Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Cedr

Byla jsem naštvaná a podrážděná. Malá za mnou doběhla právě v momentě kdy jsem opouštěla hranice. Odfrkla jsem si. Tohle není možné opravdu. Jak si může myslet, že všechno budu obstarávat já! Ve mě to vřelo. Opravdu moc.
Trošku jsem se uklidnila, když na mě promluvila Seilah. Zastavila jsem se. "Ano, zlato. Všechno je v pořádku. Maminku trošku naštval tvůj budoucí tatínek víš. Už dávno měl být doma a místo toho trajdá po světě." Snažila jsem se jí objasnit situaci. Bylo to pro mě těžké. Dala jsem jí pusu na čelo a objala jí, abych jí uklidnila, že je vše v pořádku. Ale uvnitř jsem byla před výbuchem. Zhluboka jsem se nadechla. Musíme si něco ulovit. Určitě už má malá hlad. A žízeň bude mít taky. Potřebovala jsem se o ní postarat.
Přišly jsme k jezeru. Áleluja. Podívala jsem se pohledem na nebe a začala pít. Malá mi zatáhla za šátek a rozvázala jej. Co? Jak se jí to podařilo? Vždyť vždy držel tak pevně. "To je šátek... našla jsem jej... spíše mi uvízl na tlapičce. Mám ho už roky." Vysvětlovala jsem jí a zaujala hravou pózu s dupou dovrchu a hlavou u země. Byl to nezvyk nemít šátek. Připadala jsem si jako nahá.
Hopskala jsem sem a tam. Až do chvíle, než jsem ucítila velmi známý pach. Byl to pach Crow... Zarazila jsem se a zůstala stát jako opařená. Co ten tady chce? Nedošlo mi, že jsme mimo les a tak jsem se chvíli podivovala co tady jako chce. Naštěstí už tohle místo nejspíše opustil. Rozhlížela jsem se kolem sebe, jako bych čekala, že za chvíli se má zjevit duch.

A znovu nastal čas značkovat. Bylo to tady. Až mi ten chlupatec přijde pod drápy, normálně ho sejmu. Představila jsem si Etneyho, jak se nadšený vrátí a já jej hned na hranicích lesa sejmu. Usmívala jsem se. Byla to příjemná představa. Slastně jsem si zamlaskala. Ta představa mě tolik naplňovala blahem. Povzdechla jsem si a pomalu přicházela k sobě do reality. A začala se mračit. Hm, to se mi vůbec nelíbí. Ale vůbec se mi to nelíbí.
"Seilah, máma musí zase.... a znova... značkovat." Řekla jsem dost podrážděně. Bylo na Seilah jestli půjde se mnou, nebo si dá voraz a zůstane na místě, dokud máma neobstará to co má dělat Etney. A já už vím co. Já se mu pěkně vys*** na nějaký lov. Ať si pak loví! Ať zjistí jak jednoduché je dělat něco, v čem není tak zběhlý. Věřím tomu, že i naše děcka by ulovila víc než on. A prej že pán tvorstva. Vlčí Bože nenech se vysmát, co by svět byl bez vlčic?
Naštvaně jsem se vydala na obchůzku. Nepočítala jsem, že by Seilah šla se mnou a tak jsem nasadila vražedné tempo. A já už vím co. Až se vrátí, potáhnu já někam do prčákova a budu si tam půl roku válet prdel. Koukat ze skály a říkat si, co asi ten můj nýmand dělá... snad označkoval les a ulovil nějakou zvěř.
Občůrávala jsem jeden strom za druhým. A já už vím jak to udělám. Označkuju a vypadnu za hranice lesa. Já chtěla smečku? Ne, to on. Má smečka pojít? Tak pojde. Mě už to je jedno. Postarám se o Seilah i bez něho. Vždyť teď to dělám. A u miniaturního stromku jsem si nevšimla, že větve jsou nakloněny na mě a počůrala si tlapku. Moč stekla zpět po větvích přímo na mou tlapku. "Sakra za to může on! Vlčice nejsou přizpůsobené na značkování." Bědovala jsem. Takhle naštvaná jsem dlouho nebyla. A po tom co se mi přihodilo jsem byla na vybouchnutí. Naštvaně jsem dokončila své dílo. Chodila jsem z jedné strany na druhou. Očichávala jeden strom za druhým a zanechávala zde své pachy. Doufala jsem, že se co nevidět vrátí ale taky jsem si říkala, že pokud by našel les opuštěný, vlastně bych se vůbec nezlobila. A já byla odhodlaná opustit hranice lesa. Jít pryč, jít někam, kde mě jen tak nenajde a tam budu hodně dlouho.
Vrátila jsem se zpět k Seilah. "Zlato tak co, jdeme najít něco na zub?" Zeptala jsem se jí a vybídla jí k tomu, abychom společně opustily les za účelem najití potravy. A to že mě Etney připravil o to vidět vyrůstat děti... to už vůbec nekomentuji. Naštvaně jsem frkla a vydala se za hranice lesa. Nebavilo mě to tady. Opravdu ne. Byla jsem už hodně dlouho bez něj a bez dětí. A tohle byla poslední kapka. Otočila jsem se na les abych se s ním krátce rozloučila a pak jsem frnkla za hranice. A starej se Etney.

// VVJ

Nechápavě jsem koukala z jedné na druhou, když se ty dvě klubíčka prodraly ven a pokřikovaly na mě, že Seilah je právě ona. Zamrkala jsem víčky. Dvojčata se nemůžou jmenovat stejně... nebo jo? V mé mysli se mi točilo kolečko o sto šest. Ale stejně jsem tomu nerozuměla. Jedna křičela přes druhou. A já koukala s pootevřenou tlamou z jedné na druhou.
Vypadaly stejně, opravdu totožně. Voněly stejně, všechno to bylo jako přes kopírák. Přesto mé srdíčko k jedné táhlo víc. Matka si své dítě pozná. Hlesla jsem ve své mysli, jelikož pomalejší Seilah mi přišla trošku více zákeřnější a víc uzurpátorská, než ta první. A já ji přeci jen znala nějaký ten týden. "Holky klid." Snažila jsem se situaci utišit. Ale né úplně zdárně.
A v tom jedna ze Seilah se sebrala a beze slov utekla. Koukala jsem stále s pootevřenou tlamou dokořán jak utíká k hranicím. Co to sakra...
Podívala jsem se na svou Seilah. Ta mi začala vysvětlovat co se vlastně stalo. Zírala jsem na ní a pak jí objala. Že by světlušky co tady máme byly kouzelné? A proč zrovna tohle? Rozdvojení? Stane se to každému členovi? Budeme se rozdvojovat a rozdvojovat dál a dál? "To je v pořádku... jen tedy nerozumím tomu, co se vlastně stalo." Věřila jsem a doufala že mé mateřské instinkty poznaly pravou Seilah. "Nikdo mi tě nevezme... a naopak. Neboj se. Jen přemýšlím co bude s tou druhou? Bude pobíhat po světě nebo se zpět změní ve světlušku..." Nebo v něco jiného? Jak to vlastně je? Hlavou se mi honily různé myšlenky. Avšak věděla jsem, že tohle budeme muset probrat s Etneyem. Tohle rozhodně není dobré. Naopak, se to může stát nebezpečné pro nás.
Zima se pomalu ale jistě blížila a my ještě neměli nic uloveného. Potřebovali jsme jít na lov velké zvěře. Podívala jsem se s otázkou v očích na Seilah. "Máš hlad?" Takový zajíc pro každou by mohl naplnit alespoň dočasně bříška.

// Úkryt

Opustila jsem úkryt v domnění, že Seilah mám za sebou. Že je mi v patách jak se říká. Ale značkou chvíli se nic nedělo. "Seilah?" Zvolala jsem na ní a koukala směrem dovnitř úkrytu. Ale nikde nikdo... ticho po pěšině. Sedla jsem si na zadek a čekala. Třeba se jen něčeho lekla, když lezla ven.
A tak jsem se rozhodla čekat. Co jiného. Nemohla jsem jí pořád vodit za tlapičku a přeci jen, kdyby se něco dělo, určitě by na mě volala. A tady bylo opravdu zvláštní ticho. Které ale po chvíli ustálo. Uslyšela jsem hlas. Seilah... vypadalo to, jako by se s někým bavila. Ale mluvila stále jenom ona. Co to tam dělá?" Chvíli jsem přemýšlela co to tam vyvádí. Ale pak jsem si řekla, že je to vlče a ty často samy se sebou mluví.
Hlavu jsem měla pořád otočenou jejím směrem. Poslouchala jsem co se to děje. Znělo to, jako by snad se hádala sama se sebou. Nechala jsem jí. Byla ještě malá a nejspíše měla sama se sebou rozmluvu. Až když jsem uslyšela zvláštní zvuk, zvedla jsem se a otočila se celá čelem k úkrytu. "Seil..." Zůstala jsem zaraženě zírat. Dvě hlavy byly zaseklé vedle sebe ve vchodu. Vypadaly totožně. Co to je? Cizí vlče se dostalo přes les až do úkrytu? Jak... žádný jiný pach necítím. "Co to... jak.. ty jsi drakrát...?" Ona má dvojče! A ono si jí našlo a přišlo! Ty bláho to bude průser. Etneymu říct, že jsem našla vlče a pak jeho dvojče. On mě zabije... Letělo mi hlavou. Myšlenky se jen tak točily, zatím co ty dvě byly o sebe zaseklé ve vchodě. Zpátky jsem si sedla na zadek s pootevřenou tlamičkou. No co, chtěli jsme smečku. Máme ji. Jen pak důležitý by už konečně mohl přijít domů.

Zamyslela jsem se. Sama bych moc ráda věděla, kdy se ta naše cháska vrátí. "Broučku, na tohle bych ti moc ráda odpověděla, ale sama tu odpověď neznám." Svěsila jsem hlavu, protože Etney i děti mi moc chyběly. Bylo mi smutno. Budou zase o dost větší a já nevidím jak rostou. Bylo mi to dost líto. A zatím co oni ani netušili, že je tady nějaká Seilah, která taky rostla jako z vody... jako by jí někdo zaléval. A jím to uteče... neuvidí jak roste...
Narovnala jsem se. "A víš co... nebudeme tady jen tak sedět.. a čekat. Jdeme ven, jdeme zažít dobrodrůžo!" Postavila jsem se na tlapky. Absolutně jsem nechápala, kam Etney odvedl děti, ale tohle bylo už moc dlouho na to, aby byli zpět. A já se rozhodla, že tady opravdu více na něho čekat nebudu. Jdeme... jdeme taky prozkoumat svět! On chtěl smečku, ale les značkuju já. Já jsem lovec! Já mám obstarávat úplně jiné věci! No počkej.. dám ti to pěkně sežrat. "Pojď, jdeme... koukneme za hranice lesa a můžeme zkusit něco ulovit!" Zvedla jsem se odhodlaně a vydala se ven z úkrytu.

// Cedr

// Cedrový les

Vklouzla jsem do našeho úkrytu. Hezky voněl. Ještě tady zůstala vůně po mě a Etneym. Prošla jsem krátkou a úzkou chodbičkou. Pro mě nebyla tak úzká, ale takový Etney měl docela dost velký problém se zde zmístit. "Neboj se a pojď za mnou." Bylo to tady potemnělé. Šero a různé stíny.
Chodbičkou jsme se dostaly do středu našeho úkrytu. "Tohle je hlavní místnost." Ukázala jsem na stěny, které byly propletené s kořenů a vyplněné mechem. To aby se sem nemohla dostat zima. Větší vlhkost pohltí mech, který vlhko vyhledává.
V hlavní místnosti bylo lépe vidět. "Vidíš tohle?" Ukázala jsem tlapkou na maličkaté poletující světýlko. "To je světluška." Vysvětlila jsem. Svítící zadeček vytvářel příjemné prostředí. Nebyla tady pouze jedna. Několik dalších jich bylo přichyceno v mechu. "Prošmejdi si to tady. Jsou tady i další místnosti. Pokud bys něco chtěla vědět, ptej se."
Nechala jsem mladou dámu aby si to tady prošla já si lehla doprostřed místnosti a užívala si to tady.

Naštěstí mě mládě upozornilo, jinak bych dostala další pecku do hlavy. Uskočila jsem a podívala se na Seilah, jestli je v pořádku. "Skvělá práce mladá dámo!" Pochválila jsem jí. Takovou bouřku jsem dlouho nezažila. Přemýšlela jsem, co Seilah při takovém počasí doporučit. Být na otevřeném prostoru není bezpečné. Naopak je to dost nebezpečné. A být v lese? To je taky pěkně nebezpečné. Větve, stromy... hluk a vlk nic neslyší. A pak ho větev bací do hlavy.
Schoulené u sebe jsme odpočívaly před smečkovým úkrytem. A abych odpoutala pozornost od bouřky, snažila jsem se zaměstnat hlavičku Seilah. "Dokázala by sis představit, že jednoho dne je z tebe alfa Seilah? Že vedeš smečku... máš moc... a jsi nejvíce vznešená vlčice?" Zeptala jsem se jí s úsměvem na tváři. Dokázala jsem se jí představit, jak jednoho krásného dne má smečku. Nemyslím tu naší, ale myslím si že měla dost podobnou povahu, nebo se mi to tak zatím zdálo. Zvedla jsem se, abych mohla Seilah ukázat úkryt. Aby věděla, kam může chodit odpočívat.
Bouřka pomalu ustupovala. Vítr nebyl natolik silný a hromy zněly už někde v dáli. Déšť už lesem tolik neprostupoval. Švihla jsem ocasem. "Pojď okoukneme to a pak spolu můžeme vyrazit na výlet za lepšího počasí. Než my projdeme úkryt, venku bude zase hezky."

// Úkryt

// ZNAČKOVÁNÍ

Bouřka. Ušklíbla jsem se a přemýšlela kde se toulají mé děti. Jestli je zasáhla taky taková průtrž a to všechno co patřilo k bouřce. Nemám ráda bouřky. S úšklebkem jsem se pomalu zvedala ze země. Seilah spala a já chtěla označkovat území. Znovu. Hlavně že se na to Etney celý třepal. Trošku mě štval. Já nebyla ochránce ani obránce nebo něco takového. Já byla lovec, tak proč se mám lopotit tady s nějakým značkováním. Vypočítávat kolik lulanek si nechat v močáčku, aby to vyšlo. Měla jsem se pořádně napít. Teď mi budou chybět tekutiny.
Zvedla jsem pohled. Vítr zametal s větvemi ze strany na stranu. Burácení hromů bylo velice silné. Znovu jsem se podívala na Seilah. Nemůžu jí tady nechat... ještě se jí něco stane nebo se probudí v polovině bouřky a bude vyděšená.
A v momentě kdy jsem se k ní vracela se probudila za hlasitého výjeku. To byl ten nejsilnější hrom, který jsem kdy slyšela. Sama jsem se leknutím přikrčila. "Klid, klid to nic. Je to jenom bouřka. Hromy... blesky. Taky to nemám ráda. Počasí je divoké." To už jsem stála u ní a objímala jí. A v ten moment mi do hlavy udeřilo cosi velkého. Udělalo to dunivý zvuk a mě se oči zatočily. V mžiku jako by mě vypnulo. Zatřepala jsem hlavou. "Auuvajs!" Zasyčela jsem, ale na druhou stranu jsem byla ráda. Praštit větev malou, mohlo by to mít fatální následky. "Víš co Seilah?" Zakousla jsem se do větve, abych jí to alespoň trošku vrátila a odhodila jí. "Půjdeme spolu znovu označkovat les. A tvým úkolem tentokrát bude být ochránce. Budeš pozorovat stromy a poslouchat praskání větví. Kdyby se tak dělo, budeš křičet aby věděla, že letí větev a hlavně, budeš uskakovat co nejdále to jen půjde aby tě nezranila." Vysvětlovala jsem jí, zatím co se mi na hlavě začínala tlačit maličkatá boule.
Hromy duněly a silné skomírání větví se neslo lesem.
Vyrazily jsme. Neměla jsem dobrý pocit. Hlasité hromy mě děsily. Stromy, které se skláněly houpaly se ze strany na stranu ve mě vyvolávaly pocit nebezpečí. Co když spadne celý strom? Jak ochráním Seilah? Hnaly se mi myšlenky hlavou.
Chodila jsem od stromu ke stromu. Kontrolovala starou stopu a zanechávala po sobě novou. Sem tam jsem pohledem kontrolovala stromy, ale věřila jsem, že Seilah by začala přinejmenším pískat, kdyby něco zpozorovala. Mě teda dost bolela hlava a začínalo mi v ní dunět.
Zhruba v polovině značkování přišla opět veliká rána. Hrom jako blázen a jedna větev se pod náporem zlomila. Naštěstí asi dvacet metrů od nás. Slyšela jsem hlasité zapraskání a pak jsem viděla jak větev padá dolů. "Víš co, Seilah, označkujeme to a počkáme u úkrytu,
než bouřka přejde." Úkryt je pevný a bytelný, tam se nám nemůže nic stát. Maximálně by nás musela vyhnat, vyplavit voda.
Jak jsem řekla, tak jsem udělala. Doznačkovaly jsme a já zavedla Seilah k úkrytu, abychom se schoulily a přečkaly tohle ošklivé počasí. Vzala jsem si jí k sobě, abych jí chránila tělem před deštěm. "Chceš se podívat dovnitř?" Zeptala jsem.

// VVJ

Vklouzla jsem do lesa. Začala se rozhlížet a hledat pach Seilah. Kde ses mi schovala? Les vypadal opuštěně. Ani naše pachy už nebyly znovu tak silné. Budu muset znovu značkovat. A Etney, který by to měl dělat, je někde v čudu! "Seilah?" Zvolala jsem hlasitě a hledala mladou slečnu. Nikdo se mi však neozýval. "Halóóó. Seilah, kde jsi?" Procházela jsem les křížem krážem. Ale vlče jsem nemohla najít. Až najednou jsem chytla stopu. Její vůně! Její vůně se už dost promísila s tou naší. Šla jsem po stopě ale jako by se do země propadla. Nikde nebyla k nalezení. Je to možné? Copak mi splývá? Zvedla jsem hlavu a začala pohledem skenovat okolí.
Našla jsem jí! Ležela schoulená u stromu. Spinkala. Nejspíše jsem se jí ztratila a tak se vrátila zpět do lesa a usnula. Už musela být vyčerpaná. A já pro ní nemám co na papání aby se mohla najíst a načerpat sílu. Přišla jsem k ní a zkontrolovala jí pohledem. Asi jí nechám spinkat a půjdu značkovat.

U vody jsem sice byla ale sama. Zastavila jsem se a otočila. "Seilah?" Zvolala jsem a rozhlížela se kolem sebe. Zůstala v lese? Nejspíše ano. Možná dostala strach a nevyšla ven v lesa. Vrátím se pro ní a raději zůstaneme v lese. "Seilah?" Pro jistotu jsem se rozhodla projít kousek jezera, kdyby vyšla jinou cestičkou. Ale necítila jsem ani její pach. Čeho se asi polekala? Otočila jsem hlavu směrem k lesu a vydala se zpátky a po očku stále kontrolovala okolí. Rozhodla jsem se ještě napít, než vpluju do lesa. Voda byla dobrá i když mi více chutná voda z řeky.
Měli bychom něco ulovit. A Etney by se měl konečně vrátit. Přemýšlela jsem, kde s dětma mohl uvíznout. Byli už dlouho pryč. Nemůže mi odvádět na tak dlouhou dobu děti. Potřebuji je vidět a cítit. Sakra Etney! Já tě zmydlím, na takovou dobu mi odvést děti. Švihla jsem ocasem a vplula zpět do lesa.

// Cedrový les

// Cedr

"Copak se ti to zdálo? Pamatuješ si sen?" Zeptala jsem se slečny, když jsem se na ní koukala jak se protahovala a schovávala si obličej do tlapiček. Třeba neměla ani ponětí jak kopala tlapičkami. Ale vypadalo, že sen není jeden z těch lepších.
"Jezero je vodní plocha... která neprotéká tak jako řeka. Hladina bývá mnohem klidnější ale voda v řece je zase čistější." Vysvětlila jsem jí jak se věci mají. Jezera mohla být malá i velká tak jako řeky. Některé bych nazvala spíše říčky. Něco naopak velké řeky.
Postupně jsme opouštěly náš les. "Ostatní?" Zopakovala jsem po ní. To bych taky ráda věděla. Hlesla jsem ve své mysli, jelikož mi přišlo, že byli už poměrně dlouho pryč. Ale neměla jsem to jak ovlivnit. Etney byl dobrodruh, určitě děti vzal kde jen mohl, ale já z toho začínala být krapet nervózní. Chtěla bych je mít všechny doma. "Určitě už jsou na cestě zpět. Šli objevovat... svět." Ale svět byl tak velký, že ani do konce jejich života by jej nestihli objevit celý. Už jen projít celou Gallireu byl běh na dlouhou trať.
Otočila jsem hlavu na Seilah. "V první řadě tě chci seznámit s rodinou. A pak bychom se pustili do učení. Musíme vás jako naše děti naučit lovit, poznávat dobré a prospěšné bylinky a ovoce od těch špatných." Některé plody se sobě podobaly avšak nebyly ve skutečnosti tím, za koho se vydávaly a mohly naopak ublížit. "A v poslední řadě si musíme pořádně užívat život plný her!" Nadšeně jsem poskočila, ale to už se před námi zjevila velká vodní plocha. "Co na to říkáš?" Zeptala jsem se jí nadšeně a přišla až k vodní hladině. Prvně jsem se hladiny dotkla tlapkou a pak se napila vody. Nebyla tak dobrá jako voda z řeky, ale dala se vypít. Narovnala jsem se a chvíli zírala na vodní hladinu do dáli. Doufala jsem, že tam někde na druhé straně uvidím už konečně svou rodinu.

Malá se učila poměrně rychle. Snad má nějaké předky mé v sobě! Je to možné, aby se vlče tak rychle učilo a obkoukávalo? Pyšně a hrdě řekla slovo náš! Ano náš! Kývla jsem královsky hlavou. Byla jsem na ní hrdá, opravdu moc hrdá a brala jí vlastně jako svou. Jako by se mi teď narodila. Mateřská láska neznala mezí a očividně se dokázala i přeonačit na zcela cizí vlče. Asi proto, že to je... ne že byla... tak je to správně. Siroteček. Podívala jsem se na mladou princeznu, u které jsem neustále přemýšlela jak je možné, že tohle stvoření zůstalo samotné. Ale to se nikdy nedozvím. "Náš, tvůj, můj, mých dětí a mého partnera." Řekla jsem hrdě a rozhlédla se po lese. Tohle jsme vybudovali s Etneyem.
Snažila se být statečnou hrdinkou. Ale tlapičky jí bolely, což sama nakonec přiznala. "Neboj se mi přiznat jak se věci mají. Bolí tě tlapičky? Odpočineme si. Bojíš se? Řekni mi to a já tě ujistím, že je vše v pořádku nebo naopak." Vysvětlovala jsem mladé dámě, aby se nebála mi cokoliv říct.
Slůvko mami mě zahřálo u srdce. Ach ty můj drobečku. "Dcerko."S jejím usnutím jsem jí políbila na čumáček. "Mám tě moc ráda broučku, odpočiň si." Byla mou dcerou. Od teď byla má dcera. Spíše od chvíle kdy jsem tě spatřila. Dívala jsem se na maličkou jak usíná. A mě se začaly klížit oči. "Sladké sny." Špitla jsem tiše a usnula taky.
Můj sen se odehrával v Cedrovém lese. Spala jsem se Seilah na tom místě, kde ležíme teď. Tiše se k nám někdo během spánku kradl. Kroky cizince mě neprobudily. Až když jsem uslyšela smích, jsem otevřela oči. Stál tady Crowley. Tlamu měl od krve a hrozivě se smál. Koukala jsem na něj a pomalu k sobě začala přicházet. Seilah.... Seilah byla celá od krve. "Cos to udělal!" Zakřičela jsem na něj a silně do něj ramenem drcla, že upadl na zadek. Sklonila jsem se k malé. Byla mrtvá. Opodál ležely mé mrtvé děti a zakrvácený a zřízený Etney. "Nenávidím tě!" Zařvala jsem na něho a on stáhl ocas a utekl. Škubnutím jsem se probudila. Seilah spinkala. Stále sladce oddychovala. Dala jsem jí pusinku na čelo. Broučku. Rozhodla jsem se, že ještě chvíli poležíme a pak vyrazíme k jezeru. Občerstvit se a taky aby viděla, jak to vypadá za hranicemi lesa. Kam může jít, když bude žíznivá.
"Seilah? Seilah, broučku." Budila jsem maličkou. Jemně kopala tlapičkami. "Pojď, půjdeme spolu k jezeru." Měla jsem žízeň. Úplně mi po tom spánku vyprahlo.

// VVJ

Poslední kapky jsem stěží vytlačila ze sebe. Ale bylo to. Tadá! Doznačkováno! Ano"! Jsem super máma! Umím i značkovat. Oddechla jsem si. Se Seilah jsme obešly hranice lesa. Tohle raději nechám opravdu na Etneym. Posadila jsem svůj maličkatý zadeček na zem a tlapky vysunula dopředu. Auva jauva, bolí mě celé tělo! Za normálních okolností bych byla protivná. Neskutečně protivná, ještě kdyby tady byl Etney dala bych mu to sežrat. Ale od té doby co jsem máma je to jiné. Musím se před dětmi držet a hodně věcí potlačovat. A tak jsem se jenom unaveně podívala na Seilah.
Ta spokojena zvládla svůj úkol. "Jsi moc šikovná holka. Tomu se říká značkování. Jakožto smečka... skupina více vlků žijící v tomhle lese musíme udržovat své hranice označkované - počůrané. Aby cizí vlci věděli, že přes tenhle les nemohou projít. Zjistí, že zde žije větší převaha vlků a odejdou jinam. Tenhle les je náš." Řekla jsem pyšně. Protože, já chtěla být vždy alfou. Vždy jsem chtěla být vůdkyní celého světa. A mě se to pomalu začínalo plnit. Nejprve alfa malé smečky. Pak alfa velké smečky a pak vládkyně všeho živého i neživého.
Protáhla jsem ztuhlé tlapičky ještě o něho více směrem dopředu a hlasitě si zívla.
Naše snaha o vytí se nesla lesem a určitě i ještě dál někam za hranice lesa. Malá dáma než hrdelně vytí spíše napodobovala slovně ale to vůbec nevadilo. Né všechno se dá naučit hned. "Přesně tak! Wuáááá." Zajíkla jsem a smála se u toho. Líbila se mi její snaha a co víc, byla mi teď zase o něco otevřenější, než při prvotním setkání. Viděla jsem v ní potenciál zdatné vlčice. A věděla jsem, že pod mým vedením a pod vedením Etneyho se nám podaří vychovat sebevědomou slečnu. Dostaneš tu nejlepší školu. Lucyinu školu! Hehehe. Smála jsem se v duchu.
Pozvedla jsem obočí. "Tebe nebolí tyhle maličkaté tlapičky co ušly několik kilometrů? To jsi mě opravdu překvapila. Jsi moc silná vlčice. To mě... tyhle tlapičky bolí a moc." Ukázala jsem na své packy. Pomalu jsem se začínala choulit do klubíčka, protože jsem cítila jak na mě padá únava a co si budeme, vlče taky začínalo zívat. Mohla mi říkat co chtěla, byla unavená a tlapičky jí musely bolesti až pálet. Schoulila jsem se a mladou dámu k sobě pošoupla. Ocáskem jí poškádlila na čumáčku. "Pojď odpočineme si a pak uvidíme co vymyslíme. Buď budeme pokračovat v objevování světa, nebo možná už dorazí zbytek rodiny." Byla jsem ráda, že se jí les líbil. "Zůstanu s tebou. Napořád." Dodala jsem tiše.

"Ano, broučku, zajíc." Opakovala jsem znovu, aby se učila výslovnost. Očividně se jí doteď nikdo opravdu moc nevěnoval a byla poměrně velkým samorostem.
Zhluboka jsem se nadechla sladké vůně našeho lesa. Byla tak omamná a příjemná. Konečně doma. Byly jsme tady samy. Alespoň mi to tak přišlo, podle pachů tady nikdo cizí nebyl ani neprošel. Hah, to je dobře! Ale je zapotřebí obnovit hranice. Naše pachy pomalu ale jistě slábnou. Navíc po tom, co jsme byli teď mimo území celá rodina, pachy dost ztratily na síle.
Domov, sladký domov. Tohle byl tak nádherný pocit. Být doma, vědět, že je tenhle les náš a přitom tady být vlastními pány. Tohle mě tak neskutečně těšilo. Šťastně jsem se usmála. Nechybělo mi vůbec nic.
Několika malými krůčky jsem byla u Seilah. "Doma. Celý les... je nyní tvým domovem." Zvedla jsem tlapku a ukázala po všech stromech a zákoutích, které tenhle les měl. Tohle byl nyní její domov, měla se kam vracet, měla kde složit hlavu a měla tady rodinu. S tou tě musím ještě seznámit. Zazubila jsem se na vlče.
"Ukážu ti hranice, kam až sahá náš les. A pak si odpočineme ano?" Tak nějak jsem tušila, že bude už dost unavená. Les nebyl zas tak extrémně velký, na to, aby jej nezvládla obejít. Jenže my už měli nějaký ty krůčky v tlapkách a to už i já pomalu začínala pociťovat únavu. Hm, kdy naposledy jsem vlastně spala? Ani jsem si to nepamatovala.
Chtěla jsem Seilah ukázat, kam až může jít a být si jistá, že je stále v bezpečí domova. A tak jsem se pustila do značkování lesa. Pokud se bude chtít přidat a zanechá nějaké své lulanky i ona budu jen ráda. "Seilah, kdyby se však v lese objevil někdo cizí, koho ty nebude znáš a nebude patřit do naší rodiny... nikdy se s takovým vlkem moc nebav a vydej se nás hned hledat. Nebo zavyj." Vysvětlovala jsem mladé slečně, co bych po ní chtěla, aby udělala v okamžiku, kdy jí nebudu hned na blízku. Protože né každý vlk se bude chtít kamarádit. Né každý vlk přijde s dobrým úmyslem.
Očuchla jsem další stomeček. "Chceš si to zkusit?" Očůrala jsem jej a podívala se, jestli zkusí i mladá slečna zanechat svůj pach. A vytí? Zkusíme i vytí? Zastavila jsem se na místě, zaklonila hlavu a hlasitě zavyla. "Whaaaaůůůůůů." Podívala jsem se na Seilah. "Takhle nás zavoláš ano? Zkus si to." Lesem se neslo mé vytí. "Whaaaaůůůůůů." Znovu jsem se ozvala našemu lesu.
Les byl velký a já se snažila rozprostřít své čůrání tak, aby mi vyšlo na celé hranice. By mě zajímalo, jak tohle Etney dělá. Jak může vydržet občůrat celý les? Začala jsem čůránkama trošku šetřit. Snažila jsem se značkovat místa, které byly poblíž předchozích značek. Aby se to hezky pokrylo a pach šel cítit více. Čím více pachů bude splývat tím lépe.
Byly jsme asi v polovině lesa. "Co říkáš na les Seilah? Líbí se ti? Máš nějaké otázky k lesu? Nebo celkově, nechceš se mě na něco zeptat?" Zbytek lesa jsem opravdu označkovala vždy pár kapkami. Nechápala jsem, jak tohle Etney dělá, ale příště tohle nechám raději na něm. Já byla lovcem, né značkátorem. A Etney se zase moc nehodil na lov, i když byl dobrým pomocníkem. Blížily jsme se zdárně ke konci. "Už tě bolí tlapičky?"

// Řeka M. přes J.G.

Se Seilah jsme se dostaly na Galtavar. Uviděla jsem dva zajíce. Zastavila jsem se a ukázala jejich směrem. "Vidíš? To jsou zajíci. Někdy si je taky spolu ulovíme co říkáš? Je to zase zcela jiná chuť masa." Řekla jsem vesele.
Bohužel rodina od malé byla nejspíše navždy v zapomnění. Nechala jsem to být a více se v tom nerýpala. Nechtěla jsem, aby se jí třeba vrátily nějaké nepříjemné vzpomínky. Zajíce jsem nechala, aby se pěkně pásli a my pokračovaly v cestě domů. Vlče se mi drželo zad zuby drápky. Ušetřila dost energie tím, že jsem jí nesla. Zajíčci si nás všimli a dali se do pohybu. "Vidíš jak hopkají? Nejsou tak snadnou kořistí, jak se zdají být." A pak začnou hopkat do stran. Vlk se musí naučit, jak na ně. Předvídat pohyby zajíce byly často velmi náročnou disciplínou.
Blížili jsme se k našemu lesu. K našemu domovu. Mlčky jsem pokračovala, aby měla malá prostor si odpočinout. A až v momentě, kdy jsme byli u hranic našeho lesa jsem se opětovně na okamžik zastavila. "Seilah?" Oslovila jsem vlče. "Jsme doma." Oznámila jsem jí a nechala jí, aby mi sklouzla ze zad a mohla do lesa vejít po svých. "Vítej doma Seilah." Usmála jsem se od ucha k uchu. A dala jí prostor, aby do lesa vešla první. Aby mohla objevovat, poznávat a nasávat vše, co jen bude potřebovat. Stála jsem za ní a kryla jí záda.