Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Nu sraz přeci na Západních loukách :D

// Dříve jsem se tu nedostala

Přimhouřila jsem oči stejně jako vlčice. "Možná odvážný, ale jsem taková, jakou mě matka příroda stvořila." A přesně v tento moment jsem si myslela, jak jsem nad vlčicí nevyhrála. Každý byl takový, jak se narodil a taky možná takový, jak ho zkušenosti zformovaly. Já měla málo zkušeností a nějaké jizvy přes tvář mě nemohly zastavit.
Podívala jsem se na šáteček a následně zpět na vlčici. "Nejde to sundat." Odvětila jsem. Protože právě nad tímhle vlci vždy přemýšleli. Jak to ukrást a jak to sundat. Ne, vážně to nejde. Díky Bohu. Pomyslela jsem si. Museli by mi useknout celou tlapku nad šátkem a i tak my jim byl k ničemu. Stejně by to nešlo. Drží pevně na svém místě. Není možné jej posunout.
"Smečka je dobrá, teprve se plní. A navíc já jsem tak velice kraťoučce." Odpověděla jsem a postavila se. Zatvářila jsem se absolutně vážně. "A co víc, já si držím linii." Můj výraz byl tak přesvědčivý, že by mi to snad sežral každý. V hlavě jsem však věděla, že opak je pravdou. Ale nač přiznávat svůj stav podvýživy, když to mohu hodit na to, že přesně takhle chci vypadat.
Koutkem oka jsem vlčici sjela pohledem, když se zmínila o tuláctví. Cože? To jako vážně? A vypadáš takhle vyžraně?Nechápala jsem to. Já jako tulák vypadala ještě hůře, než teď. Zmínila se o rozpadu smečka. "Nemyslíš Smrkovou? Tam byla i já." A rozpadla se celkem nedávno. Posadila jsem se zpět na zadek.
Naklonila jsem hlavu na stranu. Odkud ty znáš mou rodinu?Její zvědavost byla cítit na sto honů. Přemýšlela jsem, jestli to vlčici říct nebo ne. Jestli prvně zjistit nějaké info a pak to říct. Ale co. Pleskla jsem ocasem do sněhu. "Je to má rodina. Ale nějakou dobu jsem ani jednoho neviděla."Přimhouřila jsem oči. "Odkud je znáš?"
Zahlédla jsem obrovského zajíce, který pelášil zpátky k řece. "Vidělas to?" Vypoulila jsem oči a utíkala za zajícem. Byl velký jako vlk.

// Velké vlčí jezero - hodím rovnou přechod.

// S šátky jsi mi nasadila brouka do hlavy. Já myslela že to je jeden a vzadu je mašlička. Každopádně je to irelevantní :)

Pozorovala jsem vlčici. Vlčice jsou prostě protivné. Proto mám problém se s nimi normálně bavit. To vlci jsou v tomhle ohledu více splachovací. "Možná to je suchý humor, ale mě baví." Podotkla jsem a naklonila hlavu na stranu. Chtěla bych vidět tvůj humor. Beztak ani žádný nemáš. Vypadala jako suchar. Odměřená, absolutně s nezájmem se bavit. Říkám, suchar. Mlaskla jsem.
Vlčice vypadala neustále zamyšleně. Umět číst myšlenky. To by byla paráda! Vlčice se představila. "Lylwelin?" Tak to je fakt nářez!" Zajíkla jsem. Bylo to super prďácký jméno. Takové by se mi líbilo. Místo suchara Lucy.
Nemohla jsem si povšimnout zkoumavého pohledu vlčice. Chce mi ukrást šáteček! Snažila jsem se schovat tlapičku. "Patřím ke smečce, vidět vlka není problém. Horší je konverzovat. A právě teď jsou vlci všemožně jen né ve smečce. A já už měla velkou potřebu mluvit."S někým, kro mi odpoví, né jenom sama se sebou. Poposedla jsem si. Sněhové nadílky neustále přibývalo. Bylo to děsivé. Za chvíli se budeme brodit sněhem. A bude výše než my. Pohltí nás to.Fňukla jsem. Na okamžik se má vystouplá žebra zatřásla.
"Patříš k nějaké smečce Lylwelin?" Řekla jsem to jméno správně, že jo? Nebylo totiž zcela jednoduché. Takové zvláštní, tajůplné. Jako byla ona sama.
Vlastně až teď jsem si všimla, že je vlčice pořád tak trošku v pozoru. Nemohla jsem být pro ní žádnou hrozbou. Mé tělo bylo stále vychrtlé a slabé na boj. Jediné co bych zvládla by bylo rozcuchání kožichu.Pousmála jsem se pobaveně.

// Před třetí razím pryč, nevím zdali budu schopná ještě dnes spáchat post.

Smála jsem se na celé kolo. Takhle polekat vlka se mi asi dlouho nepovedlo. "Ha, hahaha." Téměř mi tekly slzy od smíchu. Nemohla jsem přestat. Vlčice chudák vyskočila a zaječela taky. Nemohla jsem smích zastavit. Ani když na mě vlčice vrčela. Stála s tlapkami široko rozkročenými a celé tělo měla naježené. To mi přišlo ještě více vtipné. "Hááá." Zaječela jsem a spadla do sněhu ve smíchu.
Když jsem se začala trošku zklidňovat, všimla jsem si, že vlčice je fakt naštvaná. "Pardon." Vydala jsem ze sebe a posadila se. Kožich byl celý od sněhu. "Přišlo mi to vtipné, takové věci mě baví." Oklepala jsem si tělo.
Vlčice ale byla více naštvaná než jsem vlastně předpokládala. Přitiskla uši k hlavě a vycenila tesáky. Sakra? Ustoupila jsem o něco dozadu. "Pardon?" Řekla jsem s otazníkem na konci a zírala na vlčici. Můj vlčecí obličej vypadal překvapeně. Dlouho jsem s vlkem nemluvila a tuhle příležitost jsem možná propásla. "Chtěla jsem se jen seznámit, jmenuji se Lucy. Byla jsem tak nadšená, že vidím vlka." Pousmála jsem se na vlčici doufajíc, že se obměkčí. Velká sněhová vločka mi spadla na čumák. Během mžiku zmizela, protože jsem jí jako chameleon sejmula jazykem. Oči šilhající, když jsem kontrolovala čumák. Přesně tahle chvíle mohla vlčici ukázat jen to, jak roztěkaná dokážu být.

// Řeka M.

Podél řeky jsem se dostala až ke Galtavaru.. Na tomhle místě jsem nebyla pěkně dlouho. Zima zde byla stejná, jako všude jinde. Jednoduše sníh, sníh a sníh, všechno mrtvé, všechno pod pokrývkou a neustále husté sněžení. "WííííííHáááááíííí!" Zajíkla jsem, když jsem se rozběhla jen tak zbůhdarma po otevřeném prostoru. Na okamžik jsem se zastavila a spatřila před sebou v dáli vlka. Nebo socha? Béžová socha asi těžko. "AchRamstky!" Stála jsem a pozorovala onu věc. "VRrrrr." Vydala jsem ze sebe a vydala se směrem k vlkovi.
"Grrrr!" Byla zima, a ten sníh mi nepříjemně padal do tváře. Nevzdávala jsem se. Chtěla jsem teď s někým mluvit. Vlk byl ke mě zády a já se k němu tiše kradla. Do doby, dokud jsem nebyla dostatečně blízko. "Tiktak, Tííík...tááááák!" Zaječela jsem na vlkovými zády. "HeheHee, Ahoj."Usmála jsem se na tedy spíše vlčici než vlka. "Proč tu takhle stojíš? HihihihihHa." Začala jsem zvesela poskakovat kolem vlčíce. Měla jsem ohromnou radost, že jsem někoho konečně potkala.

// KK, poupraveno :D

// Asgaar

Opustila jsem les. Čerstvý vzduch mě udeřil do čumáčku. Najednou byl pach smečky pryč. Udiveně jsem se ohlédla na smečkové les. Neuvěřitelné. U řeky jsem ucítila přítomnost vlků. Nebo zde alespoň ještě před chvíli byli. Rozhlédla jsem se kolem sebe. U řeky se těžko hledá. Voda pomalu zamrzala. Přesto pod ledem neustále protékala a já viděla rybky, které se draly někam, kde bude více vzduchu. Vítr zde na otevřeném místě nebyl tolik příjemný. Byl dost ostrý. Z vousků se mi udělaly rampouchy. Skvělé. Pousmála jsem se. Tohle bylo něco pro mě. Vítr mi bičoval moje tělo. Jak moc jsem byla šťastná za zimní srst.
Vydala jsem se směrem nahoru, proti proudu řeky. Někam jsem dojít totiž musela. A tam budou i vlci. Věděla jsem to. Tušila jsem to, cítila jsem to v kostech. Ty teda spíše cítily tu zimu, která se mi drala až do morku kostí. Stát na místě ale rozhodně nebylo to pravé ořechové a tak jsem se dala do pohybu.

// Z. Galtavar

// Elisino údolí

Cupitala jsem si to a přešla zpět do lesa. Ten vypadal pořád stejně. Žádná změna. Nic nového. Kde jsou vlci, chci se seznámit. Špitla jsem a utíkala za pachem alfy. Elisa tu někde bude. Chtěla jsem jí jen sdělit, že se chci na chvíli kouknout za hranice lesa. Netrvalo to dlouho a našla jsem dva vlky. Castora, kterého jsem znala. Až moc velký dobrák a Elisa. Jak se můžou ti dva spolu bavit. Přicupitala jsem k ním. "Ahoj, pokud by nevadilo, na okamžik bych se vzdálila za hranice." Řekla jsem směrem ke své alfě a po očku zkontrolovala Castora, jestli nemá nějaké újmy na zdraví. Neměl. Snad jen, zvláštně podrápané tlapky. Že by přeci jenom? Překvapeně jsem přesunula pohled k Elise. Nečekala jsem, že by mě Elisa nějak dusila či drtila. "Jestli nevadí, půjdu." Pousmála jsem se a otočila se zády k vlkům. Mé drobné tělo vypadalo jako tělo zdechliny, oproti takové Elise. Právoplatná alfa.Blesklo mi hlavou a já už mířila k hranicím. Přišlo mi zvláštní potkat Castora ve smečce. Tak hodný vlk se mi do ní snad ani nehodil. Nechala jsem to ale být.

// Řeka M.

Přestala jsem přemýšlet nad oným záhadným světem a zimou. Zima tady byla už několikátý rok a já byla pořád sama a naštěstí pořád u nějaké té smečky. Přežiju jako každý rok. Nějakým zázrakem. Pousmála jsem se a zvedla zadek. Běžela jsem zpátky do lesa. Je na čase prošmejdit les. a okolí za ním. Už nějakou dobu jsem se držela v lese a tak jsem si myslela, že si mohu dovolit zase les opustit. Bříško bylo poměrně plné.
Pozorovala jsem za chůze jak sníh dopadá na zem. Zvláštní to pocit. Neustále přituhovalo. Ochlazovalo se. Tohle bylo na zimě děsivé. Jednoho dne se můžete probudit, nebo spíše neprobudit. Vše bylo teď jiné, jakoby mrtvé. Zděšeně jsem přidala do kroku. Chtěla jsem na chvíli vypadnout. Potkat nějakého vlka a hodit nějakou tu řeč o tom, jak by bylo fajn být někde v teplých krajinách. Mít tak křídla. Odcestovat někam pryč. A užívat si na pláži. Kde je třicet stupňů. To je prostě pro mě.

// Asgaar

// Asgaar
Místečko se měninkalo. Hranicinky smečky se posouvinkaly. Ucítinkala jsem pach čisté vodičky. Rozutíkala jsem se daným směříčkem. Vodička! Vodička! Přiběžinkala jsem k místečku a dychtivě začala pít. Měla jsem takovou žížinku, že jsem pila snad deset minut v kusíčku. Jak otravňoučké ty potřeby vlčičků.
Postavinkala jsem se na tlapičky a koukinkala před sebe. Tohle místečko bylo tak krásňoučké. Úplný klídeček a míreček. No Rájíček na zemičce. Začala jsem se procházinkat po okolí a pozorovat skáličku před sebou. Vydala jsem se k ní. Když jsem k ní došlapinkala vypadala poměrně velikánsky. Posadinkala jsem se pod úteseček a čekalinkala, jestli se nenajde nějaký ten vlčíček, který by mi mohl dělinkat společnost. Ale ono nikde nikdo. Posmutnince jsem si povzdechla. Zimečka byla tu a smečička byla rozprášená do všech směříčků světa.

Ňahihinky, ňahihinky. Smálinkala jsem se na plňoučké kolečko. Jak těžounlinké bylo potkatinky vlčíčka v tomto lesíčku. Sice jsem stála uprostřed lesíčku, přesto jsem nikoho nikterák nevikoukalinkala. Povzdechilinkala jsem si a rozhodinkala se, že nejspíše zkusím okoukantíkat jiné územíčko. Smečinka má určitě smečinkové územíčko! Rozklusinkala jsem se nějakým směrem. Mohla jsem jen doufalinkat, že na něco natrefinkám. Ve vzdoušku jsem cítinkala pach Elisy, neměla jsem ale odvahu jí jít navštívit.
Narazinkala jsem na hranicinky naší smečinky. Ještě jednou jsem se otočinkala na lesíček. Žádný žádňoulinký vlčík si na mě neudělinká časíček. Chtělinkala jsem poznávat vlčíčky a místo toho jsem čas trávilinkala pořád sama. Sklesloulince jsem pomalinečku překračovinkala hranicinky lesíčka a dostávala se do Elisina údolíčka. Název jsem sic neznala, ale jistě o tom budu co nejdřívěji obeznáminkama.

// Elisino Údolí

Zima!!! Nejspíše jsem na okamžik usla a probudila mě vlezlá zima, která se mi vkrádala do kožichu. Vyskočila jsem na tlapky. Zima! Zima! Rozběhla jsem se nějakým směrem, jenom proto, abych se zahřála. Za chvíli jsem se zastavila. S nosu mi tekla pořádná nudle. Ach né! Fůj! Jenže tím, že jsem si jí neutřela se z ní stal poměrně slušný rampouch. Výtečně. Přesně tohle jsem vždy chvěla. Mít zmrzlou nudli na čumáku. Nevěděla jsem co s tím. Když bych nudli odtrhla, urvala bych si jím i kus čenichu. Jenže jak jinak sundat zmrzlou nudli? Snažila jsem se nejprve jemně odstranit led. A to bez jakékoliv odezvy. Nakonec jsem tedy musela nudli strhnout a celý čumák mi zčervenal jako Rudolfovi. Tedy sobovi kterého měl Santa. Navíc ta bolest! Začala jsem se bolestí válet po zemi a když jsem se zvedla po trošce zklidnění, vypadala jsem jako yetti. Celá obalená sněhem. Tohle je teda pěkně špatný den! Pomyslela jsem si a rozešla se do středu lesa. Jenže po chvíli chůze jsem šlápla do čehosi hodně zvláštního. Ach ne! Někdo totiž nechal přímo v mé cestě čerstvý bobek. A kdo jiný by do něho šlápl, než já.
Celá naštvaná jsem kráčela tedy dál. Doufala jsem, že co nejdříve příjde poleva. Ach vlastně né, to se jmenuje obleva. Uchechtla jsem se.

// Omlouvám se, nestíhala jsem.

Arcanus mě ujistil, že lov a roli lovce zvládnu. Dobře, když myslíš. Hlesla jsem a tiše pozorovala, co ta šedo černá vlčice vymýšlí. "Jasně, utíkej." Pousmála jsem se a dívala se, jak poslední kousky masa mizí. Woh, tak tohle bylo poměrně rychle zpracované. Chtělo by to větší úlovek, nebo častěji. Proběhlo mi hlavou. Mávla jsem ocasem a otočila se. Běžela jsem na druhou stranu od Arcanuse. Měli nějaké smečkové záležitosti nejspíše. A já to tu chtěla prošmejdit. Vydala jsem se do středu lesa. Tam, kde je jeho jádro bývá často nejsilnější energie lesa.
A já potřebovala tuhle energii získat. Promyslet si, jaký budu lovec a co bych jako správný lovec měla udělat. Pomaloučku jsem se asi blížila. Síla energie vyvěrající ze země byla o dost silnější. Možná bych si měla prostře a jednoduše odpočinout.
Doběhla jsem do středu smečkového lesa. Rozhlédla jsem se kolem sebe a nikde nikdo nebyl. Bylo to zvláštní. Pachy se lesem nesly, jen zvuky či obraz, jako by nebyl. Pokrčila jsem rameny a posadila se. Zavřela jsem oči a vnímala ten úžasný pocit.

Koukala jsem na vlky. Pohledem jsem tikala z jednoho na druhého. Maso chutnalo, byla jsem ráda. Měla jsem zvláštní vnitřní pocit. Naplnění, tak nějak bych ho popsala. Ano, naplňovalo mě to, že jsem mohla nakrmit nějaký ten hladový vlk. Jsem spokojená sama se sebou. Pousmála jsem se a prohlížela si černošedou vlčici.
Vrátila jsem se pohledem k mé novopečené alfě. Být alfou ti tak sluší Árčí. Usmála jsem se na něho, když mě oslovil. Na okamžik jsem zůstala strnulá. Počkat, mám se stát lovcem smečky? Nejsem schopná obstarat maso pro sebe! Natož pro celou smečku. Tlama se mi otevřela doplna. Zírala jsem na něho jako na blázna. "Uvědomuješ si co jsi teď řekl?"
Zamrkala jsem a znovu si v hlavě přehrávala své lovy. I když počkat. Nejsem špatný lovec co se týče skupinového lovu. A pokud bych mohla využívat vlky k lovu, dokážu vytvořit celkem slušný plán.Pousmála jsem se. "Chtěla jsem říct, že mi bude ctí. Ovšem pokud zklamu, Elisa si mě usmaží a smečka bude jíst mé tělo. Ztěžka jsem polkla a všimla si, jak se na mě dívá černo bílá vlčice. Lucy se jí chvíli snažila ignorovat, ale její pohled nebyl pěkný. Vypalovala mi do těla obrovskou díru. Nevydržela jsem to. "Máš nějaký problém?" Zeptala jsem se a přimhouřila na vlčici své krásně smaragdové oči. Co je tohle za vlky. Chvíli se tváří pěkně, hned na to jako kakabusi. Nevím jestli jsem viděla dobře, ale měla jsem pocit, že se jí dokonce kouří z tlapek. Podívala jsem se na Arcanuse. Co to má znamenat? Padla nevyslovená otázka.

Laura se semnou rozloučila a já zůstala sedět se srncem v lese sama. Kousíček od hloučku vlků. Neměla jsem už sílu srnce tahat k nim. Byli sice pár metrů ode mě, ale mé tělo se až moc třáslo vysíleností, než aby něco tahalo.
Arcanus po chvíli s Elisou a další vlčicí přicupitali ke mě. "Ahoj, ahoj." Pozdravila jsem všechny. Arcanus se okamžitě zakousl do masa. Pousmála jsem se. Elisa však během cesty změnila směr a vydala se jinam. Pohled jsem přesunula na vlčici, která se ani nevím koho ptala, zdali si může vzít kus masa. Pouze jsem kývla. Nevím vlastně ani na koho to bylo.
Prohlížela jsem si vlčici, když jsem uslyšela Arcanův hlas. Pohledem jsem tikla na něho. "To ne, pomohla mi vlčice jménem Torynner s lovem a Matali mi pomohla jej dotáhnout až sem." Pousmála jsem se a lehla si. Byla jsem vážně vyčerpaná. Schopná mluvit ano, ale chodit teď někde na procházky se mi vážně nechtělo.
"Jinak já se jmenuji Lucy." Řekla jsem černošedé vlčici a koukala se přitom na ní.