Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Tome, vezmeš si mě?" Pravil Jerry se slzami štěstí v očích a celý natěšený podával svému parťákovi diamantový prsten.

Jerry se na konci filmu začal z plných plic smát. Bylo znát, že si užívá film, popcorn a colu. Když film skončil Jerry chytil Toma za ruku a nadechl se k proslovu.

Proto se Tom rozhodl, vzít Jerryho do kina na novou premiéru filmu s názvem "Kočka není myš".

Tom věřil v urovnání sporů a tak se rozhodl poslat dopisem pozvánku Jerrymu na romantickou večeři pro dva při západu slunce.

Přesto však Tom věřil, že Jerry svou žalobu stáhne. Přeci jen, prožili spolu spousty zajímavých let a toto by je definitivně rozdělilo.

// Omlouvám se, dodělávala jsem Bp a najela na režim učení ke státnicím

Posadila jsem se naproti svého bratra a čekala na Logana, než k nám příjde. Uslyšela jsem, jak ještě stihl vyslovit otázečku na vodopády. Počkala jsem až příjde k nám. "Logane, tohle je můj bratr Sigy a Sigy tohle je můj nový kamarád Logan." Usmála jsem se na oba dva a přitom švihla ocáskem. Následně jsem se pomalu pustila do odpovědí na otázky, které padly a já je nezodpověděla. "Prošla jsem to tady křížem krážem a nakonec se usadila v Asgaarské smečce. Smrková se totiž rozpadla no..." Krátce jsem zavzpomínala a přitom se zahleděla na svého bratra. Vypadal dobře, co dobře, víc než to. Sice jsem ještě neodpověděla Loganovi, ale chystala jsem se na to. "Hele Sigy, chtěla bych zavést Logana k vodopádům, nechceš jít s námi?" Zeptala jsem se a přitom na něj pohlédla. Ano, vodopády tady jsou a jsou doslova bezvadné. Musíš je vidět.Byla jsem ráda, že jsem ještě pár minut zpátky slyšela jeho souhlas a doufala, že si to nerozmyslí. Ano! Vezmu je tam oba dva! Bude to úžasné! Doufala jsem, že oba dva půjdou a trošku se seznámí a já se více seznámím s Loganem. Bude to úžasné! "Jak se vede tobě bratře?" Koutkem jsem pokukovala po Loganovi a čekala, že se více připojí do konverzace.

Konečně jsem si mohla vlčka trošku víc prohlédnout. Srst měl krásně zlatavou a oči tmavé. Vypadal velice mladě. Logan. Zopakovala jsem si v hlavě jeho jméno. Bylo hodně zvláštní, ale mě se líbilo. Logan neměl jasný cíl, za to já ano. Mířila jsem k vodopádům. Chvíli jsem se zamyslela, než jsem mu vůbec odpověděla. Předpokládám, že není v žádné smečce. "Ano, jsem na výpravě k vodopádům!" Vyjekla jsem nadšeně a vykulila na něho své očiska, které měly smaragdovou barvu a na světle se nádherně blýskly. "Pojď semnou!" Řekla jsem nadšeně a cítila se jako alfa, která povede výpravu.
Logan mě upozornil, že na mě něco ve vodě vlezlo. Navíc jeho výraz vypadal, jako by na mě seděla největší ropucha světa, či jako bych byla celá posetá pijavicemi. Jelikož jsem neměla v lásce takové nějaké živočichy, začala jsem pískat a vyskakovat do vzduchu. "Kde? Kde? Sundej to!" Přestala jsem skákat a začala e točit do kruhu do jedné strany a následně do druhé. Pozorováním jsem však zjistila, že nikde nic nevidím a tak jsem se poklidně zastavila a podívala se přísně na Logana. Takové vtípky nemám ráda! Než jsem stihla cokoliv říct, ozvalo se vytí. Zamračila jsem se. Bylo mi to povědomé. Bylo mi to známé. S nepřítomným výrazem jsem se podívala směrem, odkud vytí přicházelo a následně zpět na Logana. Ten mohl spatřit měnící se výrazy v mé tváři. Z nepřítomného se začal měnit na nadšený a veselý. "Logane! Logane víš kdo to je?"Zapískla jsem na vlčka a přitom do něj celým svým tělem vrazila, když jsem se chtěla rozběhnout. Akorát že mé tělo běželo jiným směrem, než chtěla hlava. Přesto jsem se od vlka spíše odrazila a stočila to správným směrem. "Logane poběž! Honem." Vyzvala jsem ho a utíkala za hlasem. Musíš poznat mého bratra! Udělala jsem několik větších skoků a uviděla přesně ten kožich, který jsem vidět chtěla a který jsem očekávala.
Koutkem oka jsem se podívala, jestli mě Logan následuje. Chtěla jsem mu ukázat vodopády hned poté, co se pozdravím se svým bratrem. "Sigy. Sigy." Hulákala jsem na vlka, který ležel opodál a zmírnila tempo. Byla jsem jako vždy svá a skočila na něho a celého ho zavalila. "Kde se tu bereš bráško! Jak se máš?" Vyskočila jsem na tlapky a postavila se naproti něho.

Jestli najdu ty vodopády skočím do nich po hlavě! Haha! Zrovna mě napadla myšlenka, že bych si rozbila hlavu o nějaký mohutný balvan. Místo toho aby mě to vyděsilo, jsem se nad tím pousmála. Těšila jsem se, až posvištím vzduchem a dopadnu do správně vychlazené vody. V tom jsem však uslyšela nějaký hlas. Málem se ve mě hnulo svědomí. Uskočila jsem do strany a na místě se zarazila jako srna, co se něčeho poleká a neví odkud to přichází a zdali je to nebezpečí. Co to bylo? Podívala jsem se za sebe. Nikdo tam nebyl. Přede mnou rovněž nikdo. Už mi straší ve věži. Je to hrůza. Udělala jsem opatrně několik kroků, když jsem onen hlas či hlásek uslyšela znovu. Podívala jsem se do strany. Na druhé straně břehu stál vlk. Ah takhle. Usmála jsem se. "Ahój!!" Zakřičela jsem na druhou stranu. Copak asi potřebuje? Byla jsem tak rozjančená, že vidím cizince, že jsem okamžitě a bezhlavě skočila do vody a plavala jeho směrem. No plavala. Chvíli mě proud unášel pryč, chvíli jsem jej překonávala. Vypadalo to jako boj na život a na smrt v mém podaní.
Konečně jsem se dostala na druhý břeh. Fuj to byla fuška. Vyklepala jsem kožich, který měl neskutečnou tíhu. A co víc, nabyl na objemu a já tak vypadala poměrně zdravě.
"Ahoj, já jsem Lucy. Slyšela jsem správně, že jsi Logan? Moc mě těší." Začala jsem vrtět ocasem, z kterého stříhala voda do všech možných stran. Copak asi potřebuje? Zeptala jsem se sama sebe a aby nestála řeč, sama jsem se zeptala. "Kampak máš namířeno?" A u toho se usmála od ucha k uchu.

// Asgaar

Na okamžik jsem se ocitla mimo naše území. Hm. Byl to zvláštní pocit. Až když jsem byla mimo smečkové území, ucítila jsem, jak moc jdu cítit pachem všech vlků. Byla to směsice snad všech. Páni. Vyklepala jsem si kožíšek a přitom se rozklusala k vodě. Měla jsem i žízeň, když jsem slyšela v dáli vodu. Pěkně pomaloučku polehoučku jsem přicupitala až k vodě. Elegantně jsem sklonila svůj krček a začala pít. Voda byla výborná. Chuťově prostě skvělá! Viděla jsem několik ryb, které se nesly společně proudem a šetřily tak síly. Kam asi plavou. Představila jsem si, že bych byla alespoň na jeden den rybou. Páni.
Rozhodla jsem se jít podél řeky. Nikoliv však s proudem, ale proti proudu nahoru ke Galtavaru. Vypadalo to tu prázdně a opuštěně. Jakoby zde snad nikdy žádný vlk nebyl. Pozorovala jsem veškeré to okolí, co zde bylo. Páni! Mohla bych se podívat na bývalé smečkové území!! Vím že bylo přes řeku hned! Přidala jsem poměrně do kroku. Zajímalo mě, jak je na tom les teď. Bývalá smečka měla v území i vodopády! Chci je zase vidět! Nadšeně jsem si povyskočila a přidala ještě víc do kroku.

Zamrkala jsem víčky. Já usla? Ovšemže. Usnula jsem jako špalek hned poté, co jsem se nažrala. Byl to ale vydařený lov. Oči jsem měla ještě zalepené. Viděla jsem vše rozmazaně. Byla jsem sama na místě kde se úlovek spořádal. Ještě párkrát jsem zamžikala víčky a následně konečně uviděla naplno krásnou krajinu. Ach ano! Protáhla jsem si tlapky a pomaloučku se posadila. Zívla jsem si a stále koukala kolem sebe, co se to tu vlastně děje. Nějak mi nedocházelo, že jsem členem smečky. Měla jsem pocit, jako by se mi to jen zdálo. Ale co mě uvedlo do reality bych pak vlků, který naznačoval na smečku. Ano! Mám opravdu nový domov! Postavila jsem se na své vyhublé tlapky a pomaloučku se rozešla směrem nějakým neurčitým. Netušila jsem kudy jít či kde najít vlky. Nechtělo se mi přemýšlet a nechtělo se mi používat mých smyslů. Prostě jsem šla přímo za čenichem a ten mě vedl nejspíše za hranice lesa. Stále jsem však byla v lese. Nebyla jsem si jistá, jestli les opustit a nikomu nic neříct, nebo prvně najít alfy a pak až odejít. Jenže já nebyla na vysoko postavený vlk. Tudíž předpoklad že mě zrovna teď někdo bude potřebovat byl poměrně malý. Zůstala jsem stát na rozhraní hranic našeho lesa a toho světa za nimi. Přemýšlela jsem. Jít či nejít. Byla jsem po tom spánku ještě taková dosti přešlá.

// Přechod buď někam nebo nikam

Naštěstí mě Elisa nenechala ve šlamastice a konečně zvíře skolila. Bylo to tak tak. Déle bych se neudržela a co víc, zvíře by nám mohlo utéct. Naše alfa se postarala o zbytek. Ztěžka jsem oddechovala a pozorovala jí při práci. Byla tak precizní a přesná. Asi to bylo tím věkem. Měla tolik zkušeností, zatím co já téměř žádné. Ztěžka jsem polkla sliny, které mi zůstaly v tlamě společně se srstí. Fůf! Vzdychla jsem si podvědomě. Třásly se mi tlapky. Cítila jsem ten zvláštní pocit. Myslela jsem, že se mi snad podlomí. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsme to zvládli a to bez úhony. Byla jsem vážně šťastná.
Pochvala od alfy byla hřejivá. Podívala jsem se na Castora. Jsi dobrý lovec, slyšíš to? Usmála jsem se a na okamžik se posadila. Netrvalo to však dlouho, co nám Elisa dovolila si vzít svůj podíl. Já na nic nečekala a okamžitě přiskočila. Urvala jsem si pořádnou flákotu. Vzala jsem si jí kousíček stranou a začala to okamžitě do sebe ládovat. Byla jsem zase tak hladová a čerstvé maso bylo pro mě něco, co jsem potřebovala. Byla to taková vzpruha pro mé tělo, že jsem s každým soustem cítila, jak sílím a přejímám sílu zvířete.
Zírala jsem na zbytek smečky, který přitáhl další zvíře. Já zrovna dožrala svou flákotu a přitom sledovala jak se Arcanus cpe. Tiše jsem se zvedla a kradla ke kamzíkovi, kterého jsme společně s Elisou složili. Chtěla jsem ještě malý kousíček, který se mi podařil urvat. Opětovně jsem ho do sebe hodila a spokojena poslouchala alfu. Kývla jsem hlavou. "Nejspíše se budu prozkoumávat váš les." Řekla jsem a zároveň jsem tím nevyloučila i fakt, že se možná podívám za hranice. Les se mi opouštět nechtělo, spíše jsem chtěla poznat členy smečky, které jsem neznala. "Děkuji za dlabanec." Poděkovala jsem slušně a začala se pomaloučku vzdalovat. Nešla jsem ale smečce z dohledu. Ulehla jsem si poblíž pod strom a nechala své tělo, aby trávilo tak výbornou dobrotu a zírala, jak se ostatní ještě cpou.

// Také děkuji za lov a za spolupráci :)

Huh, jaká čest jít vedle alfy a lovit s ní. Byl to tak zvláštní pocit. Cítila jsem se důležitá a co víc, nějak se ta hranice mezi mnou a Elisou neutralizovala. Nebo mě to tak alespoň přišlo. Nechtěla jsem odvádět své myšlenky od tématu. Hlavním tématem teď byl lov. Musela jsem se soustředit a snažit se ulovit nějaký pořádný kousek, z kterého se nají celá smečka. Cítila jsem to napětí, které rostlo mezi členy smečky. Sama jsem cítila prazvláštní pocit u žaludku. Možná to byl hlad a možná nervozita.
Měla jsem co dělat, abych si nezvrtla tlapku v tom terénu. Divila jsem se, jak se tady ty zvířata mohou tak ladně a dobře pohybovat. Hlavně nespadni! Musíš ukázat co v tobě je! Pokud v tobě bude nemehlo co zkazí lov, to bude teda paráda. Podívala jsem se v běhu na Castora. Vypadal odhodlaně a soustředěně. Chtěla jsem podotknout něco na odlehčení, ale nebyla ta pravá chvíle něco takového poznamenat.
Než jsem se stihla vzpamatovat, Elisa na mě houkla něco o samici. Rychle jsem se podívala na stádo a zaměřila samici, kterou nejspíše myslela. Kývla jsem hlavou na znamení. Sama Elisa jí oddělila částečně od stáda. Castor dále pracoval na samici. Několikrát jí štípl. já trošku zaostávala. Pozorovala jsem, jak se ti dva snaží. Jakmile jsem uviděla, že Elisa i Castor do toho nedávají sto procent, nasadila jsem své tempo já. Přiblížila jsem se k samici z boku. Dál jsem jí hnala směrem daleko od stáda. Bála jsem se, že mě pokope, nebo mi nějak ublíží, ale jak se říká riskovat se musí. Chvíli jsem běžela za samicí, pak jsem se odrazila od země a částečně jí vyskočila na zadek. Snažila jsem se zachytit zuby i drápy. Samici moje sice muší váha rozhodila a upadla na zadek. "Castore, Eliso!" Byla to šance. Byla to velká šance, aby se jeden z nich zakousl do hrdla dříve, než mě samice setřese a bude dále utíkat a bojovat.

Ani nevím jak jsme se ke smečce připojili. Rázem jsme byli mezi vlky, kteří očividně na nás čekali. Jejich strnulé pohledy na našich hlavách jsem cítila již z dálky. Nenechala jsem se rozhodit a raději se věnovala všemu možnému.
Všem jsem na přivítanou zamávala ocáskem ze strany na stranu. Vše se dalo rázem do pohybu a já ani nevěděla, co se vlastně děje. Á! Lov! Pousmála jsem se a přitom poslouchala Elisu, jak nás rozděluje do skupinek. Tiše jsem se krčila mezi vlky. Půjdu já, Elisa a Castor. Páni, to chcete, abych já pomáhala při lovu? Podívala jsem se na ně vyděšeně. Ale co zbývalo. Smečka byla hladová a já jakby smet. Všichni byli tak soustředění, že jsem si nedovolila ceknout něco o tom, že neumím pořádně ani lovit. Průser bude až vyhořím jako list ze stromu. Povzdechla jsem si. "Jdeme na to." Špitla jsem, aby to vypadalo, že lov zvládneme levou zadní a přitom jsem dosti pochybovala hlavně o sobě. Nechtěla jsem nic pokazit, jenže... jsem byla nezkušená. Dokázala jsem ulovit menší drobné živočichy, ale tohle? Mé obavy již možná byly znatelné. Přesto jsem se snažila nahodit přetvářku. Jestli to pokazím, alfy mě sežerou. Alespoň budou mít co žrát. Usmála jsem se nad tou myšlenkou a byla připravena následovat naší alfu.

Ťapka sem a ťapka tam! Mluvila jsem si pro sebe pod vousy a přitom se dívala na své tlapky. Jak s přesností kráčí. Ta přesná vzdálenost každého kroku byla ubíjející. Navíc i počasí začínalo mít rozum. Konečně to vypadalo, že se otepluje. Zvedla jsem hlavu a podívala se přes stromy někam do dáli. Jsem zvědavá jestli tento rok konečně stihnu nabrat zásoby na tu další zimu. Mlčky jsem pochodovala a přemýšlela i nad tím, na co se mě Castor ptal. Ovládat tak počasí. Jaké by to asi bylo? Však v ten moment mi vnuknul Castor naději. Počkat, počkat. Magie... Může existovat taková magie? Podívala jsem se na něho s nadšením. "Možná ano. Bylo by to bláznivé, ale je možné že... Když existuje magie ohně a vody, proč né tohle!" Byla jsem z toho nadšená. Poskočila jsem si radostně. Právě mi svitla naděje, že jednou budu moct mít magii počasí, pokud existuje a pak jí budu moci využít na plno. Moc magií neznám. U života nebo u Smrti jsem nikdy nebyla a přitom vím, kde Život sídli.
Cítila jsem pachy vlků. Byly dost silné, takže se pohybovali někde těsně před námi a my jim byli v těsném závěsu. V tom se ale Castor zeptal na něco, co jsem v první chvíli nepochopila. Po pár vteřinách mi však cvaklo. Och ano! Záplavy! Podívala jsem se na něj a přitom přikývla hlavou. "Byla to hrůza, zničilo to celý náš smečkový les." Zavrtěla jsem hlavou a dál se v tom nechtěla pitvat. "Tak honem ať je doženeme." Popohnala jsem vlka a drcla do něj čumákem, aby šel přede mnou. Nechtěla jsem jít první, byla jsem v tomhle dost vyčůraná.

4

Byl tady nový, krásný den. Krásny sice v uvozovkách, přesto se začínalo pomaloučku oteplovat. Děsily mě zvuky, které vydával les. Stromy skřípaly a dotýkaly se sebe navzájem. Občasné prasknutí bylo až moc zlověstné. Koukala jsem neustále kolem sebe a kontrolovala, aby na nás něco nespadlo.
Castor přišel se zajímavou otázkou. Dá se ovládat počas9, Ach to je otázka pro zamyšlení. Podívala jsem se na něho upřeně a přitom mlčela. Následně, když jsem si setřídila myšlenky jsem promluvila. "To já nevím. Pokud by to bylo možné, chtěla bych znát trik na ovládání počasí. Mohla bych pak mít u svého těla neustále teplo!" A v tom jsem se zamyslela. Příroda by asi nedovolila, aby někdo mohl ovládat počasí. Když jsem si to tak vzala, já bych chtěla pořád jen teplo. To by znamenalo, by si příroda neodpočinula během zimy, tak jak je zvyklá.
"Když však vidím, kolik sněhu všude je, mám obavy, aby nenastaly záplavy." Až tohle všechno poleví, bude všude moc vody. A nejhorší bude, až tohle bude tát najednou. Půda nebude stíhat pobírat vodu, bude jako obvykle až moc zmrzlá. Nahánělo mi to hrůzu. Bála jsem se toho, co budeme dělat, kdyby náhodou na tuto mou myšlenku došlo.
Když Castor upozornil na vytí alf, nějak jsem to nevnímala. Vážně? Já nic neslyšela. Usmála jsem se na něho a kývla v souhlasu, že půjdu s ním. Přitom jsme krásně navázali na téma smečka. Byla jsem moc zvědavá. "Och, tohle je tedy vaše druhá smečka?" To je tak roztomilé. Podívala jsem se na něj s úsměvem. Byla jsem však překvapená. Vlček byl určitě starší než já. Možná se dlouho toulal, možná byl dlouho v rodné smečce.
Jakmile opětoval otázku, zamyslela jsem se. Vlastně jsem ani nevěděla jak dlouho to bylo, co se naše smečka tak nějak rozpustila. V lese jsem se sice ještě nějakou dobu zdržovala, přesto pach alfy a členů byl tak mizerný, že to už bude taky pěkně dlouhá doba. Následně jsem nějakou dobu putovala a hledala kde bych se mohla usídlit. "Abych pravdu řekla, taky to už bude nějaká delší doba. Má smečka se rozpadla. Přesto, že mi dlouho přetrvávala v srdci, nakonec jsem se rozhodla jít dál a nějak to překonat." Usmála jsem se na něj a švihla ocasem. Dost by mě zajímalo, co se všemi stalo. A co víc, hlavně, jak je na tom Atimu. Nechala jsem však věci být. Blížili jsme se pomalu ale jistě k nejvyšším z nejvyšších a tak jsem nechala aby Castor jsem trošku přede mnou. Kdyby náhodou, aby sežrali jeho.