Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Laura se semnou rozloučila a já zůstala sedět se srncem v lese sama. Kousíček od hloučku vlků. Neměla jsem už sílu srnce tahat k nim. Byli sice pár metrů ode mě, ale mé tělo se až moc třáslo vysíleností, než aby něco tahalo.
Arcanus po chvíli s Elisou a další vlčicí přicupitali ke mě. "Ahoj, ahoj." Pozdravila jsem všechny. Arcanus se okamžitě zakousl do masa. Pousmála jsem se. Elisa však během cesty změnila směr a vydala se jinam. Pohled jsem přesunula na vlčici, která se ani nevím koho ptala, zdali si může vzít kus masa. Pouze jsem kývla. Nevím vlastně ani na koho to bylo.
Prohlížela jsem si vlčici, když jsem uslyšela Arcanův hlas. Pohledem jsem tikla na něho. "To ne, pomohla mi vlčice jménem Torynner s lovem a Matali mi pomohla jej dotáhnout až sem." Pousmála jsem se a lehla si. Byla jsem vážně vyčerpaná. Schopná mluvit ano, ale chodit teď někde na procházky se mi vážně nechtělo.
"Jinak já se jmenuji Lucy." Řekla jsem černošedé vlčici a koukala se přitom na ní.

Přimhouřila jsem oči na vlčici. Hm. Tak byla povýšená ale neví jestli to platí. Hlavou mi projelo pár myšlenek. V podstatě na tom vůbec nezáleželo. Pouze jsem byla zvědavá. Alfy byly kdo ví kde a k hranicím jde pečovatel? Opravdu? Neměl by k hranicím jít ochránce? Možná má moc práce. Je to podivné. Zavrtěla jsem hlavou.
Co se týkalo medvědů, dostalo to zajímavý spád. Z medvědů se staly myši? Zírala jsem na ní překvapeně. Uvědomuje si ta vlčice co mluví? Nebo mě někdo neupozornil na její šílenost. Rozhlédla jsem se po okolí, jestli někde za stromy nečekají vlci, kteří by se pobavili na můj účet. "Složitá situace." Odvětila jsem nejistě. Ale záhady se dějí a tohle by nebyli první vlci, kteří by byli nějak postihnuti. Mávla jsem nad tím ocasem. Dle Laury to vypadalo, že jsou snad všichni jedinci v pořádku. Samozřejmě až na pár šrámů, modřin a podobně.
Zmínila však nějakého vlka. Neznala jsem ho. Jeho jméno mi nic neřeklo. Pro mě to byl pouze další člen smečky, beze jména a bez tváře. Zatím. Vlastně jsem nevěděla, kolik členů smečka celkově má. Ale nechala jsem to být.
Laura zmínila, že je ve smečce už čtyři po sobě jdoucí roky. "Cože? Páni tak dlouho?" Zněla jsem nadšeně, byla jsem nadšená. Tak dlouho být ve smečce je skvělé. Musela být spokojená, jinak by tak dlouho tady nebyla.
Konečně jsme dotáhly srnce do blízkosti vlků. Udělala jsem to samé co Laura. Cekla jsem na zadek a udýchaně pozorovala vlky. Doufala jsem, že si nás někdo všimne. Hulákat na ně jsem už jaksi nenacházela sílu. Podívala jsem se na Lauru. "Naštěstí ne. Tahaly jsme ho ze Západních luk. Ale byla to dřina. Né že ne. Obě dvě jsme byly dost slabé." Přesto jsme to zvládly až sem. Hrdě jsem vypla hruď. "Musím si odpočinout." Hrozně mě to znavilo. Cítila jsem každičký sval na těle. Tělo se mi zbortilo a já si musela lehnout. Ještě chvíli jsem lapala po dechu, než jsem se vnitřně trošku uklidnila.

// Děkujeme za akci a odměny :)
// Dobře si to zapamatuj, budeš mýt otrokem

Pozorovala jsem mizející Matali. Proč všechny dobré vlčice ode mne utíkají. Povzdechla jsem si. Pár skoků a byla pryč. Opustila hranice. Zůstane mi na ní zase a pouze jenom vzpomínka. Pohled jsem věnovala Lauře. "Ty jsi ve smečce výše postavený člen?" Zeptala jsem se zvědavě a vlčici si změřila. Né že bych do toho chtěla vrtat nebo to myslela špatně. Naopak, myslela jsem to dobře. Pouze mě zajímalo, proč nepřišly alfy se podívat, co se děje. Myslela jsem, že tedy vyslaly někoho na lepší pozici.
Zamrkala jsem překvapeně. "Medvědi?" Tady? Ve smečkovém lese? Lucy poslouchala slova vlčice. Znělo to zvláštně. "To je hrůza, jsou všichni v pořádku?" Zděšeně jsem si prohlédla vlčici. Vypadala, že jí nic nechybí. Naopak jsem si všimla jejího krásného přívěsku. Blýštil se mi do tváře. Pohled jsem zvedla a podívala se na ní. Měla tak jemnou a krásnou tvářičku, že být vlk, zamilovala bych se do ní.
Zavrtěla jsem hlavou, abych se vzpamatovala. Polichotilo mi, že se bude srnec hodit. To jsem ráda. Alespoň jsem ho zbytečně sebou nevláčela. Pousmála jsem se na vlčici. "Díky" Odvětila jsem, když se mi nabídla s pomocí. "Jsi dlouho členkou smečky?" Zeptala jsem se zvědavě a chopila se srnce tak jako vlčice, abychom jej společně mohly dovléct k členům. Popravdě jsem začínala být taky pěkně unavená. Tahání bylo poměrně náročné. Díky vlčímu Bohu za Matali a Lauru. Hlesla jsem v mysli, když jsem ucítila jak se mi zatínají bolavé svaly.

Koukla jsem se na vlčici. Chtěla jít svou cestou. Posmutněla jsem, ale co se dalo dělat. Netrvalo to dlouho a přišel k nám člen smečky. Tu vlčici jsem znala. Viděla jsem jí při mém přijetí. Jak se jmenovala jsem však zapomněla a nebo se to vůbec nedozvěděla. Přistoupila k nám. Prohlédla jsem si vlčici. Má nějaké vyšší postavení? Zapřemýšlela jsem. "Ahoj Lauro, jsem Lucy, patřím ke smečce." Dodala jsem, jelikož jsem si nebyla jistá, jestli o mě vůbec ví. Dlouho jsem byla mimo území a tak i můj pach smečky byl slabší. "Tohle je Matali. Pomohla mi dotáhnout zbytek srnce z lovu do smečky." Ukázala jsem čumákem na tělo.
Podívala jsem se na Matali. "Mockrát ti děkuji. Nebudu tě více zdržovat." Usmála jsem se na ní vřele. Konečně jsem byla zase mezi svýma. I když jsem neznala téměř nikoho, byla jsem ráda, že jsem zase doma. "Kde je zbytek smečky?" Zeptala jsem se Laury. Chtělo to toho srnce spořádat co nejdříve. Přešlápla jsem si a zadívala se na vlčici. Mohla by mi pomoct odtáhnout zvíře dál do srdce lesa.

// Řeka M.

Pousmála jsem se na vlčici. Věděla jsem, že tohle byl poměrně slušný nápad. Následně však půda poklesla a vrátila se do původního stavu. Pousmála jsem se nad tím a nechala věci být. Příroda je mocná a magie taktéž. Jen vlk dokáže občas s magií čarovat. A jak krásně. Pokud ovšem nešlo o boje... to už bylo horší. Tam vlci využívali magii proti sobě a to se mi už tolik nezamlouvalo.
Koutkem oka jsem se podívala na Matali. "Ovšem že ano. Zájemci taky musí vstoupit na území smečky. A ty jdeš v mém doprovodu." Pousmála jsem se. To už jsme byly opravdu těsně před hranicemi. Pach smečky byl dosti silný. I vlk bez čuchu by tohle musel cítit. Přehouply jsme se přes pomyslné hranice. Ucítila jsem radost. Byla jsem nadšená, že jsem opětovně na území smečky. Konečně doma. Pustila jsem srnce z tlamy. "Haaůůů". Neslo se lesem. Oznamovala jsem svůj příchod. A příchod žrádla. Podívala jsem se na vlčici. "Pokud máš ještě chuť, urvi si kus masa. Někdo ze smečky se tu objeví cobydup." Usmála jsem se na vlčici. "Děkuji ti za ochotu a pomoc." Ráda bych s vlčicí strávila ještě nějaký čas. Vypadala fajn. Ovšem nevěděla jsem, jestli bude chtít i ona a zdali vůbec mě pustí alfy ještě mimo území. Možná se najde nějaká práce co bude zapotřebí udělat.

// Západní louky

Na okamžik jsem se zamyslela a přestala zvíře tahat. Mimo rodnou zem? Ano. Nebyl to život, který bych vyhledávala. Svět tam je jiný. Nedokážu přesně říct v čem, nebo co je jiné. Prostě je to jiné. Proběhlo mi hlavou pár myšlenek. Zavrtěla jsem hlavou. Uvědomila jsem si, že doba po kterou jsem se zamyslela mohla být poněkud delší. A možná taky ne. "Ano, nějaký čas jsem trávila mimo tento svět. Však role tuláka mi nesvědčí." Udělala jsem grimasu, jako bych právě měla v tlamě něco kyselého. Třeba šťovík. Ale ten není až tak kyselý. Nechala jsem to být.
Krátce jsem koukla na vlčici. Blížily jsme se totiž k řece a já neustále usilovně přemýšlela co s tím mám vlastně dělat. Jak dostat to zvíře přes vodu, aniž by mi ho voda odnesla. Netrvalo to dlouho a my se ocitly u vody. Zastavila jsem se a na okamžik se posadila. Přemýšlela jsem. Následně jsem sklonila hlavu k vodě a napila se výtečně dobré vody. A v tom mě to napadlo. "Už to mám!"
Vyjíkla jsem. Vyskočila jsem na tlapky a podívala se nadšeně na vlčici. "Koukej na tohle." Za pomocí magie země, se půda začala pomalu zvedat v místech kudy tekla řeka. Půda se zvedla natolik, že jsme mohly projít. Tlapky budou jemně mokré, ale co je to oproti tomu, tahat zvíře v e vodě. Koukla jsem na vlčici s úsměvem. Jdeme na to! Chňapla jsem ho a začala dál tahat. "Už tam skoro jsme. Ještě kousíček." Procedila jsem skrz zuby.

// Asgaar (domov)

Přemýšlela jsem, jaké to je. Jaké to je být cizincem, přijít sem a zjistit jak je tahle země, stromy, louky jiné, než tam za hranicemi. No dobře, možná to je stejné, ale v něčem to jiné určitě je. Pousmála jsem se. "Ano já se narodila zde. Můj otec a má matka byly alfy. Bohužel čas letí, vlci slábnou a mění se." Vysvětlila jsem, jaká je má situace ohledně rodné půdy.
Pozorovala jsem vlčici, jak se dlabe dobrým kusem srnce. Pousmála jsem se. Cítila jsem se dobře, když jsem vlčici poskytla maso. Měla jsem zvláštní hřejivý pocit. Když jsem kousala kopýtko, z ničeho nic se ozvalo zapraskání. Kost povolila a kopýtko se oddělilo od zbytku těla. Ou. Blesklo mi hlavou. Vyplivla jsem jej a podívala se na nepřítomný výraz srnce. Byla jsem v klidu, že tohle již necítil.
Zaradovala jsem se, když se vlčice zmínila, že ovládá vodu. Budeme totiž muset překročit řeku a zvládnout to tělo přetáhnout přes ní. Vlčice však pokračovala. Vodu ovládala pouze tak, že o ní spíše jen věděla. "Ach tak. Voda by se hodila. Budeme muset zvládnout řeku." Pousmála jsem se. "Moje smečka nesídlí daleko. Je to přes řeku a budeme tam. Jen se té řeky obávám." Ale teď jsme na to byly dvě. Postavila jsem se. Přistoupila jsem ke krku zvířete. "Jdeme na to?" Zakousla jsem se do krku a počkala, až se zakousne i vlčice. Následně jsem začala pomaloučku tahat tělo srnce. To bude fuška i ve dvou. Proběhlo mi hlavou a já stále přemýšlela nad tou řekou, která nás čekala.

// Řeka M.
// Pardon za zdržení

Zadívala jsem se na vlčici. Byla jsem zvídavá. Vždycky jsem patřila k zvědavcům. "Ty asi nejsi odsud co?" Naklonila jsem hlavu na stranu a přemýšlela u toho. Na vlka co by sem patřil mi nepřišla tak zžitá. Přišlo mi, že vlci narozeni na těchto územích jsou jiní. Né že by však ti ostatní měli být špatní. "Smečku typuji také nemáš." Přemýšlela jsem nahlas a přitom si vlčici změřila. Mohla bys jít klidně k nám. Elisa má ráda čerstvé maso. Ušklíbla jsem se. Elisa by si jí dala určitě k večeři místo srnce.
Vlčice přijala mou nabídku. Kývla jsem hlavou. Byla jsem ráda, že se s tvorem nemusím tahat sama. Začala jsem přemýšlet, jak srnce budeme tahat. "Když tak teď nad tím přemýšlím, nechtěla by ses najíst už teď? V podstatě... bude tělo lehčí." Koukla jsem na vlčici. A pokud bys dostala hlad ještě pak, tak si můžeš další kus urvat. Nechala jsem vlčici prostor a na okamžik se ještě posadila. Měla jsem za to, že se vlčice do srnce pustí určitě s vervou.
Já si lehla k jeho předním nohám a začala mu okusovat kopýtko. Byla to pro mě zábava.
"Nevím jak jsi na tom s magiemi. Ovládám pouze zemi. Nevím zdali dokážu s touto magií vymyslet strategii, aby se nám zvíře lépe táhlo." Přemýšlela jsem neustále a přitom se zubisky více a více zarývala do kopýtka. Věděla jsem snad ještě o vodě. Blíží se zima. To otřesné počasí pro mě. Neměla jsem zimu v lásce. Vítr si pohrával se vším v našem okolí. Se smečkou v čele je šance na zvládnutí zimy velká. Uklidnila jsem se na okamžik a podívala se někam do dáli.

Hnědá vlčice udělala krok zpět. Trošičku se mi ulevilo. Necítila jsem se tam moc ohrožená. Každopádně... stačilo by jeden její velký skok a bylo by po mém srnci. "Matali? Páni, to je zajímavé jméno." Líbilo se mi. V hlavě mi začalo šrotovat, že bych se nechala přejmenovat podle jejího jména. Hm, dobyvatelka Lucy alias Matali. Usmála jsem se nad tou představou. Vrátila jsem se zpět k vlčici a myšlenky nechala myšlenkami. Kdyby mi chtěla ukrást jídlo, už by to udělala a určitě by semnou takto nevybavovala.
"Ach tak." Ustoupila jsem a změřila srnce. "S lovem mi pomohla jedna vlčice... Ještě před chvíli byla. Měla podobný kožich jako ty." Pousmála jsem se a začala jsem přemýšlet. Bude nejspíše tulačkou. projelo mi v hlavě. Napadlo mě, že bych mohla vlčici poprosit, aby mi pomohla odtáhnout srnce na smečkové území. A za to, bych jí dala kus masa. Zvláštně se mi zablýsklo v očích. Viděla jsem to dost živě.
"Nemáš hlad?" Zeptala jsem se nejprve. "Sama srnce neodtáhnu na smečkové území. Kdybys mi pomohla, dala bych ti ze srnce tolik masa, kolik sníš."Byla to vlčice. Věděla jsem, že mi nesežere celého srnce a pro smečku zůstane pořád dost. Ulehčila by mi práci. V podstatě i to že něco z něho užere mi ulehčí jeho váhu, kterou budu muset tahat. Změřila jsem vlčici. Dvěma se bude tělo tahat lépe. Nejhorší je mrtvá váha. Vůbec nijak mi ten srnec nepomůže. Daň za lov.

Tohle nezvládnu. Ne prostě ne. Tohle nedám. Pomyslela jsem si. Srnec byl těžký, neměla jsem sílu na to, abych ho táhla jen kousek. Mordovala jsem se s tím zvířetem. Na okamžik jsem e zastavila, abych se podívala, kolik jsem toho ušla. Cože?! Bylo to asi pět metrů. Naštvaně jsem si sedla k srnci a pozorovala ho. Co mám s tebou dělat? Smečka je hladná. Povzdechla jsem si. Zakousla jsem se znovu do jeho krku a začala jej tahat. Bylo to doslova o centimetry posouvání se. "Fakrble." Procedila jsem skrz zubiska. Nikdo by mi teď stejně nerozuměl. V tom se však ozvalo kdesi odněkud něco. "Ahoj?" Vyjíkla jsem a v mžiku pustila krk srnce. Podívala jsem se na hnědý kožich. "Tory, tys mě ale..." V ten moment mi došlo, že tohle není Tory. Zmátl mě hnědý kožich. Naivně jsem si myslela, že mi chce pomoct ho odtáhnout. Nevadí. Ušklíbla jsem se. Musela jsem se věnovat vlčici.
Cizinec. Chce určitě srnce! Podívala jsem se na ní a následně na srnce. Na ní a na srnce. Na ní a na srnce několikrát dokola. Pořád a pořád. Když budu chtít utéct, neuteču. Utíkala bych jako zpomalený šnek s tím srncem. Mohla by jít vedle mě.
Skočila jsem před srncovo tělo, abych ho uchránila před vlčicí pro smečku. "Ahoj, jmenuji se Lucy!" Spustila jsem na vlčici. Každý říká že jsem vlezlá. Možná když budu natolik otravná jako vždycky odejde sama. Snažila jsem e o úsměv. Ovšem strach o maso byl větší a tak mohla zpozorovat strach v mých očích. "Přeješ si?" Zdvořile jsem se zeptala a zamrkala víčky. Co mám dělat?!

// Dnes pouze jeden post, více dneska nestihnu :)

Koukla jsem se na vlčici s úsměvem. Vážně? První lov vysoké? Překvapeně jsem se na ní podívala. "V tom případě jsi vážně nadaná." Musela jsem uznat, protože její instinkt jí vedl přesně, tak jak měl. Naklonila jsem hlavu na stranu. Tory nad něčím přemýšlela. Nebo váhala? Nedokázala jsem to rozpoznat. Vypadala zamyšleně. Co se děje? O co jde? Urvala jsem si další kus masa a přežvykovala jej. !Děkuji! Mohlo by být více vlčic, jako jsi ty." Mrkla jsem na ní. Většina totiž byla protivná. Odměřená, nechtěly se bavit a byly zlé. Ona byla ta jedna z mála, které neprskaly kolem sebe jenom proto, že se jim zrovna chtělo.
Kývla jsem vlčici. "Ano, budu muset tenhle kus srnce odtáhnout smečce. Bude to pěkná fuška." Hlesla jsem a snažila se nažrat co nejvíc. Břicho jsem měla vypouklé. Myslela jsem, že mi každou chvíli praskne. Cpala jsem se ale dál. Věděla jsem, že dlouho mi tohle nevydrží.
V tom mžiku se semnou Tory rozloučila. Sklesle jsem se na ní podívala. !Ale Tory..." Hlesla jsem tiše. Každého hned odrazím. Jsem hrozná. Postavila jsem se na tlapky a dívala se na mizející hnědé tělo. Popadla jsem srnce za hlavu, lépe řečeno za krk. A začala ho táhnout za sebou. Byl hrozně těžký. První věc, co mě napadla byla ta, že tohle nezvládnu a to jeho tělo prostě sama do smečkového lesa neodtáhnu.

// Ach, to je škoda. Dobře se mi s tebou hrálo :/

No tak, Torry! Hlesla jsem v mysli, když jsem visela srnci na zadku a ten více a více zpomaloval. Byl slabým jedincem. Jeho zranění ho odsoudilo k Smrti. Neměla jsem tolik síly na udržení se na jeho hřbetě. Sice běžel pomalu, ale každý odskok a dopad mě posouval o nějaký ten centimetr blíž k zemi. V tom jsem však zahlédla hnědé tělo. Ano! Běž! Tory! Kvikla jsem v mysli a přitom pozorovala, jak se vlčice soustředěně blíží, zírajíc na jeho hrdlo. Jako by tam byl bod, z kterého nesmí spustit oči. Když byla blízko nás, uviděla jsem jak otevírá tlamu. Obrovské tesáky, které se derou ke svému cíli. Vyděsilo mě to. Byla tak koncentrovaná. Její výraz mě děsil. Pustila jsem srnce z tlamy. Hlasité zvolání srnce mi prozradilo, že Tory se právě teď zakousla. Celá jsem se uvolnila v tu nejméně vhodnou chvíli. Srnec se vzepřel na zadní, takže jsem sklouzla okamžitě na zem. Dopadla jsem jako balvan. Nečekala jsem to a nedokázala jsem zpevnit tělo.
Co následovalo jsem nemohla předpovídat. Srnec se zapřel o přední nohy a vykopl zadními. Zírala jsem na blížící se kopyto. Mířilo mi přímo na hlavu. Stihla jsem jen pootočit hlavu a alespoň trošku se naklonit do strany. Jedna noha kolem mě prosvištěla neskutečnou rychlostí. Ta druhá mě jemně šmrncla do lícní kosti těsně pod oko.
Srnec padl k zemi a já se celá klepala a seděla na místě, na které jsem dopadla. Když jsem se konečně vzpamatovala, že jsem tuhle věc přežila s velkým štěstím, ucítila jsem znovu přítomnost Smrti, která se kolem mě prohnala a usadila se kousíček od Tory. Čekala.
Zvedla jsem se a přicupitala k Tory. Bojovala statečně. Srnec se však svého života vzdát nechtěl. Ulehla jsem tedy k boku vlčice a zaryla své tesáky hned vedle těch jejích, abych jí pomohla. Obě jsme zíraly do očí. Do očí, které bojovaly, ale pomalu z nich odcházel život. Smrt mocně udeřila a život opustil jeho tělo. Na okamžik jsem ucítila vítr, který si pohrál s naší srstí. Jako by nám děkovala za další oběť. Jeho oči byly rázem kalné. Výraz se změnil, nebyl upřený, ale čistě tupý, nikam nevedoucí. Ach bože. Hlesla jsem v mysli a pustila tak jako Tory hrdlo. Bylo mi z toho nanic. Ale potřebovala jsem jeho k tomu, abych přežila já.
"Děkuji za spolupráci." Usmála jsem se na vlčici a krev mi stékala na mou bílou náprsenku. "Páni myslela jsem že bude po mě! Vykopl kopyty, když jsem zrovna spadla na zem hned za něho." Ukázala jsem tlapkou na místo, kam mě zasáhl. Nerozryl mi místo do krve, ale podlitina se začínala činit a otok jakbysmet. "Pustíme se do toho, co říkáš?" Chtěla jsem, aby se taky nažrala za tak dobře odvedenou práci. Přemístila jsem se k zadní noze. Byly vždy šťavnaté a masíčko bylo úžasné. Začala jsem trhat kůži, maso a vše, co na noze bylo. Po chvíli jsem ucítila úžasný hřejivý pocit uvnitř svého těla. Teplé maso.


//Pohodička :)

Pomalým a nejistým krokem jsem se dostala za stádo. Občas jsem byla nucena zamrznout přímo na místě, protože srnci byli bdělí a poslouchali každý můj pohyb. Jednou jsem měla dokonce pocit, že se chystali k útěku. Vytrvalost v pozici mi ale zaručila úspěch. Pokračovala jsem. Mírně jsem se nadzvedla. Tory? Zeptala jsem se v duchu. Neviděla jsem jí. Snad jsi neutekla. Doufám, že jsi pouze dobře ukrytá. Měla jsem strach. A ten zvláštní chlad kolem nás. I ta zvěř to cítila. Začali být nervózní. Drcali se mezi sebou. Zavřela jsem na okamžik oči. Nechť se ukáže, co mě otec a spousta dalších vlků naučili. Otevřela jsem oči a zadívala se na vyvoleného. Jde se na věc. Připlížila jsem se ještě co to šlo. Jakmile mě zvěř spatřila, rozběhla jsem se za vybraným jedincem. Všichni se dali do pohybu. Za hlasitého dusotu a křiku zvířat jsem v tom chaosu hnala obětního srnce snad k Tory. Byl zraněný. Na jednu nohu dopadal velice těžce. Celá mu navíc krvácela. Cítila jsem pach čerstvé krve. Byl pomalý a já jej dobíhala. Ach Vlčí Bože, odpusť. Hlesla má mysl, když jsem se odrazila od země a vyskočila do úrovně zadku srnce. Drápy a zuby jsem se zaklesla do jeho pozadí.
Zvíře hlasitě vyřklo několik pazvuků. Bodaly mě u srdce. Chlad, který jsem pociťovala byl intenzivnější. Srnec ještě více zpomalil. Byla jsem pro něj zátěž. Čekala jsem už jen na Tory, která zaujme pozici na jeho krku a Smrt, která je stále přítomná si jej vezme sebou.

Mrkla jsem pobaveně na vlčici. Nevypadá vůbec špatně. Naopak, působí na mě, jako fajn vlčice. Kde je vás takových více? Proběhlo mi hlavou, když jsem se dívala do zelených očí. Odrážely mír a klid. I má duše se rozplynula na okamžik a radostně zaskotačila. Naposledy jsem si takhle rozuměla s Indil nebo Bellatrix. Jedny z mála vlčic, které mi přišly normální. Ale kdo ví, možná se takhle vlčice ještě ukáže, že není až tak dobrosrdečná, jak se mi na první pohled mohlo zdát.
Zastavila jsem se na okamžik. "Samosebou. Chtěla jsem být tuláckou rebelkou. Opustila jsem rodnou zem." Pozvedla jsem hlavu a zadívala se někam do dáli. Jako by se mi před očima přemítal život tam za hranicemi této nádherné země, plné rozkoše, dobrot a vlků. Není tohle snad ráj? Ne to ne. Zavrtěla jsem hlavou. "Ale život bez ochrany, bez kontaktu s vlky a bez pravidelného přísunu žrádla není nic pro mě. Jsem až příliš společenská na to, abych trávila tolik času sama." Vysvětlila jsem vlčici a přitom pozvedla hlavu. Měla jsem zvláštní pocit. Jako by se tudy kolem nás prohnala samotná paní Smrt. Zamrazilo mě. Nečekala jsem, že se tady objeví tak rychle. Čekala, kterého tvora si vybereme, aby z něj mohla následně vysát život a vzít si ho na věčnost sebou. Jeho duši. Jeho nevinnou duši. Na okamžik jsem zaváhala. Neměla jsem tyhle lovy moc v lásce, ale žrát jsem musela. Z bobulí se sice přežít dá, ale abych vypadala alespoň trošku normálně a cítila se silná, musela jsem žrát i maso.
Jakmile Tory upozornila na svou fyzičku, poukázala jsem na své tělo. Nejsem na tom o moc lépe. Přestala jsem mluvit a pokračovala dál. Snažila jsem se co nejtišeji našlapovat. Nesměli nás slyšet. "Dobrý nápad. Vidíš támhle toho?" Ukazovala jsem čenichem. "Úplně napravo. Vypadá jako by ho snad stádo ani nechtělo přijmout." Ucítila jsem prapodivný chlad. Páni to je nepříjemné. Nikdy jsem tak moc Smrt necítila ve své blízkosti jako dnes. Snad se nic nestane ani jedné z nás. Problesklo mi hlavou a já e na vteřinu podívala na vlčici. "Zkusím se k němu dostat co nejblíže. Pak ho začnu hnát směrem k tobě, jestli se na to cítíš. Musíme ho buď uštvat, nebo překvapit ze zálohy." Poznamenala jsem. Bylo to snad poprvé co jsem měla vést lov. Dělala jsem tedy to, čemu mě vždy ostatní učili."Připravená?" Vydechla jsem tiše a začala se přemisťovat na pravou stranu. Chtěla jsem se dost trošku za stádo, aby začali utíkat směrem, který chci.