Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Skylieth mi popisovala, jak to zhruba vypadá u nich ve smečce. Alfa je sám a na betách má své vlastní potomky. Um. Neměla jsem další otázky. Divná to věc že? Lucy došly otázky. Pohodila jsem hlavou. Nejspíše to bylo tím, že jsem byla pěkně v rozespalém stavu.
Nakonec mě přeci jen vlčice vybídla k tomu, abychom šly z lesa. Mrzutě jsem se na ní podívala. Chodím pořád sem a tam a ona se rozešla zase směrem zpět. Jestli je někdo u Medvědí řeky delší dobu, musí mu to být divné, že neustále procházím a stále se vracím. Já tam nechci! Zaprotestovala jsem. Nakonec mi ale nic jiného nezbylo, když jsem chtěla mít ještě chvíli kolem sebe společnost.
Vydala jsem se teda za ní s malými poznámkami. Na druhou stranu na místě, kde není les, bude pěkně teploučko. Slunce se dralo přes větve stromů a bylo jasné, že na sluníčku bude pěkně teplo! Možná se bude dát jít i do vody. Konečně bych si mohla pořádně zaplavat a následně se vyhřívat, aniž by mi u toho neumrzl zadek!
Kráčela jsem ve stopách od Skylieth. Měla zvláštní pach a na rozdíl od toho mého byl o dost silnější. "A co děláš tady? Vzala sis odpočinkový čas, než zase někdo bude mít ve smečce hlad?" Docela mě to zajímalo, proč netráví čas více se smečkou. Místo toho tady byla se mnou, s úplně cizím vlkem, tedy vlčicí.
Na okamžik jsem se zastavila a zůstala hledět mezi stromy. Musel se tam zase mihnout nějaký ten šakal. Naháněli mi tak trošku strach. Né tak doslova oni, jako představa, že v tomhle lese usnu a oni mi mezitím budou okusovat tlapky. A pak se probudím jen v pahýlky. Oklepala jsem se pod tou představou, i když musím uznat, představa to byla docela vtipná.
Uslyšela jsem za sebou šramot, a proto jsem se rozklusala a vlčici rychle doběhla. Zařadila jsem se k jejímu boku a dělala, že se vůbec nic neděje. Taky že ne, co by se mělo dít? Mrskla jsem ocasem a tak jako ona mířila k řece.

// Medvědí řeka

Ve spánku jsem se převalovala a převalovala. Hlavou se mi honily různé sny. Převážně se mi zdálo o Skylieth v pohodě velké ještěrky. Jen v mém snu vypadala jinak. Tělo bylo ještěrky, ale hlava zůstala vlčí. Byla obří a žrala stromy.
Další sen bylo opakování toho, co se dělo v Jedlovém pásu. Příchod vlků, náhlá lavina, zvířata a ostatní věci, které se tehdy staly.
Zrovna jsem byla zapíchlá ve sněhu. Bylo to krátce po utržení laviny. Vrtěla jsem, se co to šlo, jenže zadní tlapky mi trčely do vzduchu. Hned dna to jsem ucítila, jak mě někdo vyhrabává a díky němu jsem se dostala ven. Stál u mě Coeden i se Suetem. Následně vše pokračovalo a přesně tak jak se to odehrálo, tak se mi vše i zdálo.
A jako poslední obrazec, jsem měla před očima odcházející Skylieth ve velké ohnivé kouli.
Pootevřela jsem oči a začala se kolem sebe rozkoukávat. Oči byly tak nějak zamlžené. Viděla jsem obrysy, dokud jsem si nepromnula oči.
Zamručela jsem hlasitě a podívala se na místo, kde naposledy byla Skylieth. Ta zůstala na svém místě, proto jsem to brala tak, že jsem spala buďto krátce anebo zde prostě čekala, dokud se neprobudím.
Převalila jsem se na záda. Protáhla jsem se, co mi mé svaly dovolily a pak se přetočila na bříško. Zamlaskala jsem a prohlížela si Skylieth. "Kdo je vlastně tvoje alfa? Nebo váš alfa pár?" Odkašlala jsem si a vyklepala jsem si ze svého kožichu malé větvičky,které jsem nechtěně na sebe přitáhla. Třeba je to nějaký známý od mého otce. Vím, že mi říkal, že v některých smečkách se zná s alfami. Našpulila jsem trošku tlamu a zahleděla se někam před sebe. Už se těším, až ho zase potkám. Jestli to dopadne tak jako minule… ale ne to ne. A obzvláště jsem zvědavá na tu jeho vlčí partnerku. Prý je to jeho slunce… a co jsme sakra my? Naštvaně jsem zaryla drápy do země, když jsem začala hrabat tlapkou do země.

Tak přeci! A zná dokonce i Coedena? Je v její smečce… no páni. Asi by bylo dobré, kdybych se zmínila o tom, že jsem Suerteho potkala v Třešňáku. Jenže jsem k tomu neměla žádný důvod. Přehodila jsem si ocas přes zadní tlapky a schoulila se do klubíčka. Na to jak hrozně měl zase naspěch bych to tak tipovala, že už je dávno za nějakými horami.
Pro jistotu jsem se zvedla a odebrala k tomu samému stromu, o který jsem se ještě před chvíli opírala. Asi ji dosti vadilo, že jsem se dotkla tlapkou té její a proto na mě zavrčela. Vycenila jsem tesáky v jemném úsměvu a postavila se. "Omlouvám se, jestli usnu, jsem ale dosti unavená." Poznamenala jsem a odkráčela ke stromu.
Opřela jsem se o něho bokem svého těla a hlavu si položila na tlapky. Ocásek jsem si přehodila přes zadní tlapky, aby je případně zahříval. Ono se už pomalu rozednívalo, jenže tady v lese nešlo moc dobře poznat, jaký den bude. Jestli stále chladný anebo konečně teplý. O to líp by se spalo na slunci, které by mi zahřálo kožíšek.
"A kam ta lavina zavedla vás?" Zablekotala jsem ještě a zavřela přitom oči. Těžká víčka se už nedala více udržet. Nesla jsem hned, to ne, ale cítila jsem, jak mě únava přemáhá.
A ono opravdu. Při takovém klid, který panoval v lese, jsem pomalu propadala do záhadné říše, kde je všechno možné, bez rozdílu na to, kdo jsi anebo co jsi prožil.V téhle říši se odehrávají nejkrutější boje, ale zároveň i ty nejhezčí chvíle, které bychom třeba jednou chtěli zažít.
Zachraptěla jsem společně s bručením a pak nadobro a natvrdo usnula.
O to víc jsem byla klidnější, kdy jsem věděla, že mě má společnice v případě ohrožení ubrání, zatím co já budu klidně spinkat. Něco jako takový malý černý rytíř, jenže v ženském vydání.

Oči se mi okamžitě rozzářily, když jsem jí zaslechla, jak opožděně odpovídá na mou otázku. Jenže ona se zrovna uvelebila a vypadala, že si chce taky odpočinout. Zavřela jsem na chvíli tlamu a uvažovala, jestli se jí dál vyptávat. A ono opravdu. Tohle u mě zase zvítězilo. Přetočila jsem se na bok a postavila se. Tiše jsem přicupitala k ní. Postavila jsem se opravdu tlapkami až před její hlavu. Sklonila jsem hlavu k té její a pozorovala ji. "No tak to je skvělé!" Zavískla jsem nadšeně. Tak to je paráda! Byla tam! Jako já a Suerte a spousta dalších vlků.
"Takže ty znáš Suerteho? Živě mám v paměti, jak jsi k nám přišla, něco mu krátce řekla a hned jsi odešla." Jak je ten svět malý. A poznala jsem jí já!
Lehla jsem si před ní, div se naše tlapky nedotýkaly. "Teda jaká smršť nastala v Jedláku, to bych nikdy neočekávala." Dodala jsem nadšeně, přičemž jsem tak nějak tušila, že jí to asi nezajímá.
"Zapíchla jsem se do sněhu a jeden vlk mě vytáhl. Jak se jen jmenoval… byl takový hnědý, odměřený a vážný. Mám pocit, že se jmenoval Coeden." Začala jsem jí vyprávět, co se dělo u nás, zatím co ona s dalšími byli kdoví kde. A už vůbec mi nevadilo, že jí to nezajímá.
"Pak nás málem udupala zvěř! A našli jsme něco nechutného." Dodala jsem ještě celá zasněná.
Když jsem na ní pohlédla, všimla jsem si, jak se jí znovu zavlnila srst. Um? A pak že nemá blechy. Odtáhla jsem se o kousíček dál, aby to na mě nepřeskočilo. Co bych dělala s blechami já to nevím, každopádně by bylo fajn, kdyby zůstaly u ní, tak jako její bílý čenich.
Protáhla jsem se a znovu na okamžik zavřela oči. Jsem unavená. Poznamenala jsem si pro sebe. Jenže byla zde společnost, která byla dosti zajímavá a už vůbec, jen to, že jsem jí viděla dříve.

Tak nějak jsem vypustila její vysvětlení o lovu. Má hlava to prostě pobrala tak, že si pomáhá magií a tím pádem to i s tímto názorem uzavřela. Dál jsem se k tomu nevracela a jednoduše si to prostě myslela dál. To se vlci ve smečce mají. Takový lov bych brala taky. Ušklíbla jsem se u toho, když jsem si představila, jak Skylieth loví každé zvíře, které vidí.
Asi to bylo tak trošku tím, že jsem myslela na blechy, že mě začal svědit o můj kožíšek. Začala jsem se znovu drbat a drbat a drbat. Dokud jsem nebyla spokojená. Zvedla jsem svůj zadek a ladným krokem se zašla napít. Po tak vydatném jídle jsem potřebovala trošku vody. Hned na to jsem se vrátila zpět. Skylieth mi tvrdila, že si srnu nedá. Možná ji přišlo nechutné dojídat něco, co načala cizí vlčice. Ona si přeci může ulovit svou! Čerstvou a mnou nedotčenou no ne?
Ohlédla jsem se na to rozporcované zvíře, z kterého moc teda nezbylo. Veškeré dobré věci jsem vyžrala já. Mé tělíčko a hlavně žaludek si lebedil v neuvěřitelném uspokojení. Dostala jsem nažrat, napila jsem se a teď už mi chyběl jenom spánek. Pěkně dlouhý, aby mi trošku za tu dobu slehlo bříško.
Další poznámku jsem nechala prosvištět mojí hlavou. Popravdě už jsem si nebyla jistá, na co přesně to bylo. Rozkoukávala jsem se kolem nás. Nakonec jsem si vybrala strom, který byl napravo od Skylieth. Přišla jsem k němu a opřela se o něj zády, takže jsem tak napůl seděla a napůl ležela. Okamžitě šlo vidět mé přežrané bříško, které v každodenním koloběhu mého života nejde ani vidět.
Spokojeně jsem si odfrkla a za okamžik zavřela oči. Jenže Skylieth mě vybídla k tomu, abych se na ní podívala. Otevřela jsem tedy oči a bez dechu jí pozorovala, jak přede mnou stojí celá v plamenech. Chvíli jsem uvažovala, co vlastně na to říct. Blechy by to určitě nepřežily, jak sama podotkla. Jenže co když to jsou prostě maxi blechy, co přežijí vše? Dodala jsem si pro sebe a nevěřícně na ní civěla. Nakonec jsem to ale nechala plavat. Takové dohady stejně k ničemu nevedly.
"Aha." Dodala jsem a přitom si představovala Skylieth jako malou ještěrku, kterou hladový Razzaki sní. Ta se pak v jeho břiše promění zpět a on bude vypadat… Jako vlk, který čeká vlčata! No to je hustý!
Docela mě překvapilo, že na mou poznámku o tom, jestli jsme se už dříve neviděly, vůbec nereagovala. Nejspíše o tom nechtěla mluvit anebo to prostě jenom vypustila zabraná do své ještěrky. Tedy do přeměny ještěrek.
Zívla jsem si a spokojeně zamručela. Byla tma a to bylo nejlepší pro spánek. Pravda ale je, že jsem byla schopná usnout v jakoukoliv denní dobu a dalo by se i říct, že kdekoliv.

"Ty magie máš fakt super. Nedivím se, že jsi lovcem." Mít takovou schopnost, mohla bych si "lovit" každý den, cokoliv, na co bych právě měla chuť. Utrhla jsem si další kus masíčka, které jsem si pečlivě držela mezi předními tlapkami. Přežvykovala jsem přesně stylem mého otce. Ten jedl a zároveň u toho mluvil tak jako já. "No a..." Začala jsem mluvit, když mě přerušilo polykání. "Jo jasně, děkuji." Dodala jsem bezmyšlenkovitě, jelikož mě na to upozornila ona sama. Jinak by mi to asi nikdy nedošlo, že jí mám poděkovat. Nebo by mi to trvalo rozhodně déle. Něco jako když jsem se představila až po pár větách. "Ta srna je opravdu výborná." Poznamenala jsem a otočila se za sebe. Dojedla jsem totiž i ten poslední kousíček, který jsem u sebe měla. Vypadala jsem jako čuně. Celá od krve. Tlama, hruď a tlapky byly celé zakrvácené.
Začala jsem se čistit. "Ty si nedáš?" Zeptala jsem se, jelikož jsem toho dost spořádala sama, přeci jen by se tam našlo i něco pro ní. Olizovala jsem si tlapky, jenže v leže se hodně špatně čistily. Posadila jsem se a svou koupel zahájila tady, dokud krev nezaschne.
Zarazila jsem se při čistění tlapky. Prosím? Opakovala jsem po ní. "Já tě o to ale nežádala. Řekla jsem, že mám hlad. Mám za to, že ses mi nabídla sama." Pokrčila jsem rameny a švihla ocasem o zem. No co, poděkovat jsem jí poděkovala.
"No říkala jsi, že máš ještě dvě speciální. V čem jsou tak vzácné?" Dodala jsem a to už jsem byla téměř celá čistá. Vím, že Trix mi povídala něco o nějaké magii blokace. Ta by měla být jenom její.
"No to nevím. A pochybuji, že to byl větřík. Celá srst se ti na jednom místě naježila, jako by tam snad byla zmutovaná maxi bleška." Ukázala jsem tlapkou jejím směrem, kde přesně jsem to viděla. Určitě má. To bude ta její magie. Maxi blechy, které přenáší na ostatní a ony je ukoušou k smrti.
Když jsem si jí tak prohlížela, zamračeně jsem na ní zůstala civět. No tak moment. Není to ta vlčice, která byla ve Sněžných horách?"
"Nebyla jsi náhodou ve Sněžných horách, když byla ta lavina? Nebo v Jedlovém pásu, to je jedno…“ Mám pocit, že to byla přesně ta vlčice, která šla kolem mě, něco řekla Suertemu a pak se odebrala zase hned zpátky.

Bylo fajn, když na mě dělala experimenty s jejími magiemi. Taková Trix toho nebyla schopná a nechtěla na mě nic vyzkoušet, což byla škoda. Vždyť jsem ten nejlepší kandidát pro její zkušební pokusy no ne?
Pofidorně jsem si jí prohlížela. Přimhouřila jsem oči a tak nějak tomu nechtěla věřit. Jasně, není to nakažlivé. Jen aby! Pak bych chodila s bílým čenichem, který mi nakonec upadne. A na svůj čenich jsem byla zvláště háklivá. Je to velice citlivé místečko, a když mi to děj Razzaki strčil drápek, málem to se mnou seklo. Naštěstí byla Trix natolik pohotová, že mu jej rychle vytáhla. Měla jsem mu ten drápek strčit do zadnice, to by byla teprve pořádná sranda.
Srna? Hm, to bych mohla zvládnout. S tátou jsme lovili mládě losa. To bylo pěkné drama! A to nemluvím o tom, co následovalo pak. "Srna je dobrá." Dodala jsem tiše a přemýšlela, kde jí chce vykouzlit.
Jedna se kolem nás dokonce prohnala jako nějaká větrná spoušť. A přesně proto je nelovím. Jsou moc rychlé a mě se za nimi nechce běhat. Dodala jsem si pro sebe a otočila se zpět na vlčici, jelikož jsem čekala na její záhadný plán lovu.
"Tak?" Vybídla jsem jí, jelikož seděla opětovně na zadnici a nic nedělala. Tedy já jsem si myslela, že nic nedělá. Teprve až jsem si všimla jejího pohledu, který směřoval za srnou, otočila jsem se také. Ta malá chuděra stála v ohnivém kruhu. No ty bláho. Poznamenala jsem si pro sebe. Přičemž kruh se zmenšoval a její neuvěřitelně vystrašený výraz jsem viděla na tu dálku až k nám. Nakonec spadla na zem a jemně sebou škubala. Netušila jsem, co přesně tohle zapříčinilo, ale Skylieth mi jen řekla, abych udělala poslední krok, který je zapotřebí. Zabít.
Rozvážným krokem jsem se vydala k srně. Hnal mě chtíč se jednoduše nažrat a mít plné bříško a z takové srny je to na několik dní! Doklusala jsem tedy k ní. Byla v křečích a v nějakém otupělém stavu. Podívala jsem se na Skylieth. Moje srdce to ale nechtělo udělat. Srna byla krásné zvíře, za to žaludek a mozek měli zcela jiný názor. "Žer, anebo buď sežrán." Opakovala jsem si v hlavě větu od Skylieth.
Sklonila jsem hlavu k mladé srně, zavřela oči a rychlým nemilosrdným silným stiskem, jsem se zakousla do hrdla. Byl to tak nepříjemný pocit. Když jsem lovila s otcem, vždy zabíjím z euforie toho lovu…
Krev mi stékala po tlamě směrem dolů. Zaškubala jsem na onom místě a nakonec hrdlo pustila. Bezčinné tělo srny bylo opravdu mrtvé. Zaryla jsem drápy do zadní části masa a zubiskami začala trhat velké kusy, které jsem jako neandrtálec házela do sebe bez polykání nebo sebemenšího náznaku slušnosti. Rvala jsem kusy masa do té doby, než mi jeden zaskočil a já se tam zase začala dávit. Naštěstí to netrvalo dlouho a jednoduše jsem ho vyplivla ven.
Jako vždy jsem žrala jako o závod s občasnou kontrolou vlčice. Když jsem byla dostatečně nasycená, urvala jsem si ještě poslední kousek pro přežvykování, tak to občas dělal i můj otec.
Vrátila jsem se k vlčici celá od krve a s břichem jako balónem. Lehla jsem si na zem a začala oždibovat ten kousek masa, co jsem si vzala.
"A ukážeš mi zase ukázku těch magií?" Zeptala jsem se na rovinu. Však co, když mi to ukáže, nažene mi tak maximálně strach a ona se u toho i pobaví.
Všimla jsem si, jak se jí zavlnila srst. Něco jak když by se jí chtěla postavit při vrčení, ale tohle bylo jiné a na dosti malém místě.
"Máš blechy? Maxi blechy?" Zeptala jsem se a pozorovala ono místo. Jenže srst zpět ulehla, takže jsem vlastně nic kromě vrtící se srsti neviděla.

Skylieth si nejspíše všimla mého nadšení pro oheň. "Hustý!" Vyřkla jsem, když se kolem nás objevil mega oheň v kruhu. Nalepila jsem se více k ní, jelikož od ohně šel žár a my seděly uprostřed toho dění. Bylo to asi poprvé, co mi oheň tak nějak naháněl hrůzu.
Naštěstí toho Skylieth nechala a nad hlavou jí svítilo malinké světýlko. "Jsi jako světluška." Poznamenala jsem se smíchem v hlase. Konečně jsem se od ní mohla trošku vzdálit, jelikož být u ní až tak blízko nebylo příjemné ani mě a určitě ani jí. Byla pro mě prostě cizí že jo. "Já vím, Smrt..." Kvákla jsem naštvaně. "Nemám pro ní ty podělaný šutry." Dodala jsem ještě naštvaněji, než předtím. Ono se to lehce řekne, Skylieth měla asi vlastní důl, kde těžila drahocenné kamení a mohla si chodit ke Smrti nebo k Životu. Jenže já takový důl neměla, bohužel.
Skylieth nereagovala vůbec slovně na to, jak jsem se vyptávala. Na tak co je? Zamračila jsem se na ní. Seděla na místě a vůbec nic nedělala a neříkala. Asi to byla nová éra mluvení. Něco jako pan Kámen. Jenže pak jsem ucítila chlad. Zvedla jsem hlavu a nade mnou, těsně nad mou hlavou byl pidi mráček, ze kterého na mě sněžilo. Jelikož to bylo vydatné sněžení, byla jsem za chvíli jako sněhulák. Celá ztuhlá jsem zůstala, seděl a ani jsem se nehla. Následně se mi do těla opřel silnější vítr, který mě zbavil onoho bílého povlaku. "Tak to je paráda! To chci!" Kdo by to nechtěl? V zimě, v nejkrutějších mrazech si budu svítit pidi sluníčkem na tělo a mě bude parádní teploučku, zatím co ostatní budou klepat kosu.
Sice jsem tomu nechtěla věřit a neustále jsem chtěla doufat, že si ze mě dělá srandu a tu prašivinu nechytím. Jenže on mě ten čenich tím, jak o tom mluvila opravdu svědil. Začala jsem si ho drbat a drbat, dokud jsem si na něm nerozedrala jemnou kůžičku. Teprve tehdy jsem od bolestí přestala.
"Jo jasně že jo." A s mým souhlasem zakručelo i mé břicho. "Je mi jasné, že mi nebudeš lovit. Jde jen o malou… výpomoc." Poznamenala jsem. Počkat, ona mi ale neřekla o těch dvou magiích speciálních ne? Zvedla jsem se ze země, jelikož jsem nevěděla, kterým směrem půjdeme.
"No a ty dvě speciální magie?" Dodala jsem tiše.

Skylieth mi začala vyprávět o jejích magiích. Takže počkej kolik? Jedna, dvě tři… Sedm? Mohla jsem se jít někam zahrabat. Někam hodně hluboko se svou jednou magií, která nebyla zcela v dokonalém stavu. A oheň?! Že říkala oheň. "Mít tak oheň." Zasněně jsem si představila, jak proháním vlky a podpaluji jím ocasy. Byl by to skvělý život. Jenže my jako vlčata, jsme všichni zdědili zelené oči. Krom Sigyho? Mám pocit, že ten prevít má zlaté. Ale magie mu zůstala stejná. Váhala jsem docela dlouho, jestli jí vůbec říct, že ovládám sotva jednu magii.
"Ehm, já ovládám teda jenom zemi.“ Začala jsem tlapkou dělat v zemi důlek. Tak trošku jsem se za to styděla, ale co jsem měla dělat. Nebyl čas na cvičení magie země, a co bych dělala s těmi dalšími? Elektřina zněla taky hodně dobře. Představa jak mám někoho v elektrickém sevření a nebo počasí. "Co vlastně dělá takové počasí." Zeptala jsem se. To ovládá jak bude? Jestli bude sluníčko nebo mraky? Je z ní snad rosnička nebo co? Možná se mění v žábu, kterou později sním hladem. Rovněž mluvila ještě o dvou magiích. Ty jsou prý speciální a já si tak nějak nedokázala představit, co může mít za speciální magii.
"A ty dvě další?" Zeptala jsem se opatrně, kdyby náhodou o tom nechtěla mluvit. Třeba je to tak tajné, že kdybych se to dozvěděla, zemřela bych! Hrůzou jsem se celá oklepala. I srst se mi na zádech malinko naježila.
Ani nevím za co, nebo proč, ale najednou jsem ležela na zádech. Připadala jsem si tak v obrovské nevýhodě. Tak a teď tě zabije za to, co jsi jí řekla o čenichu. Ztěžka jsem polkla a chtěla se bránit. Ona mě ale místo toho začala čenichem lechtat na břiše. Začala jsem se hlasitě smát a máchat tlapkami ve vzduchu. "Dost, to lechtá!" Zajíkla jsem nadšeně. Ona okamžitě přestala a podívala se mi do očí. Zamrkala jsem na ní. To bylo jen zahřívací kolo? A teď mě zabije? Místo toho mi řekla abych utekla. Štěkla to na mě a já sebou cukla. Cože? Já to od tebe chytla?! Vyskočila jsem na tlapky a utíkala k nedalekému potůčku, abych do něj strčila čenich. Tlapkou jsem si ho čistila a doufala, že se toho zbavím.
Jakmile jsem byla hotová s očistou, vrátila jsem se zpět. "No téda, jestli to fakt chytím." Pohrozila jsem jí, ale nic jsem jí ve skutečnosti nemohla udělat.
To jsi tam i mohla zůstat, alespoň bys nenakazila zdejší vlky.
"Co je?" Zeptala jsem se, když se na mě koukala zvláštním pohledem. "No popravdě… byla jsem za hranicemi rodné půdy a vůbec se mi tam nelíbilo a už vůbec se mi tam nedařilo." Poukázala jsem na své drobné tělo. Zůstal vůbec někdy nějaký vlk ve své rodné hroudě?

No hustý! Ona mí vice magií. Tlamička se mi otevřela a já na ní zírala. Já nebyla úplně nejlepší v zemi a oni si rovnou ovládá několik magii najednou? "Jaké magie ještě máš, kromě iluzí a myšlenek?" Zeptala jsem se. Jestli má oheň, donutím ji, aby mi ho nějak předala. Já chci magii ohně! Proč jsem se nenarodila s touto magií? Mohla bych pálit vlkům ocasy! Byla to více než hezká představa o tom, co bych s touto magií mohla dělat.
"Jak to myslíš? Jak bys mi mohla pomoct?" Schopnosti lovce mi asi těžko předá. Posadila jsem se zpět na zadek. Byla jsem dosti neposedná a nejraději bych si pořád s něčím nebo někým hrála. Na tohle byl výborný Takeru, který s ní strávil spoustu času různými hrami.
Vlčice se posadila. Nevím, jestli si připadala při ležení jako podřízená mé osobě, ale takhle to bylo i pro mě příjemnější. Mohla jsem se dívat přímo do jejích očí a né jen je pořád k ní klopit. "Tak to buď ráda." Dodala jsem a pozorovala jí, jak se asi snaží o úsměv? No, doufám, že už máš partnera. Tenhle úsměv by nezabral ani na slepého slimáka. Dodala jsem ve své hlavě a na tváři mi pohrával prapodivný výraz. Něco jako ten její.
Na mé přestavení reagovala docela slušně. Řekla mi i své jméno, které jsem se snažila si přibít na čelo hlavy. Skylieth, jo to je hračka. Anebo řekla Skyleith? Ne Skylieth. Přesvědčila jsem svou hlavu.
"Um, já jen že… vypadá nemocně. Není ti něco, že ne? Nerada bych to chytla, víš jak." Co kdyby na mě náhodou pšikla a já pak chodila s bílým čenichem jako ona? I přesto se mě snažila ujistit, že je tak nějak asi zdravý. "Bílý čenich je dosti neobvyklý." Asi je z nějakého vznešeného rodu. Švihla jsem ocasem a začala se drbat za pravým uchem.
"Jo jasně, narodila jsem se zde. V Klímovém… lesu." Dodala jsem a přemýšlela, co jí přimělo k téhle myšlence. Zatím jsem nepotkala moc vlků, co by se zde narodili. Tedy kromě rodiny, jenže ta se nepočítá.
"A ty ses zde dostala jak?" Bylo mi tak nějak jasné, že tohle místo není její rodné. Málo vlků měli Gallireu jako rodné místo. Byla by to hodně velká náhoda, kdyby se zde i ona narodila.

"Že ty ovládáš iluze." Pofidorně jsem se jí prohlédla. Odmítala jsem totiž věřit tomu, že by zde byl vlk, toho samého vzhledu jako já. Ani sourozenci se nenarodili zcela stejní. Nikdy jsem neviděla přesně stejného vlka! A má bohyně je doma. Frkla jsem do vzduchu.
Docela mě překvapila, že si klidně lehla vedle cizí vlčice. Nebyla jsem pro ní žádná hrozba o tom žádná, ale do kdybych se jí zakousla do tlapy a vážně jí poranila? Olízla jsem si čenich a zastřihala oušky. To by pak vůbec nic neulovila. Překvapila mě, že mě nevynesla v zubech. Ono je fajn, že mám hlad, ale pro ní je to nepodstatná informace. "Škoda, jako tulák toho moc nechytím a už vůbec na to nejsem dvakrát šikovná." Švihla jsem ocasem a vstala abych se protáhla. Udělala jsem i několik kroků stranou.
"Hm." Zavrněla jsem. Sice jsem vůbec netušila, co to slovo aspiruji znamená, i přesto jsem se snažila působit, že vím, o čem mluví."Tak gamma jo." Byla si v tom docela jistá, až mě to překvapilo. Možná kámoší s alfou a ten jí to řekl. Většinou se taková rozhodnutí dělala nárazově a né že někomu alfa řekla, že bude na onom postu. "Tak to budeš pěkně vážený člen smečky." Dodala jsem zamyšleně. Vůbec by nebylo na škodu, kdyby se semnou spřátelila a já toho pak využila. "Můžu vědět, jak se jmenuje tvoje smečka?" Docela zajímavá informace no ne? Jenže ona pokračovala při vysvětlování smeček a právě tam zmínila tu jejich. Aha… já teda vím o Asgaarské. Mám tam sourozence, dva. Jenže tam mi moc nevyhovuje jedna alfa… a tak bych nerada dělala problémy." Znovu jsem se posadila naproti ní, zatím co ona ležela.
Mluvila taky o Ageronské. O té jsem vůbec neslyšela. "Hm, díky za tip!" Vyřkla jsem a přitom mírně povyskočila. Vůbec mi nedošlo, že jsem se ještě vlastně nepředstavila. Já jsem ale hloupá!
Sklopila jsem k ní zrak. "Úplně jsem na to zapomněla. Jmenuji se Lucy." Asi ji nic nebude říkat jméno mého otce, natož to mé a tak jsem zmínila jenom to mé.
Znovu jsem se podívala na její čenich, který vypadal, že jí každou chvíli upadne, jak byl bílý. Ošila jsem se a uvažovala, jestli se na to vůbec zeptat, aby se neurazila jako předtím. "Ty máš něco s čenichem?" Zvedla jsem svou tlapku a poklepala si na ten svůj. "Máš ho celý bílý." Upozornila jsem jí, kdyby o tom nevěděla. Ještě jsem neviděla vlka s bílým čenichem, určitě to byl náznak nějaké nemoci. Prašivina!

Nebyla jsem si jistá, zdali mě šálí zrak, ale viděla jsem přesně svou kopii postavy před sebou. No ty blázne! To je moje malá bohyně ne?! Jak se dostala ven z mé mysli? Vlk poskakoval sem a tam a já na to nevěřícně civěla. "Já jsem ale tady." Ozvala se malá rozespalá bohyně v mé mysli. Počkat tak co to je? Otočila jsem se na vlčici, která tu byla se mnou. Její oči mi napovídaly, že má magii myšlenek. Ale co je tohle? Že ta příšera ovládá i jiné magie! Dupla jsem tlapkou o zem.
Naštěstí začala, mluvil. Úlevně jsem si odfrkla. "Vážně? To jsem ráda. Už jsem si myslela, že je z tebe cvok, co si povídá s kamením." Rozesmála jsem se na plné kolo, jelikož kdyby věděla, jaké věci se mi honily hlavou, asi by tomu sama nevěřila.
Naštěstí začala mluvit. Tak přeci jen jsem si to myslela dobře. Je ve smečce.
Zvědavě jsem naklonila hlavu ke straně. "Jsi lovec?" Zhodnotila jsem pohledem její postavu. A opravdu. Hodila se na takovou pozici. Byla statná, velká a určitě silná. Mohla by mi něco ulovit. Mám hlad. "Mám hlad." Zopakovala jsem nahlas a podívala se na ní. A až poté jsem si uvědomila, že melu něco, co mělo zůstat v mé hlavě. Zavrtěla jsem hlavou. "Jakou vysokou pozici zaujímáš ve smečce?" Našpulila jsem tlamu jejím směrem. Fakt mě to docela zajímalo. Možná proto se tvářila tak dotčeně, že jí tulák vyrušuje. To mi bylo ale popravdě jedno.
"No ono je mi to vlastně jedno. Ráda bych se zajímala i nějaké místečko, ale nejsem si jistá, jak na tom smečky jsou s počtem vlků. Víš jak to myslím, jestli vůbec nějaké cizince, jako jsem já, berou mezi sebe." Doposud jsem to nemusela řešit. Mé dosavadní smečky mi byly známé a já v nich cítila opravdu jako doma.

Vlčice vstala a vzala si kámen do tlamy. Ona žere kamení? No páni, to je ještě větší hnus než pavouk, nebo žába ne? Představa, jak polykám tu velkou věc, která se nijak nezformuje, mi stáhla celé hrdlo. Dokonce ten kámen položila přede mě. "Ne děkuji, nemám hlad." Řekla jsem slušně vychovaným hlasem. Klidně si to vem, já nejím kamení. Ušklíbla jsem se a jen doufala, že po mě nebude chtít, abych ho tak či tak snědla. To bych se už opravdu musela bránit. Místo toho začala mluvit. Pokrčila jsem nechápavě čelo. "Pan kámen." Ona je teda pěkný blázen! Mám mluvit s kamením? "Nejsem si jistá, jestli to víš… ale kameny nemají uši a ani nejsou živé." Pochybovačně jsem si prohlídla ten šutrák na zemi. Možná je to blázen. Mohla bych jí udělat radost a mluvit s kameny. Narovnala jsem se a pokračovala v zkoumání, co to má za mozek v té hlavě. Né každý je totiž rozumově zdravý a já se docela bála toho, že tu semnou sedí nějaký pomatenec.
Vlčice se mezitím usadila. "Tak dobře… pane Kamene… mohl byste prosím této vlčici říct, že kameny nemluví a neslyší?" Položila jsem na něho tlapku a posunula ho směrem k ní. Tak, ten kámen ti můj vzkaz vyřídí. Pousmála jsem se na ní. Jenže ona stále chtěla, abych mluvila s panem Kamenem. Um a to jsem si myslela, že je Razzaki pako. Jenže on alespoň nemluví s kamením.
"Jo jo jasně… pan Kámen." Řekla jsem klidným hlasem, aby jí nenaštvalo, že mluvím na ní a né na kámen. Protočila jsem oči tak aby mě neviděla a posadila se před ní. Halo, je v té hlavě někde mozek? Posmutněle jsem si jí prohlédla.
Vlčice ale po mě hned vyjela. "Chtěla jsem říct dospěle… starší než já." Začala jsem znovu konverzaci, tentokrát né přes Kámen. Um, ale ten čenich ti za chvíli upadne. Co se jí s ním asi stalo? Možná plíseň. Pokrčila jsem rameny.
"Takže… abych začala nějak normálně. Potkala jsem jednu vlčici, která mi říkala o její smečce. Zajímalo by mě, zdali nevíš o smečkách, které se zde vyskytují." Zamrkala jsem na ní tím nejsladším pohledem. Jestli ale budu muset mluvit s panem Kamenem, asi to nemá smysl. Jenže její pach jde cítit smečkou. Kdo by vzal do smečky takového blázna?

Kecla jsem si na prdel, když si právě čistila svoje tlapky. Um, asi jsem nezačala dobře, když mi hned na začátku začne přeskakovat hlas. Snažila jsem se odkašlat a přitom jsem nevědomky vyplazila na vlčici jazyk. Začala jsem se na konec dusit, nejspíše vlastními slinami nebo chlupy. Okamžitě jsem měla podrážděné hrdlo. Do prkenné ohrady. Zavískla jsem si ve své mysli.
Když jsem se konečně uklidnila a přestala kolem sebe chrchlat své sliny a všechno to, co jsem vdechla, konečně jsem uslyšela pozdrav vlčice. Zavrtěla jsem ocasem. Bylo to dobré znamení. Ale místo toho, aby mi věnovala sebemenší pozornost, pokračovala dál v čistění tlapy. To je ale suchar. "Vím, že ruším, ale chci si s někým popovídat." Řekla jsem důrazně a tím s někým, jsem myslela jí. Tedy pokud byla schopná konverzace. Mohla by mi konečně něco více prozradit věci ohledně smeček. Mlaskla jsem a ocas si přitáhla k zadním tlapkám.
Vlčice se postavila a tak byla ještě větší než já. Né že by v sedě nebyla. "Žádný problém. Dokonce bych se vsadila, že to taky znám lépe než ty." Začala jsem z počátku drze jako obvykle, když se mi něco nelíbilo, řekla jsem to.
Pro jistotu jsem si sedla o kousíček dál, kdyby po mě chtěla vyjet, abych měla nějaký plán na útěk, než ze mě udělá nějaký malý škvarek. "Ráda bych si s někým popovídala. Přišla jsi mi do rány." Pokusila jsem se o chabý úsměv. Pod tou ledovou slupkou bude vlčice, která se bojí i pavouka, tak jako já.
"Dlouho jsem tu nebyla a tak bych se ráda dozvěděla pár informací. Ty vypadáš dosti staře, takže bys mi je mohla poskytnout." Um, to jsem asi neměla říkat. "Tedaa, nemyslím, že vypadáš staře… ale no prostě." Trošku jsem se v tom zamotala a musela hledat ta správná slova. Proto jsem ztichla a zůstala na ní jenom zírat. Ona má bílý čenich? Přimhouřila jsem oči a pozorovala její čumák. Docela jí ladil k srsti.

Další z těch šakalích potvor byl docela odvážný a přišel ještě blíže. Mihl se těsně přede mnou. Ohnala jsem se po něm zuby a tlapkou. "Ty jeden nechutnej tvoje!" Zakřičela jsem za ním, když s jekotem utíkal k té své skupince, která stála kousek od nás. Asi si mysleli, že jdu zde umřít a oni si mě klidně sežerou jako nic. Já ti dám, ty prevíte nenažraný! Sama jsem měla hlad a takový malý šakal by mi docela bodl. A nebo budu jako Zakki. Sežeru cokoliv. Žábu, myš či pavouka a budu z toho šťastná. Ne, tohle má hlava nebrala. Jediné co bych z toho možná zkusila, byla ta myš, jenže už ta představa se mi docela hnusila. Vždycky to byli divní tvorové a moc malí na to, aby mě zasytili a moc hnusní na to, abych je snědla.
Uvelebila jsem se zpět na své místečko, když tu jsem zase uslyšela jemný šramot kráčejících tlapek. Tohle bylo ale mnohem pomalejší tempo a větší dopad tlapek o zem. Zvědavě jsem zvedla hlavu v naději, že se blíží nějaký vlk. Rychle jsem se zpětně přikrčila a dělala, že jsem neviditelná. Je to vlk nebo vlčice?! To byl pro mě zásadní rozdíl. Neměla jsem ještě možnost ucítit její nebo jeho pach. Uteču k Velkému vlčímu. Jenže to bych nebyla já, kdyby mě zvědavost nepřemluvila k tomu, abych šla k ní nebo k němu a nezjistila něco víc.
Mezitím se vlk přiblížil až k vodě, která byla nedaleko. Nasála jsem vzduch do plic a tiše jej pozorovala. Konečně zaválo i mým směrem. Jemnější pach jsem tedy typovala na vlčici. Ono už i ty rysy byly trošku znatelné, jenže tahle vlčice se měla nejspíše hodně náramně. Byla dosti statná a mohutná na to, abych vedle ní vypadala jako kousek uschlého dřeva, který je tak akorát pro kousání.
Cukla jsem sebou leknutím, když se otočila směrem ke mně a posadila se pár metrů ode mě. "Ty o mě víš, že jo." Pronesla jsem ze svého úkrytu, který činila tráva a hlína. Proto jsem se rozhodla postavit a nedělat tu dá ze sebe trubku. Vyklepala jsem ze sebe jemné větvičky a rozešla se k ní. Docela mi její velikost naháněla tak trošku hrůzu, ale já se umím taky docela slušně bránit. Ve svém jekotu jsem snad nepřekonatelná.
V čenichu jsem ucítila směsici pachů. No neke, že by byla ze smečky? Posadila jsem se a rozvážně si jí prohlížela. "Uuu." Vydala jsem prvně ze sebe, aniž bych si to uvědomila. "Teda, ahoj." Olízla jsem si čenich a snažila se působit jako vždy, ze začátku mile. A jak říkal táta. Je ten blok jenom v mé hlavě, né ve mě.