Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Protáhla jsem se. Konečně jsem se zase jednou pořádně vyspala. Olízla jsem si čumák a přitom se rozhlédla kolem sebe. Neudivovalo mě, že tady není skoro žádný vlk. Byla jsem tak rozlámaná, kdo ví jak dlouho jsem spala v takové blbé pozici. Mám hrozný hlad. Pach smečky, ze mě doslova a úplně již vyprchal. Zase je ze mě bezdomovec. Protočila jsem panenky. Jaký smysl má vůbec smečka, když stejně zase není a rozpadne se? Uteče? Zanikne?Byla jsem naštvaná a zklamaná zároveň. Tohle mi opravdu vadilo. Nevěděla jsem co budu dělat. Má smysl si hledat nový domov? Byla jsem otrávená. Postavila jsem se na tlapky a pomalu se rozešla k jezeru, kde to vždy žilo. Vsadím se, že když tak dorazím já, nikdo tam nebude. Ztěžka jsem polkla a přitom měla nepříjemný výraz.

//VVJ

// Borůvkový les

Z lesa jsem se dostala poměrně rychle. Zpomalila jsem a otočila se směrem k lesu. Popadla mě zvláštní nálada. Je mi snad teskno? Napadlo mě. Cítila jsem tam ten život, život vlků, kteří se prolínají lesem a spokojeně v něm žijí. Jak bych byla ráda, kdyby se do takových kolejí vrátil i ten náš domov. Ach jo. Povzdechla jsem si.
Neměla jsem kam pospíchat. Chtěla jsem sice objevit další smečková území, ale na to bylo dost času. Proto jsem se ještě kousek toulala po Galtavaru. Měla bych si něco ulovit. Bylo to už pěkně dlouho od mého posledního žraní a já vypadala ještě bídnější, než před pár dny. Krytý to život. Olízla jsem si čenich, když jsem uviděla myš, která se schovala někam do své nory.
Neměla jsem dostatek sil. Na lov mi prostě nezbyly. Jestli budu chtít vyrazit dál, budu muset se nejprve pořádně vyspat a pak si něco uvolit. A tak jsem se stočila do klubíčka. Chvíli jsem pozorovala život kolem mě. Motýl mi přistál na čumáku. Během chviličky však zase zmizel. Zavřela jsem oči a naslouchala okolí.

// Pardon za to čekání

V hlavě mi to šrotovalo, kam se podívám dál. Obkouknu další smečku? Nebo se budu toulat po okolí? Možná to s tou další smečkou by nebylo špatné. Mít zmapované kde jaká smečka je. Honily se mi hlavou myšlenky.
"Také si to myslím. Navíc jsem si les dosti oblíbila. Ale bohužel, jak jsem říkala. Alfu či výše postavené vlky tam hodně dlouho nikdo neviděl. Zůstalo to tam hrozně opuštěné a co víc, ani členové smečky s nižším postavením se na území nepohybují. A to tam bylo kdysi živo." Všude spousta pachů, prostě život! Hlesla má mysl. Ale kdo ví, je možné, že se vrátím ze svých toulek a zázrakem tam zase všichni budou. Jenže tenhle stav trval už docela dlouho. "Občas mám pocit, že se smečka přestěhovala. Mě a Atimovi nic neřekla." Uchechtla jsem se a podívala se Stormovi do očí.
"Měj se krásně Storme. Pokud by vám to nevadilo, vaší smečku bych v budoucnu chtěla přinejmenším navštívit." Vřele jsem se na něho usmála. Nechtěla jsem zdržovat velkou alfu. Přišlo mi roztomilé jeho zamávání a opětovala jsem mu ho.
Pak už jsem se otočila zády k lesu, čelem k hranicím a vyrazila. Snad váš domov bude dlouho domovem. Popřála jsem lesu a vlkům v myšlenkách.

// V. galtavar

Pozorovala jsem Storma. Aniž bych si uvědomovala, dělala jsem přesné grimasy v obličeji jako on. Snažila jsem se vydedukovat co z něho vypadne. Páne jo, Storm takhle vypadá fakt staře. Uvědomila jsem si, že je mezi námi nejspíše velký věkový rozdíl.
Rozzářila se mi tvář. "Skvělé!" Zablýsklo se mi v očích. Nečekala jsem tak kladnou odpověď. Asi jsem očekávala něco hodně neutrálního, z čeho se vlastně vůbec nic nedozvím. Švihla jsem ocasem.
Na jeho dodatek jsem se na okamžik zarazila. "Tomu rozumím, věci se mění. Já jen chtěla vědět orientačně." Usmála jsem se na něho velice vřele a ošívala jsem se.
Na krátký okamžik jsem se zamyslela.
"Nyní patřím k Smrkové smečce, která se nějak rozpadá. Alfu a bety jsem neviděla snad století. Jediného koho jsem tam viděla a naposledy nechala je Atimu." Pochybovala jsem, že se něco změnilo od mé poslední návštěvy lesa.
Otočila jsem se směrem k hranicím lesa. "Tak já ti teda pěkně děkuji za informace a asi bych už měla jít." Usmála jsem se. Nechtěla jsem je zdržovat od dalších povinností, které se smečkou rozhodně měli.

// Jsem nemocná vůbec mi to nemyslí :/

// Tak já tedy přeskakuji. Krátké, protože už je to fakt dlouho co jsme psali...

Věnovala jsem svůj pohled a celou svou maličkost obrovské alfě, která přede mnou stála. Velice krátce odpovídal, ale asi to bylo z šoku, že nás tady vidí. A nebo taky neměl o čem povídat.
Stála jsem a čekala, co se bude dít. Neviděli jsme se dlouho a přesto jsem stále tak mlaďoučká. Usmála jsem se nad tou myšlenkou. Minulost byla minulost, ale jak dlouhá doba musí uplynout, abychom jí označili za minulost? Hm. Na okamžik jsem se zamyslela a nevnímala ostatní vlky.
Úplně jsem zahlušila přítomnost ostatních vlků. Krátce si Storm vyměnil pár slov s jeho členem. Usmála jsem se na něho a ukradla si jeho přítomnost. "Storme, řeknu ti to naférovku." Ošila jsem se. "Jen tak orientačně by mě dost zajímalo, jestli máte ve smečce nějaké místa." Zeptala jsem se. Nechtěla jsem se okamžitě přidat. Uvažovala jsem do budoucna. Přemýšlela jsem a pokud se moje smečka nevzchopí, budu muset udělat razantní krok.
"Né že bych se chtěla vyloženě přidat. Ale ráda bych věděla do budoucna, jestli by mělo cenu se ve vašem lese zastavovat. Já smečku stále mám, ale bohužel je na pokraji polo rozpadu.
Prostě to chci vědět orientačně a obejít si pár smeček." Usmála jsem se na něj a pomaličku se posadila.
Nechtěla jsem se nějak více zdržovat na cizí půdě. Pouze jsem chtěla vědět pár informací.

Jenna se krátce zmínila o svém návratu do své smečky. Povzdechla jsem si a na okamžik se nad tím zamyslela. Mé tlapky chtěly dál. Chtěly najít další smečky a mít tak přehled o tom, kde se jaká smečka nachází.
Druhý vlček se mě zeptal, která je má smečka. Na okamžik jsem se zamyslela. "Sídlí kousíček od té vaší. Přes řeku se nachází Smrkový les a tam se nachází i má smečka." Hlesla jsem a krátce si ho prohlédla. Měl absolutně skvostné šátky na nohou.
Úžasné. Samo sebou, dopovíš mi to příště." Nadšeně jsem poskočila. Chtělo se mi skotačit, běhat a dělat rambajs.
Uslyšela jsem kroky. Nijak jsem nereagovala. Brala jsem to jako dalšího člena smečky a nebo možná zájemce, který nám byl v patách. Začal s krátkým pichlavým podtónem. Oči jsem přesunula na příchozího a otráveně se na něho podívala. "To patří k vám ten hnidopi..." Nedořekla jsem a zarazila svůj proslov. Zpozorněla jsem. Byl to velký, statný samec. Zastřihala jsem oušky a koutkem oka pozorovala reakce vlků. Hnidopich bude asi alfa... Storm! Blesklo mi v hlavě. Znovu jsem se na něho podívala, zatím co on zrovna vyslovil moje jméno.
"Jsem to já." Hlesla jsem tiše a vlka si prohlížela. Zestárnul, trošku. Byl jiný, možná více svalnatý kdo ví. Něco na něm bylo jiné. Mhouřila jsem na něho oči a aniž bych si to uvědomovala, špulila i tlamu. "Storme, hrozně ráda tě vidím." Usmála jsem se na vlka a rozhlédla se po okolí. "Takže tohle je teď tvoje říkáš jo?" Švihla jsou ocasem a hlavou do prostoru. Krásný les.

Vypadalo to, že mě Suzume bere za vážnou a tak jsem se cítila jako žádaná a uctívaná. Olízla jsem si čenich, když jsem dokončila své domněnky. Suzume mi však vysvětlil jak se věci mají. Usmála jsem se na něho. Když mluvil o očích svého partnera, v mžiku jsem se mu do nich podívala. Hm, takže tohle je normální. Problesklo mi v hlavě. Byla to má první zkušenost s párem jakožto vlk s vlkem. Nějak jsem to pobrala a brala to jako respektující rozhodnutí vlků. Byla jsem ještě moc mladá, na to, abych řešila,zdali je to správně či špatně. Vůbec jsem to neřešila prostě to tak brala. Všimla jsem si že jeho přítel má rudé oči. Ihned jsem pohled vrátila k k Suzumemu. Jo ohnivé oči! Popálily by mě.
Rudo oký mi oznámil, že Storm může být mimo les pěkně dlouho. No jo. Hlesla jsem jenom pro sebe a přitom vděčně jak se sluší a patří přikývla.
Jenna měla nějakou pichlavou poznámku. "Ale no tak Jenno, není zapotřebí urážet." Sprdla jsem jí a přitom se na ní podívala s tím nevinným výrazem vlčete. Tohle je Borůvkový les. Spjat s mou minulostí Jenno. Řekla jsem v myšlenkách. "Tohle je krásný les. Má smečka se rozpadá, není špatné se porozhlédnout kolem. Navíc jsou tady dost sympatičtí vlci." Vřele jsem se otočila na vlky a letmo na ně mrkla.
Debata se stejně ale více méně motala mezi mnou a Suzumem. Nějak jsme potláčeli ty dva mezi námi. Na tu krásnou věc na krku mi řekl, že jí našel. Nadšeně jsem poskakovala a Suzume mi cpal svou hruď do čenichu. Krásně voníš. Pomyslela jsem si. Borůvkový les nechával nádhernou vůni na kožichu vlků. "Ty se teda máš!" Hlesla jsem s plnou tlamou jeho chlupů.
Suzume upozornil na mé jizvy. Málem bych na ně zapomněla. "Ou." Hlesla jsem. "To je daň vlčete, že strká čenich do věcí, do kterých mu nic není." Zakřenila jsem se na něho. Nic jsem si z toho nedělala. Abych pravdu řekla, když se mi to stalo, bolelo to jako čert a můj otec se se mnou ještě nanosil.
Vlci se k sobě přiblížili. Zírala jsem na ně a přitom nechápala o co jde. S úsměvem jsem se obrátila na Jennu. "Ty máš kam namířeno?" Usmála jsem se. Až projdu Borůvkách, chtěla bych navštívit další smečku. Třeba by šla taky.
Otočila jsem se na vlky a leč mi bylo jedno co provozují zeptala se jich. "Jak dlouho tvoříte pár? Či jak jste se vůbec našli?" Nemuseli mi to říkat, ale já byla zvědavá...

// Omlouvám se mám hrozně divnou náladu, takže post asi bude taky divný.

Ten více barevný asi nechápal, že jsem ještě vlče a takové věci nechápu. V životě jsem neměla vztah, maximálně ten rodinný. Když se zmínili o tom, že sjou partneři, můj smích byl na místě. Myslela jsem, že si dělají legraci. Vždy po světě chodil vlk a vlčice jako pár. A tak spojení vlka a vlka mi přišlo dosti...divné. Začala jsem ignorovat toho s rudýma očima. Byl na mě divně odměřený. Zatím co ten druhý byl více hravý. Mrkl na mě pobaveně a já viděla tu jiskřičku, která mi to vysvětlí. "Počkat, počkat." Řekla jsem, jelikož se Jenna za mě omlouvala a já nevěděla o co jde. "Vy jste vážně partneři?" Otevřela jsem hubu dokořán. Je tohle možné? "Pojem mi nevadí. Ale nejste asi učebnicový příklad, který lze vidět na každém kroku. Jsem vztahů neznalá, ale myslela jsem že i vlče přeci ví, že pár neboli slovo partneři, je označení pro vlka a vlčici, co spolu sdílejí životy." Začala jsem z moudra a přitom se tvářila, že jsem sežrala svěchnu moudrost světa. Nikde se nikdo nezmínil o tom, že pár tvoří vlk a vlk. Není to divné? Nebo je to právě to správné? Měla jsem tím hlavu zamotanou.
Na okamžik jsem stichla, ale jakmile mě krásný hnědý vlk oslovil jménem, usmála jsem se na něho a přitom mávala ocasem, že jsem nejspíše Jennu někam odklidila svou silou pleskání. "Moc mě těší Suzume." Krásné jméno, pro krásného vlka. Na okamžik jsem si uslintla. Příroda byla hravá a u něho si s krásou pohrála. Druhého vlka mi představil jako Blueberryho. Ohrnula jsem čenich. Nelíbil se mi už tak, jako když k nám šli. Byl ke mě mírně odtažitý.
Otočila jsem se více na Suzumeho. Byl tak přívětivý. Byla jsem z něho nadšená a ocasem vrtěla stále. Prostě jako malé vlče, které si chce hrát, když na něho někdo mluví hezky. Storma? Ach jak vzdálené mi již bylo to jméno. Storm je teď alfou tady? Vzdálené a zároveň blízké na dotek tlapky. Usmála jsem se na vlčka. "Když mi informace nemůžete poskytnout vy a nemůžete mě pustit kolem hranic s vaším doprovodem, budeme muset asi počkat." Kvákla jsem si na zadek a přitom udělala takovou tu grimasu, jakože "fajn, čekám."
"Jsem zvědavá... řekneš mi alespoň, kdy se Storm vrátí." Hravě jsem pohodila hlavou a podívala se na toho bručouna s rudýma očima. Bude to? Nechtěla jsem strávit mládí čekáním. Proč vlastně Jenna následovala mé kroky? Na okamžik jsem se na ní podívala a nevyslovila otázku.
"Žjova, Suzume, co to máš za suprovní věcičku na krku!" Vyjíkla jsem z nenadání a vyskočila na nohy směrem k vlkovi. Má neomalenost a lehkomyslnost mohla zapříčinit, že to jeden z nich mohl vyhodnotit jako útok. Přitom jsem jenom sklonila hlavu u té věcičky a zírala na ní s otevřenou tlamou. Je to bombovní. Někomu mohlo mé chování připadat hrozně zbrklé a že na zadnici neposedím. Bylo to pouze mládím a tím, že jsem se nespálila natolik, abych se chovala klidně.

Netrvalo to dlouho, co jsem očuchávala jejich stromy. Chtěla jsem o tomhle místě zjistit více. Zrovna když jsem se natahovala jazykem, že olíznu zdejší strom, vyrušil mě nejspíše člen smečky. Zůstala jsem s vypláznutým jazykem zírat na vlka, který si to kráčel rovnou ke mě a zastavil se až u mě. Ocenila jsem jeho příchod na rovinu. Žádné hopkání z jednoho stromu na druhý. "Ahoj." Zozzářila jsem se celá do úsměvu, když jsem uviděla plameny v jeho očích. V rychlosti jsem schovala jazyk.
Než jsem stihla jakkoliv zareagovat dál, mezi mnou a vlkem se objevilo malé stvoření, vlastně velikostně jako já se srstí naježenou a rudou jako by jí zrovna pohltila zloba. Zamrkala jsem nechápavě, když mě její ocásek pošimral na čenichu. Jenno? Co ty tu děláš? Zírala jsem na ní udiveně. Už to chápu, oblíbila sis mě a teď se nemůžeš zbavit pocitu, že bys bya beze mne. Usmála jsem se vítězně.
"Vůni vaší smečky jsem cítila až k řece. A právě proto jsem přišla.Zaujala mě." Vysvětlila jsem vlkovi a přitom se stále v hlavě ptala, co tady safra ta Jenna dělá. Sklonila jsem hlavu a natáhla krk směrem k ní. "Co tady děláš?" Špitla jsem tiše jejím směrem. Ohnivý kožich mi dělal doprovod při mých toulkách.
A aby toho nebylo málo, přištráchal k nám další zvědavý vlk. Očka mi zajiskřila. Další vlk! Vlk! Né vlčice! Vlk! Opakovala jsem si v hlavě. Prostě pořádný chlapák. Natěšeně jsem se na něho dívala již z dálky, jak se k nám blížil. Jakmile byl u nás, jeho slova byla jako med. Otevřela jsem radostně tlamu, až mi na zem ukápla né jedna slina. "Ahoj!" Vyjíkla jsem celá rozdivočená. V přítomnosti vlků a ještě k tomu takhle galantních jsem se chovala jako magor. Doslova. Všechny kontrolky v hlavě mi blikaly na poplach. Ale, můj mozek byl zaslepen a tak na to nereagoval.
Fajn, trošku mě to přeslo, když vlka vedle něj označil cukříkem. Vážně to řekl? Krapet jsem ohrnula čenich. Ale né. Podívala jsem se na Jennu. "Pardon pánové. Vy jste jako... to?" Nemohla jsem najít ten správný název. Ale Hnědej se choval, jako by s druhým vlkem tvořil pár. "Partneři?" Vybuchla jsem v smích při tom slově. Jestli to tak nebylo, ten s rudýma očima asi dost doplatí na chování svého společníka smečky.
Věděla jsem, že bych už konečně měla říct, co tady dělám, nebo tedy děláme. "Omlouvám se za vyrušení." Řekla jsem a přitom mi z očí tekly slzy smíchu. Snažila jsem se uklidnit. "Jelikož je má smečka na pokraji rozpadu, chtěla jsem se porozhlédnout po možném dalším třeba nadcházejícím domově. Nic závazného. Prostě se po lese kouknout, tedy po hranicích, zjistit jak to tady chodí a zase táhnout dál, obhlédnout další smečku." Usmála jsem se na ně a pohledem tikala mezi jedním a druhým vlkem.
"Mimochodem jmenuji se Lucy. A pokud by vám to nevadilo, byla bych ráda, kdybyste mi dělali společnost a dovolili mi, po vaších hranicích dojít až na druhou část lesa, kde bych se odpojila. Během toho stráveného času, bych se vás moc ráda optala na pár věcí ohledně smečky." Vysvětlila jsem jim můj plán a přitom se podívala na Jennu. A ty jdeš zcela jistě semnou viď?" Mrkla jsem na ní vesele. Na ten její rudý kožich jsem si celkem začínala více a více zvykat. "Pokud to je tedy ve vaší kompetenci." Dodala jsem směrem k vlkům. Usmála jsem se na ně a přitom zavrtěla ocasem ve znamení přátelství. A doufala v kladnou odpověď.

// Medvědí jezero (přes řeku Mahtae) Přišla jsem vás otravovat, nemám s kým hrát. :D Muhe

Když jsem tam stála na jednom místě,rozhodla jsem se tedy udělat v lese trošku humbuk a jít ho prozkoumat. Třeba by se mohl stát budoucím domovem pro mě a Atima. A třeba taky zjistím, že jsou tam vlci podobní Elise a budu utíkat, co mi budou tlapky stíhat.
A tak jsem nelenila a tiše se kradla k lesu. Vypadal poklidně. Za to pach smečky byl celkem silný. Nebála jsem se. Sic jsem nebyla cítit pachem smečky tak silně jako dříve, ale i tak. V tomhle jsem byla bojácná. Mohla jsem totiž poznat nové vlky. Olízla jsem si čenich a zastavila se před hranicemi. Mlsně jsem si olízla tlamu. Pach smečky byl zvláštní, na takový jsem nebyla nikdy zvyklá. Zvláštní.
Rozhlédla jsem se ještě kolem sebe bleskově. Vypadalo to, že mě nikdo nesleduje. Tichoučce jsem vkročila na území smečky. "Hahaha haha." Začala jsem se hlasitě smát. Ani nevím, co mě to popadlo. Chtělo se mi hrozně smát, jako bych provedla něco nekalého. Budete vidět, co vám tady Lucy ńastolí za nový řád! Tichounce jsem si ťapkala po lese. Nechtěla jsem jít nějk moc hluboko. Přeci jen jsem se bála, že mě napadnou vlci. Cizí vlci. Mohli by mě sežrat jako jednohubku. Trajdala jsem pěkně podél hranic, kdybych si to náhodou rozmyslela a v rychlosti uskočila pro úhybný manévr. To jsem zvědavá, jestli je tady nějaký život. Přeci jen mi to nedalo a trošičku ale opravdu jen pár metrů jsem zabrouzdala hlouběji. Stále jsem viděla na hranice lesa. No nic, asi budu muset čekat, jestli budu chtít společnost. Odkašlala jsem si a začala očuchávat stromy.

// Omlouvám se, ale hrozně se mi už nechce čekat. :D :)

Nějak mi mrznul zadeček. A tak jsem se rozhodla zvednout a nejspíše se zvdálit. "Drazí." Řekla jsem a přitom se postavila, jako bych byla samá alfa krev. Přičemž jsem měla velikost mravence. Musím se s vámi rozloučit. Chci objevovat svět." Kývla jsem hlavou. Rozloučila se s obouma a přitom si dala chůzi ala pozor, ochdází dcera dávných možná zesnulých alf.
Zavrtěla jsem zadečkem a když jsem byla dostatečně daleko, trošku jsem se uvolnila. Safra ale co teď? Zadívala jsem se směrem ke smečkovému lesu. Povzdechla jsem si. Vracetjsem se nechtěla. Nechtěla jsem do prázdného lesa. Atimu mě nejspíše ani nehledá a zůstal tam sám. Zzamyslela jsem se. Co budu teď vlastně dělat? Rozhlédla jsem se kolem sebe. Těžko říct. Neměla jsem sebemenší nápad. I když možná jeden ano. Nová smečka? Zavrtěla jsem hlavou. To asi nemělo moc cenu. Chtěla jsem čas trávit s Atimem. Chtěla jsem, abychom byli s naší smečkou do poslední chvíle. A pak si třeba najít jinou. Lepší. Pozvdechla jsem si. Vydala jsem se po řece směrem nahoru. Doufala jsem, že na něco natrefím, nebo alespoň někoho. S kým si budu moct povídat apod.
Ale když jsem se držela směru severního, šla jsem po jedné straně řeky tak blízko jednomu lesu, že jsem ucítia silný pach smečky. Smečky, která patřila Elise. Sklopila jsem uši a vycenila zuby. Přesto jsem ale pokračovala dál. Cítila jsem ještě jednu smečku. Co je to? Váhala jsem, zdali se vydat po pachy smečky a prozkoumat čí je apodobné věci. Nebo se na to vykašlat a jít dál. Stála jsem na místě a hleděla na les.

// Borůvkový les přes řeku Mahtae (pokud si to nerozmyslím a neupravím)

Koukla jsem na Jennu. "To bys mohla nosit ty mě." Oponovala jsem. Proč bych měla nosit nějakému zakrslému vlkovi snídani? Orhnula jsem čenich. Navíc, byla asi stejně velká jako já. To bylo ale vedlejší.
Škoda byla, že Smyrill neměl známou a věhlasnou rodnou smečku. Za to asi ani teď nenašel nějakou pořádnou smečku či co. Tak jsem ro tedy pochopila. A taky mi to v zápětí i potvrdil. Je tulák. Nechtěla bych být už tulákem. Je to děsná nuda.
Smuně jsem se na něho podívala, jako bych mu chtěla vnutit, že by měl být také smutný.
Pět zim? Takový nějaký počet si snad pamatuji i já. Chtěl vědět ty samé odpovědi, na které jsem se ptala já. No dobrá.
"Já tedy patřím do Smrkové smečky. S tou to bohužel teď moc dobře nevypadá." Podívala jsem se směr domov. Nový nalezený domov mi nejspíše dlouho domovem nebude.Škoda. Ale kdybych našla schopného vlka, mohli bychom převezmout vládu a vládnout ve smečce spolu. Olízla jsem si čenich. "Stará jsem tak tři až čtyři zimy. Nevím zdali si to pamatuji správně. Ale narodila jsem se v zimně, než jsem se rozkoukala a začala nějak vnímat bylo už určitě jaro." Vysvětlila jsem mu a vřele se na něho usmívala.
Během chvíle se do naší přízně vkradl vlk. Ješkovy oči! Zlekla jsem se jeho vzhledu a nenápadně se schovala za Smyrilla. Zná Jennu! Blesklo mi hlavou, když jsem vykukovala z poza Smyrillova zadku. Vypadaloto, že se něco stalo. Neboť měla s ním odejít či co. Rudé oči! Tak jako ty Smyrillovy. Kde se tu berete ohniváci!
Během toho co neznámý mluvil s Jennou ždibla jsem Smyrilla do zadku. "Ty Smyrille, proč nejsi ve smečce, nebaví tě život smečky?" Zeptala jsem se ho polohlasem, aby mě ten obr co přišel nesežral zaživa, že mu skáču do řeči.

Jenna mě přitáhla za ouško. Chvílijsem poslušně šla, jak mě tahala. Když mě pustila, chtěla jsem jí toho tolik říct. Ani netušila, co jsem stihla za území obejít. "Neuvěříš. Pronásledovala jsem cosi divného. Nakonec z toho byla nejspíše jenom liška." Pohodila jsem hlavou a přitom zavrtěla hlavou, jak mě to zvíře mohlo tolik zaujmout. Nejspíše byla natolik daleko, že jsem si to neuvědomila a nic mi to nepřípomínalo. Vypadalo to, jako nějaké nvé zvíře. Něco co jsem chtěla objevit jako první. Bohužel se tak nestalo.
Skupinka stále byla v tom samém pořadí. Sedla jsem si na zadek vedle Smyrilla a chtěla z něj dostat nějaké informace. A tak jsem čekala, zdali mi prozradí, odkud vlastně pochází tento zvláštní vlk. Zbarvením byl v celku zajímavý. Nejvíce se mi asi líbilo to nejtemnější místo na hlavě a čenichu.
"Ach to je škoda." Prohlásila jsem sklesle. Prý neměl zajímavou smečku. Škoda, že to není tak zvenšené zvíře, jako jsem já. "Patříš teď tedy někam, nebo jsi tulák? A jak jsi starý?" Zadívala jsem se do tváře, jestli neuvidím náznak šedých chlupů. Jsi starý pardál? Zeptala jsem se v duchu. Ale moc šedin a náznaku stáří jsem v jeho tváři nenašla. Asi to bude mladý vlk.
Ten oranžový se s námi loučil. "Měj se otrapo." Se smíchem jsem se s ním rozloučila. "Ty Jenno, ty toho zrzka znáš?" Zeptala jsem se, ještě když byl celkem blízko nás. Vypadlo to, že se znají. V celku zvláštní, ale možná to bylo proto, že se prostě někdě potkali, aniž by Jenna chtěla.

// Řeka middiam přes medvědí jezero

"Wíííí." Píštěla jsem, když jsem svištěla na kluzké stezce vedle řeky. Ta mě nesla kolem medvědího jezera a dinesla zase zpátky až k medvědí řece. "Wííí. Wííí." Pískala jsem a ještě se u toho hlasitě smála. Vlci stáli kousek od nás. Co koukáte. Postavila jsem se na tlapky, uhladila si srst a elegantně a s grácií kráčela k vlkům.
"Jsem zpátky Jenno." Řekla jsem, když jsem procházela kolem ní a přitom prošla kolem zrzka bez mrknutí oka. Vůbec jsem si ho nevšímala a dělala že tu není.
Za to jsem se posadila k Smyrillovi. "Odkud pocházíš Smyrille?" Zeptala jsem se a přitom se na něho podívala nezaujatě. Snažila jsem se být nad věcí a tak nějak být od těch všech cizáků dál. No podívej, odkud?

// Vrátila jsem se :D ale jsem tak vycucaná, že to je vše co teď ze sebe dostanu.

// Středozemní pláň

Když jsem dojedla poslední zbytky zajíce, vydala jsem se dál. Přede mnou byl ještě velký kus pláně. Neměla jsem na co čekat. Rozhodla jsem se tedy, že půjdu dál. S plným bříškem, jsem se rozklusala přes pláň a mířila si to rovnou k řece. Budu muset všechny území nejspíše obejít. Věděla jsem, že zde určitě budou smečková území, a tak budu muset všechny ty území obcházet. To bude fuška. Psykla jsem a raději sklopila hlavu. Klusem jsem se přemístila až na samotný konec Středozemní pláně. Byla jsem ráda, že jí konečně opouštím. Ono to vážně není nic příjemného, být na otevřeném prostranství a sama vlčice. Co kdyby mě přepadl nějaký vlk! Nějaký zlý, hodně zlý vlk! Konečně jsem nechala to divné území za sebou. Řeka! Vyjíklo mé vnitřní já. Přitom jsem si vzpomněla, jak mě Jenna upozornila a zároveň učila, jak vodu přecházet. Tak, abych se nenamočila. Zastavila jsem se u řeky. Sklonila jsem se. Chtěla jsem se napít. Zajíc byl dost suchý a více než masa, jsem sežrala jeho chlupy. Doušky vody byly ledové. Zprvu jsem měla pocit, že mi to tělo zevnitř celé umrzne. Na okamžik jsem přestala a poté to znovu zkusila. Spláchla jsem ty chlupiska, co mi uvízla v krku. Ble, je to odporně chlupaté. Po napití vody mi to v žaludku ještě o něco ztěžklo. Zadívala jsem se na sebe do vody. Uviděla jsem šrámy, které mi způsobil můj vlastní otec. Au. Vzpomenula jsem si na bolest. Nevypadalo to už vůbec zle. Byly to pěkně zahojené jizvy. Přesto jsem je měla táhlé přes celý ksichtík. A že by se to zrovna ke mě hodilo? Kdo ví, moc se mi to nezdálo. Byla jsem drobná vlčice, né drsňačka, která by to ocenila. Přesto jsem možná někdy mohla někomu snad nahnat strach a to se počítá. Řeka byla krásná, táhlá a voňavá. Pěkně to tu hučelo. Musela jsem se ale nějak dostat na druhou stranu. A tak jsem si našla nejužší místečko. Začala jsem opatrně našlapovat na kamení, které bylo hodně kluzké. Přesto všechno, jsem se opravdu soustředila. Zvládla jsem to! Dostala jsem se na druhý břeh a mohla pokračovat dál. Zajíkla jsem nadšeně a přitom se rozklusala dál. Teď by byla na mě Jenna pyšná. Už jsem se blížila zase k vlkům. Stačilo se svézt po řece a budu zase u nich. Zbiju zrzka a vysvobodím Jennu. Těšila jsem se na to, až ho spacifikuju a vymlátím mu zuby.

// Medvědí řeka, přes medvědí jezero