Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Mušličková pláž

Opouštěla jsem mušličkovou pláň a to bez mušličky. Smutně jsem sklopila zrak. Tak moc jsem chtěla mušličku. Alespoň jednu mušli. Jednu hloupou mušli jsem chtěl mít u sebe, nebo na sobě. A to více líbivá bych byla, kdybych měla takovou mušličku.Přecházela jsem pomalu ale jistě na středozemní pláň. Šlo to poznat jednoduše. Nikde nic nebylo. Což o to, když tu nic není, není co ztratit. O to více jsem se ale na takových pláních bála. Bylo to takové to místo, kde nic není a když narazíte na zlého vlka, sežere vás a je po vás! Pro jistotu jsem se rozhlížela kolem sebe do všech směrů. A kde nic tu nic, zakopla jsem o obrovský balvan. Sakrblé! Kousla jsem se přitom do jazyka. Ach ouvej! Vyplivla jsem z huby krev. A to mě trošku děsilo. Přesto jsem chtěla pokračovat dál. Neměl jsem co stratit. kdybych alespoň byla u moře, mohla bych si jazyk vyčistit solí. Bohužel, už jsem byla až moc daleko. Musela jsem tedy držet směr. Ani nevím kam mě to táhlo. V tom jsem si vzpomněla. Atimu! Já toho chudáka nechala v lese samotného! Doufala jsem, že se k němu co nejdříve vrátím. Les už byl tak opuštěný, nemohla jsem se až tak loudat.Téměř jsem zastavila na místě. Snad jeden jediný křak, který zde je jsem spatřila. A co to v něm nevidím! Liška! Zpropadená liška! Blesklo mi hlavou. Šlo jí vidět, jelikož keře neměly listí. A dokonce tam cosi žrala. Asi ušáka či co. Rozběhla jsem se k ní. Byla jsem pro ní škodnou, mohla jsem jí vyhnat a sežrat to co tam nechá. Liška začala vrčet. To já jí oplatila a naježila srst. Skočila jsem za ní do keře. Začaly lítat chlupy. Liška opustila keř s polovinou ušáka. Tu druhou jsem urvala já. Ha a máš to! Vylezla jsem z křoví. To teď vypadalo jako by jej napadlo stádo prasat. Ouch. Kdybych mohla, omluvila bych se keři. Byl celý rozlámaný a křivý. Pustila jsem se do zbytku zajíce. Nebyl nic moc. Byl malý, vyhublý a nakonec mi byli líto lišky, že jsem jí ho ještě k tomu všemu ukradla. Ale ona je mrštnější než já. Uloví si něco jiného. Nechala jsem lišku liškou a vydala se dál. Možná je ona strůjcem toho všeho. Možná jsem jí viděla u řeky a možná právě za ní se ženu jako blázen. Ohrnula jsem nos. Tohle by mě tedy nenapadlo, že budu až tak naivní a myslet si, že jsem objevila něco nového. Když přitom to asi byla celou dobu liška. Čekalo mě další dobrodružství. Musela jsem prostě dál!

// Řeka Middiam

// Přímořská pláně

Dostala jsem se na konec přímořských plání. Těšila jsem se jako malé vlče na mušličky. Pláň končila a s ní ubyvalo i květin. Ach, taková škoda. Sice byly květiny zmrzlé, ale bylo mi jich hrozně líto. Možná právě proto, že jsem měla magii země. Ovládala jsem jí a byla s ní tak trošku ve spojení. Přírodo. Jak mohla takhle ubližovat květinám, stromům a tomu všemu. Jenže, pod tím sněhem možná vše odpočívá. Kdo ví, třeba to je uděláno dobře. Blesklo mi hlavou a já se rozklusala dál. Páni, a co takový Takeru? Vzpomenula jsem si na svého dávného přítele. Ten už nejspíše není mezi námi. A pokud ano, tak není vůbec na území této půdy. Chlapče, kde je ti konec? Tak jsem měla ráda toho vlka, že mi bylo toho všeho líto. Toho že jsem ztratila dávného přítele, toho že jsem ztratila ochránce.Mušličková pláň byla celá posetá sněhem. Pouze u moře, kde se pláň napojovala na moře, byl zase sníh pryč. Sůl a slaná voda jej rozežraly.Uviděla jsem jednu malou mušličku v zamrznutém písku. A ty jsi má! Zakvílela jsem. Snažila jsem se tlapkou vydlubnout mušličku. Nešlo to. A tak jsem to zkoušela zuby. Nic? Naštvaně jsem rýpala do zamrzlého písku. Ach né. Ono to nejde. A tak jsem se naštvala a mušličku nechala na pokoji. Rozhlédla jsem se po okolí. Uviděla jsem pár keřů. Malých keřů, které neměly ani jeden lísteček. Hm. Za to byly přikryté peřinou zimy.Uviděla jsem další mušličku, hned opodál ode mě. Ta bude má! Vyskočila jsem a rozběhla se za ní. Opětně jsem začala mušličku dolovat tlapkou. Jenže, ono to zase nešlo. A tak jsem použila zuby. Začalo to skřípat. Au! Vykašlala jsem se na mušličky. Nechám je tady. No co. Rozběhla jsem se. Kašlu na mušličky. Najdu si něco lepšího. Míjela jsem zrovna jeden keřík. Na okamžik jsem se zastavila. Našla jsem na něm přimrznutého nějakého plže, nebo co to bylo. Asi se nestihl schovat. Chudák. Nebyl čas, ztrácet čas. Hledala jsem něco, co mě opravdu zaujme a tak jsem musela pokračovat dál. Mušličková plž byla skvostná. Málo kdo asi věděl, tak je tohle místo kouzelné. A dle mého, to málo kdo i ocenil. Bohužel, jsem se nemohla déle zdržet. Nějak jsem se chtěla vrátit zase k vlkům, aby tam nebyla Jenna samotná. A proto jsem se vydala dál. Věděla jsem, že středozemní pláň mě přivítá s otevřenou náručí.

// Středozemní pláň

// Medvědí řeka

Rozhodla jsem se, že se přesunu někam jinam. Někam kde budu sama. A tak jsem se s noblesou rozloučila a odpojila se od početné skupinky. Bylo mi sice líto, že se musím rozloučit i s Jennou, ale co se dalo dělat. Prostě jsem chtěla někam pryč. Doufala jsem, že tu vlčici zase jednou potkám. A třeba hned, co prošmejdím nějaká ta území. Ono je docela těžké jen tak odejít, navíc když je ta vlčice celkem v pohodě.Rozklusala jsem se. Zrovna jsem přecházela na území, které se nazývalo Přímořskými pláněmi. Na pláních jsem nebyla teda pěkně dlouho. Nevěděla jsem, co od tohohle území ještě očekávat. Celkově u moře či dokonce mušličkové pláni, jsem nebyla ani nepamatuji. Začala jsem lemovat moře. Přišla jsem k němu blíže a přičichla si. Pěkně smrdí. Pomyslela jsem si a hned na to přišla ještě blíže. Na okrajích se dělaly malé krůpěje. Asi to chtělo zamrznout, ale jelikož bylo moře slané, nemohlo to zamrznout. A tak mi nezbývalo nic jiného, než se vydat dál. Těšila jsem se, že zase potkám někdy Jennu. Měla jsem z té vlčice fakt dobrý pocit. Těšila jsem se z její přítomnosti, i když z prvu to vypadalo, že si sežereme zadnice. Nakonec se vše v dobré obrátilo. Když jsem se nevědomky vzdalovala od břehu, viděla jsem více a více zmrzlých květin. Těžko říct, jak to ty květiny dělají, ale hrozně se mi líbilo, jak příroda funguje. Květiny, které nyní zmrznou, jsou zase na jaře krásné, rozkvetlé a plné barev. Řekni přírodo, jen řekni, jak to děláš? Zamručela jsem si v duchu. Pláně byly tak nádherné, škoda toho, že zde nebylo více stromů a více věcí, za které by se vlk schoval. Mohla by zde být klidně smečka. Jenže tohle nebylo prostředí pro smečku. Tohle nebylo prostředí pro život. A tak jsem se pouze rozhlížela a pochodovala dál. Věděla jsem, že kdesi v dáli je mušličková pláž. A já si chtěla nějakou tu mušličku odnést, když už jsem zde byla. Ne nadarmo bych si jí odnesla. Dala bych si jí nejspíše do srsti, někam jako ozdobu. Byla bych krásnou paní. Představte si mě! Měla jsem vidinu, jak běžím celá omušličkovaná. Ach, to je krása. Utíkala jsem co mi tlapky stačily. Přitom mi srdíčko bušilo jako o život. Chtělo mi snad z těla vyskočit. ven. No počkej zrzku, až se vrátím. Natřu ti to tak, že jsi to v životě neviděl. Usmívala jsem se a přitom myslela na Jennu, jak je tam chudák sama.

// Mušličková pláž

Jenna mě označila vlčetem. Cože! Já nejsem žádné vlče. Koukla jsem na ní po očku. Jak mě takovou dospělou vlčici, mohla označit vlčetem. Trošku se mě to dotklo, né že ne. Vlčata byla jiná, bez rozumu a já jej přeci měla tak o co vlastně jde. Nechala jsem to být. Nechtěla jsem se v tom nimrat. Prostě to byla věc, kterou jsem nechtěla tady řešit, před těmi mamlasy. Nebo teda hlavně tím jedním. Napůl zrzoňěm. Ty máš teda ránu. I mé nikdo se celé chcichotalo.
"S tebou jak by smet, zrzku." Prsla jsem na něj a přitom se zatvářila dosti znechuceně. Jako bych viděla něco hodně odporného, smradlavého, no prostě nějaký ten hnus. A řesně tak jsem chtěla, aby to i vypadalo. Mezitím mě oslovil druhý vlk. Přesunula jsem zvědavý pohled na něj. Jestli je tady s takovým blbem, asi taky nebude moc chytrý. Jenže to co oni ztratili na rozumu, jsem získala já. "Ano, jsem Lucy. Jsem dcerou nejznámnějšího alfa páru, který kdy existoval." Ohrnula jsem čumák směrem nahoru. Dělala jsem nafrňěnou (// nespojujte si to s tou stupidito písní :D). Když se ozval zase ten poloviční, tak trošku ošklivý zrzek, přesunula jsem k němu jen uši. "Promiň, ale ve frontě na rozum jsi asi zapomněl stát. Proto mě obdarovali dvakrát tolik." Podívala jsem se na vlka, který se mi představil jako Smyrill. "Ahoj Smyrille." Začala jsem se chovat jako pořádná dámička. Mé ouška uslyšely kdesi njaký šum. Co to bylo? Zastříhala jsem ouškama a přitom se otočila daným směrem. Možná nějaký zbloudilý bobr. Otočila jsem se zády k vlkům. "Hned jsem tu." Špitla jsem k Jenně a rozešla se pomaloučku za zvukem. Docela mě zajímalo, co to tam je. Co to tam dělá takový bordel. Ho, ho, ho! Pískla jsem v duchu a upalovala za zvukem. Skočila jsem do křoví. Podklouzlo mi to a tak jsem se zkutálela kamsi, někam pryč jednoduše. Oklepala jsem se a viděla, jak cosi malého utíká směrem k pláním. Postavila jsem se a začala utíkat také. Nechtěla jsem čekat a nebo se jen domnívat, co by to vlastně mohlo být. Honem, bude to moje a sežeru to! Rychle za tím? Muselo to být jednoduše moje. Tak moc jsem se těšila, až se zase zakousnu do něčeho teplého. Navíc mi nějak dobře trávilo. Bobra, kterého jsem sežrala od vlčice, jsem už dávno sežrala. A tak jsem byla opravdu hodně odhodlaná, něco ulovit!

// Přímořské pláně

// Omlouvám se odpojuji se k vůli úkolu, já se vrátím :D

// Lolz, ta hlava tam sedí jako ulítá :D
Edit: Aha píšu za Lucy :D

// Bobří ostrov

Přestala jsem se smát, když mě Jenna popíchla. Asi měla pravdu. Jednala jsem trošku bezhlavě. Udělala jsem vlčecí oči na omluvu. Má pravdu, z lesa jsem taky vypálila jako torpédo a zahučela do vody. Neubrzdila jsem to. Postavila jsem se a zařadila se. Ťapkaly jsme si to, když mi Jenna konečně odpověděla na smečku. S tím, že alfa se jim asi stratila. My v lese nemáme žádné vlky. Je tam teď jeden a to je Atimu.
"V naší smečce jsou nezvěstní snad všichni vlci. Zůstala jsem v lese s jedním vlkem." Dodala jsem a stále doufala, že se vydali jen někam daleko na lov a že přinesou slona,když jsou takovou dobu pryč. Nechtěla jsem si připustit, že by je někdo mohl sežrat. Celou smečku! Ale s naší smečkou to nevypadalo dobře. A co víc, hledat nový domov by se mi vážně nechtělo. Už zase. Protočila jsem oči, jak byl ten život divný.
Dostaly jsme se do přítomnosti dvou vlků. Na okamžik jsem zpozorněla. Prohlédla jsem si oba dva, zatím co Jenna tomu jednomu vpálila mokrý sníh přímo do tlamy. Začala jsem se smát tak hlasitě a škodolibě, že mě to samotnou zarazilo. "Ha! To se ti povedlo!" Můj smích se nesl okolím. Nemohla jsem přestat. Bylo to prostě k zbláznění.
Když se vlk vyklubal z pod sněhu, protočila jsem oči. Jeho slova byla slizká a nepříjemná. Podívala jsem se na něho otráveně. Jsi mistr hloupých vtipů? "Nic moc vtipného to nebylo." Utrousila jsem s otráveným pohledem se přesunula k druhému vlkovi a prohlížela si ho.

//Edit Jenna: Odpíšem niekedy po 12, doobeda si musím niečo zariadiť

// Určitě, jen si to upravíme v postech :)

Launee se od nás velice rychle odpojila. Otevřela jsem tlamu dokořán a zírala za ní. Nechala mě tady napospas sežrat vlčici a umrznout! Otočila jsem se na Jennu. Tak a teď mě můžeš sežrat. Ohrnula jsem tlamu, aby zůstala na svém místě a nesežrala mě. "No dovol, kdo tady smrdí jako zdechlina! Čuchni si k sobě, taky nevoníš po fialkách." Ohrnula jsem tlamu. Já nesmrdím jako. Čuchla jsem si k sobě. Možná trošku ano, vždy když se mi namočil kožich, jsem trošku smrděla. Hm, ale nic hrozného a vůbec jako zdechlina.
Vlčice mě vybídla, zdali se pohneme, nebo si necháme umrznout zadky. "Ptala jsem se, jestli patříš do nějaké smečky." Zadívala jsem se na ní zvědavě. Dost mě zajímalo, jestli na to jak je malá a drobná je tulačkou. Já bych to už déle beze smečky nezvládla. A navíc, teď jsem byla zase jako na začátku. Kruci.
"Pojďme." Postavila jsem se. Věděla jsem, že chůze nás zahřeje. Vydala jsem se za Jennou, ta mě totiž chtěla naučit přebrodit řeku, bez zbytečného klouzání.
Vydala jsem se za ní trošku těžkopádně. Dupala jsem jako slon. Tlapky jsem měla tak zmrzlé, že jsem v nich neměla cit. Nedokázala jsem je ovládat natolik, aby tiše našlapovaly. Tak jako to dělala Jenna.
Držela jsem se za ní. Sice jsem se snažila jí napodobit ve všem, ale dupot mě trošku prozrazoval.
"Vidíš?!" Vyjíkla jsem, když se jí tlapky probořily. Stihla je vyprostit. Zatím co bobři se začali zajímat o to, kdo to tady huláká."Wíííí." Pištěla jsem a rozběhla se jako slůně. Proběhla jsem přes hráz tak rychle, že jsem na konci narazila do Jenniného zadku. Odrazila jsem se a spadla pro změnu na ten svůj zadek. Zazubila jsem se na ní a rozesmála se. "Viděla jsi to?" Smála jsem se. Bobři místo toho, aby se uklidnili byli více zuřiví. "Rychle pryč!" Ohlédla jsem se na ně a začala tlačit do Jenny, aby přidala do kroku.

//Medvědí řeka

// Nevěděla jsem že už píšeš :D v tom případě beru zpět :)

Edit: Dobře, post upraven a nový napsán :)

// Upravuji post a taky se odpojím na další hru pokud nevadí :)

Bobr, co je to vůbec za zvíře? Vlastně jsem věděla, co je to za zvíře. Jetě před krátkou chvíli jsem se jim cpala. Začínalo mi být dobře. Kožich se teplem alespoň z poloviny prosušil. Navíc mě zevnitř hřálo teplé papání. Neměla jsem si na co stěžovat. "Vskutku chutné." Dodala jsem k vlčici a pozorovala zbytek mrtvoly. Bylo to zvláštní. Velký zadek. Fakt velký zadek, zakový jsem ani u vlka snad neviděla. Zbytek těla drobnější, malá hlavička, za tov ní mega zuby. Kdyby mě tohle kouslo, ukousne mi to nohu. A pak něco jako divný plavatý ocas. Velký ocas. Hm.
Zvedla jsem pohled k Jenne. "Můj otec je statný hnědý vlk. Tlapy zjizvené od bojů. A navíc, alfa všech alf!" Štěkla jsem hrdě. Vlastně byl. Prolétlo mi hlavou. To už jsem ale říkat nemusela. Ani jsem nevěděla, kde se teď vůbec toulá.
"Kdybys nebyla tak tvrdohlavá, mohla jsi se hřát společně semnou u Launee. A kdybys nezačala tak panikařit, mohly jsme se zahřát o sebe!" Ohradila jsem se na její slova. Launee nám oběma poskytla útočiště z jejího kožichu. To že ta malá nebyla schopna toho využít, už byl její problém. I když do té šlamastiky jsem jí dostala já.
Nastražila jsem uši, když se Jenna poprvé snad, zeptala normálně Launee na otázku. Chtěla jsem se dozvědět něco více o smečkách, jelikož mě co nevidět asi opravdu čekalo hledat si nový domov.
Navíc jí alfa dala nějaký speciální úkol. "A to co je za smečku, že vymýšlejí takové blbosti? To je smečka s obrovským počtem vlků, že se takto baví?" Napadlo mě. Smečky s menšími počty vlků snad nikdy nevymýšlely takové zbytečnosti. Prostě se zeptaly a bylo. Podívala jsem se na Jennu. "A ty někam patříš?"

// V tu dobu už já dávno spím :D

Příchozí vlčice se nezdála až tak zlá. Dokonce se chovala přívětivě. Poskytla mi její huňatý ocas jako ohřev. To vážně? Vděčně jsem se podívala na vlčici. Neznala mě a přesto mi podala pomocnou tlapku. Přestala jsem se tolik klepat. Teplo od jejího těla a navíc pořádný huňatý ocas mě začínaly pěkně hřát. Vlčice nám dokonce nabídla nějaké divné zvíře. "Vážně?" Chytla jsem to neznámé zvíře do tlamy a začala jej trhat. Ještě teplá krev mě zahřála i zevnitř. Žrala jsem tuk a tučnější kusy masa, abych z toho získala co nejvíce. Libové maso mi teď bude celkem k ničemu. Mé tělo bylo více než vyhublé oproti tomu jejímu, krásně stavěnému. Nechala jsem snad polovinu toho zvířete. "Je to výborné, co to je?" A tlapkou jsem přesunula zvíře směrem k vlčici, která mi poskytla i jídlo. Bylo to jako sen. "Ahoj Launee." Pozdravila jsem jí zpět se zájmem. Moc s vlčicemi nevycházím, ale tahle vlčice bude možná něco jako Indil. Bude patřit k těm z mála, se kterými si rozumím.
Podívala jsem se zpět na rezavou. Její poznámka nebyla moc pěkná. Asi jsem si vybrala špatný kožich jako ohřívátko.
Rezatá na mě koukala a já se více přitiskla k Launee. Byla to cizí vlčice, ale cítila jsem z ní ochranu. Nebála jsem se být v její přítomnosti, dokonce až takové blízkosti. Šlo od ní tak příjemné teplo, že mi zubiska přestala drkotat. "Můj otec je velký pán, nemusím ti ho ani popisovat." Řekla jsem s ohrnutým nosem. Na svého otcejsem byla více než pyšná. Vůbec nevěděla kým si zahrává. Stačilo by ho jen zavolat. A ten by ti ukázal. Problém byl v tom, že jsem ho neměla jak zavolat.
"Život ve smečce neovlivníš. My stále doufáme v návrat." Bylo těžké vlčici vysvětlovat, jak to v našem lese je. Bohužel to s naší smečkou nevypadalo dobře. Mě se nikam jinam ale nechtělo.
Podívala jsem se na Launee. "Odkud přicházíš Launee?" Zeptala jsem se zdvořile. Byla jsem až moc blízko, ale to jsem neřešila. Mě začínalo být teplo. "Do řeky jsem spadla omylem. A vůbec, co máš s mým otcem neustále? Kdyby chtěl, sežral by tě jako jednohubku." Vyplázla jsem na ní drze jazyk a ušklíbla se.
Když se mi malá rezavá představila, uvědomila jsem si, že jsem zapochybila. Představila se mi jako Jenna. Kousek jsem povylezla z pod ocasu Launee. "Jenno nezlob se. Spadla jsem do řeky, která mě unášela... když jsem vylezla, byla mi taková zima, že jsem se zachumlala do prvního kožichu, co jsem viděla." Udělala jsem omluvné gesto. "Mrzí mě to. Byla jsem až moc v afektu. Když jsi ale stavbou těla podobná jako já, mohla bys to chápat." Vysvětlila jsem vlčici, jak to bylo. Nechtěla jsem, aby se na mě zbytečně zlobila. Přitulila jsem se k Launee. Bylo mi líto, že jsem jí namočila.

Zvekla jsem se, když vlčice zajíkla. Ale co mi zbývalo jiného, než to, že budu doufat v její ochotu pomoct malé a ubohé vlčici. Zmrzla bych! Řvala jsem ve své hlavy a utáhla smyčku z jejího ocasu. Místo toho ale vlčice vyskočila. Já zůstala zírat a ležet v chladném počasí a celá mokrá. Začala jsem se hlasitě smát, když se vlčice uděřila a následně začala sušit i svůj kožich. Dost jsem jí namočila. Polovinu vody co měl můj kožich, měl pro změnu ten její.
Posadila jsem se a zírala na ní. "Je mi hrozná zima." Klepala jsem se jako osyka. Vlčice si mě krátce prohlédla. Udělala jsem to samé. Vypadala jako malé vyhřívadlo. Do tohohle počasí akorát! Výškou jsme však byly zhruba stejné. Jen ona měla možná nějaké to kilo navíc oproti mě.
Vlčice ale nebyla z našeho setkání a vůbec z našeho spolu využívání jejího tepla nadšená. Nestačila jsem zareagovat, když mě chytla do zubisek za kůži a začala vláčet po zledovatělé zemi. Zůstala jsem nehybná, jelikož mě táhla jako malé vlče. Až tak to nebolelo. Spíše mě bolelo tělo od toho, jak mě vlekla. "Neblázni, vždyť se můžeme podělit o tvoje teplo." Vyjíkla jsem vysokým tonem.
V tom se k nám přidala další vlčice. Začala jsem vřískat jako malé vlče. Dost rozmazlené vlče. !Pomoc! Pomož mi prosím! Je to šílená vlčice. Chce mě sežrat!" V tom mě vlčice pustila a ještě si do mě kopla. "No dovol, ty nevíš kdo je můj otec!" Zavřískala jsem, že můj hlas byl spíše k smíchu, než aby naháněl strach.
V mžiku jsem se postavila a doskákala s druhé vlčici. Schovala jsem se za její zadek a vykukovala na červenou. "Mám smečku. Vlastně nemám... tedy mám, ale je v polorozpadlém stavu." Oznámila jsem jí a přitom se tulila k druhé vlčici. Byla mi hrozná zima. Celý kožich jsem měla k tomu všemu obalený od sněhu. Podívala jsem se na příchozí vlčici. "Jsem Lucy." Řekla jsem tiše, když jsem se jí lepila na tělo. Byla mnohem větší a silnější než já.

// Smrkový les přes řeku

Voda mě unášela. Já se topila a blekovala se zimou. Byla mi hrozná kosa. Narazila jsem i na několik kamenů. Dostala jsem pár facel od klacíků, které držel břeh. Cítila jsem se slabší a slabší. Dokud mě voda nevyplivla a to doslova na nějaký ostrůvek. Zachytila jsem se tlapkama a snažila se vytáhnout. "ÁÁÁÁ." Křikla jsem, když jsem se vytáhla na břeh, celá promrzlá a třásla jsem se. Uviděla jsem rezaté klubíčko, které bylo stočené a vypadalo jakožto teple. Hm, to vypadá dobře. Byla mi hrozná zima. Celá jsem se klepala. Přiskočila jsem ke klubíčku a zabalila se do něj. "Ahoj, nevadí?" Řekla jsem a přitom chytla ocas od vlčice a přikryla se jím. Celá jsem se klepala a doufala, že mi její kožich poskytne alespoň trošku teplo. Začínala jsem na okamžik cítit její teplé tělo a její kožich byl neskutečně příjemně hřejivý. " To je fajn, takhle když mě budeš hřát, budu za chvíli suchá." Vím, vypadalo to drze, ale co jsem měla dělat? Umrznout?

// Úkryt

Atimu poběž. Honem, pojď se podívat, jak to tady vypadá! Křičekla jsem za sebe, aby si pospíšil. Byla jsem nedočkavá, chtěla jsem vidět, jak to tady vypadá. A ejhle, venku bylo krásně. Sněžilo a les byl mírrně pokryt vrstvou sněhu. "Atimu." Vyjíkla jsem a přitom se rozběhla po lese. Byla jsem stále vlčetem. Těšila jsem se z toho, že můžu zase ven a že nenastal konec světa. Hrála jsem si ve sněhu, přitom jsem ho moc ráda neměla. Tu radost ve mě vyvoval onen důvod. Důvod, že nás příroda nezničila. Doběhla jsem k vodě. Řeka byla rozbouřená a divoká. Skočila jsem do jí, jelikož jsem nestihla ubrzdit to, jak jsem byla ve spěchu. Řeka mě strhla sebou a unášela me s sebou.

// Bobří ostrov, přes řeku