Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sama jsem pocítila změnu atmosféry. Z přátelské a zábavné byla atmosféra agresivnější a nepříjemná. Co to? Proč se to tak najednou změnilo? Bylo mi jasné, že nejsem já tou příčinou, jako spíše malá Linda. Nechápala jsem, co proti ní všichni mají. Ale bylo mi jasné, že přede mnou hraje nejspíše dosti velké divadýlko. Protože jakmile potkala Skylieth, začala se chovat jinak a Skyll jí dala jasně najevo, že jí nemá ráda. Tak jsem to teď cítila i z mých dvou přátel. Tak nějak pomalu jsem začínala prozírat, co se tady vlastně děje. Malý nevychovaný spratek komanduje nejspíše celou smečku a členové jí nemohou vystát. Tak to zatím totiž vypadalo. Nasvědčovalo tomu chování vlků ve smečce.
Atimu se začal ohánět dosti nepříjemným tónem, takže jsem raději mlčela a seděla na zadnici. Protože vlci byli pro mě větší autority než vlčice. Nejspíše proto, že měli hrubší hlas, byli vyšší a mohutnější. To znamenalo větší sílu a podobně. Dostala jsem od svého otce a rozhodně nechci dostat zase od nějakého vlka. Zabodla jsem ledový pohled do Lindy. Totálně si to u mě podělala tím, jak tady o mých přátelích mluvila a kdyby jenom o nich. Mluvila tak i o mě a vlastně řekla, že my jsme blbci. Začala jančet, že ona je ta, která zamíchá hierarchií. Začala jsem se okamžitě sarkasticky smát. "Ach bože Lindo, ty jsi vážně ještě vlče." Vydala jsem ze sebe hlasitě a přitom se stále smála a kroutila hlavou, jak si tohle může vůbec myslet. Skončíš v našem břiše anebo tě alfa i s tvou povedenou rodinou vyhostí. Nemusela jsem znát zbytek její rodiny, ale bylo mi jasné, že přinejmenším její matka je pěkně cáklá.
Další její slova jsem už neposlouchala. Začala jsem přemýšlet, kam bych odvedla mé přátelé, abychom měli od malé a užvaněné Lindy klid. Vždyť oni měli pravdu. Měla bych se omluvit Skylieth, že jsem se té malé jedovaté žáby vůbec zastala v jeskyni. Což bylo pro mě teď prioritní. Najít Skylieth a omluvit se jí.
Zatím co Atimu si hrál s její srstí, já stále přemýšlela. Možná bychom mohli zpět do lesa a pokud by šla za námi, zdrhneme pryč. Indil mezitím Lindu alias ropuchu přenesla k vodě. Bylo to jen pár krůčků, jako by tam snad nemohla dojít sama. Koukla jsem se na Atima. "Už chápu, co proti ní všichni máte." Zašeptala jsem k němu.
Uslyšela jsem nějaké její štěbetání a tak jsem Lindě jenom suše odpověděla. "Nic ti nosit nebudu, řekni si své matce." Ta tu totiž měla být a starat se o ní. Až bylo na škodu, že jí Indil vůbec nesla k vodě. Měli jsme jí tu nechat, ať se postará její máti. "Nepůjdeme jinam? Stejně tady asi byla sama a vůbec mě nezajímá, kde má rodiče. Ať si jí najdou." Zeptala jsem se Atima a přitom svůj pohled směřovala i na Indil. Nebyla jsem si jistá, jestli mě slyší, protože byla přeci jen kousíček od nás a já spíše šeptala či mluvila polohlasem.
Kdyby byla jako každé normální vlče, ráda bych se o ní postarala, ale tohle bylo nevychované a já si to vše začala uvědomovat až teď. Taky oni jí znají déle než já. Naštěstí jsem prozřela.

// Taky raději čekám, než s někým manipulovat :)

// Zpráskáme jí bičem! Já jí to už psala :D

Seděla jsem na zadnici pozorujíc Lindasu a Indil. Vážně hrozně moc bych chtěla poznat tvé rodiče, Lindo. Takové snoby asi už nikdy v životě neuvidím. Nechal vlče někde u vody samotné a jít si někam nejspíše užívat. Sakra tohle je jako co za vlky? Naštvaně jsem si odfrkla. Naštěstí ta malá vypadala, že je v pořádku i přesto všechno naříkání a zbytečné nimrání.
Raději jsem teď ale nic neříkala, protože samotná Indil jak se zdálo, byla na mě dosti naštvaná. Její pohled mluvil za vše a já se na ní nechtěla dívat. Jediný na koho jsem se mohla dívat, byla malá Linda. Ta totiž neměla důvod se na mě zlobit. Doufala jsem, že mi to oba dva odpustí a nebudou se na mě navěky zlobit. Atimu se mě sice snažil uchlácholit, jenže když vás přitom liská hanba, těžko se tomu věří. Čekala jsem jen na okamžik, kdy Indil spráská mou zadnici a pak s horlivou naštvaností se pustí i do Lindy, která mimochodem začala poroučet své rozkazy. Psala jsem si její seznam do své hlavy. Voda, jídlo, masáž. Na okamžik jsem se zarazila. Než jsem se stačila na cokoliv zeptat, Indil se pustila do peskování malé.
Jakmile domluvila Indil, pustila jsem se ke svému slovu i já sice celá zahanbená stále. "Já to zařídím…“ Ani jsem se na Indil nedívala a prostě se chtěla rovnou domluvit s malou, co by chtěla za úlovek. Já sama moc v lovu nebyla dobrá, ale něco menšího by se mi podařilo určitě ulovit. Vodu měla hned kousek od svého zadečku a jediné co bych odmítla, by byla masáž. Chtěla jsem tak ulehčit práci těm dvěma, aby to nemuseli dělat, když já je takhle vystrašila. A matku ti hledat nebudu. Zaprvé jí neznám a zadruhé ani nechci znát vlčici, co se neumí postarat o své vlče, ale hlavně že si užila. Švihla jsem ocasem ze strany na stranu.
"Co tě vlastně bolí, Lindo?" Zeptala jsem se nakonec. Přeci jen mohla být opravdu nějak zraněná a bylo by dobré vědět, co jí bolí, aby se místečko mohlo prohlédnout, kdyby bylo z vnější strany těla.

// Nám to nevadí brouku :)

Sice se zdál můj nápad jako geniální, ale asi nebyl. Ani nevím, ale s takovou rychlostí, s jakou mě vytáhl Atimu ven z vody, jsem vůbec nepočítala. Cítila jsem jak do mě Indil strká a chtěla jsem se začít celá smát. Než jsem to udělala, překvapilo mě něco zcela jiného. Nechala jsem si zavřené oči, když tu mě kdosi olízl přes čenich. Vyplašeně jsem otevřela oči dokořán. "Coo, cooo, co blbneš." Než jsem se stačila vykoktat, musela uběhnout minimálně minuta. Koukala jsem se mu do jeho zvláštních a přitom tak pěkných očí. Věděla jsem, že to bylo v zápalu boje o můj život. Provinile jsem se zatvářila. "Byla to jen… legrace." Tyhle slova byly hodně hořké, protože moje špatné nápady dopadly vždy takhle. Dělala jsem si celou dobu legraci, a kdyby mě chvíli nechali plavat, sama bych se vynořila.
Než jsem se stihla probrat z toho všeho omamného a zvláštních pocitů, Indil už byla někde v čudu. Zůstali jsme zde spolu a popravdě já vůbec netušila co říct. Byla bych rudá až na zadku, kdybych neměla srst.
Posadila jsem se a vyhýbala se jakémukoliv kontaktu Atimových očí. Nechtěla jsem vidět, jak moc je naštvaný a proto jsem jen seděla a dívala se na své přední tlapky. "Nechtěla jsem vás vyděsit." Zablekotala jsem něco v tom smyslu a přitom popotáhla. Legrace odsud po sem. Vždycky jsem to přehnala a já si toho byla více než vědomá.
Voda mi stékala po celé srsti a já přitom vypadala jako právě stažený zajíček z kůže, který jedl někdy naposledy v zimě. Postavila jsem se, abych neseděla přímo ve vodě, které ze mě stále stékala. I Atimu vypadal jinak. Nebyl tolik objemný, jak se z prvu zdálo. Stále jsem se mu nechtěla podívat do očí. Nechtěla jsem vidět tu zlobu.
Koukla jsem do strany, kde jsem uviděla Indil. U ní byla i ta malá žába Lindasa. Ona je zase sama? "Něco se děje?" Zeptala jsem se Atima a poprvé za tu domu jsem se na něho podívala. Indil už ale byla na cestě k nám. Malou Lindu nesla na zádech a vypadalo to, že ona opravdu utrpěla něco vážného, zatím co já si zde na to jenom hraji.
Podívala jsem se na Indil a začala tak zlehka. "Indil, moc se omlouvám, dělala jsem si jen legraci." Sklopila jsem zrak, jelikož mi bylo jasné, že i ona bude pěkně naštvaná.
"A co tady vlastně dělá Linda? Je tu sama?" Zeptala jsem se a snažila se tak smáznout svůj průšvih.

Všimla jsem si, že Atimu nechal vyhasnout oheň. Proto jsem i jí nechala povolit kořeny stromů, které se tak velice ochotně vrátily zpět do půdy. "A číhej na tohle." Ukázala jsem vlkům na nedaleký strom. Ten se s velkým odporem, ale přeci jen sklonil téměř až k zemi ke svým kořenům. Pousmála jsem se. Jenže praskání stromů pro mě bylo tak moc bolestivé, že jsem ho raději nechala vrátit do zpětné polohy. Promiň.
Pousmála jsem se na Atima. Né že mě utopíš. "Takeru mě měl na zádech snad od úpatí řeky, až po její konec." Zasmála jsem se a až později mi došlo, jak mi ten prevít chybí. Ani neví, že jsem ve smečce. Bylo mi jasné, že se mě chtěl jenom zbavit a rychle pryč. Co kdyby náhodou ta malá promluvila zase že? Ale bylo mi po něm smutno.
Rovněž mi došlo, že ani jeden nejspíše Kerueho neznal. Hm. Nechtěla jsem si teď kazit náladu a naskočila na nastavená hřbet Atima. "Awii." Zaječela jsem nadšeně. Tlapky jsem mu omotala kolem krku. Byla jsem hodně drobná na to, abych jeho záda pokryla celá. "Indtil pojď taky, unese nás. Voda nadnáší." Zvolala jsem na ní a přitom si ani neuvědomila, že jenom on je ve vodě a jeho záda víceméně čouhají ven. Jenže Indil se mě chytla jen za zadek. Líbí se ti co? Já vím, můj zadek je kusanec. Pootočila jsem na ní hlavu a zamrkala, jako bych se snad styděla, či mi tohle její gesto lichotilo. Heh, chudák, ta to bude mít se mou ještě těžké. Kdyby jen vlčata, já jí dám teprve zabrat.
"Poplujeme na konec světa!" Snažila jsem se pro Indil natáhnout a dostat jí k sobě. Spíše ale Atima nejprve utopíme, než se povozíme. Hele, já sama jsem odtáhla snad metrákového vlka. A to jsme nebyli ve vodě ale na zemi. Jo byl těžký jako nějaký obří jelen. Jelena jsem nikdy snad sama netáhla.
Držela jsem se tak dlouho, dokud mi tlapky samy nesklouzly z mokrého kožichu našeho nového dopravního prostředku. Sklouzla jsem až pod hladinu. Hihi, budu dělat mrtvou. Neměla jsem tak dobré plíce, ale nějakou tu vhodnou chvíli pod vodou vydržím. Nechala jsem, aby mě voda vynesla na její povrch, a se stále ponořenou hlavou směrem dolů do vody jsem se ani nepohnula. Tak, a teď se starejte. Chci přinést nějakou mlsku na zub a pak bych to něčím dobrým zajedla. To mi byla ale kombinace. Sladké, třeba borůvčí a následně pořádný zajíc.

Indil se mě snažila vyprovokovat a to se jí docela slušně dařilo. Krve by se ve mně nedořezal, když se mě jemně dotkla a mě přitom zelektrizovala srst.Fuj! Usmála jsem se na ní. Nemusela jsem se ani oklepávat, protože jsem plnou parou vletěla do vody a vybízela ostatní, aby se přidali taky.
Čvachtala jsem se ve vodě. Ani nevím, jak bylo dno hluboko a jestli se dalo jít ještě níže. Možná bych mohla vymyslet zase něco, jako že mě žere velká obluda. Vsadím se, že tihle dva by doplavali na břeh a pak utekli nejkratší cestičkou domů. Pousmála jsem se, jelikož já bych to určitě udělala. "Indil můžeš vůbec do vody?" Zeptala jsem se jí, jelikož mi ještě před chvíli říkala, jak je elektřina nebezpečná. Vždyť by takhle mohla dostat ránu sama od sebe, jen když se dotkne vody. Tlapkou jsem pleskla do vody. Ta vystříkla a dopadla zase zpět.
Indil následně udělala krátký výboj elektřiny hned u vodopádů. Trošku mě to zarazilo, jelikož já byla ve vodě a doufala jsem, že ten blesk se vodou nešíří dál. Dostala bych pořádnou ránu do zadku a vyletěla z vody tak rychle jako nikdy předtím.
"No tak Indil, bude z tebe jeden velký elektrický výboj ve vodě?" Tak trošku jsem si jí dobírala a přitom si všimla, že se vlastně noc překlenula a byl zde další den.
Atimu se docela divil, jak kořeny omotaly jeho klacík a jak ho honosně držely. No jo to jsem já. Zazubila jsem se na něho. Neviděl jsi ještě vlka s magií země? Asi ne, jelikož se vyptával, jak jsem to dokázala. Poklepala jsem si tlapkou k oku. "To dělá tohle. Země." To už byl ale na cestě ne mě do teploučké vody. Po jeho skoku se voda mírně rozvířila a hlavně mi celý obličej pocákala. Chtěla jsem mu ještě ukázat jeden fór, který tahle magie dokáže, ale to už byla Indil na cestě a já se tak tak vyhnula jejímu nájezdu na nás. Voda znovu začvachtala, a když se trošku uklidnila, Atimu na mě začal společně s Indil čvachtat vodu. Sklopila jsem hlavu k uším a udělala výraz, něco ve stylu "tohle-snad-nemyslíte-vážně. Jste-jako-malí." Jenže byl to jen krycí manévr na to, co jsem se právě chystala udělat. Mírně jsem zadkem zacouvala, než jsem ucítila něco pevnějšího pod tlapkami. Fakt se divím, že z Indil není velká ohnivá koule. Odrazila jsem se, co nejvíce to šlo a s velkým pokřikem "útok!" Jsem nejprve skončila na hlavě od Indil. Zapřela jsem se vší silou a ponořila jí pod hladinu vody. Tak trošku jsem se bála, že na mě pošle svou elektřinu a proto jsem hned odskočila na Atima. Zavěsila jsem se mu kolem krku a udělala to co Indil. Zapřela jsem se a vší silou donutila jeho tělo klesnout pod hladinu vody. Dala jsem si na čas, než jsem uvolnila své tlapky. "To máte za to prevíti!" Usmála jsem se na ně. "A jestli chcete, můžete mě vozit. Ráda se nechávám unášet na něčím hřbetě." Zavlnila jsem na ně obočím ve znamení, že čekám, kdo se dříve nabídne. Atimu, Indil?

// Smrkový les - tak já taky :D

Jakmile jsem skončila svůj obřad a poskakování kolem mých nových parťáků, uvědomila jsem si, že jsme vlastně na místě. Atimu sice chtěl sejít dolů a vykoupat se až dole, jenže ta pravá zábava byla přeci tady. V místě, kde je to nejvíce nebezpečné a zároveň místo, odkud můžeme sklouznout až úplně dolů do vody. Chvíli jsem nad tím vším uvažovala. Koukala jsem na tu masu vody, co se zde řinula a dělala si vlastní cestu, kudy to jen šlo.
Indil se mi začala věnovat a vysvětlovat, jaké magie vlastně ovládá. Když se zmínila o vzduchu, pocítila jsem jemný ale za to hřejivý vánek na tváři. Náhoda nebo názorná ukázka? Skylieth mi taky ukazovala, co všechno dovede.
Dále mi popisovala počasí a elektřinu. Její jiskřičky v srsti se trošku více zajiskřily a mě to tak nějak nahánělo strach. "Počasí mi ukazovala Skylieth, když nade mnou nechala mráček s deštěm. Ale ta elektřina, je to nebezpečné? Co kdybych se tě dotkla?" Bylo to zvláštní a nic takového jsem ještě u nikoho z vlků neviděla.
Nakonec se oba dva pustili do vysvětlování, jak dlouho ve smečce jsou. Rok? To je mi tedy pěkně dlouhá doba. Uznale jsem na oba dva přikývla. Takže tahle smečka už zde bude rok? Fakt se divím, že jsem na ní ještě nenarazila. Nechala jsem to raději být, už tak jsem měla štěstí, že mě vůbec přijali. Indil se sice zmínila, že bych se jí klanět mohla i tak, ale moc dobře jsem věděla, že to myslí jen z legrace. Pousmála jsem se na ní a držela krok s Atimem, který šel o nějaký ten krok před námi. Ještě se stačil zmínit o Lindě. Hm, takže je vážně taková jak jí Skylieth popsala. Prostě protivná. Jenže já s ní zatím neměla žádný velký problém a proto jsem to raději nechala být a nijak se k tomu dál nevyjadřovala. Každý měl jiný názor, takže jim to vyvracet nebudu.
Indil se nejspíše i tak trošku urazila a pospíchala za Atimem. Hm, jako obvykle. Zůstala jsem pozadu. Alespoň jsem měla chvíli čas si je oba dva zezadu prohlédnout. Oba dva měli pěkné zadky, ale Atimu měl přeci jen svalnatější. Hm. Přidala jsem do kroku a přiřadila se k Indil. "Je to jenom vlče Indil." Mrkla jsem na ní. Vždyť jejich slova se nemohly brát nikdy vážně.
Dorazili jsme na místo určení a vodopády se rozprostíraly před námi. Byly úchvatné.
Posadila jsem se na zadek a pozorovala Atima při jeho práci s magií. Vypadalo to vskutku dobře. Vysoušel klacek a následně s ním někam odkráčel. Podívala jsem se na Indil, zdali netuší, co s tím bude dělat.
Následně se vrátil s klacíkem, který byl na jednom konci od smůly. Ten konec zažehl a louč zabodl do země. No to je krásné! A abych tomu dopomohla i já, rozhodla jsem se přiložit tlapku k dílu. Kořeny stromů jsem donutila, aby se ovinuly okolo klacíku a držely jej ve stabilizované poloze." Přeci jen co kdyby nám spadl a uhasl, byla by to škola.
Usmála jsem se na přítomné a pak za velkého jančení a s rozběhem jsem skočila do vody. "Pojďte taky!" Vyzvala jsem se zatím, co se má srst již namočená čistila ve vodě.

// Dobrí, já byla 2x po sobě na akci, takže jsem nevyspaná a neměla tolik času vůbec psát. :D

Přikývla jsem Atimovi. Stejně mám pocit, že jsem tě viděla ještě někde jinde než jenom v lese. Ale taky to mohlo být tím, že jsem lesem jenom proplula a tváře vlků nevnímala a jestli, tak velice nezaujatě a hlavně zamyšlená.
Jak jsem předpokládala, Indil jsem zaskočila svou sebevědomou odpovědí. No co, ještě si nezvykla? Popravdě jsem měla tlamičku dosti prořízlou a kdybych jí alespoň tak trošku neznala, dopadlo by to jako se Skylieth. Chvíli si dobírala ona mě a pak zase já jí. Dělat si z ní srandu byla švanda. Ale musím uznat, že z počátku jsem si opravdu myslela, že je blázen. To jak mě nutila mluvit ke kamení… no asi taky není zcela v pořádku.
Měla jsem pocit, že Indil není zrovna nadšená, že jsem dalším členem. Atray říkal, že je vás dost. Ale popravdě jsem byla ráda, že jsem si to místečko tak nějak "vybojovala". Byla jsem drobná a pro spánek jsem alespoň nezabírala moc místa. Heh, za to jídla se dokážu slušně nacpat. Zatřásla jsem nepatrně hlavou. Možná se mi to všechno jen zdálo. Nakonec se na mě Indil usmála. "Já vím, Atray mi to říkal." Souhlasně jsem k ní pokynula. Byl to ale zatím snad jediný nejlepší krok v mém rozhodnutí. Celoživotním rozhodnutí. Otec by byl na mě hrdý, až ho potkám, všechno mu musím povyprávět. A to že jsem ke smečce přišla jako slepý k houslím, jsem raději ani neříkala.
Atimu mě zaskočil otázkou, zdali jsem viděla Vodopády. "Vy máte Vodopády?!" Vyjekla jsem směrem k němu nadšeně. Jestli jsi mi to říkal jenom jako poznámku, doufám, že je ti jasné, že mě tam musíš dovést. Milovala jsem přírodu a vodopády byl krásný přírodní úkaz a hlavně, milovala jsem vodu, která by v těchto dnech měla být docela příjemná i pro koupel. A vůbec, chci je vidět!
Teprve teď jsem zavřela svou pootevřenou tlamu, která byla téměř dokořán a oči se jenom blýskaly všemi různými nápady, jaká fajn zábava, by se u vody mohla zažít. "Nechcete, nechcete mi je ukázat?" Navrhla jsem, jelikož já sama bych je asi těžko našla, byla jsem právě vyspaná po vydatném spánku mi bylo báječně a energie jsem měla přebytek. Celá jsem se nadšením začala vrtět. Snažila jsem se krotit vlastní tlapky a hlavně mysl.
Podívala jsem se na Atima, který měl právě odvrácený zrak. Počkala jsem si, až zvedne pohled, abych mohla zjistit další údaj o novém spolubydlícím. "Oheň!" Zaječela jsem nadšeně. Div jsem mu neskočila kolem krku a nevyškrábala jsem mu jeho oči. Oheň mě neuvěřitelně fascinoval a já ho prostě chtěla taky!
Udělala jsem na něho omluvné gesto, že jsem tak moc vyjekla. Ta rudá! Mohla bych se nad rudýma očima rozplývat. Vypadaly spíše krvavě rudé a to bylo něco. "Ty máš magii ohně? No to je skvělé." Nadšeně jsem mu tuhle magii pochválila, jelikož co si budeme nalhávat. Mě musel donutit vlastní otec k tomu, abych nějak použila svou magii a naučila se jí alespoň trošku ovládat. Jestli někdy půjdu k Životu a budu mít oheň, má mě kdo učit, jak si s ním počít. Mé plány byly jasné.
Sklopila jsem na okamžik zrak k jeho tlapkám. Byl tedy převážně šedý, ale jeho černá tlapka rozbíjela šedou barvu a celé to tím oživila. Já měla taky černou tlapičku, ale jen kousíček. Sice mám černá záda, ale tlapičku bych chtěla více.
Zvedla jsem pohled k Indil. "A kde jsi vůbec nechala satanáše?" Ano, ptala jsem se na toho nevychovaného nekňubu.
Koutkem oka jsem se občas podívala i na Atima. Co si budeme nalhávat, meli ve smečce snad samé štramáky. I jejich alfa je pěknej kusanec. U Atima jsem si všimla jeho hrubšího hrudního a celkově na mě působil dojmem pořádně statného vlka. Mohla bych se ušilhat po takových vlcích, takže jsem docela často otáčela hlavu i k němu a co nejšetrněji si ho prohlížela. A jestli si toho všimne on, tak mě zardousí a jestli Indil, tak ta asi taky. A tak mě napadá, nejsou vážně pár? Ikdyž mi tedy tvrdili, že se přišli schovat, ale to na tom nic nemění.

Ještě pro jistotu jsem si promnula oči. To je mi vážně náhodička. Tak ona si tu je klidně i Indil a kdo je ještě v této smečce? Popravdě jsem byla překvapená. Věděla jsem o Coedenovi, pak Skylieth, kterou jsem znala ale jenom krátce. A teď Indil a ten druhý, který mi stále někoho připomínal, ale jaksi jsem nevěděla koho.
"Dobré ráno." Oplatila jsem jím jejich vstřícné pozdravy, i když jsem je sice pozdravila, ale můžu před nimi vypadat alespoň trošku slušně no ne?
Následně mi šedej vysvětlil, že zde nepřišli odpočívat, nýbrž se schovat před deštěm. Venku prší? Tak to tam ani nejdu, na to zapomeňte, budu vám zde dělat křena. Do deště nejdu! Jako by mě snad vyhazovali, což nebyla pravda, ale má hlava si dělala pořádek již teď. Mírně jsem s ní zatřepala, jak bych se snad chtěla zbavit divných myšlenek.
Tak nějak mi to zase vypadlo, že bych se mohla neznámému ale povědomému představit. Jako obvykle. Dokázala jsem si s vlky povídat celé dny a přitom se nezeptat na jméno, protože mi nepřišlo až tak potřebné. No jak kdy. Od členů smečky je určitě více než potřebné. Co kdyby se jim něco stalo? Než bych popsala jejich kožichy, je jednoduší říct jméno.
Na oplátku jsem k němu taky ze slušnosti mírně uklonila. "Lucy, těší mě Atimu." Usmála jsem se na něho a zamávala ocasem ze strany na stranu. Téda! Kdybych věděla, že zde mají tak pěkné vlky, přišla bych už dávno. Vždyť i alfa je pěkný štramák.
Pootevřela jsem tlamu a podívala se na něho. "Aleee, neznáme se už? Tedy neviděla jsem tě někde?" Mám pocit, že tohle jméno slyším poprvé, takže jsem ho možná někde viděla jen proběhnout.
Pohled jsem začala věnovat Indil. Ta se mě totiž zeptala, co tu vlastně dělám. Chvíli jsem na ní zaraženě koukala. "Udělej si z ní srandu!" A bylo to tu zase, malá bohyně se ozvala a začala mě nabádat jako obvykle ke špatným věcem. Tak dobře, ale jen trošku. Co se to semnou děje? Poprvé co jsem snad poslechla tu malou hubatou prašivinu.
"Co tu dělám." Začala jsem pozvolna. "Tak já bych to popsala spánkem, nebo říká se tomu tak, když jsi tuhá jako poleno a nic tě neprobudí." Zakřenila jsem se na ní. Pak jsem se odmlčela a oba dva si prohlédla. No tak dobře. Převrátila jsem oči v sloup.
"Vážně si myslíš, že by se mohlo stát to, že by tulák vešel na území smečky, našel si jejich úkryt a tam přespal?" To už jsem se musela začít opravdu smát. Ta představa mě vážně dosti pobavila. "Jsem novým členem. Atray mě přijal před pár dny." Dodala jsem nakonec s lehkých úsměvem, abych to už nepřeháněla. Hm, může být má nadřízená.

Byla jsem schoulená do klubíčka a tlapky měla propletené mezi sebou, že to vypadalo snad jako uzlíky, které se nikdy nerozvážou. Nebo snad zaklesnutí hadi v sobě? Nedalo se to přesně popsat. Mírně jsem sebou občasně škubla při spánku, jelikož se mi zdály různé ptákoviny, tak jako obvykle mě někdo naháněl a chtěl mě zabít. Možná jsem u toho i zachrápala, což by nebylo asi nic nového.
Zavrtěla jsem se a s hlasitým zamlaskáním jsem se probudila ležící na zádech. Má hlava spatřila jakési rozmazané dva flíčky, které byly dosti podobné vlkům. Zamrkala jsem a snažila se zaostřit obraz. Přetočila jsem se na břicho a se zamračeným pohledem pozorovala vlky.
"Ahoj?" Hlas mi poskočil přitom o oktávu výše.
Když se mi zrak vyjasnil, všimla jsem si Indil, tady tu co jsem potkala s tím divným neskutečně nepříjemným vlkem. Jenže teď bylo na ní něco zcela jiného. Co to má? Co se jí to stalo? Kožich je prapodivně jiskřil, až mi to nahánělo strach. Možná že byla tak vzteky bez sebe, že až jiskřila. "Indil." Zopakovala jsem její jméno a koukala na ní jako na spasení.
S pootevřenou tlamičkou jsem se koukla na toho druhého. "Um." Nemohla jsem si vzpomenout, jestli jsem ho už viděla anebo ne. Jeho tvář mi někoho velice připomínala, ale né a né si to spojit, kde co a jak. Abych to nějak zakecala, začal jsem mluvit dále.
"Přišli jste si odpočinout? Nechám vás tady." Koukla jsem na ně a v hlavě se mi začalo spojovat, že jsou třeba pár. Že by Indil nechala tamtoho camprlíka a našla si jiného? Což o to, tenhle vypadal alespoň k světu. Sakryš, kde já jsem ho jen viděla. Určitě někde, kde byla sousta vlků! To taky mohlo být na párty od Smrti.
Mám je tedy nechat samotné? Třeba chtějí být sami a čekali, až se probudím. "Jste tu dlouho?" Měla jsem spánek mnohem lepší než medvěd nebo hroch. Dokázala jsem spát a přitom po mě mohli šlapat sloni. Kdoví jak dlouho mě pozorují.
Koutkem oka jsem se podívala někam mezi ně. Říkala mi Indil že má smečku? Asi ne, viděly jsme se jen krátce. Takže to byl další člen, kterého jsem znala. Nejspíše mě viděli i v lese, ale to já jsem se nekoukala po okolí, nýbrž jsem se držela striktně Skylieth.

Hned po té co ta malá ještěrka doblekotala se otočila a rozhodla se odejít. Super, budu mít klid na spánek. Jelikož se zde nikdo jiný než já nenacházel, vypadalo to na nerušenou a krásnou noc. "Dobře, zatím se měj." Dívala jsem se za ní, dokud mi nezmizela z dohledu. Já sama jsem se pak uvelebila a hlasitě si zívla. Konečně jsem měla nový domov a co víc, tohle vypadalo na super smečku, která mi poskytla domov. Zrovna teď jsem byla vnitřně neskutečně spokojená.
Schoulila jsem se do klubíčka a zavřela oči. Jeskyně byla moc příjemná. Dobrou noc a až načerpáš sílu, půjdeš poznávat členy smečky, abys měla přehled, kde se co děje. Tak nějak jsem se si snažila srovnat myšlenky, které pomalu odplouvaly. Pomalu jsem usínala a nechala se unášet v tom zmatku emocí, které to všechno doprovázely.
Zrovna jsem se poflakovala poblíž naší rodné smečky. Sourozenci byli někde na tahu a já zůstala sama. No vlastně téměř jako obvykle. Proplouvala jsem vždy sama přírodou a snažila se s ní tak sžít. A tak jako každý den jsem pořádala svůj výlet do skalisek, abych byla blíže slunci. Vždy mě pak více hřálo a já si připadala jako had, který se sluní.
Dorazila jsem na místo a vyvalila se na sluníčku. Zavřela jsem oči a nechala se unášet štěbetáním ptáků a vší tou krásou. Dokud mi slunce něco nezastínilo. Zpočátku jsem si myslela, že se jedná o pouhý mrak. Když mi ale došlo, že mám zakrytou před sluncem jenom hlavu, otevřela jsem oči.
Nade mnou se tyčil Takeru. "Keru! Kůrko, tak ráda tě vidím!" Začala jsem jančet a vyskočila na tlapky. Jenže on byl celý zvláštní. Oči byly zakalené a jako by snad ani nebyly jeho. Měl nepřítomný výraz, který mi naháněl strach. "To snad ne. Vypadá to, jak to přesně popisoval. To je ten havran, který se zmocnil jeho těla! Je to ten havran, který ovládá jeho schránku, tedy tělo." Celá vyjevená jsem zůstala stát na místě a čekala, co se vlastně stane dál.
Ale místo toho se zvedl obrovský vítr a jeho tělo se změnilo v prach či popel, který mě leptal v očích. "Keru!" Křičela jsem do větru, který odnášel má slova někam do neznáma.

Začínala mě padat únava. Poměrně dlouho jsem nespala a zážitky s Trix a Razzakim byly natolik vyčerpávající, že jsem v Křišťálovém lese spala jako malá bleška. Zívla jsem si nenuceně a pomalu se rozhlížela po menší oddělené přepážce, kam bych si zalezla a přespala. Popravdě toho na mě bylo opravdu hodně a já ten odpočinek potřebovala. Zvláště teď, když jsem měla nový domov.
"Vůbec nechci tvojí krev. Tu si nech. Jenom jsem nikdy neviděla, jak taková stříbrná krev vypadá." Švihla jsem ocasem a zamyšleně se tvářila, zatím co ta malá se kousek ode mě odsunula. No snad si nemyslíš, že tě zabiji jen proto, abych viděla tvou krev. Na to byla zralá tak Syklieth, né já. Protáhla jsem si přední tlapky.
"Hm, tři pé."Opakovala jsem znovu po ní. Znělo to opravdu zajímavě a docela mě to zaujalo, jelikož jestli se někdo řídí v životě nějakými pravidly a učí to i své malé vlčata, co to teda je? A vůbec, já žádné pravidla nemám! Nemusím se ničím řídit ha! Vítězně jsem se pousmála.
Pokynula jsem hlavou, když mi vysvětlovala, že zde moc členů nezná, za to zde nechce jako dospělá žít. Popravdě já byla neuvěřitelně šťastná, že jsem si zase jednou našla domov, že takové řeči mi šly jedním uchem tam a druhým ven.
"Ven? Teď jsem přišla. Ráda bych si i odpočinula, protože posledních pár dní pro mě byly náročné." Udělala jsem omluvné gesto, že tuhle princeznu ven nevyprovodím. Zvedla jsem se a začala si prohlížet kouty jeskyně. Našla jsem si jednu malou přepážku, která byla v menším zátiší celého prostoru. Položila jsem se tedy zde a pozorovala mladou, jestli půjde ven a nechá mě spát, nebo naopak, zdali zůstane a třeba si odpočine taky. Byl zde neuvěřitelný klid, který jeskyně poskytovala a hlavně zde bylo sucho a teplo. Přesně tohle jsem pro spánek potřebovala jako sůl. Nebavily mě noci pod širákem, kde jsem se tiskla ke stromům v lijácích.

Sama jsi žába. Pousmála jsem se na ní, když mi vysvětlovala a jen utvrzovala v tom, jak vysoké sebevědomí má tohle mrně. Pozvedla jsem přední tlapku, ta, která byla černá na konci a začala si jí čistit. S velkým zájmem jsem se jí věnovala, dokud jsem si nebyla jistá, že je opravdu dokonale čistá. Zkontrolovala jsem i tu druhou a přeměřila si je k sobě. Párkrát jsem jazykem přejela i po bílé tlapky a následně se hned věnovala mladé.
Přesvědčovala mě, že jejich krev může být i zlatá. Tak vidíš, přeci jen by došlo k míchání stříbra a zlata. A hned to nadělá paseku. Rovněž mi tvrdila, že z otce nic nemá. Dovolila jsem si pochybovačně zasmát. Nejspíše vůbec netušila, jak vlastně vznikla. "Ukážeš mi tvou stříbrnou krev?" Začala jsem po ní somrovat, protože taková krev se přeci jen tak nevidí. Stačilo by nějaké malé píchnutí a krev by byla hned na světě. "Stačí kapička, na tu se neumírá."Prohlédla jsem si jí se zájmem a nechala to na ní, jak se zase pro změnu z tohohle vykroutí. Byla to chytrolínka, co našla na všechno odpověď, tak proč jí trošku nezavařit mozkové buňky.
"Bez pochyb, tvoje matka je určitě nejdokonalejší." Potvrdila jsem jí její tvrzení, s čím asi nepočítala? Kdo ví, ale proč jí oponovat? Pro každého byla jeho máma ta nejlepší. Kdo by to mohl někomu vyvracet.
Rovněž ani jejich vzácné pravidlo tři pé mi nechtěla prozradit. "No když myslíš." Pokrčila jsem rameny. Určitě ani ona sama nevěděla, co to znamená anebo si to teď v rychlosti vymyslela v hlavě, jen aby řekla nějakou býkovinu.
Celou dobu, co jsem tu s ní byla, doslova hanila své bratry. Zajímalo mě, jací vlastně jsou. Jestli jsou stejní jako ona, není se čemu divit. V hlavě jsem si představila Lindasu ale ve vlčí podobě. Hm, to je snad ještě horší.
"A co ostatní členové smečky, jací jsou?" Ušklíbla jsem se, jelikož to jsem se ptala asi té pravé. Pro ní není nikdo nejspíše dostatečně dobrý, kromě její matky a její osoby.

Poslouchala jsem tu malou hnědou // (krysu: D) pijavici, zatím co jsem si uvědomovala, jak hrozně asi vypadá i mé chování, které je obdobné a velice často drzé. "Není správné někomu říkat, že je ošklivý jako žába nemyslíš? Co kdyby to někdo řekl tobě?" Řekla jsem to schválně a třeba si to uvědomí. Ona byla tak tisíc krát horší verze mě a kohokoliv, kdo se do této doby narodil.
A co víc, velice vážně jsem pochybovala o tom, že by si nějaký vlk a vůbec vlčice, dovolila na Skylieth. Měla dobrou tělesnou konstrukci a rváč musela být více než dobrý. Ještě k tomu jestli to byl níže postavený jedinec, by měl sedět na zadnici a poděkovat, za převýchovu takovýchhle capartů nevycválaných. Stočila jsem se do klubíčka a představovala jsem si matku Lindasy. Viděla jsem jí jako středně velkou vlčici s né moc rozumem, za to hodně řečma. A třeba bude zcela jiná. Inteligentní, hodná a až moc hodná na vlčata. Přetočila jsem se na záda.
Nakonec mi začala vyprávět o její rodině. Já si ale místo toho v hlavě představovala, jak asi vypadá její táta. Černý? Bílý? Statný? Nějak jsem si ho nemohla prostě k ní přiřadit.
"No dobře, pokud má tvoje matka čistou krev, teda stříbrnou." Opravila jsem se. "Když… když měla vlčata s někým, kdo jí stříbrnou nemá, nejste už míchaní? Protože… kdyby jí měl i tvůj otec museli by být příbuzní ne? Nikdo jiný takovou krev nemá." Začala jsem si jí dobírat, protože to co mi tu povídala, byly jenom pohádky a já jí chtěla tak trošku rozhodit.
"Co to je pravidlo tři pe?" Zeptala jsem se a položila si hlavu na přední tlapky. Zaslechla jsem jméno její mámy. Weri, hm už jsem to zapomněla. Hlavou mi to proletělo moc rychle. Pokynula jsem k ní, když mi vysvětlovala, že neví, kde má své členy rodiny. Kdo by se taky o ně zajímal ne? Pousmála jsem se. Sama jsem nevěděla, kde jsou ti mí. Bratr a sestra by měli být v Asgaarské smečce, což vlastně není zase tak moc daleko a otec se někde se Sigym toulá.

Protočila jsem oči na vrčící Skylieth, která teď vrčela na všechny strany. No tím to opravdu vyřešíme no. Otočila jsem se k těm dvěma zády a odkráčela do koutu místnosti, kde jsem si lehla a dělala, že je vůbec neslyším. Jejich rozhovor byl víc dětinský, než kdyby se bavilo vlče s vlčetem. A to mě budou říkat, že jsem ještě vlče, přitom se sami chovají, jako by nikdy nikdá nedospěli. Zavřela jsem oči a poslouchala spíše své bručení, které mělo nahradit zvuk jejich malé žabomyší války.
Teprve až když na mě malá Lindasa promluvila, zvedla jsem hlavu a otočila jí jejich směrem. Sakra ty jsi tak podobná mým mladým létům, že bych to z tebe nejraději sama vytřískala. Musela jsem být taky pěkně nesnesitelná, ale ona byla určitě o něco více. "No ty taky nebudeš žádný svatoušek viď." Pozvedla jsem koutky v úsměvu. Přiblížila se blíže a začala mi šeptat, že jednou Skylieth rupnou nervy. No nejste zase tak svatá a klidná smečka, jak jsem si původně myslela. Přetočila jsem se na druhý bok a dívala se přímo na malou. "Jestli jí takhle budete drancat nervy, ani bych se nedivila." Koukla jsem směrem ke Skylieth, která vypadala jako pohoršený sup, kterému okradli jídlo a ještě se na něho vytento. Mladá si ani neuvědomuje, že tamhle ta jak jí tu nazývá ani nevím jak, je výše postavená než ona.
Skylieth se sebrala a odešla. Vlastně se ani nedivím, že s ní má někdo problémy. Na začátku, když jsme se seznámily, jsme taky po sobě dost štěkaly a navíc mě nutila mluvit přes kámen. Má hodně divné návyky. Švihla jsem ocasem a začala se znovu věnovat vlčeti, aby mi prozradilo trošku více. Koukla jsem na ní a chvíli váhala. je to jenom vlče Skylieth! Hádáš se celou dobu s malým vlčetem. Jeho slova můžeš mít u zadku. Tím tak trošku ukázala i to, že nemá opravdu tak silné nervy.
"Tak mi něco o vás prozraď. Už vím, že jste z rodu se stříbrnou krví. A co dál? Kolik máš sourozenců?" Možná jsem teď měla jít za Skylieth a uklidňovat jí, jelikož se chovala jako malá. Ale k čemu by to bylo? Vrčela by na mě, spálila by mi kožich? Nebo by mě nechala moknout pod vlastním sólo mrakem? Protočila jsem oči, když jsem se dívala za ní k východu.

To mi je teda slovník. Doslova mě pálily tlapky a být to mé vlče, nebo vlče někoho z rodiny, vyfackovala bych prvně rodiče a pak si vzala vlčata na převýchovu. S takovým to typem vlčat jsem se snad ještě nesetkala. Lindasa vypadala a hlavně působila velice, ale velice sebevědomě. To já byla taky, ale takhle? V jejím ani to ještě nelze nazvat brzkém věku.
Protočila jsem oči. Tak panovačná a mrhala slovy, zatím co jméno od Skylieth neuměla ani vyslovit. Až tebe život vyliská, doufám, že se vzpamatuješ.
Jenže to bylo to, co neměla malá dělat. Skylieth se více než naštvala. Uskočila jsem stranou, když zde v jeskyni začaly šlehat plameny. Ten uvěznil Lindu v ohnivém kruhu. "Skylieth neblázni! Vždyť je to vlče." Podívala jsem se po ní, ale ona k nám byla neustále zády. Sice to bylo cizí vlče, ale takovéhle věci by se jim dělat neměly, aby netrpěly traumaty. Jakmile se nad Lindou objevil deštivý mrak, postavila jsem se zpět k ní a přitáhla jí k sobě. Jenže Skylieth pokračovala a blesk, který probil Lindu, částečně probil i mě, jelikož jsem se jí dotýkala. Sakra co se to tu děje?! Zděšeně jsem hleděla směrem na Skylieth, která nečinně ležela u vchodu. Když se opřel do Lindy vítr, přimáčkla jsem si jí k sobě, aby jí to vážně nevyfouklo ven. Mohla by spadnout z menší skalní římsy a třeba si ublížit.
Přeci jen se ale Skylieth podařilo Lindu z mého sevření dostat. Zastavila jí až u vchodu a oddělila ohnivou čarou. Nevěřícně jsem na obě hleděla. No tak tohle bude větší vzrůšo, než jsem si myslela.
Zatím co mi Skylieth poklidně začala říkat o tom, jak nepotřebný pro ni je partner, po očku jsem kontrolovala malou, zdali je celá. "Máš recht! K čemu jsou? K ničemu." Sice se mi do hlavy dostal Keru, jenže on byl pouhý kamarád. I přesto všechno mi moc chyběl a já ho chtěla zase jednou vidět. Třeba se mu i omluvit za to, co jsem naposledy udělala. "Nemůžu ty vlčata soudit, vidím teprve první. Ale její slova mě teda zaráží." Dodala jsem a postavila se, když Skylieth přecházela směrem k malé. Byla jsem jí hned v patách, a jakmile jí Skylieth řekla to, co chtěla, přistoupila jsem k ní já. "Jsi v pořádku muflonku?" Starostlivě jsem si jí celou prohlédla od tlapek až po konce uší a ocásku. Raději jsem na ní šeptala, aby mě Skylieth neseřvala, že se mám na ní vykašlat. Nešlo to. Já měla vždy vlčata v oblibě a neměla jsem ráda, když se někomu ubližovalo a vůbec takhle malým, i když je to pro ní lekce, o tom žádná. A jestli má za ušima, bude si stěžovat. Zrovna na Skylieth, bych si nestěžovala. Podotkla jsem a změřila si jí.