Příspěvky uživatele

< návrat zpět

GALLIREADA - Victorious Secret 2

// Středozemní pláň

Náhorní plošinu jsem rovněž znala. Bylo to místo, kde jsem se kdysi dost často pohybovala. Na přesuny to bylo rychlé místo. Nebylo nijak zvlášť náročné, naopak, bylo něco jako středozemní pláň. Tráva začínala být méně zelená. Začínala nabírat žlutějších odstínů na některých místech. Podzim se blížil a vegetace na to reagovala po svém. Tráva nedorůstala ani do takové velikosti. Nikde jsem neviděla ani žádnou zvěř. Nejspíše se začala stahovat blíže k lesům, kde mají lepší útočiště. Mířila jsem více k jihu. Věděla jsem, že zde poblíž bylo někde smečkové území. Pamatovala jsem si ho z dřívějších let. Po své levici jsem dokonce uviděla i les. Zamířila jsem k němu. Bylo to určitě to místo, kde kdysi smečka byla a jisto jistě ještě je. Pokud jsem si to dobře pamatovala, byli tam vždy velice zvláštní vlci. Né že bych měla zájem se přidat do říše podivínů, přesto jsem se chtěla jen kouknout. Jakmile jsem se přiblížila k lesu natolik, že mě od něj dělila jen nějaká taková ta pomyslná hranice, les vypadal opuštěně. Jak to? Že by se i tato smečka rozpadla? Zamračila jsem se a otočila se k lesu zády. Přitom jsem ještě jednou nasála pach lesa. Ne, opravdu v něm žádná smečka nemohla být. Proto jsem se tím ani nezdržovala a raději dál pokračovala na jih. Tam bude určitě území, které neznám. Chtěla jsem jít nejprve na jih, následně se vydat zpět na sever a pak se uvidí. Na severu bude velká zima. Nevím nevím, jestli by mělo cenu se přidat do smečky, která sídlí až moc na severu. Zbytečně bych se trápila zimou. Nejsem dostatečně vykrmená a můj kožíšek taky na tom není nejlépe.

//Údolí Morény

GALLIREADA - Victorious Secret 1

// Vesnička

Vyběhla jsem od jezírka přes vesničku. Jak zvláštní a zajímavé místo to bylo. Neočekávala jsem, že by se ke mě ta tajemná černá vlčice přidala. Proto jsem se raději odhodlala vyrazit sama. Tak a teď bych si konečně mohla dořešit svůj nový domov. Pach Smrkové smečky byl dávno pryč. Vnitřně jsem i cítila, že se les stal opuštěným, jelikož místo, které zaujala smečka v mé duši a srdci bylo pusté. Možná by nebylo opravdu na škodu se porozhlédnout ještě po pár smečkových místech a územích. Skylieth bude jako alfa přísná,
ale zároveň vím, že by se o mě dokázala postarat. To samé by zvládl i Storm. Když jsem srovnávala tyhle dva vlky jako alfy, bylo těžké si vybrat. Možná by mi Storm přišel o kapičku hodnější. Pozvedla jsem hlavu a zadívala se na středozemní pláň. Byla opětovně pustá. A to ještě před pár dny tady bylo vlků, že je nebylo možné je spočítat. Zvláštní toto dění. Občasně jsem našla v půdě obtisk tlapek. Některé byly velké, některé byly menší. Prohnalo se tudy spousta vlků. Nijak zvlášť jsem to neřešila a raději se vydala dál. Dál zkoumat území. Chtěla jsem poznat i něco víc, než jenom ta území, která jsem tak dobře znala jako své tlapky. Dost mě omrzely. Věděla jsem o každém stromu, o každé květině, o každé větvičce či kamínku. Potřebovala jsem poznat i něco víc, než pouhé naučené stezky.

// Náhorní plošina

Zvedám packu ve znamení že se hlásím

// Ahá :D :D proč někdo nedlubne.

// Kdo je na řadě? :)

// Asi měla psát Allaire, nemam čas tak píšu já :D

Začalo zde být poněkud rušně. Odevšud přicházeli vlci. Bylo jich tu spousta. Všude samý vlk a vlčice. Nechápala jsem co se vlastně děje. To jako všichni přišli jenom proto, že uviděli oheň a mají hlad? Naštvala jsem se a přitom se podívala po skupince, u které jsem seděla.
Ta šedá vlčice, na kterou jsem teď na malilinkatý okamžik opomněla se sama připomenula. A! Dlouhý ocas! Nastražila jsem k ní ouška. Začala jsem na ní šilhat a uši nechala spadnou do stran hlavy. "Mám to od narození." Řekla jsem a přitom ještě otevřela tlamu, vyplázla jazyk a nechala téct sliny na zem. Haha.
Zatřepala jsem hlavou a přitom se dala do normálu. Co se děje? Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všude bylo spousta vlků a já nechápala o co vlastně jde. Všichni na ně upárali zrak. Do doby, dokud nepromluvil hnědý vlk. Před očima jsem měla nějakou blbost. Vypadalo to jako nějaká divná tečka. To mám z toho, že dělám kraviny. Frkla jsem. "Tým?" Měla jsem v plánu zcela něco jiného. Něco jako najít si žrádlo, sežrat ho. Pak najít domov a tam zůstat na věčnost. Škubla jsem rameny. No dobře. Podívala jsem se na přítomné. A tohle má být můj tým jo.
"Já! Já mam nápad. Já!" Křičela jsem a přitom mu poskakovala před očima. Následně jsem se uklidnila a posadila. "Sežereme všechny okolo!" Hekla jsem a vydala se za vlkem. Byli jsme čtyři pokud jsem dobře počítala a co víc, oni budou určitě schopní lovci. Sežereme!

// Vesnička

Vůbec se mi nezamlouvalo to, že tady nebylo nic k žrádlu. "To je hrůza." Zahučela jsem a protočila panenky. Hnědý vlk si navíc rýpnul, že hlavní chod právě přišel. "Myslíš? Podívej se pořádně." Postavila jsem se a začala se lehce otáčet kolem své vlastní osy. Žádné maso, žádné maso. Kdybych měla maso, sežeru sama sebe. Podotkla jsem a posadila se zpět. "Nač ten oheň, když už tu není nic k žrádlu?" Ohrnula jsem čenich. To je hrůza. Donutí mě vstát, nakonec zjistím, že jsem se zde hnala úplně zbytečně.
V tom jsem zahlédla další vlčici. Vidíte? I já to táhne za ohněm, protože si myslí, že dostane žrádlo! Ušklíbla jsem se na přítomné vlky.
Koutkem oka jsem sklouzla na šedou vlčici. Měla neskutečně dlouhý ocas. Začala jsem se prvně jen usmívat, následně jsem vypukla do smíchu. To jí asi někdo pěkně potahal za ocas,
že se jí tak natáhl. Smích se nesl po klidném okolí. A jelikož bylo prostranství otevřené, neslo se to jistě daleko. "Co se ti to stalo." Dořekla jsem ještě se smíchem a hlavně se slzami v očích. Nemohla jsem se udržet. Její ocas vypadal dvakrát tak delší než od normálního vlka. Navíc byl i nějaký více chundelatý.
Po chviličce jsem se uklidnila. "Co hodit na oheň tuhle?" Zvedla jsem tlapku a poukázala na tmavě hnědou vlčici, která si tiše sedla kousíček od nás. Vypadala sice tiše a nevinně, ale hlad je prostě hlad. Olízla jsem si tlamu, když mi z ní začaly vytékat sliny. To né proto, že bych chtěla sežrat vlka. Spíše proto, že jsem měla hrozný hlad a hroznou chuť na maso. Takový jelen,
nebo srna. Ach!

Spala jsem si poklidným spánkem, kde se mi v hlavě proháněly samé dobrůtky. Podvědomě jsem totiž cítila vůni ohně. Ve spánku se mi promítali pečení jeleni a podobná zvěř.
Zvedla jsem hlavu. To se mi nezdá. Mžourala jsem očima po okolí. V dáli jsem uviděla dým. To bude ono! Problesklo mi v hlavě a já se postavila. Určitě tam smaží nějaké dobroty a mě nepozvali. Postavila jsem se. Mé první kroky byly jako kroky vlčete. Nejisté, vrávorající. Nakonec jsem se ale přeci jen trošku vzpamatovala a rozběhla se co to jen šlo. Měla jsem vážně hrozitánský hlad.
Uviděla jsem dva vlky, kteří při ohni byli. "Wiiii." Zvolala jsem. Společnost!
A dají mi určitě najíst! Měla jsem oheň ráda a když jsem si představila nějakou dobrotu smaženou na ohni, sliny mi kapaly od huby.
Když jsem přiběhla k vlkům, uviděla jsem jenom oheň. "Kde máte maso?" Zeptala jsem se nezdvořile a ohrnula čenich. Byla jsem v tu chvíli zklamaná. Chtěla jsem jíst a oheň by mohl značit delikatesu. Místo toho dva vlci pozorovali oheň. Celá zadýchaná jsem si cekla na zadek a pozorovala okolí, jestli někde nemají něco schované. A beztak že mají, jenom se nechtějí rozdělit. Až po chvilce jsem se podívala i na dva vlky.
Hnědý mi připadal povědomý. Šedý, vlastně šedivá byla pro mě neznámá. Vlčice. Nevypadala stavbou těla až tak špatně. Zamračila jsem se na ně a nakvašeně seděla na svém vznešeném pozadí. Chci jídlo.

// Maharské močály

Opustila jsem les a vyběhla na otevřenou pláň. Středozemní. Pomyslela jsem si a přitom si to pomaličku šinula. Hm, co já jenom budu dělat. Skylieth je fajn a jako alfa může být úžasná. Storm je taky fajn vlk a jako alfa bude v pohodě. Ach jo. Alespoň že vím,
že obě smečky by mě vyloženě nevyhnaly a možná by mi daly šanci. Myšlenky mi plynuly hlavou a proudily jedna přes druhou. Přesto bych se měla poohlédnout po ještě dalších smečkách. Nevím co je pro mě lepší. To že alfu znám, nebo to že budu cizí a vlci si o mě budou teprve obrázek utvářet. Nevěděla jsem co bude pro mě lepší a co vlastně chci. Co vlastně chci? Problesklo mi hlavou jako ohnivá čára.
Zastavila jsem a a rozhodla se kolem sebe. Rozhodla jsem se si na okamžik odpočinou. Stočila jsme se do klubíčka a čumák si přikryla ocáskem. Přinejhorším mě někdo sežere. Může mi to být jedno. Stejně jsou na mě jenom kosti a maso žádné. Protáhla jsem se a uviděla svojí vyzáblou, až nepěkně vyzáblou tlapku. Ach jo, tohle se musí změnit. Posmutněle jsem se stočila zpět a rozmýšlela, kam půjdu na lov. Tento stav nemohl trvat dlouho, vážně jsem nevypadala zdravě. Smečka by to mohla zlepšit. Ale musím se také sama postavit na vlastní tlapky! A co víc, teď jsem byla už tak unavená, že jsem neměla energii se starat ještě o lov.

Kdyby se Atray více snažil. Hm, teď to už soudit nemůžeme. Ale kdo ví co se tomu vlkovi honilo hlavou. Kdo ví, co se stalo. Možná sám nezvládal řídit smečku. No dobře, ale od čeho tam měl své dvě bety? Je fakt, že když už neměl partnerku jako druhou alfu, dohromady na vedení smečky byli tři. Hah! A nic z toho. To mě ujistilo, že v budoucnu si můžu vládnout světu sama a zvládnu to lépe, než někteří vlci. Možná už ho to prostě nebavilo. Možná už je hodně starý na vedení smečky. Možná, možná, možná.
Můj myšlenkový proud se pozastavil. "Ovšem, je to tvůj domov." Poznamenala jsem. Musela to znát i poslepu. Musela vědět o každém kamínku, o každém stromu a o každé hlubší propasti. Jenže vlk, co je zvyklý na rovinný terén některých lesů tohle nemusí pochopit. Ušklíbla jsem se. Někteří jedinci byli dosti staromódní a nedokázali ocenit krásy takovýchto zvláštních lesů.
Když ke mě Skylieth promlouvala, ješitně jsem se naježila. "Postarají? To já se budu starat o ně." Ohrnula jsem čumák do oblak. Div mi do něj nenapršelo. Ale měla pravdu. V první řade bude pro mě důležité to, aby se o mě smečka postarala. Protože to jak vypadám teď... Tohle nebudu komentovat. Kdybych chtěla mohla bych být pěkně tučná. Určitě. Odpověděla jsem si sama. "Děkuji za tvou nabídku a tvé rady." Řekla jsem o dost skromněji. "Občíhnu to, promyslím si to a uvidím." Usmála jsem se na ní. Popravdě jsem věděla jen to, že Storm má smečku, Skylieth má smečku. Má smečka se rozpadla. Další smečku měla Elisa. "Elisa". Zopakovala jsem si trošku podrážděně. Tam bych určitě neotročila. A o jiných smečkách jsem představu neměla.
Vydala jsem se směrem k hranicím. "Děkuji Skylieth. Ať ti smečka jenom vzkvétá. Měj se." S těmi slovy a s úsměvem na tváři jsem vyrazila svižným tempem k hranicím lesa.

// Středozemní pláň (děkuji)

Přitakala jsem. Asi má vysněná smečka, nebyla až tak vysněná jak jsem si myslela. Možná jsem to uspěchala. Problesklo mi hlavou. Druhou betu snad ani nikdy nikdo neviděl. Existovala vůbec? Zamračila jsem se. A Alfu jsem taky viděla snad jednou v životě a popravdě, už teď bych ho nejspíše nepoznala.
Rozhlédla jsem se společně s vlčicí. Měla to tu pěkné. A popravdě i trošku nebezpečné. Takže kdo je místní vyzná se, kdo je cizí zraní se. A to bylo fajn. Na její slova, že si našla domov jsem se usmála. Přála jsem jí to. Byla tak moc hrdá a svá, že tohle ani jinak dopadnout nemohlo. "Přeji ti to." Konstatovala jsem a společně s přibývajícím světlem se začala ukazovat krása smečkového lesa.
Krapet jsem sebou ošila, když zmínila smečku. "No víš." Řekla jsem tiše a sklopila zrak. Začala jsem přemýšlet. "Ve Smrkovém lese nezůstal nikdo. Nikdo kromě mě a Atima. Všichni vlci se prostě vypařili a několik měsíců tam nepáchla ani noha." Takže ti je asi jasné,
že se ta smečka nejspíše rozpadla. Prostě není. Pach Smrkové smečky zt mého kožichu tak hrozně rychle vyprchal, že opravdu není možné aby vůbec existovala. Podívala jsem se na vlčici zpříma a postavila se. Udělala jsem několik krůčků.
Kývla jsem hlavou. Ve smečce jsou pravidla, která by se měla dodržovat, pouze Smrkáč je nejspíše neměl. Tam si každý dělal co chtěl. "Tomu naprosto rozumím. Váš les vypadá spíše nebezpečně. Možná proto tu nevydrží. Je jiný než ostatní. Má svoje kouzlo. Pěkné místo sis vybrala Skylieth." Pochválila jsem jí území a udělala zase pár krůčků, abych viděla o kousíček dál. Následně jsem se vrátila zpět a posadila se.
"Víš Skylieth, mohla bys mi dělat mámu." Zasmála jsem se ale to jsem zrovna teď říct nechtěla. "Myslela jsem to tak, že jsi starší se spoustou rozumu v hlavě. Já teď sama nevím co vlastně budu dělat. Chtěla jsem obejít pár území, podívat se, jak to vypadá se smečkami a zjistit,
co vlastně chci. Smrkáč je nadobro pryč. Jednoho dne budu muset hledat domov a tak jsem si chtěla otipnout místa, kde by to bylo alespoň trošičku reálné. Řekla jsem na rovinu. Nebudu jí přeci lhát. U Storma jsem byla, teď jsem našla další smečku kde bych měla alfu jako známost, jsem zvědavá na co natrefím příště.

Posadila jsem se na zadnici a švihala ocasem ze strany na stranu. Oproti mě vypadala úplně jinak. Byla vysoká, mohutná a dosti nasvalená. Tak takhle já nikdy vypadat nebudu. Byla jsem jako vyžle, kterou nikdo nekrmí a sama se nedokáže narkmit. A ta vyžle byla ještě chudší než vyžle bývají. "No tak je skvělé!" Vyštěkla jsem na ní. Přesně tak vypadala. Vždycky se tak i chovala, trošku zvláštně, trošku odtažitě a to jí dělalo jinou. Začala jsem nad tím přemýšlet. Odešla ze smečky aby si založila vlastní smečku. Hm. Přimhouřila jsem oči a pusu našpulila při tom usilovném přemýšlení.
"Hm, to máš asi pravdu. Já alfu viděla jednou? Z toho jsem viděla jednu betu a tu druhou jsem tam nikdy nezahlédla. A od doby co mě přijali jsem tam vlastně téměř nikoho nezahlédla kromě Atima." A Indil a tebe a ještě takové té béžové vlčice. Už jsem si ani na jméno nevzpomenula. Po Atimovi se mi dost stýskalo. Byl to takový gentleman. Bylo mi po tom lese smutno. Myslela jsem si, že jsem v něm našla domov ale to jsem se šeredně mýlila.
Na její pichlavou otázku jsem odpověděla po svém. "Copak nemůžu navštěvovat jiná území a jiné smečky?" Pozvedla jsem významně obočí. To že patřím ke smečce ještě neznamená, že mám přísný zákaz opustit les. Navíc u členů níže postavených to na denním pořádku, že stále někde lítali. A taky jsem navštívila i Storma a bylo to pro mě příjemné setkání po dlouhé době.
"A jak ti to tu klape? Smím ji vědět, jak na tom jste se členy, máte plno nebo stále poskytujete azyl?" Zeptala jsem se na rovinu. No co, i Storma jsem se ptala. Navíc jsem chtěla mít zdejší smečky v mrku a vědět, kde je volno, kde se jaké smečka nachází, kde praská ve švech a podobně.

Hrabala jsem nožkama ve vzduchu. Nějak se mi nedařilo doslovně se prohrabat zpět na zem. Za hlasitého skuhrání a vydávání prapodivných zvuků z mého hrdla jsem uslyšela někoho kašlat. Strnula jsem a nehýbala se. Huh, co to bylo? Otevřela jsem levé oko, které jako jediné bylo použitelné pro to, abych viděla alespoň něco málo. A hele, tlapy! Nejsou moje! Vyjeklo moje podvědomí. Začala jsem se znovu kroutit jako žížala. Ocas sebou mrskal ze strany na stranu. Mé tělo opětovně strnulo, když jsem uslyšela tichý hlásek. Ta má hlásek jako konipásek! Začala jsem se chichotat. Měla jsem pocit, jako by mi strom držel celé tělo. Až následně při jednom mírném pohybu mé tělo sklouzlo. "Nazdárek!" Řekla jsem zřetelně a přitom se oklepávala a dávala dohromady abych vypadala co nejlépe. Zastavila jsem se zrovna v olizování hrudi a s vyplazeným jazykem jsem se podívala na vlčici. Ta byla ve světle jemných plamínků. "Sky-lie-th?" Řekla jsem s vypláznutým jazykem tak, že mi asi moc rozumět nebylo. Schovala jsem jazyk za zuby a usmála se jako měsíček na hnoji. "No ježkovy oči Ahoj! Jo jasně že to vím, ty jsi tady členkou této smečky nebo co tu děláš? Proč jsi odešla z naší smečky?"" Začala jsem radostně a přitom si jí prohlédla. Hm, jestli je členkou,
tak přinejmenším betou. Byla taková jiná, vypadala moc načančaně a vznešeně na to aby to byl obyčejný člen. Navíc se její pach nesl celým lesem, toho jsem si všimla až teď. Byla jsem z toho trošku rozrušená, takže jsem nějak vypustila to slovo, jestli mi může nějak pomoci a plně se věnovala její osobě s nadšením. Vlastně jsem chtěla vědět proč odešla a co tady našla, co naše smečka neměla.

//V. Galtavar přes kaskády

V polovině cesty, kdy jsem začínala vidět obrysy vlčího jezera jsem si to rozmyslela. Kašli na jezero. Půjdu to občíhnout dál. Třeba najdu nějakou další smečku. Chtěla bych to zde mít alespoň zmapované. Otočila jsem se na tlapce a rozklusala se na druhou stranu. Klusala jsem ve své cestičce, kterou jsem si vyšlapala směrem k jezeru. Stejně, jak jsem se znala a mé štěstí, u jezera by stejně nikdo nebyl. A tak jsem se vydala na další cestu, která bude postupovat jiným směrem.
Konečně jsem se začínala blížit k hranicím galtavaru. Nikdo zde stejně nebyl a tak jsem se neobtěžovala se vůbec kolem sebe dívat. V mžiku jsem se kolem propadliny prohnala a mířila si to ke kaskádám. Ty byly vždy krásné a byl z nich dobrý výhled. Proto jsem tam mířila jako neřízená střela.
Zastavila jsem se na nejvyšším vrcholku a koukala na tu krásu. Je tma a nic nejde vidět. Naštvala jsem se a začala scházet z kaskád. Za pochodu a doprovodu hukotu vody, jsem opouštěla toto území. To už jsem ale do čumáčku chytla pach smečky. Rozklusala jsem se daným směrem.
Vklouzla jsem do prapodivně zapáchajícího území. Jelikož byla vážně tma, dost špatně jsem viděla. Snažila jsem se rozpoznat co je bezpečné šlápnutí a co je na zabití a nebezpečné. Přesto jsem udělala pár kotrmelců a s hlasitými nadávkami se zastavila o nějaký strom. Štěkot nadávek se nesl lesem a já zůstala tiše sedět opřená hlavou dolů zadkem nahoru o strom. Však on někdo příjde. Pomyslela jsem si a nebyla jsem ochotná se pohnout ani o píď.

// Oprava - přechod maharské močály přes kaskády