Příspěvky uživatele

< návrat zpět

3

Pozorovala jsem Castora tak zblízka, jak to jenom šlo. Přimhouřila jsem na něj oči, když se jeho oči snažily rozlepit. Ale, asi jsem ho probudila. Promluvil na mě a já měla oči vypleštěné jako právě vyrytý krtek. Zamrkala jsem a chvíli na něj civěla beze slov. Následně jsem mu chtěla situaci vysvětlit. "Omlouvám se, když ona byla taková zima." Snažila jsem se vysvětlit situaci, proč je mé tělo nalepené jako přísavka na tom jeho. Vysávala jsem jeho teplo. "Začíná se však oteplovat. Konečně!" Pronesla jsem a když už jsem ho probudila, začala jsem své zkřehlé tělo rozmotávat z klubíčka. Postavila jsem se na tlapky a vyklepala si kožich.
Podívala jsem se na Castora. "Nechtěl byte se projít?" Vlastně jsem mu tím řekla, vstávej ty kůže líná, jsem ztuhlá a chci společnost. Usmála jsem se však na něj jak nejvíce vřele to šlo. Chvíli jsem počkala a následně pomalu vykročila. Cítila jsem najednou v lese s poustu pachů. Bylo to tak nezvyklé, neznala jsem tento les, neznala jsem ani pachy, které zde patří nebo nepatří. Bylo těžké rozpoznat co se v lese děje, když ani nevíte čí jsou to pachy. Přesto jsem se snažila být stále v klidu a moc se nevzrušovat cizími pachy. "Je to nezvyk že? Jak dlouho jste nebyl ve smečce?" Vlastně by mě nikdy nenapadlo, že zrovna Castor se přidá do této smečky. Mě by ani nenapadlo, že se přidám já. Krátce jsem se usmála. Znala jsem zde Famfulínka, znala jsem Castora a znala jsem alespoň částečně alfy. Myslím, že to mám celkem slušně rozjeté. Tiše jsem kráčela. Všude bylo stále dost sněhu. Byly tak tuhé mrazy, že ani jeden centimetr neroztál.

2

Spala jsem tak tvrdě, že jsem možná i chrápala. Kdo by čekal, že tak drobná a mladá vlčice může chrápat. Ale co, nejspíše jsem byla po svém otci. Zachumlaná a už taky trošku zafoukaná od sněhu, jsem ležela na ledové zemi. Zdálo se mi spoustu snů. Jeden byl více akční, druhý nudný, třetí děsivý. Hrozně se to všechno motalo dokolečka dokola. A ten sen s havranem byl zase zde. Nesnášela jsem ten sen. Byl tak divný a plný děsivých věcí. Takeru! Vyjekla jsem tiše ve své mysli. Tak moc se mi stýskalo po tom vlkovi, že to snad nebylo ani možné. Vždy jsem si udělala nějaké přátelé a ti pak znenadání někam zmizeli. Tak jako Atimu. A právě ten se mi promítl do snu teď. Procházeli jsme se společně po rozlehlém lese. Byla to zvláštní atmosféra. Vlastně jsem nevěděla, proč jsme tak dlouho mlčky šli pouze vedle sebe. Zastavila jsem se a zeptala se ho. "Atimu? Proč mlčíš?" Prazvláštně se ten vlk usmál. Zamračila jsem se na něho. Najednou se jeho tělo rozpadlo na dvě poloviny jako nějaká skořápka. Leknutím jsem vyjekla. "Havrane!" Přikrčila jsem se k zemi. Byl to zase on! On co vysál Takera a byl v jeho těle. Když s děsivým smíchem odletěl, přišla jsem k Atimovi. Zbyla z něho pouze skořápka. Nic víc pouhé zhroucené tělo.
Pootevřela jsem oči. Ta hrozná zima mě probudila. Měla jsem tak ztuhlé všechno, že jsem nebyla schopná se vůbec nějak rozmotat. Má srst byla jako beton.
Podívala jsem se na klubko stočené opodál ode mě. "Kdo to je? Byla jsem zvědavá. Snažila jsem se rozmotat si tlapky. Čekala jsem, kdy mi upadne ocas. Takovou zimu ani nepamatuji.
Nějakým zázrakem jsem se asi po deseti minutách postavila na tlapky. Celá ztuhlá jsem šla blíže k vlkovi. Castor. Vypadal roztomile. Měl zavřené oči. Předpokládala jsem, že spinká. A protože mě byla zima, nenápadně jsem se k němu chtěla vetřít. Opatrně jsem se přiblížila. A co nejtišeji ulehla k němu. Pak se potichoučku posouvala k jeho tělu. Naše chloupky se lehce dotkly. Nenásilně jsem své tělo přiblížila ještě více, až jsem ucítila, že se naše těla dotýkají. Z jeho těla šlo neskutečné teploučko. Byl jako ohřívač a tak jsem se k němu přitiskla co nejvíce to šlo. Koutkem oka jsem zkontrolovala, jestli jsem ho nevzbudila. "Spíš?" Špitla jsem tiše k vlčkovi.

1

Podívala jsem se na přítomné. Bellray se odpojil hned s tou zvláštní vlčicí. "Ještě jednou děkujeme za přijetí. Kouknu se po okolí." Poděkovala jsem a pomaličku se vzdalovala od naších nových alf. Byl to zvláštní pocit. Do smečky jsem se dostala tak, že sama vlastně ani nevím jak. Bellray mě do toho namočil a nakonec si někam pláchnul. Nechal mě tady samotnou. Avšak, co se dalo dělat, já na tohle chování byla dosti zvyklá. Odešla jsem někam do středu lesa. Bylo to pro mě nové. Našla jsem si místečko, kde jsem chtěla trošku rozjímat a přemýšlet.
Přesto všechno se mi chtělo spát. Ulehla jsem k jednomu stromu, kde jsem si pracně vyhrabala menší zákop. Schoulila jsem se do klubíčka a doufala, že se opětovně dožiji jara. Měla bych to zvládnout. S novou smečkou, by to mělo být lépe splnitelné.
A tak jsem nechala myšlenky myšlenkama, zavřela oči a čumák si přikryla ocasem. Chtěla jsem spát. Chtěla jsem odpočívat.

// Já tedy přeskakuji

Vše vypadalo až prapodivně poklidně. Možná jsem Elisu až moc podceňovala a byla zabraná až moc do toho, že je špatná, že ve skutečnosti možná špatná nebyla a já to neviděla. Byla jsem možná hluchá a slepá. Přemýšlela jsem tak nad tím, jelikož mi poskytla místo ve smečce a to už něco znamená. Možná cítila nějaký závazek vůči mým rodičům, sama však musela vědět, že jsem dosti držkatá což se o tom jistě sama přesvědčila. Jenže já teď byla jako pokorný beránek.
Pozorovala jsem Castora. Ten se přiblížil k úkrytu. Začala jsem vrtět ocáskem. Výborně! Výborně!
Chce to tam pořádně prošmejdit. Chtělo by to nějakou výpravu udělat. Ano, vezmu Castora a Famfulína!
Pod mým vedením prošmejdíme celý úkryt! "Dneska provedeme operaci Kramle!"
V hlavě jsem byla úplně mimo. Představovala jsem si, jak těm dvou šéfuji a vedu je do boje. Ta představa byla úžasná, vždy jsem se cítila jako velká bojovnice a vládkyně, co musí vést všechny do boje. V tom mi ale začalo kolem hlavy kroužit cosi malého. Bezmyšlenkovitě jsem po tom švihla tlapou, aby to otravné malé cosi odletělo. Za chvíli mi ale došlo, že to byla součást vlka! Vlčice konkrétně. "Je to rebel!" V tomto případě spíše tedy rebelka. Vlčice, co byla ještě před chvíli jakýsi malý odpad. Pozorovala jsem jí a nevěřícně na ní civěla. Pozdravila nás. Já však civěla s otevřenou tlamou.
Arcanus se přemístil k Elise a mě bylo jasné, že ti dva se co nevidět zdejchnou a nás tady nechají nejspíše o samotě s tou divnou vlčicí. Začala jsem z ní být krapet nervózní a tak jsem se bezmyšlenkovitě nalepila na Famfulínka. Jakmile jsem švihla hlavou k němu v tem moment se dotkly naše čenichy. "Právě jsem udělala něco, co jsem nechtěla. Fujky!" Odtáhla jsem se okamžitě od Famfulínka a podívala se na něho, jako by za to mohl on. Přesto jsem se nadechla, abych mu situaci vysvětlila. "Když já za to nemůžu, archanděl Gabriel si na mě zasedl!" Štěkla jsem po něm a udělala několik krůčků bokem, aby si nemyslel, že ho snad nějak nabaluji. Byla jsem nevycválané vlče, co se zajímalo pouze o sebe.
"Vstávat a cvičit! Vy bando líná." Prohlásila jsem na vlky a přitom se postavila. Chtěla jsem to tady trošku prozkoumat a Castor s Famfulínem byli od teď mí novodobí otroci, takže by se měli přidat.

Poslouchala jsem, jak se Famfulínek snaží nějak zavděčit alfě svojí pozorností. Protočila jsem oči. Teď řešíš jiné smečky!? Byla to hrůza. A Elisa k tomu všemu mu ochotně odpovídala. Začínala jsem se cítit nabytečná. Jenže se naštěstí ukázal můj oblibený vlk.
"Cože?!" Vyjekla jsem. "Jaký Bellray? Famfulínek se jmenuje!" Prohlásila jsem asi až moc hlasitě a asi až uječeně. Vždyť mě říkal že se jmeunje Famfulínek! A Elisi určitě neříkal nějakého Bellrayho. Vždyť jsem celou dobu s nimi a nic takového nepadlo. Zamyslela jsem se a přitom tomu vůbec nerozuměla.
Arcanus nás přivítal. Jak hřejivé přivitání z jeho strany. Padla znovu otázka, co nás sem přivedlo. Koutkem oka jsem se podívala na Famfulínka. Zrovna Arcanusovi jsem nemohla říct, že je to ta největší náhoda na světě. Že mě do smečky dohodil Famfulín a já naschvál na odplatu jeho. Přišlo mi, že mlčím už věčnost. Tuhle otázku jsem nakonec nechala na Famfulína. Řekni to ty. Ty jisto jistě něco dobrého vymyslíš. Chtěla jsem, aby navázal nějak na to, co začnu já. "Původně jsem chtěla vidět Amelis..." V ten moment jsem se podívala na svého poslečníka, aby to pěkně zaobalil a dořekl.
Arcanus vypadal stále mladě a plný energie. Těšil mě těnto poznatek. Měl však maličkou poznámku na mé tuláctví. Tomu už dávno odzvonily konvalinky. Hlesla jsem v duchu. "Tuláctví mě vždycky hrozně bralo jako vlče, to moc dobře víš." Začala jsem a na okamžik se zamyslela. "Ale já bez smečky být nemůžu." Byla jsem až moc společenská. Potřebovala jsem až moc pozornosti a společnosti ostatních vlků, že být bez smečky bylo pro mě jako nějaký trest. Navíc, když viděl mou postavu, mohlo mu dojít, že další výhody které smečka nabízí jako je potrava jsou pro mě smrtělně důležité. Sice asi nikdy nebudu vypadat jako jeho Elisa, protože jsem byla malinkatá, drobná a vyhublá tak nějak od narození.
Podívala jsem se na Castora. Ahoj! Kde ty se tu bereš? Znělo mou hlavou, přitom jsem jenom tiše postávala u skupinky vlků. Castor byl hrozně hodný vlk, měla jsem trošku obavy, aby si ho Elisa nedala jako předkrm.

// Bylo mi řečeno že jsem přeskočila Castora. Oplá, pardon!!!

// Děkujeme za přijetí *aplaus for Lucy*
+ parádní akce! Těším se, až bumu vymýšlet tento post. :D

Elisa nás provázela lesem. Poslouchala jsem veškerá slova, která řekla se zájmem. Když se ale zeptala, co nás přivádí, neměla jsem na to odpověď. "Je to vlastně tak trošku náhoda." Řekla jsem a podívala se na Famfulínka. Chtěla jsem mu vlastně ukázat sestru... a on to tak zapotal, že jsme nakonec ve smečce skončili oba dva.
"Já žádné dotazy nemám." Odvětila jsem a přitom se podívala na vlčka. "A děkujeme za přijetí." Zopakovala jsem po něm, když už to tedy tak blbě načnul. Během chviličky ani nevím odkud se k nám připojili další vlci. Byla to druhá alfa a Castor? Nechápala jsem co tady dělá. Podívala jsem se na něho překvapeně. Co ten tady chce? Podívala jsem se na Arcanuse, když se ptal, co tady chceme. A přesně tohle jsem nechala na Elise, aby mu to pěkně oznámila ona. "Ráda tě zase vidíš Arcanusi." Zazubila jsem se na něho jako malé vlče, které dostane poprvé svůj kus masa.
V ten moment Arcanus představil Castora jako nového člena smečky. Cože? No tohle? Vlastně mi přišlo zvláštní, že každý přijal členy tak nějak zvláště. Neřešili to, že by se měli shodovat. Možná jim ale tento systém fungoval.
Cekla jsem si na prdelku, protože jsem si myslela, že tohle vysvětlování co s kým kdo s kým bude na delší dobu. Takže pan Gentleman bude s námi ve smečce. Byla jsem překvapená.

// Pardon za zdržení, včerejší akce byla trošku více H.A.R.D.

Elisa řekla něco, co jsem absolutně nečekala. Vítejte ve smečce? Nechtěla jsi říct vítej ve smečce? Podívala jsem se na ní s otevřenou tlamou. A es stejně otevřenou tlamou jsem se otočila na Famfulína. Chápeš to co řekla?! V tom okamžiku jsem ucítila balvan na sobě. Když jsem otevřela oči, ležela jsem na zemi. Ten šedý blázen mě chtěl snad zabít. Vydala jsem ze sebe několik dusivých kašlíků. Během chviličky mě vlčice pustila. Teď to již byla vlastně má alfa. Proboha co to ten Famfulín provedl! Oči jsem měla ještě nějakou tu minutku šejdrem. Jsi jako slon Eliso! Postavila jsem se na svoje chátrající tlapičky. Doufala jsem, že se alespoň napíchla na nějakou mojí kost. "Krčíš mi chloupky." Broukla jsem tiše a snažila si ulízat srst do nějakého tvaru. Řekla jsem to tak nějak bezmyšlenkovitě, ale bylo to pro mě jako pořádná facka. Takové malé probuzení. Od toho momentu jsem byla jako vyměněná. Zamlklá, jako bych si zrovna přisedla ocas. Elisa spustila a já ji vzorně poslouchala. Postavení nám je jasné. Vždycky vlci začínali někde dole. A buď klesli ještě níž, nebo se mohli posouvat.
Dále nám zmínila ještě nějakou vlčici, co se stará o ochranu lesa. Co to bude za blázna,
když se přidala k Elisi a ta jí tuhle funkci svěřila? Byla jsem mírně pesimistická.
Trošku víc mi sklaplo, když jsem viděla jak Elisa byla upovídaná. Letmo nám vysvětlila kdo v lese je. Poměrně dost postavení vlci na to jak málo jich tu bylo. Nejspíše se jednalo o nějaké věrné vlky, co zde byli dlouho. Všechno se mi to začínalo motat. Voda co se pije a nepije, tám to, támhlensto. Kéž bych se dokázala více soustředit.
Když se Elisa zeptala, zdali můžeme vyrazit, měla jsem velice hloupý dotaz, ale mě to prostě nedošlo. "Kam jdeme?" Naklonila jsem zvídavě hlavu na stranu. Najít nedobytný úkryt? Možná jsem si vážně stála na vedení. Podívala jsem se na famfulína a tak nějak mi došlo že... on do smečky vlastně vůbec nechtěl a už v ní byl.

Elisa po mě vyjela. Ó ano paní alfo! Podívala jsem se na ní nakvašeně, i když na mě vrčela, věděla jsem, že je tady famfulínek a že v případě ohrožení by mi možná pomohl. Nebo bych se za něj schovala. "A já bych ti ráda připomenula, že nejsi v pozici,
abys mě napomínala." Řekla jsem jako nějaký filozof a přitom měla ten nejchytřejší výraz na světě. Byla to pravda. Mezitím se ke mě alfa této smečky přiblížila. Já byla dosti držkatá a tohle chování ve mě naopak vyvolávalo pocit sebeobrany, tedy mnohem horší držkování. Jakmile mě upozornila na to, že mohu děkovat Vlčískovi za to že žiju, nahodila jsem znovu výraz ala já jsem chytřejší než ty. "Eliso. Ráda bych ti připomenula, že nejsem členem smečky. Na mě si zlost vylívat nebudeš." Nafrněně jsem se uvelebila a přitom na ní udělala zvídavý pohled. A teď mě sežereš? Byla jsem si až moc jistá. Věděla jsem, že znala otce a část mé rodiny. Tak nějak jsem si myslela, že mi nic udělat nemůže. Mlaskla jsem si, jak geniální jsem vlastně byla. Rodiče by teď na mě byli určitě pyšní. Zastříhala jsem oušky. Začínala jsem být trošku nervózní, jenže... když na mě někdo takhle zatlačil, má tlama se akorát více otevřela. Jo a proto mám ty šrámy na tlamě.
Usmála jsem se na Elisu tak nejvíc, jak jen to šlo, když zrovna zmínila, že teď moc členů nemají. "A já ti řeknu proč Famfulínku! To proto, že ona je sežrala a nebo vyhnala!" Štěkla jsem směrem k Elisi. A přesně v ten moment mi blikla malilinkatá kontrolka. Nepřehnala jsem to?... Ne! Trošku jsem se stáhla svým tělem, kdyby po mě přeci jenim chtěla skočit.
Zmínila se o Arcanusovi. "Kéž by tady přišel, ráda bych jej viděla." Řekla jsem k tomu všemu uštěpačně.
Elisa se nadále věnovala hlavně Famfulínkovi. Že já to řeknu Árčímu! Přišlo mi, že se mu věnovala nějak až moc. Až moc, znáte to. Takové to přesčáru, kdy využívá toho že je alfa a zároveň se jí ten vlk líbí tak trošku víc, než jenom člen smečky. Blee. Zašklebila jsem se. Elisa chtěla vědět, co můžeme nabídnout. Hned jsem se ujala slova. "Á, to je skvělé. S Famfulínkem jsme teď lovili a společný lov nám šel!" Vyjekla jsem jako neřízená střela a pokračovala. "Svou tlamou odrovnám každého! Společně s mou geniální myslí je to něo, co chce každý!Jinak se dokáží postarat o druhé vlky, vlčata a tak podobně. Jsem aktivní a všestranná. Lze mě využít na cokoliv." Tu druhou část jsem řekla spíše poklidně. To nebyla taková zábava. A teď jako fakt! Kdy příjde Arcanus. Byla jsem hodně soustředěná na něho. Měla jsem ho velice ráda.

Znejistila jsem, když se Elisa postavila. Přesto jsem se snažila, aby to nešlo na mě nijak poznat. Pouze jsem jí sledovala. Ach jo. Amelis, kde jsi!? Vztekala jsem se ve své mysli. Podle jejich slov to znělo tak, že území opustila před nějakou dobou. Tys jí vyhnala? To je hnus fakt tohle. Arcanus by ti měl upilovat zuby a drápky. Vytrvat jazyk a nalepit ti ho na čelo hlavy. Přišlo mi fakt hrozné, že se takhle zachovala k mé sestře. Já byla jiná. Nebyla jsem tak hodná jako Amelis.
Začala kolem nás kroužit. Přitom její slova byla jako jed. Přimhouřila jsem oči. Chtěla jsem jí skočit po krku. Zardousit jí, roztrhat na miniaturní kousíčky. Místo toho jsem jenom tiše odpověděla svá slova. "Jak vtipné Eliso. Tvůj humor mi chyběl." Řekla jsem naštvaně. Nemohla jsem uvěřit, že měla tak hloupé nápady a ještě k tomu je vyslovovala nahlas. Když se zmínila o matce, ozvala jsem se již mnohem zžetelněji. "To by stačilo." Kéž by tě sežrali moli zaživa! Řvala má mysl.
Co bylo mnohem více šokující byl Famfulínek. Božíčku, ty jsi taky pěkný hlupák! Hledám domov, né věznici, kde se budu bát o svůj zadek! Neslyšel jsi jí? Vyhnala určitě mojí sestru? Šlápla jsem silně Famfulínovi na tlapu. Zle, velice zle jsem se na něho podívala a než jsem stihla cokoliv říct, Elisa to nejsíše myslela vážně. Jo určitě budu nabízet své služby zrovna tobě. Řekla jsem nakvašeně a podívala se na něho znovu. "Já toho mohu nabídnout dost. Mé služby jsou často vyhledávány." Řekla jsem nafrněně a přitom zvedla hlavu pyšně vzhůru.
Když se začala Elisa zajímat o Famfulína, mohla jsem mu opratit to, cdo čeho mě namočil. "Ale to by bylo skvělé. Zrovna před tím než jsi přišla říkal, že by se rád přidal do smečky. A váš les se mu hodně líbí." Řekla jsem tak klidně, že nikdo nemohl poznat, že jsem si to zrovna teď vymyslela.
Zatím co ti dva měli mezi sebou cosi zvláštního, já se na okamžik zamyslela. Proč tu necítím skoro žádný jiný pach kromě Jejího, Árčího a pár vlčích pachů? A co víc, Vůbec mi neřekla kde Árčí je.
"Kde máte všechny členy Eliso? Moc pachů tady není." Můj čumáček neklamal a já ji mohla vrátit to jak do mě rýpala. Spokojeně jsem zavrtěla zadnicí, která byla tak nechutně kostnatá.

Byla jsem překvapená, když Famfulínek sám promluvil. Nechala jsem ho, aby si pokecal s touto fajn dámou. Přesto všechno mi dokázala Elisa odpovědět. Zaslechla jsem to, jak zrovna říkala že Amelis tu není. Ach to je smůla. Kam šla? Na lov? Na toulky? Safra to mě štve. Jednou za čas jdu za sestrou a ona si tu není. "Ach to je škoda." Hlesla jsem. Nezbývá nic jiného než na ní počkat. Asi počkáme na jiném území. Třeba se bude přes něj vracet.
Zamyslela jsem se na okamžik a na pár vteřin nevnímala o čem se ti dva bavili. Elisa zněla jako slizský had, který je už nějakou tu dobu pod kytkama, takže je pěkně smrdutý. Jasně že bych chtěla vědět kde je. Kdybych mohla, protočila bych na ní oči. Ale na to jsem ještě tak nějak nenašla odvahu. "Ano." Odpověděla jsem neutrálně, protože mi bylo více než jasné že mi odpověď nedá. To bych Elisu nemohla tak minimálně znát, abych byla natolik najivní.
"Ne, nikam nejdeme. Počkáme na Amelis." Řekla jsem více než sebevědomě. "Kde je Arčí?" Zeptala jsem se a jízlivě se pousmála. Strýček Árčí byl fajn. Byl hodný, milý prostě jsem ho měla ráda. Chtěla jsem ho alespoň vidět, nebo s ním prohodit pár slov. Posadila jsem se na prdel, jako bych chtěla aby mi moje zadnice zakořenila zrovna na tomto místě.
Začala jsem se rozhlížet po lese. V celku pěkně voněl a stromy vypadaly zdravě. Koukla jsem po svém společníkovi. "Jak se cítíš na smečkovém území?" Zeptala jsem se jej a přitom se na něho vřele usmála. Chtěla jsem vědět, jaké jsou jeho pocity. Tohle pro něho mělo být něco vzácného, co po dlouhé době prožívá znovu. Určitě se nevyskytoval na smečkových územích tak často. To co říkal znělo tak, že ve smešce byl pouze když se narodil a pak tradá. Kde by jenom ta Amelis mohla být? Hlava mi to nebrala. Snad pokaždé, co jsem přišla zde, tak tady byla a nikdy nebyl problém s tím, že bych na ní musela čekat.

V něčem měl ten vlk pravdu. Jenže já neuměla tak nějak přiznat svojí chybu. Já byla přeci ta nejlepší. Ta co se nemýlí. A tak jsem jenom tiše seděla a pozorovala jej. Je vážně tak moc podobný Atraiovi. Jako by mu vypadl z oka. Přimhouřila jsem na něho oči. Zkoumavě jsem si ho prohlížela a stále nějak bádala, jak je to jenom možné. Ve vlkovi se odehrával nějaký vnitřní boj. Poznala jsem to. Sice jsem vůbec netušila, čeho se ten jeho boj týkal, ale nechala jsem to být. Vždyť určitě nešlo o něco důležitého.
"Jim to ale trvá co." Řekla jsem s pošklebkem a zazubila se na Famfulínka. No uvidíme. Pach alf je dosti silný, takže tady někde musí být. Mlčky jsme seděli a čekali, až se někde vynoří nějaký ten kožich. Popravdě jsem čekala, že se ukáže Amelis.
Místo toho jsem uslyšela nějaký hlas přímo před sebou. Ať jsem se dívala jak jsem chtěla, nic jsem neviděla. Až po chvíli se objevila Elisa. Zírala jsem na ní vytřeštěnýma očima. Zamrkala jsem a na okamžik přestala dýchat. "No nazdar Eliso!" Zaječela jsem na ní, aniž bych si to uvědomovala. Asi mě překvapil její příchod, že jsem z toho byla trošku rozhozená. Přesto mě tento pocit během pár vteřin přešel. Postavila jsem se na tlapky. "S mým společníkem Famfulínkem jsme přišli navštívit Amelis." Kdybych mohla zaťukala bych si na čelo. Co tu tak asi chceme? Ach jo. Moc dobře ví, že tu mám sestru. Chtěla jsem protočit panenky, ale když se na mě Elisa dívala, nějak jsem si to nedovolila. Cítila jsem z ní až moc síly a domimance na to, abych si tohle lajzla.
Podívala jsem se na famfulínka. "Famfulínku tohle je Elisa, alfa mé sestry Amelis." Tak trošku jsem je představila, aby si nebyli tolik cizí. Podívala jsem se na Elisu. Tak kde je? Na co se čeká? Tázavě jsem se na ní podívala.

// Řeka Mahtae

"Dovolila bych si nesouhlasit pane. Smečkový les jde často cítit na míle daleko." Ohrnula jsem čenich směrem nahoru a tím mu dala najevo, že jsem jej umlčela a více o tomto nedebatuji. Navíc neměl pravdu. Né každý alfa tohle tak moc hrotila. "A abyste věděl, moje bývalá alfa to měla asi očividně na ocásku. Věčně v lese nebyla. A víte že mu jste poměrně dost podobný? Vypadáte jako Atray." Jenže té smečce je už konec.
Chápeme se? Možná proto, že to měl tak moc volné. "Možná byste mohl být alfa vy sám. Jen nevím jak dlouho by vám smečka vydržela. Ale jak můžete vidět, i alfy mají svou volnost." Dodala jsem a myslela si, jak jsem toho vlka nesetřela. Nesla jsem se jako páv. Ach, ta výhra byla vždy tak neskutečně sladká. Olízla jsem si čumáček.
Pořád opakoval, že se nevzdá svých toulek a kdo ví co. Zavrtěla jsem hlavou. "Vy to stále nechápete." Nevěděla jsem, jak mu mám ještě vysvětlit, že volnost ve smečce je sice jiná, ale tu volnost má každý člen. "Volnost se smečkou pořád máte." Ohrnula jsem čenich a víc o tom nedebatovala. Neměla jsem nervy mu nejstále něco opakovat, vysvětlovat, zatím co on byl jako strom, který je dutý a všechno to jím jenom projde zase ven druhou stranou.
Na území smečky se začaly okamžitě místi pachy. Necítila jsem sice pach mé sestry, ale to nic neznamenalo. Dala jsem si záležet, aby mé zavytí a oznámení naší přítomnosti bylo dosti zřetelné. A v te moment jsem si cekla na zadek a čekala. Ach! Jak mi tohle chybí.

// V. Galtavar

"Naší smečku nemůžeš znát, když jsi takový zarputilec proti smečkám." Řekla jsem tak upřímně, jak to jenom šlo. Byla to pravda. Vypadal jako velký odpůrce smeček, tak co čekal, že bude znát každou smečku? Jsem si jistá, že znám mnohem více smečkových území než ty. A také jsem si jistá, že jsem byla v mnohem více smečkách než ty. Broukala jsem si již pouza pro sebe ve svém vlastním nitru. Na venek jsem se tvářila neutrálně a spíše pozitivně. Na tváři mi pohrával menší úsměv. Nebylo to nic proti vlčkovi, ale jak by mohl znát smečky s jeho postojem.
Krátce jsem si pobroukávala. Měla jsem více než dobrou náladu. A není se čemu divit. Po tak dobrém žrádle, které jsem měla po více než několikati měsících se nebylo čemu ani divit. Přestala jsem si broukat, když ke mě vlček začal mluvit. Zamyslela jsem se. Trošičku to nedávalo smysl. Pokud jsem ho dobře pochopila, partnerku neměl. Přesto, kdyby jí měl chtěl by jí dát domov. A domov je smečka ne? Smečka, která mu vůbec nic neříká. Hm, to je tak zvláštní. "Chcete tím říct, že pokud byste měl partnerku, byl byste ve smečce?" Podívala jsem se na něj a má tlama byla dokořán otevřená. Nějak mi nedocházely tyhle souvislosti.
Zamyslela jsem se nad jeho řečí. To bylo právě v době, kdy jsme se nacházeli u řeky. Chtěla jsem jí mít hodně rychle z krku a tak jsem s vé tlapky stočila více k lesu. U řeky byla vždy větší zíma a to nepohodlí jsem teď nechtěla zažívat. Zvláště, když byla taková zima sama o sobě. "Abych se přiznala, dlouho jsem nikoho nepotkala." Mírně jsem sebou škubla. Vlastně jsem nevěděla jak na tom teď vlci jsou. Jestli jsou vážně tak moc osamocení, nebo naopak. Vlastně jsem si nebyla jistá, kdy jsem tak nějak potkala vlky jako pár. "Mám za to, že se velké procento vlků toulá samo. I když partnera má." Dodala jsem tichým brouknutím a nějak to dále nerozebírala. Nebyla jsem si vědoma, že by vlci vždy chodili v párech.
Ucítila jsem pach lesa, který se rozkládal před námi. Byla to smečka, ve které sídlila má sestra. A v tom mě to napadlo. Vyskočila jsem a začala kolem vlčka poskakovat. "Pojďte honem!
Tady v tomto lese sídlí má sestra! Chtěla bych vám jí představit!" Snažila jsem se do něj drcnout, ale jeho tělo se ani nepohlo, zatím co já se odrazila jako gumový medvídek. Následně jsem začala sprintovat směrem k lesu. Kdo tam bude první!?

// Asgaar

// V. Hvozd

Začala jsem náš pochod. Byla jsem ráda, že při mých toulkách mám nějakou společnost. Bavíc, se mi to hodilo. Mohl mě odprovodit až k nějaké smečce, kde mě může v kliďánku zanechat. A co víc, pak už si půjdeme každý svou cestičkou. Brázdili jsme si to poměrně velkou kupou sněhu. Těšila jsem se na léto. Léto bylo fajn, měla jsem ho ráda.
Podívala jsem se na vlčka a usmála se. Odkud pocházím? Já? Přemýšlela jsem. Je to už tak dávno, co jsem byla v rodném lese a je to už tak dávno, co jsem se narodila a zažila rodinu pospolu. Byla to nostalgie. "No přeci tady." Usmála jsem se na něho vřele. Byla jsem narozená v této zemi. Nebyla jsem tulačka, která přišla odjinud. "V klímovém lese jsem se narodila alfa páru Saviorovi a Sianě." Koukla jsem na něho koutkem oka a přitom se nafoukla jako páv. Připadala jsem si jako princezna. Kdysi byli mí rodiče alfa párem. Ani nevím co je s otcem. Je už tak starý. Navíc ta je partnerka. Vůbec se mi nelíbila.
Jenže jsem o něm tak dlouho neslyšela, že jsem si nebyla ani jistá, zdali žije. Máchla jsem ocasem a nechala to být. To už jsme se ocitli někde uprostřed Glatavaru. Aniž bych si to uvědomovala, šli jsme poněrně rychle na to, kolik sněhu všude okolo bylo. Jelikož byla opravdu velká zima, sníh se tolik nebořil.
Uviděla jsem před námi jednoho malého ušáka. Nejspíše se nestihl schovat. Já měla ale tak plné bříško, že jsem nebyla schopná jej ani prohnat. Pouze jsem jej sledovala a i to, jak jeho prdelka hopskala směrem pryč od nás. Kráceli jsme dál. Věděla jsem, kterým směrem jít. Chtěla jsem se dostat alespoň k řece, odkud pak budeme mít lepší přehled. "Máte partnerku?" Nahodila jsem lehce téma a nechala, aby se vlk vyjádřil.

// Řeka Mahtae