Gallirea - Příspěvky uživatele

Pozorovala jsem jak se Famfulínek pěkně cpal. Vyžrala jsem především to libové a dobré masíčko. Jemu chudáčkovi zbylo už takové to horší, šlachovité. "Děkuji za spolupráci." Řekla jsem směrem k vlčkovi, když se vracel na své místo. Pečlivě po nás i uklidil. Povzdechla jsem si a na okamžik se schoulila do klubíčka. Zavřela jsem oči a nad vším tak nějak přemýšlela. Byla jsem mu vděčná. Mé přežití bylo zase o něco málo posilněno.
Ze sněhu čouhalo moje přecpané bříško. Nic víc ani vidět nešlo. Páni, takhle dobře jsem se dlouho nenadlábla.
Jeho tlapky neměly jasný cíl. Za to já ten svůj měla. "Ach ano. Chci si obejít ještě pár uzemí abych zjistila, kde všude jsou smečky." Šeptla jsem směrem k němu. Po žrádle jsem byla vždy hodně unavená. Znovu jsem zavřela oči a nechala se ukolébat tím tichem.
Procházela jsem se na otevřené pláni. Tento sen jsem znala. Byl to sen, který se mi často opakoval. Došla jsem na kraj útesu. V ten okamžik se objevil černý havran. "Nech mě být!" Zakřičela jsem na něho. Byl to ten havran, který mi ukradl Takeru. Otočila jsem se a začala utíkat. Vše se změnilo. Byla jsem během vteřiny v hlubokém tmavém lese. Zastavila jsem a poté vyšla velice pomalým krokem. Bála jsem se. Vše bylo až moc strašidelné, abych chtěla něco v tomto lese objevovat. V tom jsem uslyšela dusot.
Otevřela jsem oči a zvedla hlavu. Dva kamzíci se prohnali těsně kole nás. Bellray byl na svém místě a já si mírně oddechla. Uběhlo pár hodin a mě alespoň trošku slehlo.
"Budete mi ještě dělat společnost?" Zeptala jsem se vlka a postavila se na tlapky. Chtěla jsem se podívat po těch smečkách.

// V. Galtavar

Jazyk jsem měla až na zemi, když jsme se s kamzíkem dostávali až k vlčkovi. No konečně! Pomyslela jsem si, když jsem ho uviděla, jak vyskočil ze své nory. V ten okamžik jsem zpomalila a sledovala ty dva. Začali se kutálet spolu někam do křoví. Prodrala jsem se jím ve chvíli, kdy se ozvala prapodivná rána. Tupá bomba. Naštěstí vše schytal kamzík. Ti dva se váleli až ke skále. A kdyby taky nebyla ta skála, kdo ví kam až by se dokutáleli.
S jazykem na zemi jsem přišla až ke kamzíkovi. Vlček mi popříl dobrou chuť a odešel pár metrů stranou. Ještě chvíli jsem lapala po dechu. Hlad byl ale větší a tak jsem dál již nečekala a začala si vybírat svou daň. Zakousla jsem se do kamzíkové kýtky. Celá srst se mi naježila z toho báječného pocitu. Začala jsem dychtivě drásat maso na kusy. Polykala jsem obrovské kusy do doby, dokud mi jeden neuvízl v krku. Začala jsem se dusit a vydávat ze sebe divné prazvuky. V tanci ptáka, který se snaží dostat do sebe žrádlo jsem se snažila dostat do maso někam dál nebo ven.
Dokázala jsem to. Fujtajbl. Projela mi myšlenka hlavou. Přiblížila jsem se znovu ke kamzíkovi a začala se pomaloučku ládovat menšími kousky masa. "Vy nebudete?" Zeptala jsem se a otočila se na vlčka. Má hlava byla celá krvavá. "Maso je to opravdu vynikající." Pousmála jsem se a ládovala se dál. Na okamžik jsem se postavila, aby se mi srovnal žaludek. Vypadala jsem komicky. Mé břicho bylo jako obrovský nafouklý balón. Oproti mému tělu to vypadalo, jako bych tam měla snad stovky vlčat.
Olízla jsem si tlamu a ještě si vzala nějaké to masíčko na šmak.
Poté jsem se odebrala kousíček stranou. Vyhrabala jsem ve sněhu důlek, do které jsem si následně lehla. To je ale báječný pocit. Na to jak malá a drobná jsem byla, jsem toho sežrala více než dva hladoví vlci.
"Kam máte namířeno?" Zeptala jsem se a pozorovala vlčka.

// Né, vůbec né :D :D

Když Famfulínek krátce prohodil pár slov o magii zamyslela jsem se. Měl pravdu. Já vlastně taky nevěděla k čemu to přesně a pořádně je. Pouze jsem objevila magii v sobě. A to bylo všechno. Někdo to používá asi k... nebo možná k... Vůbec nic mě nenepadlo. Nevěděla jsem pořádně, k čemu se to asi tak zcela používá. "Možná k boji, možná k ochraně." Mírně jsem sebou škubla. Nebyla jsem si tak jistá a to mě trošku znervozňovalo. Nevěděla jsem co na to říct. "Každý ale asi dostane takovou, jakou má povahu." Kdybych totiž dostala oheň já, spálila bych svět. Usmála jsem se nad tou představou. A proto jsem nejspíše nikdy nemohla mít vrozenou magii ohně. Povzdechla jsem si. "O magii by vám nejspíše více řekl Život sám nebo Srmt." U toho jména mě zamrazilo. Fuj, bylo tak ošklivé, jak jízlivé a tak negativní.
Nechala jsem magie magiemi. Švihla jsem ocáskem ze strany na stranu. Teď jsme řešili mou večeři. Vlastně tak nějak i tu jeho. Měla jsem neskutečnou chuť na maso. Celá jsem se začala třást. Tak moc jsem se těšila. Když mi začal vysvětlovat taktiku, podívala jsem se na něho s velkým otazníkem v obličeji. Myslíš že lovím poprvé? Zazubila jsem se na něho. "Ano, dobře." Řekla jsem zdvořila a nechala ho, aby si myslel, jak je dokonalý vlk. Typycký mužský. Protočila jsem panenky, když jsem se k němu otočila zády a začala vykonávat to, co po mě chtěl.
Po očoku jsem kontrolovala kam přesně si ulehl. To jen pro jistotu. Co kdybych si to spletla a hnala kamzíka úplně jinam. Já musela ujít spoustu metrů a našlapat spoustu kroků, než abych se dostala tam, kam jsem chtěla. A on si lehne jako pán do křoví. Heh. To je pech. Já to tu ještě musím celé odšklapat. Mumlala jsem si pod vousy a soustředila se na kamzíka, na kterého mi ukázal.
Konečně jsem se začala přibližovat z té strany, z které jsem jej měla hnát. Pomaloučku a potichoučku jsem se přibližovala. Trošku jsem si ještě nadešla pár metrů. Ulehla jsem do trávy a na okamžik vyčkávala. Znovu jsem zkontrolovala polohu Famfulínka. Nadechla jsem se a vydechla. Zavřela oči a na okamžik zcela vypla. Srdce mi bušilo jako o život. Nechtěla jsem to pokazit. Jdeme na to. Ještě pár metrů jsem se plazila a pak jsem v jednom obrovském skoku zaútočila. "Wram wram!" Zavrčela jsem velice hrdelně na kamzíka. Chudáček se polekal a začal panikařit. V prvním okamžiku běžel naproti mě. Do háje! Uskočila jsem, aby mě nezašlápl. Podívala jsem se směrem na Famfulínka. Můj výraz byl zděšený, ale tohle jsem musela zvládnout sama. Dala jsem se do pohybu. Byla jsem hrozně lehoučká, takže jsem nabrala neskutečné rychlosti rychle a dokázala jsem jí dlouho udržet. Během chviličky jsem byla u kamzíka, který začal ječet, když jsem se k němu přiblížila.
Náhle mu však podjely nožky a rozplácnul se o zem. Začala jsem brzdit a měnit směr. Konečně jsem začala hnát kamzíka tím správným směrem. Famfulíne, je to na tobě! Křičela moje mysl, když jsme se blížili s kamzíkem přímo do těch míst, kde mi řekl.

// není třeba se stresovat.

Zadívala jsem se na vlčka. Copak ty nevíš, co je tohle za místo? Pozvedla jsem přitom obočí. Copak vy opravdu žádnou nemáte? A nejspíše opravdu neměl. Jeho oči nevypadaly, že by byly něčím vyjimečné. "SSnad každý vlk žijící tady ovládá nějakou magii." Odpověděla jsem a přitom nad tím neustále přemýšlela. Jak jen se mohlo stát to, že on nebyl obdarován? A co víc, Famfulínek pochází odsud. To není možné! "V tom případě jste o magiích musel slyšet." Dodala jsem a brala to tak, že si ze mě dělá pouze srandu. Nebylo možné, aby tak velký vlk nevěděl o magiích, když odsud pochází.
"Vystřídala jsem hned několik smeček. Klímovou, což byla má rodná, pak Borůvkovou a nakonec jsem skončila u Erynijské." Opodvěděla jsem mu. Už jsem měla něco za sebou. Vlastně jsem si už moc dobře nepamatovala to, jak dlouho jsem v daných smečkách byla.
Koutkem oka jsem se na něj podívala. Utahoval si ze mě. Ale on sám nevěděl, jak těžké to je. Jak moc těžké je se přidat ke smečce a vůbec najít tu, která bude vlkovi vyhovovat. Nebylo to jednoduché ve všech okolnost a on si z toho dělal srandu. Jenže i vy sám musíte být přínosem smečce. Těžko příjmou někoho o koho se budou muset jenom starat. Zamračila jsem se a vůbec na to nereagovala. Neměl tušení, co to obnáší.
"Kamzík?" Zamyslela jsem se a rozhlédla se kolem sebe. "Může být."

// Medvědí jezero, přes řeku midiam

Pelášila jsem jako o život. Až po chvíli mi došlo, že vlastně není kam spěchat a že pěláším zcela zbytečně. Plýtvám drahocenou energií. Problesklo mi v hlavě a jako by do mě hrom uhodil, zastavila jsem se na místě. Počkala jsem až se ke mě připojí Famfulínek. Teda on je ale pomalý, jak může něco ulovit? Možná na to jde více přes hlavu než přes fyzično. A nejspíše to tak bylo, jinak jsem si nedokázala představit, že takový šnek něco loví. Kromě šneků. "Myslíte tohle?" Sklopila jsem zrat a pod tlapkami se mi dělaly malé zeleńoučké a chlupaťoučké chomáčky trávy. Uculila jsem se na něho. "Přeci naše magie." Zadívala jsem se do jeho očí. Ty však vypadaly, jako by se v nich magie ani nenacházela. Že by neovládal žádnou?
Mírně mě začínalo rozčilovat, když se o smečce vyjadřoval docela dosti zcestně. Nemáte pravdu. Podívala jsem se na něho, jako bych ho chtěla v tu chvíli prošpikovat a jeho tukem se celá namazat. Jenže on pokračoval. Krev se ve mě vařila. Věděla jsem, že sto vlků se rovná sto názorů, jenže on vážně nevěděl o čem mluví. Ve smečce jsi byl jenom když ses narodil.
Hm. A pak ses odkutálel nejspíše ve velmi brzkém věku pryč a ty mě budeš poučovat co to je smečkový život? Naštvala jsem se. Začala jsem více dupat tlapkami do země. Než aby to vypadalo děsivě to vypadalo spíše komicky. Na tváři mi pohrával prazvláštní výraz. V tom jsem bouchla jako pštros, když nemůže vykadit své vajco. "Vůbec nevíte, o čem mluvíte Famfulínku!" Štěkla jsem na něho a zastavila se před ním, že mi málem narazil do čumáku. V očích mi žhnuly malinkaté plamínky. "Ze smečky můžete vystoupit tak rychle, jako když do ní vklouznete.
Smečka není závazek, poskytuje spousty výhod. Ano jistá tolerance výše postavených vlků zde je. Ale pokud vám nejde o postavení, můžete si trajdat kde chcete a jak dlouho chcete." Frkla jsem na něho a pokračovala v cestě. Vůbec tomu nerozumí. Mudrlant. Pozvedla jsem dotčeně hlavu. Chvíli jsem dělala že ho vůbec nevidím a nevnímám. Jenže hned jakmile promluvil jsem mu věnovala svou pozornost. Natočila jsem k němu nejprve uši a poté celou hlavu. Jak dlouho to je, co se smečka rozpadla? Jářku,
je to už nějaký ten den, či týden. No spíše měsíc. Možná rok? Ale to asi ne.
"Pracuji na tom. Jen ještě nebyl čas... jak dlouho se toulám? Nějaké to roční období to už bude." Dodala jsem zamyšleně a přitom uklouzla na něčem slizkém co se vyskytovalo u řeky. Vlastně až teď jsem si uvědomila, že jsme procházeli kolem řeky. Nestíhala zamrzat, i když se ustavičně snažila. Zavrávorala jsem, ale v mžiku jsem zase stála pevně na tlapkách. Tak to bylo o chlup. Před námi se objevovaly první stromky, které houstly a pokračovaly dále v poměrně hustý les. "Jsme na místě pane." Oznámila jsem mu. "Odkud vlastně pocházíte?"

Famfulínek mě schválně popíchnul. Otevřela jsem naprázdno tlamu. Chtěla jsem něco říct, ale nakonec jsem tlamu zase zavřela. Nechala jsem to být, neboť mi došlo, jak to ten vlček myslinkal. Huh? Že by se mi to zase vracelo? Naštěstí mi přeskočilo do prapodivné řeči jenom jedno slůvko. Ano, Lucy a nebo také Lů. Tak mě však dlouho nikdo nenazval či spíše neoslovil. Kde ti je konec Takeru! Vyjeklo do prázdna mé podvědomí.
Začal mě pořádně zebat zadek. Asi mi umrzne! Upadne! Mírně jsem sebou ošila. Přesto mě sníh stále a více a více studil. Rozhodla jsem se na to jít chytře. Magie, magie! Prosila má prdelka. A tak jsem za pomocí své vrozené magie nechala povyrůst trávu do takové výšky, abych neseděla na sněhu. Tráva byla nádherně zelená a co víc, bylo to příjemnější než ten sníh.
Zamrkala jsem na vlčka. "Smečka je dar!" Oznámila jsem mu hrdě a přitom vypnula svůj miniaturní hrudníček plný vylézajících kostí. "Vždyť být ve smečce neznamená zůstat do konce života v jednom lese." Zavrtěla jsem hlavou. Nejspíše vůbec neznal zákon smečky. Vlk byl chráněn, měl přísun k žrádlu, měl se kam vracet, měl přátelé a to všechno, co mě ani už nenapadalo. A když se mě Famfulínek zeptal na to, co je tak báječného na smečce, zapřemýšlela jsem. Našpulila jsem mírně tlamu, nahodila moudrý výraz, narovnala se a spustila. "Smečka neznamená být svázaný. Naopak poskytuje výhody. Jako je stálý přísun žrádla, ochranu,
přátelé, zázemí a tak různě. Musel bys to zažít." Zasnila jsem se, když jsem se bavila o smečce. Byla jsem jednoznačně typycký smečkový typ. Beze smečky jsem nebyla schopná fungovat a když už, tak pouze krátce. Famfulínek byl opak mě. Ochrana či stálá potrava pro něho mohly být pasé. Byl statný, dokázal se o sebe postarat sám. Lov musel být pro něho hračkou. "Také si buduješ postavení." Dodala jsem a přitom si ho změřila. Odělala jsem kolem něj kolečko. Jak tak koukám, ty by jsi byl dosti vysoko v postavení. Možná ho do smečky zláká právě touha po moci být uznáván ostatními vlky. Posadila jsem se zpět na své místo.
Vyskočila jsem na tlapky a skočila Famfulínkovi kolem krku. "Wíííí." Zapištěla jsem mu do ouška a přitom ho pevně přitiskla k sobě. "Jooo! Půjdeme lovit!" Pustila jsem vlčka a přitom začala poskakovat na místě radostí. "Poběž! Vím kde najdeme takový les!" Ječela jsem jako smyslů zbavená.

// Východní hvozd, přes řeku Midiam

Zamrkala jsem očima, když mi ťuknul do čumáku. Uh. Srdce mi jemně poskočilo, když jsem si uvědomila jak blízko mi je vlk. "Ehm, ano ano jsem." Otřepala jsem si hlavu a podívala se na špičku čumáku. Jak to dokáže probudit takové ťuknutí. Trošku mě bolela hlava, ale co se dalo dělat. Vlk se divil, že mluvím i normálně. Och ano. Usmála jsem se na něj. Sama nevím, co se stalo, že mi tak přeskočilo. Famfulínek. To je tedy jméno. "Abych to uvedla na pravou míru. Jmenuji se Lucy. A vy se vážně jemnujete Famfulínek? Budu vám tak tedy říkat." Usmála jsem se a posadila se na svou kostnatou zadnici. Jisto jistě jsem už vypadala inteligentněji než před chviličkou.
Tlapkou jsem si chytla bouli, co se mi vytvořila na hlavě. Sakra. Jak se tohohle zbavím, to vážně netuším. Pustila jsem bouli a v tom se ozvalo hlasité zakvílení mého žaludku. Tlapkou jsem si chytla bříško. Tichoučko. Přitom jsem se podívala na Famfulínka. Ten mi v mžiku objasnil, o čem jsme se bavili. A, ano smečka. "Sama nevím co se to semnou stalo. Byla jsem támhle v lese a..." Ukázala jsem směrem ke Křišťálovému lesíku. Zamračila jsem se. Něco tady nehrálo. Připadalo mi, že jsem tam něco zapomněla. Zavrtěla jsem hlavou. "Smečku bohužel nemám. Vy do nějaké patříte?" Pozvedla jsem obočí a doufala v kladnou odpověď. Vlastně mě napadlo, že by mě mohl vzít do jeho smečky. Mohl by mě tam lehčeji propašovat a já bych se zase mohla začlenit.
Pozorovala jsem Famfulínka, jak si prohlížel svůj otisk ve sněhu. Jeho tlapa byla obrovská. Schválně jsem se postavila a udělala otisk vedle jeho. Ten můj vypadal, jako otisk od vlčete. Jeho tlapa byla možná i třikrát taková, jako ta moje. Přejel mým tělem mráz, když jsem si vzpomenula, že mě kdysi otec zaslouženě podobnou tlapou pleštil. Vzpomínka to ale nebyla příjemná.
Sklopila jsem zrak a na okamžik se zamyslela. Přitom jsem si všimla jeho jizev a něčeho na tom omotaného. Páni, co se mu asi stalo? Nevypadá to zrovna dobře. Nejspíše to muselo pěkně bolet.
"Možná je to až moc smělé. Famfulínku, nepomohl byste mi s lovem?" Doufala jsem v kladnou odpověď. Mohli jsme si pošmáknout oba dva. Což o to, on bude zdatným lovcem, ale já neměla už tolik síly, abych si mohla dovolit nějakou chybu při lovu. Chovala jsem se zdvořile. Byl ke mě milý a tak jsem neměla důvod být na něj oprsklá a zlá. Navíc jsem ho brala tak trošku jako Castora. Jako takového hodného vlka, který je elegán.

Nakloninkala jsem hlavilinku. Sklopilinkala jsem ušilinka a velicinkatě převelicinkatě přemýšlinkala. Mám tě pojmenovinkat? Přemýšlinkala jsem převelinkatě. Athelosinek, Falamionek, Manioneročinek? "Co takloulince Famfulíneček?" Asi vteřinečku jsem byla vážňoulinkatá a pak propuklinkala v hrozitánlikatý smíšečinek. "Famfulínek." Smálinkala jsem se jako blázíneček. Do očínek mi hrzlinkaly slzinečky. Dokocinkatě mi jich i pár ukáplinkalo. A taky jsem se smálinkala, když vlčíček ze sebe vydavinkal tak legračinky zvučinky přitomky, když jsem do něj narazinkala.
Naštěstinky jsme už byli na břežinku. Hupsinkala jsem semhlenky a tamhlenky radostňoučce. Zase se mi něco povedinkalo. Překvapinkalo mě, když mi vlčiček poděkovinkoval. Zarazinkala jsem se a posadinkala jsem se na zadničinku jako on. Sedinkala jsem si příminky naprotinky jemu. Byl snadinky o dobroučkou povoličinku většiny než já. Jeho těličinko bylo masivňoučké a mé očičinky se protočinkaly. V hlavičince mi přeplounlinkalo. Začíninkala jsem ho vníminkat jako jousíčinek chutňoučkého masíčinka. Oprotinky tomu Lucyferovinkati jsem vypadalinkala jako vycucaňoučká žížalinka.
"Smečinečku jsem mělinkala. Ale moje smečinečka zanikinkala." Sklopilinkala jsem zračínek. "Takže nemámlinky. A ty jsi určitinkatě ve smečičce že? Jsi pěkňoulinkatě tlusťounlinkatý." Olízinkala jsem si hladovinkatě tlamičičnku.
Přikrčinkala jsem se jako do výskočinku. Chtělinkala jsem na vlčička zaútočinkat a spapinkat ho. Když jsem ale chtělinkala vyskočinkat, uklouzinkalo mi to na místečku a já padla huboulinkou na zemičku. Ozvyvinkala se tupinkatá ránička.

Vlčilínek měl pravilinku. Rybičinky spinuškaly až na samotinkém dníčku. Jenže já měla opravďoučký hládineček. Hlasiťounce mi při pomyšleníčku na rybičinku zakručinkalo v bříšečku. Jenže, kde seželinkat jídlinko? Achichinky. Mé tvářičenka se mírňoulince zvráštilinkala. Doufinkala jsem, že by mi mohlinkat tento vlčiček pomocinky při lovinku nějakéholinkého tvořečinka do mé tlamičinky. Hládiček bylinkal vícelinky a vícelinky silnějšiňoučký.
Usmívinkala jsem se na vlčíčka. Představinkal se mi jako Lyciferiček. Nakloničkovala jsem hlavičinku na straničku. "Lucy - feriček." Říkalinkala jsem. Přitom jsem mu naznačinkovala, jakounlinkaté je mé pravičinkaté jméničko. "To je zvlášťnoulinkaté jmeníčko." Usmívinkala jsem se na vlčíčka a přitom přemýšlinkala, že je to jeho jméničko dosti prazvláštńoučké.
Vlčílínek mi začininkaval vysvětlinkovat, že je moc tlusťounlinký na to, aby chodinlinkal přes drápilinky. Zazubinkala jsem se na vlčička. Byl až moc pěkńoulinkatý a slaďoulinkatý. Už asi chápilinkám, co znamená, když se vlčíčce zapalinkají lýtečka. Vlčíček to byl opravdičku statńouličkatý. Jeho tělíčinko pokrývalinkalo dostilinkatě tučíčku.
Ukázinkovala jsem vlčíčkovi, jak vypadinkají moje tlapičinky. Byly vyhublinkaté, že šly vidilinkat jenom kostičinky. Mé drápilinky byly nádherňounce vidilinkat. Bohužel jsem nijak vlčíčkovi pomocinky nemohlinkala.
Podívinkala jsem se směrem ke břežíčku. Tam vlčíček ukazovinkal, že tam má namířeníčko. Na nic jsem nečekinkala a jednodušejinky mu pomohlinkala. Ladńoulince jsem se přesulinkala za zádička vlčíčka. Rozběhlinkala jsem se na ledíčinku jako ladńoulinká laničinka a vší silinkou do něj narazinkala. "Wiiiiiiii." Zajíkinkala jsem a přitom vlčíčkovi odpovídinkala. "Tampaklinky kampaklinky vy Lucyferičku." A za hlasitinkatého smíšečku jsme se doklouzinkali až na samotinkatý břežíček.
"No jakápaklinkatá jsem?" Začilinkala jsem poskakinovat na břežíčku, jako kdybych udělinkala nějakoulinký objevíček.

Vlčínek mi pěkňoulince odpovídinkal. Usmívinkala jsem se na něho jako měsíčinek na hnojínečku. Ladňoulince jsem se promedínkovala kolem vlčíčka semhlenky a támhlenky. Šupinky hupinky! Kroužilinkala jsem kolem něho, do dobinky, dokud mi nepodklouzinkaly tlapičinky a já neupadinkala tlamilinkou na ledičínek. "Auvajinky, toto bolilinkalo." Ozivínkalo se z mé tlamilinky. Zvedilinkala jsem se a podívinkala se na vlčíčka. Jakmilinkatě začal mluvinkat, muselinkala jsem se začít smátinkat. Chytinkáš rybičinky? Haminky ňaminky, ry bych si dalinkala. Jenže ledičínek byl mocinky pevńoučinký na to, aby mohlinkat chytinkat rybičinky. "Mám hrozitinkatý hladičinek. Nenašinkala by se nějakoučinká rybičinka pro mě?" Zepťounkalinkala jsem se vlčička a přitom si myslinkala, jak jsem ho nepřechytračinkala. V tom okažíčku upadl vlčíček na ledíček tlamičkou. "Ihihinky." Ozivínkalo se z mého hrdlíčka. Jenže jeho zlověstňoučký pádíček doprovázinkalo i divňoulinkaté prasknutinkání ledíčku. Ejejenky. Zapřičinkala jsem se do vlčičkova zadečinku a jemňoulinkatě jej odtlačinkala o dva metříčky dopředinku. Opatrňoulince. Když jsem se podívinkala, ledičínek byl opravďounce naprasknuťounklý.
"Na procházinečce, na procházinečce." Odpovědinkala jsem vlčičkovi a přitom stálinkala u jeho hlavičinky. Nakloniklala jsem svou hlavičinku do straničky a pozorovinkala vlčička. Neuminkal chodinkat po ledíčku. "Jsem Lucylinka." To zněninkalo hloupoulince. "Musíšlinkat vícelince přes drápičinky. Takhloulince." Odpovídinkala jsem vlčíčnkovi a přitom mu ukazinkovala, jak by mělinkal chodilinkat po ledíčinku. "Kampaklinkat máš namířeníčko?"

// Křišťálový lesík, přes medvědí řeku

Ihihihinky. Smalínkala jsem se ve své myslince. Tohle bylo padnulinkaté na hlavilinku něšínkatého vlčínka. Achcichinky. Povzdechinkala jsem si. Mělinkala jsem hrozitaninský hládíček. A co já teď s niminky? Celá pokleslinkatá jsem opouštinkala lesínek, anižbychky si toho všiminkala. Ocitinkala jsem se u řečičky. Tu jsem ani nevniminkala a pěkně podélinky řečinky si to mířinkala dál. Hlavinka byla zabralinkatá do toho, abych si někdoulinkce sežinkala něco na zoubíneček. Aniž by mi došinkalo, že u řečičky si mohu chytinkat nějakoulinku tu rybinku. Ihihi. Jestlipakližounce mě někdo takto uslyšinkatí mluvinkat, asi opadňounce na zeminku a pěkňoulince tvrdinkatince se udeřinkatí do hlavičinky. Olizinkala jsem si mlsňounlince tlamičinku. Opustikala jsem řečinku a ocitinkala se u jezírečinka. Ihihi, tady by se něco na zoubiček určitinkatě našlo. Nedošinkalo mi, že je vodičenka zamrzlinkatá a nic si nechytinkám.
Podivinkala jsem se na ledíček. Velilinkatá ledovinkatá plošinka byla celinkatá zamrzlinkatá. A helelinky! Vlčiček! Hnědičinkaté barvilinky. Pozorovinkala jsem ho, jak neustálince a opakovanlinkatě padilinká na hubičinku. "Ihihihinky:" Začinkala jsem se posmivinkat vlčinkovi. "Ahojinky!" Zavolalinkala jsem na vlčinka a usmivinkala se na něho. Chtěla jsem mu pomocinkat a tak jsem se rozběžinkala a vklouzinkala na lediček. Jelikož jsem byla lehoulinkatá, ladńoulince jsem doklouzinkala na lediček. "Bu!" Štěkňoulinkala jsem na vlčička a přitom si ho prohlížinkala. Zdálinkal se mi povědomlinkatý. "Copaklinkak to tady provadinkáš?" Zeptalinkala jsem se vlčinka a přitom kolem něj ladňoulince klouzinkala semhlencky a támhlencky. Ušinky jsem k němu nastražinkala, aby mi neutikalinkalo žádné slůvinečko, které by vyslovinkal. Byl až moc hezoulinkatý a já si toho okamžitounce všiminkala.

// Až to budeš číst... vyřiď si to s Newlinem :D

// Pardon že přeskakuji, pospíchám na hru :) nedá se to po vás ani číst :D tak pardon jestli na něco nereaguji.

Nikterinkat mocinky jsem nevniminkala ostatňoučké vlčíčky. Podívinkala jsem se na vlčínka, když vykřikínkal slůvinko papinkat. Achichinky, já mám hladineček, že bych ukousinkala sobilinkovi kopýtečinka. Mlsňoulince jsem se olizinkala tlamičinku. "Mělinkali bychom si něcičko ulovinkat." Nahodinkala jsem takovinkaté hezoulinkaté tématičko.
Ostatní vlčilinky se nějak k tomu ale nemělinkaly. Asi neměly takový hladilineček jako já.
V tom jsem uslyšinkala tu prapodivinkatou melodiinku. Bylo to tady zase. Usilinkala jsem. Nebo jsem se probuzinkovala? To nikdo nevědinkal.
Když jsem otevirinkala očínečka, rozhlédinkávala jsem se kolem sebe. Och to mi byl prapodivńoučký sníček. Podívinkala jsem se na ostatní vlčičky a vlčička. Nejspíše ještě spininkali. Nechtěla jsem je rušinkat a proto jsem se vydalinkala pryč. Chtěla jsem být co nejdřívince odkud, od tohohlinkatého prazvláštńoučkého místečinka pryčko.
Jenže jsem si uvědominkala jednu věcičku. Proč mé myšlelinky jsou stálounce takovéto záhadňoučké? Zděsilinkala jsem se a přitom jsem mířinkala pryč z lesínka. No do hájenička zeleniňounkého. Jestli budu takhle mluvilinkat a myslinkat pořád, bude to pohromička. Co se dalo dělounlinkat.
Lesílineček pomalinounčinku řídninkal. Bylo to dobré znameníčko. Ža okamžíček jsem očekávinkala, že vypadinkaju z lesinka pryč ven. Konečňounce. Doufinkala jsem, že mě mimo lesínek přejde toto mluveníčko. Achcichky.

// Medvědí jezero, přes medvědí řeku?

// Děkujeme pěkně!!!