Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kde to jsem? Pomyslinkala jsem si. Vypadalinkalo to tu velicinkatě prazvláštinkatě. Uslyšinkala jsem hlasínek sobínka. Byl to ten sobilínek, kterému jsem ještě před chvilinečinkou visilinkala na zadnicince. "Ahojlinky!" Vyjelinkala jsem na sobínka a přitom zamrkínkala očíčinkama. Zatím co se dvě vlčilinky představovivkovaly, já si chtělinkala uspořádinkat myšlenečinky. "Jmenulinkuji se Lucy. A omlouvánkuji se ti, za to, že jsem se ti zakousinkovala do tvojí zadnilinky." Odpovědinkala jsem mu pěkňoulince a zdvořilounce. Můj čumálínek zaznameninkával krásňoulinkou vůničinku. Achich co to tak krásňoulince voničká? Cítilinkala jsem se všitřňoulince úpliňounce šťastńouliňoučká.
"Mám hrozitalinský hlaďouček. Neměl by někdo nějaké dobrouňké papáníčko?" Zepťounkalinkala jsem se vlčiček a vlčička. Přitom otázečinka byla mířeňiňoučká i na sobilínka. Když už jsem ho nemohliňounka spapinkat, doufalinkovala jsem, že se pro mě něco najdounlinkuje.
"Kde že se to nacházinkujeme?" Zeptoulinkala jsem se sobilínka. Byla jsem více než zvědaviňounká, co že je tohle za místečinko. Posadinkala jsem se na zádinku a rozhlížinkala jsem se kolem sebe.

// Tohle je psycho psát.

Nechápala jsem na co čekají. Vždyť skupinový lov je vždy o tom, že se vlci dokáží spojit. Jenže tahle situace vypadala úplně jinak. Já jediná se zakousla sobovi do zadnice a nikdo jiný nebyl vůbec schopný udělat něco jako já. Ach, to se zase nenažeru? Dívala jsem se na ně a přitom mi v očích plál plamen boje. Proboha to je ale ukecané zvíře. Poříd si něco brblal pod vousy. Vůbec nechtěl spolupracovat a smířit se s tím, že se stal kořistí. On se vlastně ani moc nebránil. To jen ná neměla tolik síly, abych jej mohla sama zpacifikovat. Zatím co on něco podíval, já mu žmužlala jeho zadní část těla. Na okamžik se naše oči střetly a já si připadala hloupě.
V ten moment hudba utichla. Utichlo vlastně úplně vše. Zpozorněla jsem. Očima jsem těkla z jedné strany na druhou. Cítila jsem se poněkud slabá. Mnohem slabší, než jsem si vlastně myslela. Začínala mě přemáhat únava. Oči se mi začínaly klížit. Nakonec jsem zůstala zaměšená na sobově zadku. A během několika vteřin jsem odpadla úplně a mé tělo se svalilo na zem. Takovým tím ladným způsobem, kdy hlava udělala dunivý zvuk o půdu.
Na okamžik jsem procitla a otevřela oči. Co se to děje? Uviděla jsem šedivý kožich, kterž ležel na zemi. Také Jackie ležela na zemi. Vše se mi klížilo. Soba jsem viděla dvakrát né-li trikrát vedle sebe. Co to... A v tu ránu jsem usnula jako špalek.
Během pár minut jsem začala chrápat, jako kdyby na sebe řvali dva medvědi.

Žila jsem zde poměrně dlouho na to, aby tyto zvuky byly na denním pořádku. V Křišťálovém lese se nikdy nic takového neodehrávalo. Co by to jen mohlo být. Nakonec jsem se bezmezně poddala tomu pocitu. Castor mě ujistil, že je v všechno v pořádku. A tak jsem se usmávala jako měsíček na... něčím trusu. Vnitřní blaho bylo až moc silné na to, abych řešila nějaké prkotiny. "Sob, sob! Sob!" Ječela jsem a sliny mi začaly kapat na zem. Vidíte ho? Ječela jsem ve své mysli. Chtěla jsem po něm hned skočit, jelikož mě hlad pěkně dlouho mučil. Nebyla jsem schopná v tento moment ani vstát a jít si pro něj. Místo toho jsem se jenom lopotila na jednom místě, křičela slovo sob a snažila se nějak posbírat ze země.
"Kdo to kdy slyšel, aby si vlk povídal se svým žrádlem." Řekla jsem směrem k Jackii a přitom zavrtěla hlavou. Hlad, hlad! Konečně mě tlapky poslechly. Utíkala jsem k sobovi a zakousla se mu do zadnice. "Fonem na nej!" Snažila jsem se mluvit přes zaťaté čelisti, které se zaryly leda tak do kůže soba. Byl jako nějaké hroch. Jeho kůže byla jaksi moc pevná a nebo má síla opravdu ochabovala.

// Já to moc nechápu, Lucy taky něco dostane? :D

Nedostane ~M

// Po napsání pár stran BP se mi teda fakt chce no :D

Hnědý kožíšek byl přesně tak jako jsem si pamatovala velice příjemný. Usmála jsem se na něho od ucha k uchu. Kdybych mohla, nejspíše bych se začervenala. Bylo příjemné slyšet z tlamy vlka tak pěkná slova.
Pro mě zcela neznámá vlčice se představila Jackie. Kývla jsem, ve znamení, že mě také těší. Byla jsem však odstražitá. Nikdy nikdo neví, co se z toho druhého vlka vyklube. Poslouchala jsem krátký rozhovor mezi vlky. Ach ano Castor! Usmála jsem se na něho. Teprve až teď jsem pomluvila. "Také tě ráda vidím." Cítila jsem se trošku rozpačitě, že mi trvalo nějakou dobu než jsem mu vlastně odpověděla.
Jediný, kdo se nějak moc nezapojoval do debaty byl šedý kožich. Mé gesto připomínalo hrnutí čemáku směrem vzhůru. Á, paní důležitá. Ze všeho nejspíše jsem zbožňovala tenhle typ vlků. Já sice byla ukecaná až až a tlama se mi nezavřela. Ale tyhle tiché myši by měly být někde ve své maličké noře a tam spinkat. Celý život. Možná proto mé postavení vůči vlčicím bylo takové jaké bylo. Spousta z nich byla více než důležitá a nebyla ochotna říct ani jejich jméno. Co bych tím jménem vlastně zjistila? Hm, možná to,
že jí rodiče neměli rádi a dali ji nějaké posměšné. Ale nic víc z toho vlastně nevyčtu. Jelikož jména zapomínám, byla bych si více než jistá, že bych jej do pár minut zapomenula. Stála jsem přitom zírajíc před sebe na hnědého vlčka. Pozorovala jsem jeho tlamu. Ta se pohupovala v nějakém rytmu. Jjako by právě neco povídal. A tak jsem přešla z myšlenkového módu do módu poslouchacího. A ano, měl pravdu, ten zvuk. Zase ten zvuk.
Ucítila jsem nádhernou vůni, která se nesla lesem. Co to? Podívala jsem se na šedivý kožich. Vlčice se smála. Smích?! Z její tlamy to znělo jako kvílení podivného zvířete. Jenže co mi nesedělo bylo to, čemu že se ta vlčice směje. Přišla jsem o pointu? Podívala jsem se po ostatních. Ať již byla příčina jakékoliv, bylo to určitě lepší než to odměřené cosi, co tu ještě před chvíli sedělo. Cítila jsem se hned mnohem lépe. Asi cvok.
Ani nevím proč, ale ucítila jsem, jak mém tělem jemně škube. Až po chvíli mi došlo, že se směji také. Čemu? Nevím, ale na tváři jsem měla úsměv doširoka. Vnitřně jsem se cítila dobře a šťastná. "Co se to děje?" Zeptala jsem se se smíchem. "Mám pocit, že se smějí i stromy." Odpověděla jsem a přitom nemohla ten pocit štěstí zastavit. Bylo to jako lavina.

// Taky prosím jednu dávku toho dobrého matroše, co použil osud.

Chvíli po té, co se kolem mě prohnal šedivý kožich jsem zahlédla další. Hah, ale tenhle znám! Problikla mi kontrolka v hlavě. Byla jsem tak blízko. Byla jsem na dosah onoho najítí zdroje zvuku. Přitom jsem si všimla, že tam směřovali i další vlci. Zamračila jsem se. Halušky jsem neměla, to by tam nejspíše nešli i ostatní.
Když se zastavili na nějakém nevím proč jimi určeném místě, otálela jsem. Hm. Hnědý kožich mi byl ale povědomý.
Přiklusala jsem teď již k trojici vlků. "Baf!" Štěkla jsem na ně s úsměvem. "Co tady všichni děláte?" Nebyo časté, že by se takto vlci scházeli. Cizí vlci na jednom místě a dávali se do řeči. Podívala jsem se na ten šedivý kožich. Ten jsem taky odněkud znala. Nebo mi pouze někoho připomínal? Kdo ví. "Tebe já znám!" Vyhrkla jsem na toho hnědého. Snažila jsem se si vybavit jméno. Cvhiličku mi to trvalo, ale pak mě začaly napadat jména. Caramtor? Castymer? Bylo to něco takového. Pamatovala jsem si ho jako hrozného slušňáka a zdvořilého vlka.
Koutkem oka jsem se podívala na pro mě úplně neznámou. "Ahoj, já jsem Lucy." Usmála jsem se na ní, jako bych si našla novou kamarádku. Ale zdání u mě vždy klame. Snažila jsem se být pouze zdvořilá, tak jak mě mé chování k vlčicím vedlo. Měla jsem z nich větší respekt než z vlků. Vlčice jsou zákeřné.

// Medvědí řeka

Zabloudila jsem ve svých vlastních myšlenkách a nakonec se stalo to, že jsem zabloudila i v tak známém místě jako byl můj obrovský domov. Já vlastně byla všude doma. Usmála jsem se nad tou myšlenkou. Vynořila jsem se kdesi u křišťálového lesíka. Ach, že bych chtěla zrovna zde? Zdálo se mi to prapodivné. Mé tlapky sem ale mířily a tak se s tím nedalo už nic dělat. Stejně jsem nikam nespěchala. Maximálně mě kupředu hnal hlad a ten vždycky počká. Možná narazím na něco dobroučkého.
Čím blíže jsem byla u pomyslných hranic lesa, tím více jsem si začínala myslet, že trpím nějakou halucinací. Měla jsem totiž pocit, že slyším nějaký skřekot. Znělo to odporně což o to. Ani jsem nepoznala, co to vlastně je.
Vnořila jsem se do srdce lesíka. Znovu se ozvalo to prapodivné hulákání. Fuj to je hnus,
tohle musí přestat. Jako by vydra sedící na žabinci zpívala umrtnou píseň svému na hlavu padlému ježkovi. Přesto všechno, jak děsivě to znělo, jsem chtěla zjistit co to je. A taky jsem byla připravená dotyčnému říct, jak hrozně to zní.
Cosi se mihlo po mé pravici. Doufám že to byl vlk. Šedivý kožich se mi ztratil z dohledu. Přesto ale směřoval nejspíše tam kde já. Za zvukem.

// Otočka a oprava - > směr křišťálový lesík

// Kamenná pláž

Prohnala jsem se přes kamennou pláž a snažila se dostat do nejdříve někam, kde bude teplo. Jen zmrzlá jako rampouch. Zima teprve začínala a já nevěděla co si počtu. Už zase tady byla zima. Už zase jsem řešila, že nikam nepatřím a už zase jsem byla vyhublá až na kost. Život tak rychle utíká. Vůbec nevím, co semnou bude. Nevěděla jsem ani to, kde nýnější noc složím hlavu, natož to, co budu dělat zítra a už vůbec né to, co budu dělat za dva dny. To je ale pech.
Dorazila jsem k řece. Chlad, který jsem pocítila u řeky byl ještě odpornější, než ten chlad, který jsem pocítila na kamenné pláži. To je snad trest. Nevěděla jsem za co jsem trestaná. Chtěla jsem být ale co nejdříve pryč. Na jihu jsou otevřené pláně a na severu ledové zasněžené hory. To si vlk vážně nevybere. Přemýšlela jsem, kterým směrem se vlastně vydat. Kam mířit a co tam hledat. Důležité pro mě bylo najít si něco k snědku. Voda byla až moc studená na to, abych si tam teď šla namáčet tlapky. Ještě bych tam celá zahučela a kdo by mě poté sušil tedy nevím. V tom okamžiku jsem si vzpomenula na Atima. Ach vlčku, kd eje ti konec. Povzdechla jsem si. Atimu a Takeru mi uvízli v srdcích a já ani jednoho neviděla snad století. Chyběli mi. Bylo pro mě oporou a zkušeností.
Se svěšenou a zamyšlenou hlavou, jsem kráčela dál.

// Medvědí jezero

GALLERIADA - Victorious Secret 7

// Řeka Mahtaë

S plným napapaným bříškem, jsem kráčela dál. Od řeky jsem se vzdalovala a začínala si uvědomovat, že se opětovně ocitám na místě, které nejspíše neznám. Možná jsem zde kdysi byla jako malé vlče. Kdo ví, tohle si již vážně nepamatuji. Uklouzla jsem na čemsi. Půda, zdali to tak lze nazvat zde byla velice kluzká a pevná. Byla tvořená převážně kamením. Různých velikostí a různých tvarů. Některé byly více drsné, některé byly neskutečně hladké. Musela jsem si dávat pozor na to, kam vlastně šlápnu. Navíc zde bylo poměrně dost otravného hmyzu. Naštvaně jsem se snažila proplétat mezi hejny některých komarů a podobné havěti. Ta havěť je vážně všude. Všude něco otravuje.
A aby toho nebylo málo, některé kameny jsou tak kluzké, že každou chvíli vrávorám.
Během té chvíle mě něco žahne. Ach! Já chci odsud pryč. Nechci tady být ani o jednu vteřinu mého života navíc! Nelíbilo se mi tohle místo. Bylo ponuré, ošklivě zabarvené kameny nebudily o moc lepší pocit. Naštěstí jsem viděla, že se před mým obzorem rýsuje něco jako konec tohohle utrpení a přechod a něco normálního. Konečně. Protočila jsem panenky a přitom zírala neustále před sebe. Potřebovala jsem dorazit na ono místo. Věděla jsem, že až tohle místo opustím, v nejbližší době se mu pěkně z daleka vyhnu. Znovu mi podklouzla tlapka. Jako by to mělo být potvrzení, abych se zde opravdu neukazovala.

//Medvědí řeka

Galleriada - Victorious Secret 6

// Les ztracených duší

Dostala jsem se až na místo, které jsem znala velice dobře. Byla to řeka. Nikdy bych neřekla, že se z toho zvláštního lesa dostanu k tak známému místu. Bylo to zvláštní. O to víc jsem se ale utvrdila v tom, že neznám tolik území, které Gallirea vlastně nabízí. Řeka mi nabízela mnoho možností. Mohla jsem si odpočinout, nebo si zkusit ulovit i něco k snědku. A ano rozhodla jsem se přeci jenom pro lov. Zkusit jsem to vážně chtěla. Ostružiny pomalu ale jistě z žaludku mizely. Ono co si budeme povídat. Ryba také není zrovna žádná výhra. Přistoupila jsem blíže k vodě. Zadívala jsem se do hladiny a poté lehce vklouzla do vody. Snažila jsem se najít nějaké místo, kde ryby proplouvají pomaleji. Doufala jsem, že tím získám větší šanci k lovu. Ryby začaly pomalu připlouvat. Zaradovala jsem se, přesto jsem sečkala v klidné poloze a ani se nehla. V jednom okamžiku jsem vrazila hlavu pod hladinu a zacvakala zubisky. Nic se mi nepodařilo ulovit. Proto jsem musela dále čekat. Znovu se ryby odhodlaly proplouvat. Na nic jsem nečekala a znovu hlavu ponořila pod hladinu. Tentokrát jsem chytla do tlamy nádherný kousek. Hned jsem s ním vyrazila na břeh, kde jsem se do ryby rovnou bez čekání či otálení pustila. Jakmile bylo po všem, zvedla jsem se a pomalým krokem jsme se vydala dál. Měla jsem mokré tlapky, proto jsem prvně pouze kráčela, dokud trošku neoschly a až následně jsem přešla do poklusu.

// Kamenná pláž

Galleriada - Victorious Secret 5

//Zrádcův remízek

Jen co jsem vyklouzla z jednoho lesíku, už jsem byla v druhém. Další les, který jsem neznala. Koukala jsem kolem sebe. Nebyla jsem si jistá, zdali tento les bude to pravé ořechové. Na první pohled se mi zdál poměrně dost osamocený a tajemný. Jako první mé oko spatřilo fialové bobule. Rozběhla jsem se přímo k nim. Začala jsem si je cpát do tlamy. Byla jsem tak hrozně hladová, že jsem se cpala co to jen šlo. No to je ale dobrůtka. Byly to snad nějaké poslední ostružiny, které ještě opozdile dozrály. Byly vynikající. Nacpala jsem se dosytosti a přesto jich zde ještě spousta zbyla. Bohužel velká nevýhoda toho byla ta, že bobule tělo rychle strávilo a bylo znovu docela rychle hladové. Co si budeme povídat. Les to byl krásný, přesto zde bylo něco co mi nahánělo hrůzu. Proto jsem se rozhodla, že by bylo možná nejlepší, se tomu vyhnout a když už, tak jej velice rychle projít. Nevím proč, ale tohle bylo snad třetí území, které jsem neznala a necítila jsem se v něm dobře. Možná jsem už nebyla zvyklá na ten pocit novoty. Na to, že si musím hlídat záda, protože nevím, kde se co nachází a kde mohu očekávat nějaký problém.
Les jsem poměrně rychle zvládla. Na druhou středu jsem se nějak prodrala středem. Naštěstí na mě nic neskočilo, nic mě nesežralo a já rovněž neviděla žádný podivný pohyb, který by mi naháněl hrůzu. Les řídnul. Ocitla jsem se až na samotném kraji lesa. Ach ano.

//Řeka Mahtaë

GALLIREADA - Victorious Secret 4

Údolí morény

Doslova jsem se prodrala z údolí, když jsem před sebou uviděla les. Na nic jsem nečekala a rovnou do něj vklouzla. Přeci jenom, les je mnohem bezpečnější. Je to taková jistota a vlk si může i odpočinout. Smečka zde nejspíše nebyla žádná, protože pachy zde byly velice slabé. Nebo spíše žádné. Hehe, hi hi tady! Ozvalo se v mé mysli. Jako by mi do hlavy udeřil hrom. Hrozitánsky mě v hlavě bodlo. Musela jsem se opřít o strom a zavřít oči. Tady! Vydrala se mi v mysli malá vlčice, která byla pohublá a otravná. Byla jsem to já. Viděla jsem sama sebe. Okamžitě jsem otevřela oči dokořán. Běž pryč. Rozhlídla jsem se po okolí. Bylo zde dost nízkých stromků a keříků. Měla jsem pocit, že jsem dokonce viděla i nějaký pohyb mezi keříky. Dala jsem se raději do pohybu. Kdo ví, co v tomhle lese žije. V životě jsem zde nebyla. Dokonce jsem uslyšela nějaké zvuky. Ale to už jsem pelášila a snažila se někam ukrýt. Místo toho mě upoutal jeden zvláštní keř. Zastavila jsem se u něj. Měl ještě květy. Byly tmavě rudé a stonky byly pokryté velice ostrými trny. Prohlížela jsem si keřík a uvažovala, co to vlastně může být. Hm. Magie se začala činit. Nechala jsem keřík vyrůst do výšky tří metrů. Začala jsem se tiše smát. Byla to krása, ale zároveň i obludárium. Těšila jsem se, až tohle někdo uvidí a co víc, chtěla jsem vidět výraz vlka, který na toto narazí. Jenže já musela pokračovat. Hlasité kručení žaludku bylo dost přesvědčující.

// Les ztracených duší

GALLIREADA - Victorious Secret 3

// Náhorní plošina

Konečně jsem se dostala do míst, která mi vůbec nic nepřipomínala a neříkala. He he he,
he he he. Neslo se mou myslí. Zastavila jsem se na místě. Havran? Pomyslela jsem si. Ten hlas byl tak známý a povědomý. Bála jsem se ho. Hi hi hi, tady. Ozvalo se znovu. Byl to hlas vlčice. Ale ne. Věděla jsem, že je zle. Má imaginární sestra nebo jak jsme to měla nazvat byla zpět v mé mysli. Protočila jsem panenky a snažila se myslet na něco zcela jiného, aby to nepropuklo v něco neuvěřitelného. Nacházela jsem se na novém místě a tak jsem se rozhodla, že se budu věnovat okolí. Prohlížela jsem si ho. Nahánělo mi trošičku strach. Bylo tajemné, opuštěné a nikde ani stopy. Jednalo se o nějaké údolí. Byla jsem zde chráněna před očima čumilů. Prodírala jsem se hustým porostem. Tráva byla vysoká. Tak jak jsem ještě o nějaké to území zpět říkala, že tráva začíná slábnout, zde to tak vůbec nevypadalo. Možná naopak. Tráva dokonce houstla a tak jsem si musela dávat pozor na to, kam vlastně šlapu. V jednom okamžiku jsem se neskutečně lekla. Praštěný zajíc vyběhl těsně přede mnou. "Zajíci jeden pitomý!" Křikla jsem směrem za ním. Mohla jsem ho sníst. Zamračila jsem se. Měla jsem hrozný hlad. Žaludek už pěkně dlouho hlásil stav hladovky a prázdnoty. Ale co jsem měla dělat. Nebyl čas něco lovit, nebyla chuť vůbec lovit. No dobře chuť by byla, ale energie jsem měla pomálu. Musela jsem se s tím co nejdřív vypořádat.

// Zrádcův remízek