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Řeči Elisy mi šly jedním uchem tam a druhým ven. Ono se ani nijak nedalo soustředit na ní, když jsem zde měla své sourozence. Všechno jsem jí odkývala, i když jsem nevěděla na, co jsem právě kývla. "Nemusíš mít strach, mě váš les absolutně nezajímá. A ani váš úkryt. Jediné co mě zde zajímá, jsou mí sourozenci." Vysvětlila jsem jí dosti jasně, jelikož její absurdní zákazy mě dosti zarazily. Mě váš zablešený úkryt vůbec nezajímá. Ještě bych tam mohla vidět tvůj výtvor, který nazýváš svým potomkem. Odkašlala jsem si a pozorovala její ladný krok při odchodu. Ještě pronesla, abych zde potkala otce. Pokynula jsem hlavou. "Pošlu ho sem, měj se." Vyprovodila jsem jí pohledem do doby, dokud mi nezmizela z očí. Fajn a teď zpět k sourozencům. Na oba dva jsem se zazubila. Byla to konečně chvíle, kdy jsme byli sami a mohli si všechno říct.
Jenže Nesson začal jako první. Asi mu pomalu docházelo, že Elisa se vůbec nezměnila. Nevím, co ho vyprovokovalo k těm slovům, které právě řekl, ale mě potěšila. "Jednu věc nechápu a to tu, že jak jste mohli jít k ní? Propánička, ona je pořád stejná. Nechápu, jak může mít vlastní potomstvo." Zamračila jsem se, jelikož smečka by jim měla poskytovat zázemí a né je trápit v tom, že se bojí o vlastní kůži. Pozorovala jsem Nesse, jak kráčí k hranicím, která byla tak blizoučko. Dobře, ale to jenom k vůli vám. Podívala jsem se na Amelis a udělala to co Neeson. Posadila jsem se téměř naproti něho. Očekávala jsem, že Amelis zůstane s námi a proto jsem tu udělala místečko i pro ní. Úmyslně Amelis, úmyslně. Podotkla má hlava.
"No Nessi, nevím, jak to bude s tou odplatou." Začala jsem a přitom vrtala tlapkou v zemi. Tak mu to řekni. "No víš, nedávno jsem potkala otce." Zvedla jsem pohled, jestli mu to náhodou nedojde. "To s otcem jsem se nepohodla. Takže z toho vyplývá, že se neudržel." Zvedla jsem tlapku a ukázala na čenich. "Ale můžu si za to sama, vždyť víš, tlama mi mele a řeknu všechno, co si myslím." Ujistila jsem ho, aby byl v pohodě.
Povzbudivě jsem se na něho podívala a pak na Amelis. "Pojď k nám." Vybídla jsem jí. "Hrozně ráda vás vidím. Tak povídejte, přehánějte. Jak se vám daří? Co vlčice?" Podívala jsem se na Nesse a hned na to na Amelis. "Co vlci?" Povzbudivě jsem na ně mrkla. Neuvěřitelné, že i my se konečně zase potkáme.
"A jak se vám tu vůbec daří, pod vedením diktátorky Elisy?" Oba dva jsem si prohlédla. Ani jeden mohl vypadat lépe. Pěkně krmení a živení. Jen jestli jim nějak neubližuje.

Začínala jsem se obávat toho, že Amelis Nesse nenašla anebo se na mě oba dva vykašlali. Očima jsem těkala ze strany na stranu. Elisa nebyla společnice, kterou bych si přála a ona to se mnou měla nejspíše stejně. I přesto zatím panovala jakási nostalgie a klid z obou dvou stran. Elisa mi jenom potvrdila, že mají vlčata. Asi bych měla pogratulovat? Taková věc mi nepřišlo zrovna vhodná a slova mi kladla značný odpor, než aby se vydrala ven z hrdla. Proto jsem jen bezmyšlenkovitě zírala do lesa a prostě čekala.
V tom se z lesa vyřítila Amelis a mě se velice ulevilo. Že ti to trvalo! Zamračeně jsem pozorovala blížící se Lis. Nesse jsem zatím neviděla a tak jsem usoudila, že přijde později, nebo v lese není. To bych tu pak čekala zbytečně.
Lis se rozmluvila a Elisa začala mluvit, jako bych jim chtěla přebrat celé území. Dovolila jsem si vstoupit do rozhovoru. Byla jsem jistý nestraník a vlastně i návštěvník. Mohla jsem si kafrat, co jsem chtěla. "Nepřišla jsem vám to zde zničit nebo ohrozit smečku Eliso." Dodala jsem, hned jakmile ona domluvila. Na rozdíl od Lis jsem si mohla dovolit mírně provokovat či oponovat. Amelis byla v její smečce a tedy jí musela poslouchat. Jak jí znám, nejspíše začne koktat a omlouvat se.
Já v jejich smečce nebyla. Elisa sice byla alfou a já jenom tulákem, ale nijak mě má slova nemohla ovlivnit. Leda že bych dostala výprask.
Po chvíli se z lesa vynořil i Ness. Začala jsem vrtět ocasem ze strany na stranu a usmívat se jako blázínek. Postavila jsem se a čekala, až přijde ke mně. Nečekala jsem, že mě Nesson svalí na zem a tak jsem při pádu jemně vyhekla, no spíše vypískla. Se smíchem v hlase jsem se snažila mluvit, ale nešlo to. Slova se mi zasekla v hrdle. Užívala jsem si olizování. Byl to můj nejmilovanější brácha a on to moc dobře věděl. Z těch tří bratrů mi byl nejblíže on. A Amelis je sestra. Dodala jsem tiše v hlavě.
Po chvíli Ness ustoupil a já jen zvedla hlavu a nechápavě se na něho podívala. Jako by ho něco snad zarazilo. Zhoupla jsem se a posadila se. Zeptal se mě na jizvy. Musím jít k řece a pořádně si je prohlédnout. Podívala jsem se na Elisu a tiše špitla směrem k bratrovi. "Řeknu ti to později." Mrkla jsem na něho a přiskočila k němu.
"Jestli je to takový problém, že zde jsem, můžu zajít za vaší hranicí smečky, což je asi dva nebo tři metry doprava… a povídat si s tebou přes hranici. Pokud bych zde nemohla zůstat anebo kdybys nemohl opustit území." Dodala jsem a s povyskočením jsem se mu zavěsila na krk. Chvíli jsem visela hlavou dolů a poté spadla na zem, když mé tlapky neudržely mou váhu. Hrozně ráda tě vidím! Chtěla jsem se ho začít vyptávat a vůbec blbnout s ním. Jenže za přítomnosti Elisy, tedy jejich alfy to nebylo možné. Byly to i soukromé věci, které nejsou pro cizí uši.

Koutkem oka jsem pozorovala, jestli se Lis konečně nevynoří ze spáru lesa a nepřivede mi konečně bratra. Popravdě, vždyť říkala, že by zde měl být ochráncem a že přijde jako první. Fajn, nestalo se. Přešlápla jsem si a pohled zapíchla do nadějného místa. Ale ono nic, byl to jenom strom, který byl nejspíše spadlý a jeho větve se občasně pohly. Tak nic. Tetička Elisa se o tebe postará. Olízla jsem si velmi pomalu čenich. To nevadí, já si to čekání zpříjemním i sama, když mě zde necháš samotnou. Ale takovou radost, mi asi neuděláš. Vdechla jsem čerstvý a svěží vzduch.
"Jo jasně, Lis." Vrátila jsem se zpět od menšího rozjímání. Ohlašovala, že je doma ne? Nebo to musí nahlásit každý krok, nebo jak to tu chodí? Na to jsem moc nereagovala. Nebylo jak. Netušila jsem, na jaká pravidla jsou zde zvyklí. Elisa mohla mít svá speciální pravidla. "Přesně tak. Přišla jsem jenom za svým bratrem, jinak bych zde ani nepáchla." Odvětila jsem jí na její hořkou odpověď. "Protože jste zde jako smečka." Dodala jsem s jemným cynickým úsměvem, který jako lusknutím oříšku změnil na bezvýznamný výraz. Zatím co ona se pousmála, já se jenom ošila. Kde jste. Pohledem jsem se vrátila zpět do útrob lesa a čekala na vysvobození.
Pokynula jsem hlavou. Ono tahle otázka na to jak se jim vede, byla i docela zbytečná. Jak na Lis, tak i na Elise, šlo hodně poznat, že přesně tohle jim sedí. Pravidelnější přísun potravy a společnost více vlků, v kterých můžete vidět oporu a ochranu. Více vlků, více ubrání.
Znovu jsem se ošila, tentokrát s nepříjemným pocit, jelikož tetička Elisa si mě prohlížela. Ohnivýma očima. "Nenašla." Dodala jsem a potvrdila tak její úsudek. "Byla jsem docela dlouho za hranicemi Gallirejské země. No popravdě to tam taky není nic moc. Takže jsem se vrátila. Naposledy, co jsem byla ve smečce, byla Borůvková, než se rozpadla." Bolestivé téma, které ale docela slušně odeznělo. Dlouho jsem na minulost smečky nemyslela. Hm, mohla by ukázat ty své ratolesti. Ale ona je nejspíše bude mít někde ukryté v jeskyni. Koutkem oka jsem se podívala za ní. Ale žádné malé chlupaté kuličky tam nebyly. Těžko by je brala na procházky po území, když zasahuje při nově příchozích. Zkonstatovala jsem. Znovu jsem nasála pach zdejší krajiny. I vlků tady asi bude dost, podle toho smrádku, co si tu pěstujete. Zazubila jsem se při své myšlence.
"Slyšela jsem, že máte mladé." Pozvedla jsem obočí a pohled k ní, aby řeč nestála.

Mlčky jsem seděla opřená zády o strom. V lese bylo opravdu ticho a klid. Amelis zmizela v lese a já tupě civěla za ní, abych jí viděla, kdyby náhodou vyklusala zpět. Prosím vrať se, prosím vrat se! Chtěla jsem vidět její béžový kožich jako první. Odkašlala jsem si a zavrtěla se, přičemž jsem se podrbala zády o strom. Bylo to velmi příjemné škrabadlo. Jenže do čenichu se mi dostal pach mě velice známý. Ona už je tady? Pohledem jsem hledala Elisu. Mé hrdinské řeči trošku opadly, jelikož jsem tu byla chvíli sama a měla jsem čas si všechno zase promyslet. V tom se Elisa vynořila. Až ve mně hrklo, když jsem uviděla její rudé oči. Zhoupla jsem se z ležérního sedu do normálního, abych nepůsobila nějak neurvale a snad aby jí to nedráždilo. Když budu mluvit s výše postaveným viď Lis. Menší úšklebek a hned na to jsem jí věnovala zkoumavý pohled. Tak se ukaž. Hm, pěkná stavba těla, asi se živíš dobře a daří se ti dobře. Tak uvidíme, co máš v hlavě. Začala mluvit jako první. No, co bych tu tak mohla chtít? Vy to určitě berete, že chci hned do smečky, ale to pr! "Taky tě zdravím Eliso." Odvětila jsem jí s poměrně velmi příjemným tónem. Přeci jen mohla být jiná a proč jí škádlit hned od začátku. Podrbala jsem se za uchem zadní tlapkou a hned na to se narovnala.
"Lis mi řekla, že je ve vaší smečce Ness. Hrozně ráda bych ho viděla, jelikož jsme se strašně dlouho neviděli. Dovolila jsem si zde sednout a počkat na něho, dokud mi ho Lis nepřivede, abych nenarušovala vaše soukromí." Začala jsem velmi řečnicky a kdo by neznal mou povahu, myslel by si, že jsem opravdu tak elegantně vychovaná. "Přišla jsi mi zpříjemnit čekání?" Zeptala jsem se a pohlédla do rudých očí. Byly jako žhnoucí plameny. Ono vlastně žádné čekání ani být nemusí, když bys mě vynesla v zubech. Konečně by mě někdo zase nesl, po dlouhé době. Trošku divný humor, vedla má hlava.
Povzdechla jsem si. Přinejhorším počkám za tou hranicí, která je ode mě asi tři metry. Pozvedla jsem obočí. "A daří se vám tu dobře?" Otočila jsem na ní svou hlavu a nezaujatě si jí prohlédla. Jestli má vážně vlčata, vypadá hodně slušně.

Lis mi položila tlapku na mou tlapku. Prvně jsem nechápala, o co se jedná. Pak promluvila a snažila se mě krotit. Pousmála jsem se na ní a udělala to samé gesto jako ona mě. "Lis, i výše postavený vlk, je jenom vlk. Nejsem ve vaší smečce, takže není natolik důležité, jak moc koho respektuji." Každý z mého okolí mě totiž považoval za mladou, hloupou a nerozvážnou. Nikdo nevěděl, že v hlavě to mám v pořádku, ba někdy myslím možná i trošku víc než ostatní. Tohle jsou základní má práva sestřičko. Byla větší, ale v některých věcech, jsem byla dospělejší o chloupek já. Nebyla jsem zas až tak podřízená svému okolí jako ona. Byla jsem tulákem a ještě hodně dlouho nejspíše budu. Než dozraji do bodu, že jsem zase vhodná do smečky.
"Amelis, víš, že jsem horká hlava a nic takového ti slíbit nemůžu. A už vůbec, nechci, abys měla problémy ještě ty." Ťukla jsem našimi hlavami o sebe. Proto bylo důležité, aby odešla, pokud se něco má stát, nebude to mít na triku. Elisa mě ani nepozná. Vždyť by nevěděla, ani jak jsem vypadala, jako vlče prosím tě. Odtáhla jsem se a opřela se zase o strom zády. Rozvalila jsem tlapky a pozorovala Amelis a její ustaranou tvář. Jako by se najednou změnila v kamennou a ustaranou vlčici. Jen po tom, co jsme přešli hranice. Lis mě dokonce poprosila, ale já jenom tvrdohlavě zavrtěla hlavou. Jakmile si něco umanu, necouvnu a to by měla vědět. Kdyby něco, skočím za vaší hranici. Hlasitě jsem si povzdechla a přetočila oči v sloup.
"Jasně že zůstanu tady. Nemám ani chuť vám to tu prolézat, když jsem nemluvila s výše postaveným, jak jsi řekla ty." A přitom jsem si rázně odplivla. Bylo mi jasné, jak moc vznešené alfy tady asi jsou. Fujtajksl. Amelis mě upozornila, abych se chovala slušně. Protočila jsem na ní oči. Zmiz už do toho lesa! Křičela moje hlava. Jen to čekání prodlužovala a můj pach se mohl klidně nést lesem.
Uvolnila jsem se, když Lis zmizela v lese. No konečně, že to trvalo. Znovu jsem protočila oči a uvolnila se úplně. Až na ten puch, by to tu mohlo být pěkné. Každou chvíli jsem očekávala hrdého člena smečky, který se jako tornádo přiřítí, srazí mě k zemi a začne na mě hulákat tu jejich směšnou scenérii. Jsi na území smečky! Jeli ti život milý, vypadni. Při mých myšlenkách jak dělala různé grimasy a nafukovala tváře. Já jsem alfa, bla bla bla. Já jsem beta, bla bla bla. Znělo mi hlavou. S úšklebkem jsem se zahleděla do lesa.

// Řeka Mahtaë

Chvíli jsem tiše kráčela vedle sestry. Ale i její kroky byly o něco delší než ty mé a já zaostávala. Proto jsem občasně přidala do kroku, abych jí alespoň dohnala. Samotná Amelis neměla o smečkách přehled. Nejspíše jsem tedy neměla to štěstí, abych na nějakou narazila. Je taky možné, že kolem nich proplouvám a vůbec o tom nevím. Je totiž dost míst, kde jsem dlouho nebyla. Od svého návratu, jsem se potulovala převážně ve známých šlépějích. Pokynula jsem hlavou. Přičemž jsem si promítala v hlavě setkání Lis a smrti. Jak se po sobě sápou a temná vlčice se u toho směje. Škodolibý je každý. Jen né každý, si to může dovolit tak jako ona. Letmo jsem se poohlédla na sestru.
S blížícími se kroky k lesu, jsem začala cítit docela silný pach smečky. Smrdíte na sto honů, to ti povim. Nechtěla jsem hlasitě hanit smečku, kterou si má sestra vybrala. Důležitější než jejich smrad byl fakt, že se jí zde daří dobře. Což je vlastně pravda. Pohledem jsem si prohlížela obraz, který se naskytl přede mnou.
Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. Tohle jsem Lis nemohla slíbit. "Jestli přijde s tím svým namyšleným a arogantním tónem, nemysli si, že já budu jiná. Alfa nealfa, já si jí moc dobře pamatuji, jaká byla. I kdyby mi měla ocas urvat a nacpat mi ho do chřtánu. Mocnější úder, než otec mít nebude." Dodala jsem, aby se Lis prostě připravila, že asi neshody budou. Škoda, že není někde na lovu. Nebo mohla by být u těch svých vlčat. Broukla jsem si pro sebe. Zastavila jsem se těsně před lesem. Ten značil, že zde už jsou jejich hranice. Překvapeně jsem se podívala na Amelis, která zavyla. Já teda rozhodně výt nebudu. Usoudila jsem a překročila naschvál hranici. Udělala jsem ještě pár kroků do lesa. Pohled jsem stočila k Lis. "No, tak to není zas tak dlouho. Zima netrvá nikterak dlouho a podzim byl nedávno." Dodala jsem, jelikož tohle mi nahnalo větší obavy. Jedná se totiž o nově založenou smečku, která není v plném proudu ani jeden celičký rok. Od podzimu, taková chvíle Lis.
"Budu tady." Cekla jsem si na zadek. A zády se opřela o strom. "Jdi najít Nesse. Kdyby přeci jen Elisa přišla dříve než ty a vynesla mě v zubech, počkám u řeky." Dodala jsem a uvelebila se.

Přikývla jsem a soustředila své slechy někam za sebe. Pořád jsem měla pocit, že slyším hluk. Šramocení, nebo něco podobného. Možná ti už fakt přeskočilo. Konstatovala jsem sama pro sebe. Taky by se mi líbily takové povinnosti. Broukla jsem si sama pro sebe a na lis mrkla. A vida, takže se o svá vlčata nestará co. Hm, ale u nás to taky nebyl žádný med. Matka věčně v tahu otec taky. Jasně měli spousty práce. Taky se o nás staral někdo jiný. "Ness byl vždy šikovný. Překvapuje mě, že až takto. Nejspíše taky pěkně dospěl a zvlčel. Víš jak to myslím, samý sval a samá šlacha." Usmála jsem se a v hlavě si ho zhruba představovala. Určitě je dosti svalnatý a mrštný. Jinak by nebyl ochráncem. Přišel by tam vlk, Ness by ho chtěl vyhnat a ještě by dostal do čenichu? Hm, to asi ne. Usoudila jsem z jejich slov.
"Já vím, ale do jaké smečky se přidat? K Elisa? To se raději vrátím tam, odkud jsem přišla. A žádnou jinou jsem nepotkala." Otec se sice zmiňoval o svých známých. Přeci jen bych tam raději ale zašla s ním, než tam jít sama a při útěku volat "Jsem dcera Saviora". Docela vtipná myšlenka. Ironicky jsem se pousmála a svou myšlenku a slova spolkla. Rozpadne se tak rychle, že ani nestačíš otevřít tlamu, abys jí držela zuby. Tohle by jí mohlo ranit a proto jsem se rozhodla nic takového nevyslovovat.
Naslouchala jsem popisu smrti. Tak nějak jsem si jí i já představovala. "Taky bych za ní někdy mohla zajít. Pokecat o životě, možná si vytrhat pár chlupů. Je arogantní co?" Konstatovala jsem a představila si povýšenou smrt. Pche. Zuřivě jsem zaťala drápy do země a po chvíli je povolila.
"Jasně že půjdu s tebou. Podívám se, kde že to vlastně teď žiješ a co považuješ za svůj nový domov. A vlastně, jak dlouho ve smečce jsi?" Dodala jsem a postavila se také. Doklusala jsem jí a zařadila se k jejímu boku. "Počkám tedy na hranicích. Hlavně mi ho prosím tě sežeň." Dodala jsem s úsměvem. Je to hodně dlouhý doba, co jsme šly my dvě jako sestry bok po boku. Měla jsem z toho hodně příjemný pocit. Doslova mě to uklidňovalo. Je to fajn. Elise nic neříkej. Nerada bych potkala jí a pak až bratra. Chci prvně vidět bratra, než mi zkazí náladu.

// Za Amelis - Asgaarský hvozd

Přitakala jsem Lis. Byl zvláštní, jako by všechno zahodil za hlavu a bylo mu úplně jedno, co se s ním stane. Nerozuměla jsem tomu, proč byl takový. Hned na to jsem zase vrtěla hlavou, ve znamení ne. "Neviděla, jenom Sigyho, tátu a teď tebe." Rozhlédla jsem se kolem nás. Měla jsem pocit, že nás někdo sleduje. To bude určitě ta šedá, ta divná vlčice. Odfrkla jsem si hlasitě a pohledem se snažila dohlédnout za sebe. Dostanu tě. Ale ani tam vlčice nebyla. Možná se někde krčila jako já. A pak zaútočí. Pomalu se vracela má paranoia, ohledně toho, že mě chce někdo zabít.
Vážně pochybuji, že se Elisa změnila natolik, abychom si s ní sedli, nebo tedy alespoň já. Oponovala má hlava. "Takže jsi ve smečce od ní… ale přitom jí nevídáš?" Řekla jsem se smíchem, který jsem se snažila zakrýt. Tak to pak chápu, že tam dokážeš žít. Odkašlala jsem si a uklidnila svůj hlas. Nebo jsem se spíše zarazila. Ona, oni mají vlčata? Představila jsem si malé šedé koule, které chrlí oheň. Když se měla starat o nás, nikdy to nedopadlo moc dobře. Bych se divila, že se umí postarat o ty své. Elisa jako matka jo? Hm, to je hodně zajímavé téma. Vlastně bych je chtěla vidět a taky jí, jak se k nim chová. No moment, jí vlastně ani vidět nechci. Měla jsem za to, že by mezi námi byly velké rozpory. Bude ještě více namyšlená.
"Hm, to si moc nedokážu představit." Oponovala jsem a snažila se zakrýt hořkost v hlase. Jelikož Lis mi chtěla naznačit, že jí právě možná vlčata změnily. Ale co když ano? Co když jí teď jenom křivdím? Ne blbost. Já mám pravdu.
Zcela jsem vypustila historku o tom, jak se dostala do smečky. Prostě jsem měla v uších imaginární špunty a ty všechno zahlušily. "Mohla bys ho zavolat? Hrozně ráda bych viděla svého bráchu. A on se teda stal ochráncem? Více pyšná bych na něho být nemohla." Hrdě jsem vypnula hruď. Vypadalo to, že jsem na tom teď nejhůře ze všech vlčat. Ale já si založím vlastní smečku. Ujistila jsem se ve svém plánu.
"Kdyby se tam doplazila Elisa, vyškubeme si chlupy. Ale jestli bych mohla vidět bratra, stojí to za to." Dodala jsem s letmým úsměvem na tváři, i když vnitřně jsem to myslela smrtelně vážně.
Nakonec jsem uslyšela přesně slova otce. Jo smečka je fajn, ale nejsem asi ještě připravená se zase vrátit a předat někomu svou důvěru. Přeci jen rozpady smeček nebyly nikdy jednoduché.
"Možná zase jednou svěřím svůj život smečce, aby mě nakonec mohla zase zklamat." Dodala jsem sarkasticky. Ale právě smečka mi hodně chyběla.
Na mysl mi Lis navodila Meadow. Úsměv se mi rozzářil. Její jméno bylo příjemné slyšet. Vlčice, která měla mé srdíčko vždycky otevřené. "Jasně že ano. Jsem ráda, že i ona je v pořádku." Pátrala jsem v mysli, na poslední vzpomínky. Přitom jsem vypustila další slova. Zaslechla jsem až něco o smrti. "Jaká je? Jak vypadá?" Dolovala jsem z ní informace. Jasně smrt je zlá a kecy, žvásty. Chtěla jsem to slyšet ale od někoho, kdo se s ní přímo setkal.
Pokynula jsem hlavou a otočila se za sebe, kde jsem viděla les. Hm, takže tam je teď tvůj nový domov.

// Co ty tu zase děláš! :D Nech sestry aby pomluvily otce. :D

Oba dva tak dospěli! Amelis a Sigy. Jsou dospělí! Táta zestárnul a já. Hm, já. Já jsem pořád stejná. Malá, nevyzrálá a uřvaná. Zhodnotila jsem nynější rozpoložení. A taková budeš na vždy. Prohodila malá bohyně v mé hlavě, jako by se nic nedělo. Zvědavě jsem pozvedla obočí. No ne, ty ses pěkně vybarvila. Konstatovala dál a já se na ní zuřivě podívala. Kdybys byla alespoň někdy užitečná, byla bych ti fakt vděčná a vypadni. Křikla jsem na ní a zatřepala hlavou. Poslední obraz, který jsem s ní viděla, byl, jak ležérním krokem odchází a cpu se bobulemi.
Začala jsem se naplno věnovat Amelis. Tohle mé jednání a hádky v hlavě trvaly jen opravdu krátce, takže by si toho ani nevšimla. "Hledala jsi mě? Já vás taky všechny hledám. S tátou to dopadlo, jak vidíš a ze Sigyho jsem neměla až tak dobrý pocit, jako by mu snad bylo všechno jedno, ale to je asi na další povídání." Uznala jsem a pomalu sunula svůj zadek k zemi. Tlapkou jsem jemně hrábla do země. Ta byla poddajná a měkká.
"Jde vidět, že se ti daří." Usmála jsem se od ucha k uchu. Měla prostě dobrou formu a o tom se nedalo vůbec debatovat, kdyby mi to chtěla vyvrátit. Když ze sebe vyhrkla něco o smečce, automaticky se mi semkly slova od otce. Jasně, vždyť on to říkal. Elisa a Arcanus. Hned na to, mi to i potvrdila slovy. Udělala jsem posměšnou grimasu, když jsem slyšela zase jméno od Elisy. Proboha, jak ona může mít smečku, to vážně nechápu. Vždyť ani ostatní ji moc neměli v lásce ne? Proč sis tedy vybrala ji? Podívala jsem se na Amelis podezřívavě. "To ti gratuluji, ale jak vycházíš s..." Kdybych řekla její jméno musela bych zase dělat grimasy. Proto jsem se zeptala na oba dva. "alfami, tedy hlavně ty víš s kterou." Koutky mi spadly směrem dolů a z úsměvu byl pěkný úšklebek. Ona a alfa. Vůbec mi to nešlo do hlavy. Asgaarská? To je přesně ta, o které mi říkal táta. Hned na to jsem ale velice zpozorněla. "Ness?" Můj nejmilovanější bratr, abych to uvedla na pravou míru. Jeho jméno se mi doslova zadrhávalo v krku a dělali mi problém ho vůbec říct. "Hrozně ráda bych ho chtěla vidět." Dodala jsem jen tak do větru a poslouchala její další otázku. Popravdě se mi zdálo, že Amelis hodně zpěkněla. Ve tváři byla mladá a postavu měla jako lusk.
"No já hm." Zamyslela jsem se, jelikož i Amelis si všimla mého jaksi nedovyvinutého těla. "Ani nevím, co se stalo, že jsem tak malá a drobná." Pokrčila jsem rameny a mávla nad tím tlapkou. Přesně tohle mi vyčítal otec. Málo masa. Kdybych se s ním cpala od rána do večera, stejně by mi to nepomohlo. Prosadila jsem svou.
Tiše jsem přitakala a mohla si hlavu ukroutit, když mi Lis nechtěla uvěřit, že právně tohle, co mám na sobě na čumáčku, mi udělal náš tatínek. Zabil matku, proč né vlče? To ale nebyly uvážené slova a tak jsem od nich hned upustila. "Víš, že mám nevymáchanou hubu." Dodala jsem na jeho obhajobu. Jak zvláštní, způsobí mi něco takového a já se ho zastanu? Tobě vážně přeskočilo. Ozvala se znovu malá bohyně, nakukujíc zpoza rohu. Nereagovala jsem na ní a raději se zeptala Lis. "Jak ti to klape ve smečce, vyhovují ti všichni? A jak to, že nejsi u vás ve smečce?" Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu.

Prohlížela jsem si Amelis. Černá srst kolem čenichu a hlavně černá tlapky. Já měla taky jednu přesně okrajově jako ona. Páni, ty ses mi změnila. Jsi jiná. Přimhouřila jsem oči, když jsem jí skenovala. Vlčice ze sebe dostala větu, která mě sice uklidnila, ale né na dlouho. Vřele jsem se usmála od ucha k uchu. Hravě jsem poskočila jejím směrem a přední tlapky zavěsila kolem jejího krku. Stála jsem na zadních a k hrudi si tiskla její hlavu. Po chvíli jsem jí pustila a snažila se uklidnit. "Amelis, ráda tě vidím. Vyrostla z tebe teda krásná vlčice.“ Znovu jsem jí věnovala zkoumavý pohled, který se dral v její srsti a každou skulinku bedlivě prozkoumal. Ustoupila jsem asi o dva menší kroky zpět, aby měla dost svého prostoru. Byla jiná než já. Připadala mi, jako pořádný kus vlčice, které se dobře daří. Ale za optání nic nedám. "Daří se ti dobře? Vypadáš na to." Spokojeně jsem jí oznámila fakt, jak na mě působí. Nemůžu ji říct, že jsem si myslela, že je to medvědice. Mohla by se urazit a další pranice v rodině nejsou vhod. Takže jsem své slova spolkla a snažila se co nejvíce nafouknout své drobné tělíčko.
"Myslíš tohle?" Ukázala jsem tlapkou k čenichu. Vlastně to není tak dlouho, co mi otok splaskl a já měla zase funkční oko. Ani nevím, zdali ti to říct. Budeš naštvaná. "Potkala jsem otce. Proběhla menší výměna názorů a já díky mé prořízlé puse dostala za vyučenou." Shrnula jsem to do těchto vět a nahodila úsměv. Rozhodně jsem nechtěla, aby se něčím takovým trápila. "Takže vlastně otec. Jsou to docela čerstvé ranky. Ještě jsem se pořádně nedívala, jestli se z toho staly jizvy." Konstatovala jsem a ošila se.
"Potkala jsi ještě někoho z rodiny? Potkala jsem Sigyho. Právě tady u řeky, tak jako tebe." Usmála jsem se a tlapkou do ní šťouchla. Otec mi o vás možná říkal, ale má nepozornost je dosti velká. Byla jsem roztěkaná a nic si z toho nepamatuji? tak povídej.

V dáli jsem uviděla pohyb. Hm, stahuješ se co ty nádhero. Velmi posměšně jsem se ušklíbla směrem na vlčici, která mi téměř zmizela z dohledu. Odvrátila jsem zrak, abych se nemusela trápit pohledem na nepovedenou vlčici, která nejspíše vznikla úplným omylem a protože jí nikdo nechtěl, rovnou jí vykopli ze smečky. Jen co povyrostla, aby se o sebe postarala. Zavrtěla jsem hlavou.
To už jsem ale zastřihala oušky. Nebylo to tak daleko, co šum řeky přehlušovalo nějaké plácání ve vodě. To snad brodí řeku medvěd. Ušklíbla jsem se. Medvědy nemám ráda. Oni nemají rádi mě a vždycky mě vyženou. Postavila jsem se na tlapky a tiše ze zvědavosti se odebrala tím směrem.
Po chvíli chůze, jsem uslyšela pšikání. No tak medvěd ne, něco horšího, medvědice. Na chvíli jsem se přikrčila za suť a kamení. Po očku jsem se snažila vykukovat tak, aby mi nebyly vidět uši. Ty jsem měla přitisklé k hlavě a zvědavě jsem zvedala čenich vzhůru, abych viděla ono zvíře, které zde dělalo hluk.
Měla jsem pocit, že jsem zahlédla vlka. Rychle jsem se sklonila zpět a chvíli uvažovala. Tak to pak bude vlčice, podle pisklavého hlasu. Nechci být s nějakou vlčicí.
Zvědavě jsem zase zvedla hlavu a vykukovala zpoza suti. Sakra ten kožich mi něco připomíná. Krémová srst s černým hřbetem krku a ocásku. Do prkené ohrady… Naštvaně jsem se sklonila zpátky, aby mě nebylo vidět. Hlavou mi to šrotovalo, jak jen to šlo, ale nenapadal mě vůbec nikdo se spojitostí kožíšku.
Nakonec jsem se odhodlala vylézt a prozkoumat vlčici. Tiše jsem k ní kráčela. "Ahoj." Řekla jsem nedůvěřivě a prohlížela si vlčici, která byla ke mě zády. Čekala jsem na kontakt s ní a tak jsem jí pomalu obcházela, abych se jí mohla podívat do tváře.
Ocas jsem měla vysoko posazený a mírně jím mávala z jedné strany na druhou. Někoho mi připomínáš. Po chvíli uvažování, mě napadla právě má sestra. "Amelis?" Zeptala jsem se, jako bych sama nevěřila onomu jménu, které jsem vyslovila.

// Snad nevadí, že se alespoň na chvíli vtěrkne :D

// Východní G.

Cupitala jsem tiše po Galtavaru. Ani nevím, co si mám vlastně o svém otci myslet. Jaký teda je? Vypadá jako hrozný bručoun. A to mi chce tvrdit, že má partnerku? Ucítila jsem v čenichu pár pachů. Jeden mi byl celkem povědomý. Byla jsem už hodně blízko řeky. Sakra ten pach. Pomyslela jsem, si, když jsem doklusávala ke korytu řeky.
Chtěla bych jeho partnerku někdy vidět. Kdo by vydržel s takovým bručounem a nevlkem?! Naštvaně jsem odhodila jeden kámen tlapkou.
V dáli jsem uviděla šedivou vlčici, kterou jsem potkala někde na Galtavaru mam pocit s mým otcem. To její pach jsem cítila a přemýšlela, komu vlastně patří. Zmije jedna. Můžeme si vyškubat chlupy. Hrdě jsem zvedla hlavu a dokráčela až k řece. Veleváženě jsem se uklonila k řece a začala pít. Tím jsem spláchla poslední zbytky chlupů od zvířete, které mi zůstaly v krku. A pak si klidně odejde za úplně cizí vlčicí. On není normální. Pokračovala jsem dál v kritice svého otce, který se choval zcela jinak, než já bych vyžadovala. Až ho příště potkám, doufám, že to bude o mnohem lepší setkání. Prohlásila má hlava, zatím co já stále pila. Voda příjemně chladila mé hrdlo. Možná bych mohla do vody částečně vlézt. Věděla jsem, že mi bude zima, ale za špetku hraní bych dala cokoliv.
Nejprve jsem namočila přední tlapky. Zebe. Usoudila jsem a pokračovala dál. Proud byl docela silný a tak jsem stála ve vodě jen po bříško. Voda mi občasně šplouchla na spodní část bříška. Ohromně to studilo.
Mohla jsem tedy začít ve svém skotačení. Předními tlapkami jsem čáchala vodu kolem sebe, a co nejvíce jí vířila. Nedalo se to dlouho vydržet, a proto jsem vyběhla na břeh s klepáním kosy. Oklepala jsem se a pečlivě si očistila tlapky. Zahleděla jsem se do dáli, kde byla stále šedá vlčice s nějakým druhým hnědým vlkem. Hm. Poodešla jsem stranou na sníh a tlapky do něj zabořila. Zdálo se mi, že ho zase nějak ubylo. Posledně se dosti oteplilo, pak zavládl chaos v podobě sněžení a teď jako by se zase oteplovalo.
Posadila jsem se kousek od břehu a zírala tiše do vody.

Nejspíše jsem spala jako zabitá. Vůbec jsem o sobě nevěděla do doby, než jsem se po delší době probudila. Otevřela jsem oči. Konečně jsem mohla otevřít obě dvě. Rány se zahojily, leč stále nějak bolely. Ale opuchlé oko opadlo a já zase jednou konečně vypadala normálně. Normálně v rámci mezí. Hlasitě jsem si zívla a protáhla se. V čenichu jsem ucítila pár pachů. Nejspíše se blízko mě prohnali nějací vlci a já si toho ani nevšimla. A asi ani oni mě. Byla jsem celá zasněžená. Jako by na mě spadla tuna sněhu. Vůbec mě to nezebalo ba naopak.
Postavila jsem se a celá se oklepala. A otec nepřišel. Kde vlastně je? Někde zůstal… ne ne. On šel za tou vlčicí. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Na Galtavaru zavládlo ticho, takže jsem se pomalu rozešla směrem k řece. Cítila jsem plné bříško ještě ze setkání s otcem. Vraceli jsme se dojíst losíka. Chudák, už z něj zbyly nejspíše jenom kosti. Pokud to, v lese se pohybují i lišky, které nám užíraly z našeho úlovku. Není to tak hrozně, ale otec okamžitě musel zabít lišku. Mohla jsem si s ní hrát, ale on ne.
Potichu jsem kráčela směrem k řece. Potřebovala jsem se napít, ale sníh se mi nechtěl hltat. Byl to sice pomocník na žízeň, ale nebylo nad vodu. Přidala jsem do kroku a rozklusala se přes Galtavar a uháněla k řece.

// Řeka Mahtaë

// Východní hvozd

Klusala jsem tiše a nenápadně. Dostala jsem se z lesa docela rychle. Ach jo, proč se na mě každý vždycky hned vykvákne. Zamračila jsem se a nasupěně pokračovala dál. Do úkrytu bych se i ráda podívala, jenže problém byl ten, že tam byla ta vlčice a mířil tam i můj otec. Kdyby tam byl jenom on, možná bych tam šla. Na levé oko jsem téměř viděla úplně. Rány se mi velmi rychle hojily, ale i přesto jsem cítila jemné stahování v levé tváři. Parádní bude, když se mi tam udělají jizvy. Budu vypadat strašidelně. Ještě by to chtělo magií ohně a bylo by to dokonalé. Problesklo mi hlavou a já pokračovala napříč Galtavarem.
Na chvíli jsem zpomalila a přešla do kroku. Hm, možná bych mohla využít příležitost a prostě zkoušet své dovednosti v magii země. Už tak mě zaskočilo, že jsem jí dokázala tak suveréně ovládnout, když jsem potřebovala zastavit otce. Pokrčila jsem rameny a rozklusala se dál. Kam mám vůbec namířeno? Tázavě jsem se rozhlédla kolem sebe. Bylo zde ticho a z dáli šly slyšet kopyta losů, jak zuřivě dusají. Nejspíše je naháněl další vlk a chtěl si pochutnat na jejich chutném mase. Nebylo špatné. Bylo chutné a šťavnaté, to možná proto, že to bylo mládě. Znovu jsem ubrala na rychlosti a poklidně se pocházela po Galtavaru, který byl dočista opuštěný, nebo jsem neviděla žádného vlka. Možná bych si mohla na chvíli odpočinout.
Ujistila jsem se a ulehla do čerstvě napadaného sněhu a udělala klubíčko.