Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rudé oči, které mě sledovaly, mě mírně znejistily. Zavrtěla jsem se na zadečku. Jeho pohled byl propalující a ozdoba, která mu visela na oušku byla luxusní. Tak moc bych jí sama chtěla. Ale jak jsem se mohla přesvědčit, z ouška to prostě sundat nejde, ať se vlk snaží sebe víc. Byl kouzelný a já zmatená. Vypadal tak klidně, zatím co já byla z něco úplně paf a celá pryč. V hlavě jsem měla jen něco nesmyslného, co mi vlček opakoval. Moc jsem mu nerozuměla, když jsem spala, a proto jsem na něj teď zírala s očkama otevřenýma dokořán. Myslela jsem, že měl, namysli pachy vlků, ale to krátce zamítl. Olízla jsem si tlapku a tou tlapkou si pak upravila srst na tváři, která byla mírně zježená. Nakonec jsem si tlapku ještě párkrát olízla. “A co jsi vlastně viděl?“ Zeptala jsem se zájmem vlka. Popravdě já byla dost velký strašpytel a tohle mě vnitřně děsilo, i když jsem se to snažila navenek zakrýt. I když vlk tvrdil, že se mu to zdálo, já byla přesvědčena o tom, že jsou sny často spojeny právě s realitou. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Naštěstí jsem nic neviděla, což mě potěšilo. Nikde nic nebylo. Cizí pachy byly cítit na sto honů, ale žádný jiný pach jsem necítil.
Všimla jsem si, jak je Atimu zklamaný z toho, že ta věc zmizela. “Nebuď smutný, je lepší být vzbuzený, než mít ukousnutou hlavu.“ Snažila jsem se ho povzbudit a naznačit mu, že mi to nevadí. Naopak jsem ráda, že neutekl a nenechal mě, aby mě to tady sežralo.
Začali jsme pátrat po tom, proč není v lese více pachů. Zamyslela jsem se nad tím. Když jsem přišla do tohohle lesa, byl zde alfa, beta a několik členů. Skylieth, kterou jsem zde dlouho necítila, Indil, malá Linda a spousta pachů. Teď se v lese držely jen čtyři pachy. Atimu mi přitakal. “Že by šli někam na lov?“ Zeptala jsem se Atima. Nevím, proč by byl jinak les tolik opuštěný. Jako by zde žádná smečka nebyla. Pach smečky byl moc slabý. Doufala jsem v to, že nás jen nevzali na lov.
Rozhlédla jsem se kolem nás. Atimu zrovna říkal něco o krásných vlčicích. Hledala jsem tedy právě ty vlčice, které jsou krásné, abych se také podívala. Ale nikoho jsem neviděla mezi stromy a tak jsem pouze pokrčila rameny.
“Dobrý nápad!“ Vyštěkla jsem nadšeně. Občasně jsem oslyšela kváknutí. Nevím, co v našem lese dělaly žáby, ale nějak se sem dostat musely. “Slyšíš to? Jako bych slyšela kvákání žab.“ Přitom jsem se zvedla a protáhla se. Těšila jsem se do úkrytu, který nám poskytne ochranu a teplo. “Kolik vlků vůbec smečka čítá?“ Dloubala jsem se stále v tom, proč je tady tak mrtvo.

// Skála

Možná jsem působila jako břečťan. Byla jsem neodbytná, neustále se obmotávajíc kolem vlkova těla. Ve spánku jsem cítila jeho nádhernou vůni Díky tomu se mi zdály už jen samé krásné sny. Snad všude byl Atimu. Utáhla jsem svou smyčku tlapek ještě pevněji.
Zamlaskala jsem u toho. Procházeli jsme se po rozlehlé pláni. Již z dáli se ozývalo hlasné krákání. "Je tady!" Křikla jsem hlasitě. Atimu na mě pootočil hlavu a nechápal, o co se jedná. Zavrtěla jsem hlavou. Tohle bylo špatné. Blížil se a letěl přímo na nás. Ulehla jsem k zemi a rozklepala se. Najednou bylo mírně tlumené. Otevřela jsem oči. Atimu nade mnou ochranně stál a havrana odehnal. "Děkuju." Hlesla jsem směrem k němu a měla slzy na krajíčku. To už do mě vlček mírně vrtal a snažil se mě probudit. Utáhla jsem svou smyčku, ve které jsem ho držela. "Atimu." Hlesla jsem slastně a přitom jsem pootevřela tlamu. Nejspíše mi tekla slina. "Cože máme?" Otevřela jsem oči, potáhla slinu, aby nekápla na Atimův kožíšek. Byla jsem hrozně blízko jeho čumáčku. Sklopila jsem ouška. "Promiň." Omluvila jsem se vlčkovi a zírala do překrásných očí. Takhle z blízka jsem je ještě neviděla. V rychlosti jsem pustila jeho mocné tělo. Posadila jsem se a začala si urovnávat srst, která byla z ležení trošku načechranější. Zkontrolovala jsem následně svoje tlapky. Atimu začal zmatkovat. Že zde nejsme sami. Švihla jsem ocáskem a začala větřit. Seděla jsem stále čelem k vlčkovi. Co by to jen mohlo být? Cítím cizí pach! A jeden známější. Znala jsem ho pouze tak, že byl už zde na území, když jsem přišla. Nejspíše nějaký člen nebo co.
"Máš pravdu, asi nějaký cizinec přišel na území smečky. A taky je zde cítit nějaký člen?" Zeptala jsem se ho a čekala, jestli mi odpoví. Přeci jen to byl vlk, který byl v lese déle než já. Mžourala jsem ještě ospale očkama. Stromy jsem viděla dvojmo, a kdo ví co ještě. Měla jsem hrozně zalepené kukadla. Dlouho jsem se takto poklidně nevyspala. "Moc pachů v lese není. Jako by to tady vymřelo, nemyslíš? Zeptala jsem se ho. Necítila jsem alfu, nic.

Krátce jsem si zívla. Přitom jsem se u toho protáhla. Atimu mi zrovna pověděl, že je mu šest let. Vykulila jsem na chviličku oči, i když doposud byly zavřené. Šest let. To není moc ani málo. Je to hodně? Nebo málo? Já jsem rozhodně mladší. Ale šest let? Kolik je vlastně mě? Sama nevím, čtyři, možná pět let? Kdo ví, musela bych se opravdu hodně zamyslet a v tuhle chvíli to nebylo to pravé ořechové, co bych chtěla. Myslet. Šest let, byl to mladý vlk. Už od pohledu to byl mladý vlk, plný energie, radosti a spoustu věcí. Vše spjato s tím, co prožil. V jeho tváři se odrážela nevinnost.
Poklidně jsem zavřela oči. Byla jsem až divně klidná. Rozhodně to bylo tím, že jsem byla opravdu unavená a spánek jsem si dopřála už nevím kdy. “Sladké sny Atimu.“ Řekla jsem mu a přitom se schoulila. Chyběl mi nějaký ten dotek, aby mě to ujistilo, že mě během spánku nic nesežere a zároveň že jsem chráněná. Tento pocit jsem si musela navodit tak nějak z toho, že jsme ve smečkovém lese a nic moc velkého by mě sežrat nemělo. Naposledy jsem se protáhla a znovu se schoulila do klubíčka. To už jsem se pomalu a jistě oddávala do spánkového ráje. Ráje či pekla?
Procházela jsem se po pusté pláni. Jakoby život vymizel z této země už dávno. Přikrčila jsem se. Necítila jsem se dobře. Ozvalo se vzdálené krákání. Zděšeně jsem sebou cukla. „Takeru!“ Vykřikla jsem a přitom se ohlédla na černého havrana. Ten se ke mně blížil neuvěřitelnou rychlostí. Těsně minul mou hlavu. Stihla jsem se sklonit. Nebyl to Takeru, byl to ten černý pták, který ho zabil a využil jeho schránku vlka k tomu, aby mohl zabít další vlky. Rozběhla jsem se. Jenže pláň byla useklá, a konec světa byl právě přede mnou. Odrazila jsem se, jako bych chtěla přeskočit z jedné strany na druhou a zachránit se. Místo toho jsem začala padat. Ve spánku jsem kopla do Atima. Mírně jsem procitla a ucítila jeho přítomnost těla. Safra. Nejspíše jsem sebou musela házet při spánku a přitom zneužila jeho tělo. Neotevírala jsem oči, přesto jsem se přitulila ještě více. Ten pocit bezpečí byl k nezaplacení. Omotala jsem si tlapky kolem těch jeho. No co, přinejhorším mě sežere až pak. Za ten pocit to stálo. Následně jsem znovu poklidně usnula.

// Atimu.. jak jsi tohle mohl vydržet netuším :O

Když se mě Atimu hravě zeptal na to, zdali nechci pomoci s mým očištěním srsti, zastavila jsem se s vypláznutým jazykem. Zírala jsem na něho šokovaně a nejspíše jsem byla rudá až na zadku. "Já..myslím že už je to dobré." Ztěžka jsem polkla. Zatím co on vypadal hravě, já měla co dělat abych tohle nějak ustála a nerozplynula se tady.
Naštěstí mou rozpačitost zamluvil Atimu tím, že mi ještě dovysvětloval informace a detaily k jeho rodné zemi. Zamyslela jsem se nad tím. Představovala jsem si něco jiného. Monstrozního, to co jsem v životě ještě neviděla. Ta představa byla děsivá, zároveń ale lákavá.
Začal mi vyprávět spoustu věcí. Se zájmem jsem se na něho podívala a pozorovala ho. Vypadal u toho tak hrozně slastně, že jsem se do něho div nezakousla. Když domluvil, chtěla jsem se ho hned na něco zeptat. "Atimu, jak jsi vlastně starý." Zeptala jsem se a přitom jsem moc dobře věděla, že je více než mladý. Protáhla jsem se a přetočila na bok.
"Atimu moc se omlouvám, jsem mírně unavená. Proto prosím neber zle, když náhodou usnu." Dořekla jsem a přitom se mi klížily oči. Snažila jsem se vydržet, ale položila jsem si hlavu na zem. Přitom jsem zavřela oči a vnímala Atima.

// Omlouvám se že je to kratší, po delší době to musíme trošku rozehrát už to bylo dávno co jsme to psaly. :)

Přikývla jsem Atimovi. Možná mi nevěřil, že zrovna to v jeho uchu je absolutně nejvíce sexy věc, kterou by mohl v oušku mít. Tohle mu vysvětlit by bylo více než složitá věc a proto jsem se zdržela hlasování či jakéhokoliv takového projevu a pouze se více zakousla do kosti.
Odpočinek bude nejlepší řešení. "S těžkým žaludkem by se taky pěkně špatně šlo." Přitakala jsem na jeho rozhodnutí a přitom byla pečlivě zabraná do ohlodávání nožky. Nebylo nic lepšího, než po pořádném žrádle si urvat kus kosti a jako dodatečný zákusek pořádat zbytek masa, kůže a toho co na tom všem bylo. Ale to už se ke mě hrnul Atimu a nejspíše alespoň s polo plným žaludkem se uložil ke mě. Když jsem se převalila na bok, abych byla k němu čelem, nejspíše se odkutálel dál ode mě, aby nebyl v tak velké blízkosti mé osoby. Možná smrdím... Smrdím? Čichla jsem si ke svému kožichu. No fůj, fakt smrdím, ani se nedivím, že si lehl opodál. Začala jsem okamžitou očistou srsti, jelikož páchla po krvi. To je hnus, co si o mě ten vlk musí myslet. Zběsile jsem se snažila vyčistit všechnu krev, celý kožich od toho hnusu. Když se mi vše zdálo alespoň z poloviny čisté, podívala jsem se na Atima. Ale asi mu budu pořád smrdět a to pořádně.
S tím už jsem teď v tuto chvíli nemohla nic udělat. Voda nikde nebyla, abych se namočila celá a tu zašlou špínu ze sebe vydrbala.
"Tys žil v zemi, která měla ještě větší hory?" Představa toho sněhu mě na okamžik zmrazila. Uvědomila jsem si, že na takovém místě, bych absolutně nepřežila. Nebyla jsem k tomu vůbec vybavená. Nepřežila bych tam jeden jediný den. Vždyť jdu umrznout každou roční dobu kromě léta. "Ano, ano tady. Mým rodným lesem je tehdy nazývaný Klímový les. Moc vlků, kteří by se narodili tady v této zemi ale neznám." V rychlosti jsem ze sebe dodala, abych se zbavila pocitu zimy, která se na mě hrabala. Tlapky jsem schoulila k sobě a přikryla je ocáskem. Zároveň jsem se podívala na mého společníka a uvažovala, jak na takovém místě mohl přežít. "Zimy tam byly kruté viď?" Zeptala jsem se tiše.

Jak by se ta věcička dala ukrást! Napadlo mě. Ozdoba, která činila Atima ještě hezčím a dokonalejším, vypadala pevně přikotvena na svém místě. A mě nezbývalo nic jiného, než jen přemýšlet a přemýšlet, jak by se to dalo vzít, aniž bych u toho musela Atimovi ukousnout ucho. "Věř mi Atimu."Povzdechla jsem si a přitom brala do tlamy svou nožičku pro štěstí. Když se naše pohledy střetly, Atimu byl značně vyveden z míry. Ani jsem netušila proč a tak jsem jen pozorovala, jak se rychlým skokem přemístil k srně. Neudělala jsem žádný pohyb na víc, pouze zaraženě stála a zírala na vlka. Zamrkala jsem rychle víčky a až po chvíli se uvolnila. "Kdybych mohla, vezmu ti tu ozdobu z ouška a sama jí nosím. Jsou to tři lístky. Nádherné tři lísky." Poznamenala jsem pro něj a přitom se posadila. Sledovala jsem a vyhledávala zároveň kontakt rudých očí. Ty oči jsem zbožňovala.
Byla jsem více než nažraná. Atimu mi sice tvrdil, že nechce, nakonec si srnu přeci jen s chutí dal. Mlaskla jsem a ulehla, přitom okusujíc stále stejnou srnčí nožku. "Po takovém hodování by se hodil buď odpočinek anebo pořádná procházka, aby si žaludek urovnal vše, co jsem tam po tak dlouhé době nacpala." Usmála jsem se na vlka, který mi přinesl srnu až pod čumák.
"Jak už jsou velká vlčata, viděl jsi je?" Zeptala jsem se ho. Naposledy co jsem viděla Lindu pindu, byla ještě hodně malá. Vlčata rostla vždy hrozně rychle. Ze zdejších vlčat jsem znala jenom Lindu. Bylo mi ale jasné, že zde nebude sama. Málo vlků má pouze jedno vlče. I když jestli jsou i ostatní jako ona, tak to mě podrž na holé větvi. Pomyslela jsem si a přitom si vzpomněla, jak jsem kdysi ukřivdila Skylieth. Zastávala jsem se slabšího, ale Linda byla víc silná, než jsem si vůbec v té době uvědomovala. Chudák její matka. Popravdě jestli jí její dcera takto utlačovala, musela být chudák.
"Vůbec Atimu, odkud pocházíš?" Zeptala jsem se zvědavě. Je možné, že jsem se ho na to už kdysi ptala, ale moje hlava byla děravá.

Trhala jsem kusy masa jako blázínek, až mi několik soust zaskočilo a já se začala dusit. Vykašlala jsem ze sebe pár macatých kousků. Čelist mě začínala bolet od občasného přežvýknutí a trhání masa. "Dej si."
Narazila jsem nejspíše na část těla, kde se nacházely orgány. Při mém stisku jsem musela zmáčknout a zároveň prorvat nějakou tepnu, která na mě vystříkla krev. Přímo mezi oči. Cukla jsem sebou a podívala se na Atima. Omlouvám se, jsem hrozně čuně. Zamrkala jsem víčky a na okamžik strnula. Následně jsem pokračovala už mnohem pomaleji, břicho začínalo být plné a já neměla až takovou potřebu se více cpát. Spíše jsem se začala vychutnávat. Urvala jsem zadní nožku srny a vzala si jí jako poslední okusování.
Jakmile jsem se zmínila, že má nějakou věc na oušku začal se ošívat. Spokojeně jsem si vzala nožku do tlamy a posadila se. Jenže Atimu začal zběsile onu věc tahat a snažil se jí sundat. "Počkej, neblázni." Řekla jsem a postavila se. Pár krůčky jsem přešla k němu, Pohodila nožku od srny na zem a stále špinavá od krve si to začala prohlížet. "Nehýbej se, třeba přijdu na způsob jak se toho zbavit." Řekla jsem, když měl skloněnou hlavu.
Začala jsem se na to pořádně koukat. Vypadalo to jako lístky. Tři lístky připevněné pevně na Něčem, co je svazovalo a zároveň to procházelo jeho oušku. "Hm." Broukla jsem, jelikož mi došlo, že tohle sundat prostě nepůjde. Kdyby se mi to podařilo urvat, stejně mu tam cár čehosi zůstane. Vzala jsem onu tenkou část do tlamy a zatáhla. Ale ono to bylo pružné a to už snad není žádná šance to urvat.
"Tak to nepůjde Atimu." Konstatovala jsem a přitom mu tlapkou zvedla hlavu tak, abych se na to mohla podívat ještě z jiného úhlu. Vše jsem řádně probádala, ale jak jsem se dívala sebe víc, ta věc mu tam zůstane. A já bych jí tam chtěla!
"Vypadá to moc hezky Atimu, hrozně ti to sluší." Řekla jsem a s těmi slovy přesunula zrak do jeho očí. Kdybych mohla začervenala bych se. "Teda… myslela jsem to tak, že to k tobě jde. Jako bys to měl od narození." Dodala jsem skřehotavě a rychle popadla srnčí nožku do tlamy a udělala dva malé krůčky vzad. Byla jsem roztěkaná a tak jsem se snažila zklidnit svůj dech i tep. "Budeš taky jíst?" Zeptala jsem se ho. Nechtěla jsem zde nechávat zbytek srny jen tak. Co kdyby to lákalo nějakého tuláka, co by šel náhodou kolem. A práci navíc my nemáme zapotřebí. Zběsile jsem začala okusovat srnčí nožku.

// Stydím se za zdržení…

Sklopila jsem zrak k zemi. Začala jsem pozorovat pilné mravenečky, kteří v tomto dni začali hned z rána pilně pracovat. Ani nevím, co přesně to nosili. Jestli malé větvičky, či nějaké drobečky z nějakého kusu žrádla. Těžko říct, ale viděla jsem, jak se les dává do pohybu už od rána a to bylo moc dobré znamení. V podstatě jsme zde nebyli sami. Bylo tady tolik živočichů, že si každý mohl vybrat. Ale komunikace s tvorečky je téměř nulová.
Zvedla jsem zrak a přitom máchla tlapkou do vzduchu. "To říkáš teď, počkej za pár dnů, budeš mě mít plnou hlavu a můj hlas ti bude znít v uších ještě hodně dlouho." Uchechtla jsem se a přitom si dělala legraci na vlastní účet. V tuto chvíli mi to vůbec nevadilo, byla jsem ráda, že mohu někoho pobavit. Hravě jsem pohodila hlavou a snažila se působit přirozeně, i když vnitřně to se mnou pěkně cvičilo. Žaludek byl sice hladový, ale v tuto chvíli absolutně zmáčknutý v křeči. Hlava se snažila o koordinované pohyby, ale tělo vypadalo více nemotorně, než se zdálo.
Sama jsem si všimla, jak rychle Atimu mění pohledy. Chvíli, snad na mili vteřiny se naše pohledy střetnou a když se snažím nabažit se jeho očí, automaticky ucuknou v jakémsi nezájmu stranou. Kdyby se mi podařilo jeho pozornost očí udržet déle. Ale jak? Přitom jsem jemně naklonila hlavu na stranu. "Hej holá LUCY!!!" Ozvalo se v mé mysli a já se té potvory tak lekla, že jsem sebou jemně cukla a vyvalila oči. "Ráda mě vidíš viď?!" Ozvalo se znovu. V mé mysli byla zase zpět ta nanicovatá troška vlčice, která jako by mi z oka vypadla. Jenže oba byla mnohem horší než já. Nabádala mě ke špatnostem a hlavně k negativním myšlenkám.
Zatřepala jsem hlavou, jako bych se něčeho chtěla zbavit a přitom zírala na tlapky od Atima. Jedna šedá druhá černá. Ty tlapky vypadaly přímo k zulíbání. "Tak to udělej LUCY!" Zavřela jsem oči a rozhodla se jí jednou pro vždy vypudit. Ty prašivino jedna táhni už z mé mysli! Vycenila jsem na ní tesáky a ostře zacvakala. Vlčice začala utíkat a přitom neustále pokřikovala. "Já se vrátím LUCY. Vrátím se, až to zase nebudeš čekat!"
Otevřela jsem oči a omluvně jsem se usmála na Atima. Snad si to vyloží jako vnitřní křeč. Nechtěla jsem ho děsit tím, že mu řeknu o své tantrické podobizně.
Naše téma se přesunulo na den D. Atimu vypadal příšerně tajemně, když se zmiňoval o Indil. Při jeho mrknutí, které mě spálilo jeho hřejivostí jsem jenom párkrát zamrkala víčky. Nedokázala jsem ani jinak reagovat.
"Tak ona má partnera?" Hlesla jsem a přitom zněla nejspíše trošku rozmrzele. Vypadala totiž, že by mohla být jednou z mála vlčic, která by mi docela rozuměla. Nevadí.
Aniž jsem stihla cokoliv jiného říct, Atimu se vydal ode mě pryč. A! Já věděla, že ho začnu nudit dříve, než si to sám uvědomí. Posadila jsem se na zadek a přitom pozorovala ten jeho, jak je v rytmu chůze houpe. Zadek má fakt perfektní. Mlaskla jsem si pro sebe a přitom pozorovala mladého, svalnatého vlka, který se mi ztrácel z dohledu.
Začala jsem se rozhlížet kolem sebe. A co budu dělat teď? Zadívala jsem se na své drápky a dívala jsem se na ně tak dlouho a intenzivně, že mě z toho všeho probudil až hlas Atima. Cukla jsem sebou. "Co se děje?" Vyjekla jsem trošku nervózně a přitom si všimla srny. Tlama se mi otevřela dokořán. Zírala jsem na něho jako blázen. "To si jako můžu vzít?" Nečekala jsem na potvrzující slova, byla jsem jedna z rodu šelem. Okamžitě jsem se vrhla na zadní nožku srny. Pěkně masitou nožku. Maso jsem trhala jako o život. Všechno to kolem mě mlaskalo, stříkalo a lítalo. Krev jsem měla snad i na ocasu. "Vlčí Bože! Atimu!" Hlesla jsem s plnou tlamou a dívala se na něj. Přitom jsem si všimla něčeho neobvyklého v jeho oušku. Postavila jsem se a s kapající krví od tlamy k němu přišla téměř na dotek. "Atimu co to máš v soušku za super věcičku?" Nejspíše jsem ho i trošku poplivala, huba byla plná žrádla. Chvíli jsem věc pozorovala velice z blízka, poté jsem se vrátila k srně a udělala místo i pro Atima, jakožto lovce zvěře.

Ani netušíš, jak ráda tě vidím vlku! Štěkla na něho moje mysl a já přitom měla neustále ten samý tupý výraz čirého bláznovství. Co Atimu možná neměl dělat bylo to, že mi sdělil, že mou maličkost a to doopravdy maličkost, vidí rád. Vyznělo to, jako by to říkal přímo ze srdce. A to mě tak neskutečně nabudilo, že jsem vyskočila a předními tlapkami mu padla kolem krku. Zaklesla jsem se do něj a opřela svou muší váhu na jeho krk. Přitom jsem hlavu zabořila do jeho srsti na krku a vdechla jeho nádhernou čistou vůni, jako kdyby se právě teď vykoupal.
Jakmile jsem si začala uvědomovat svůj čin, povolila jsem sevření a ve znamení přátelského gesta se na něho usmála od ucha k uchu. "Tohle mi tak dlouho nikdo neřekl." Vyplázla jsem na něho hravě jazyk. Byl to možná pro mě něco více než přítel. Byl jedním z mála vlků, kteří mě dokázali snášet a přitom mě snad i rádi znovu viděli opravdu jen málokteří vlci!
Tváříc se jako by se právě nic nestalo, jsem se zaposlouchala do jeho hlasu, který byl tak příjemným uklidňujícím hlasem, že jsem se znovu v poklidu posadila. Zhluboka jsem se nadechla, když mi šedivý vlček oznámil, že mi může dělat společnost. "To budu nesmírně ráda. Jak tě začnu nudit klidně odejdi, ale nemluvila jsem s vlkem dobrých pár měsíců." Tím jsem mu naznačila, že budu ráda za jakoukoliv vteřinu, kterou mi věnuje. Byla jsem nesmírně spokojená, že zde se mnou někdo je. Byl to nezvyk mít vedle sebe živou bytost, která si s vámi chce povídat.
Na okamžik jsem přestala dýchat a sledovala Atima, který na mě hravě mrkl, jako by se nic nedělo. Ale právě tohle hravé gesto ve mě vyvolávalo něco, co mě nutilo jej pozorovat ještě více. Snažila jsem se vnitřně uklidnit a zase začala dýchat.
Když mi sdělil, že u Vodopádů se zdržují někteří vlci, přikývla jsem a přitom si krátce oddechla. Jenže já ani jednoho vlka neznala. Bylo by fajn zase někoho poznat, teď jsem ale chtěla vytěžit z toho, že je se mnou známý vlk. Přeci jen si dobře pamatuji na hrátky s Indil. Ach Indil, kde je Indil?
Atimovi se dařilo skvěle. Vlastně to byla zbytečná otázka. Srst měl tak nádherně lesklou, že bylo znát, jak se mu daří v této oblasti. Tělo nádherně zakulacené od svalstva, takže vypadal jako pořádný kus vlka. Mlsně jsem se nad tímto pomyšlením olízla, aniž bych si to uvědomovala. Jakmile ke mně udělal o krůček blíže, vykulila jsem na něj oči, jako bych se snad bála jeho přítomnosti. Přitom jsem se nemohla nabažit jeho přítomnosti a toho, že je čím dál tím blíže.
Když přišla otázka na mě, sklopila jsem na okamžik zrak o uši. Postavila jsem se k němu zboku, aby viděl vystouplá a nechutná žebra. "Přežívám Atimu." Sklesle jsem se posadila zase zpátky. "Vlastně nevím, co mě zabíjí více, jestli samota a stesk po kontaktu s vlky, nebo to že mám tím vším zaslepenou mysl a mám hlad, který přehlížím."
Nechtěla jsem se držet jenom sebe, a proto jsem se raději hned orientačně zeptala na další vlky. "Indil, Indil tady není? Pamatuješ u Vodopádů?“ Zvedla jsem ouška a přitom se na něho hřejivě usmála. Pro mě to byly jedny z dnů, na které bych nikdy nechtěla zapomenout.

// Ozdoba co Atimu má je zahrána? :)

Panika! Problesklo mi toto slovo hlavou, jako bych se obávala, co nastane. Chtěla jsem tak moc společnost, až jsem se bála toho, že nikoho nenajdu. Že pach Atima je sice silný, ale už je dávno pryč mimo les. Uslyšela jsem krátkou odpověď na to, že je zde přítomen vlk. Srdce se mi tak rozbušilo, že jsem od radosti nevěděla co dřív. A tak jsem běžela hlasu naproti, abych u něj byla co nejdříve. Abych konečně po milionech let samoty viděla živou duši.
Běhala jsem ze strany na stranu a přitom měla pocit, jako by si se mnou hrál na schovávanou. Nebo já nevědomky s ním? Těžko říct, mé smysly nebyly právě nijak funkční a tak jsem se nesoustředila tak, jak bych asi měla.
Přeci jen se nám podařilo se najít. Statný vlk mi zatarasil cestu mezi dvěma stromy, kudy jsem chtěla utíkat. Na poslední chvíli jsem jej zaregistrovala a začala brzdit své tělo. Zastavila jsem se téměř centimetr od něho. Zůstala jsem zírat do jeho očí. Rudé, až mě z nich pálilo uvnitř těla. Zamrkala jsem a udělala pár kroků zpět, abych mu nebrala jeho osobní prostor, i když já bych v něm ráda zůstala. Tohle byl živáček za posledních několik měsíců. Naše oči se na okamžik střetly a zůstaly tak v sobě zakleslé. Jemně se mi pootevřela tlama. Následně však Atimu přerušil kontakt.
"A-Atimu." Vybleptla jsem ze sebe, přitom z mého těla číšila radost. Chtěla bych ho obejmout, ale to by se neslušelo. Vrtěla jsem ocasem zběsile ze strany na stranu. V mých krátkých představách, jsem se viděla, jak ho křečovitě držím za hlavu a nechci ho pustit. Přitom když jsem se vrátila do reality, stála jsem stále naproti němu s téměř ukrouceným ocasem. Páni, tak dlouho jsem byla sama, že ani nevím co vlastně říct.
"Strašně dlouho jsem byla sama Atimu. Jak se ti daří? Proč je tady tak mrtvo?" Zeptala jsem se hned na několik otázek vlčka, který mohl přijít o pár minut dříve než já a mohl toho tedy vědět tolik co já. Snažila jsem se posadit, ale moc mi to nešlo. Byla jsem stále v křeči z toho všeho. Chtěla jsem se chovat, tak jak je dáno, ale jestli je tohle to správné chování, kdo ví. Usmívala jsem se na něj a vnitřně se radovala, že někoho konečně vidím. Ve slabé chvilce jsem si i poskočila.

// Řeka

Tlapka sem, tlapka tam. Tlapka sem, tlapka tam. Tlapka sem, tlapka tam. Má mysl možná byla poblázněná z toho, že jsem byla dlouho sama. Cupitání od řeky bylo snad ještě horší. Les vypadal opuštěn, život z něj nikterak nečíšil a já si říkala, jestli tohle má vůbec smysl. Dlouze jsem uvažovala, zdali les vůbec znovu navštívit. Mělo to pro mě nějaký smysl? Pokud je les opuštěný tak jak se tváří, tak opravdu nemá. Na druhou stranu to mohla být smečková síla. Udržovat v lese řád a ticho. Nečekala jsem, že by smečka mohla mít smečkovou magii tak silnou, aby zvenčí vypadal les opuštěně. Za zkoušku to stojí. Přinejhorším půjdu dál. Alespoň v lese po dlouhé době zanechám svůj pach.
Docela by mě zajímalo, kde skončil můj otec. Při této myšlence jsem se téměř zastavila. Naposledy naše setkání nedopadlo moc dobře. U mé uštěpačnosti jsem dostala jednu výchovnou a přitom byla obdarována zjizveným vzhledem. Navíc se ten starý morous pěkně pronesl, když mě vláčel na svých bedrech. Jen mu to patřilo! Nic víc! Ujistila jsem se v mysli.
Tlapka sem, tlapka tam. Tlapka sem, tlapka tam. Tlapka sem, tlapka tam. Znělo mi znovu hlavou a to jsem už překračovala hranice.
Jako první co jsem ucítila ve svém čenichu byl pach Atima. A řekla bych, že docela čerstvý! "!A-T-I-M-U!" Řekla jsem docela nahlas a přitom se rozhlížela kolem sebe. To že jeho pach visel ve vzduchu neznamenalo, že tady musí být. Mohl pokračovat dál, co by taky jinak sám dělal. Cítila jsem pouze jeho pach, nic víc. Jako by tu nikdo jiný kromě něj nezbyl.
Zběsile jsem začala běhat po lese. Byla jsem tak rozrušená z přítomnosti dalšího vlka, že jsem nebyla absolutně schopná poslechnout svůj čenich, který by mě k němu dovedl. Chvíli jsem běžela na západ, o pár vteřin na východ a takhle se to neustále střídalo. Hledala jsem ho hlavně očima, když byl právě teď čenich mimo funkční provoz.

// Sic jsem s Lucy přišla, ale pokud máš s Atimem jiné plány klidně pokračuj. Kdybys náhodou chtěla hru, jsem v tomhle pomalejší, hodně času trávím mimo. :)

Probudila jsem se z dlouhého spánku. Ani nevím, jak dlouho jsem mohla spát, ale nejspíše dlouho. "Takeru?" Zeptala jsem se při probuzení. Měla jsem pocit, že je někde u mě. Ale to byl asi jenom sen. Zaostřila jsem oči a v dáli viděla odlétat krkavce. Zpropadený brachu! Vzal jsi mi Takera! Naštvaně jsem pleskla tlapkou o zem a přitom se opřela tak, abych mohla vstát.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Jako obvykle a již dlouhou dobu, jsem byla sama. Ach samoto. Povzdechla jsem si. Jak já nesnášela samotu. Našla jsem si smečku a přitom se nacházela kousek od lesa. A přeci jen jsem se stále cítila sama. Samoto samoto. Co já jen mám dělat? Pachy byly dávno pryč. Tak moc jsem si přála setkat se zase s někým živým. K čemu smečka, když jsem stále sama? Povzdechla jsem si a protáhla se.
Rozhodla jsem se, že se nejspíše vrátím do lesa, i když jsem moc dobře věděla, že to bude to poslední místo, kde bych někoho mohla potkat. Doufala jsem v to, že tam bude nějaký člen. Indil a Atimu! Atimu mi chyběl opravdu hodně. Byl to takový ten tip vlka, který byl pozorný, naslouchal a přitom dokázal být galantní. Jak mi chybíte přátelé. Zvedla jsem se a pomalými krůčky se začala přemisťovat k mé smečce. Neboli k smečkovému lesu, domovu, prostoru, kde by snad mohli být konečně nějaký vlci. Ale už takto z dáli, se mi zdál les velice poklidný a tichý. Jako by tam snad ani nikdo nebyl, anebo jako by snad vlci spali nekonečným spánkem.

//Smrkový les

// VVJ

Ten čas tak zatraceně rychle letí. Posteskla jsem si a přitom si šlapala cestičku k řece. Už je tomu dávno, co jsem viděla svého havrana. Neskutečně mi chyběl. Ten vlk mi udělal v srdci obrovskou díru a ta se zvětšovala tím, že jsem ho nemohla vidět. Jako by se mi dýka obracela v srdci. Tak moc mě bolely vzpomínky na dny strávené s tímto vlkem. Ublížil jsi mi víc, než sis sám myslel. Posmutněle jsem pokračovala v cestě a šla spíše jako tělo. Pouhá schránka. Mé myšlenky se upíraly na něco zcela jiného. Chyběl mi nějaký dotek, slůvko či cokoliv. Hrozně dlouho jsem byla o samotě. Hrozně dlouho jsem nikoho neviděla, necítila a neslyšela. Jaký paradox to pro mě zase byl. Já takový společenský tvor a trávím všechen svůj čas sama se sebou. Já, která mohla být už dávno na vysokém postavení. Ach, co se to semnou jenom děje. Krutý svět! Nechci do něj patřit. Kdo ví, kde skončil i můj otec.
Pozvedla jsem hlavu a pohledem prozkoumávala okolí. Dorazila jsem k řece. Rozhodla jsem se jít podél břehu a třeba dojít do lesa. Do smečkového lesa. Netušila jsem, že i když jsem ve smečce, bude mi společnost tak moc chybět. Je to pro mě vůbec správná smečka? Možná jsem zvolila špatně. Možná jsem si vybrala smečku, která má členy spíše tuláky a nedrží až tak při sobě, jak jsem byla doposud zvyklá.
Kdyby se mi podařilo ulovit rybu, bylo by to více než fajn. A tak jsem svůj krok namířila přímo k vodě. Sklonila jsem se nad hladinu. Bylo mi více než jasné, že moc ryb ve vodě nebude. Voda bude chladná až nepříjemně mrazivá. Vodu jsem milovala, ale pouze v létě, kdy bylo takové teplo, že bych v ní vydržela hodiny. Tohle bylo ale chladivé cosi, co mě ohrožovalo na životě, pokud v ní budu dlouho a celá.
Pomalým tempem jsem přemístila tlapky do vody. Brr. Cítila jsem, jak se mi ježí chloupky po celém těle. Nedalo se nic dělat, hlad byl hlad a já se chtěla najíst. Hlavně jsem to potřebovala. Mé tělo bylo znovu zubožené. Ono vlastně tak vypadalo od mého narození. Jestli do sebe něco nedostanu, tuhle zimu nepřežiju.
Sklonila jsem hlavu a bedlivě vyčkávala na nějaký kontakt z vody. Až něco třeba vyskočí, nebo cosi, cokoliv. Musela jsem čekat na podvodní pohyb, chtěla jsem přežít a mým úkolem bylo, ulovit cokoliv, co se dá pozřít a mě to dodá energii.

// Probuzení ze zimního předčasného spánku

Nejspíše jsem u velkého vlčího pěkně tvrdě usnula. Probudila jsem se a kolem mě bylo spousta sněhových návalů. Nechápavě jsem se rozhlížela kolem sebe. To snad není možné! Prospala jsem snad celý podzim a probudila se až v zimě? Bylo to neuvěřitelné, ale nejspíše jsem vážně prodělala nějaký podzimní spánek. Asi proto, abych se na zimu opravdu připravila.
Vyklubala jsem se ze schouleného klubíčka a pořádně se protáhla. Snad každičká kost v těle mi pořádně prokřupala. Navíc jsem měla neuvěřitelný hlad, jako bych opravdu roky a roky nežrala. Postavila jsem se na tlapky a přitom se ještě jednou rozhlédla kolem sebe, abych si uvědomila, kde že to vlastně jsem.
Pohled jsem sklopila na své tlapky. Nezdálo se mi to! Nadšeně se mi rozbušilo srdce, jako by doposud neudělalo ani jeden ťuk. Krásná věc na mé tlapce v podobě omotaného šátečku či liány byla na místě. Spokojeně jsem si olízla čenich a radostně vykročila. Ale kam vlastně chci jít? Chtěla jsem lovit, ale na zajíce nebo něco podobného jsem neměla ani pomyšlení. Proto jsem se rozhodla pro řeku, u které si budu moci chytit nějakou tu rybinu. A když se zadaří, chytím ryb více. Docela jsem se těšila, až budu mít ledovou rybičku v bříšku. Krev by mě sice zahřála asi více, ale to pro mě teď opravdu nebylo.
Rozklusala jsem se k řece a tak nějak zapomněla na to, že je vlastně sníh.

// Řeka Mahtaë

// Z. G

Odporní, odporní pavouci a všechna tahle havěť! Neměla jsem je vůbec v lásce. Kam se poděli všichni vlci? Bylo až divné, že Galtavar byl skoro bez vlka. Měla jsem z toho všeho prapodivné tušení, že ani u jezera nebude moc vlků. Kdo ví, jestli alespoň jeden. Chtěla jsem si najít nějaké přátelé, ale kde? Ve smečkovém lese nikdo nebyl, na Galtavaru nikdo nebyl, tak kde safra ti vlci jsou? Zlostně jsem dupla tlapičkou do země a přitom ta se mi zabořila do půdy. Protočila jsem panenky. Východní Galtavar je prolezlý krtky, cožpak už se dostali i na západní? Když jsem se snažila tlapičku vytáhnout, jaksi to krapet vázlo. Tahala jsem svou tlapku jako řepu, až když už se mi podařilo jí konečně ze spárů půdy vyrvat, skutálela jsem se pár kotrmelců vzad. "Jauvajsky!" Bouchla jsem se přitom do hlavy nějaký kámen.
Jezero jsem měla na dosah a já přitom prováděla takové ptákoviny ještě na Galtavaru. Když jsem se ale postavila na tlapky, něco bylo jiné. Něco mě jemně tisklo na levé tlapce. Jestli je to krtek, opravdu ho sežeru! Nebo mu ukousnu hlavu! Zlostně jsem se po tlapce ohlédla. Místo abych byla dál naštvaná, zůstala jsem na tlapce viset očima. S pootevřenou tlamičkou jsem zvedla přední tlapku. Co to je? Co to je? Začala jsem obíhat dokolečka dokola. Na tlapce mi něco zůstalo a já vůbec netušila co to je.
Třepala jsem tlapičkou a tu zelenou věc chtěla sundat. Jenže pak mě to trklo. Počkat! Vždyť já si to můžu nechat. Je to příjemné a navíc to bude pěkná ozdoba mého nádherného těla!
Což byl více než geniální západ! Mohla jsem si nechat něco, co jsem vlastně našla omylem. Liána? Šáteček? Kdo ví, mělo to nádhernou zelenou barvu a mě se to více než líbilo. Chci to mít už navždy! Zajíkla jsem se a již opravdu pelášila k jezeru, abych si ošplíchala obličej a tím také zjistila, zdali se mi to všechno jen nezdá. Páni, páni, páni!