Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zvedla jsem pohled od země a zadívala se na Daikona, který se pomalu kradl pryč. Když na nás promluvil, vřele jsem se na něho usmála a tlapkou zamávala do vzduchu na rozloučenou. Vůbec na mě nepůsobil špatně, spíše naopak. Rovněž ale vypadal, jako velmi uzavřený vlk.
Otočila jsem hlavu na Suerteho a v očích jsem měla ohromnou zvědavost. Jemně jsem si přejela jazykem přes zuby a poslouchala, jak si pomalu odpovídá a vlastně vstřebává mé otázky, které se ubíraly jistým směrem. Chvíli se na mě nechápavě koukal a poté začal dál mluvit. S pobavením jsem se začala usmívat a dokonce se mi z hrdla vydral jemný smích. "Promiň, jen mě to tak napadlo." Vypadáš totiž jinak. Změřila jsem si ho pohledem. Přišel mi více spokojený. A to umí jen vlčice. Na moment jsem odvrátila hlavu do strany a dívala se úplně někam jinam.
Poslouchala jsem jeho hlas a jenom zavrtěla hlavou ve znamení ne. "Nedělalo by to dobrotu." Pokrčila jsem rameny. Nevím, jak na tom byl Arcanus, ale Elisa mě určitě sama nemusela. Věděla, že jsem téměř dospělá, ale i přesto máme každá na jistou dobu vzpomínky. Problém je ten, že každá má ty vzpomínky spojeny s jinými pocity.
Suerte vidí, že tohle není zrovna téma na dlouhé povídání a tak raději přejde s tématem k Životu. Zaposlouchám se do jeho hlasu a pečlivě přitom pozoruji vlastní přední tlapky. Zvědavě pozvednu jedno obočí, ale zrak mám stále zabořený do země. "Aha." Odpověděla jsem krátce. Má hlava se totiž zrovna zaobírala tím, jestli není jedna tlapka větší než tak druhá. To by byla totiž pohroma. Je nebo není větší? Možná se jednalo o nějaký optický klam. Jedna tlapka byla bílá a ta druhá černá. Právě se mi zdálo, že ta černá je menší. Nervózně jsem si přešlápla a pozorovala je znovu. Velmi pečlivě a intenzivně. Mám nesouměrná tlapy! Vykřikovalo mé podvědomí a zděšeně jsem se podívala na Suerteho, který pro změnu neměl jednu tlapku. Na chvíli se mi ulevilo, že nejsem jediná divná. Nakonec mi ale došlo, o co se vlastně pokoušel. Pootevře se mi tlama a já jenom zapískám. "Páni." Dodala chraplavým hlasem. Oproti tomu jsou mé tlapky v pohodě.
Netrvalo to dlouho a Sue se semnou začal loučit. Ale ne! Co jsem zase řekla špatně? V očích se mi lesklo zklamání. "Když musíš." Dodala jsem tiše, bez jakéhokoliv náznaku emocí. Opětovala jsem mu úsměv, ale vnitřně jsem se cítila zrazená. Pohledem jsem ho vyprovodila a pak chvíli seděla na sněhu. Zase sama. S každou tlapkou jinak velkou. Povzdechla jsem si a pomalu se postavila. Celý zadek jsem měla ztuhlý od zimy a bylo na čase se zase pohnout z místa.
Rozklusala jsem se dolů z hor a těšila se na teplejší místa.

// Západní Galtavar

Ještě chvíli jsem se kochala vlastním dílem. Poté přistoupil Daikon a dodal poslední magii. Tedy magii vzduchu. Všechno tohle dohromady tvořilo docela krásu. Byla to krása přírody, jelikož tyhle živly, spojovaly všechno. Netrvalo to dlouho a okolí se najednou rozzářilo. Záře vycházela hlavně v našich magiích. Tak takovýmahle kůrami se živá obludy. Civěla jsem do světla docela dlouho, dokud mě to nedonutilo odvrátit zrak. Odkašlala jsem si, když to všechno přestalo a chvíli šilhala. To ostré světlo mě chtělo nejspíše zcela oslepit. Cha! No to určitě.
Když se mi oči vrátily do původního místa, kde mají správně být, všimla jsem si, že řady vlků podstatně prořídly. Pootevřela jsem tlamu, jelikož jsem chtěla něco říct, jenže došla mi slova a i hlas mi snad někde v hrdle zamrzl. Zamávala jsem tlapkou na rozloučení a rozkašlala se. Po chvíli dušení jsem se uklidnila. Otočila jsem hlavu na Suerteho a jen tiše přešlápla. Nebyl asi zrovna ve své kůži a jeho hlas zněl docela protivně. Proto jsem si nedovolila nijak oponovat a mlčky seděla a lelkovala.
Po chvíli se mě zeptal, co mám v plánu. Podrbala jsem se za uchem a chvíli mlčela. No, jak to říct. "Hm, nemám smečku, nemám partnera, nemám za kým jít. Takže vlastně sama nevím." Pokrčila jsem rameny a doufala, že se mě třeba na chvíli ujme on. Seznamovací párty jsme měli za sebou, takže bychom se mohli o sobě dozvědět třeba něco víc.
Zavrtěla jsem se na zadku, jelikož tu bylo jedno téma, které mě dosti zajímalo. Načli jsme ho, ale vlivem laviny jsem se nedozvěděla, jak to vlastně je. "A ty? Nespěcháš za někým?" Pousmála jsem se a narážela právě na téma partnerka.
Všimla jsem si, že tu s námi zůstal Daikon. Chvíli jsem váhala, jestli by nebylo fajn ho k nám zavolat, ale na druhou stranu, kdyby chtěl, přišel by sám. Pohledem jsem se vrátila zpět k Suertemu. "Jo a potkala jsem sourozence. Sice jsou ve smečce… a ta smečka má alfu, kterou zrovna nemusím, ale ráda jsem je viděla. I otce jsem potkala." Řekla jsem a přitom ho to nejspíše vůbec nezajímalo. Možná si ale vzpomenul na to, že jsem je možná i jemu jednou vzpomínala.
"Jak jsi vlastně pochodil u toho Života?" Šeptla jsem ještě nakonec, jelikož jsem ho k němu vedla a zanechala ho tam samotného.

//Děkuji, kam jinam než do země 1* :)

// Jedlák

Má nálada podstatně o dost zase poklesla. Byla jsem naštvaná a už vůbec jsem nechtěla být ve společnosti tolika vlků. Unavovalo mě to a hlavně znepokojovalo. Přitom jsem byla zvyklá na to, že jsem společnost vyhledávala. Vidím, že po této zkušenosti už asi nebudu. Bylo to zvláštní, ale snad poprvé v životě jsem neměla radost z okolních vlků. Nejraději bych je všechny zakousla a nechala tak.
Když jsem uslyšela Suertův hlas, přišlo mi, že je naladěný stejně jako já. Nálada pod vlka. Jenom jsem se ušklíbla a pokynula hlavou v jeho souhlas. "Naprosto souhlasím." Odsekla jsem a podívala se po zdejších vlcích, kteří se tak vehementně hnali do hor.
My už vlastně opustili Jedlový pás a přešli do Sněžných hor. Tlapky se mi bořily do sněhu, což mě vůbec neuklidnilo.
Zastavili jsme se a já se koukala někam do prázdna. Po chvíli jsem se pohledem vrátila zpět a viděla jednu vlčici, jak vkládá něco do otvoru, přičemž jsem neviděla, co tam přesně vkládala. Tázavě jsem se podívala na Suerteho. Co to bylo? Pozvedla jsem obočí, jenže mi to bylo k ničemu.
Protočila jsem oči, jelikož to co zde někteří navrhovali, bylo samozřejmostí. Jen to nevyslovuji tak hlasitě jako vy. Olízla jsem si čenich a pozorovala dál dění. Jedna vlčice vytvořila něco z ohně. Druhá vlčice zase něco z vody. Suerte se na mě podíval a já cítila, že přišla má chvíle. To zvládnu! Byla jsem si tím více než jistá. Chvíli jsem se tedy soustředila na to, abych vůbec uspěla. Byly zapotřebí větve, jenže ty zde žádné nebyly. Mysli Lucy, mysli. Povzbuzovala jsem sama sebe. Začínala jsem být poměrně nervózní, jelikož se čekalo na mě. Nezbývalo tedy nic jiného, než se začít soustředit. Zahleděla jsem se do země a snažila se, aby na povrch vyšli nejprve maličké stromy, které by sílily. Něco malého začalo rašit a mírně nadzvedlo sníh. Pousmála jsem se, ale to nebyl ani začátek mého úkolu. Nemusí to být čistě obrovské stromy, potřebuji hlavně jejich koruny. Pokračovala jsem tedy dál ve snažení. Netrvalo to tak dlouho a začaly se objevovat malé koruny stromů, které sílily a nabíraly na kráse. A přesně tuhle krásu dokážu zpustit jenom já! No dobře, i jiní.
Jak silné větve, tak i malé větvičky se proplétaly mezi sebou a vytvořili tak krásu krás.
Chvíli jsem se kochala svým dílem a odstoupila pár kroků zpět.
To už ten hnědý vlk mluvil na něho a Suerte měl použít svůj vzduch. Povzbudivě jsem na něho mrkla. Zatím co já jsem zcela nepoužitelná. Všude a všechno zachrání ostatní, protože nikomu jinému nedají příležitost. "To zvládneš Sue." Dodala jsem tiše.

//Nom :D

Zamračila jsem se na Coedena, který se mě nejspíše snažil poučovat. To pro mě bylo nepřípustné. Uraženě jsem odvrátila hlavu. To že jsem byla roztěkaná ještě neznamenalo, že mě musí hned jako pan učit zpražit. Ustoupila jsem pár kroků z náznaku nezájmu další spolupráce. Stačilo mi málo a já se okamžitě urazila či se mě slova jakkoliv dotkla. Pootočila jsem se na stranu a uraženě si cekla na zadek.
Poslouchala jsem slova od Suerteho a chvíli nad nimi přemýšlela. Jo určitě má pravdu, destička je k ničemu. Třeba se tím jenom živí a my tu z toho děláme vědu. Na druhou stranu mi nepřišly zrovna dvakrát praktické klikyháky na destičce.
Naštěstí se přiřítili další vlci. Skvělé. Pronesla jsem sama pro sebe a pozorně je pozorovala, jak kráčí naším směrem. Jenže to netrvalo dlouho a jejich kroky se stočily jiným směrem a pokračovali dál. Co víc by mě nenaštvalo, než takovéto chování.
Nějaký jedinec se přeci jen chvíli zdržel, tomu jsem ale nevěnovala pozornost. Když tu desku nikdo nechce, vezmu si jí a odnesu ke Smrti. Třeba by pro ni měla nějakou cenu, za kterou by zase na oplátku dala něco ona mě. Znělo to jako geniální plán.
Zaslechla jsem menší vybídku od někoho, abychom pokračovali dál. Popravdě se mi nikam nechtělo jít a nejlépe by bylo, kdybych mohla zůstat tady. Se Suertem a ostatní by mohli vypadnout. Mohla bych si s ním totiž popovídat, jelikož doposud k tomu nebyla pořádná příležitost. Když už se naskytla, smetla nás lavina.
Nakonec jsem se tedy zařadila rychle k boku Suerteho, jelikož nikoho jiného jsem tu vlastně ani neznala. "To jsem zvědavá, jak tohle dopadne. Neseme desku, která je nejspíše k ničemu. A už vůbec nechápu, proč musíme jít do hor?" Ptala jsem se spíše do větru, než abych čekala jeho nebo cizí odpověď. Přišlo mi to jako bezvýznamné. Neseme destičku do hor. Ostatní vlci taky něco měli, ale neviděla jsem, co to bylo. Možná další díl oné destičky. Pochodovala jsem dál tiše, bez dalších zbytečných slov.

// Sněžné hory

Netrvalo to dlouho a Daikon přišel k nám. A jsme zase kompletní. Poznamenala jsem si sama pro sebe. Uslyšela jsem divné zvuky a tam jsem se pro jistotu otočila zpět, abych věděla, co se zase děje. Ta velká zrůda byla prostě fakt hrozně ošklivá. Začala se dávit nejspíše ze své ošklivosti a já se snažila kořeny trošku povolit. Moment, třeba je to léčka! Upozornila jsem sama sebe a kořeny zpět utáhla.
Jenže ta obluda se do toho zamotala sama a po chvíli tiše ulehla, spíše padla k zemi. Sakra my jí asi zabili. "Netuším." Pokrčila jsem rameny a rozešla se blíže. Tlapkou jsem do ní dloubla, ale žádná odezva se nekonala. "No to je pěkné." Pronesla jsem sarkastickým tonem, jelikož jsme zabili něco, co jsme vůbec neznali. Teď to tady bude hnít a smrdět. Ohrnula jsem čenich a udělala pár kroků zpět.
Ostatní si všimli, že ta příšera něco vydávila. Ještě lepší, třeba se jen dusila a my jí hned zardousili. Ušklíbla jsem se a poohlédla po ostatních. Ti se věnovali tomu předmětu, který ze sebe vydávila. Bylo to pěkně obalené ve slinách, takže se toho nikdo nechtěl dotknout, až na Suerteho, který svým větříkem odvál sliny. Položila jsem na to tlapku a poposunula a destička se dostala na chvíli pod sníh. Okamžitě jsem jí vytáhla tlapkou zpět a začala si to dílo taky prohlížet.
"Vůbec netuším co to je. Ví to někdo?" Frkla jsem a očima si prohlídla každičkého vlka. Vůbec jsem nevěděla, co to má být. Možná nějaká šifra, jenže kdo tomu má rozumět? Bylo to hodně zvláštní a taky mě nenapadalo, proč si zrovna tohle nacpala ta obluda do tlamy. Třeba to chtěla skrýt před někým.
"Tak co s tím?" Prohodila jsem nakonec a posadila se na zadek s tím, že jsem tu věc upřeně pozorovala. Doufala jsem, že někdo něco vymyslí. Nebyla to jen tak obyčejná věc, kterou by se někdo krmil, a proto mě to zajímalo ještě více, než obvykle.

Vykračovala jsem si docela na jistotu. Vlastně Suerte měl skvělou otázku. Co vlastně hledáme. Proběhlo mi hlavou a já pohledem hledala něco, co by mě zarazilo, nebo prostě nějak zaujalo. Těžce se hledá, když nevíme kde a co. Zamračila jsem se a pokračovala tiše dál. Suerte se sice o mě strachoval, ale nevěděl jednu věc a to tu, že jsem si trošku pomohla s magií. "No to nevím, třeba najdeme ten zdroj." Pokrčila jsem rameny a cupitala dál s vysoko zdviženou hlavou, abych měla přehled a mohla se tak dobře rozhlížet po okolí.
Uslyšela jsem ale jiné kroky, když jsem se otočila, viděla jsem vracející se vlky. Co je, bojíte se sami snad? Chvíli jsem se mračila, jelikož jsme se dohodli na rozděleném hledání. Stačí, aby proběhlo stádo, a jsme zase všichni spolu. Nebylo jim co zazlívat a tak jsme museli pokračovat zase všichni spolu. Možná to tak bylo i lepší, jelikož více očí třeba více uvidí.
"Zatím nic, jen prašivé stádo, co se přehnalo přímo přes nás." Odpověděla jsem a zastavila se, abych počkala na to, než přijdou ti dva.
Hned na to co přišel Coeden začal něco pokřikovat. Nechápavě jsem se po něm podívala a chvíli si myslela, že se zcela zbláznil. Co jim zase je. Vrátila jsem se několik kroků zpět. Z křoví totiž vylezlo něco divného a hrozně ošklivého. "Fuj no tohle je ale nechutné." Pronesla jsem se zhnusením v hlase a ohrnula čenich a tlamu ve znamení zhnusení.
Coeden okamžitě to zvíře chtěl zpacifikovat, já udělala to samé. Nechala jsem větve křoví, aby se natáhly po té obludě a omotaly se kolem ní. Kořeny stromů se začínaly plazit k dalšímu zachycení, aby v tom Ceoden nebyl sám.
Jenže Suerte se motal velmi blízko té potvoře a nebylo jisté, jak dlouho jí udržíme. Proto jsem ho jedním z kořenů kousek poodtáhla. "Držte se dál, vypadá to docela nebezpečně." Upozornila jsem ostatní, i když ona sami to určitě sami moc dobře věděli. Co to vůbec je za zvíře? Zkoumavě jsem naklonila hlavu na stranu. Mezitím se utahovaly veškeré kořínky a kořeny s větvemi.
Po chvíli jsem se k nim otočila zády a pohledem hledala Daikona. A ten zůstal jako kde? Nejspíše jsem ho přehlídla, ale nezahlédla jsem ho. Nebo se po něm někde sápe další obluda. Anebo se s ním už přímo krmí. Olízla jsem si čenich a soustředila se, odkud se vynoří.

Přátelsky jsem vrtěla ocáskem ze strany na stranu, když se k nám blížil poslední vlk, který zde zbyl. No jen pojď. Jak zvláštní, asi to byl osud nebo tomu přispěla náhoda, ale zbyla jsem zde jako jediná vlčice. Zbytek společnosti byli vlci. Vážně zajímavé. Někdo tam nahoře asi ví, jakou vybranou společnost mi má dát. Většinou to totiž byl právě vlčice, které byly vždy velmi konfliktní a tak naše setkání téměř nikdy nedopadla dobře.
Poslouchala jsem rozhovor dvou vlků, s kterými jsem zde byla. Chvíli jsem nedávala pozor, pak mi to šlo jedním uchem tam a druhým ven, i když jsem se soustředila. Nakonec mi přeci jen nějaký ten text zůstal v hlavě. Celou dobu se bavili o tom, kolik vlků zde asi bylo, abychom věděli, jaký zhruba počet vlků hledat. No ono je docela na nic, že jsme byli se Surtem bokem. Nevšímala jsem si tak okolí, takže nevím." Promluvila jsem si jen pro sebe a na hnědého vlka pokrčila rameny.
Vlček polemizoval o mých myšlenkách, které byly nahlas vysloveny. Myslí si, že za tohle Smrt nemůže. Což měl asi pravdu. Přimhouřila jsem oči a prohlídla si ho, když se mi představil. "Těší mě Coedene, já jsem Lucy." Usmívala jsem se jako blázínek, ale to se od mladé vlčice dalo čekat. Velmi, ale velmi zajímavé jméno. Podotkla jsem si pro sebe.
Jenže to už u nás byl poslední vlk, který zde zůstal. Tedy poslední nad sněhem. To jestli byl ještě někdo pod ním, nám zatím nebylo známo. "Ahoj Daikone, Lucy." Zvolala jsem z vesela a usmála se na něho od ucha k uchu. Měl velmi dobrý nápad, prozkoumat les. Myslím si, že s tím zcela všichni souhlasili a snad nikdo neměl námitky.
Coeden nás hned na to rozdělil na skupiny. Přidělil mě k Suertovi, což mi vlastně ale vůbec nevadilo. O to líp, jeho jsem tu znala z těchhle tří vlků o něco více než zbytek. Bude to zábava! Zvolala jsem sama pro sebe a vyskočila okamžitě na tlapky. "Jdeme na to." Vybídla jsem Suerteho, abychom se mohli dát do práce.
Protáhla jsem se kolem vlků v těsné blízkosti a čumák zabodla do určitého směru. Otočila jsem se na svého společníka a pak zvesela vyrazila. Je to jako hledat ztracený poklad!
Nejspíše nebyla vhodná doba pro konverzaci, ale musím říct, že otázky se ve mě jenom hromadily. Po chvíli chůze jsem uslyšela další dunění. "Pozor!" Vyjekla jsem a udělala na zemi klubíčko. Jenže to už bylo pozdě, ohromná zvěř si to mířila přímo k nim a byli doslova na dosah. Několik jedinců mě přeskočilo a jiní se hrnuli na ostatní vlky. Co mám dělat, přemýšlej!
Samo sebou, co jiného se dalo dělat, než si vytvořit ze stromů štíty. Fajn, udělej to jako s otcem, chtěla jsi ho zastavit, víš jak na to! V tom mě jeden kopytník odhodil kousek stranou a to se mi i docela hodilo.
Soustředila jsem se na stromy před námi. Nutila jsem je, aby se k sobě ohýbali. Nestihla jsem rychle zareagovat pro všechny vlky a tak po uštědření pár kopanců, jsem si vytvořila ochranný přístřešek z kořenu stromů. Tak tohle bylo vážně o chlup. Pronesla jsem si pro sebe a krčila se ve velmi stísněném porostu. Jakmile odezněl dupot, nechala jsem kořeny stromů, aby se vrátily neporušené zpět do země. Hned na to ke mně přiskočil Suerte.
Celá rozklepaná jsem se postavila na tlapky, prohlídla si tělo a nakonec vyvodila úsměv. "Já ano." Pohledem jsou, zabrouzdala k ostatním vlkům. Ti vypadali, že se taky stihli schovat. Mohla jsem jim pomoci, kdybych nebyla sama pod kopyty. Hned na to jsem se podívala na Suerteho a povzbudivě pronesla. "Vyrážíme!" Vyhrkla jsem a rozešla se nějakým směrem, nejspíše tím, odkud utíkaly ty zvířata. Chvíli jsem se vznešeně nesla a ťapkala tlapkami do sněhu ve znamení nějakého pochodu. Po chvíli jsem toho ale nechala a začala se rozhlížet kolem sebe.

Byla jsem si tím více než jistá, že se mu daří i s pomocí vlčice. Oplatila jsem mu úsměv od ucha k uchu a ošila se. Ty jeden! Chtěla jsem se zasmát, ale pokračoval dál a tak na to nebyl vůbec čas. Nadechovala jsem se pro odpověď, jenže hluk laviny jej přehlušil. Zůstala jsem zabořená ve sněhu a začala sebou cukat, jakmile vše utichlo. V téhle pozici jsem byla donucena chvíli zůstat a hrabat zadními tlapkami do vzduchu, jenže jsem se neměla o co zaklesnout. Doprčic, tohle je ale zase situace. Netušila jsem, jak jsou na tom ostatní vlci. Ti mohli být zahrabaná někde hluboko ve sněhu a třeba klidně i pode mnou. Rovněž se docela špatně dýchalo, jelikož vzduchová bublina byla docela malá a při mém vrtění jsem se spíše bořila. Zůstala jsem nehybně zabořená, když jsem uslyšela nepatrný šramot.
Musela jsem chvíli vydržet, dokud mi samotné tělo nesklouzlo k zemi a já se mohla konečně vrátit do normální pozice. Tlamu jsem měla plnou sněhu, takže ten šel jako první ven. Odkašlala jsem si, vydrbala si z uší sníh a konečně se pořádně nadechla. Zvedla jsem pohled od země a ten spočinul na hnědém vlkovi. "Děkuji, děkuji." Začala jsem ze sebe chrlit. Nejraději bych mu skočila kolem krku, ale asi by to neocenil. "Ano, už jsem." Usmála jsem se na svého zachránce. Po chvíli jsem uviděla Suerteho, který se k nám přidal. Velice ráda jsem ho viděla, že se mu nic nestalo. "To netuším, ale je nás tu docela málo. Oproti tomu, kolik nás tu bylo?" Dodala jsem s menší otázkou, ale nerozhlédla jsem se kolem sebe, abych se ujistila, že jsou všichni venku ze sněhu.
Za zády vlků jsem uviděla dalšího, jak se hrabe ven. Zvládl do zcela sám. Jak podlé. Na chvíli jsem se mrzutě zamračila, ale to okamžitě odeznělo. "Že by tohle spustila Smrt?" Podívala jsem se na přítomné vlky. Možná nás sem nalákala jen proto, aby nás zabila. Vzala naše kožichy, vystlala si svůj příbytek a naše maso pak vyměnila za drahokamy! Byla to velice, velice ale velice nepříjemná představa. Každopádně se jí to nepovedlo. Tuhle teorii mám možná jenom já, ale co když je na tom kus pravdy?
"Možná bychom se mohli porozhlédnout po okolí. Jestli někde nezůstal zaklíněný vlk." Pokrčila jsem rameny a přes rameno Suerteho se podívala na vlka, který stál kousek od nás. "Tak co, porozhlédneme se?" Pousmála jsem se na oba dva a zvedla zadek ze země. Přidáme se k němu? Vypadá to, že je tady sám a nikoho jiného zde nevidím. "Přidáš se k nám?" Zvolala jsem na vlka a čekala na reakci.
Pohledem jsem se podívala do Sněžnch hor. Vypadaly jako obvykle. Tiché hory s hordou sněhu, ale něco tu lavinu muselo spustit. Nebo že by byl sníh tentokrát opravdu tak těžký, že se sám uvolnil? Tím jsem si nebyla jistá. Ale kdo by mohl spustit lavinu, nepozorný vlk, který lezl někam na vrcholek, neudržel ho sníh a svezl se s ním? Bylo hodně teorií, ale která byla ta správná nebylo asi jisté nikomu.

Usmála jsem se od ucha k uchu. Bylo příjemné slyšet, že vás někdo rád vidí. "Vypadáš skvěle, nestará se o tebe nějaká vlčice?" Prohodila jsem s nadsázkou. Ale kdo jiný by dokázal z vlka vykouzlit ještě hezčího vlka, který má pěknou stavbu těla. Jedině zázračné tlapky vlčice. Tak trošku se to dalo i čekat.
Seděli jsme značný kus od takového menšího chumlu, kde se přidávali další a další vlci. To je mi tu ale slezina. Frkla jsem jejich směrem. Suerte mi právě povídal, proč jsem šel a tak bylo neslušné si prohlížet každého vlka zvlášť. Ani jednoho neznám, fakt skvělé tohle. Jenom Suerteho, jo ten mi jako společnost bude stačit. "Tak za Smrtí, jaká byla návštěva Života?" Vedla jsem ho totiž k Životu já a tak jsem byla zvědavá na jeho názor, co si o něm vlastně myslí. A taky by mi mohl říct, co všechno mu Život dopřál. Zahleděla jsem se na něho a po chvíli ticha se pořádně a rázně nadechla. Pokynula jsem hlavou, když zmínil onu společnost. Párty jo! Smrt určitě rozdá kamínky! Přišla jsem vážně tak akorát na čas.
Tázavě jsem se podívala na Suerteho. "Změnila? Jak to myslíš?" Hned na to jsem to ale pochopila, jelikož pokynul mým směrem a mě konečně docvaklo, co má na mysli. Usmála jsem se na něho, jelikož mi to vůbec nepřekáželo. Prostě moje nové poznávací znamení. "Jsem držkatá a dojela jsem na to. Nijak mě to ale nepoučilo a držkatá budu furt." Vyplázla jsem na něho jazyk, abych mu to trošku obeznámila. Táta je možná trošku nervák a já zase nevychovaná no.
Jazýček jsem ale velmi rychle vrátila do tlamy, když k nám přikráčela vlčice. Viděla jsem, že si tam něco pro sebe brblá a podle toho soudila, že Suerteho zná. Ten já taky oslovil jejím jménem a já jen tiše přihlížela. Neměla jsem do toho co kecat a vlastně ani nebylo co jí říct. Takže jsem si vlčici jenom prohlédla. Jejich konverzace nevypadala nijak zajímavě, spíše to bylo takové divné. Napjatá atmosféra, která se uvolnila hned poté, co vlčice zmizela. Pokrčila jsem rameny a usmála se na Suerteho. Nevím, co mezi sebou měli, ale mě teda ta vlčice náladu nezkazila.
Všimla jsem si, že Suerte vstává a tak jsem měla za to, že půjde za tou vlčicí. Slyšela jsem jen štěbetání vlků a nic jiného. Teda do doby, dokud se podivná věc nepřiblížila až moc blízko. Udělala jsem to co Suerte a postavila se. Jen co jsem to udělala, jsem ucítila na těle obrovský tlak. Něco co mě udeřilo do boku celého těla a svalilo do obrovského chomoutu a válelo mě to pryč. Škubala jsem sebou a házela přesně podle toho bílého sajrajtu, který mě smetl. Nakonec se vše zastavilo a nastalo divné ticho. Já zůstala s hlavou a předními tlapami zabořená ve sněhu a zadek mi čouhal ven ze sněhu. Neměla jsem své zadní nohy o co opřít, jelikož prostě visely ve vzduchu. Co to zase je. Protestovala jsem a snažila se vyprostit, což bylo nemožné.

// Z. Galtavar

Čenich mě vedl přímo do jedláku. Do cesty se mi dostal jeden známý pach. Měla jsem pocit, že ho odněkud znám. Rozklusala jsem se za čerstvou stopou a doklusala až do Jedlového pásu. Vždyť to říkám, Smrt pořádá nějakou pořádnou párty, určitě rozdává kamínky a mě nepozvala! Je to ale suka, to si s ní někdy budu muset vyřídit. Přičemž jsem si vzpomněla na onoho majitele pachu. To je ten vlk! Od tůňky! Jak se jmenoval Suerte? Jo, mam pocit že jo! Vedla jsem ho přeci k Životu. Usmála jsem se, jelikož jsem měla alespoň jednoho známého na párty.
Mezitím jsem narazila na skupinku vlků. Jeden… dva, jenom dva? Nebo co to je? Jenže Suerteho jsem neviděla a proto jsem se držela stranou těch vlků a pokračovala za jeho pachem. Nedošla jsem daleko, jelikož skupinku jenom obešel a to už jsem ho viděla.
Doklusala jsem k němu a z vesela ho pozdravila. "Ahoj Suerte!" Zavrtěla jsem ocáskem z vesela na náznak, že ho velmi ráda vidím. Taky se mi tak často nestávalo, abych narazila na vlky, co jsem jednou potkala.
Abych nenarušovala jeho soukromí a posadila jsem se kousíček od něho. "Nevíš co se tady děje? Myslela jsem, že Smrt pořádá párty a tak jsem se rozhodla přijít taky i když bez pozvánky." Pousmála jsem se a vydechla zbytek slov, které někde uvízly. Nejspíše v hrdle.
Podívala jsem na chvíli na vlky. Pche, to je zase vybraná společnost. "Jak se ti daří?" Zeptala jsem se s úsměvem na tváři a prohlédla si ho po očku. Vypadal docela dobře, jako by se vůbec nezměnil. Asi že taky ne. Přimhouřila jsem oči a zadívala se někam za něho. Smrt pořádá párty, ale přitom sama nedorazila? Divné, asi čeká, až nás tady bude více.

// Řeka Mathaë

Cupitala jsem docela rychle a od řeky se na Galtavar dostala ve velmi krátkém časovém úseku. Jsem fakt dobrá. Pochválila jsem sama sebe. Ucítila jsem zde sice nějaké pachy, jakoby právě zde prošlo několik vlků a nebyly to nikterak staré stopy. Fakt zajímavé. Posměvačně jsem se zatvářila a pokračovala dál. V dáli jsem uviděla zajíce. Nebyla jsem hladná, ale potřebovala jsem se zlepšit v taktice lovu. Rozklusala jsem se tedy jejich směrem a vyhlížela je už z dálky. Vypadali jako velmi a zdatní jedinci. Tk jak to udělat správně? Přikrčila jsem se, jak mi velel instinkt, abych nebyla viděna. Jenže zrovna v tomhle počasí by šel vidět asi každý. Déšť ustoupil a místo něho to zase všechno začalo přimrzat. Docela nepříjemné, když se tvořily kaluže a ty zamrzaly a zároveň klouzaly.
Můj kožich byl ještě mokrý z deště, a proto jsem si zrovna s příchodem mrazíku nijak nelibovala. Rozcválala jsem se přes Galtavar a hnala jsem se k ušákům. Ti začali pískat a dělat větší paniku, že jsem z toho byla sama vykolejená, co se vlastně děje.
Po jednom zajíci jsem skočila, ale ten mi vyklouzl těsně před mou tlamou. Kašlu na ně. Frkla jsem si a pozvedla vznešeně hlavu. Více mě teď zaujaly pachy, které mířily právě do Jedlového pásu. Co se tam děje? Smrt pořádá párty? Tam nesmím chybět! Rozklusala jsem se tedy za čumákem a větřila všechny ty pachy, které se ke mně linuly.

// Jedlový pás

// Asgaarský hvozd

Na druhou stranu, bych to měla asi brát pozitivně. Viděla jsem téměř všechny. Vím, že jsou živí a zdraví. Dva mají dokonce smečku a daří se jim v oné smečce. Jen nechápu, proč to musí být všechno tak komplikované? Proč si nemohla najít jinou, lepší smečku! Dupla jsem do země naštvaně. Ono smečka to byla dobrá, jen byl problém v tom, že mě tam nikterak zvláště Elisa jakožto alfa nevítala. Táta mluvit o jiné smečce. Že jí má jeho kamarád. Proč nešli tam? Sama jsem vlastně narazila na smečku poprvé. Bylo mi ale jasné, že se kolem jejich lesů nejspíše toulám a vlastně ani o tom nevím. Hm, fakt skvělé. Asi nikdy nedozraji do bodu, kdy i já zase jednou budu moct někam patřit. Nevím totiž o moc vlcích, co by si vzali takovou pyskatou vlčici, jako jsem já k sobě do smečky. Leda, že by mi to táta domluvil. Ale na tak velký krok a to přidat se do smečky, jsem nebyla vůbec připravená. Potřebovala jsem čas, mnohem více času, než ten krátký časový úsek, který se mi doposud nabízel. Ne to ne! Je to hrozně krátká doba! Prvně musím uvěřit a přesvědčit sama sebe, že se smečka zase nerozpadne, a teprve potom, si mohu nějakou hledat. Skočila jsem do řeky, která nebyla nic moc teplá a začala se brodit na druhou stranu. Voda mi smyla bláto z tlapek, ale moc dobře jsem věděla, že jen co vylezu, to bláto tam bude znova.
Vydrápala jsem se na břeh a usadila se u jednoho většího balvanu, který byl mírně nahnutý do strany a mě vlastně poskytoval bezvadný přístřešek pro přenocování.
Ulehla jsem tedy na zem a s pohledem upřeným k Asgaaru jsem zavírala oči. Dobrou Lucy. Popřála jsem sama sobě. Jenže né a né usnout. Proto jsem se zvedla a rozešla se ke Galtavaru. Mohla jsem si ulovit něco menšího a nebo prostě jen potrénovat své zkušenosti.

// Z. Galtavar

// Nessi promiň že přeskakuji, ale upsala jsem duši ďáblu a jdu na akci :) snad příště!

Chvíli jsem poslouchala Lis, která mi připomněla, že je zde i Arcanus. Ten ti zadek neochrání, před běsnící Elisou. Zamračila jsem se před tou představou. Měli jsme si toho tolik co říct, jenže já jsem se zde necítila vůbec příjemně. Neustále jsem cítila Elisu a měla jsem snad pocit, že mám její pohled v zádech pořád. Nepatrně jsem se naklonila do strany, jestli jí tam neuvidím. Nedá mi spát! "Hm, ale co je to za domov, když se klepete strachy z alfy a jejich řečí." Konstatovala jsem a oba dva si prohlédla.
Postavila jsem se a chtě nechtě, jsem musela odejít. "Necítím se tady vůbec dobře a bezpečně. Asi je na čase, abych odešla a nedělala vám další problémy." Konstatovala jsem a otočila se směrem k řece. Nebylo jednoduché, je zde zanechal a vlastně s nimi nedokončit ani pořádně rozhovor. "Ráda jsem vás viděla." Udělala jsem krok k Nessovi a položila si svou hlavu na tu jeho. "Zvláště tebe. Najdi si mě, až budeš moct jít za hranice." Olízla jsem ho po tváři a s téměř slzami v očích jsem se rozklusala k řece. Nebylo jednoduché žít samotný životem tuláka a už vůbec nebylo jednoduché je opustit a nechat je Elisi na pospas.
Po několika metech jsem se zastavila a otočila směrem nahoru k lesu. Pousmála jsem se a pak se rozcválala k řece. Bráško, budeš mi tak chybět. Ale alespoň vím, že žiješ a jsi v pořádku. Vítr mi foukal do srsti a jemné kapky deště se snášely na mé tělo. Kapky mi padaly i do obličeje a tak vlastně nešlo poznat, jestli to jsou kapky anebo slzy. Najdi si mě co nejdříve. Prosila jsem v duchu při dalších krocích, u kterých jsem zpomalovala. Byl to jako zlý sen. Příště bych se sem mohla vrátit jedině s otcem. Jinak mě tam Elisa nenechá sedět ani na minutku. Frkla jsem si. Víc komplikované to asi nemohlo být. Nesson se stal ochráncem a proto musel svůj čas trávit hlavně ve smečce. Zatím co já jsem tam spíše nebyla vítaná. Doprčic, to je mi situace. Naštvaně jsem ťapkala v blátě, které cákalo dosti daleko.

// Řeka Mahtaë

// Chtěla bych se zúčasnit s Lucy, která ještě na akci nebyla. V magii země má 7 *