Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// 9

// Ohnivé jezero

Pach mého bratra mě dovedl až na místo, na kterém jsem doposud nebyla. Páni, počkat, kde to jsem? Zvědavě jsem zvedla hlavu a začala čenichat okolo sebe. Tolik cizích pachů. Opar, který zde byl nejspíše zabraňoval vidět území někde z dáli. Jednoduše to splynulo jako vše ostatní. Bylo to zvláštní. Necítila jsem se až tak moc příjemně.
Naježila se mi srst. Měla jsem pocit, že jsem zaslechla hlas Havrana. Pro mě to byla noční můra. To Havran mi vzal mého Takeru. A jak takhle vzpomínka na tak bezvadného vlka zabolela! Buď silná. Snažila jsem se uklidnit, abych zbytečně nevyváděla. Tohle nebylo nejlepší místo a chvíle pro vyvádění vylomenin. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Zvláštní ticho zde zavládlo. Až moc zvláštní.
Vydala jsem se dál. Tiše jsem nakračovala. Jako bych snad slyšela Havranova křídla! Ohlédla jsem se, ale nic jsem neviděla. To je mi podivné místo. Měla bych se odsud co nejrychleji dostat. Co tady vůbec pohledával můj bratr? Stopa je dosti čerstvá. Hm. Nechápala jsem, o co šlo. Proč se vydal zrovna sem. Vypadalo to jako čarovné místo. Vše se tak nějak zvláštně drželo v kruhu.
Před sebou jsem uviděla kus větvě. Ale, kdepak je tě konec? Zeptala jsem se sama sebe a následovala kam mě dovede čnící větev z mlhy. To jsem zvědavá, jaký strom či stromy zde rostou. Postupovala jsem dál a snažila se ignorovat ty zvláštní pocity, které mě doprovázely.
Větve mě dovedly až k samotnému poměrně mohutnému stromu. Zastavila jsem se. Jelikož jsem ucítila změnu energie, která mě najednou pohltila. Cítila jsem se dobře a spokojeně. Na okamžik jsem cekla na zadek. Páni tohle je zvláštní. Koukala jsem ze strany na stranu. Popravdě se mi nechtělo do té mlhy znovu. Jelikož nic, až na ten strom tady nejspíše nebylo. Hm. Zvedla jsem se a strom párkrát obešla, abych se rozhlédla ze všech stran. Nikde nic a žádný záchytný bod. To je teda úžasné území. Hlesla jsem sarkasticky.
Co, co to je? Zahlédla jsem ve stromě díru. a vněm zvláštní věci. To si to tady někdo schoval? Tak já si sem taky něco dám. Usmála jsem se a začala z kožichu tahat různé naplaveniny, které jsem po cestě nasbírala. Šoupla jsem do to stromu. Přeji si přeji, něco za to. Třeba kamínky! Ještě jednou jsem strom obešla. Budu se muset asi do té mlhy vydat. Olízla jsem si čenich. Popravdě se mi do toho nechtělo. Ale jiná cesta odtud nevedla.
Pomalu jsem se vnořila do mlhy a ten úžasný pocit blaha mě opustil. Nastal zase ten nepříjemný pocit, že mě něco, nebo někdo sleduje. Pocit, že slyším hlasy. Neotáčela jsem se a prostě se snažila co nejrychleji z tohohle místa vypadnout. Běžela jsem, co mi tlapky stačila a neotáčela se. Nechtěla jsem nic vidět ani slyšet. Snažila jsem se být odolná proti hlasům, které mě lákaly a ubližovaly. Pryč, pryč, pryč! Hlesla jsem a utíkala. Konečně jsem se dostávala ke konci. Cítila jsem jak mlha slábne. Ohnivé jezero! Že jsi to ty. Hlesla jsem s nadějí.

// Ohnivé jezero

OBJEDNÁVKA
Celkem 56 bodů

3x lístek = 45 bodů (3x15)
5 bodů = 25 drahokamů
5 bodů = 5 křišťálů
1 bod = 15 oblázků

8

// Středozemka

Doplahočila jsem se na konec středozemní pláně. Bylo to pro mě šokující. Tolik sněhu jsem nečekala.
Byla jsem tak moc unavená, že jsem si potřebovala na okamžik odpočinout. A zase žádný vlk. Tohle je tak otravné. Kde všichni vlci tráví svůj čas? Na otevřené pláni kde je po pupek sněhu tedy vážně ne. Odpověděla jsem si sama v mysli. Ocitla jsem se u ohnivého jezera. Poznala jsem to podle pachu, který zde byl. Posadila jsem se u hladiny vody a zadívala se do ní. Voda nebyla zamrzlá, což je snad jedno jediné jezero, které nezamrzne.
Povzdechla jsem si. Cítila jsem trnutí tlapek. Ale co jsem to ještě ucítila za pach? Sigy? řekla jsem si v mysli překvapeně. Cítila jsem jeho pach. Musel tudy projít a její to tak dlouho, co tudy jeho tlapky šly. Natěšeně jsem zavětřila, abych se vydala po jeho stopě.
Počkej na mě brácho. Hlesla jsem a vydala se dál na cestu. Jeho kroky se stáčely pořád na jih. A tak jsem se i já vydala daným směrem.

// Osamělý strom

7

// Asgaar přes řeku Middiam

Dostala jsem se ven ze smečkového lesa. Vzduch byl najednou čistší a mnohem lehčí. Ono ve smečkovém lese se neslo až moc pachů. Na okamžik jsem se zastavila a ohlédla za sebe. Tak nějak pomyslně jsem se na okamžik loučila s lesem. Otočila jsem se a utíkala od hranic přímo k řece. Voda byla neustále zamrzlá. Vodní hladina se dala jednoduše překonat. A co víc, ono celkově jsem zaznamenala oteplení. Nebyla tak šílená zima, jak tomu bylo doposud. Možná přeci jen, hodně pomalu přicházelo jaro.
Pousmála jsem se a vydala se dál směrem ke středozemní pláni. Byla jsem mírně nervozní. Sněhu přibývalo. A pláň byla nekrytým místem. Obávala jsem se, že se budu muset brodit velkým sněhem. Jenže jen co jsem se dostala k pláni, jsem se zabořila snad po břicho do sněhu. No bezva. Hlesla jsem v mysli. Cesta přes pláň nebyla zrovna krátká. Nebo v létě ano, ale představa, že se brodím až na druhou stranu mě dost děsila. Přesto jsem se snažila, co to jen šlo.

// Ohnivé jezero

//6

Dotáhla jsem zvíře ke Yeterovi. Tak nějak se jmenoval, nebo ne? To jméno jeho, bylo dost zvláštní, když ho říkal. Pohlédla jsem na tmavého vlka. "Myslíš, že zvládnete odtáhnout ty dvě těla k úkrytu?" Zeptala jsem se ho. Nebo spíše lépe řečeno, jsem ho o to v podstatě požádala. Čekala jsem, že mu Castor pomůže. Přeci jen to byli statní vlci, měli mnohem více síly než já. A co víc, já teď taky svou práci odvedla.
Hlesla jsem v mysli a rozhlédla jsem se. Alfa měl nějaké povinnosti. Takže jsem si nenápadně utrhla menší kousíček masa a sežrala jej. Následně jsem se vydala k alfě. Chtěla jsem ještě na okamžik opustit les, než se tady na nějakou dobu zakopu.
Laura již byla u nich a tak jsem se tiše přikradla. Chvíli poslouchala rozhovor. Pak si tiše odkašlala. "Arcu? Ještě bych potřebovala opustit na chvíli les, pokud by ti to nevadilo." Kývla jsem na něj hlavou a pomalu začala couvat. Abych je nadále nerušila. Byla tam už Laura a to úplně stačilo. Na Lauru jsem se usmála a tiše vyřkla děkuji. Následně jsem se otočila a cupitala k hranicím. Zajímalo by mě, jestli je tam ještě taková nepříjemná a odpudivá zima. Švihla jsem ocáskem a přidala do kroku. Chtěla jsem si ještě prošmejdit nějaké do územíčko.

// Středozemní pláň přes řeku Middiam

// 5

Pozorovala jsem bedlivě vlky. Laura dorazila na určené místo. Castor také připraven. Tmavě hnědý vlk, který mě doprovázel rovněž. A Arcanus? Toho jsem popravdě neviděla. Nevěděla jsem co se děje, ale čekat jsem nechtěla. Laura vyrazila. A já v mžiku za ní. Stádo zpozornělo. Ha! Dva vlci! Něco takového jim nejspíše problesklo hlavou. S Laurou jsme drželi formaci. Bylo na čase, aby vyrazili další vlka vlci, kteří uzavíralo křídla stáda.
Arcanus odvedl skvělou práci, když skolil Muflona. Začala jsem zpomalovat a rozhlížet se kolem sebe. Stádo se začalo stáčet. Rozběhli se proti mě a Lauře. Podívala jsem se na společnici. Naštvaní jedinci si razili cestu. "Lauro!" Zavolala jsem na vlčici a ukázala směrem na kulhajícího muflona. Rozběhla jsem se jeho směrem doufajíc, že mě bude následovat Laura a pomůže mi. Dohnat ho nebylo těžké. Skočit mu po krku také ne. Ale udržet jej, aby to měl co nejdříve za sebou bylo horší. Rdousila jsem hrdlo a čekala, až mi společnice pomůže. Byla to skvělá příležitost zmocnit se dvou úlovků najednou. Hned bude více žrádla pro smečku.
Zvíře bojovalo dosti silně. Mě ubývaly síly. I když zraněný jedinec, měl pořád kuráže dost. To bude hodování.

// 4

Věděla jsem, že můj popis onoho lovu nebyl zrovna nejlepší. Ale co taky chcete. V pozici lovce jsem byla chvíli. Netušila jsem, jak jim teď sdělit vše potřebné. Nechala jsem to raději až na situaci, která nastane na místě lovu.
Viděla jsem úsměvy vlků na tváři. Já vím, znělo to zvláštně. Pousmála jsem se taky. Nic lepšího jsem v tu danou chvíli nějak nedokázala vymyslet, ještě potom, co jsem znervózněla. Hlas Arcanuse nás navedl směrem na západ. Tlapky a krok jsem srovnala daným směrem. Tvrdil, že po třista metrech bude stádo na dohled. Třista metrů není moc. Proto jsem si dávala bedlivý pozor na to, kam jdu a dívala se před sebe. Na posledních sto metrů jsem dosti zpomalila. Co jsem teď vážně nechtěla bylo vyrušení stáda.
A ejhle. Byli tady! Mufloni! Asi jsem to nikdy neviděla a nelovila. A už ten název mi přišel divný. Ale neřešila jsem to. Změřila jsem si zvěř. Zastavila jsem a čekala na ostatní. Byli jako myšičky. Pousmála jsem se na ně.
Následně jsem si změřila každého vlka zvlášť. Laura byla štíhlá, předpokládala jsem, že bude nápomocná při štvanici. "Lauro, ty půjdeš s Castorem na pravé křídlo. Já s Yeterem půjdeme na levé křídlo. Uděláme obchvat. Společně se setkáme za stádem." Mluvila jsem teď k Lauře. Předpokládala jsem, že bude dobrý sprinter. Lehké mrštné tělo. "Yeter a Castor zůstanou zhruba uprostřed stáda na krajích. A tady Arcanus zalehne před stádo. Bude hlavní skolovač zvěře." Podívala jsem se po vlcích, jestli mi rozumí.
Na okamžik jsem se podívala na stádo. A dál šeptala. "S Laurou stádo vyženeme směrem k Arcanusovi. Ty Castore a Yetere, budete držet stádo, aby se drželo daným směrem a neuteklo nám do stran." Podívala jsem se na naši alfu. Tomu jsem nemusela vůbec říkat co bude dělat. Jeho hlavní úloha je moment překvapení a skolit vybranou oběť.
Podívala jsem se po přítomných. "Rozumíme?" Usmála jsem se a kývla hlavou na mého společníka. Vydala jsem se do levé strany a začala tvořit obchvat. Tiše a mlčky jsem našlapovala sledujíc stádo. Upřeně jsem na ně zírala. Nesměl je nikdo vyrušit. Jen se klidně paste. Jakmile jsme se dostali do poloviny, otočila jsem se na svého společníka. Kývla na něj hlavou, aby zalehl tady a já tiše pokračovala dál, hledajíc pohledem Lauru, kde se nachází.
Dostala jsem se na mnou určené místo. Čekala jsem, až se dostaví i Laura a zalehne zhruba padesát metrů ode mě. Napětí sílilo. A i ta zvěř to cítila. Nervózní stádo začalo vydávat své zvláštní zvuky a zvedat hlavy. Upřeně jsem je sledovala.

// 3

Přítomnost všech těchto vlků mi byla více než příjemná. Ano, společnost. Společnost ve větším počtu. Byla jsem tak nezdravě závislá na ostatních vlcích, že jsem to považovala za nějakou svou vlastní, vnitřní nemoc. A nejspíše to vážně nemoc je. Kdo ví. Nedokázala jsem si už představit život bez vlků, toulky a podobné. Bylo to šílené. Děs, běs, hrůza. Společenský život je tak úžasný. V hlavě jsem si přehrála slova od Lylwelin. Byla tulákem, a ještě k tomu spokojeným tulákem. Zavrtěla jsem nad tím nechápavě hlavou.
Zazubila jsem se na Castora. Bílé zoubky se jenom zablýštily. Jeho pochvala mě zahřála u srdce a popravdě, bylo to jediné teplo, které jsem teď cítila. Chlad mi prošel až do morku kostí. Když jsem byla v pohybu, nebylo to tak hrozné, ale tu chvíli, co jsem seděla ve sněhu se zima začala drát mým tělem. Snažila jsem se ale nevypadat úplně zmrzle.
Koukla jsem na béžovou vlčici. Oproti mně vypadala dosti dobře. Odkašlala jsem si a snažila se si sundat krápníky z těla. Zasmála jsem se její poznámce o yettim. "Noo, když o tom mluvíš..." Nestihla jsem ani doříct a ucítila teploučký vánek kolem tělo. Šmankote to byla tak příjemné! Oči se mi sklížily do šilhajícího pohledu. Byl to výraz spokojenosti a blaha. Takže se mi kosti zimou nerozpadnou. Poznamenala jsem ve své hlavě. "Tohle je tedy příjemné." Dodala jsem spokojeně.
A ano. Lov. Málem bych na něj díky tomu příjemnému pocitu zapomněla. "Ano lov.…" Řekla jsem, nebo spíše opakovala po vlcích. Všichni souhlasili. Jen Elisa se vzdala honitby v chladném počasí. Připadala mi ustaraná. Taková přešlá. Zadívala jsem se na ní na okamžik a přikývla.
Alfa na mě měla skvělou otázku. Jasně, jak to provedeme. Ehm, no. Um. Ulovíme něco...? Takhle odpověď by byla asi nedostačující. Zamyslela jsem se. "Pokud bychom chtěli jeleny a srny, jsou na západních loukách. Ale jít přes zamrzlou řeku a vůbec z lesa... nedoporučuji. Takže! Jelikož cítím smrad nějakých živočichů i tady, zkusíme vyhledat komu to patří... obklíčíme... ulovíme... sežereme...?" Řekla jsem tak nějak do vzduchu.
Připojil se další vlk. "Ahojky." Řekla jsem. A jelikož se vlk vetřel k Arcanovi a Elise, kteří měla chviličku pro to, aby si tam řekli nějaké tu slůvku, začala jsem žvanit hned já. "Jsem Lucy a chystáme se na lov, nejspíše zde v lese. Takže... jestli chceš, pojď s námi." Řekla jsem. Začenichala do vzduchu a chytla stopu. Pach těch zvířat. "Jde se." Vybídla jsem ostatní. Hahahahahahaa! Sežereme vás. Můj plán byl jasný. Najít zvěř, dohodnout si strategii, rozmístění vlků až na místě. A pak se pustit do boje. Mlaskla jsem a zvedla svůj zadek. Vydala jsem se po stopě pachu. Cítila jsem, že nejsou zase až tak daleko!

// 2

// Řeka Middiam

Ještě chvíli jsem se klouzala po zmrzlé vodě. Prostě jsem byla pro každou hloupost a tohle bylo dostatečně hloupé na to, abych to právě já udělala. Přemýšlela jsem o tom, že bych na led vzala vlky ze smečky a klouzala se sem a tam. Mohli jsme uspořádat nějakou soutěž v klouzání. Měla jsem za to, že by to byla super zábavička. Hlavně pro mě. Usmála jsem se v duchu nad tou představou. Jak s vlky do sebe narážíme a jak soutěžíme v nejdelším skluzu.
Paráda, paráda, paráda! Tohle musím zrealizovat hned po lovu. Ještě bych málem totiž zapomněla na lov. Zatím co jsem se klouzala, se mi na srsti vytvářely různé cucky ledu a sněhu, které ve výsledku vypadaly jako dredy. Z toho mrazu mi omrzly fousky, takže všechny fousky, co jsem měla na těle byly obalené ledem. Vypadalo to přinejmenším vtipně. Ale když o tom samotní nevíte, neřešíte to.
Vydala jsem se konečně k lesu. Přešla jsem hranice a zavyla. Jsem domaaaaaa. Řvala jsem v mysli a začala se rozhlížet kolem sebe. Nikde nikdo. Klasika. Ušklíbla jsem se a málem mi ten výraz zůstal. V lese jsem měla pocit, že je o pár stupínků více. Možná to ale dělalo to, že mimo les mě bičoval vítr, zatímco tady mě chránily stromy.
Vypadala jsem se po pachu alf. Chtěla jsem se s nimi domluvit ohledně daného lovu, který se mi odehrával v hlavě. Bude to super, zvěř v tomhle počasí zmrzne na místě a my si pro ni jen dojdeme. Ano, takhle jednoduše vypadal můj plán v mé hlavě. Jenže, realita byla často úplně jiná. Ale jak je u mě známo, to jsem nikdy neřešila.
Cupitala jsem si to mezi stromy, dokud jsem nenarazila na Arcanuse, Lauru, Castora a Elisu. Hahá, hned čtyři vlci pokupě a dvě alfy v ráně. Zastříhala jsem oušky, která měla omrzliny a led ve špičkách. "Ahoj!" Pozdravila jsem energeticky všechny přítomné a zastavila se kousíček od tlupy. "Ježkovy oči! To je šílená zima co? Pamatujete někdo někdy takovou zimu? Mimo les to vypadá, jako by nastal konec světa!" Hlesla jsem se smíchem. Po zádech, na bříšku a na ocase jsem měla zmrzlé kousíčky ledu. Tlapky byly obalené přimrzlým sněhem a o těch fouskách vůbec nemluvě. Vypadala jsem, jako bych přišla z úplně jiného světa. Zatímco přítomní byli kultivovaní a pěkně upravení, já vypadala jako pravěká vlčice.
Zazubila jsem se na všechny. "Co zajít na lov? V téhle zimě každý vlk vydá neskutečné množství energie jenom na to, aby přežil. Chtělo by to doplnit energii, jen si sama netroufám. Hodily by se mi tlapičky." Řekla jsem a posadila svůj vyhublý a až na kost zmrzlý zadek do sněhové pokrývky.

// Já jsem tedy tady :D Kdo jde na ten lov, tak se nějak přidejte, seskupte co já vím vytvořte formaci :D

// 1
// Mahar

Opustila jsem Mahar. Ohlédla jsem se a společnice nikde nebyla. Na okamžik jsem se zastavila a čekala na ní. Ale mohla jsem čekat dobrou půlhodinu a vlčice nikde. Zvedla jsem se tedy a místo čekání vyrazila domů. Už jsem potřebovala zase cítit smečkovou vůni. A co víc, byla jsem rozhodnutá pro lov. Můj plán byl jasný. Dorazit do Asgaaru, sehnat vlky, domluvit se na určité místo a vyrazit. To že jsem nedávno dotáhla srnu je nic oproti tomu, jaká zima je teď a smečka potřebuje žrát. A když jsem byla vybrána jako lovec. Olízla jsem si čumák. V tu chvíli mi sliny zamrzly na čumáku.
Zima byla šílená. Přes den se to nedalo vydržet, ale v noci to bylo ještě horší. Tělo vlka teď spotřebovávalo hodně energie. A abychom jako smečka mohli přežít, věděla jsem, že lov je jednoznačně nezbytný.
Dorazila jsem k řece. Voda byla zcela zamrzlá. Ještě aby ne. Bylo hodně pod nulou a každým dnem se to jen a jen zhoršovalo. Sama jsem nevěděla, jestli tuhle zimu zvládnu. Byla vážně asi nejhorší, kterou si já pamatuji. A vítr? K tomu se snad ani nevyjadřuji. Ten byl doslova šíleně protivný a nepříjemný. Nejraději bych zalezla do nějaké nory, kde bych měla žrádlo a jen se ládovala. Od večera do rána a od rána do večera. A pak bych samo sebou jen spala. A spala a spala.
Přes řeku byla hračka se dostat. Byla zamrzlá, pevná pod tlapkami. Jen to neskutečně studilo. Spíše jsem se klouzala po zadku, než abych šla, ale i to mě dosti bavilo. Doklouzala jsem se až k Asgaaru. Až jsem, jsem cítila vůni našeho lesa a závan smečky. Tak moc jsem se těšila domů. Poskakovala jsem a nemohla se dočkat. Tak schválně, kdo v tomhle počasí půjde semnou na lov? Začala jsem se sama sobě smát. Horko těžko v tomhle počasí někdo vytáhne tlapky ze smečkového lesa. Ale za zkoušku to stálo.

//Asgaar

Lylwelin se nejspíše necítila úplně nejlépe. Přeci jenom, měla špatnou zkušenost se Skylieth a já jí to nemla vůbec za zlé. Jelikož tady někdo žádal o místo ve smečce a bavili se ještě o někom, chtěla jsem návštěvu urychlit. Vyslechla jsem Skylieth, která nám krátce řekla, jak se místním vlkům daří. Nečekala jsem, že zrovna zde by mohla být smečka. Na druhou stranu, poněkud se to tu změnilo. Nebylo to tady jako dříve.
Poslouchala jsem pozorně, jak mluvila o tom nápadu být alfou a vést vlastní smečku. Seděla jsem vedle mé společnice. Nejspíše jsme vypadaly komicky. Ona tak nějak pořád nakrknutá, já vysmátá a neustále se usmívající. Přikývla jsem alfě. "Ta smečka zanikla. Doslova. V lese jsem zůstala s Atimem jako poslední přeživší a nakonec to vzdali. Nikdo tam nezůstal. Ale teď jsem se usídlila u strýčka Arčího. Vede s Elisou Asgaarskou smečku." Řekla jsem v rychlosti tak, aby to bylo srozumitelné. Jelikož jsem viděla, že jejich povinnosti nepočkají a my je vlastně zdržujeme, rozhodla jsem se že půjdeme. Toho vlčka v béžovém kožíšku jsem sice od ignorovala, ale nebyl čas.
"My tedy půjdeme. Ať se daří se smečkou." Odvětila jsem a dloubla do Lylwelin, aby šla semnou. V tom jsem ucítila pach bratra. Začala jsem se rozhlížet kolem sebe, jenže jsem ho nikde neviděla. Odebrala jsem se k hranicím.
Podívala jsem se na společnici. "Budu se taky muset vrátit domů. Chceš jít semnou?" Zeptala jsem se. Trajdala jsem už nějaký ten den. A jelikož jsem byla novopečeným lovcem, musela jsem taky pro smečku něco udělat.

// Řeka Middiam

Ticho. Kolem nás bylo ticho. Zvláštní pocit. Být na smečkovém území, které je tak tiché. Trošku mě to děsilo. Nevěděla jsem odkud se někdo přihrne a pokud vůbec. Takhle to totiž vypadalo, že tu nikdo není. Přimhouřila jsem oči a skenovala les. Kde jste. Podívala jsem se na Lylwelin. Tvářila se, že je všechno v nejlepším pořádku. Ušklíbla jsem se. Beztak kdybych na tebe teď jenom bafla, udělala bys ze strachu bobek. Začala jsem se smát na plné kolo té představě. Kdyby jen Lylwelin znala mé představy.
Jenže to už si to k nám šinula vlčice. A pěkně stavěná vlčice. Tmavě hnědý kožich se světlejšími znaky. Musím uznat, že ten kožich se vážně povedl. A né že né. Lylwelin se tvářila, že jí to tady vlastně patří. A já se dala do řeči. "Ahóóój!" Řekla jsem pěkně hlasitě ve chvíli, kdy se za vlčicí přihartusil další vlk. "Jsme na návštěvě! Jdeme za Vaší alfou." Řekla jsem a usmívala se na všechny strany. Milovala jsem společnost. Tu mi nikdo nemohl vzít. Maximálně abnormálně a naplno společenský tvor.
Ale pozor. To už si to k nám šinula samotná alfa. Vyskočila jsem na tlamy. "Jéé! Nazdar Skylieth!"Oběhla jsem jí asi dvakrát a pořádně si jí změřila. Kus vlčice, co se osamostatnil. Nestačila jsem zírat. Netušila jsem, že se až tak trhla a založila si vlastní smečku. Tohle byl pro mě šok. "Neskutečné. Kde jsi vzala nápad mít smečku? Fakt zírám! Tohle je něco!"Celá nadšená jsem se přiřítila k Lylwelin. Cekla jsem vedle ní na zadek a s otevřenou tlamou a úsměvem zírala kolem sebe. Tohle byl fakt nářez.

// Tady je super dlouhý odkaz na ten můj obrázek :D Moc děkuji za odměnu a za post delty :)

https://scontent.fprg1-1.fna.fbcdn.net/v/t1.15752-9/48272822_2277597695810776_8192943940127686656_n.jpg?_nc_cat=111&_nc_ht=scontent.fprg1-1.fna&oh=3834bc89adc81521dd21041b9b219ebe&oe=5CC9A65E

Podívala jsem se za sebe. Vlčice si vybírala svou cestu. jen jsi jdi. Ta moje je nejlepší. proběhlo mi hlavou. A co čert nechtěl v ten okamžik jsem se tlapkou zabořila do nechutné věci. Nějaká rašelina nebo co to vlastně bylo. Když jsem tlpku vytáhla, pěkně mi z toho pachla. "Probíhá, co to je." Řekla jsem zděšeně. "Já se nedivim, že se přes les nikdo nedostane." Dodala jsem a snažila si oklepat tlapku, která byla místo bílé celá hnědá a oslizla a smradlava. Tohle mi fakt chybělo. Držela jsem se raději u společnice.
"Jo, ja vím. " Hlesla jsem a zastavila se. Byla jsem prostě jen zvědavá co je tam dál. Jak to o vypadá ve středu smečkoveho lesa. Ještě je to pořad stejné, nebo jestli tam je pevná půda pod tlapkama. Zivla jsem si. Asi bychom měly ohlásit příchod. Odkašlala jsem si. " Haůůů." Vydala jsem ze sebe. Znělo to spíše jako nějaké piskle.
"Jaký máš z toho zatím pocit?" Zeptala jsem se Lylwelin. Já se trošku obávala kdo nebo co přijde. Ale nechtěla jsem tím stresovat druhou vlčici. Poposedla jsem si. Tak kde jsi. Řekla jsem si v duchu. Stále byla možnost zdrhnout.

// psáno z mobilu, pardon za chyby

// Kaskády

Pomalu jsme scházely z kaskád. Bylo to hodně zajímavé místo. Pozorovala jsem krajinu a vyhlížela močály. Odtud nevypadaly tak zákeřně jak Lylwelin popisovala. Ale kdo ví, třeba zdání klame. Začala jsem se hlasitě smát nad úvahou společnice. "Máš pravdu, zdechli by dříve, než by se dostali vůbec do středu smečkového území." Smála jsem se stále a přestavovala si to, aniž by mě napadlo, že my dvě tam samy můžeme zahučet a zůstat navždy pohřbeny.
"Vlci co tam žijí jsou určitě zvyklí a vytrénovaní kam šlápnout a kam ne. Neznalci jako my se mohou utopit." Pověděla jsem následně zamyšleně a upírala zrak dopředu.
Lylwelin byla chladná a studená jako čumák. Ale mě to nevadilo. Já byla ráda za jakoukoliv společnost. Věděla jsem, že je spousta vlků, co je protivných ale v jádru dobrých. A pak taky byla skupinka vlků, kteří si často hráli na nedobytné, absolutně nezajímající se o svět. Takový život jsem jim nezáviděla. Musela to být totiž hrozná nuda.
Lylwelin mi ničila mé analýzy. Safra. To s tebou muselo být hrozné již od mala. Hlesla jsem v duchu a podívala se vlčici do očí. Chudáci vlci a tvé rodiče. Představila jsem si malou protivnou Lylwelin a začala se smát. To už jsme ale přicházely na smečkové území. "A teď už bez srandiček a opatrně." Zašeptala jsem.
Stromy zde byly hodně košaté. A poměrně dost. Asi se jim dařilo díky vlhkosti. Vůně, kterým mě les přivítal mi byla příjemná. Cítila jsem vůni dřena a čerstvý závan ledového vzduchu tomu dodával kouzlo. "Zvláštní místo." Hlesla jsem a opatrně vybírala kudy jdeme. Pak jsem se zastavila. "Asi počkáme."Podívala jsem se na Lylwelin a čekala co víc k tomu řekne.

Hm, možná říká, možná ne. Ale odejít bez rozloučení? Ani Bů neříct? To tak nějak nebyl můj styl. Nechala jsem to být. Nerýpala jsem se v tom, věděla jsem, že Lylwelin bude čím dál tím více protivná. Drcla do mého těla. Zavrávorala jsem a podívala se na ní nechápavě. O co jí šlo? Nechápala jsem. Nic jsem tentokráte neoplácela.
"Hm, znám. Jestli je to ona, byla členkou Smrkové smečky, která se rozpadla. Párkrát jsem s ní mluvila." Mám pocit, že jsem jí pozorovala i lovit. Používala u lovu magie. "Na cizí byla hodně zlá, ale když jsi jí krapet poznala byla..." Nedořekla jsem. Vlastně nevím jaká byla. Byla neustále odměřená, taková. Jak jen to říct. Nenašla jsem pro to vhodná slova. "Jen by mě zajímalo, jak se tam daří udržet smečku." Dodala jsem zamyšleně, hledíc daným směrem. Možná by mě to všechno zajímalo. Jak to tak vypadá, jak se vlkům daří.
Lylwelin začala hulákat. No ano stará. "Pardon, pouze porovnávám to, jestli nějak spolu souvisí věk s tím, že jsou vlci protivní. Taková malá analýza." Zazubila jsem se na vlčici.
Lylwelin zhodnotila zcela nejhorší zimu. Otázka byla opětována a tak jsem se na okamžik zamyslela. "Moje jsou nejhorší asi všechny." Zasmála jsem se tomu. Byla jsem už prostě taková. Nemehlo co v zimě dosti strádalo.
"Kouknem tedy na ty močály? Jsou hned tady, kousíček." Vybídla jsem vlčici a vydala se pomaloučku do kroku, pokud by se chtěla připojit. Dost mě zajímalo, jak se smečce na takovém území daří.

// Maharské močály