Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trošičku mě zarazilo, jak se malá pyšně čepeřila. Kdyby byla krocak, byla by celá červená, načepýřená a já bych jí snědla. Můžu za to sama, vychvalují jí asi až moc. Nic jsem ale na sobě nedala znát. Třeba jí to taky už tak nějak pálí a dělá si z toho srandu.
Dále pokračovala vysvětlováním, že mají snad stříbrnou krev a jméno jí vymyslel tatínek. No kdo jiný, než někdo z rodičů? Usmála jsem se na ní od ucha k uchu.
"Takže Lindaso první…“ Na malý okamžik jsem se zamyslela, jak prapodivně tohle zní. "Těší mě." Odkašlala jsem si zamyšleně, jelikož to co dál dodala, mě dosti překvapilo. Mluvila o nějaké chůvě a popsala jí jako cože?! Špína?! Všechno se to ve mě zatlo, abych jí nezmydlila zadek. O kom to vlastně mluví? Nikdo si nezasloužil dostat takový titul a to ještě k tomu od malého bezvýznamného vlčete. Propánička, jejich matka asi vážně dosti dlabe na výchovu.
"Docela bych se divila, že tak malé vlčata mají služku…“ Řekla jsem zamyšleně a nevěřícně si jí prohlížela. Ale třeba to byla nějaká jejich hra? Možná si jen hraji na krále a sluhy. Neboli výše postavené a nicky.
Vůbec jsem neměla tušení o kom, že to mluví, pokrčila jsem rameny a hověla si na svém pozadí.
Tak trošku jsem to mohla tušit, že si kožešiny budu muset obstarat. "Aha, no to znamená, že se někdy na podzim budu muset vybrat na nějaké pěkné a chlupaté zvíře." Zazubila jsem se na Skylieth,která ležela kousek od vchodu. Možná by mi pomohla? Je lovkyně, mohla by mi dát pár rad, jak skolit velké zvíře samotná. Ale to mělo čas. Zatím jsem tohle tedy neřešila a prostě se jenom rozhlédla po prostoru. Doufám, že nikdo nemá vyloženě jaký roh zabraný. Poznamenala jsem si pro sebe a sledovala Skylieth, která ležela u vchodu.
"Ty nemáš partnera?" Zeptala jsem se jí zvědavě. Popravdě jsem si myslela, že tady v lese na ní bude čekat bílý rytíř, přesný opak jí. Usměvavý, pro jakoukoliv srandu a hlavně zbarvením světlý. Možná že tu je, jen jsem ho ještě nepotkala. Byla jsem tu taky jen krátkou chvíli a neznala jsem moc vlků. Skylieth, Coedena jsem poznala. Alfu jsem tady jenom potkala a mluvila s ním o přijetí a pak taky jedna beta. A takhle malá. Zavrtěla jsem ocasem, když jsem se na ní dívala.

// Erynijský les

Pomalými krůčky jsem vcházela dovnitř. Vdechla jsem směs pachů. Páni, tady by se dalo dělat věcí! Napadaly mě samé lumpárny ale jako první věc, co bych chtěla zkusit, bylo zakřičet do skály.
Mezitím mi Skyl vysvětlovala, jak to tady chodí s vlčaty. Nikdo je nehlídá? Zaraženě jsem se na ní podívala. Podle toho jak to popsala, to vypadalo, že si vlčata udělala nějaká super vlčice, která na všechno a všechny kašle.
Švihla jsem ocasem a přidala e k ní. Postupovala jsem dál a pohledem kontrolovala, jak to tady vlastně vypadá. Připomínalo mi to i takové menší oddělené přírodní útočiště, což jsem i uvítala. "Hm, to já ano. Jsem ochotná se přitulit ke komukoliv, když je mi zima." Zazubila jsem se na ní a cítila mírný chlad, který šel cítit ze skály. Přeci jen to byl pořád kámen.
Skylieth se mi zmínila i o vlastním úkrytu. "Taky bych chtěla vlastní, ale mám strach, že by mě z něj stejně někdo silnější vypudil." Broukla jsem a zastavila se, když byla prohlídka u konce. Skála byla mnohem větší, to se ví. Ale další místnosti byly pro výše postavené jedince. Je to tu moc pěkné. Dodala jsem ve své hlavě a otočila se směrem ke vchodu.
Celou dobu za námi nejspíše cupitala ta mala hnědá příšerka. Usmála jsem se na ní. Byla hrozně roztomilá. "Ale vlčata mají určitě hezká. Tahle slečinka je hezoučká." Rozešla jsem se směrem k ní a těsně před ní jsem se zastavila. Lehla jsem si na břicho a dívala se jí do očí. "Jak se vlastně jmenuješ pumprle? A kde jsi nechala svou chůvu?" Zmiňovala se o ní právě ona. Slyšela jsem skylieth, jak se diví, že kdo má vlastně ta chůva být.
"Kolik vás tu vlastně je?" Zeptala jsem se malé a úplně mi vypadlo, že jsem jí ještě neřekla svoje jméno. "Jsem Lucy." Zazubila jsem se na ní a posadila se s pohledem upřeným na Skylieth. Kde je vlastně tvůj úkryt? Tak nějak jsem cítila, že je asi Skylieth nemusí. Nebo jejich matku? Kdo ví, každopádně jsem to nechtěla řešit takhle před tou malou, aby se Skyl neurazila, co to tady vytahuji.
"Máte tady i nějaké kožešiny, nebo jestli chci mít teplo, musím si jí nejprve ulovit?" Zadívala jsem se na ní tázavě. Já měla velice ráda teploučko a v zimě se mi bude hodit. Mě se bude hodit i v létě. Ušklíbla jsem se a pohledem se vrátila zpět k malé.

Usmívala jsem se rozkoší, když mě i Skylieth pogratulovala. Byl to nepopsatelný pocit. Musím to tu pak celé procestovat a prozkoumat! Budu šplhat po stromech, okusovat kamení a a spoustu dalších věcí! Proběhlo mi v hlavě a už jen ta první věc byla tak trošku nereálná. Šplhat jsem nikdy neuměla. Než jsem stačila cokoliv říct, uslyšela jsem sametový hlásek. Otočila jsem se tedy jeho směrem, ale nikdo tam nestál. Teprve až když jsem sklonila pohled směrem dolů, něco malého a hnědého mi gratulovalo k přijetí. “E… děkuji." Vykoktala jsem a uvědomovala si, že je někdo konečně menší než já a byl to skvělý, ale skvělý pocit. Muselo to být jedno z vlčat, které bylo u řeky a mi utíkaly společně se Skylieth před jejími zraky. Proč? Vlčata jsou fajn, mám je ráda. Asi proto, že jsem si s nimi mohla pořád hrát.
Skylieth ale zavelela a já se musela přidat k ní. Chvíli jsem jenom nečinně stála, jelikož mě překvapila její reakce. Tak krásné vlče na nás mluvilo a jí to vůbec nezajímalo. Asi je vážně tak moc chladná ke všem. Omluvně jsem se podívala na vlče. "Já si tě později najdu broučku a zahrajeme si nějakou hru jo?" Sklonila jsem se k ní a jemně jí tlapkou rozčepýřila srst na hlavě. Vlčata byla vždycky tak krásná a já s nimi dokázala trávit hodiny. Je to krásná mladá dáma!
"Tak zatím ahoj prcku." Usmála jsem se na ní a rozhlédla se kolem nás. Nikde jsem neviděla nějakého vlka, který by se k vlčeti hlásil. Nikomu nechybí? Vezmu si jí jako drbátko. Otočila jsem se a rozběhla se za Skylieth, která měla docela slušný náskok. Jenže to vůbec netrvalo dlouho a já se přiřítila jako velká voda k ní. "Ty vlčata nikdo nehlídá? Chodí si po lese samy?" Zeptala jsem se překvapeně Skylieth. Ještě jsem se ohlédla za tou malou.
Vlčice ale začala s menším výkladem a tak jsem se zaposlouchala do jejího hlasu. Nic se od té doby nezměnilo. Řád smečky byl pořád stejný. Výše postavení mají lepší vyhlídky a lepší místo pro spánek. Jenže popravdě mě to bylo jedno, jelikož jsem měla konečně domov a to kde spím je mi šumák.
Zvedla jsem pohled, jelikož jsem musela vyskočit na takovou menší skalní římsu. Hm. Odrazila jsem se a kupodivu i doskočila v pořádku.
"Třeba je něčím výjimečná či kouzelná." Poznamenala jsem se smíchem a vydala se dovnitř za Skylieth. Ještě před tím, než jsem vůbec udělala ten krůček dovnitř, jsem cítila tu směsici pachů, na kterou si budu muset zvyknout. Všichni mi pak budou vonět stejně. Tak hurá do nového místa určeného pro spánek.

// Skála

Ještě chvíli jsem se snažila uklidnit své tělo. Ono se i to dokonce i tak nějak povedlo, že mě poslechlo a bylo rádoby v klidu. Jenže v hlavě jsem měla pravý opak. Samý chaos a neustále se jen ozývalo ano či ne? Příjme nebo nepřijme? Byl to vážně hodně zvláštní pocit, jelikož domov bych už vážně potřebovala. Starat se o něco nebo někoho či naopak, aby se někdo staral o mě. Ty dlouhé měsíce bez smečky mi přišly jako nekonečné. Byly úmorné a bez jídla a přísunu živin z masa byly snad ještě těžší.
To všechno by se ale mohlo změnit právě rozhodnutím alfy Smrkového lesa. A že taky bylo opravdu o co stát. Sice mi Skylieth slibovala, že kdyby to nevyšlo, půjdeme dál, jenže já tak nějak podvědomě přestávala chtít. Bylo by to stejně těžké jako tady, přesvědčovat alfy, zdali tam mám nebo nemám co dělat.
Přestala jsem všechno tolik řešit a začala znovu poslouchat alfu. A má reakce? S tím, že by mi to místečko i kdyby bylo dal, jsem opravdu moc nepočítala. Tlamička se mi pootevřela a udělala tvar O, ale nevydala jsem ani hlásku. Seděla jsem na svém pozadí a civěla na něho s vytřeštěnýma očima. Teprve až když mi řekl, se mi snad Smrková smečka stane rodinou a domovem jsem ho chtěla ze všech sil obejmout, ale to by bylo nevhodné. Takže jsem jenom vyskočila na tlapky, ale včasně se zastavila. Tlapky mi poskakovaly na místě a já se nemohla radostí udržet. "Děkuji, děkuji převelice." Vyhrkla jsem nakonec ze sebe, když se zase všechny čtyři tlapky dotýkaly země.
Pak už jsem mu na všechno jenom kývla. Ke skále mě měla nejspíše dovést Skylieth, která neustále číhala a čekala na mě kousíček od nás. Což bylo fajn, nesvěřil mě někomu úplně cizímu a na navazování vztahů bylo času dost. Hustý, hustý, hustý!
"Dobře dobře." Dodala jsem, když ještě mluvil o tom, že se musí vzdálit. No kdo by se mnou chtěl trávit den ne? Ještě k tomu alfa, co má práce nad hlavu. Začala jsem se přemisťovat zpět ke Skylieth. "Určitě mi to tu všechno ukáže, děkuji." Poděkovala jsem již celá uvolněná a že to šlo na mě poznat.
Přihopskala jsem ke Skylieth a pořádala kolem ní vlastní soukromou párty, u které jsem se bavila asi jenom já. S úsměvem od ucha k uchu jsem se nakonec zastavila před ní. "A od dneška jsem tvoje spolubydlící." Vyštěkla jsem to na ní v takové míře, že jsem jí možná i tak trošku poplivala. Zavrtěla jsem hravě ocáskem a posadila se k ní, že se naše tělíčka téměř dotýkala. Noto je bájo! Já mám domov! Měla jsem takovou radost, že tuhle radost nemůže nic nahradit.

Zprvu si vlk vyměnil pouze pozdrav se Skylieth. Následně se mi začal věnovat. Přešlápla jsem si, mezitím co si mě krátce prohlédl. Jsem malá, nezaberu moc místa. Docela i skladná… a ukecaná jako nikdo jiný… Poznamenala jsem si pro sebe, abych si tak nějak odpověděla na otázku, jak asi budu na někoho cizího působit.
Jeho šátek byl opravdu špičkový. Tak ten chci! Neposedně jsem se snažila uklidnit své tlapky, které nevěděly, kde mají být a pořád se snažily utéct i s mým tělem. Ale to bych si prvně musela vzít ten jeho šátek. Posadila jsem se na zadek. Vypadal přesně jak ho popsala jejich beta vlčice. Tedy kaštanový vlk. Místy tmavší odstíny, které přecházely do světlých.
Jakmile jsem uslyšela hlas vlka, který mi opětoval pozdrav, začala jsem vrtět ocasem jako s nějakou metlí. Hehe. Dokud mě nezaskočil otázkou jako obvykle. Tento typ otázek mi nějak zcela vyšuměl z hlavy po té době, kterou jsem trávila úplně mimo smečku. A že mi to trvalo, než jsem se rozhoupala a rozhodla se znovu do nějaké přidat. Řekla bych, že mě k tomu dokopala i Sklieth. Já se sice o nějaké zajímala, ale její nabídka ohledně toho, že půjde se mnou, se prostě nedala odmítnout. Koutkem oka jsem se otočila na ní a usmála se. Mohla jsem jí být více než vděčná. Ale abych mu už konečně odpověděla, zhluboka jsem se nadechla.
"Hrozně ráda bych zase někam patřila. Jsem hodně společenská a toulání sem a tam mě už opravdu přestává bavit. Chodím od ničeho k ničemu." Rozhlédla jsem se po lese. Neustále se zde míchal pach několika vlků. "Sice na to nevypadám, ale mohla bych být i menší výpomocnou tlapkou." Usmál jsem se na něho. Působil opravdu vyrovnaně a poklidně. Na to že je alfa, se divím, že nemá nervy na dranc. Jejich vlci jsou asi bezproblémoví.
"A máte krásný les!" Dodala jsem s širokým úsměvem na tváři. Následně jsem se uklidnila a posadila se zpět na zadek. "Potkala jsem Skylieth… s kterou jsme probíraly možnosti smeček. Popravdě věřím, že zde máte asi hodně plno. I přesto, kdyby se našla nějaká malinkatá skulinka…“ Odkašlala jsem si. Nemůžu už být pořád sama! Sakra je to těžké. Znovu se ve mě ozvalo to napětí a mírný stres, který tato situace vyvolávala.
"A jestli zde máte více vlků typu Skylieth nebo Coedena… je to dokonalost sama." Zrovna oni dva mi vůbec nedělali žádný problém. Věděla jsem, že se mi Skylieth zmínila i o vlčatech. To by pro mě nebyl už vůbec žádný problém. A i jejich beta vypadala poklidná. Zvedla jsem pohled a se zářivým úsměvem jej pozorovala. Co to… co to tu tak voní?

Koutkem oka jsem se podívala na Skylieth. Bylo mi jasné, že nepůjdeme doprostřed lesů a tam nebudeme hulákat, abychom na sebe upozornily. "Jasný, jako obvykle. Tady jsem šla rovnou, protože jsem šla s tebou." Dodala jsem s úsměvem. Taky že jo, jinak bych seděla pěkně na hranicích a čekala, až si mě kolemjdoucí vlk všimne.
Stres a prvotní obavy ze mě už dávno spadly. Cítila jsem se znovu uvolněná a svá. Od ostatních jsme se docela vzdalovali a to bylo jenom dobře pro můj kožíšek, který jsem měla až moc ráda.
Skylieth mě upozornila, či si pro sebe povídala… že zde musí být jejich alfák. Zavětřila jsem, ale směsice pachů mi dělala v hlavě takový hokej, že jsem vůbec nemohla poznat, kdo je kdo. Natož v té směsici najít pach vlka, který je zde alfou. Takže jsem jenom kolem sebe koukala a rozhlížela se po vlkovi s šátkem. Tak jak mi ho popsala jejich beta.
Ušklíbla jsem se jejím směrem. Chtěla mě jen provokovat a na to teď nebyla ta pravá chvíle. Jinak bych jí oponovala a vzplála by zde ukrutná hádka v mém podání - hra.
To je on? Opakovala jsem si v hlavě a koukala na vlka před sebou. Skylieth přidala do kroku a já se držela s odstupem za ní. Vykukovala jsem zpoza jejích zad a prozkoumávala ho očima. Tlamičku jsem měla mírně pootevřenou, takže kdyby mi tam teď něco vletělo, udusila bych se z vlastní blbosti.
V tom se ale zadek vlčice zastavil a já do něj málem narazila. Včas jsem se ale zastavila a koukla na vlka, který měl být jejich alfou. Jako obvykle začala mluvit ona, takže jsem poklidně mohla stát za ní. Jenže k mému překvapení mě vyšťouchla před ní, a že si to mám vyřídit sama. "Eee." Vydala jsem nejprve ze sebe a podívala se na urostlého vlka. Pěknej. Blesklo mi v hlavě. Ten šátek mu dodával tak nějak na kráse. Zavrtěla jsem hlavou, abych na tohle nemyslela a začala jsem mluvit.
"Ahoj…?“ Zhoupl se mi hlas do otázky. Odkašlala jsem si a pokračovala po chviličce ticha. "Já jsem tedy Lucy… no a jak Skylieth načala…“ Otočila jsem se, jelikož mi zmizela z dohledu. Skylieth?! Škubla jsem hlavou za sebe. Uf. Seděla tam a nezaujatě pozorovala okolí. "No abych to vzala zkrátka… nenašlo by se u vás ve smečce nějaké malinké místečko pro zbloudilou duši?" Narovnala jsem se a zahleděla se vlkovi do tváře. Když nebude, Skylieth mi slíbila, že půjdeme dál. To mě uklidňovalo. I přesto by se mi zde líbilo, o tom žádná.

Jejich beta nevypadala vůbec špatně. Vypadala jako silná vlčice s osobností. Heh vítá mě tady. To je fajn. Když mi vysvětlila, nebo tedy nám, že máme hledat alfu, bylo mi jasné, že mě zde nenechají samotnou pobíhat a hledat podle jejího popisu kaštanově hnědého vlka s nějakým šátkem. A to vzal kde? Já chci taky! A co to vlastně šátek je? To bylo jedno, chtěla jsem to, aniž bych věděla, co to vlastně je.
Vlčice mi tak trošku připomínala jeden druh medvídků. Na kamarádičkování nebyl čas. Měly jsme se vydat jejich alfáka, který což mě překvapilo, ještě sám nedorazil překvapen cizím pachem. Švihla jsem ocasem ze strany na stranu.
Koutkem oka jsem se podívala na Skylieth, která se nemohla vymáčknout. Co? To mě tu necháš samotnou hledat vašeho alfu nebo s tou vlčicí? Je mi více cizí než ty! Bylo mi jasné, že to určitě slyší a proto jsem na ní upřela i zrak. Naštěstí dodala, že se mnou půjde. No proto. Zašklebila jsem se na ní hravě. "Díky, alespoň mě nesežerou vaší členové." Takhle jsem měla dosti slušného obránce. Vlčice nás tedy nasměrovala k alfě. Jenže kde jejich alfák je? "Jo díky." Dodala jsem taky, abych nevypadala nevychovaně, právě když do mě Skylie šťouchla. Zazubila jsem se na ní a doufala, že si půjdeme po svých a nebudeme muset otravovat už žádného jiného vlka kromě alfy. "Tak ahoj." Žbleptla jsem nakonec, když se můj bodyguard rozešel nějakým směrem. Kdo ví, třeba je to naposledy, co jsem tuhle vlčici viděla.
Zařadila jsem se k jejímu boku a následovala její směr. Začala mě ujišťovat, že jejich alfák je zcela v pohodě vlk. No doufám. Ono já s tím i dosti počítala, že budou mít plno, ale co za zkoušku jak říkala Skylie nic nedám. "Jasný! Takže bys šla zase se mnou?" Dodala jsem s nadšením v hlase. Kdo by to čekal, že budu ještě ráda doprovázena do cizích smeček. Možná tam má taky známé! Olízla jsem si čenich a následovala jí.
Znepokojeně jsem se rozhlídla po okolí. "Doufám, že tu nemáte nějaké zuřivé ochránce lesa… nerada bych mu skončila na špízu." Poznamenala jsem a co nejtišeji našlapovala. I tak drobnou vlčici ale musel každý vidět či cítit.

Přešlápla jsem si a raději se kochala okolím, než abych řešila to co se děje kolem mě. Že je tu několik cizích vlků, kteří jsou tady doma, a já se jim tu vkradla. Nejspíše můj pach musel zaujmout více než jednoho vlka, který zde patřil. Jako vždy, cizinec na sebe upozorní hlavně svým pachem. Takže tohle je dcera alfy jo? Beta jo? Prohlídla jsem si jí a snažila se zůstat co nejvíce v klidu. Začala se nám věnovat, a proto jsem se narovnala a poslouchala každičké slovo. A že jich nebylo moc.
Naštěstí začala Skylieth mluvit dříve než já a proto jsem měla alespoň nějakou pidi šanci. Jelikož kdybych měla spustit já svůj proslov a co všechno si myslím, tak by jí to vůbec nezajímalo a jen bych to všechno popsula.
Jakmile Skylieth domluvila, nahodila jsem úsměv na tvář, doufajíc, že mě ta vlčice nevynese v zubech pryč za hranice lesa. A i kdyby, neošoupu si polštářky na tlapkách heh. Ono se dalo počítat s tím, že je zde plno. Jaká smečka by neměla plno že. A proto už svou další smečku nikdy nenajdu. Olízla jsem si čenich.
Poohlédla jsem se na skupinku vlků, která byla nedaleko od nás. Více nepříjemně jsem se asi ještě nikdy necítila. Snažila jsem se je nevnímat.
V tom jsem uslyšela slova Skylieth ve své hlavě. Cukla jsem a podívala se na ní. Vylekalo mě to, ale neměla jsem jí jak odpovědět. Takže jsem jenom zakývala hlavou a oplatila jí její úsměv. Sic ten můj vypadal věrohodněji než ten její, ale i tak. Měla jsem pocit, že je to opravdu prostě tím, že je doma a je více uvolněná.
Nakonec jsem zvedla pohled k vlčici. "Přesně tak jak říkala Skylieth. Jmenuji se Lucy…“ Na okamžik jsem se odmlčela a podívala se po Skylieth, která mi teď dělala docela slušnou oporu. Šlo vidět, že je prostě zkušenou a starší vlčicí, které nic nedělá problém. "No a ráda bych si našla pelíšek v novém domově… kdyby bylo místečko... malé." Vydala jsem ze sebe a nedůvěřivě jsem se podívala na vlčici, která by měla být betou. Tady jsou všichni tak vážní... kdybych neměla tu možnost poznat Skylieth trošku víc, myslela bych si, že je stejný suchar.
Mlaskla jsem a pomaloučku se posadila. I když jsem se mohla ven z lesa dostat dříve, než si vůbec dosednu. Doufám, že v případě nepřijetí by šla Skylieth se mnou… ale to asi ne.

// Řeka Mahtaë

Cupitala jsem za vlčicí a snažila jsem se být co nejtišší, abych nenarušovala klid lesa. Los to byl vskutku krásný. Voněl a vůbec se nedivím, že tohle měla Skylieth za domov.
"Tak nejnamyšlenější jo?" Dodala jsem s menším uchichtnutím, i když to nebylo třeba vhodné. To by mě zajímalo, jak bych vycházela s takovým členem. Jenže se vším se muselo počítat a co kdyby náhodou měla alfa místo pro pidi vlčici jako jsem já? Velmi nepravděpodobné. Ujistila jsem se, abych nemyslela hned na to, že by tohle mohla být hned první smečka, kam by mě vzali. Kdoví, kolik jich budu muset obejít. Zavrněla jsem znepokojeně. Takže kromě té vlčice hnědé jsou ostatní fajn? To je dobře.
V čenichu jsem cítila několik pachů vlků, které se mi mísily a vytvářely tak jednotný pach všech. No to je smrádek ale. Usmála jsem se od ucha k uchu.
Míjeli jsme větší skupinku vlků a mířily k takové menší snad dvou čítající. Schovala jsem se za Skylieth a snažila být se neviditelná. Popravdě jsem se cítila hodně nesvá být v něčím domově a vkrást se jim tu. Nebylo mi z toho zrovna dvakrát veselo.
Když je Skylieth pozdravila, zařadila jsem se k jejímu boku a slušně je pozdravila. "Ahoj." Nijak jsem nekřičela, jak jsem měla ve zvyku na vlky řvát přes celý les. Prohlídla jsem si oba dva, tedy vlka a vlčici.
Poprvé jsem na Skylieth viděla jiný výraz než vážný a to tehdy, když mi šeptala, že se jen zeptáme kde je alfa. Takže ani jeden z nich to není? Oddechla jsem si a uvolnila tělo. I přesto jsem nezapomínala, že jsem na cizím území. "Jo, zeptáme." Zašvitořila jsem tiše k ní a držela se u jejího boku. Byla opravdu statná vlčice, takže mi poskytovala případnou menší ochranu. Je zvláštní, že by se dokázala uvolnit až doma? Každopádně jsem byla ráda za to maličké gesto.

// Medvědí řeka

Konečně jsme přešly od jedné řeky k druhé. Mathaë je pořád stejná. Prohlížela jsem si okolí. "Jo já vím, ale je to takový nepříjemný pocit." Odkašlala jsem si u toho a snažila se tak zakrýt mírné obavy, které mě doprovázely.
Pokračovaly jsme tedy podél řeky, dokud se Skyl na okamžik nezarazila. Představila mi část její smečky. Tmavě hnědá vlčice, další dvě malá vlčata, opravdu malá. Ty jsou ale zlaté. A další vlci. "Aha…“ Špitla jsem směrem k ní a pokračovala za ní. Kopírovala jsem její styl chůze. Prostě tiše a nenápadně a hlavně, rychle.
Popravdě mě docela znervózňovalo, že se budeme muset nejspíše zase přes vodu. Naštěstí Skyll našla zúžení řeky, které se dalo v pohodě přeskočit. Rozběhla jsem se a s větrem v zádech jsem doskočila na druhou stranu.
Následně jsem se držela v tlapkách vlčici. Když jsme se dostali k lesu, představila mi ho jako Erynijský les. Zastavila jsem se a prohlížela si ho z venčí. Vypadal docela útulně. "Hm, tak tohle je tvůj domov jo." Zeptala jsem se bezmyšlenkovitě, i když odpověď jsem už dávno znala. Otočila jsem se za sebe a pozorovala vlky a vlčata, kteří byli u řeky. Aby mi hned nesežrali zadek. Pokračovala jsem za Skylieth.
"A jak vycházíš s těmi členy?" Zeptala jsem se ze zvědavosti, jelikož vypadali jako fajn poklidná rodinka. A vlčata jsou super. Olízla jsem si čenich.

// Erynijský les

Škubla jsem sebou, jakmile jsem uslyšela výt Skylieth. Docela mě to překvapilo, jelikož jsem poklidně a zamyšleně seděla. Postavila jsem se a udělala několik kroků stranou. Každý svou radost projevuje jinak. Jenže to bylo právě její vytí, které mě donutilo rovněž také zavýt. Vůbec nevím, na co jsme vyly, ale přidala jsem se k ní. Můj hlas byl vyšší, a proto možná pronikl dál.
Následně se ke mně postavila blíže. "Aha." Dodala jsem a pozorovala její oči. Nejspíše neměla jednoduchý život a možná právě proto o tom nechtěl vůbec mluvit. Kdo ví, možná její vzpomínky byly hodně bolestivé. Přišla jsem si teda dost blbě, když jsem takhle na to upozornila.
"No… jestli je vás tam hodně, asi mě vaše alfa nepřijme." Podívala jsem se na ní, i když by se mi to docela zamlouvalo. Nejsem zase tak velká, abych zabrala tolik místa a dokonce toho ani moc nesežeru, tedy pokud nejsem teď jako tulák a žeru do přežranosti, aby mi to vydrželo co nejdéle. "Ale bude to po cestě? Jestli ano, tak proč ne." Dodala jsem pro vysvětlenou a naposledy se ohlédla po tomhle místě. Jak říkám, jestli někde někdo leží ukrytý a pozoruje, kdo zde prochází, musí si myslet, že jsem magor. Neustále jsem se vracela sem a tam.
Rozešla jsem se za vlčicí, která směřovala, pokud jsem si to dobře pamatovala k řece. K další řece. Začínala jsem být docela nervózní, jelikož o místo ve smečce jsem se hodně dlouho nezajímala. Takové to slušné chování a jednání s alfami mi bylo už dávno cizí. A kdy ty ses chovala slušně k alfě? Poznamenala jsem si pro sebe. No to byla sice tak trošku pravda, ale u těchto jedinců jsem se uměla docela slušně krotit. Jak kdy ale.
To už jsme ale přecházely území a s poklidem šly směrem na sever.

// Řeka Mahtaë

Skylieth se dál k tématu rodičů, tedy mých rodičů nevyjadřovala. Švihla jsem ocasem a zadívala se do dálky. Čerstvý vzduch byl teploučký a konečně zase za mnou byla zima. Další zima, co jsem zvládla sama, bez cizí pomoci. Sic s malou téměř žádnou tukovou zásobou, ale i tak. Jsem prostě dobrá a to se musí uznat. Vydržet tak dlouho na miniaturních dávkách jídla. Ale abych to nepřeháněla, občas jsem se měla i dobře. Když jsem natrefila na někoho, kdo mi pomohl ulovit větší zvíře a já tím pádem z toho vyrýžovala zlato.
Díky vlčice jsem byla suchá okamžitě. Slunce by mě sušilo pěkně dlouho, takže tohle byla mnohem pohodlnější verze, než abych se slunila celý den. Pozorovala jsem jí, jak nad něčím přemýšlí. Nakonec přišla s verdiktem, že bychom mohly jít na sever a obejít pár smeček. Nebo takhle jsem to pochopila já, že se vydá se mnou. Asi bych měla jít sama, jenže jestli ví, kde přesně ty smečkou jsou, bylo by to pro mě mnohem jednodušší.
"Jo to by bylo fajn." Dodala jsem tiše a hleděla tím směrem. Škoda že nemají oni volno. Jelikož bych měla přinejmenším jednu známou vlčici a vlka. Coedena. Ten jak říkala Skylieth, je s ní ve smečce.
Povzdechla jsem si a vrátila se pohledem zpět. "No jo, já zapomněla, že míříš na vysoké postavení." Dodala jsem a pobaveně do ní šťouchla. Vlastně jsem jí ani nebrala, že je něco víc. A pochybuji, že bych to tak měla, kdybych byla s ní ve smečce. Pro mě to byla fajn vlčice a tím to haslo. Ať má postavení nevím jakékoliv či je tulák. Pro mě bylo důležité, že si s někým rozumím. Sic byla ode mě určitě o dost starší, ale nesnášela jsem, když starší vlci odsoudili mladé jako já, hned jen co je viděli. Každý si myslí, že budu dělat jenom problémy. No to sice možná ano, ale jen když se mi něco nelíbí, tak to řeknu. A každý s tím má problém.
Skylieth mi přišla docela nesvá. "Děje se něco?" Zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu. Jsem vlčice, né vlk. Vycítím, když se něco s tím druhým děje, takže by bylo zbytečné mi lhát.

Sic se mě vlčice snažila uklidnit tím, že se mi v hlavě nehrabe, jenže tak nějak jsem tomu nechtěla uvěřit. Když má tu možnost a já nepoznám, co přesně se jí v hlavě odehrává, proč by toho nevyužila no ne? Vědět to na co teď myslím je pro ní lepší informace, než to co jí řeknu. I tak se mi to zdálo sprosté. Občas jsem chtěla mít věci jen pro sebe a né pro někoho jiného, kdo se mi tam prostě a jednoduše vkrade. Pff, suchaři. Poznamenala jsem si pro sebe, jenže už jsem nebrala v potaz to, že sama myšlenky jednou třeba budu mít. Chtěla jsem je o tom žádná. Byla nebo tedy je to dobrá magie. Dá se dobře využít, aniž by o tom jiný vlk věděl. Existuje ještě taková magie? Aby vlk nepoznal, že jí ten druhý používá? Ne neexistuje. Oheň, voda a to všechno jde vidět. Možná jedině Iluze? Zavrtěla jsem se na místě.
"Rodiče nás vychovali dobře." Poznamenala jsem na jejich obranu. Ani jednomu jsem nic nezazlívala. Proč taky? Kdybych měla problémy jako oni, těžko by se mi to líbilo. "Oni byli alfami… ale mám pocit, že od té doby otec ve smečce nebyl." Pokrčila jsem rameny a rozhlížela se okolo nás. Jediný kdo totiž potřeboval pár facek, jsem byla leda tak já a taky se mi to slušně vymstilo. Drzá a prořízlá tlama mě stála pár jizev na čenichu.
"Ale jak jsem říkala, byla jsem ve smečce. Která se ale bohužel... no prostě není. Pak jsem se tedy vydala pryč za hranice této země." Pohodila jsem hlavou na vysvětlenou. Rozklusala jsem se, jelikož jsem uviděla jeden bájo šutr.
Zastavila jsem se na místě, když jsem viděla u Skylieth oheň. Né že bych chtěla využít jejich služeb, ale nenápadně a pomalu jsem se přikradla k ní. Postavila jsem se za ní a využila tak jejího sušení, dokud nepřestala.
"Toulám se po všech čertech, a abych pravdu řekla, už mě to nebaví. Takže bych se ráda vypadala někam, kde jsou smečky. Prozkoumat to tam a zjistit, jak na tom vlastně jsou. Jestli by se jim nehodila nějaká ta menší síla." Odkašlala jsem si a spokojeně se vyvalila na zem, kde neustále pofukovat teplý vítr.
Ono by vůbec nebylo na škodu, kdyby mě vzala sebou k její smečce, jenže mám ten pocit, že říkala, že je smečka plná. Mám vážně docela smůlu. Vím, že se mi o některých zmínila. Jenže popravdě já se opravdu neměla kam uchýlit.
"Jsem hodně společenský tvor. Potřebuji mít kolem sebe někoho." Dodala jsem. Proto pro mě byla smečka opravdu důležitá. Jenže doposud jsem se tak nějak prostě bála. Nevěděla jsem, zdali jsem na to už psychicky připravená. Ale jo, myslím si, že ano. Posadila jsem se.
"Ty se už musíš vracet domů?" Napadlo mě. Jelikož i Trix se musela vracet a dlouho s námi nebyla. Možná to tak měla taky. Na chvíli si odpočinout a pak honem rychle domů.

"To ani neříkám." Ozvalo se mi v hlavě. Zarazila jsem se na místě a šlapala vodu. No tohle! Ona se mi celou dobu hrabe v mé nejúžasnější hlavě! "Jak dlouho se mi vrtošíš v hlavě?" Prskla jsem na ní a začvachtala vodu na ní. Takový podraz! No to je teda… a přesně proto chci taky myšlenky. Můžu se někomu vrtat v hlavě a zjistit, na co myslí a podobně. Ale ze všeho nejvíce chci prvně oheň. Budu pálit takovým vlkům ocásky. Hm anebo ještě lépe. Upálím ho jenom u zadku, a když upadne, vezmu si ho do sbírky. Sbírku ocasů určitě nikdo nemá. Budu vypadat bohatě, až jimi budu celá ověnčená. Zasnila jsem se na krátký okamžik, aniž bych si všimla, že mě proud odnesl o něco dál. Automaticky jsem se rychle začala vracet, abych neskončila v nějakém doupěti podmořské krakatice. Přeci jen, kdyby tu nějaká taková byla, vybrala by si prvně Skylieth, jelikož byla statnější vlčice a to se rovná více masa. Ano. Potvrdila jsem si pro sebe své domněnky.
Skylieth se ke mně nechtěla přidat v mých hrátkách a proto jsem jí uposlechla a mířila ke břehu. Sakra chová se jako moje máma. Frkla jsem do vody. No může být někdo takový suchar a neodvázat se? To moje hlavička nechtěla pobrat.
Ucítila jsem pod tlapkami pevnou půdu. Vyškrábala jsem se tedy na břeh a přišla k ní. Voda z mého kožichu tekla obrovskými proudy. Zašklebila jsem se na ní a začala se oklepávat přímo u ní. Voda tak létala všude možně kolem nás.
Hned po oklepání mi zůstala srst trošku zelektrizovaná a já vypadala jako nějaký les, který má hřívu zcela všude. A taky díky tomu jsem vypadala jako normální vlčice a né jako záprdek.
"Jo chtělo by to pořádný kámen. Právě jsem na to myslela…“ Dodala jsem tiše, jelikož mi přišlo, že to zase vytáhla z mé hlavy. Jen co jsme tu přišli, jsem hledala veliký placatý a vyvýšený kámen, na kterém se budu moci slunit.
"Ehm." Odkašlala jsem si, když jsem si chystala svou odpověď. Docela těžké téma mého domova. Proto jsem si potřebovala srovnat odpověď. "No vlastně mým domovem je celá Gallirea. Kde si ustelu, tak budu spát. Tedy krom smečkových území…“ Dodala jsem a tvářila se u toho důležitě, že mým domovem je prostě tohle všechno.
Zároveň jsem se rozhlížela po tom kameni. "Půjdeme trošku níž? Možná tam bude nějaký kámen." Dodala jsem a pomalu se rozešla směrem dolů po směru proudu řeky.
"A rodiče?" Zeptala jsem se sama sebe, abych si připomněla další otázku, na kterou musím najít odpověď. No jak jen to říct. Táta někde olizuje tu svojí kost a máma olizuje leda tak svoje kosti pod půdou.
"Máma zemřela…“ To byla vlastně věc, kterou mi otec sdělil při mém návratu domů. Ale to se dalo tak trošku čekat. "No a táta je snad teď už věčný tulák. Měl by mít nějakou partnerku, která je pro něho vším a proto bych řekla, že nám tak trošku naznačil, že my ho už prostě nezajímáme."
Dodala jsem, a abych tomu ubrala těžkou váhu, vyplázla jsem na ní jazyk. Rozhodně jsem nechtěla a ani nečekala žádný soucit. Taky k tomu nebyl důvod.

// Křišťálový lesík

Společně se Skylieth jsme vyběhly z Křišťálového lesa a konečně se dostaly na slunce. To se do našich těl okamžitě a nemilosrdně opřelo. Zavrněla jsem spokojeností. Přesně tohle moje tělo potřebovalo. Už si to chtělo jen najít nějaký pořádný velký kámen, který bude vyvýšený a na něm strávit celý den. Den by mohl trvat déle a já bych tam byla po celičkou dobu bez hnutí. Slastně jsem se rozhlížela kolem nás, jestli zde přeci jen něco nenajdu. Ono úplně nejlíp by mi bylo na nějaké louce nebo paloučku, kde bych se zaparkovala do trávy a nevytáhla paty dobrých pět dní. Jenže my se motaly molem vody, kde jsem neviděla žádné pořádné místečko pro můj blahobyt.
"Eh, jasně že jsem byla." Dodala jsem s úsměvem a předběhla jí. Nejsem zaostalá veverka, která neví, co znamená žít společným životem smečky. Ohradila jsem se ve své mysli, ale její otázka se mě nijak nedotkla. "V rodné a pak v..." Chtěla jsem říct název, jenže to by stejně nemělo žádný smysl. "A pak v další." Dodala jsem nakonec a zpomalila krok.
Otočila jsem se na vlčici, která právě pila. "Jen jsem měla k oběma smečkám hodně blízko a téměř veškerý čas jsem trávila s nimi." Sice u své rodné tomu až tak nebylo, ale to bylo vedlejší.
Protočila jsem na ní oči. Jednoznačně se mě ptala, zdali jdu do vody. Teplo je, ale chce se mi vlastně do vody? Přistoupila jsem blíže k řece. Proud nebyl nijak silný. Ponořila jsem tlapku do vody a chvíli čeřila vodu. No že by byla teda dvakrát teplá…
Zaprotestovala jsem si pro sebe. Nakonec jsem se ale rozhodla, že tu špínu a všechno co v kožichu nosím, smyji jednou provždy. Tedy alespoň z letošní zimy.
Šla jsem tedy hlouběji do vody, dokud mi nesahala po bříško. Cítila jsem jemné chvění, které studená voda způsobila na mém těle. "Vodu miluji, ale když je teplá." Dodala jsem pro vysvětlenou, proč mi to tak dlouho trvá, než tam vlezu celá.
V čenichu mě zašimral cizí pach. Rozkoukávala jsem se kolem nás, ale přeci jen jsem nikoho neviděla a tak jsem v poklidu pokračovala, dokud jsem necítila dno a následně začala plavat. Plácala jsem tlapkami do vody a čvachtala kolem sebe vodu.
"P-pomoc!" Zajekla jsem a zmizela pod vodou. No co, trošku srandy musí být. Kdybych se mohla smát, smála bych se na plné kolo. Moc dlouho s vzduchem nevydržím. A tak byla má malá akcička prozrazena a já vynořila hlavu. Mohla jsem v tom ale pokračovat. "Ve vodě jsou nějaké chapadla nebo co, dávej si bacha." Postrašila jsem vlčici a šmarovala jsem si to ke břehu.