Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Cedrový háj

Zavrtěla jsem krátce hlavou, když se mě vlk zeptal, jestli se něco děje. Nene v pořádku. "Zaujaly mě tvé oči. Ohnivě rudé... rudé jako krev." Konstatovala jsem a se zájmem v hlase chtěla pokračovat ve vyptávání. "Jaké to je?... Mít magii ohně?" Vždy mě takhle magie úděsně přitahovala. Byl to jako magnet. Vždy jsem jí chtěla ovládat, už od malého vlčete mě přitahovala. Ale pokaždé když jsem šla k Životu nebo ke Smrti... jsem žádala o jiné magie. Jak zvláštní... proč jsem nikdy nešla do téhle? Je to divné. Nějak jsem si nemohla vybavit, proč jsem zažádala magii ohně, když je mou vysněnou magií. Možná se jí vnitřně bojím. "Oheň a myšlenky. To jsou magie, které mě zajímají, ale zároveň děsí." Pousmála jsem se na společníka.
Opouštěli jsme les. Citelně se ochladilo. Stromy tvořily přirozenou bariéru, která chlad mírnila. Tenhle mráz přímo na tělo nebyl vůbec příjemný. Probůh, co by v tomhle mohlo přežít? Nic, v tomhle nepřežije ani myš. Potáhla jsem snoplík zpět do čumáku. "To je hrůza... už aby zima skončila." Reagovala jsem na jeho poznámku o tom, že ani v okolí nic k snědku nenajdeme. "Zapoj všechny své lovecké smysly. Je třeba něco najít." Popíchla jsem ho a sama jsem si cekla na zadek a začala se kolem sebe rozhlížet. Rypák mám úplně promrzlý. Necítím vůbec nic, krom hrozné zimy a zmrzlých chloupků kolem čumáku. Tragédie, jestli on něco najde... nebo ucítí... bude to opravdu dobrý lovec a možná lepší než já. I když bych mu tohle teda nepřiznala.
Napadlo mě za pomocí mé magie uspořádat malé piknikové překvapení. "Jak moc velký hlad máš?" Sníh mezi mými tlapkami jemně popraskal. Hm, jahody z toho asi nebudou. Nedošlo mi, že rostlina na které rostou jahody je velice přízemní popínavka a ta pod tunou sněhu nepůjde vidět. Malinovník prorazil promrzlou půdu a sníh. Keř obsypaný velkými malinami se zjevil mezi mnou a Waristoodem. "Vem si." Sama jsem si nacpala několik malin do tlamy. Chudák keř v tomto bdělém stavu nezůstane dlouho funkční a maliny po chvíli zamrznou na kostku ledu. Bylo zapotřebí je sníst. Krásné velké a sladké maliny. Tak se alespoň trošku posilníme a pak se pustíme do lovu.
Uznale jsem pokynula hlavou. Nejspíše ho nějaké vlčice zaujaly, ale byly zadané. A to on nejspíše respektoval, což jsem vyhodnotila, že nebude nějaký neslušňák prasácký. "To tě šlechtí." Mrkla jsem na něho zvesela. I když odolat takovému pokušení, může být někdy více než těžké. "Já svého partnera mám už roky. Do té doby se mě snad každý bál nebo co... ale narovinu, my se hledali až se našli. Měla jsem to o to jednodušší, že byl zrovna volný." Povzdechla jsem si zasněně. Měli jsme mezi sebou pořád nějaké rozepře, ale v důležitých věcech stál vždy za mnou a já za ním. "I když je fakt, že poslední dobou spolu vůbec nejsme a on pořád někde trajdá." Dodala jsem skepticky a zašklebila se u toho.
A tak jako on mi sdělil nějaké informace o něm, jsem mu já chtěla sdělit nějaké informace o sobě. "Já o matku přišla v brzkém věku. Tátu jsem neviděla jak je rok dlouhý a sourozenci...? Jestli vůbec žijí, jsem ráda, ale neviděla jsem je roky rokoucí." Má rodina je teď a tady.... Etney a děti.
A když jsem dojedla poslední malinu, podívala jsem se na společníka. "Tak co myslíš... je tady nějaká zvěř?" Nasála jsem okolní vzduch k analýze.

Povzdechla jsem si. Žádné stopy. Žádná kořist. Nikde nikdo. Nikde nic. To je velice špatné. Pokyvovala jsem hlavou. "To je zlé... to je zlé." Šeptala jsem si pod čumákem. Žádná potrava znamenalo prázdné bříško. Prázdné bříško, znamenalo být stále podvyživený. Jenže mě to snad bylo souzeno. Od vlčete byla má stavba těla jaksi... velice drobná a mírně podvyživená. Postupem času se podvýživa zmenšovala či prohlubovala do ještě větší. Vždy záleželo na období, které právě probíhalo. Nejlépe jsem vypadala nejspíše, když jsem čekala vlčata. Protože to byly právě ony, co mi opticky zvětšovaly bříško, jinak to bylo pořád to samé tělo.
Povzdechla jsem si a podívala se na uprchlíka, který přijal na nějakou dobu náš les za svůj domov. Pohlédla jsem mu do očí. Byly rudé. To se mi vždy líbilo, sama jsem chtěla ovládat magii ohně. Mít ohnivé oči a každého uhranout. Třeba že jsem uhranula, ale zeleným pohledem. Něco mě na té magii lákalo a přitahovalo roky rokoucí. Koukala jsem na něj a přemýšlela. Jaké to asi je, objevovat jako vlče magii ohně. Plamínek sem, plamínek tam. Jedno oko jsem přimhouřila víc než to druhé. Vypadalo to, jako bych se mu mým pohledem chtěla prokousat do samotných myšlenek.
A pak jsem jenom krátce zavrtěla hlavou. Jako bych se právě vrátila k sobě. "Tak co, zkusíme se podívat alespoň kousíček za hranice lesa? Třeba nějaký zbloudilý zajíc... nebo oslabené stádo... či omrzlí ptáci..." Mrkla jsem na něj zvesela a švihla ocasem. Třeba se nám poštěstí a třeba taky ne. Než se camrat po lese, chtěla jsem využít procházky k něčemu užitečnému. Byli jsme jen dva. Jak doopravdy dobrý lovec je, jsem neměla potuchy. A tak jsme nemohli jít na vysokou. A co když se něco najde hned za hranicemi lesa? I když pravdu povědět, zimy byly čím dál tím horší a ta zvěř během té zimy prostě není.
"Jestli se tě můžu zeptat... pokud to není moc soukromé..." Na okamžik jsem se odmlčela, jelikož jsem mu tím chtěla naznačit, že né všechno mi musí říkat. Ale když bude chtít odmítnout, klidně může. I když já jsem alfa a jsem více než všichni vlci co se kdy narodili že jo. Takže bys správně měl... ale dneska ti za to hlavu asi neutrhnu. Jindy možná jo. "Máš tam u vás... nebo třeba i tady... našel sis někoho? Nějakou partnerku?" Někdo kdo tam na tebe čeká, až jak ty říkáš získáš zkušenosti? "Nebo dokonce rodinu... či něco podobného?" Byla jsem zvědavka. Čumák jsem tak nějak prazvláštně natočila do špičky. Změřila jsem si ho krátce pohledem, nepůsobil jako starý vlk, naopak. Patřil mezi ty kousky co byly na přechodu, něco mezi starým a mladým. Takové to pomezí.
Tím jak les řídl a my se pomalu vytráceli z lesa, jsem si uvědomila jak silná zima je. Les mráz dost brzdil. V lese nebylo tolik cítit, jak krutý mráz sužuje okolí. Zatím co tam kde stromy řídly, mráz sílil, uvědomovala jsem si, že až dojdeme na nějakou tu otevřenou pláň... umrzneme.

// Severní Galtavar

Trošku jsem se uklidnila po tom, co mi Waristood řekl, že mu nejspíše do toho opravdu nic není. Kývla jsem hlavou a jemně se ušklíbla. Né vždy jsou věci tak jednoduché jak se na první pohled zdají být. Má hlava o něco vychladla. Mé uvažování bylo o něco racionálnější. Povzdechla jsem si, když se chtěl Etney odpojit. Měla jsem pocit, že jsem v poslední době pořád sama.
Jejich postoj smečky, zdál se mi být podivný. Přimhouřený pohled jsem obrátila na vlka. No to bych opravdu chtěla. Há! Aby se vlci šmatlali po světě a vlčice aby seděly jak puťky doma. Staraly se o les, bránily jej? Učily se a vlci si mezi tím protrajdají půlku světa. Pěkně TRAPNÝ! Křičela jsem ve své hlavě. "Pro mě zvláštní přístup smečky. Něco takového bych nedovolila. Ale... každý to máme jinak." Ušklíbla jsem se, jelikož se mi vůbec nelíbilo to co mi tady povídal. Jen jestli mě nebulíkuje.
Lovec jsem byla já. Lov mi jako takový už dost chyběl. Etney se chtěl postarat o něco co nejspíše v téhle zimě nebude už dávno živé. Švihla jsem ocasem a pozorovala ho, jak mi mizí před očima. Waristood se chtěl taky ujmout nějakého nálezu zvěře. "Jsem lovec... můžeme jít spolu. Ale spíše to bude nejspíše jen plýtvání energií. Zvěř bude kdo ví kde... muselo by nás být více." Abychom šli hledat stálo, něco co bude mít větší šanci přežít a něco co se tady někde bude potulovat. No potulovat, spíše to bude pěkně schované a zalezlé. "Je to na tobě." Postavila jsem se, jelikož mi zima prorejdila celé tělo. Musela jsem se pohnout, protáhnout se a hlavně se trošku zahřát. Takže jsem se vydala trajdat po lese, pokud si nerozmyslí to, že půjdeme najít cosi k snědku oba dva.

Zaraženě jsem na okamžik pozorovala cizince. "Rodinné problémy?" Zopakovala jsem po něm a přitom se na něho dívala skrz tlapky. Změřila jsem si vlka, jak starý nejspíše bude. Předpokládala jsem, že nemá potomky a co víc, neměl ani smečku. Podívala jsem se na Etneyho, aby se také tak s ním bavil. Aby neměl kamarádička někoho, kdo nám nesahá ani po kotníky. "Děti jsou v pubertě, což je normální jev u všech vlčat. A až budeš mít své a zároveň povedeš alespoň malou smečku, jako my... pochopíš." Odsekla jsem trošku nedůvěřivě. Moc se mi pořád ten vlk něčím nezdál. Byl takový... až moc se choval k alfám jako kámoš. No a ještě abych si nechávali radit? Praštil ses do HLAVY!? Křičela jsem ve své hlavě na Etneyho. Vůbec se mi nelíbilo, že si tady nechával radit někým kdo neměl tušení o ničem co my máme.
Podívala jsem se na svého partnera. "A není jedno jestli tvůj... můj nebo jeho táta byl přísnější? Jsou to naše děti, my známe jejich povahy." Řekla jsem směrem k Etneymu, jelikož mě to trošku naštvalo. Proč bychom měli tohle vůbec řešit? I my měli pubertu i my měli vzdorné období. Já jej mám pořád. Od svého otce mám na památku šrámy přes obličej a to není zase tolik let zpátky, co mi uštědřil výchovnou a k čemu to bylo? Jsem pořád stejně drzá a ještě více vzpurnější. Švihla jsem ocasem.
To co tady kdákal Waristood byla pěkná blbost. Podívala jsem se na Etneyho a protočila oči tak, aby to vlk neviděl. Jasně, takže smečka tě pošle na zkušenou a ty se máš vrátit se zkušenostmi.. a navíc máš mít slíbený úkryt? Tady se dva vlci praštili do hlavy! To jsou žvásty teda. Byla jsem rozhořčená a doufala, že i Etney tyhle žvance bere jedním uchem dovnitř a hnedka druhým ven. Nemohl mu tohle přeci věřit. "Hmmm, to se mi nějak nezdá." Broukla jsem a tvářila se na oko nepřítomně. "Smečka... tě pošle... abys získal zkušenosti... jinde." Říkala jsem s přimhouřenýma očima a koukala někam do blba. Moje nálada byla jako na houpačce. Jednou nahoru a za chvíli sešupem dolů a pak tryskem nahoru.
Pak jsem pohlédla na Etneyho. "Drahý... jak jsou na tom naše zásoby s papáním?" Zeptala jsem se Etneyho, aby si i on uvědomil, že je třeba řešit i něco jiného, než pouze děti... děti a znovu děti.

Vivianne ještě něco mumlala pod vousky. Nejspíše něco velice nehezkého a tak jsem byla ráda, že jsem její slova už neslyšela. Reonys mě okřikl, jak co to povídám a přitom si ani jedno dítě neuvědomovalo, jak se k nám chovají. "Špatně jsme vás vychovali." Sykla jsem směrem k synovi.
Vyčítala jsem si to, že jsme tehdá děckam dali vybrat. Podívala jsem se na Etneyho, který stál za mnou a byla jsem moc ráda, že se mě v takových chvílích opravdu vždy zastal. Pousmála jsem se na něj. Jsi zlatáčko. Povzdechla jsem si a zašeptala k partnerovi. "Vůbec jsme jim neměli dávat na výběr. Měli jsme je spakovat a sebrat sebou. Teď jsou z nich nevděčníci, kteří si neváží, co pro ně táta s mámou budují. Měli jsme počkat až dospějí a pak jim teprve dovolit, aby opustili smečku." Zavrtěla jsem hlavou. Tomu nerozumím, co ti zavšivení Asgaarci v sobě mají, že naše děti takhle očkují. Avšak vám to jednou dojde. Ale taky to možná už bude pozdě. Já jsem C... zavrhla. I kdyby teď přišel s prosíkem, že nemá kam jít a potřebuji pomocnou tlapku od mamky... otočila bych se k němu zády. A mě snad nakazila Elisa... Připadám si teď jako ona... nebo jí teprve teď konečně začínám chápat?
Byla jsem zamyšlená. Zaslechla jsem poznámku od Ware, že by takhle děti neměly mluvit s rodiči. Ušklíbla jsem se. "Dali jsme jim moc volné tlapky. Chtěli jsme, aby se svobodně rozhodli ve věku, který byl nepřístojný pro svobodnou vůli. Chtěli jsme aby se měli dobře a vše zařizovali pro ně. Teď vidíme vděk..." Ušklíbla jsem se. Cítila jsem se ukřivděně a zároveň jsem věděla, že Etneyho to muselo štvát mnohem více.
"Běžně ne... děti věčně nejsou doma a když, tak vidíš jak se chovají." Špatná výchova. Špatná... jako matka jsem zklamala. Měla jsem být mnohem tvrdší. Jenže teď to nešlo vzít zpět. Teď už děti byly namlsané oné svobody.
Jen ať jdou... jen ať zůstanou s Asgaarskými. Ale jakmile se pro ně rozhodnou, tady ať ani nepáchnou. Dívala jsem se směrem, kam děti odešly. Věděla jsem, jak moc tohle muselo vřít v Etneym, který byl trošku více výbušnější a větší horká hlava než já. Čekala jsem, co z něho nakonec ještě vyleze.
"A odkud, že to pocházíš... nebo kde tvá smečka sídlí?" Zeptala jsem se trošku nepřítomně. Nejraději bych teď byla sama, ale věděla jsem, že by mě samota akorát ubrala sil a na náladě opravdu nepřidala. Vzpomněla jsem si na tátu. Chyběl mi. Taky to se mnou neměl jednoduché.

Reakce mých dětí na Seilah mě zarazila. Chvíli jsem mlčky stála a dívala se prazvláštním pohledem na Vivianne, která si nejspíše neuvědomovala jak situace vznikla a už vůbec jsem nechápala, že tady motala toho vlka na C...
Nadechla jsem se zhluboka. Nejspíše ani netušila, jak moc mě ranila tím co právě řekla. "Vivianne. Přijala jsem cizí vlče za své, protože si váží mé pomoci. Protože se ke mě chová s láskou a to co jí dávám mi opětuje. Crowley není můj syn. Rozhodl se sám pro život, který vede bez rodičů. To co cítím uvnitř zradu a bolest poznáš, až se k tobě vlastní vlče otočí zády."
Mluvila jsem vážně, byla jsem dominantní alfou a dospělou vlčicí a také její matkou. Právě teď byla na facku. Velice mě zraňovala. "Uvědom si, že to Crowley se k nám otočil zády!" Zasyčela jsem na ní jedovatě. Srdce mi krvácelo. Ale né kvuli C... ale kvuli Vivianne, která si vůbec neuvědomovala, co to tady plácá za kraviny. "Běž vracet se nemusíš, stejně jako on." Na Reonyse, který tady stál jako zařezané dřevo jsem se významně podívala a otočila se k oběma zády. Abych mohla dořešit situaci, která tady nastala s cizím vlkem.
"Omlouvám se... rodinné trable." Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na Etneyho. Oči se mi zaleskly. Přitulila jsem se k němu a opřela si na okamžik o něho hlavu. Ty jediný víš jak se cítím a jak mi je. Hlesla jsem ve své mysli a přesto, že jsem ještě před chvíli byla na něj naštvaná... teď jsem za něj byla vděčná.
Odtáhla jsem se a zavrtěla hlavou. Chovala jsem se hrozně. "Nezlob se... ano, můžeš tady zůstat, dokud sám neuznáš za vhodné odejít." Pravila jsem pokorně a doufala, že vlk mou omluvu přijme a nebude se zlobit za prvotní scénu, která byla zcela amatérská.
Byla jsem uvnitř bolavá. Koutkem oka jsem se podívala za Vivianne, která mizela někam pryč. Jen běž. Švihla jsem ocasem a přitiskla se k Etneymu. Ten jediný ode mě za ta léta neodešel a to jsem se opravdu někdy chovala příšerně.
"Les je maličký, ale tak nějak nám přirostl k srdci. Snad ti tady bude dobře a přinese ti pokoj v duši."

Zle jsem se podívala na Etneyho. Tys mi nic neříkal... vždyť jsi se mnou vůbec nemluvil. Švihla jsem naštvaně ocasem a podívala se na cizáka. "Nezlob se, popletla jsem to." Zavrtěla jsem hlavou. Dotáhneš tady někoho, kdo se chce jen přiživit přes zimu? Jsi upadl na hlavu nebo co? Už jsem byla naštvaná a to opravdu dost. Nejspíše šlo slyšet jak skřípu zuby o sebe. "Pokud ti to Etney slíbil... Nelíbí se mi, že vlk z cizí smečky chce zůstat v naší rodinné smečce... že se chce přiživit jen přes zimu a pak tradá do pryč." Naštvaně jsem se postavila a tlapkou bouchla do zmrzlé kostky ledu. "Ale když ti to můj choť slíbil..." Hlasitě jsem si oddychla, sklopila uši a otočila se k nim zády.
Co víc jsem k tomuhle měla říct? Nic, štval mě víc a víc. Strašně mě štval a já ho chtěla na místě zabít, ale rozhodla jsem se pro ignoraci.
V tom se k ním dostavila Vivi a Reo. Měli nějakou otázku, co jim vrtala v hlavě. Podívala jsem se na Vivianne v otazníkem ve tváři a snažila se zahodit za hlavu to, co jsem teď tady řešila. "Copak broučku?" Reo se pustil do otázky. "Seilah?" Zeptala jsem se do větru a zamračila se. "Černo bílá vlčice... jmenuje se Seilah a ano, je to vaše sestra. Našla jsem jí jako úplně malé klubíčko, když jste byli pryč. Jsem její mámou stejně tak jako vaší. Kdybych se tehdá rozhodla jinak... nebyla by tady." Nepřežila by. Vlče nemůže přežít samotné... "Je s tím nějaký problém? Až bude čas a vy jí lépe poznáte, uvidíte, že si jí zamilujete." Seilah měla zajímavou povahu a teprve rostla a její duše se barvila do duhových barev.
A i kdyby mi teď děti řekly, že s tím problém mají... nevím jestli bych to brala nějak v potaz. Seilah jsem už přijala za svou. A tak jsem si nedokázala představit že by se děti postavily proti ní. Ciri? Hlesla jsem v hlavě tohle jméno. Pohledem jsem přejela po vlcích a mávla na ní rukou. "Ciri." Ukázala jsem jí, aby přišla blíže. "Nevím, jestli jsi slyšela co jsme se bavili. Seilah... černo bílá vlčice patří do naší rodiny. Je tvou sestrou... nevím jestli jsi měla tu čest ji už poznat." Vysvětlila jsem ještě jednou situaci Ciri. Když jsem se na ní koukala, hrozně mi připomínala mě. "Jsi v pořádku broučku?" Přišla mi velice zamyšlená. Pohladila jsem jí po tváři. Ciri mi přišla trošku více citlivější než Vivi nebo Reo. Koukala jsem do jejich očí a čekala co z ní vypadne. Objala jsem jí a políbila na čelo.

Zvláštní, že děti nevěděly o magiích nic. Je možné, aby ty své ještě neobjevili? Kdy já vlastně objevila magii? Ani si nepamatuji. Hm, zvláštní... co dostali do vínku a mohu se řídit barvou očí? Těžká otázka a já si jí sama nezodpovím. Povzdechla jsem si. Jako by snad na mě padly chmury. Byla jsem zamyšlená. "To příjde samo Ciri... jednoho dne se magie objeví a ani nebudeš tušit jak... a budeš mí ovládat. Zprvu maličko, ale časem se to poddá." Hlavu jsem otočila někam do pryč. A právě z toho pryč se objevil tmavý kožich. Koukala jsem na tmavou šmouhu, která se přibližovala. Seilah! "Ahoj!" Objala jsem jí pevně a na okamžik zavřela oči. Její vůně už patřila k nám.
Seilah se seznámila s mým partnerem a vlastně nově s jejím otcem. Nakrabatila jsem čelo a čumák. "Táta někoho přivedl?" Naklonila jsem hlavu na stranu. Automaticky jsem se postavila, jelikož se očekávalo, že budeme muset dorazit za nimi, abychom se trošku seznámili.
"Cože? Jak že nejsi naše." Řekla jsem asi možná až moc naštvaně a hlasitě. "Seilah, ty jsi naše! Patříš k naší rodině. Já..." Naklonila jsem se k ní a zašeptala. "Já tě přijala za svou. Jsi mou dcerou." Usmála jsem se na ní a pohladila ji. "Už nikdy nechci slyšet, že nejsi naše."
Seilah se rozhodla odejít a tak jsem jí nechala. Já měla ještě povinnosti zde ve smečce. Rozešla jsem se k Etneymu. Měl tam někoho, koho někde nejspíše chňapnul. Kdo ví co to bylo za vlka a jestli vůbec se chtěl k nám přidat nebo toho chudáka jenom do toho nutil.
Byli kousíček ode mě a od dětí. "Ahoj..." Hlesla jsem a pohledem probodla Etneyho. Pak pohled směřovala k cizímu vlkovi. "Jmenuji se Lucy, jsem jednou z alf této maličké smečky. Ty se prý k nám chceš přidat... dobrovolně?" Pozvedla jsem kousek do úsměvu a posadila se vedle mého partnera.

Zatoulaná ovečka. Etney se odpojil a zatím co děcka dováděla já je tak trošku z povzdálí pozorovala. Asi jsem nechtěla být celá zasněžená. Konečně taky označkuje území někdo jiný než já. Já jsem lovec! Pyšně jsem se vyprsila.
Bitva byla veliká a já se chtěla tak nějak mstivě připojit. Třeba za to, že mě tady dlouho nechali samotnou. Magie vody, jak krásná magie. Nad každým z nich začalo sněžit, co taky čekat v toto roční období. Kusy ledovců obestoupily mé děti a držely je v zajetí.
Usmála jsem se od ucha k uchu. "A kdo se bude smát teď? Hahá." Zahlásila jsem a pozorovala děti v mé kleci. Udělala jsem kolečko a pak se posadila naproti nim.
Etney se mezitím vrátil, něco kváknul a odešel pryč. Pokrčila jsem ramínky a neřešila ho. Jen si jdi. Já zatím uleduji naše děti. Pekelně jsem se zasmála. Kusy ledu a ostré krápníky povolily. Mávla jsem tlapkou. "Běžte, jeli vám život milý." Možná jsem teď působila trošku děsivě, ale já je chtěla jen polekat.
Načež mě napadla otázka. "Děcka a co magie? Máte už nějaké projevy? Zjistili jste jaká je ta vaše?" Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu. V tom jsem ucítila pach Seilah. Vrátila se! Na okamžik jsem se zasnila a koukala do prázdna. Čekala jsem, jestli nás vyhledá sama nebo jí budeme muset jít naproti.
Ale Seilah nepřicházela, tušila jsem že narazila na Etneyho. Čekala jsem co se bude dít, ale hlavně mě teď zajímaly magie mých dětí.

O Seilah snad nikdo nevěděl a slehla se po ní zem. Měla jsem snad halucinace, když tady byla? Přeci jen jsem jí viděla jeden čas dvojitě a jedna z nich utekla. Asi mi hráblo ze samoty. Zavrtěla jsem hlavou, aby nikdo nikoho nehledal, jelikož to byl nejspíše výplod mé čiré fantazie. Až pak jsem uslyšela Etneyho, kterého jsem se snažila ignorovat. Říkal, že jí potkal. Zastříhala jsem oušky a začala mu věnovat pozornost. Tys potkal Seilah? Ano, jsem její máma! "Ano! To byla ona! Nebo to je ona... nejspíše se vydala sama někam mimo les... snad se vrátí. Poskytla jsem jí ochranu naší maličkaté smečky." Vysvětlila jsem okrajově Etneymu.
Reo mi možná nechtěl sdělit, jestli někoho potkal nebo ne. Ale já ho nechtěla nutit, pokud by někoho potkal a chtěl nám to sdělit, řekl by nám to.
Krátká debata mezi dětmi mě zaujala. Babička? Takže Elisa? Podívala jsem se na Etneyho. Asi našli nějaké speciální místo kde se mohli s babičkou setkat. Ale přála jsem jím to.
A v tom se objevila Vivi. Moc jsem mi ulevilo. zase byla rodina pohromadě. "Vivi... děti jsem tam ráda, že vás zase vidím." Usmála jsem se a roztála jsem jako kus ledu, na který celý den svítí slunce.
Teď jsem byla spokojená a spokojeně jsem přihlížela, jak se děti po sobě válí a hrají si ve sněhu. A co mám teď dělat se Seilah? Uvažovala jsem, jestli čekat až se vrátí... nebo jí vyrazit hledat. Aby to nedopadlo jako s Crow... Nemohla jsem ani to jméno vyslovit. Ale taky se zaběhl a pak... se vše změnilo. Odřízl nás. Zavrtěla jsem hlavou, abych se zbavila těch myšlenek a užívala si pohled na děti.

Pohladila jsem svého syna po tváři. "Ty se nemáš za co omlouvat." Ale tvůj táta jo, nechal mě bez vás tak dlouho. Přísně jsem se podívala na tátu dětí. A pak znovu na svého syna velice milým a přívětivým pohledem. "Dobře, opatrně prosím." Řekla jsem směrem k synovi, který se vydal někam od nás pryč.
Zatím co já sejmula hlenovitě Etneyho a uvažovala kde se ve mě vzala duha... snad nějaká nová nemoc nebo co? Ale přítomnost Etneyho mi dělala dobře. Tak nějak sem se uklidnila. Cítila jsem se zase dobře až najednou mi v hlavě bleskla malá. "Nepotkali jste Seilah?! Malé vlče černo bílé?" Úplně mi z nemoci vypadla z hlavy. "Hepčáááá." Další duhový oblak vyšel z mého čumáčku. Utřela jsem si čumáček, na který Etney upozorňoval.
"Reo! Děkuji, mám hlad jako... vlk." To přirovnání bylo dost divné. Sama jsem se nad tím na okamžik pozastavila a přemýšlela, co jsem to právě řekla. "Mockrát vám děkuji." Pustila jsem se o maska. Nějaké poznámky od Etneyho o tom, že jsem vychrtlá jsem tak trošku přecházela až do dobu, kdy mě to zase popíchlo a s plnou tlamou jsem se na něho otočila a řekla mu "musela jsem totiž pořád lítat po lese a dělat práci za tebe víš. A starat se o malou... která mi před chvíli utekla." Plivala jsem na něho kusy masa, slin a duhy.
Cpala jsem to do sebe co to jen šlo. Sem tam jsem se dávila. Takhle mě děcka nejspíše ještě neviděly. "Děti to je výborné, moc vám děkuji." Procedila jsem přes zuby. Žaludek byl hodně scvrklý a tak jsem za chvíli byla úplně plná.
Podívala jsem se na Ciri. "Povídej dcerunko, už si potkala nějakého vlka, který by tě zaujal?" Pousmála jsem se na ní. Děcka dospívaly a už byly ve věku, kdy tohle mohli klidně prožívat. "A nebo ty Reo? Nepotkal jsi nějakou oslnivou vlčici?"
Na Etneyho jsem se významně podívala. Na tebe čekala ta nejlepší vlčice tady, tebe se ptát nebudu je ti to jasný.
Všimla jsem si, že i Etneymu teče z čumáčku nudle. Nic jsem neříkala aby mě neosočil, že jsem ho hned nakazila. Kousíček masa jsem si dala do tlapky spíše tak jenom na přežvykování.

Jelikož jsem se nějakou dobu sama sobě nevěnovala a žila jsem pouze z myšlenek na mé děti a starala se o malou Sheilah... tak nějak to na mě dopadlo. Ta únava, která u mě nastala byla především proto, že se o mě pokoušela nemoc. Začínala jsem cítit jak mi opuchá čumák. Jak pomalu ale jistě mi teče nudle z nosu. Sice jsem tomu v prvních vteřinách nevěnovala pozornost, ale očividní bylo to, že na mě jde nemoc nemocinkavá. "Jsou v pořádku sluníčko moje. Jen maminka byla bez vás moc dlouho a je moc unavená..." Odpověděla jsem dceři. Mezitím se mi oči podlévaly a červené žilky o nedlouho vyskočily.
Cítila jsem jak se mi plní čumák. A v tom jsem uviděla Reonyse. "Reo! Broučku..." Vysílená jsem vyskočila na tlapky i když to vypadalo jako ze zpomaleného filmu. "Zlatíčka moje." Snažila jsem se tlapkou dosáhnout i na Ciri, abych je oba dva k sobě přitiskla a přitulila se. "Děcka vy jste mi tak chyběli." Oči jsem měla lesklé nejenom od nemoci, ale také od radosti.
Poslouchala jsem Ciri a její vyprávění. Abych pravdu řekla, Etneymu bych vyprášila kožich ale bohužel jsem na to teď neměla sílu. A co čert nechtěl i on se objevil. "Doufám, že jste si výlet užili." Dodala jsem trošku sykavě směrem k Etneymu, který se připlížil a koukal na mě jako bych mu snad měla padnout kolem krku.
Pustila jsem děti a přišla k němu blíže. S přimhouřeným pohledem jsem jej pozorovala. Čumák jsem měla obrovský a pak... to najednou přišlo. Obrovské "pšíííííííííííík" se ozvalo. A ze mě vyletěl oblak třpytek a z čumáku se mi zpustila duhová záplava. "Co to...je?" Řekla jsem trošku vyděšeně. Třpytky uvízly na kožichu Etneyho a já tak trošku ze zlosti k němu přišla a přitulila se. Né proto, že bych chtěla ale proto, že jsem si do něho utřela duhový snopel. "Etney... Kde jsi sakra byl?!" Řekla jsem podrážděně.

Byla jsem až moc unavená a hladová na to, abych hledala malou. Tělo si vyžadovalo spánek a já jednoduše usnula. A spala jsem opravdu tvrdě a poměrně dlouho. Dokud... dokud mě jednoduše něco neprobudilo.
Byla to moje dcera. Moje milovaná dcera Ciri. V tom šoku, v kterém jsem byla, jsem zprvu moc nereagovala. Mrkala jsem a snažila se rozlepit oči. "Co... co se to děje?" Zeptala jsem se spíše do větru. To je... to je Ciri? "Ciri!" Vyjíkla jsem nadšeně, zatím co ona se ke mě tulila a mačkala. Objala jsem jí a vší silou jsem jí k sobě tiskla.
Po chvíli jsem povolila a podívala se na ní. Oči jsem měla skleněné od pláče. Byla jsem nad šťastná. "Tak ráda tě vidím... hrozně jsi mi chyběla... všichni mi moc chybíte." Doufám, že se mi to jenom nezdá. Prosím, ať se mi to jenom nezdá.
Byla jsem dojatá. Pomalu jsem se posadila a dívala se na ní. "Ty jsi mi tak vyrostla..." Opravdu jsem měla slzy na krajíčku. "Jsi nádherná... jsi celá po mě." Pochválila jsem sama sebe. Bylo to úžasné vidět, jak moje dcera dospívá, jak nádherná je. Je jemná, drobná... prostě celá já. "Kde jste byli tak dlouhou?" Zeptala jsem se jí a pořád tomu nemohla uvěřit. Tlapkou jsem se jí pořád jemně dotýkala. Na tváři, na ramenou... měla tak jemnou srst a tak krásně voněla.

// VVJ

Bez ryby, hladová a hlavně bez Seilah, jsem se vracela zpět do Cedrového lesa. Byla jsem už opravdu zoufalá. Děti jsem neviděla nevím jak dlouho, Etneymu byl kdoví kde konec. Seilah jsem ztratila a já zůstala sama na celý les.
Zkroušeně jsem vstoupila do lesa. To je hrůza. Byla jsem už dlouho sama, odloučená od rodiny. Snad jsem si to vysnila, abych cítila pachy mých dětí. Protože právě to se mi teď stalo. Je mi po nich tak smutno... že se mi vybavily jejich vůně. Sklesle jsem pokračovala dál a koukala po Seilah. "Seilah? Jsi tady? Halóóó. SEILAH!?" Necítila jsem jí. Mám v hlavě teď pachy mých dětí a Seilah jsem nějak zahlušila.
Zkroušeně jsem se posadila na prdelku a schoulila se ke stromu. Zima je tady... pomalu ale jistě se zde krade. Fuj. Nemám ráda zimu... mám ráda teplo. Chci teplo.
A s těmi myšlenkami jsem opětovně usnula. Bylo toho na mě asi moc a já byla velice unavená a vyčerpaná.

Probudila jsem se na zemi smotaná do vajíčka. "Seilah? Seilah? Kde jsi?" Otáčela jsem hlavu z jedné strany na druhou. Nikde jsem tu drobotinu neviděla. Kam šla? Kam zmizela? Šla by někam beze mně? Vrátila se zpět do lesa?
Postavila jsem se na tlapky. Byla jsem dost mimo. Trvalo mi, než jsem se zorientovala kde jsem, co tu dělám a kam mám jít. Šly jsme lovit. Asi se jí nechtělo čekat, až se probudím a šla se schovat zpět do lesa. Určitě.. jo určitě. Kývla jsem hlavou.
Byla jsem hladová. Chtěla jsem se najíst, ale především jsem chtěla nakrmit malou. Ale ta byla pryč. Protáhla jsem si tělo a šla k vodě. Napila se a po očku pořád kontrolovala okolí. Neodešla by někam... pryč. Nééé.
Ve vodě jsem uviděla rybu. Mohla bych alespoň něco na zub ulovit. V bříšku mi to kručelo jako o život. Vyskočila jsem a do poloviny těla jsem skončila ve vodě. Rybu jsem měla v tlamě a dostala od ní pár facek, než se uklidnila.
Uslyšela jsem hlasité kviknutí. Seilah? Švihla jsem hlavou a ryba mi vyletěla z tlamy. Co čert nechtěl, nebyla zcela mrtvá a rychle se oddala na útěk. Nedávala jsem jí sice moc šancí protože krvácela.
Ušklíbla jsem se a s nezdarem se pomalu vracela do našeho lesa, abych se ujistila, že se Seilah vrátila.

// Cedr