Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Po celou dobu, co jsme byli zabrány do konverzace, jsem si nevšimla, že padla mlha. A ta se tu sakra vzala kde? Protestovala jsem, ale jinak mi vůbec nevadila a nijak mi neubližovala. Dokonce snad mírně mrholilo. Pěkně se to počasí umí pokazit, jak jinak. Protočila jsem oči s pohledem zapíchlým někam do nebes.
"Jinou? Páni, představ si, že požádáš Smrt o magii… no jak to říct. Abys mohla jak brát tak dávat." Měla jsem na mysli život. Jenže tohle by Smrt nikdy nedovolila. Jelikož brát smí především jen ona a naopak dávat zase Život. V moci vlka nebo mě, by to bylo určitě velice nebezpečné.
"Taky bych potřebovala nějaké to kamení." Poznamenala jsem jen tak do větru, jelikož já toho měla velice poskromnu. S mým obnosem jsem se ani neopovážila navštívit Smrt a otravovat jí, jelikož by mi za to určitě nic nedala. A jestli ano, tak leda kopanec do zadnice, abych si to příště rozmyslela, kdy jí budu a nebudu otravovat.
"No právě, někdo přijde a někdo odejde. Vždyť je to pořád dokola. Někoho si oblíbíš, ale on odejde. A co pak? Budeš za ním truchlit sama se svou věčností." Poznamenala jsem a významně pozvedla tvář směrem nahoru. Byla by to přeci jen otrava. Na svět by nemusel přijít nikdo tak dobrý, jako byl tamhle ten předtím, který mě už dávno opustil. Nakonec jsem jenom pokrčila rameny.
"Kdyby byl konec světa a ty nesmrtelná, lítala bys ve vesmíru a mohla cestovat na měsíc." Což by bylo fajn super. Docela slušná představa, jak si to Trix šmaruje ve vesmíru mě docela rozesmála. A vidíš, zase bys byla sama.
"Jo, mám pocit, že se tomu říká šakal." Poznamenala jsem nepřítomně, zatím co jsem se otáčela za sebe a kontrolovala, zdali to nebyla třeba obluda, co se rozhodla nás sežrat.
"Jdeme na to." Poznamenala jsem nakonec celá natěšená, až na mě bude vyzkoušena magie. Ale ono nic. Měla jsem zavřené oči a stále nic. Nebo to je ono? Nicota, prázdnota? Otevřela jsem oči a otočila hlavu na Trix. Načekala jsem se docela dlouho. Trix jen vyřkla něčí jméno. Sakra já vás všechny zabiju! Proč mi tohle někdo dělá! Fakt sakra! Mrskla jsem naštvaně ocasem, uši sklopila k hlavě a celá se otočila, abych viděla viníka.
Stálo tam cosi zabláceného a špinavého s bílou palicí. Vypadalo to, jako by měl snad bílou masku na té své nerozumné hlavě. Protočila jsem oči, než se přiblížil k nim a obdařil nás svou výslužkou z řeky. Zůstala jsem stát jako přikovaná k zemi, když Trix čarovala se svými magiemi. Nebylo radno se teď pohnout. Jakmile skončila, ještě celá strnulá jsem jí věnovala děkovný pohled.
Vlka mi Trix představila jako Zakiho. "Je trošku na hlavu?" Opakovala jsem po ní a nechápavě se na něho podívala. Vypadal docela normálně, až na jeho poněkud vyšinutý výraz ve tváři.
Jelikož to byl kamarád od Trix, dávala jsem převážně prostor jí, aby si s ním mohla prohodit nějaké to slovo. Mě nenapadalo nic, čím bych se mohla připojit do jejich konverzace. Budu se tvářit slušně a pokusím se tak i chovat.

// Křišťálový lesík

Pofidorně jsem si změřila Trix. Tak ty jsi ve smečce sotva pár dnů? To máš říct hned. Já si říkala, že je to divné, abys neznala své členy. Ťapkala jsem dál a poslouchala, koho zná. Alfu, tu divnou a vlčici bez názoru a hlavně potomky alfy. O to je docela strategické znát takové vlky. Olízla jsem si čenich.
Trix mě ujistila, že i já mohu děsit své okolí i s magií Země. "Tak to je parádní! Nikdy bych neřekla, že tahle magie může působit jako velká zbraň!" Vyjekla jsem s nadšením a téměř metala salta, jak moc mě tím potěšila. Jsem fakt dobrá! Někdy bych to na někoho ještě mohla zkusit. Na někoho koho nemám ráda a to že by dostal zástavu srdce by mi vůbec, ale vůbec nevadilo. A kdybych ještě měla oheň, mohla bych ho spálit na popel a nikdo by nevěděl, kde dotyčný je. Hm, musím navštívit Smrt, nebo Života? Mohla jsem se zeptat Trix, jenže ona by se hned vyptávala, proč se na to ptám a tam jsem to nechala plavat a odeznít ve své mysli. Ten plán byl geniální a bylo by velice dobré jej jednou uskutečnit.
Trix, která zkoumala trsy čerstvé překrásně zelené trávy, mi vnukla dobrou myšlenku. "Kdybych mohla oživit mrtvé zvířata, představ si jaká zábava by to byla. Žereš kamzíka a najednou ti uteče, i když byl mrtvý. Takhle bych mohla pěkně všechny štvát z povzdálí. Jenže já umím oživit pouze přírodu." Konec věty zněl docela pochmurně. K čemu tolik krásy, když to zase jednou někdo zničí. Kdokoliv. Pokrčila jsem rameny.
"Jo to já taky. Mohla bych si dělat, co bych chtěla. Ale nemyslíš, že by nás to pak omrzelo? Že by pak nastala nostalgie, pořád to samé k vidění?" Zvedla jsem pohled od země a zahleděla se někam před sebe. Být nesmrtelný by muselo být fajn. Mohla bych si vytvořit armádu vlků, kteří by mě museli poslouchat na slovo a sloužit mi. Jenže k čemu, když mě to pak nebude bavit. To by bylo asi opravdu nudné. Neustále žít a nezkusit, co bude pak. Třeba se pak narodím znovu jako… jako… šnek! No sakra, to raději budu nesmrtelná.
Pokrčila jsem rameny. Netušila jsem, jak moc nás může Smrt ovlivňovat. Třeba je to právě ona, co mě nechává se tak moc trápit s ostatními vlky a vůbec jí to nezajímá. Ba naopak se u toho báječně baví.
Celou věčnost se mi nedařilo Trix přemluvit k tomu, aby na mě ty zatracený halucinace vyzkoušela. Dala bych za to cokoliv, abych konečně mohla pocítit sílu její magie. Překvapeně jsem zamžikala víčky, když na mě vyjela, abych si uvědomila, že to není opravdu sranda. Omluvně jsem pokrčila rameny a pelášila, co mi jen nohy stačily z místa, kde nás něco chtělo určitě sežrat.
"Netuším." Vydobyla jsem tohle slovo ze svého hrdla a lapala po dechu. Tělem se mi proháněl adrenalin a já se potřebovala uklidnit. "Mám pocit, že tam pobíhá něco menšího než vlk, takové ty divné příšerky." Nemohla jsem si vzpomenout na to slovo, které by vystihovalo název zvířete.
Překvapeně jsem chvíli na ní zírala. No nekecej! Nechala se ukecat. Začala jsem kolem ní poskakovat jako velmi fanaticky založená vlčice s úsměvem od ucha k uchu. "Tak pojďme na to!" Vyřkla jsem, skočila před ní a otočila se k ní zády. "Budu k tobě zády, abych neviděla, na jakou část těla se soustředíš." Poznamenala jsem a ošila se vzrušením a nedočkavostí. Konečně, konečně, konečně!!! Je to tady!

Máchla jsem tlapkou do vzduchu. Nechtělo se mi řešit cizince, které vůbec neznám, leda tak od vidění anebo od toho, že mi zachránil ten vlk zadek a to doslova. "y neznáš všechny členky smečky?" Zeptala jsem se a vzpomenula si na své dosavadní smečky. Docela bolavá vzpomínka, která se ozvala vždy, když jsem to nejméně potřebovala. "Koho tam teda znáš? Jenom alfu?" Dodala jsem s humorem, ale tak trošku jsem si myslela, že mám třeba pravdu. Alfu a maximálně dva členy. Určitě. Jak zvláštní, u mých obou smeček to fungovalo zcela jinak. Pohodila jsem hlavou a protočila oči k nebi a nechala se unášet vzpomínkami.
Hlasitě jsem se začala chichotat na Trixiinou reakci. Myslela jsem, že ví o tom, co mám v plánu. Ale asi to nečekala. Mrštně sebou škubla a to mě rozesmálo ještě více. “Jediné co svedu." Poznamenala jsem. Ještě bych dokázala donutit vyrůstat trsy trávy, jenže to nebylo nic oproti jejím magiím a vůbec, oproti ohni. Přeci jen jsem se rozešla a s každým položením tlapky se pod mými polštářky objevil krásný a čerstvý trs trávy. "A ještě tohle." Poznamenala jsem a tvořila tak za sebou cestičku.
Pokynula jsem k ní hlavou. Asi to tak mělo být. Asi jsi měla na ten podělanej klacík šlápnout. "Možná si s námi hraje Život, nebo Smrt?" Konstatovala jsem. Představa, jak právě Smrt tahá za nitky našeho, života mě docela děsila. Ona nebyla ta správná osoba, co by za něco takového tahat mohla. Jenže když může vlkovi darovat magii, proč by nemohla právě tohle? Celým mým tělem projel nepříjemný pocit.
Trix se nedala za nic na světě přemluvit k tomu, aby na mě vyzkoušela halucinace. "Trix…“ Začala jsem pomalu a klidným hlasem. "Jestli bych umřela krutou smrtí, můžeš to šířit dál, abych byla za fakt hustou vlčici. A to jestli by ze mě něco vyteklo by bylo pro efekt fakt hustý." Stále jsem mluvila vážně a přitom si to v hlavě přehrávala. "Po mě ani veverka nehodí šiškou, nikomu bych nechyběla. Zkus to." Vybídla jsem jí znovu a uvědomovala jsem si, co všechno se může stát.
Ta divná a obludná věc se znovu prohnala houštím a mě znovu zamrazilo. I Trix se chtěla dostat pryč. "Škoda, mohly jsme to chytit, upéct a sníst." Ještě chvíli jsem tupě civěla a hledala toho viníka hluku.
Uslyšela jsem, jak na mě volá a tak jsem se chtě nechtě musela vydat taky. Otočila jsem se a plná strachu a divných pocitů utíkala za jejím vlajícím ocáskem, který Trix tyčila do vzduchu jako vlajku a pro mě záchytný bod.

//Medvědí řeka

//Řeka Mahtaë

"Oni jsou oba dva členové tvé smečky?" Podivovala jsem se. Jejich smečka bude asi pěkně početná. Všude samý vlk anebo protivná vlčice, určitě. Jediná Trix tam bude pro okrasu za svůj super kožich. Ujistila mě má hlava, když jsem pochodovala. "Je to škoda, ale oba dva jsem potkala. Ten hnědý nevypadal zas tak zle." Podotkla jsem. Ona ani ta vlčice nemusela být špatná, jen byla dosti naštvaná, co jsem jí tam viděla. Co je to s tebou? Obhajuješ neznámou vlčici? Podotklo mé podvědomí a já mu dala zapravdu.
"Stromy? Náhodou se hodí pro dobrou schovku." Poznamenala jsem a zvedla hlavu výše, abych si je mohla prohlédnout. Trix mluvila o tom, že tyhle stromy se zde nehodí. "Tyhle stromy by v horách nevydržely ani den podle mě." Zkonstatovala jsem a hlavě se zadívala do větví stromů. Donutila jsem větve jednoho stromu se sklonit níže, až prapodivně zapraskal a následně se dotkl Trix na zádech. Zazubila jsem se na ní od ucha k uchu a upustila větve z mé moci. Ty se vrátily do původního stavu a dál mohly odpočívat.
"Možná to má vlčice jako já. Taky téměř s žádnou vlčicí nevycházím, jen občas…“ Významně jsem se na ní podívala, aby si uvědomila, že i ona se stala tou vyvolenou. V hlavě jsem si matně promítla, jak ten hnědý vlk sebral tu nechutně oslintanou desku a donesl jí až do hor. Jasně očistili jí, ale to nemění nic na tom, že předtím byla velice oslintaná. Třeba něco chytil. Na hřbetě se mi zježily chloupky hrůzou.
Zasněně jsem se podívala po Trix, která mi snad mluvila z duše. Ničení a pálení! Sakra kde jsi byla celý můj život? Od vlčat jsme mohly nahánět všem hrůzu a děsit je pomocí tvých plamenů!
Protočila jsem na ní oči a raději to nekomentovala. Odmítala podpálit všechno v tomhle okolí a to mě mírně zklamalo. Aby taky né, když chvíli mluví o ničení, ale nakonec to udělat nechce. Asi na to nemá náladu, to já bych měla pořád. Zničila bych a podmanila si celý svět!
Mrskla jsem ocasem. "Ale no ták! Co by se mi mohlo stát? Nic hrozného, zkus to na mě!" Vyhrkla jsem nadšeně ze sebe. Mám pocit, že na mě nikdy vlk magii nepoužil. Kromě myšlenek, ty mohl použít kdokoliv, aniž bych o tom věděla."No tak zkusme to." Přidupla jsem si přední tlapkou, když jsme zůstaly stát v lese.
"Zapálíme veverku?" Zvedla jsem pohled od země. Tohle bylo to nejlepší, co mohla navrhnout. "Tak tohle beru!" Rozhlédla jsem se kolem nás, ale zatím jsem žádnou neviděla. Místo toho jsem si za Trix všimla pohybu. Velice rychlý pohyb. "Asi máme společnost, ale né takovou, jakou bychom chtěly." Poznamenala jsem a kývla hlavou směrem za ní.Co to tam sakra je? Srst se mi pro změnu zase mírně naježila, jelikož jsem se začínala bát.

// Cedrák

Až s trochou lítosti jsem i já opustila Cedrový háj. Matně jsem si vzpomněla, jak jsem zde utekla před Kerem a snažila se zde najít skrýš a uklidnit se. Pche, bastard jeden, kdo ví, kde je mu konec. Frkla jsem si a naposledy se zadívala do lesa a tak se s ním loučila. Pohled jsem nakonec upřela před sebe. Nezbývalo mi nic jiného, než následovat Trix a společně hledat někoho, kdo nám bude dobrým terčem pro naši zábavu.
Zamračila jsem se a dál pochodovala jako voják s plnou polní. "Proč? Proč nemůžeme strašit tady?“ Rozmrzele jsem se rozhlídla kolem nás a nikoho neviděla. V tom mi jemný větřík přivanul dva pachy. Byl to ten hnědý z laviny, co mě vytáhl. Ne to by bylo blbé ho strašit. A pak tu byl pach té neznámé vlčice, o které se i Trix zmiňovala, že je nějaká divná. Proto jsem nakonec kývla hlavou a pochodovaly jsme rychlým tempem dál. Kupředu. "Snad tam bude někdo, koho můžeme vystrašit. Tihle dva by se na to asi nehodili a nacpali by nám ocasy do krku." Poznamenala jsem a i když jsem se zasmála a snažila se zavtipkovat, trošku mě to uvnitř nedalo a musela jsem se občasně ohlídnout. Potvory chlupatý nedají vlčici ani spát.
Nadšeně jsem se podívala po Trix, která uvažovala nad použitím svých magií. Vykulila jsem oči a začala kolem ní poskakovat. "Prosím, zkus oheň!" Vyhrkla jsem ze sebe, jelikož ten mě zajímal asi nejvíce. Ta blokace mohla být taky zajímavá, bohužel já neměla myšlenky a tak jsem nic takového nemohla vyzkoušet, zdali to opravdu funguje. Hravě jsem zavrtěla ocáskem a zařadila se zpět k jejímu boku. Snad to vyzkouší, jsem na oheň fakt zvědavá. Je to snad nejlepší magie, co by si mohl vlk přát.
"Hm, můžu tě to naučit." Vyplázla jsem na ní jazyk a rozklusala se o něco více dopředu. V tomhle ohledu neztrácela má hlava ani tlama. Po většinu času jsem to řekla rychleji, než jsem si uvědomila, co jsem to vlastně řekla. A to nemluvím o tom, že se k tomu občasně připojí myšlenkové pochody, kdy jsem pak tak zmatená, že vlastně nevím, co jsem řekla nahlas a co jenom ve své hlavě.
Uši jsem pootočila za sebe a neslyšela kroky Trix. Překvapeně jsem se zastavila a otočila. Zůstala stát u nějakého klacku. Mám ti ho hodit, abys pro něj mohla běžet? No jo, ale jak bych jí ho hodila? Nad tím zůstával rozum stát. Pomalým krokem jsem přišla blíže zpět k ní. "Co tu provádíš?" Zeptala jsem se a fakt mě zajímalo, co jí zaujalo na klacku.
Ten se ale po chvíli vznesl do vzduchu a k mému překvapení vzplál. "Sakra!" Vyjekla jsem a uskočila o nejméně dva metry dozadu. Rozběhla jsem se a skočila Trix za záda. Tam jsem totiž byla v bezpečí víc, než kdybych stála někde na její dosah. "To je senzace! Můžeme zapálit celý les anebo spálit vlka! Na škvarek!" Vyhrkla jsem ze sebe nadšeně a poskakovala za Trix. To je bájo! Křičelo mé podvědomí. Jenže Trix hořící klacek zahodila do vody. Neeee proč to udělala. Můj výraz se změnil ve smutný. Jako byste vlčeti vzali jeho nejlepší hračku.
"Tak je vyzkoušej na mě! Bude to sranda!" Vyjekla jsem na ní, když se zmínila o halucinacích. Vždycky jsem o nich mohla jen slyšet, ale vyzkoušet si to na vlastní kůži, to mi ještě nikdo nikdy nedopřál. Rozběhla jsem se za ní, abych nemeškala.

// Ocásek pokračuje ve své cestě za Trix :D

// Z. Galtavar

V rytmu svého kroku jsem se pomalu ale jistě vzdalovala s Trix z Galtavaru. Uvidíme, co se z ní nakonec vyklube, ale zatím vypadá fakt v pohodě. Konstatovala jsem a zaposlouchala se do rytmu tlapek, který rozbíjel její rytmus.
Chvíli jsem bezmyšlenkovitě civěla před sebe a nakonec jsem pozvedla zapíchnutý zrak a začala větřit. Můj né příliš dobrý čenich cítil více pachů najednou a tak jsem tomu přestala věnovat jakoukoliv pozornost a nechala se unášet svým čerstvě energií nabitým tělem.
Pomalu jsem si začala uvědomovat, že i malá bohyně nějak ztichla. Koutkem oka jsem se po ní podívala. Choulila se v koutě a okusovala si drápky. S vykulenýma očima mě pozorovala, jako by jí snad chtěl někdo zabít. Hm? Broukla jsem na ní a ona se otočila a utekla pryč. Zmizela v lesním porostu. Výborně, to se mi velice hodí. Poznamenala jsem si pro sebe.
"Taky si myslím, že je zajímavá. Ale problém je v tom, že s ní neumím pořádně vynaložit." Pokrčila jsem rameny a vzpomněla si na své sourozence a otce. A matku, která je prý mrtvá. No super. Oni všichni ovládali zemi a co já vím, otec v tom byl opravdový přeborník. Pootočila jsem hlavu jejím směrem, jelikož se mi zmínila o čtyřech magiích, které ovládá. Paráda, těžko bych si mohla myslet, že budeš ovládat jen jednu. Tak spusť. Zamračila jsem se a bedlivě naslouchala. Nejspíše není dobré někomu sdělovat své magie, ale co. Já s tou svou jednou hodně škody nenadělám.
"Oheň bych taky chtěla. Musí být super někomu podpálit ocas. A halucinace? No páni, ty máš super zbraně. Ovládáš všechny dobře?" Myslím si, že ze mě nadšení jenom zářilo. Oheň jsem si vždycky přála. Je to taková super zbraň a zároveň pomůcka. V zimě velice často mrznu a zapálit si větvičky pro doušek tepla by bylo úžasné.
"Blokaci myšlenek? To slyším poprvé." Znala jsem téměř všechny magie, ale tohle jsem ještě nikdy neslyšela. Proč mi o ní nikdo nikdy neřekl? "Takovou magii bych nepotřebovala. Když už by mi četli myšlenky, poslala bych je do háje přes ně." Zazubila jsem se a kráčela dál.
"Hm, tušila jsem to. Kdybys je někdy potkala, pozdravuj je ode mě." Nebyl jsem zklamaná, že je nezná. Ono se to dalo předpokládat, ale někde velice hluboko jsem doufala alespoň v Alla. Po něm jako by se snad země slehla. Následný tok myšlenek přehlušil veškerá slova, která byla mířená na mě. Když jsem se vzpamatovala, uslyšela jsem jenom větu, jestli neznám Zakiho. "Vůbec nic mi to neříká." Vydrkotala jsem přes zuby nepřítomně.
Procházely jsme právě Cedrákem a já bych zde nejraději zůstala. Les byl pro hry jako dělaný. Všude nějaká schovka či úkryt. Jenže zde nebylo cítit tolik pachů, a když už tak staré. Budeme muset jít strašit jinam. Na malý okamžik jsem se zamračila.
Ohledně Indil jsem jí to jen odkývala. Nebylo nic, co bych k tomu chtěla dodat. Prostě není a tečka.
V hlavě jsem si přehrávala miniaturní mapu, abych věděla, kam zhruba míříme. Tam by měla být řeka, pokud se nemýlím a mé smysly. Povyskočila jsem si, jelikož vodu jsem neviděla pěkně dlouho a mě pomalu vysychalo v tlamě.

// Jako ocásek za Trix :D

V hlavě se mi ozvala malá bohyně, kterou jsem a to není tak dlouho setřásla. Ty si chceš hrát? Zeptala se mě a já na ní civěla a jenom se mračila. Nejraději bych jí ukousla ocas a nacpala jí ho do krku. Co kdybys zase vyklidila své pole a vypadla? Ohnala jsem se po ní ostře, jenže ona se uvelebila na zadku. Chci se dívat. Pronesla hrdě a své drápy mi zaryla do jednotkových částí mozku, abych se jí nemohla zbavit. Bolestí jsem hlasitě zaúpěla. Hned na to jsem hlavou třásla jako zběsilá a snažila se tu potvoru sundat. Ta se jen chechotala a tak mě nezbylo nic jiného, než přestat, přijmout její pozornost a dělat že o ní nevím. Tohle je snad za trest fakt!
Naštvaně jsem se otočila k Trix, která na mě bedlivě čekala a dotazovala se na další otázky. Zamyslela jsem se, jelikož jsem nebyla ještě pořádně sžitá s magií země. Jiné jsem určitě neovládala, a pokud ano, vůbec jsem o tom nevěděla. "Mám zemi. Ale o jiných nevím. Ani zemi pořádně ještě neovládám." Pokrčila jsem rameny a protáhla si přední tlapky. Po chvíli uvažování jsem jí opětovala otázku. "Ty ovládáš více magií?" Byla jsem docela zvědavá. Asi jsem byla jediný vlk, tedy jediná vlčice, které to tak dlouho trvalo. Hm, to máš asi pravdu. Ozvala se malá bohyně, která právě ležela rozvalená na břiše a cpala do sebe nějaké bobule.
Uši jsem namířila k Trix. "Myslíš, že bys je mohla znát?" Pochybovačně jsem ohrnula čenich. "No ale dobře. Sigy, Amelis, Allassëon, Ainesson. Říkají ti ta jména něco?" Olízla jsem si čenich, jelikož jsem někde v morku kosti doufala, že bude znát Alla. Ostatní sourozence jsem potkala a věděla jsem, že jsou živí a v pořádku. Sice už dospělí a jiní, ale živí. Důležitý poznatek. Pokračovala jsem dál s myšlenkách a snažila se, si na Alla matně vzpomenout. Jenže místo něho se mi vybavoval Nesson. Docela mě zamrzelo, že jsem odešla a více si s ním nepopovídala.
"Jo tak to jsme na tom stejně. Chvíli se mnou někdo je ale hned jen co je omrzím, jsou fuč." Na jméno Indil jsem se zamračila, jelikož se mi vybavila vzpomínka na ní a toho druhého vlka. "To jméno mi moc nepřipomínej." Ozvala jsem se nepřítomným a nepříjemným hlasem. Mě se Indil taky zdála docela fajn, jenže pak začala skákat, jak ten vlk řekl a v tom se mi to teda nelíbilo.
Přidala jsem do kroku, abych tolik nezaostávala, jelikož zde zase šla vidět má menší postava a kratší krok. Najdeme někoho a ho pak taky sežereme. Pokynula jsem hlavou a ještě více přidala do kroku. "Hm, taková hra nezní vůbec špatně. Klidně takovou hru přijímám." Usmála a jsem se od ucha k uchu a poslušně klusala vedle ní dál.

// Jako ocas za Trix

Jaká hra by se dala vymyslet pro dvě dospělé vlčice? Má malá bohyně se na mě zamračila. Vlastně jsem jí dlouho neviděla a tak jsem počkala, až něco řekne, než abych jí hned odehnala. Dvě dospělé? Zopakovala a já věděla, že přišla zase jenom rýpat. Zamračila jsem se na ní podvědomě. Několik týdnů tě nejde vidět a pak zase přilezeš a otravuješ?! Jsi normální? A pro tvou informaci ano, už jsem dospělá. Zmiz. Nadechovala se, že ještě něco řekne, jenže já jenom zatřepala hlavou a tím jí setřásla. Jednou mi na tenhle fígl přijde a bude se držet zuby drápy.
Své myšlenkové pochody jsem opustila včas. Bellatrix se mi dostatečně věnovala a tím měla u mě velké plus.
"Vrátit se." Opakovala jsem po ní ty dvě slova, jako bych je v životě neslyšela. Viděla jsem, jak hledá odpověď v mých očích a tak jsem se nadechla, na okamžik udělala pauzu, abych si to mohla rozmyslet a pak z patra spustila. "Zastesklo se mi po rodině. Teď už vlastně nemám důvod se tam zase vracet. Vše co jsem tam prožila nebo měla, bylo zameteno pod neviditelný práh." Pokrčila jsem rameny a připomněla si tak pár věcí, které se tam odehrály. "Ale ani tady to nedopadlo tak jak jsem si svůj návrat představovala. Sourozenci jsou dospělí… jiní, prostě mě nepotřebují." A mě jako malé diktátorce v úkrytu to chybí. Snažila jsem se o nějaký nepatrný úsměv, ale moc mi to nešlo.
"Jo to je pravda, vlků tu běhá spousty... ale zatím mám dostatečné štěstí čí neštěstí, že je velice málo potkávám a když už potkám, nesedí mi povahou." Hravě jsem na ní vyplázla jazyk a mrkla na ní.
Pozorně jsem se zadívala na místo, kde ukazovala jejich území. Možná by nebylo na škodu tě někdy navštívit, jen ostatní vlci se z toho pominou a budou šílet. Vetřelec na území! Poplach! A přitom tam bude stát malá, drobná a slabá vlčice. Jenže bacha na ní! Určitě nám zde udělá binec a zakousne tři vlky… jasně. Ušklíbla jsem se nad ješitností vlků.
Z Trix začaly padat nápady pro srandu. Cože si čichla? Srandaria? Jenže jakýkoliv její nápad se mi líbil. Nadšeně jsem sebou začala vrtět a usmívat se od ucha k uchu. "Beru všechno!" Vyjekla jsem nadšeně, jelikož jsem zase jednou byla ve svém živlu a nebyla jsem v tom sama.
Vyskočila jsem na tlapky a dohnala vzdalující se Trix. "Nevím kde to všude znáš, ale pojďme tam, kde se ti líbí! Jo a co je hecovaná?" Zeptala jsem se trošku zadumaně, jelikož mi to přišlo jako nějaký agresivnější sport či hra. Pojďme na to, ať je to cokoliv. "Myslím, že bychom měly zkusit od každého trochu." Zacvakala jsem zuby a zapřela se o zadní tlapky jako kůň.

Nevypadá, že by byla špatná. Možná měl otec pravdu a je to jenom ve mně. Ne blbost, je to ve vlčicích. Nemají vlastní názor, a když už mění ho jako svou srst, takže nemají. Jo to teda nemají. Kromě Fanny, mé matky a... Bellatrix? Hm, no to ještě uvidíme. Ale za ten kožich, bych jí zabila. Ta písková barva by se mi šikla. Zkoumavě jsem si prohlížela vlčici sedící naproti mě. Přimhouřené oči jí skenovaly a propalovaly. Možná, kdyby jí zabila a kožich si nechala… a nosila ho na sobě… třeba by přirostl k tomu mému. Po chvíli mého pozorování, jsem si uvědomila, že nejspíše hodně blbě na ní civím.
Zatřepala jsem hlavou a přemýšlela chvíli nad něčím jiným. Samo sebou jsem nepostřehla slova, která vycházela z jejích úst. Dívala jsem se na pohybující se tlamu, ale význam slov mi utekl někam hodně daleko. Uši jsem měla, jako by snad ucpané a po nějakém čase se vrátily do normálu a konečně zase slyšely.
"Jo to je pravda, za hranicemi je to jiné… pro mě divné. Trvalo mi to docela dlouho, než jsem se vrátila zpět domů." Podotkla jsem a zahleděla se do dáli. Marně jsem se snažila najít něco dobrého na tom světě mimo. Co je dobré na tomhle světě? Tam jsem alespoň nedostala přes tlamu.
"To je v pohodě." Poznamenala jsem. "Ale ani já nemohu znát všechny, i když je to má rodná půda." Hravě jsem na ní vyplázla jazyk. Chtělo by se to nějak živě zapojit do hry, abychom neustále nemusely sedět na zadku. Jo, určitě něco vymyslím. Ošila jsem se na zadku a jemně ze zvyku převážně, jsem se poškrábala za uchem.
"Ta potetovaná jak jsi jí nazvala… tak ta vypadala docela naštvaně. Tedy když přišla za mnou a Suertem, takový černý vlk s pár bílými znaky na těle." Snažila jsem se jí objasnit, jak vypadá můj jeden z mála kamarádů. Nebo ho tedy tak považuji.
Bellatrix se rozpovídala o smečce. Zklamaně jsem si povzdechla a přehrávala si to slovo v hlavě pořád dokola. Smečka, smečka, smečka. Docela mi chybí, jen nejsem asi ještě připravená. Pokrčila jsem rameny.
"U mě není problém s cestováním, ale s komunikací, která je snad nejdůležitější. Nějak si nemůžu sednout s vlčicemi. Táta říká, že je to převážně v mé hlavě, ale já nevím…“ Pochybovačně jsem se zatvářila a ohrnula čenich.
"A vůbec, spěcháš ke smečce?" Jelikož mi došlo, že jí vlastně můžu zdržovat. A kdyby nespěchala, mohly bychom někam zajít, nebo si zahrát nějakou super čuper hru co vymyslím, nebo co vymyslí ona! Zabijeme tak čas.

Pěkně poznamenáno. Někdy. Já jsem nepříčetná každý den, to proto jsem na to upozornila dopředu. Chvíli jsem byla zamyšlená, jestli jí o tom vůbec říct, jak se vlastně věci mají. Na druhou stranu by mě mohla poznat sama lépe, kdyby chtěla. "Když myslíš." Dodala jsem tiše a dál nad tím uvažovala. Jen malá hrstka vlčic mi sedne. Převážně si rozumím s vlky, ale na ty taky dokážu být pěkně protivná a zlá. Mírně jsem pootevřela tlamu a vtáhla do sebe čerstvý vzduch.
"O čem to mluvíš?" Zůstala jsem na ní civět. Neměla jsem ponětí, jak svá slova myslela. "Jestli nejsi nejmladší, tak rozhodně nejsi nejstarší." Dodala jsem, jelikož mému oku připadala jako mladá a hlavně energická vlčice. Energie téměř na každém kroku, tak jako u mě, až na slabé chvilky, kdy jsem byla jako hromádka neštěstí.
"Vidíš ten paradox? Já se narodila zde a šla za svými sny za hranice této země. Ty ses narodila za hranicemi země a přišla jsi sem…“ Pokud jsem to dobře chápala. Kdyby se jí tu nelíbilo, určitě by zde nebyla a už by se dávno vrátila tam, odkud přišla, tak jako já. Nebo nezná cestu domů? Tu jsem neznala ani já a přeci jí jen našla.
"Nevím kdo je ten co jsi ho zmiňovala." Podotkla jsem s úšklebkem. "Ale další verze, která mě napadla, byla ta, že se nás chtěla Smrt zbavit… sešle lavinu a hoplá." Pousmála jsem se, jelikož to bylo asi už opravdu nereálné. Ale co když právě v tom je nějaký kus pravdy.
Chvíli jsem mlčela a poslouchala či naslouchala bedlivě jejímu popisu vlků. Nakonec jsem se hlasitě ji rozesmála. "Potetovaná? Jů, mám pocit, že jsem jí tam viděla." Podotkla jsem a zakývala horlivě hlavou. Když přišla za Suertem. A ten hnědý? Nebyl to Coeden? Možná, ale taky to nemusí být on.
"Jo to máš pravdu. Vždycky jsem snila o tuláckém životu." Pokrčila jsem omluvně rameny a pousmála se. "Jenže už vím, že to není vůbec nic pro mě. Staré historky o dobrodružství jsou téměř zapomenuty." Můj výraz zvážněl, jelikož ty vzpomínky se nedaly zapomenout. No to vážně ne, jaká škoda. Nejraději bych to všechno vymazala. "Ty máš teda štěstí, že sis našla smečku." Dodala jsem se zářícím úsměvem.

Pobaveně jsem švihla tlapkou do vzduchu, aby ty jizvy vůbec neřešila. "To nic není." Kdybys viděla mého zjizveného otce, tedy jeho tlapy hlavně, teprve to by bylo děsivé. Hm, možná i mě ty jeho jizvy občas děsí, nikdy jsem se na ně pořádně nedívala. Možná právě proto. "Ty mě sice neznáš, ale dokážu být hodně nesnesitelná." Zatvářila jsem se jako andílek a zamžikala víčky tak, aby to vypadalo co nejroztomileji. Jednou mě za to někdo zabije, určitě. Švihla jsem ocasem a nechala ho ladně dopadnout zpět na zem. Ale sama si moc dobře nepamatuji, jak to přesně bylo. Upadla jsem a jako vždy se tam vyskytlo něco, co ten průběh zhoršilo. V tomto případě to byl kámen.
Pokrčila jsem rameny, ve znamení, že je mi to vlastně zatím jedno. Jednou budu brečet, jak mi vadí, ale teď? Vůbec mi nevadí. Povzdechla jsem si a na chvíli se zasnila, jak bych jednou mohla vypadat. Určitě budu veliká, obrovská.
Zachrmuřila jsem se na pár okamžiků, ale následně si vše přebrala, že to nebude urážka. Asi by mě mělo potěšit, že jsem mladá. Ale nějak to nemůžu skousnout. Všichni mě hned odsoudí, že jsem jenom hloupé vlče a pak teprve začínají problémy.
"Jsem mladá." Věnovala jsem jí váhavý zdrženlivý pohled, než jsem pokračovala dál. "Čerstvě dospělá." To poslední slovo jsem dořekla s hravostí. "Každopádně jsem se zde narodila." Dodala jsem pro vysvětlenou, jelikož se mě vlastně i na tohle ptala. Rodná zem. "Taky pocházíš odtud, nebo jsi jsem přišla později?" Zvědavě jsem se ošila a narovnala záda.
Zaposlouchala jsem se do jejího hlasu. Co to všichni mají se Smrtí? Každý tam chodí, jako by tam snad dávala něco zadarmo, nebo pořádala dýchánky. Já za ní ještě jít nemůžu, jelikož jsou mé úspory pro ní moc malé. A takovou by se mi vysmála a vyhnala mě.
"Hm, Smrt. Myslela jsem si, že pořádá nějakou párty, když bylo v Jedláku tolik vlků." Zasmála jsem se s pobavením. Nebyl to vůbec špatný nápad. Taková párty a za účast a odvahu, by nám něco dala.
"Smrková?" Zamžikala jsem chvíli na prázdno a měla tlamičku jemně pootevřenou. Hned na to jsem se mírně zamračila. Já chci taky smečku, svojí smečku. Nebo mojí druhou rodnou smečku. Sakra chci už mít společnost! "Kdo je tam alfou?" Dodala jsem tiše, hned co mě myšlenkové pochody alespoň trošku utichly. "A jak se ti tam líbí vlastně? Jsi zvyklá na společenský život?" Byly to možná pro ní nesmyslné otázky, každopádně mě to zajímalo. Né každý byl jako já, že za každou cenu potřeboval něčí pozornost anebo být ve společnosti.

"Jo jo, to bude ono písková!" Vyhrkla jsem ze sebe nadšeně, když mi přihrála do noty. Písek s tmavší hnědou, to vidím fakt poprvé. Chtěla bych vidět její rodiče. Matka celá jen písková a otec tmavě hnědý. V hlavě se mi rodily různé kombinace vlků, kteří by mohli být jejími rodiči. No i když je pravda, že Amelis je taky něco ve stylu písku. Naklonila jsem hlavu na stranu a chvíli o tom uvažovala. Celkově jsme byli jako sourozenci docela rozdílní. Nesson je taky dosti tmavý, ale Lis je nejsvětlejší a to by mě zajímalo po kom má tak světlý kožich. Matka bílá a otec tmavě hnědý. Hm, fakt zajímavé. Vrátila jsem hlavu zpět na své místečko, tam kam patří a zastřihala ušima.
"Zajímají tě ty jizvy?" Zeptala jsem se na férovku, když jsem viděla, že si je znovu prohlíží. Teď budu vypadat jako nějaký opotřebovaný kus na výstavě. Odkašlala jsem si, narovnala jsem se a spustila svojí verzi. "To mám od svého otce, takže žádné drama se s tím nespojuje." Zazubila jsem se na ní ve svém úsměvu od ucha k uchu. A teď to vypadá, že mám surového a necitlivého otčíma. No moment, není náhodou takový? Strašně se mi zmiňoval o Naili. Hm, a ta je pro něho vším, jak typické. Zbytek ho nezajímá.
"Jsem tulák, nemám smečku, takže jsem procházela jenom území. S tím, že to na mě všechno zase nějak dolehlo a já si na chvíli potřebovala lehnout a uklidnit se." Tolik k významu, proč jsem zde. "Ty tu jsi z nějakého důvodu?" A v tom mě to napadlo. Její otázka mi konečně dávala smysl. Ona tu má beztak nějaké rande! Vyjeklo na mě s hrůzou podvědomí. Okamžitě jsem se rozhlídla kolem nás, jestli neuvidím nějakého švarného vlka, jak k nám přichází. Heh? Nikde nikdo?
Když jsem se přesvědčila, že je vše v pořádku, vrátila jsem se zpět do reality a znovu se uvolnila a nechala tak všechno plavat.
"Popravdě nevím, kam se všichni vlci poděli. Jakmile lavina přešla, zůstala jsem zapíchla hlavou ve sněhu a čouhal mi jen zadek do doby, než mi vlci pomohli." Objasnila jsem jí okolnosti, které se tam odehrály. Pak se přes nás prohnala vlka mastodontů, jelenů, myšo-žab a kroko-psů. Vymýšlela jsem si názvy různých druhů zvířat. Pro jistotu jsem si to všechno nechala ve své hlavě.
"Z hor jsem odcházela jako poslední. Všichni mě tam nechali na pospal zimě a ledním duchům." Srst se mi ježila pod tou představou. Všude je něco. To neexistuje místo, kde by byl normální život, bez strachu a podobných věcí? Odfrkla jsem si a přešlápla si z tlapky na tlapku.
"Ty patříš do nějaké smečky?" Zeptala jsem se zvědavě, nakrčila nechápavě čelo a přitom jsem se snažila zachytit její pach. Jenže vítr si zase a opět hrál, takže mi trvalo, než se její pach donesl i ke mně. Jak mi to otec říkal? Zase jsem zapomněla, kde přesně ty smečky jsou safra! Každopádně o jedné jsem věděla až moc dobře. Asgaarská, no fuf. To než se tam vydám zase na návštěvu rodiny, uběhne minimálně několik let.

Přimhouřila jsem oči a přitom mírně našpulila tlamu. Zavrtěla jsem se na zadku, když jsem poslouchala její slova. "Popravdě jsem se sem dohnala a nevšimla si nikoho. Docela mě to překvapilo, když jsem uslyšela hluk." Nebyl to žádný velký hluk, jednalo se o větvičku, která mi prozradila, že se zde něco děje. Takže žádný vrah, hm možná to jen hraje. Očima jsem jí ještě chvíli skenovala a vyhodnocovala situaci. Když jsem si byla jistá, že je vše v pořádku, uvolnila jsem své tělo a oči otevřela dokořán.
"Teda nemyslela jsem to zle. Ptáče jako barva srsti. Ještě jsem se nesetkala s tak světlým zbarvením hnědé? Béžové? Krémové?" Zamotala jsem se v tom sama. Jaká je to barva! Neumím poznat ani barvy sakra! Znepokojeně jsem se ošila. No určitě mě pochopí, jak jsem to myslela. Pohled jsem na chvíli zabodla na její přední tlapky. Jedna byla rozkošně tmavě hnědá a rozbíjela pískovou barvičku kožichu. Tak samo to dělaly uši a čumák.
"Taky mě těší." Bellatrix, je docela dlouhé jméno. Hm, takové zkrácené Trix by mohlo stačit, kdyby jí to nevadilo. Pootočila jsem hlavu do strany, jelikož si pro změnu prohlížela ona mě. Na mě nic neuvidíš, malá nějaká zakrslá postava a nevymáchanou tlamou. Ale tentokrát jsem se opravdu snažila působit mírumilovně, abych hned každého neodháněla.
Když jsem se pohledem vrátila zpět, zrovna zkoumala můj obličej. Zazubila jsem se na ní a ukázala tak své bíle špičky, které se občas překvapivě zablýskly. Jizvy? Ale kuš, ani je nevnímám. Vlastně jsem je vůbec nebrala. Nebyly mou součástí, jelikož jsem je měla jenom chvíli. Možná mi časem budou vadit, ale teď o nich téměř nevím.
Co? Co mě sem přivedlo? "Jak to myslíš?" Zamračila jsem se. Znělo to, jako by to bylo jenom její území a nikdo by sem nesměl vůbec chodit. Pachů je tu až nad hlavu, takže to nebude jenom její. A ani smečka zde není. Ještě aby jo, pche.
Zhluboka jsem se nadechla a nabrala do plic svěží a čerstvý vzduch.
"Přišla jsem z hor… byla jsem v Jedlovém páse, kde nás pohltilo to bílé svinstvo. Ale tebe si vůbec nevybavuji. Pokud vím, bylo tam hodně vlků." Omluvně jsem pokrčila rameny. "Byla jsi pak i v horách?" Zeptala jsem se a byla jsem docela zvědavá. Jenže tam bylo taky hodně vlků a nejsem si jistá, jestli jsem viděla pískový kožíšek. Myslím si, že ten bych si zapamatovala hned.
"Já tam zůstala se skupinkou tří vlků. Chtěli jsme pročesat les, jestli někoho nenajdeme, ale přitom jsme našli jen nějakou divnou věc, co vyplivla taková divná obluda." Tak trošku jsem se rozpovídala a začínala si to až teď uvědomovat. Koutky mi zacukaly do jemného úsměvu. Promiň, občas melu, melu a melu.

Povzdechla jsem si, jelikož má duše byla docela neklidná a nesvá. Jedna část byla docela naštvaná. Naštvaná na celý svět, který byl pro ni divný a ošklivý. Ta druhá, se zase těšila z toho, co už dokážu se svou magií. A stále to není to, co bych chtěla jednou dokázat. Celkově jsem vedla velice zajímavý život. Chovala jsem se tak, jak mi povaha určovala. I když jsem se snažila ovládnout, většinou jsem to pěkně zpackala. Když si vzpomenu na tu hádku s tátou… Na druhou stranu by mohl být rád, že jsem upřímná a my si to konečně vyříkali. Hm, ale za jakou cenu. Rozhodně mě přesvědčil, že srdce stále má, když mě nesl k jezeru. Věděla jsem, že má bolavá záda a i přesto si mě na ně naložil.
S velice nakvašeným výrazem jsem se začala protahovat, do doby, než jsem uslyšela prasknutí větvičky. Okamžitě jsem zpozorněla a zvedla hlavu směrem, odkud ten zvuk přišel. A sakra, jde mě zabít! Popadla mě prvotní panika a úzkost, která se mě držela už pěkně dlouho. Tak přeci jen poslali nájemného vraha! Vyděšeně jsem se posadila a následně se postavila. Nenechám se zastrašit.
"Co… co ode mě chceš?" Svůj život ti nedám! Prohlídla jsem si vlka. To je vlčice ne? Ohrnula jsem nos a snažila se tak zachytit její pach. Proč alespoň jednou v životě nemůže vítr vát mým směrem. Sklopila jsem uši a chvíli vypadala, jako největší tragéd světa.
Po chvíli své diskuze, jsem si všimla, že vlčice byla spíše na odchodu, než aby mě šla vraždit. Sakra je to vlčice… Protočila jsem oči, jelikož jsem si sedla jenom s jednou vlčicí a to nepočítám rodinu.
Sametový kožich, zajímavě zbarvený mě dost zaujal a tak jsem se rozešla k ní. Sice nejistým krokem, ale doplahočila jsem se až k ní. To znamená, že mě tu viděla celou dobu? Asi ležela a já ji v toku myšlenek nezaregistrovala.
"Vypadáš jako ptáče." Zhodnotila jsem její kožich a uvědomila si, že tohle mohlo znít jako narážka či urážka. Jo fakt umím komunikovat, pak se můžu divit, že to ode mě utíká, co nejrychleji to jde.
"Promiň, nepředstavila jsem se. Jmenuji se Lucy." Prostě Lu, ale to jenom pro velmi dobré přátelé. Věnovala jsem jí jeden chabý pokus o úsměv. Třeba když se budu snažit, půjde to líp. I když o tom jsem pochybovala. Naposledy co jsem potkala vlčici, tak to byla Katarina, nebo jak se jmenovala. Pche, ta si hrála na dospělou. A Indil? Pff, ta se nechala, zmanipuloval tím ďáblem.
Odkašlala jsem si a ve značné vzdálenosti jsem si pomaloučku sedla. Kdyby byla fajn, mohla by mi pomoci zabít čas a strávit ho zase v nějaké společnosti.

// Sněžné hory

Klusala jsem celá znavená z hor a ze sněhu. Nebylo mi tam dvakrát příjemně, když jsem věděla, že tam jsem sama anebo jsem si to alespoň myslela. Br. Ošila jsem svým celým tělem, jelikož mě ještě teď zebal zadek z té zimy. Konečně se udělá trošku líp a my se plahočíme zpět k zimě. Pohodila jsem tlapkou a náramně a hlasitě si oddechla, jakmile mé tlapky spočinuly na pevné zemi Galtavaru. No konečně pevná půda pod nohama.
Zpomalila jsem svůj krok a tím se zpomalil i můj tep a strach se pomalu vytrácel. By mě zajímalo, co měl Suerte tak důležitého, že mě tam nechal samotnou. Na pospas příšerám. A v tom se mi do hlavy dostal šedivý vlk s modrými kukadly. KERU! Vyjekla má mysl. Tak dlouho jsem ho neviděla, až mi dočista chyběl. "Musíme si od sebe odpočinout." Zazněly mi jeho slova jako na povel v hlavě. Bože né, sakra to né. Chci ho zase vidět a ujistit se, že je můj kamarád v pořádku. Jenže jak se dalo čekat, on nejspíše mou společnost absolutně nevyhledával. Ach jo. Jediný z mála kamarádů a já jsem si to jako vždy u něho tak trošku pokazila.
Pomalým krokem se svěšenou hlavou jsem se vydala napříč Galtavaru. Chtěla jsem se někde ukrýt, jenže nebylo moc možností, kam strčit čenich a už ho světu neukázat. To byl, musela prošmejdit několik území, najít si vlastní jeskyni a tam zůstat na věky. Nebo alespoň do doby, než by mě z ní někdo vyhodil. Někdo silnější a statnější, než jsem já sama. A v mém případě by to mohl být vlastně kdokoliv, kromě vlčat. Frkla jsem a dál se plahočila slehlou trávou.
Celá zmatená ze svých pocitů jsem ulehla do trávy. Ani ta zeleň nevypadala moc k světu. Nechala jsem jednotlivé trsy trávy povyrůst a tak se některé místa krásně zelenaly a měly se k světu. Taky bych potřebovala takový života budič. Olízla jsem si čenich a letmo zkontrolovala svůj kožich. Nebyl zrovna ve stavu, kdy bych o něm mohla říct, jak moc je nablýskaný. Byl spíše zvalaný a tak nějak divně zakučkaný. Kašlu na to všechno. Hrábla jsem do jednoho trsu trávy tlapkou a rozčísla tak zelenou buřinu. Ta se pod náporem mé tlapky zavlnila a nakonec se uklidnila.