Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Galtavare! Zhýrale jsem zakřičela ve své mysli. Jak ráda jsem jej znovu viděla. Mocný, všemocný Galtavare, vydej mi z tvého nitra několik vlků, kteří mě budou respektovat, poslouchat a budou mi náležet! Možná bych se mohla dát na nějaké čarování. Vyčarovat či vykouzlit rotu vojáků by bylo luxusní. Ale teď kupředu! Vyřkla jsem znovu a rozklusala se územím. Nádherná půda a celkově území nešlo až tak dobře vidět. Všude okolo mě byla hustá mlha. Popravdě ani nevím, kde se tu vlastně vzala. Někdo jí na mě přivolal? Zamračila jsem se. Měla jsem z toho všeho hodně divný pocit. Jelikož mi to připomínalo některý ze snů, který se mi občas zdá. A právě v tom nejvíce neočekávaném momentu se objeví havran. Černý havran, který mi ukradl mého Takeru. Můj ty světe, kde se mi touláš příteli? Posmutněle jsem kráčela dál. Nálada mi poklesla. Jako by se svět otočil ke mně zády. Nechtěl mě už nikdy vidět. Pěkně jsem si to zpackala.
Při mém pohledu na zeminu, jsem spatřila obrovského brouka. Zastavila jsem se na místě a zůstala stát jako opařená. Srst se mi celá zježila. Fůj! Neměla jsem tuhle havěť v lásce. Vadila mi jejich přítomnost. Sklopila jsem ouška a se vztyčených ocasem a velkou pozorností jej obešla. Dělalo mi starost jen jedno. Že tohle po mě může v noci pochodovat. Po mém nádherném kožíšku! Um, ale teď bych se vážně měla věnovat hledání vlků. Mířila jsem nejspíše k velkému vlčímu. Pokud jsem si to dobře pamatovala, tam vždy bylo spousty vlků. Žilo to tam. Kdo ví, jaké to tam bude dnes. Konečně jsem se trošičku uvolnila a toho brouka obrovského skoro jako moje tlapka, nechala někde za sebou.
Rozklusala jsem se napříč územím. Jenže, běžela jsem opravdu dobře? Opravdu jsem v této mlze, která byla hustá tak, že jsem neviděla před sebe na deset metrů. Kdo ví, kde vlastně vyběhnu. Snad né někde, kde bude něco, co mě bude děsit do konce života.

//VVJ

// Erynisjký les

Wííí, utíkám! Nadšeně jsem pelášila lesem a přitom překročila hranice smečky. Jupí jou! Broukla jsem si pro sebe a přitom si to mířila směr Galtavar a snad i velké vlčí. Doufám, že tam bude spousta vlků! Miliony vlků! Vlků, kteří o mě budou mít zájem a budou se chtít vmísit do mé společnosti! Vlků, které budu odmítat, jak plno budu mít kolem sebe nových potencionálních přátel! Byl to prostě sen. Sen mít miliony přátel kolem sebe, být jimi obklopená a užívat si toho, jak o mou přízeň všichni usilují. Ale bohužel, byl to zatím jenom sen. Který se mi jednou splní! Většinou jsem překypovala optimismem a tak tomu bylo i teď.
Galtavar byl jako obvykle nádherný. Navíc, byl zde podzimní čas, a i když to byl pro mě spíše smutný čas, přesto se mi podzim ještě docela zamlouval. Hrál všemi barvami, dokázal tak rozveselit kde koho a navíc to byla příprava na zimu. Nesnáším zimu. V zimě mi byla jednoduše zima, jak neobvyklé že? Je fakt, že jsem pouze někde věčně ležela schoulená a snažila se zahřát. To se může změnit. Mám smečku a navíc znám Atima. Ten je zdrojem ohně. Jak dokonalé spojit ho a úkryt do sebe. Myšlenka to byla více než pěkná a mě se líbilo, jak by se dalo tohle všechno, co se mi teď naskytlo využít. Zimy jsem se snad poprvé tak neobávala. Vždy jsem byla kost a kůže, téměř na zahrabání do země a asi mi k tomu nikdy moc nechybělo. Teď by se o mě mohla postarat smečka. Olízla jsem si mlsně tlamičku. Je fakt, že něco malého by se mi do bříška s poklidem vlezlo. Ale lovit? Já? Sama? Um, to se mi jako obvykle nechtělo. Měla bych přestat být tak líná. Otec mě cepoval k tomu, abych se to konečně naučila a abych se snažila využít situace. Jako by se to odhodlání něco si ulovit ve mně o něco pozvedlo. Ale né natolik, abych se odhodlala opravdu něco ulovit a pořádně se tomu zakousnout do krku. Nepustit a vychutnat si ten pocit. Docela by mě zajímalo, co bylo spouštěčem tohohle mého chování. Možná má prvotní zkušenost s lovem? Je možné, aby to ve mně natolik přetrvávalo? Anebo je to opravdu touha po ovoci? Je fakt, že bych si nějaké to ovoce dala, ale na druhou stranu, maso je taky maso. A právě teď těsně před zimou, bych se jim měla ládovat od rána do rána.

Hm, přidám se do smečky proto, abych nebyla sama, a nakonec jsem ve smečce sama? Naštvaně jsem se rozhlédla kolem sebe. Byl tu tak divný klid, že mi to nahánělo hrůzu. Možná byli někteří vlci domluvení a prostě se na mě vykašlali. Utekli a nechali mě napospas mé samotě, jako bych někdy něco někomu udělala. Možná jsem i udělala, ale kašlu na to. Ať jsi, jdou, já taky půjdu! Chtěla jsem zmizet za hranice smečky. Však co, koho jsem tu vlastně znala? Indil a A tima? To by bylo asi vše. Ještě Skylieth a jedno vlče. Nikoho jiného jsem doposud neměla šanci poznat. A proč? Protože tu jednoduše nikdo nebyl!
Naštvaně jsem hrábla tlapkou do země a rozešla se nějakým neurčitým směrem. Měla jsem za to, že pokud půjdu tímto směrem, vyjdu někde u Galtavaru. Což by nebylo špatné. Jestli je tato země stále stejná, měla bych dojít až k Velkému vlčímu, kde vždy bylo neskutečně živo. Hlava na hlavě a spousta společnosti. To bylo přesně místo pro mě. Společnost jsem potřebovala jako sůl. Co sůl, jako vzduch. Bylo neúnosné být stále sama. Já takový společenský tvor! Naštvaně jsem pohodila hlavou a mířila si to k hranicím. Tedy myslela jsem si, že tím směrem jsou hranice.
Svět se mi uzavíral a já o něj nechtěla přijít. Chtěla jsem se radovat ze života, tak jak to dělají ostatní. Chtěla jsem si užívat vlastní svobody, dokud jsem mohla. I Atimu se na mě vykašlal. Asi měl dost mé společnosti. Nechtěl komunikovat s takovým vlkem, jako jsem byla já. Bylo mi z toho všeho teskno. Chtěla jsem zažít znovu něco, co se kdysi odehrálo. Zažít ty pocity, že jsme chtěná a milována. To mi nejspíše tato smečka neposkytne. Na druhou stranu, byla jsem už o něco větší, mohla jsem si vybrat i jinou. Ale právě tato se mi asi stala osudnou. Snad zde vydržím a budu tak dobrá, jako v předešlých smečkách.
Znovu mě bral můj chtíč. Jako obvykle mě to táhlo pryč od jádra smečky. Tiše jsem sledovala, zdali mě někdo nepronásleduje a snažila se tak vypařit na nějaký ten čas. Když tu nikdo není, nebudu ani nikomu chybět. Švihla jsem ocáskem a ladnými skoky mizela mezi stromy.

//Západní G.

// Úkryt

Vyběhla jsem ven celá zadýchaná. Potřebovala jsem se zbavit toho divného pocitu, že krkavec zde opravdu je a vše má pod svou rozvahou. Hned jak jsem vyšla ven, ucítila jsem krásu naší země pod tlapkami. Radostně jsem se usmála. Stromy stály na svých místech a měly se velice k světu. A to mě více než těšilo. Proudící energie, která pro mě byla tak moc důležitá, se mi dostávala do těla přes tlapky. Ach ty moje matičko Zem.
Nadechla jsem se a užívala si čistoty tohoto lesa. Bylo to tak naplňující a já nevěděla, kam dříve skočit. Proto jsem se rozhodla rozklusat a projít si les. Chtěla jsem jej projít již dávno, ale nenaskytla se mi příležitost. Hned po přijetí jsem se ocitla ve vodopádech a pak jsem šla s Atimem na menší procházku na jih.
A jelikož jsem měla čas konečně taky pro sebe, rozhodla jsem se ho využít přesně pro toto zkoumání a bádání. Rozešla jsem se po lese. Nádherně voněl, byl plný života a ptactva. Těšila jsem se z toho všeho. Přírodu jsem milovala nadevše. Toto byl důvod, proč žít, proč si užívat tyto krásné chvíle na světě.
Opouštěla jsem místo okolo skály a přitom se motala po lese. Z jedné strany na druhou a opačně. Procházela jsem jej skrz na skrz. Chtěla jsem znát každičký kout, který by mi jednou mohl pomoc. Nadšeně jsem se proháněla z místa na místo, otírala se o stromy a přitom se usmívala jako měsíček. Nakonec jsem se rozhodla, že si rovněž odpočinu. Posadila jsem se někde v lese, sama bez orientace, protože jsem tu teď pobíhala jako ztřeštidlo. Neřešila jsem to a se zavřenýma očima vnímala les.

// Probouzíme se ze zimního spánku

Klusala jsem po velké otevřené planině. Jako by zde ani nic jiného neexistovalo, pouze jen holá zem, nikde nikdo, nic živého. Bylo to více než překvapující, ale asi jsem zde byla jediná živá. Zastavila jsem se u starého padlého stromu. Měla jsem prapodivný pocit, že mě něco sleduje. Že mě něco pronásleduje a hlavně, že slyším i nějaké hlas či hlasy. Sklopila jsem na okamžik zrak a přitom se soustředila na okolní zvuky. Doufala jsem, že se mi to jen zdálo a tohle všechno kolem mě je jen něco, co neexistuje a vymýšlí si to má hlava. "Klid, hlavně klid." Uklidňovala jsem se. Rozklusala jsem se dál. Chtěla jsem mít toto místo za sebou. Chtěla jsem být prostě pryč a potkat konečně někoho živého. Místo toho mě pronásledovala prapodivná představa toho, že zde stále nejsem sama a přitom jsem opravdu slyšela hlas. Jeden krákavý hlas. Znovu jsem se zastavila. Větve stromu byly prapodivně zkomolené do divných tvarů. Skláněly se téměř k zemi.
"Tady, tady jsem." Ozvalo se někde za mnou. Otočila jsem se a přitom se kolem sebe rozhlédla. Jenže, jaké překvapení? Ono tady nikdo nebyl. V tom jsem zaslechla hlasitý smích krvavčího tvora. Zvedla jsem svůj pohled a zabodla jej do umouněně černého ptáka. Byl to kravec. Ten, který zabil Takera a vysál jeho energii. Ten, který žije díky němu. Nenávistně jsem na něj pohlédla. Chtěla jsem ho zabít, chtěla jsem ho spořádat a tam získat veškerou jeho moc a sílu. Jenže on se jenom rozesmál a mávnutím křídla se kolem mě vše změnilo. Najednou toto místo žilo životem. Bylo zde spousta vlků, zajíců a pavoučků. Květiny kvetly za sebou, jako by se snad předháněly. Vše mě to naplnilo pozitivní energií. "To to je má síla!" Znovu mávl křídly a vše bylo jako dřív. Holé, divné a bez života. Se smíchem odletěl.


Probudila jsem se. Víc jsem se zde nechtěla zdržovat. Chtěla jsem vypadnout ven, rozdýchat to, co se mi právě zdálo a kdo ví. Byl to opravdu sen? Zvedla jsem se a rozklusala k východu.

// Les

// Smrkový les

Tichými krůčky jsem postupovala dál. Chtěl jsem být v úkrytu co nejdříve, protože jsem se hodně dlouho zdržela v lese. Bádáním po nesrovnalostech a hledáním nějakého člena, kterého ještě neznám. Místo toho jsem jen bloudila a nenašla nikoho. Proto jsem se rozhodla vkročit do úkrytu a opravdu si na nějakou dobu odpočinout.
Vkročila jsem do úkrytu. Pachy vlk se zde mísily. Až mě překvapilo, že jsem zde stále cítila i svůj vlastní pach. Skála nejspíše držela pachy uvnitř a nepouštěla je ven pryč.
Proběhla jsem kolem jeskyní od alf, bet až k naší místnosti neboli místnost pro ostatní členy smečky. Byla celkově v jeskyni nejníže položenou místností. Vklouzla jsem dovnitř a na okamžik se zastavila. V tichosti jsem naslouchala, zdali zde není nějaký vlk. Byly zde totiž jakési přepážky, do kterých si vlci mohli vlézt a prospat tak několik dní bez vyrušení. Nebo do doby, dokud nepřijdu já a všechny neprobudím.
V tichosti jsem postupovala dál. Snažila jsem se najít pěkné místečko, které by mi poskytlo prozatímní pohodlíčko na pár dní či nocí. Netušila jsem, jak dlouho se zdržím.
Zalezla jsem do jedné menší přepážky a v tichosti se poskládala do malého klubíčka. Zavřela jsem oči a položila hlavu na tlapky. Netrvalo to vůbec dlouho a já se odevzala tomu všemu, co mě chtělo ovládnout. Neboli sny.

Byla jsem přeleželá a počasí nijak nevypadalo dobře. Rozhodla jsem se proto se nejspíše přemístit do úkrytu. Přetočila jsem se na druhý bok a přitom hleděla někam mezi stromy. Nebyl tu nikdo, kdo by si chtěl teď se mnou povídat. Kdyby tomu tak bylo, už dávno by za mnou přišli. Tento les je docela klidný. Na to že zde měla být smečka, tady byl takový klid a ticho, že to bylo neuvěřitelné.
Postavila jsem se a pomalu se rozešla směrem k úkrytu. Cítila jsem pach Atima a nějakou směsici zbylých vlků. Jenže Indil se do lesa nejspíše ještě nevrátila a mě to docela vrtalo hlavou. Kde by mohla být tak dlouho? Že by zůstala u Vodopádů? Sama? Netušila jsem.
Rozkousla jsem se pomalejším tempem. Překvapovalo mě, že v lese nenarazím na jiné vlky. Zprvu jsem si myslela, jak les překypuje životem a teď? Kde jsou? Kde jen jsou? Ticho a klid. Jen pár pachů, nic víc. Chtěla jsem si popovídat, chtěla jsem zase poznat někoho jiného. Zase musím být sama. Povzdechla jsem si a zastavila jsem se před úkrytem.
Byla jsem odhodlaná tam jít a na pár dní usnout, odpočinout si a prostě relaxovat. Sama si zvyknout zase na to, že u mě někdo není. Nejsem středem pozornosti někoho jiného, pouze sama sebe. Rozešla jsem se a ještě chvíli pochodovala kolem úkrytu a snažila se získat čas. Jako bych čekala, až se někdo někde objeví a já za ním můžu jít.

// Úkryt

// Přímořské pláně - přes řeku Mahtaë (manipulace s Atimem dovolena)

Les jsme měli téměř na dosah tlapky. Koutkem oka jsem se podívala na Atima. Nějak přestal mluvit a byl nejspíše celý zamyšlený. Nechtěla jsem ho rušit, a proto jsem nijak zvlášť nemluvila ani já. Tichým pochodem jsme přebrodili i řeku. Sic jsem na něho měla několik otázek, ale nebyla vhodná doba se ho ptát.
Než tlapky překročily i práh naší smečky. Automaticky mě přivítal pach všech vlků. Pěkná směsice, to se musí nechat. Ušklíbla jsem se a přitom se ohlédla na Atima. "A jsme doma." Usmála jsem se na něj. Vypadal ale více unavený, než aby si se mnou povídal. Celkově ta cesta byla náročná a tak by bylo dobré si zase odpočinout. Co vůbec dělá Indil? Vrátila se od doby, co jsme jí tam nechali?
Jenže její pach byl v zapomenutí a tady byl cítit jenom nějaký odér vlků. Koutkem oka jsem zkontrolovala Atima. "Tak já tě nechám, aby sis odpočinul." Po delší době něco jen zamrmlal pod vousy a to tak, že jsem ho vůbec neslyšela. Rozhodla jsem se najít taky nějaké klidnější místečko. "Tak se zatím měj, Atimu." Švihla jsem ocáskem a zastřihala oušky. Viděla jsem ho, jak se opřel vleže o strom. Přesně něco takového udělám asi i já, jen co najdu nějaké klidné místo.
Opustila jsem tedy svého společníka a rozklusala se směrem někam do neznáma. Les jsem ještě pořádně moc neznala a tak jsem si ho chtěla i projít. Všude byly jehličnaté stromy. Tlapky jsem bořila do opadaného jehličí. Bylo to moc příjemné. Neměla jsem snad tolik sil, takže jsem se po několika desítkách metrů sama zastavila a posadila se. Na okamžik si odpočinu. Vždyť se svět nezboří. Les si prohlédnu, až se budu cítit lépe. Ulehla jsem na krásně voňavou zem. Stromy zde byly docela blízko a tak jsem si hověla v krásně téměř uzavřeném prostoru. Položila jsem si hlavu na tlapky a zavřela oči. Vnímala jsem zpěv ptáků a toho všeho krásného v okolí.

// Mušličková pláž

Mušličkovou pláž jsme zdolali docela rychle. Vlastně jsem ani nepočítala s tím, že bychom jí mohli tak rychle proběhnout. Všude samé mušličky. Aby si vlk dával pozor, kam vlastně šlape, protože tohle není normální.
Pláně byly na rozdíl od mušličkové pláže takové spíše holé. Něco jako kdybych srovnávala středozemní pláň a západní louky. I tady byl otevřený prostor, který mě nebyl až tak moc příjemný. Za to neustálý hluk od moře všechno přebíjel. Jako by v té vodě všechno žilo a radovalo se. Celé moře se radovalo a dávalo to jasně a hlasitě najevo. Hrozně ráda bych si zadováděla u moře, ale nebylo na to to správné počasí a hlavně byla noc. Stále chladná a pro mě nepříjemná noc. Přesto všechno jsem své kroky stočila více k moři. Na okamžik jsem se zastavila na břehu a koukala do dáli. Moře ve mě vyvolávalo mnoho vzpomínek i těch, které nebyly vyloženě spjaté s ním. Těžko říct, co to způsobovalo, jestli navozený hluk či jen ten zvláštní pocit, který se zde držel a atmosféra.
Byla jsem tak moc zažraná do sebe, že jsem si neuvědomila, že stále kráčím s Atimem. Ten se mi připomenul hlasitým kašláním. Otočila jsem se na něho a s podivem ho pozorovala. Pronesl něco o tom, že je voda hnusná. Co? On to pije? Přiběhla jsem zpět k němu, právě když prskal vodu a nejspíše i sliny ven. "Zkus si nechat naslinit tlamu a pak ty sliny vyplivnout, aby ses zbavil slané chuti." Bylo těžké mu nějak vysvětlit, jak by to měl nejlépe udělat. Sůl sliny spouští a tak by neměl mít problém s nasliněním. Voda zde žádná nebyla. Tedy byla, ale né taková, aby se mohl poklidně napít. Všimla jsem si, že pokukoval po zapadajícím slunci. Jenže to teď už bylo dávno pryč. Bohužel. Usmála jsem se na něho. "Voda z moře není k pití, to nevíš?" Pokud nemáš tak dobré buňky na jazyku, nebo spíše tak otupělé, že by ti slaná voda nevadila. Popravdě slaná voda spíše udělala větší zlo, než dobro. Kdo měl žízeň a napil se, měl jí snad ještě větší. Naštěstí směřujeme k vodě. K pitné a sladké vodě. Cožpak nikdy nebyl u moře. U našeho krásného moře?
Rozešla jsem se a na něho kývla, aby šel taky. Jakmile jsme přecházeli dál, dál od moře, naskytly se zde malé a divné rostliny. Popravdě ani nevím, jestli jsem je tu někdy zahlédla. Jedny měly žluté listí a další fialové. Vypadalo to docela jedovatě a rozhodně nebylo radno si s něčím takovým zahrávat. "Zvládneš jít?" Zeptala jsem se ho. Možná jsem na to nevypadala, ale na zádech jsem už jednoho vlka nesla. Keru. Ušklíbla jsem se. Takže jsem měla za to, že bych to zvládla znovu, protože tady žádnou jinou vodu nenajdu.
Dokonce se zde objevily i malé kvítky. Byly více než roztomilé. Ale stále to nepřipomínalo pěkně zarostlou louku. Naše tlapky směřovaly dál a my konečně dorazili k pitné vodě. Řeka Mahtaë měla silnější proud, ale po jejím břehu se dostaneme až domů.
"Pojď honem, už jsme u řeky." Popohnala jsem ho a přitom šla za burácejícím hlukem vody. Šup šup, už jsme skoro doma. Zastavila jsem se u řeky a počkala na něho. Vyhlížela jsem náš Smrkový les, ale bohužel ještě nebyl vidět. Byli jsme moc nízko. Vydáme se protiproudu.

// Smrkový les - přes řeku Mahtaë

// Ronherská skála

Cupitala jsem od skal směrem dál. Tak nějak jsem spíše předpokládala, že Atimu žáby prostě běžně jí. Nebo né běžně, ale v nouzi hladu, by jí klidně skousl i s nožičkami rovnou celou a živou, tak jak to udělal Razzaki. Ta ryba v jeho břiše žila. Představa to byla odporná a mě se to hnusilo. Pomalá a docela krutá smrt v jeho provedení.
Sic se mě Atimu vyptával, zdali jsem to někdy okusila, pouze jsem zavrtěla hlavou. No to bych si tedy dala, takový hnus. "Jsou slizké a přitom divně páchnou." Měly jakýsi svůj divný pach rozloženého zvířete, který mě vůbec nelákal. To už naše tlapky ale překračovaly snad poslední kámen. Jakmile jsem zvedla hlavu, bylo mi okamžitě jasné, kde se nacházíme. Nádherná mušličková pláž. Počasí nebylo na koupání, ale tu krásu pláže jsem prostě obdivovala. Rozklusala jsem se, abych byla nějaký ten krok napřed. Z malého svahu jsem přiběhla až k moři. Všude kolem nás se povalovalo spousty mušliček. Byly to různé druhy a velikosti. Barvy byly taktéž jiné, ale převážně mně nic vyloženě neučarovalo. Pohlédla jsem na Atima. Na okamžik jsem si ho prohlížela. Právě totiž z něho vypadlo, kolik mu ve skutečnosti je. Hm, tak ty sis dělal srandu jo. Přimhouřila jsem oči. Buď to tak opravdu myslel, anebo se chtěl udělat mladším, možná proto, abych si myslela, že věkový rozdíl nemůže ovlivnit vztahy vlků.
"Tak dokonce šest." Usmála jsem se na něho od ucha k uchu. Byl jednou tak starší jako já. Cože?! Jednou tak starší? Prožil zde dvakrát můj život. A to bylo děsivé. Né to kolik mu je, ale to, že toho musel prožít opravdu hodně. Na druhou stranu, nedělal si srandu teď? Šest? Opravdu? Řekla bych méně. Tak čtyři maximálně pět. Poznamenala jsem si sama pro sebe a sklonila hlavu. Byla zde obrovská lastura.
Smrděla tak ukrutně, že jsem jí raději odkopla do moře. Nejspíše v ní nedávno chcíp její obyvatel.
Jakmile se začal zajímat o jizvy, jeho odpověď byla stručná. Možná se o tom dál nechtěl bavit. "Ahá." Zopakovala jsem po něm jako papoušek a přitom naklonila hlavu na jednu stranu. Aha jako co to plácáš, tohle by se nikdy nestalo, anebo aha tak to mě ale fakt nezajímá.
Otočila jsem se a rozešla se dál. "Budeme doma za chvíli. Jen projdeme pár území a les bude vidět už i z dálky." Vlastně řeku, která vede kolem domova, uvidíme o nedlouho, jakmile budeme u přímořských plání.
"Máš rád moře?" Zeptala jsem se. Kdyby nebylo tohle počasí pod psa, ráda bych si zašla do slané vody.

// Přímořské pláně (omlouvám se, že píšu až teď a taky za krátkost. Návštěva u zubaře mě dneska skolila)

// Ronherský potok

Naštěstí Atimu nebyl velký milovník žab. Pouze mi přitakal anebo to udělal jen proto, aby mě nenaštval. Ale tímhle by mě nenaštval. Jen bych se mu snažila vysvětlit, že jsou to opravdu hnusné, malé a slizké stvoření. "Zkoušel jsi je někdy sníst?" Zeptala jsem se ho ze zvědavosti. Mám pocit, že na téma žab jsem se bavila s Razzakim a ten mi snad řekl, že žabička je dobrá. Ale on není normální a ty taky ne. Ale on je postižený na hlavu. Takže tento souboj jsem měla předem vyhraný. I přesto všechno bych ho jednou zase ráda potkala a zasmála se nad jeho reakcemi. Byl to jeden velký problém chlupů. A ani ta srst jeho nebyla až tak kvalitní. Kam vlastně jdeme?
Potůček se zcela zúžil a já měla velké obavy o to, aby nás skály nezavřely a my se nemuseli vracet na samotný začátek potůčku. Půda pod tlapkami se nám měnila. Přešli jsme na skalní podklad. Což by znamenalo, že nás to tady opravdu zavře. Když jsme se dostali ale z jedné nepřehledné části, uviděla jsem před námi malé skály, které byly pro nás snadno překonatelné. S nadšením jsem se vydala vpřed a začala ocáskem metat ze strany na stranu. Super. Musela jsem sice překonat nějaké ty větší balvany a ostřejší hrany, každopádně to stálo za to. Zde se úplně ztrácel potok. Přeskočila jsem skaliska a jejich malé vyvýšeniny. "Opatrně." Upozornila jsem ho, aby si dával pozor. Lehce by si zvrtl tlapku. Nechtěla jsem se tu nijak více zdržovat a tak jsem vyrazila dál po krátké obhlídce skal a jejich mechových porostů.
Pootočila jsem hlavu jeho směrem. "Tři?!" Vyděšeně jsem zopakovala jeho větu. Nemohly mu být tři roky. Tři roky byly mě a já byla oproti němu prostě ještě vlče. "Myslela jsem, že jsi starší… tedy né vzhledově, ale celkově chování a tak." Snažila jsem se to nějak zamotat, aby si nemyslel, že ho považuji za nějakého starce. Ale podle toho kolik máš rozumu soudím, že ti prostě tři roky nejsou. Nemohlo to tak být, tak mladí vlci jsou vždy velice nevycválaní a nevychovaní. Vlastně jako já. Jen se teď prostě držím. Uměla jsem se chovat velice slušně, když jsem chtěla a snažila se. "No, mě myslím byly tři roky. Nebo tedy pamatuji si zhruba tři překlenuté zimy." Poznamenala jsem a významně se na něho podívala. A ty mi určitě kecáš! Anebo tě lavina zmrazila na pár let, a jak jsi roztál, myslel sis, že ti jsou stále tři. Přidala jsem trošku do kroku. Netušila jsem, co následuje dál a já byla moc zvědavá, co bude za skálou.
S Indil to vzal docela vrzem. Možná se nechce bavit. Možná chce jen dojít v pořádku domů a pak uteče, aby tě nemusel poslouchat. Přerušil mé myšlenky tím, že mě oslovil. Otočila jsem se na něho a čekala, co z něho vypadne. Co se mi stalo? Zamračila jsem se, ale velice rychle větu napravil. "Jo ták." Koutky mi zacukaly do úsměvu. Ani nebylo moc o čem povídat. Když jsem si to zpětně všechno přehrála, přišlo mi to spíše jako komické vystoupení naší rodiny. Ale abych mu odpověděla, pustila jsem se do toho.
"Měli jsme s otcem nevyříkané věci několik let. A protože řeknu všechno rovnou, nakonec jsem to od něho schytala." A to nemluvím o tom, jak ostré drápy má. Vždycky to měl jako žiletky. To já či kdokoliv jiný máme mini a tupé drápky.

// Mušličková pláž

// Tajemná louka

Byla jsem více než šťastná, když jsme se konečně odebrali z Tajemné louky. Její tajemství zde zůstane navěky s ní a my budeme zdraví a živí někde jinde. Už už jsem slyšela znovu hluk vody. Směřovali jsme k potoku, který jsme o den zpátky brodili zase sem. Doufala jsem, že se nebudeme muset brodit, ale že půjdeme podél břehu a dojdeme až na nějaké suché místo. Snad nás skály pustí.
Atimu mi stručně odpověděl, že se mu zdálo o lavině. Ušklíbla jsem se na něho, jelikož on si to asi neuvědomil, ale to kopal do mého břicha a né do hordy sněhu. Příště do něj začnu kopat taky a uvidíme, jestli se probudí. Třeba by se mu sen začal měnit na něco jiného a o lavině by se mu prostě nesnilo. Jelikož mi už předtím o lavině povídal a vlastně to bylo spjato se smrtí rodičů, nebo takto mi to podal, nevyptávala jsem se dál, i když jsem hrozně moc chtěla.
"Ty žáby jsou hrozně otravné." Poukázala jsem na fakt, že tyto zvířata jsou snad zcela zbytečná. Byly hodně hlučné a v rákosí jich byly stovky. Na sobě nalepené a nechutně mazlavé. Uskakovaly mi z cesty a já se hrozně moc těšila na potok.
Konečně jsme k němu dorazili. "Doufám, že projdeme kolem těch skalisek." Nebyla jsem si jistá, ale přesto všechno jsem to přeci jen chtěla risknout. A když už nic, tak si alespoň prohlédneme skály pěkně z blízka. Zařadila jsem se k břehu, abych se nemusela brodit na druhou stranu. "Snad se nebudeme muset brodit. Ale suší asi nezůstaneme." Poznamenala jsem a tento divně chladný letní den byl ještě horší, než při jeho začátku. Začalo pršet. Nic obrovského, přesto všechno byla dešťová voda trošku jiná, než ta v potoku či jezeru. Ta byla plná minerálů, ale dešťová byla kysela a naše kožichy právě po ní, téměř vždy začaly pěkně smrdět. No super, né jen že jsem malá, ale ještě k tomu budu smrdět. Protočila jsem oči naštvaně a přitom si ani nevím, proč vzpomněla na svou matku. Chvíli jsem šla zaslepeně, jako bych jí viděla před sebou. Její krásný sametově bílý kožich a obrovské zelené oči. Vždy byla taková ta pravá vlčice se vším všudy. Tělo dokonale propracované. Chybíš mi. Měla jsem téměř slzičky na krajíčku a teprve teď si všimla, že kráčím do půl tlapek ve vodě. "Eh." Podívala jsem se na Atima a rychle vyskočila na břeh. Doufala jsem, že si nevšiml toho, jak se mi zaleskly oči.
Pokračovala jsem v cestě dál. Potok nás vedl poklidným tempem rovnou ke skaliskům. Těšila jsem se na ně. Zhruba po půl hodině chůze jsme se ocitli přímo pod skalisky. Byly to nádherné úkazy, které nás právě teď obklopovaly z obou dvou stran. Byl to tady snad nějaký průsmyk. Takže nemusíme přes skály! No to je super! Nadšeně jsem se rozhlížela kolem nás. Pokračovala jsem dál a tušila, že tady někde už bude smečkový les. Ten jsme museli obejít, jestli jsme nechtěli problémy. A proto jsem chtěla jít až tam, kam nás povede potok a pak to někam stočíme.
"Atimu jak jsi vlastně starý?" Zeptala jsem se ho zvědavě. Dle mého mínění byl mladý, ale nebyl mladší než já. Byl určitě o pár let starší. Chudák Indil. Nechali jsme jí tam a přitom my si taky takhle užíváme dovolené. Což byla další otázka, které mě zajímala.
"Jak jste se s Indil poznali? Přes smečku nebo jinak?" Já s ní měla super seznámení a tak mě zajímalo, jak se s ní seznámil on. Šum potoka se utišoval a proud slábl.

// Ronherská skála

Naštěstí k sobě šedý vlk přišel velice rychle a tak jsem mohla přestat jej otravovat svou budící taktikou. Posadila jsem se a pozorovala, jeho ladný krok, s kterým šel k vodě. Počkala jsem, až se napije a zatím zhodnotila situaci. Bylo ráno, ale ten pod vlka. Počasí na draka a celkově to nevypadalo vůbec dobře. A v tomto dni bychom se měli dát na zpáteční cestu. Nejraději bych jen někam zalezla a tam to všechno přečkala.
neustále jsem se dívala na skaliska. Chtěla jsem tam projít, abychom mohli jít jinou cestou, než tou, kterou jsme přišli. Jenže k potoku jsme se stejně vrátit museli. To bude ale jen jedno území a pak tradá mezi skály či do skal. Snad nenarazíme na tu smečku a její území. Doufám, že se to dá nějak pěkně obejít.
Atimu se ke mně vrátil. A to se slovy, že jsou tady hadi. Zůstala jsem sedět jako přivařená zadkem k zemi. Zamrkala jsem a následně se nadechla. A to mi říkáš s takovým klidem? Vždyť jsme tu spali! Mohlo nás to sežrat, já říkala, že tady něco pořád nehraje!
Postavila jsem se a švihla ocáskem ze strany na stranu. "O důvod víc, abychom se přemístili někam jinam. Vrátíme se k potoku a pak se pokusíme jít dál po jeho směru, mezi ty skály, nebo přes ně." Řekla jsem mu svůj plán cesty. Jestli se vymotáme z těch skal, pak to bude nejspíše hračka. Pokud ale natrefíme na další skály a neschůdný terén, budeme v pytli.
Rozhlédla jsem se a následně vykročila směrem k potoku. Od něj se budeme dál směřovat ke skalám, které krásně čněly z lesů.
Ve skalách ale nebude úkryt. A dneska to vypadá na déšť. Bylo to opravdu divné počasí. Takový ten den, pro zalezení do nějaké vykotlaniny a celý ho tam přečkat.
"Co se ti to vlastně zdálo? Pamatuješ si to?" Zeptala jsem se ho, jelikož jeho sen probudil i mě. "Plácal ses jako ryba na suchu." Poznamenala jsem a otočila hlavu směrem na něho. Kdo ví, co se mu mohlo zdát, ale musel to být pěkně živý sen, když u toho takto vyváděl. Usmála jsem se na něho a pak přidala do kroku, abychom byli u potoku co nejrychleji, tohle místo bylo hezké, ale pobytu zde již bylo dost. Bylo na čase se přemístit někam jinam, a jestli tu jdou hadi, o to rychleji jsem se snažila zmizet.

//Ronherský potok

Atimu mi přišel ještě více vyděšený, než jsem byla já sama. Přihnal se jako velká voda a ptal se mě přesně na to samé, na co jsem se zeptala před chvíli já jeho. Nechala jsem ho, aby mluvil první. Všechno v pořádku? Oddechla jsem si. Buď bylo všechno v pořádku anebo jen zahnal nějaké zvíře třeba medvěda a zase hned přišel zpět. Kdyby zahnal medvěda, nejspíše by měl rozpárané tělo. Naštěstí to nebylo asi nic hrozného nebo velkého či jednoduše nebezpečného. Když jsem zaslechla, že si musel odskočit, trošku jsem se zastyděla, že ho u toho hned vyrušuji. U toho si musí svítit? Asi měli trošku jiné fungování než my a tak si třeba museli posvítit. A co ti, kteří nemají oheň? Nemělo cenu to řešit. "Ne, všechno v pořádku."
Atimu poklidně ulehl kousek ode mě. Přetočila jsem se přes záda, abych k němu byla čelem. Položila jsem si hlavu na tlapky a zavřela oči. No tak dobrou noc. Měla jsem pocit, že Atimu usnul hned, jelikož jsem slyšela, jak jeho dech přešel v těžký. Spánkový režim byl jiný a dech se zpomaloval a už podle sluchu to znělo jinak. Pro změnu jsem měla problém usnout já. Tak budu počítat zajíce. To bylo první, co mě napadlo. Potřebovala jsem si odpočinout. Zítra začíná cesta zpět. A kdoví, jestli to nebude za pár hodin. Ale nemusíme hned vyrazit zítra ne? Neměli jsme kam spěchat. Tak jo jdu na to. Jeden zajít, druhý zajíc, třetí zajíc. Měla jsem pocit, že jsem slyšela neustále něco šustit. I přesto všechno jsem znovu usnula. A co se mi zdálo? Znovu ten sen, který se mi zdál před chvíli. Jenže teď tam žádný Keru nebyl a ani havran. Pouze já a nádherná louka.
Nadšeně jsem se znovu rozběhla za zajícem. Tentokrát to vypadalo, že ho opravdu chytím. Už už jsem se natahovala při skoku, utekl mi. Jenže kolem mě jich bylo hrozně moc a tak jsem nelenila a rozběhla jsem se za jiným. A hle! Podařilo se. Zakousla jsem se mu do krku a začala jej dusit. Po chvíli bylo po něm. "Jsem šikovná." Projelo mi v hlavě a přitom jsem se pustila do jídla.
Zajíc nebyl nijak sytný, ale to co nastalo pak, jsem ani netušila, že se může stát. Přihopkal ke mě zajíc o velikosti vlka a začal do mě tvrdě kopat svými zadními tlapkami.
Ve skutečnosti to nebyl zajíc, ale Atimu, kterému se zdálo, kdo ví co a mé tělo použil jako kopací matraci. Probudila mě bolest, kterou muselo břicho snášet. Hned jakmile jsem přišla k sobě, cítila jsem jistou váhu na těle. Atimu si na mě klidně položil tlapky. Co to sakra je? Uslyšela jsem jeho breptání. Něco ve stylu pár slov, kterým jsem moc nerozuměla a následně výkřiky.
Shodila jsem jeho tlapky ze svého těla a postavila se nad něho obkročmo, takže jsem měla celé jeho tělo pod svým. "Atimu! Atimu?" Šťouchala jsem mu do hlavy a následně ho štípala do krku. Hned na to jsem ho začala tahat za uši. Jenom aby se probudil. "Vstávej!" Nechtěla jsem, aby pokračoval ve svém snu, byl by ze mě malý kulatý předmět, kdyby stále vykopával tlapkami.

Párkrát jsem se ještě zavrtěla. Má ouška zaznamenala Atimovu odpověď. Zabručela jsem v souhlas. Takže je sám. Máme jednu alfu a to takového štramáka. Poznamenala jsem si pro sebe a přitom na sobě nedala nic znát. Oči měl, měla stále zavřené, a když i mě Atimu popřál dobrou noc, jednoduše jsem to zalomila. Stočila jsem se do klubíčka a ocáskem si přikryla oči. Docílila jsem tak dokonalé tmy pro spánek.
Z počátku jsem si myslela, že ten hluk v okolí jako žáby, cikády a podobné věci, které prostě rachotily jak ve dne, tak v noci a nejspíše se střídali po směnách, mě bude rušit natolik, abych opravdu neusla. Ale já byla opravdu unavená a tak jsem po chvíli toho rámusu začala zabírat. Představovala jsem si, že je to něco jako ukolébavka. Sice to nepomohlo, ale únava si vyžádala své.
Sic jsem usnula, ale v hlavě jsem to neustále slyšela a proto mě doprovázel pocit toho, že bdím. Právě jsem se procházela po louce plné květů a nádherné vůně. Měla jsem ale ohromný hlad a tak jsem se chtěla podívat po něčem k snědku. Přede mnou se objevilo několik malých kožichů. Byli to zajíci, kteří zde byli v ohromných rodinách. Jejich skupiny čítaly desetitisíce členů. Rozběhla jsem se jim naproti, a když už jsem se natahovala pro jednoho z nich, zastavil mě jakýsi tah. Ohlédla jsem se a naštvaně začala vrčet. Za ocas mě tahal havran. Překvapeně jsem zamrkala a přitom zůstala stát na místě. "Takeru?" Věděla jsem, že mi jednou o havranovi vyprávěl. "Jsem to já, Havran!" Vykřikl s odporným chechtáním. "Kde je Keru! Co jsi mu provedl!" Ohnala jsem se po něm, ale uletěl mi. “Byla to jen pouhá vlčí schránka!"
Zařval na mě a s odporným chechotem zmizel. Vše kolem mě rázem zčernalo. Byla jsem sama na neznámém místě. Květy opadaly a bezvládně ležely na uvadlé trávě.
Škubnutím jsem se probudila. Hledala jsem šedý kožich, který by mě uklidnil, ale nikde nebyl. "Atimu?" Zvolala jsem prosebně a doufala, že ho něco nesežralo. Jeho tělo jsem uviděla teprve tehdy, až když u něj pohasl nějaký plamínek. Byl v rákosí a pomalu se přibližoval zpět. Co tam dělal?"
"Je všechno v pořádku? Proč nespíš?" Začala jsem se vyptávat a přitom se sama rozhlédla po okolí. Co když je to zase havran? Co když ublížil Atimovi a je v jeho těle? Nejlepší by bylo vyrazit co nejdříve. Ale museli jsme počkat na rozbřesk. V noci bylo vše nebezpečné a hlavně jak jsem předpokládala, on určitě ještě ani neusnul. Na cestu zpět bychom měli být dostatečně odpočati.