Gallirea - Příspěvky uživatele

Na obloze se překlenula noc. Byl nejvyšší čas někam ulehnout a přenocovat v této zapomenuté zemi. Jen kam se schovat? Do rákosí to nešlo, u něj bylo až moc vlhko. Takže to nakonec vypadalo tak, že zůstaneme na otevřené louce obklopeni rákosím, hlukem a kdoví čím vším. Tohle místo je zvláštní, mám z něho tak trošku husí kůži.
Dokonce ani Atimu nic nenamítal a tak to vpadalo, že si po tak dlouhé cestě odpočineme. Jenže pokud si dobře vzpomínám, říkal, že při zpáteční cestě vedu já. Asi strávím celou noc tím, že budu uvažovat nad cestou a spánek zase nebude žádný. Možná by se dalo vrátit zpět k potoku a od něj to obejít z druhé strany. Někde by tam byla být pak mušličková pláž a společně s ní moře. Jenže dalo se to obejít? Pokud mě mé smysly neklamaly, při průchodu u středozemní pláně či ohnivého jezera jsem cítila z nedalekého lesa smečku. Záleží, zdali je za lesem schůdný terén a jestli se tam dostaneme.
Již odkud jsem viděla špičaté obrovské skaliska. Kolem nich asi neprojdeme. Jestli les smečky sahal až po tyto skály, museli bychom zpět tou samou cestou. A já chtěla vymyslet jinou trasu, než tou, kterou jsme šli. Bylo těžká vymyslet nějakou lehčí trasu, ale kdybychom šli tou, kterou nás vedl Atimu, došli bychom velice vyčerpáni zpět ke smečce. Museli bychom se brodit řekami, jezery a potoky. A to vše protiproudu. Musím vymyslet lehčí trasu. Abych se ukázala, že mi to taky myslí.
A jelikož už opravdu padla noc a Atimu už ulehl, rozhodla jsem se taky pro odpočinek. Nijak neřešil úkryt a prostě si lehl tam, kde právě stal. Koutkem oka jsem ho pozorovala. Nebyla jsem si jistá kam složit své tělo. Nechtěla jsem jít od něho daleko, protože kdyby nás něco napadlo, mohlo by to přeci jen prvně sežrat jeho. Na druhou stranu jsem mu nechtěla narušovat jeho prostor. K čertu s ním, nenechám se sežrat.
"Ve Smrkové?" Zopakovala jsem překvapeně. Vlastně jsem tam byla vážně jen chvíli. "Les jsem neměla šanci si ještě pořádně prohlédnout. Jen co jsem přišla, zamířila jsem do úkrytu, kde jste mě našli vy. A pak už jsme čas trávili spolu u Vodopádů." A další cesta byla sem, takže jsem vážně neměla čas tam někoho více poznat anebo poznat les. "Ale už když jsem k vám šla, les se mi líbil. Vypadá to tam na klidné prostředí a vaše, tedy naše alfa byl taky fajn. Je sám?" jen proto, že je štramák, ale abych věděla, jestli si mám dávat pozor na druhou alfu.
Rozhodla jsem se položit kousek vedle něj. Ale zase tak, abych se na něj nelepila. Jakmile jsem se položila, přetočila jsem se rovnou na bok. Tlapky jsem si poskládala nějak k sobě a na přední si položila hlavu. "Tak dobrou." Zašeptala jsem a zavřela přitom očka. Jsem unavená a usnu do pěti vteřin, doufám, že si nebude chtít povídat ještě před spánkem.

Super, moc moc děkuji

// Ronherský potok

Již klidným krokem jsme se dostali až na ono místo, které nazval cílem naší výpravy. Popravdě ani nevím, co jsem si o tomto místě měla myslet. Když jsem se po něm rozhlížela, část zde byla jakási zarostlá rákosím. To bylo obrovské, takže by se mi přes něj brodit nechtělo. Navíc rákosí roste v takovém tom bahínku, aby mělo pořád vláhu. Rozhodně by se přes to moc dobře nebrodilo. Když jsem pohled stočila na druhou stranu, tedy k vodě, lítaly u ní prapodivné potvůrky. Jednu věc jsem poznala a to byly vážky. Prohlížela jsem si je z dálky a uvažovala, jak to vlastně chutná. Nikdy jsem to asi nikdy nejedla. Byly moc malé na to, abych to někdy zkoušela. Nezasytily by mě.
Dokonce jsem snad slyšela jakýsi stálý šum. Byly to žáby, které neustále kuňkaly v daném rytmu. Žádná nezakuňkala jinak. A snad se k nim přidali i cvrčci. Bylo to až tak trošku strašidelné. Jako by ten hluk měl přehlušit něco, co na nás skočí z toho rákosí. Oklepala jsem se a přitom jsem se dotkla nechtěně zadkem těla Atima. Poskočila jsem leknutím. Když jsem zjistila, že je to on, ulevilo se mi. Je to všechno zvláštní. Prohlížela jsem si rákosí.
Atimu už čekal na mou odpověď ohledně magie. Zaregistrovala jsem, že mi říkal o jeho. Oheň a elektřina. Takže taky elektřina jako Indil. Uznale jsem pokynula hlavou. Má magie nebyla až tak moc zajímavá. "Vím pouze o zemi." Mírně jsem sebou škubla a švihla ocasem. Ovládala jsem pouze zemi a to ještě né bravurně. Škoda.
"Ale oheň je super. Mně se líbí! Chtěla bych jej taky jednou mít." Můj plán byl jasný a docela stručný. Podpalovat ocásky otravným vlkům nebo vlezlým veverkám.
A tak mě napadlo, když jsem viděla zacházející slunce na obzoru, že zde nejspíše zůstaneme přes noc. "Odpočineme si?" Nechtělo se mi hned hnát do Smrkáče. Měli jsme to pěkně daleko a cesta byla náročná sem, ale ještě náročnější bude cesta zpět. Měli bychom si pořádně odpočinout, abychom to zvládli bez újmy.
Na jeho nadšení jsem se pouze ušklíbla. Tak super, že nás nejspíše sežere nějaký grizzly, který odpočívá v tom rákosí. Ale dala jsem tomu místo ještě šanci. Rozešla jsem se po okolí a pokukovala kde, co je. Když v tom začal Atimu jančet. Už jsem myslela, že našel nějakého zabijáka v trávě. Přihopsala jsem blíže. Našel nádherný safír. "Ten je můj!" Vyřkla jsem jako největší hamoun. Byl krásný a v obrazu slunce se jenom leskl. "Jak nebudeme?!" Vykřikla jsem a vyvalila na něj oči. Začala jsem ho tlapkou kutálet směrem k sobě. Když ho nechce on, tak si ho vezmu já! "Když o něj nestojíš, tak já ano." Vyplázla jsem na něho jazyk. Vlastně tohle místo se mi začalo zamlouvat. Spojení s ním a Atimem by mohlo dobře vynášet. Kdyby každý den našel takovouhle drobnost, mohla bych být velice bohatá.
Jenže Atimu už chtěl jít nejspíše zpět. Ten si teda užívá. Protočila jsem oči. "Přečkáme zde noc a odpočineme si, nebo chceš hned vyrazit?" Já byla pro odpočinek, ale nechtěla jsem ho jakkoliv ovlivňovat a proto jsem se tvářila neutrálně.

// Včera se mi smazal post tak píšu až dnes :(

Znovu jsem zavětřila cizí pachy. Atimu až moc rychle reagoval na mou otázku a nejspíše se chtěl dostat odsud pryč. Dívala jsem se směrem, odkud to všechno přicházelo. Pachy byly velice silné, a jestli jsme chtěli dál, museli jsme se přebrodit přes potok.
Byla jsem hrozně zvědavá, co se nachází dál za potokem a taky kolem. Všechny tyhle části pro mě byly více neznámé, než abych si je pamatovala, a to kdo ví, jestli jsem zde někdy byla. Jih byl pro mě nepoznané. Sever jsem znala moc dobře, ale jihu jsem nevěnovala takovou pozornost, i když zde by mělo být teoreticky větší teploučko.
Otočila jsem se zpět. Atimu již byl na druhé straně břehu. Jak se tam dostal? Nebyl celý mokrý, takže jsem předpokládala, že musel tiše přeskočit potůček. A jelikož už jsem stála ve vodě, rozhodla jsem se vodu přebrodit. Stejně bylo docela teplo a tohle malé osvěžení by se docela i hodilo. Rozešla jsem se nebo tedy začal se brodit vodou. Jakmile jsem ucítila pevnou půdu pod tlapkami, vyštráchala jsem se celá mokrá ven. Nevypadalo to tak působivě, jako vypadal Atimu a jeho rychlý přechod. Vyklepala jsem ze sebe přebytečnou vodu a podívala se na průvodce po této cestě. Ten mi jen krátce odpověděl, že mu žádné hry nejspíše nevadí a je pro všechny typy her. Jo jasně. Zakřenila jsem se na něho. To určitě ty jeden… Nedokončila jsem myšlenku. Zmínil se o tom, že náš cíl je vlastně vedle. Vedlejší území? Co je tam? Přikývla jsem. "Tajemná?" Zeptala jsem se znovu. Znělo to velice lákavě. Když je tedy tajemná, pojďme do toho po hlavě. "Tak jo, kdo tam bude dřív vyhrává a ten kdo prohraje je posera!" Vykřikla jsem a rozběhla jsem se směrem, kam říkal že míříme. To mám vyhrané! Přidala jsem do kroku a pelášila co to dalo. "A magie jsou zakázané." Připomenula jsem mu, jelikož jeho očka vypovídalo o jasné magii a kdyby jí na mě použil, hned by to vyhrál. Ale já se svou zemí podvádět můžu. Jenže ono to vypadlo, že zde žádné kořínky nebudou, které bych mohla přinutit vystoupat na povrch a tak jej zpomalit. Přesto všechno jsem se ale snažila využít všeho, co jsem měla v cestě.
Nakonec jsem zpomalila, protože mě zajímalo, jaké magie ovládá. Nemusel mi nic říct, ale zeptat jsem se chtěla. "Jaké magie ovládáš?" Zeptala jsem se ho, když jsem zpomalila natolik, aby mě dohnal v jeho tempu.

// Tajemná louka

// Ohnivé jezero

Zadními tlapkami jsem kopala tak silně, až jsem si uvědomila, že mu mohu vlastně ublížit. Mé drápky nebyly vyložené ostré jako drápy od mého otce. Ty byly jako břitvy a můj čenich toho byl důkazem. Ale i přes to, kdybych špatně kopla, mohl drápek sklouznout a nějak mu ublížit. Přestala jsem tedy a ještě chvíli měla tiky v zadních tlapkách. Dokonce jsem uvažovala, že mu pustím i chloupky na hrudi. Ale když on tak voní. Byla to pro mě nepoznaná a velice přitažlivá vůně vlka. Čistý a dosti často udržovaný kožich. To jsem poznala okamžitě. A rovněž specifická vůně, která mě tak nějak znejistila.
Uvolnila jsem se a tak odkryla své hubenější bílé bříško. Né však na dlouho. Uvolnila jsem i čelisti a všimla si, že jeho kožich je tak trošku oslintaný a celý požvaný. Ještě že si tam nevidí. Bylo to pod krkem, takže špatné místo pro to, aby viděl, jak to vlastně vypadá. Dokonce mi několik chlupů zůstalo v tlamě. Přetočila jsem se na bok a postavila se. Rozhodla jsem se dojít k vodě a vyčistit si tlamu. A taky nějaký ten doušek, abych zahnala žízeň.
Ladným a plouživým krokem jsem se zastavila u vody. Rozhlédla jsem se po okolí, jelikož jsem měla pocit, že zde nejsme sami. Otočila jsem se směrem, odkud jsem cítila pachy. Fuj, oni teda smrdí. Naštěstí to byl jenom závan. "Cítíš?" Zeptala jsem se Atima. Nejspíše jsme zde nebyli sami. Pachy byly až moc čerstvé. Nechtěla jsem, aby nás někdo otravoval. Vyhovovalo mi, že jsme mohli být sami. Teprve jsme se poznávali, ale to byl pravý čas pro legraci. V hlavě jsem měla milion nápadů, co všechno můžeme provádět. Jenže byl Atimu stavěný na mé hry? Keru byl. Keru sám vymýšlel a neohlížel se na to, jestli se mi to líbí a vůbec, jestli si to může dovolit. Tímhle jsem si u něj nebyla jistá. Atimu měl takovou pro mě danou vyšší laťku a hry ho nejspíše nebraly. I ve smečce se hodil pro mnohem vyšší postavení. A až bude, nebude se s tebou bavit. Ušklíbla jsem se.
Atimu poznamenal, že se mnou by klidně umřel. Otočila jsem na něj hlavu a hravě se usmála. "Tak to se připrav." Sklonila jsem hlavu. Prvně jsem si nechala tlamou vodu jen protéct, abych se zbavila šedých odstínů chlupů od vlčka. Následně jsem začala pít. Voda byla velice chutná. Krásně čistá a chuťově jiná, než jsem vody znala. Každá voda byla trošku jiná, jelikož jí něco jiného ovlivňovalo. Uvažovala jsem o tom, že se sama zchladím. Tlapky jsem měla mírně zabarvené od ohnivého jezera a tak jsem si smočila tlapky. Voda byla docela chladná, ale příjemně chladná. Pokračovala jsem dál, až jsem si namočila bříško. V této hladině jsem se zastavila. Dál jsem nechtěla jít, nebo tedy né sama. "Jdeš taky?" Zeptala jsem se ho. Hrozně mě zajímalo, co se nachází dál. Za potokem a po jeho stranách. Mám pocit, že až takhle daleko na jihu jsem vážně ještě nebyla. Brouzdala jsem ve vodě tlapkami sem a tam. Očistily se mi a já si jen hrála s vodou.
Aby nám řeč nestála, ptala jsem se dál. "A Atimu." Oslovila jsem ho a na chvíli zaváhala. Nebylo vhodné se ho na to ptát, byl především honosný a asi ho pro legraci tak moc neužilo. "Jaký typ her vyznáváš?" Zeptala jsem se ho na rovinu. Protože co si budeme povídat, je možné, že mu vadí fyzický kontakt či tahání za ocas. Možná má raději hry, typu "baba", kterou jsme hráli s Trix. Chtěla jsem to vědět, abychom na základě toho moli něco podniknout.

// Ohnivé jezero

Tráva se pod mými tlapkami různě kroutila. Nechávala jsem za sebou cestičku z velkých trsů, kdybychom se náhodou ztratili, věděla bych, kudy jít zpět. Kdybych tohle magii ovládala jako můj otec, to by se teprve machrovalo. Uměla jsem to pouze s kořínky či větvemi a hlavně s trsy trávy. Tahle magie není jinak útočná. Mám pocit, že ze všech je nejmírnější.
Atimu se nechtěl vzdát onoho přesvědčení, že jejich beta je prostě ledovou královnou. Ale takový vlk prostě neexistuje hlupáčku. Pousmála jsem se na něho a přitom si o tom všem prostě myslela své. I když se snažil to všechno nafouknout, byla to spíše jen nafouklá bublina, než abych tomu věřila. "Je tak ledová, že když promluví, v okolí jednoho metru všechno zmrzne." Dodala jsem docela vážně a měla co dělat, abych se nezačala smát. No tohle je ale… ňouma vážně. Nechá si nakukat takovou hloupost a on tomu věří. A dokonce věří, že pocity projevuje jen u své rodiny. A to už znamená, že není ledová nebo bez pocitů. Když je schopna je projevit. Ach tohle jsou ale bláboly. "Asi mám na to jiný názor." Normálně bych se vlkovi, který by mi tohle řekl, vysmála a poslala ho do patřičných míst. Jenže u Atima to nešlo. Je moc naivní v tomhle.
Jenže můj tok myšlenek přerušil náhlý vpád do mé osobní zóny. A kdyby jen do zóny. Ani nevím co to Atima popadlo, možná mi chtěl můj názor vytlouci z hlavy. "Ouch." vydala jsem ze sebe, jelikož jsem takový zápas s vlastním tělem neočekávala. Ztratila jsem rovnováhu a rozpleskla se na zem. Jakmile jsem otevřela oči, tělo statného vlka se tyčilo nade mnou. Automaticky jsem se zapřela o jeho hruď. Byl to spíše reflex, i když každičký můj chloupek toužil po doteku jeho chloupků. Natahovaly se k němu, jenže hlava byla moudřejší. Než jsem stihla nějak zareagovat na tento jeho vpád, který byl mimochodem moc příjemný, změnil výraz a se staženým ocasem mezi zadními tlapkami se rozešel tiše dál. Přetočila jsem se na bok a pouze nechápavě na něj koukala. Já… mu nerozumím. Prvně má tolik odvahy, aby mě sejmul k zemi, a když si to uvědomí, uteče. To je mi ale ocásek. Přitom já byla zvyklá na horší zacházení s vlastním tělem. Hry pro mě byly součástí života a tak jsem pro ně dokázala hodně obětovat. Postavila jsem se na tlapky a rozešla se za ním. Nemohla jsem si odpustit ho nepoznamenat, nebo ho ujistit, že je to v pořádku.
Narrské kopce byly vždy téměř celé holé. Jen písek, kamení a nic moc k vidění. Jenže i v této pouštině dokázaly žít malé keříky. To je ono. Když procházel kolem jednoho malého keříku přinutila jsem jeho kořen, aby Atima pleskl přes zadek. A to takovou silou, aby ho to přinejmenším zaštípalo. Hned na to jsem nechala kořínek vrátit zpět do země. Keř určitě nebyl zvědavý na mé hrátky a tak jsem jej nechala být.
Přiklusala jsem k němu a zakousla se mu do ocasu. hehe. Mírně jsem za něj zatahala, aby jej neschovával. Naopak, měl krásný ocas. "Měl bys jej nosit vysoko posazený. Ta černá špička upoutá tvou pozornost a já jí za chvíli asi ukousnu." Dodala jsem a přitom si v hlavě střádala plán, jak na něho vyzraji pro změnu zase já.
Území, která následovala za kopci, jsem neznala. Byla pro mě tak nějak cizí a tak jsem spoléhala na Atima a jeho schopnosti vlka. Měli lepší navigační systém a smysl se zorientovat. Nijak zvlášť jsem si nevšímala pohledů od šedého vlčka. Spíše jsem je nevnímala vůbec. V hlavě jsem stále přemýšlela, co mu vyvedu já. by ho to moc nebolelo. Jenže bez bolesti to nejde. Jakmile jsem si všechno promyslela, zvedla jsem pohled a usmála se na mě, když mi věnoval jeden z jeho pohledu, které byly více než sladké.
"Běž napřed." Vyznala jsem ho a zařadila se za něj. Počkala jsem, až si udělá značný náskok. Hned na to jsem se rozeběhla přímo proti němu. Odrazila jsem se od země a v letu se snažila dopadnout na jeho záda. Ale ono to moc nevyšlo. Dotkla jsem se maximálně jeho zádi a to jen tak decentní, protože setrvačná síla nesla mé tělo dál. Přitom se mi v letu podařil bravurní kotoul a já dopadla před něj na záda. Na okamžik jsem udělala bolestný obličej. Tak tohle nebyl dobrý nápad. Otevřela jsem oči a věděla, že můj plán mu přistát na zádech nevyšel. Proto jsem se mu zakousla do srsti na krku v zápalu hry a zadními tlapkami přitom začala šťouchat do jeho hlavy, aby se nemohl bránit. Tímto krásným vpádem jsme již byli v dalším území. "Dnes zemřeš!" Vyřkla jsem s troškou smíchu a stále jej okusovala na krku. Né tak moc, abys mu ten jeho dokonalý kožich neuslintala.

// Ronherský potok

// Středozemní pláň

Pláň jsme zvládli docela rychle. Je sice rozlehlá, ale buď jsme šli opravdu rychlým tempem, anebo jsme ji přecházeli v užší části. Před námi se objevilo krásné rudé jezero. Měla jsem tohle místo docela ráda, i když se voda nejspíše nedala pít. Možná dala, ale nikdy jsem to nezkoušela. Půjdeme se ohřát? Jezero bývalo po většinu času dosti teplé. Pod tlapkami jsem ucítila dokonce i písek. Nebylo ho tady moc, ale přeci jen jsem ho uvítala. Byl chladný, slunce jej nestihlo vyhřát, jelikož bylo pořád za mraky. Dusno sice bylo, to na to ale nemělo nijak zvlášť velký vliv.
Jakmile jsme byli u jezera, chtěla jsem tlapkou zkusit, zdali je opravdu stále teplé. Z počátku jsem se lehla, jelikož o dost teplejší, než na vodu, kterou jsem byla vždy zvyklá. Tohle jezero se mi líbilo hlavně tím, že bych zde mohla trávit zimu. Je teplé a i v zimně dosti užitečné. Atimu se pouze přidal. Skylieth měla nejspíše výbušnou povahu, ale tehdy si jí vylívala na vlčeti. Měla jsem jí za to, že pouze využívá své nadřazenosti k tomu, aby si udělala dobře na vlčeti. Jenže to byl omyl, ona měla pravdu. Když jsem měla možnost poznat Lindu blíže, začala se mi docela hnusit. Ta potvora neřekla ani "prosím" a to mi nejvíce vadilo. Jaká matka, taková dcera. A Atimu říkal, že jejich matka není taky normální. Nebo jsem to spíše vydedukovala z toho, že jí nijak moc nemusí.
Ale u jejich bety jsem se pozastavila. Nedává pocity najevo? Začala jsem se na Atima usmívat. Tohle musel myslet ze srandy, protože zaprvé, neexistuje vlk, který by nevyjadřoval jakýkoliv pocit. Jednou přijde něco, co tě pořádně rozesměje nebo naštve. Takže téhle historce jsem vůbec nevěřila. "Ledová? Haha." Začala jsem se smát, teď již opravdu hlasitě. Vybouchla jsem smíchy. Tohle se nedalo jen tak udržet. "A já jsem zase alfa bručounů." Začala jsem na něho dělat ksichtíky. Takový vlk prostě neexistuje. Unudil by se k smrti prosím tě. Švihla jsem ocasem a raději si namočila všechny tlapky do vody. Ta mi je mírně zabarvila, ale nic zvláštního. Voda mi sahala opravdu jenom po malou černou ponožku. Hlouběji jsem ani nechtěla jít, kdo ví, co v té vodě žije.
Rozešli jsme se tedy dál. Já v jezeru a Atimu na břehu. Dalo by se tady vyvádět a kdyby tady byl Keru, vsadím se, že by ryl čenichem po dnu jezera. Zastesklo se mi po něm. Přeci jen takovou legraci, kterou jsme spolu dokázali vymyslet, už asi s nikým jiným nezažiji. Byl na stejné vlně jako já.
"Za Narskými kopci?" Zopakovala jsem a snažila si vybavit, jaké místo nebo území se tam nachází. Zcela mě rozhodil z mého přemýšlení, jelikož teď jsem se začala soustředit na to, co tam přesně za území je. Měla jsem za to, že snad vždy jsem šla z této strany a nijak více jih nepitvala. Že bych opravdu nevěděla, co se tam nachází?
Ještě k tomu mi oznámil, že zpět nás vedu já. No to je dobré, on nás zavede do nějaké houštiny a já mám hledat cestu zpět. Oněměle jsem zírala na usmívajícího Atima. A aby toho nebylo málo, navíc chtěl i mé oblíbené místo. "Já, nejsem si jistá, kde to je." Řekla jsem a omluvně sebou škubla. Ale v Neprobádaném lese je švanda! je tam plno zvuků a divných stínů. Vždycky se tam bojím. Naposledy když jsem tam byla, pěkně jsem si nabančila hlavu.
Atimu mi nabídl, abych si zašla za Životem. "Popravdě mu nemám co nabídnout, i když bych tam šla moc ráda." Dodala jsem poklesle a přitom si vzpomněla na svou magii, kterou jsem nějaký ten měsíc vůbec nepoužila. Je čas na změnu. A abych si to procvičila, tak jak říkal můj táta, dala jsem se do díla. Každičký následovný krok se pod mými tlapkami tráva vždy zhustila a povyrostla. Občas se objevily i malé květy jakých si květinek. Přesně takové nějaké chce Život. Pousmála jsem se. "Ty se chceš k němu stavit?" Optala jsem se ho i já. Nevadilo by mi na něj počkat. Suerte mě poslal pryč, ale jinak bych na něj taky počkala.

// Narrské kopce

// Medvědí jezero

Rozklusali jsme se od jezera nejspíše ke Středozemní pláni. Určitě k pláni. Bylo to více než jasné. Jenže co jsem nevěděla, zdali je to konečná anebo budeme dál pokračovat. Středozemní pláň byla holá. Sem tam se objevil kámen, sem tam nějaké suché chrastí. Byla docela bez života, přitom vše okolo žilo životem. Byla to zvláštní krajina, ale jestli to bylo jeho oblíbené místo, asi bych moc nepochopila, co přesně ho k tomu místu přitahuje. Každému se líbí něco jiného, ale komu by se mohlo líbit na pláni? Pche, takové suché místo. Překročili jsme hranice, které oddělovaly jezero. Nastal totální klid, který zde po většinu panoval. V tomhle byla pláň prostě zvláštní. Jediné co zde bylo, byl ještě tak vítr. "Zvláštní místo že?" Podotkla jsem v nerušeném tichu, které nastalo, vstoupením na toto území. Vážně doufám, že právě zde nechce zůstat. Měla jsem raději louky plné vysoké trávy, které byly mnohem lepší, než otevřená pláň. Bylo to takové zranitelné místo, kde si vás mohou vyčíhnout divní vlci a pak vás otravovat.
Začal mi povídat o smečce. Vůbec jsem neznala ono jméno Werio co? Weri, Wer. No to je jedno! Každopádně se zmínil, že je to matka vlčat. Což by vysvětlovalo, čí ty vlčata sou. Znám jen Lindu a to mi stačí. Ani jsem neměla chuť poznat tu We něco. Jestli se neumí postarat o vlčata a že neumí, protože se Linda vždy toulala sama a dokonce je neumí ani vychovat, takový vlk mi nestál ani za zmínku. Jo, neznám je a taky je nemusím. Dodala jsem si pro sebe, když jsem poslouchala, jeho slova o tom, jak je nikdo moc nemusí.
"Poznala jsem Skylieth, ta mě k vám vlastně přivedla. Je docela fajn, i když prvně jsem si myslela, že není normální. Víš, podle toho jak se chovala k Linde." Teď jsem věděla, že byla v právu. "A Indil jsem znala z dřívějška." A teď jsem poznala i tebe. Takže to byli tři vlci, které jsem znala ve smečce. Atraye a jejich jednu Betu jsem jenom potkala. "Potkala jsem v lese i vaší betu. Byla tak hezká!" Vyklouzlo ze mě, až jsem se zarazila. Ale mně se ta vlčice líbila. Byla pěkná, vysoká a její oči jen zářily. Oproti nám obyčejným vlčicím vypadala jako diamant.
Atimu mě uklidnil, že je to v pořádku. Prý můžeme odejít a alfě nic neříct. Já sice byla trošku jiného názoru, ale když to říkal on, asi měl pravdu. Naštěstí jsme se nezastavovali a pokračovali dál. Vypadalo to, jako bychom šli snad k Životu. Narrské kopce jsem viděla docela dobře. Před námi byli ještě jezero. Je to asi tak rok zpátky, co jsem zde vedla Suerta k Životu. "Kam míříme?" Zeptala jsem se zvědavě, už jsem to nemohla vydržet. Pořád mě napínal.
Kožich mi schnul docela rychle. Nesvítilo slunce, za to bylo pěkně dusno a to bylo fajn pro kožich. Rychle byly suché.

// Ohnivé jezero

// Medvědí řeka

Na to že mu zahynula téměř celá rodina, mi to sdělil takovým způsobem, jako by se nic nestalo, či jako by se snad nejednalo o jeho rodinu, aloe o úplně někoho cizího, koho nikdy neviděl a nikdy neznal. Barvu hlasu změnil teprve, až když mluvil o sestře a to bylo tak vše. Měl jenom sestru? Nevycházel s rodiči? Z toho se dalo lecos vyčíst a mě lákalo se vyptávat dál. Jenže tohle nebylo to pravé téma na otázky a vyptávání. Mlčky jsem se tedy brodila vodou, no ani né tak brodila, voda mě nesla sama. Občasně jsem jen zakopala tlapkami, aby mě voda nadnášela a já nemusela křečovitě držet hlavu na hladině. Takže to bylo více úlevné, než jenom ležet jako mrtvolka. Páni plaveme už celou noc. Naštěstí jsme se drželi po proudu a tak to pro nás nebylo nijak náročné. Znovu svítalo. Ono vlastně nesvítá. Rozednívalo se, ale to bylo tak vše. Sluníčko bylo schované za jakým si oparem mračen. Nešlo poznat, jak teploty budou vysoké. My byli ve vodě a od ní šel vždy chlad. Takže i vzduch, který jsme dýchali, byl o něco lepší, než v okolí. To teprve poznáme, až kdy vylezeme. A tak mě začínalo napadat, že jestli se budeme chtít dostat domů, budeme muset jít proti těm všem řekám? To snad ne, snad zvolíme jinčí trasu. Nebo bychom museli po břehu. To sice taky zabere čas, ale né tolik, jako se brodit vodou proti proudu.
Nejspíše zaskočen mou odpovědí, se rovnou pustil do vyzvídání. Proč by to nemohlo být možné? Je to tak možné, že vlk jako ty taky nikoho nemá. A nebo kecal. Nebylo to totiž reálné, aby nikoho neměl. To prostě nejde. "Jednoduché jako facka." Ta facka mi připomněla otce. Au. “Zaprvé, nikdy nestojí o malé hubaté tlamičky. A zadruhé, jsem o vlky doposud nejevila zájem ani já, protože jsem na to nejspíše ještě moc mladá." A co ti na to řekne on? Že má někde už vlčici s vlčaty, ale začala ho nudit, tak šel dál a vykašlal se na ní. To by odpovídalo tomu, že já jsem prý druhá vlčice, kterou zná. Moment, ale to by pak odpovídali, že tou vlčicí musí být Indil. Byl s námi, když jsme byli u vodopádů a do jeskyně taky přišli spolu.
Jezero bylo jako vždy krásné. Připlavala jsem ke břehu, abych taky jednou ucítila onu zem pod tlapkami. Byly zde samé kamínky, to bylo ale nic oproti tomu, jak těžký byl můj kožich. Neskutečné. Jako bych nesla snad dvojí svou váhu. Snažila jsem se o neohrabané vyklepání a voda stříkala na metry daleko.
"Přesně tak. Spousta vlků se tu potuluje kdoví odkud a my je tady musíme trpět." Udělala jsem vážný výraz, ale přitom jsem to myslela z legrace. Nikdo by tu nebyl, kro mě mé rodiny. Všichni jsou už dávno pryč. Buď utekli, nebo jednoduše chcípli. "Určitě je tady více přivandrovalých, jako místních, kteří zde mají kořeny." Dodala jsem a dokončila tak svou myšlenku.
Všimla jsem si kontrolního pohledu od Atima. Jsem v pořádku tati." Neodpustila jsem si ten malý posměšný slogan. A taky mi to bylo nepříjemné. Srst mě až moc obepínala a já si vždy připadala jako stažený králíček. Oznámil mi, že tam snad ještě dnes večer budeme. Na to že říkal, že nechce jít moc daleko, bych řekla, že teď už daleko jsme. A stále jsme se vzdalovali. Nechala jsem tedy vše v jeho tlapkách. Byla jsem zvědavá, kam vlastně dorazíme. Zatím jsme území jen přecházeli a on pokračoval dál. V jeho stopách jsem ho následovala i já. "Znáš všechny členy smečky? A jak s nimi vlastně vycházíš?" Zeptala jsem se, abych taky něco zjistila o svém novém domově. "A tak mě napadá, neměli jsme svůj odchod nahlásit alfě?" To byl byl nejspíše docela průser, kdyby to chtěl vědět a my mu to nenahlásili. Jenže jejich alfa, tedy vlastně už i moje, vypadala fajn.

// Středozemní pláň

// Řeka Mahtaë

Teprve teď jsem si všimla, že se den překlenul v noc. No páni. Mokrý kožich na noc? Hm. Vlastně to až tak moc nevadilo. Kdo ví, jak dlouho budeme v této vodě. Dostali jsme do Medvědí řeky. Měla jsem tušení, že právě zde jsem byla, když jsem se vracela z dávno zapomenutých zemí. A tak nějak jsem i tušila, kam asi míříme. Vlastně, z přímořských plání jsem se dobelhala k Medvědímu jezeru. A tam jsme nejspíše i mířili. Spíše jsem předpokládala, že Atimu se zde narodil. Jenže on mi jen potvrdil to, se zde nenarodil. Vážně ne? Nevím proč mě tak některé věci u tohoto vlka překvapovaly. Hm, prostě odpovídá jinak, než bych čekala. N to nebylo nic překvapivého, ale většinou jsem dokázala věci dobře odhadnout. Jen u tohoto vlka jsem se tak jaksi ztrácela v tom, zdali mám pravdu či ne. Takže měsíc cesty? To je docela daleko ne? Zajímalo mě, jaká je jeho rodná půda. Co když je ještě jiná, než je tato? Ale to by zde možná nebyl, kdyby tam bylo lépe. "Přišel jsi sám, nebo s celou rodinou?" Zeptala jsem se ho a pokračovala ve svém výslechu. Kdyby přišel s rodinou, nejspíše by s ní i zůstal.Těžko říct. My tady vlastně měli kromě matky celou rodinku. Teda kromě jednoho bratra. Ten nevím, kde se toulá. I když byl All můj bratr tak jako Sigy, k Nessonovi jsem měla nejspíše nejblíže.
Proplouvali jsme již lesem. Z řeky jsme dobře odbočili, tak jak Atimu řekl a nedostali se někam dál do moře. Chtělo by to zase zajít na Mušličkovou pláž. U ní bylo moře a popravdě tam bylo snad vždy krásně.
A když už jsme byli v klidnější části vody, začal se vyptávat i Atimu. A vážně tě to zajímá anebo se ptáš z povinnosti? Zazubila jsem se na něho. Chvíli jsem vlastně přemýšlela, co přesně říct. Mám přátelé? Mám? Tady na Gall jsem jich měla i více. Ale byli to opravdu přátelé a nebo jen vlci, které jsem potkala. Za zmínku by stál Suerte. Ten vlček je fajn, i když z počátku mě chtěl možná zabít anebo mi zalepit tlamu. A Takeru. Ten všivák jeden. Nesnáším ho! Jasně že to tak nebylo, ale měla jsem takové pocity. "Já a partnera?" Udělala jsem na něho znechucený pohled, který dělají malé vlčata při této otázce. Nikdy mě vlci až tak nezajímali. Sice mě jeden uháněl už jako malou, ale to nebylo nic pro mě. Já jsem mladá a chci si užívat života, né někde trávit život, jenom na jednom místě. Vlky mám ráda, protože jsou lepší společnost, ale jen do značné míry. No a abych upřesnila i druhou část otázky, pustila jsem se do toho. "A kamaráda… Měla jsem fajn kámoše." I když Suerte je taky kámoš. Jenže já teď měla na mysli Kerru. A aby se konverzace nezastavila, ptal se dál. Usmála jsem se na něj. "Jasně že ano." Narodila jsem se v tomhle krásném světě a nechala se zbytečné svést na špatnou cestu tuláckou. Jen co jsem to dořekla, jsme se, ale ocitli v dalším vodním útoku. Pořádné peřeje se mě snažily zmást a oklamat. Voda mě chvíli nadnášela a následně mě stahovala dolů. No to bude něco. Takže jsem měla hlavu chvíli nad hladinou a kvílela u toho a následně pod hladinou a od tlamy mi šly pouze bublinky.

// Medvědí jezero

// Vodopády

Možná bych mohla vymyslet nějakou další super dokonalou hru. Jelikož jsme mířili k vodě, spousta zábavy by se dala vymyslet jen tak z hlavy. Jenže by to mohlo dopadnout tak jako u Vodopádů a ještě bych z toho měla další problémy. Občas jsem věci zkreslovala a tak tomu možná bylo i teď, jenže já vážně měla pocit, že znám snad každičký kousek půdy, která zde byla. J e to jen pocit. Nezapomeň, že jsi byla dlouho mimo území a hlavně. Jak si můžeš být jistá, že jsi prošmejdila každičký koutek? Musel by mě tahat někam na konec světa, abych si byla jistá, že jsem na to místě nebyla. Rovněž mluvil i o nějakých skřítcích. Skřítek? Co to vlastně je? To je to malé, uchechtané? Zaraženě jsem se na něj podívala. Nasadil mi brouka do hlavy a jeho úsměv od ucha k uchu to nenapravil. Už jsem přišla na to, co mě chce celou tu dobu zabít! Jsou to skřítkové? Často jsem měla pocit, že mě něco pronásleduje a já tomu musela za každou cenu utéct. Někdy jsem se snažila tak moc, že jsem svou paranoiu přenesla na ostatní, které jsem potkala.
Zatavila jsem se na stejném místě jako on. Panečku, voda. Ještě že je všude po celém území. Byl to super zdroj osvěžení. Než jsme se do toho všeho pustili, začal mi objasňovat jeho situaci. Nechápavě jsem jenom zamžikala víčky. Co to povídáš? Tys nikoho nikdá nepotkal? Vždyť už jen smečka měla spoustu členů a to rozhodně více než deset. Tak jak pravil on. Možná… možná to počítá trošku jinak. Třeba vlky, co mu nesedli, ty rovnou nezapočítá. To by bylo mnohem pravděpodobnější, než to, že potkal tak málo vlků. Byl sice mladý, ale to já taky. Kdo ví, kdo z nás dvou byl mladší. Každopádně jsem stihla potkat hodně vlků a to už jen návratem zpět domů. A stejně se to tu změnilo. Spousta cizinců pro mě. Švihla jsem ocasem ze strany na stranu. Čím mě ale tento vlček dorazil, byla jeho věta o tom, že jsem teprve druhá vlčice, kterou potkal. V rychlosti jsem si ho změřila. Měla jsem pocit, že mi věší bulíky na čenich. "No to kecáš." Ozvala jsem se nevěřícně. Popravdě já měla vždy radši vlčí společnost, než hloupé vlčice. Byly divné až na výjimky. Povětšinou měnily názor jako na houpačce. Chvíli se chovaly tak a za chvíli onak. Vlastně v této škatulce jsem měla dokonce i Indil. Jenže na tu jsem nakonec zase změnila názor tady.
Posadila jsem se, jelikož Atimu vypadal, že mi bude dávat hodiny dlouhého školení, jak se ve vodě chovat, co dělat a co nedělat. Možná to říká proto, jak jsem si z nich vystřelila u Vodopádů. Nechala jsem ho mluvit, protože za celou dobu, co jsme trávili spolu, jsem ho déle neslyšela něco povídat. Už při jeho začátku jsem se prostě musela začít usmívat. Vypadala jsem nejspíše jako nějaký ten skřet, co se nelibně kření. Hupneme do koryta. No tak dobře. Jakmile skončil, měla jsem chuť si do něj rýpnout, ale vypadal tak vážně a tak moc zažrán do situace, že jsem to nechala být. Hopsnul do řeky, tak jak řekl on sám a proud se ho okamžitě ujal. Počkat co to říkal? Na jaké straně se mám držet? A jaký ostrov? U ostrůvku do prava? Začala jsem pomalu panikařit. Jediné co mi zbylo, bylo skočit za ním. Proud ho nesl docela slušnou rychlostí. Jenže mé tělo společně s vodou vytvořilo něco jako zabijáckou smršť. Nebyla bych to já, kdybych neudělala nějakou tu blbost. Začala jsem se točit kolem vlastní osy a s povykem prosvištěla kolem Atima. Byla jsem přeci jen lehčí a mé mini tělíčko proud hnal před sebou. "Wííí." Zaječela jsem a přitom začala šplouchat při točení tlapkami do vody. Je to senzace. Jakmile jsem zaslechla něco o žralocích, začala jsem plavat proti proudu řeky a drát se směrem k němu. Nemusela jsem moc dlouho čekat, protože proud ho nasměřoval směrem ke mně. To je fuška. Cítila jsem, jak mé tlapky přestávají šlapat vodu a tak jsem se nechala dál nést. Jenže pro jistotu jsem se snažila neustále tlapkami přidržovat Atima. Aby mě to nespláchlo někam do moře. Prosvištěli jsme i kolem ostrůvku. "To je parádička." Bylo to lepší, než chodit po tlapkách.
A když už nastala na okamžik klidnější řeka, rozhodla jsem se vyptávat dál. "Takže, tohle území není tvoje rodná půda?" Myslela jsem území jakou celou Gallireu.

// Medvědí řeka

Když jsem našla kdesi hluboko v sobě odvahu se na něj znovu po delší době podívat, dočkala jsem se z jeho strany povzbudivého mrknutí. Až mě zamrazilo kdesi hluboko v bříšku. No páni co to bylo? Objevovala jsem v sobě snad nové a nepoznané pocity. Co všechno ještě neznám? Nejspíše toho bylo až moc, abych se to mohla dozvědět v tak brzkém věku. Když už jsme tak vedle sebe kráčeli a navzájem se okukávali, ani mě neušlo, že jeho zrak na mé tváři spočinul o něco déle, než je obvyklé. Přivádělo mě to do rozpaků a tak jsem svým ocáskem metala z jedná strany na druhou, abych nějak ze sebe dostala ten nepříjemný pocit nervozity. Co ho zaujalo? Jizvičky? Pousmála jsem se a sklopila zrak před sebe a odvrátila tak hlavu. Netušila jsem, co přesně zkoumal, každopádně jsem dlouho nekoukala na svůj odraz ve vodě, abych zjistila, jak na tom vlastně jsem. Od té doby, kdy se mi to stalo a následně pár dní, než opadl otok, jsem se snad nekoukala na výslednou verzi. Jediné co vím, že mě na to upozorňovali vlci. Co to máš? Jak se ti to stalo? Bylo zřetelné, že stopy byly od drápů. Jenže nikdo netušil, kdo byl přesným viníkem a mě ani nevadilo říct, kdo jim vlastně je. Neměla jsem je nijak dlouho. Touto ozdobou jsem se pyšnila jen pár měsíců, dle mého mínění. Ale jestli ho to zajímá, určitě se na to zeptá sám. Anebo, nemám něco na tváři? Představila jsem, si jak mi tam sedí nějaký divný brouček a on neví, jak by mi to řekl.
Vybídl mě, abych jej následovala. Pokorně jsem přikývla, a jelikož můj krok byl o něco kratší, krapet jsem zaostávala. Tedy do doby, než jsem se rozhodla pro krátký výstup a zjištění, zdali ho nenudím. Když jsem seděla naproti něho, neuvědomovala jsem si, jaké velké síle čelím. Vyřkl jednoznačné a velice hlasité ne. Cítila jsem dokonce jeho teplý dech, který se z jeho hrdla vydral. Zamžikala jsem víčky a dál seděla. Ne jako ne - neduníš mě? Můj pohled se změnil ve zkoumavý. Následně mi vše stručně vysvětlil. Rozešel se a jemně do mě drcl a já si vychutnala dotek i pohyb, které muselo mé tělo absolvovat. Pootočila jsem hlavu a ještě chvíli zůstala sedět. Musela jsem počkat, až se jednotlivé částečky mého těla posbírají, jelikož se před malým momentem roztříštily do všech koutů světa. Srst na zádech se dokonce mírně, ale opravdu jen mírně naježila ve znamení příjemného. Vstaň! Okřikla mě má malá bohyně. Zleknutím jsem sebou škubla. Vyskočila jsem na tlapky a přidala se k šedému vlčkovi.
Doklusala jsem ho právě v čas. Zrovna mi ukazoval, jakým směrem, nebo kam půjdeme. "O tom nepochybuji." Ujistila jsem ho. Byla jsem opravdu zvědavá, jaké místečko považuje za své oblíbené, nebo takové místo, kam se rád vrací. Já měla velice ráda lesy, i když jsem se v mnohých lesech hodně bála. A zároveň jsem milovala hory, jelikož jsem měla přehled o všem. "Víš i tom, že znám téměř každé území?" Popíchla jsem ho. Nebo spíše, znala jsem. Proto jsem tak nějak vnitřně tušila, že mě překvapit nemůže. Nebo je snad místo, které opravdu neznám? Švihla jsem ocasem. Když už jsme se blížili k hranicím, rozhodla jsem se pro další várku otázek. Abych věděla, jak na tom vlastně je. "Ty tedy nemáš partnerku? Nebo nějakou fajn kamarádku?" Při slově kamarád se mi automaticky vybavil Takeru. Hrozně dlouho jsem ho proklínala, ale teď mi chyběl víc než kdy předtím. Byl to prostě typ vlka, s kterým byla sranda a to všechno kolem toho. Dokázal mě pobavit, zároveň ale i vystrašit.

// Řeka Mahtaë

Atimu nějak moc nereagoval na mou otázku, kam by se rád podíval. Tak co? Znepokojeně jsem se na něho podívala. Jeho tvář byla dokonale upravená a každičký chloupek lícoval s tím druhým. Vypadá tak hrozně mladě! Mohl to být pouhý dojem, ale mladý vlk se poznal docela lehce. Krásná stavba těla, která lícovala ve všech směrech. Spousta nevybité energie a hlava plná nápadů a snů. Vlastně, jako bych snad popisovala sama sebe. Možná jsem svým pohledem na jeho tváři spočinula až moc dlouho, protože jsem si ani neuvědomila, že mluví na mě, což bylo logické, ale nečekala jsem, že se na mě podívá. "Ehm." Žbleptla jsem, když jsem se v rychlosti snažila pohled stočit někam jinam a trhla tak hlavou, že v ní pořádně zaburácely obratle. Sakra! Koukala jsem se následně po všem možném a přemýšlela, jestli si toho vůbec všiml. Klid a co je na tom, že se díváš na vlka ne? Nikdy mi to nedělalo takový problém jako teď. Jako by jen pohled na něj byl hřích, který musí být potrestán.
Přibližovali jsme se pomalu k hranicím a já vlastně netušila, kam půjdeme. Mám něco vybrat? Nebo vybere sám? Nechci ho tahat někam, kde by se mu nelíbilo. V tom mi došlo, že jsem mu vlastně ještě neodpověděla. "Jo tak." Hledala jsem nějaká slova, která by mě z toho vyprostila. Mysli, mysli, mysli! Do smečkového lesa se mu nechtělo. A mě teď popravdě taky ne. Ráda si ho jednou projdu, ale přeci jen, nás teď čeká dobrodružství. "Ráda bych viděla tvé oblíbené místo, jestli nějaké máš. Nebo místo, kde rád trávíš čas." Dodala jsem, jelikož jsem chtěla, aby se směru ujal on. Já bych ho zavlekla kdoví kde a pak si vzpomněla, že to místo, kam jsem chtěla, je na druhé straně země. To by bylo špatné a já bych před ním vypadala jako cvok. "To víš, dlouho jsem byla mimo rodnou zem a nejsem si jistá, zdali bych si vybavila všechna místa." Ale on nechtěl jít moc daleko od smečky. Jenže záleželo, jaké měřítko je jeho "až moc příliš daleko". "Haló, vnímáš?" Předběhla jsem ho a začala mu poskakovat před jeho tělem. Ty blázne, že já ho nudím! No to jsem si mohla myslet. A on je ještě natolik slušný, že mi to nechce říct. Jeho výraz byl prostě duchem nepřítomný. Ach jo. Přestala jsem ze sebe dělat vlčici na pružince a zastavila ho. "Jestli tě nudím a ty nevíš co si vymyslet, jen aby ses mě zbavil, tak můžeš klidně odejít. Nemám to nikomu za zlé." Pravila jsem s neurčitým výrazem. Byla jsem zvyklá, že vlci utíkali. Byla jsem pro ně buď moc užvaněná, nebo moc rozmazlená anebo moc pyskatá. A teď jsem dokonce i nudná. Zůstala jsem sedět. Chtěla jsem od něho slyšet jasné slovo, mizím, nech mě být a už na mě nikdy nemluv. Tak trošku jsem s tím byla smířená. Jenže on jako jeden z mála mi opravdu zatím sedl. Většinou jsem na všechny drzá hned od začátku. Jenže on a Indil, tak jako Bellatrix byli jiní.

Začala jsem přemýšlet, kam bychom mohli jít. Kdyby nás nikdo nepotřeboval, mohli bychom i za hranici smečkového lesa a pořádat někde fajn zábavnou párty. Tak jako pořádala Smrt. Naštěstí jsem malou bohyni zahnala někam na konec světa a tak mi to nestěžovala ještě ona. Byla hrozně otravná a mě nebavilo poslouchat její posměšné řečičky. Poskočila jsem vesele na místě, když jsem uslyšela jeho hlas. Ptá se mě, nebo se ptá jen tak do větru? Přesto jsem ale chtěla odpovědět, aby si nemyslel, že jsem třeba nějaký blázen nebo tak. "Jsem v pohodě, občas se jen hlouběji zamyslím." Vysvětlila jsem mu, proč jsem nejspíše vypadala, že se vnitřně hádám sama se sebou. Někdy svádím vnitřní boj a to doslova. Koušu tu malou nezbednici a snažím se jí umlčet k Smrti. Jenže se mi to ještě nikdy nepodařilo. Měla jsem na vlčka ještě několik otázek a tak jsem se snažila využít času. Jen na některé jsem zase musela využít situace. Těžká to věc.
Naštěstí i pro mě, měl Atimu čas. Srdíčko udělalo několik tepů navíc, jak sed zaradovalo, že má maličkost nebude muset čelit samotě. Jak já samotu nesnášela. To je málo, já ji přímo nenáviděla. Když jsem byla sama, má mysl měla co dělat, aby oddělila děj v mé hlavě od děje reálného. Takže, jestli má moře času jako já, mohli bychom někam vyrazit. Co takhle k vodě? U vody je legrace. Hm, nebo kam bychom ještě mohli jít? Od mého návratu jsem stihla projít zase nějaká ta místa. Jenže nestihla jsem projít celou zemi, takže jsem netušila, kde se co změnilo anebo kde je něco nového.
"Tak to je skvělé, je nějaké místo kam bys chtěl jít?" Nabídla jsem mu, aby vybíral první. Jenže po chvíli se začal zmiňovat o lese a o tom, že naše alfa nás může potřebovat. Nakvašeně jsem se na něho ohlédla. Dva vlky řádu kappa přehlédne jako nic. "Můžeme se tedy i vrátit do lesa." Nabídla jsem. Ve smečce byl déle než já a tak k ní měl určitě bližší vztah. Já vlastně přišla, šla do úkrytu a pak hned jsem. Neměla jsem možnost tak trávit více času. Jenže teď nás volá dobrodružství! Tlapky byly nabité energií a chtěly pelášit přes ohromné louky, kde bych nakonec strávila zbytek dne flákáním se v trávě. Ve vysoké trávě! Ta byla nejlepší. Krásně vlka ukryla.
Vlci jsou stejně hrozní suchaři. Veškerou zábavu aby obstarala vlčice. Konec konců, i kdyby se chtěl vrátit domů, nějaká ta švanda tam bude taky. Škoda že se ta Indil odpojila. Ohlédla jsem se za sebe, jestli náhodou neběží za námi, jenže ta malá potvora jí vzala asi tolik síly, že bude chtít být prostě sama.

// Přeskakuji tedy i Lindu :)

Malá Linda akorát všechny komandovala a tak jsem navrhla Atimovi, zdali by nechtěl odejít. Bylo to mířeno i na Indil, která se s tím malým nešvarem tahala k vodě. Nakonec se na nás obrátila s omluvou. Nejspíše chtěla být chvíli sama a tak jsem se podívala na Atima. "Asi chce být sama." A vůbec jsem se tomu nedivila. Jestli jí tento malý ďábel tak hýbal se žlučí, nebylo se čemu divit. A popravdě já sama chtěla taky pryč. I když se mě Atimu zastal, když se do mě Linda začala navážet, přeci jen to bylo pěkné gesto, ale co s ní. My se chtěli zaobírat zkoumáním světa a né hlídáním. A že by mi hlídání vlčat nevadilo, obvykle je mám velice ráda. Sama jsem to navrhovala a Atimu nebyl proti. Proto jsem se tedy zvedla a udělala pár kroků. "Tak se měj Lindo." Nevěděla jsem, jestli bude chtít trávit čas semnou. Třeba na něho někde někdo čeká a on se musí vrátit ke své milé. Kdo ví, tohle jsem vůbec nemohla tušit. Na to jak mladě vypadá, už určitě na něho někde čeká nějaký šťovík.
Pousmála jsem se a švihla ocasem. Pokynula jsem k Atimovi, jestli jde. Předpokládala jsem, že tady s Lindou sám nezůstane, ale po pár krocích se mohl odpojit.
Jakmile jsme byli kousíček dál, podívala jsem se na něho znovu. Vážně jsem se divila, že se až tak moc nezlobil, i když jsem si ještě před chvíli z nich dělala srandu. Možná to řekl jenom tak aby mi odlehčil situaci, a přitom mě vnitřně nesnáší. A jednou mě bude chtít zabít! Vylekaně jsem uhla pohledem. "Je správné zde nechat Indil?" Zeptala jsem se ho a přitom pozorovala to, co jsem měla na obzoru. Nebyla jsem si tím totiž jistá. Sice šla mimo nás a vypadala utahaně, ale možná chtěla, abychom šli za ní. Ale to by nám dala určitě nějaké znamení ne? Když jsem si to v hlavě tak zpětně přehrávala, neměla jsem žádný pocit, že by něco takového udělala. "Určitě jsi jí tím naštvala. A vůbec, koho si to vedeš?" Až jsem nadskočila, jak mě zaskočil hlas malé bohyně, která se po velice dlouhé době objevila zase v mé mysli. Fuj, to jsem se tě lekla! Vyštěkla jsem na ní a mračila se jako by mě někdo urazil. "Copak, vidíš mě snad nerada? No tak, kdo je tohle?" Naštvaně jsem jenom odfrkla. Nějak moc se začínala zajímat. To že jsem ve smečce snad ani nevěděla, protože naposledy jsem jí viděla minimálně, jak jsem byla se Skylieth. Zalez, nemám na tebe náladu. Utnula jsem náš rozhovor a otočila hlavu k Atimovi. Nastavila jsem se na okamžik. "Máš někam namířeno, nebo máš čas na flákání?" Vlastně jsem nevěděla kam jít a kdyby odmítl mou společnost, asi bych se vrátila zpět do smečkového lesa.