Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zakývala jsem hlavou v souhlasu. "Ano, byla, jelikož jsme se ani nerozloučily. Což je slušnost, že ano." Odvětila se a nahodila pohled nejchytřejší vlčice světa. Zase jsem jí dostala. Po kom jsem tak úžasná. Povzdechla jsem si spokojena. Nevím jak je to možné, ale mě to tak neskutečně pálilo.
"Osina?" Zamžikala jsem víčky překvapeně. Jo osina co ti ulovila zajíce. Osina, co to vlastně safra je? A ještě k tomu v zadku. Bylo to slovní spojení, které jsem slyšela poprvé. Nevěděla jsem vůbec co to znamená. Možná dobře pro mě. Možná dobře pro obě. Kdo ví. Já to brala jako normální větu, kterou mi mohla říct.
Začala mi popisovat onu vlčici, co si nedaleko v močálech založila smečku. Typická alfa. Hm, ale to mi moc neřekne. Typická alfa může být cokoliv si představím. Pokračovala a já vlčici naslouchala. Stříbrnočerná? Vnuklo mi to myšlenku. Myšlenku na Skylieth. Byla členkou Smrkové smečky. A vypadala i téměř jako alfa. Nebo se měla dosti dobře. Dobrá stavba těla, s nikým se nepatlala. Což by odpovídalo i tomu, že je odtama ihned vyhodila. "Možná... možná Skylieth. Napadla mě. Taková hodně zvláštní vlčice. S nikým se nikdy nemazlila a tvářila se dosti otráveně. Pořád... asi jako ty." Dodala jsem a podívala jsem se na ní se zájmem. "Chceš se tam podívat?" Zeptala jsem se. Sama jsem byla zvědavá, jestli to byla vážně ona.
Pootevřela jsem tlamičku. Lylwelin se zmínila o svém věku. A jak jsem již byla zvyklá, myšlenky šly mou tlamou ven dřív, než jsem je stihla promyslet a zhodnotit. "Páni! Ty jsi ale stará, to proto jsi tak protivná!" Vyhrnula jsem ze sebe jako torpédo. Po vyslovení této věty jsem jenom zamžikala víčky. No co už. Ale bylo to více než jasné. Protivná byla hlavně proto, že už byla stará. V mých očích "starý vlk" pro druhé mladý. Já sama se cítila jako vlčice a právě proto, jsem tak hodnotila věc ostatních a rozdělovala je na staré, mladé a něco mezi. Něco mezi, jako příprava na starého vlka. "Zajímavé." Hlesla jsem stále ještě překvapená, kolik zim vlčice zažila. "Jaká byla tvoje nejhorší zima?" Pokračovala jsem ve vyzvídání.

Zazubila jsem se na vlčici od ucha k uchu. Všechno to co mezi námi byli jsem brala jako super hru. Bavilo mě to s ní. Ona se tvářila otráveně a protivně a já poblázněně a užívajíc si situace. "Už jsem se lekla, že jsem tě ztratila! Heh!" Dodala jsem s velice veselým tónem. Začala jsem znovu poskakovat kolem vlčice. Mrzelo mě, že je bohužel k vůli mě od sněhu, ale na druhou stranu, vážně mě to tak moc mrzelo? Heh. Hlesla jsem tiše v mysli a zastavila se. Zrovna jsme probíraly smečkové území.
Lylwelin mě začala brát asi takovou, jaká jsem byla. Prostě poblázněný mladý blázen, co všechno zničí, zdevastuje a všechno dělá přesně naopak, než se nejspíše očekává. "Ano, to je můj nový domov." Usmála jsem se a zadívala se směrem k lesu, který se stal nedávno mým domovem. Nějaký měsíc to už nejspíše ale bylo. Mlaskla jsem spokojeně a přikyvovala Lylwelin na její hodnocení umístění lesa. "Les je dobře umístěn." Usmívala jsem se. Sice to nebyl můj výběr, ale já bych tam smečku určitě taky založila.
Otočila jsem hlavu směrem, kterým se dívala společnice tentokrát. "Nevíš co je to za smečku? nebo co to bylo za vlčici?" Zeptala jsem se zvědavě. Ale nejspíše kdyby věděla, řekla by to. Byla jsem pouze zvědavá, kdo tam okupuje území a založil si svou smečku. Že by některý člen z bývalé smečky Smrkové? Možná dcera bývalé alfy. Taková celá bílá s černými pidi znaky. Byla tak zvláštní. V lese jsem jí vlastně vůbec neviděla. Jen jednou, když jsem přišla. Ujala se mě. Můj myšlenkový pochod plynul. Podívala jsem se na společnici. "To jsi pořád tak odměřená a protivná?"Zeptala jsem se zvědavě jemným hláskem a naklonila hlavu na stranu. Protivní jsou jenom staří vlci. "A vůbec, jak jsi stará." Zeptala jsem se, aby se mi mé pravidlo buď potvrdilo nebo vyvrátilo.
Sněhu neustále přibývalo. Letos to bude kruté. I mráz pořádně přituhoval. Hrůza hrůzoucí.

// Řeka Midiam

Dostala jsem se od řeky. Kaskády? Jsem nedaleko domova. Pousmála jsem se. Byla jsem velice blízko svému smečkovému domovi. Olízla jsem si čenich a uvažovala. Zdali nejít domů, nebo jít hledat tu vlčici, kterou jsem před chvíli ztratila u vody.
Jenže v tom jsem zahlédla kousíček od sebe béžový kožich. Rozběhla jsem se a utíkala k vlčici. "Lylwelin!" Houkla jsem na ní a začala brzdit. Kameny však byly namrzlé a tak jsem zastavila kousíček před ní. Sníh, který jsem před sebou u brždění tlačila dopadl na společnici. "Promiň. Tak co našla si ho? Už ho máš?" Dívala jsem se na ní upřeně. Ale vlčice tady byla sama.
Postavila jsem se a vyklepala si kožich. "Kousíček odtud je má smečka." Dodala jsem a ukázala směrem ke smečkovému lesu. Ale v podstatě byl stále poměrně daleko. Musely bychom jít po hřebenech, abychom se tam dostaly. Jenže náš plán byl jiný. Najít a sežrat vlka.
Posadila jsem se zpět na zadek a pozorovala společnici se zvláštním úsměvem ve tváři.

// Medvědí jezero

Pokrčila jsem rameny. Co bychom dělali bez magie? No kdo ví. Ale určitě bys neviděla deset metrů vysoko a nedržely by tě kořeny. Uchichtla jsem se a pokračovala. Chtěla jsem mít náskok, protože jsem věděla, že tohle vlčici ještě více vytočí.
Jenže jsem si vzala tak velký náskok, že jsem ztratila vlčici z dohledu. Někam mi zcela zmizela. Její kožich byl ještě k tomu tak světlý, že mi v tom hustém sněžení zcela zanikl. Nechala jsem to být a na okamžik si sedla k řece. Zamrzala. Byla tak tuhá zima, že voda v řece zamrzala a téměř se dalo projít na druhou stranu. Uprostřed řeky byl ještě malý průtok vody. Jinak na jejich okrajích byl dost silný led.
Opatrně jsem došlapala k průtoku a napila se vody. Zvedla jsem hlavu a nechápavě zírala na ryby, které ještě ve vodě plavaly a snažily se někam dostat. Ohlédla jsem se. Lylwelin pořád nikde. Zvedla jsem zadek a rozběhla jsem se jí hledat.

// Kaskády

// Medvědí řeka

Všimla jsem si nevrlého pohledu Lylwelin. Ale já byla přesvědčena o své pravdě. Podívala jsem se na ní s otazníkem ve tváři, čemu se tak diví. "Nebýt mě, neměla bys teď plné břicho." Odpověděla jsem oprskle. Můj jazyk byl někdy jako břitva. Ale s tím se museli všichni smířit. Možná mě čas změní a možná taky ne. "Smečka je síla." Dodala jsem a pousmála se. Představila jsem si, jak se tulák brání pro smečce. Všichni byste byli mrtví. Smečka pro mě znamenala rodinu a zároveň ochranu. Byla v tom ta magická síla, která tvořila pouto.
"Hm, možná že mi Sigy zahrání kožich, ale já si jen myslím, že nedokážeš přijmout názor jiných." Hlesla jsem a tvářila se vítězoslavně. Prostě jsem si myslela, jak chytrá nejsem a jak jsem nedostala vlčici do kolen. Rozdílné názory byly vždy a vždy budou. A proto se nemusím hned čertit nebo pálit vlka.
Jenže Lylwelin můj vtípek s kořenem nepobrala. Myslela jsem si, jak vlčici nepřekvapím. Místo toho se na mě zezadu vrhla. Nečekala jsem to a začala hulákat. "Wííííí! ÁÁÁÁ!" Zajíkla jsem, když mi zmáčkla můj miniaturní a ještě k tomu vychrtlý hrudník. Pode mnou byl kámen, o který to teda pěkně bolelo. Přitom, když jsem měla otevřenou tlamu mi narvala kopretinku do tlamy. Seskočila a já se posadila. Byla jsem celá od sněhu a kopretinu s chutí sežrala. "Co je hrubá síla vlka, proti síle přírody." Zašeptala jsem tak, že mě vlčice nemohly slyšet. Pokračovala dál. A já se zlověstně usmála. Nebylo dobré mě dráždit. Ze země vyšlehly obří kořeny, které chňaply Lylwelin kolem hrudníku. Zvedly jí do výše dobrých deseti metrů a jemně s ní cloumaly. Zvedla jsem zadek. Šla jsem velice pomaloučku kolem kořenů a vrtěla zadkem u toho. "Až se uklidníš, přidej se ke mě." Usmála jsem se na vlčici ve vřelém a přívětivém úsměvu. Když jsem byla dostatečně daleko, nechala jsem kořeny, aby jí vrátily zpět na zem.

// Řeka Midiam

// Řeka M.

"Autority? Respektuji silnější vlky. S tuláky problém mám. Z tuláků totiž nerespektuji nikoho." Řekla jsem s pohrdáním v hlase. "Tulák je nikdo. Jen smečka ti dá postavení." Dodala jsem a tím jí naznačila, že jsem vlastně výše postavený člen, než je ona. Opuštěná vlčice. Sice jsem zaujímala pozici kappy, přesto to bylo stále mnohem více, než tulák. Tulák, pché.
Honosně jsem si vyšlapovala. Cítila jsem se jako někdo velice důležitý. Dala jsem to znát.
Nechala věc být a přemístila se myšlenkami k pomstě. Ano, sladká, slaďoučká pomsta. Mě sice nikdo neublížil, ale co se týkalo špatností, jsem byla vždy pro. Představovala jsem si její nápad. Vlk bez končetin a ocasu, které musel sám sežrat. My mu budeme topit hlavu. Vlastně o to jednodušší by to bylo. Neměl by se jak bránit. A pak pálící se tělo. "To zní absolutně dokonale." V očích se mi zajiskřilo. Už vím, jak si podmaním celý svět! Bude mi ležet u nohou, vlci bez nohou! Hahah. "Hah."Zasmála jsem se své poslední myšlence. Kráčely jsme dál a pomelu postupovaly přes další území. Padla na mě otázka. Magie? "Myslím si, že zcela slušně ovládám svou vrozenou magii země." Dodala jsem s úšklebkem a nechala aby kořeny blízkých stromů zvětšily svůj objem, vystouply na povrch a Lylwelin o ně zakopla." "Země je mocná." Dodala jsem s úsměvem na tváři. Zastavila jsem se a nechala vyrůst velkou kopretinu z půdy do výšky dobrého půl metru. Beze slov jsem pokračovala a dělala, že mám tu nejlepší magii světa. "Jak jsi na tom ty?" Optala jsem se a možná i tak trošku doufala, že ovládá magii ohně, která mě tak moc přitahovala.

// Medvědí Jezero

Poslouchala jsem Lylwelin. Její názor na smečku byl jasný a nejspíše se nedal změnit. Pokud jí nevyhovuje přítomnost vlků, typu mě, tak s tím by měla nejspíše vážně problém. Jsem převelice společenským tvorem. Takže pro mě je společnost základ. Jsem otravná a obtěžující, ale prostě taková jednoduše jsem.
Sníh se snášel na naše kožichy během debaty. Hustě sněžilo a tak jsem měla během chvilky krustu sněhu na hřbetě. "Jak nejsem? Jsem absolutně typický smečkový vlk. Potřebuji společnost téměř neustále. Příjem potravy rovněž." Ohradila jsem se a pozvedla namyšleně čumák směrem vzhůru. Život tuláka jsem okusila a nic pro mě. Ne ne, vůbec nic pro mě. Řekla jsem si v mysli. Mé alfy byly takové jaké byly. Arcanus byl úžasný vlk. A Elisa? To byla prostě rázná vlčice. Nikdy jsem jí moc nemusela, ale na druhou stranu jsem musela uznat, že není až tak špatná.
Lylwelin si začala čistit kožíšek. Podívala jsem se na sebe. Celý krk a hrudník byly od krve. Částečně i přední tlapky. Nehla jsem však ani brvou. Nechtělo se mi. Prostě zůstanu špinavá. Sníh a to všechno to ze mě smyje. Nebo jsem si to alespoň myslela. A když je, budu muset kožich ve vodě namočit a očistit. Zastříhala jsem ušima. Lylwelin se líbil můj plán. Udělala jsem na ní výraz "já vím, jsem prostě dobrá" a na její vybídnutí se postavila. Oklepala se a přidala se k ní.
"Co mu provedeme? Upálíme ho? Ukousneme ocas a necháme aby ho sám sežral? Utopíme hlavu ve vodě, zatím co mu bude hořet zbytek těla?" Zeptala jsem se, jaký je vlastně náš plán.

// Medvědí řeka

// Pohodička pohoda. Tento týden jsem stejně nestíhala.

Lylwelin se uklidnila. Popravdě mě bavila naštvaná Lylwelin, která chtěla dobýt svět a zničit jej a spálit jen proto, že jí naštval jeden vlk. Škoda. Řekla jsem si a mé plány s ní jako s žhářkou a spoludobyvatelkou světa pomalu mizely.
Zavrtěla jsem hlavou. "Proč vlastně nechceš do smečky?" Zeptala jsem se, když se zmínila o tom, že jí to pomůže přežít. Popadla jsem kus masa a začala jej přežvykovat. Urvala jsem další a další. Tuk, který na tom zvířeti byl, jsem se snažila rovněž sežrat. Tuk jsem neměla ráda, ale pro mě to bylo jako darování energie. Takže jsem do sebe cpala co to šlo. Následně jsem se převalila na bok a pozorovala společnici.
"Najdeme toho vlka co do tebe strčil? Dáme mu to pěkně sežrat?" Zeptala jsem se, jestli chce pokračovat v plánu, který jsme ještě před chvíli měly poměrně dosti nepromyšlený. Prostě padl návrh a obě jsme jen jako zaostalá zvířata pořvávaly a pořvávaly a skoro dělaly i rituály. Hm, rituály. Projela mi myšlenka v hlavě. Představa jak vlkovi pálíme ocas, nebo kolem něho poskakujeme a vyslovujeme neznámá slova, která bychom si stejně v tu chvíli vymyslely. bylo to fajn. Ta myšlenka byla tak živá.

Parta hic. Přesně tak jsme se mohly jmenovat. Dvě vlčice, které se cítily na dobytí světa. A to jsme prosím pěkně šly lovit pouze zajíce. Naše odhodlání a jiskra v oku mluvila za vše. Teď se to stane. Teď ten zajíc zemře! Zemřeš! Křičela má mysl. Stal se ze mě mocný lovec. Dravec, co chce svou kořist. Co chce prolévat krev jenom proto, že se mu chce. To jsem teď byla já a Lylwelin! Jo!!! "Běž do něj! Sejmi ho! Nandej mu to!" Řvala jsem stojíc vedle Lylwelin, která si sedla na hřbet zajíce a rvala mu kus sádla ze hřbetu. Humus! On to přes ten tuk snad necítí. Zírala jsem na toho zajíce. Dělal, jako by mu snad žádná vlčice neseděla na hřbetě a vůbec ho nechtěla zabít. Otevřela jsem tlamu dokořán podívala se na zažranou parťačku, která se snažila prokousat sádlem. "Pst, Lylwelin." Zašeptala jsem směrem k ní. "Lylwelin on to asi necítí." Šeptala jsem dál, pozorujíc tento komický souboj.
Navíc jsem věděla, že se asi zbytečně vysiluje. "Jdu na to, zmasakrujeme ho za to jak je špekatý!" Jíkla jsem a s plameny v očích se postavila na zadní tlapky a jako oř zahrabala předními do vzduchu. Pak jsem udělala pidi skok. Kde kdo by čekal skok jak blázen, ale... To bych nebyla já. Šla jsem mu po hrdle. Hledala jsem ho a hledala. A hledala a hledala. "On snad nemá hrdlo! Je tu všude jenom tučný obal." Řekla jsem po několika minutovém hledání. No nic, zkusím to. Zakousla jsem se někam, kde jsem očekávala hrdlo. V tlamě jsem místo krve ucítila tuk. To mě dostaň! Co to je! Hlesla má mysl. Škubala jsem tučné zásoby, až jsem se prorvala k hrdlu a konečně ucítila krev. Jo! Začal se bránit. Začal sebou šít. Obří zajíc, přetloustlý padl k zemi.
Podívala jsem se na spolu vraha. "Výtečně! To sádlo bude na zimu skvělé."Usmála jsem se od ucha k uchu.

Nestačila jsem se divit, jak byla Lylwelin v ráži. Hulákala po cizích vlcích. Hm a mě něco říkej. Ušklíbla jsem se do úsměvu. V jádru byla nejspíše stejně hubatá jako já. Mi vyčetla, že děsím cizí vlky a ona sama po nich huláká, jako by se nechumelilo. A že chumelilo pěkně hustě! "Nevychovanci." Hlesla jsem a zavrtěla nakvašeně hlavou. "Najdeme ho a sežereme místo králíka!" Zaječela jsem hned vedle Lylwelin.
Lylwelin zuřila. Zuřila čím dál tím víc. A mou pozornost poutala také čím dál tím víc. "Jsi v pořádku? Jestli chceš, najdeme ho a narveme mu hlavu do díry pod ocas!" Hromy blesky mohly lítat jak mocně a silně jsem udeřila tlapkou do zmrzlé půdy. No, takhle to přišlo mi. V realitě to vypadalo jako by malý bišonek pšoukl do sněhové pokrývky.
Má společnice na nic nečekala a vydala se za ušákem. Vyskočila jsem na tlapky a rozběhla se za ní, abych nějak nemeškala. Hlavně tiše. Těžko to ale vysvětlovat mé společnici. Ta na to kašlala a prostě si pro něho šla. Tak jo. Přidala jsem se po její pravici. Šly jsme pro něho. Pokud by někdo mohl zpomalit čas a vidět naše oddané výrazy, asi by se dost nasmál. Blížily jsme se k němu. Byl obrovský. Byl tlustý. Vlastně vypadal nechutně, až odporně. "Budeme to jíst?" Zeptala jsem se pro jistotu, jestli chce vážně do takové koule sádla jít.

Cekla jsem si na zadek k Lylwelin. Ani jsem moc nezaznamenala její propalující pohledy. Já byla tak unavená a uřícená, že jsem byla ráda, že jsem si mohla na chvíli sednout. "Fuf, páni, dost mě to zmohlo." Zvedla jsem tlapku a ukázala směrem na jih. "Myslím si že běžel tamtudy." A zhluboka se nadechla. Potřebovala jsem se vnitřně uklidnit.
Takže slova o mém bratrovi a otci byli fajn. Na okamžik to můj mozek zaměstnalo, abych se věnovala něčemu jinému, než zajícovi. Skupinka vlků se přiřítila jako velká. Voda. Ani jsem nestačila zaznamenat kožichy a kdo všechno se tu najednou nachomýtl. Hnědý kožich, šedý kožich, šedo-černý. Lylwelin začala na vlky pokřikovat. Seděla jsem s tichou duší a pozorovala vlčici jak se nervuje místo mě. Super.
"Ten králík mě štve. Můžeme se po něm zkusit podívat ještě." Zadívala jsem se do dáli. Mě snad šálí zrak! "Počkej, vidíš to? Vidíš to tam?!" Ukázala jsem směrem dolů po řece. Dle mého mínění to byl on. Asi se šel k vodě napít.

Utíkala jsem co to jen šlo. Ale zajíc se mi ztrácel. Ach né. Otevřené místo. Zde bych ho musela vidět na sto honů. Jenže kde nic tu nic.
Sedla jsem si na zadek. Byla jsem tak hrozně udýchaná. Slizy mi rovnou zamrzaly v tlamě. Alespoň mi nebyla zima. Pěkně jsem se zahřála. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Hm, však já tě dostanu. Jen počkej, počkej až zachytím tvůj pach. Už teď byl ten přerostlý králík mrtvý.
A co víc, ucítila jsem pach Lylwelin. Safra, já jí tam dočista nechala. Zvedla jsem svůj zadek a vydala se zpět k ní.
Odfrkla jsem si. "Lylwelin!" Hlesla jsem, když jsem se belhala zpátky. "Asi mi utekl. Ale byl to macek! Velikost měl jako vlk. Obří zajíc." Nemohla jsem více křičet na ní. Už jsem od ní byla zhruba deset metrů. Vlekla jsem se jako mrtvola. Stála u těch dvou vlků., kteří mi ani nebyli schopni v mé rychlosti odpovědět. "Páni to byl kus. Nevím kudy kam, abych jej našla. Viděla jsi ho taky?" Dodala jsem, když jsem se k ní zpětně připojila. "Promiň, co jsi říkala to s mým bratrem a otcem?"

// VVJ

Nechala jsem ty dva ať se tam lopití sami. Já běžela za zajícem. Ten bude můj. Bože to bude kousanec. Viděla jsem jenom obrys kdesi přede mnou. Byl fakt rychlý. Mizel mi z očí. Držela jsem stopu. Frčela jsem co to šlo. Jazyk jsem měla až na patě. Ztratila jsem ho. Nenenenene!
Ucítila jsem přítomnost vlků. Běžela jsem ještě nějaký ten metr. Vlci? Vlci! Šedočerný kožich. To byla vlčice ze smečky. Tu jsem znala. To je ta! Co měla zvláštní náladu. Nechala jsem to být a přidala se ke skupině. "Nazdárek, viděli jste toho velkého zajíce? Co? Běžel tudy ne?" Zeptala jsem se členky smečky a toho asi hnědo černého vlka. S býlími znaky po těle. "Takový obrovský, vypadal velikostně jako, no jako vlk! Uši měl dobrý metr dlouhé." Popisovala jsem svou budoucí oběť.
"To bylo macisko, vy než se vymáčknete, tak mi uteče." Řekla jsem a vydala se směrem po nějakém pachu, který jsem mu tak po očku přiřadila. Kdo ví kam má namířeno. A co víc, tak velký zajíc se nemá kam schovat.

// Z. Galtavar

Utíkala jsem za tím obřím zajícem. To bylo něco! To byl zajíc! Viděla jsem ty jeho obří uši. Plácaly ho po zádech, když běžel. Byl to fakt kus. Největší králík na světe. Prostě kusanec! Chtěla jsem ho mít jako trofej, kterou si vystavím někde ve smečkovém krytu. Přitáhnout tak, takového zajíce smečce. To by byly hody. Přemýšlela jsem, jestli by byl ještě takový zajíc ještě vůbec dobrý. Byl fakt přerostlý.
Uviděla jsem před sebou dva vlky. Přimhouřila jsem oči. Béžový kožich. Byl mi znám. "Laurooo!" Křikla jsem. Byla s nějakým cizákem. Počkat toho cizáka taky znám. Přiběhla jsem k těm dvoum. Tak ne, asi neznám. Spletla jsem si vlka. Hnědý statný vlk. A Laura. "Neviděli jste tady běžet toho obrovského zajíce!?"
Jikla jsem, a přitom se na ně zadívala. Byla jsem dost zadýchaná. Než mi stihli odpovědět, uviděla jsem mega obrys v dáli. "Tam! Tam je!" Rozběhla jsem se dál a nečekala na jejich vyjádření, odpověď jsem nyní znala.

// Řeka M.