Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když já nevím. Hlesla jsem v mysli a místo toho, abych se vydala nějakým směrem, jsem si cekla na zadek. Chtěla jsem domů a chtěla jsem k Životu. Obojí jsem chtěla teď hned, ale tyhle dvě věci jsem najednou mít nemohla. Povzdechla jsem si. Když půjdu k Životu, zdržím se a cesta domů bude delší. Když půjdu domů, budu chtít co nejdříve k Životu a zase se budu muset akorát vracet. Tohle bylo těžké.
Těžké rozhodování napůl cesty bez výsledku. A místo toho, abych už šla nějakým tím směrem, jsem ztrácela čas přemýšlením nad vhodnou volbou. Jak skvělé by bylo mít křídla. Zaletěla bych si do smečkového lesa a pak k Životu. Let by byl krátký a já toho stihla až nad hlavu.
Posmutněle jsem se schoulila do klubíčka. Měla bych se prospat. Má mysl už byla zabedněná dost. A spánková mlha tomu nijak nepomáhala. Jednoduše jsem musela vypnout, abych byla jenom zabedněná. Takeru... Byly mé vzpomínky před usnutím na šedého vlka. Jak mi ten kus šedého kožichu chyběl.

// Pardon že se zpožděním :D Lenovou hru neodmítnu. Klidně, akorát se chci trošku hnout z místa :)

// ronhersky potok pardon ale mě se už nechtělo čekat.

Dostala jsem se až k ohnivemu jezeru. Jenže ma společnice se po cestě odpojila a nebo se vůbec nepřipojila. Kdo ví. Na toho byla odpověď kdesi ve hvězdách. Nezaujala mě ale natolik, abych si s tím nějak více lámala hlavu. Nechala jsem to být a sama si hověla ve svém tempu které jsem si zvolila.
Jezero bylo vždy krásné. Mělo co nabídnout. Své krásy podsouvalo všem na obdiv. Jako by samo říkalo, koukejte co mám. A to se mi na něm neskutečně líbilo.
Poradila jsem se k břehu. Zirala co hladiny a přemýšlela. Tak nějak jsem nevěděla co sama se sebou si počít. Koukala jsem na svůj odraz a na mohla se v ničem najít. Jako bych neměla směr nebo cíl.
Povzdechla jsem si a rozčeřila vodu. Uvažovala jsem nad návštěvou života či smrti. Ja u nich ještě nebyla a naskytla se možnost, že právě oni by mi dokázali pomoci. Ukázat nějaký ten směr. Kdo ví. Smečku jsem měla v podstatě jsem měla to po čem jsem dosti dlouho toužila.
Ale přesto jsem se cítila zvláštně.
Začala mě sužovat obava, že na mě přichází potřeba si někoho najít.Jenom to ne.
Zavřela jsem hlavou a raději se zvedla od vody a šla dál. Věděla jsem moc dobře, že mě smečka potřebuje a ja bych se už měla vrátit. Ale tak nějak jsem pořad zvažovala jestli jít za našimi bůžky či nikoliv.
Stála jsem tak na rozhraní území a zirala do jedné a pak do druhé strany.

Klasika. Zapšklá vlčice. Ach jo. To byl taky jeden z důvodů, proč jsem měla raději jako společnost vlky, než vlčice. Ty byly věčně otrávené, zapšklé. Prostě hrůza. Vlk se dal vždy lépe rozmluvit než tyto bytosti. Ale já si nenechala pokazit náladu. Jednoduše jsem pokračovala v zjišťování toho, kdo je, odkud pochází. Představila se mi jménem. Pousmála jsem se. "Vždy odsuzuješ vlky dřív, než je poznáš?" Hlesla jsem a popravdě, teď jsem se na vlčici podívala dosti nafrněně.
Zvedla jsem se a udělala kolečko kolem vlčice. Slyšela jsem totiž hlasy vlků snad ze všech stran. Nějak se to zavlčuje tohle místo. Možná by nebylo špatné pokračovat podél potoku a dojít k ohnivému jezeru. Co víc, kdo ví jestli vůbec ohnivé jezero viděla.
Podívala jsem se na vlčici. "Nejsi zdejší co?" Zeptala jsem se a nenápadně vlastně vybídla tělem k menší procházce a hlavně přemístění se jinam. Podívala jsem se vlčici do tváře. Měla každé oko jiné. "Hříčka přírody, nebo ti dopomohl Život?" Zvědavě jsem se zeptala a naklonila hlavu na stranu. Ale ona jisto jistě Života neznala. Neznala jsem moc vlků, co by měli každé oko jiné barvy.

// Ohnivé jezero

Z takového prazvláštního ticha mě vytrhl zvuk chlempání vody. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Uviděla jsem vlka, skloněného u vody. Proč tak hlasitě pije! Přišlo mi to nějak extrémní. A to bych nebyla já, abych nevyužila situace k seznámení.
Zvedla jsem svůj zadek a velice pomalým krokem jsem se vydala k vlkovi. Tmavě hnědý kožíšek. Barva byla v podstatě jednolitá. Světlejší přechody vidět byly, ale nenaznamenala jsem žádnou jinou barvu. Hm. Pach spíše naznačoval na vlčici.
Čekala jsem až vlčice dopije a držela si odstup dobrých pět metrů. "Ahoj!" Zvolala jsem jako obvykle, dosti hlasitě a dosti zřetelně a energeticky. Byla jsem ještě nevybouřená a život mě zatím nijak nezkazil. Počkala jsem, až se na mě vlčice otočí.
"Jmenuji se Lucy." Představila jsem se vlčici. Vlastně tohle bylo po hodně dlouhé době "normální" seznámení. Aniž bych vlka nesejmula, nezakopla o něj či něco podobného. "Piješ dosti hlasitě. Ještě se mi nestalo, že bych slyšela vlka tak chlempat." Zasmála jsem se, když jsem vlčici objasňovala, proč jsem za ní přišla. Chtěla jsem se seznámit a zjistit, jaká bude.
Koukla jsem se na oblohu a pozorovala přechod dne ve večer. Občas to bylo kouzelné. Obloha dokázala vytvořit krásné útvary a barvy. Dnes tomu tak nebylo a tak jsem se pohledem vrátila zpět k vlčici.

// Louka vlčích máků

Místo toho, abych se stočila směrem ke smečkovému lesu, jsem se dala na jih. Ani nevím proč. Možná mě to táhlo k vodě. Sníh tál a já měla poměrně velkou žízeň. Než pít sníh s blátem, rozhodla jsem se si dát raději čistou a čirou vodu z řeky nebo potoku. Přeci jen, voda se omílá přes kamení. Je mnohem čistší. Dostala jsem se k potoku. Na okamžik jsem se zastavila. Voda nebyla až tak čistá, jak jsem čekala. Byla kalná, protože sníh z okolí k ní přiváděl vodu zabahněnou.
Přesto jsem se sklonila a dala si pár doušků. Nakonec jsem se posadila a poklidně hleděla do dáli. Nechala jsem se unést atmosférou. Bylo tady takové zvláštní ticho a šum. Šum vody. Pocit blaha mě naplňoval. Cítila jsem se skvěle. Zírala jsem do oblohy, jako bych čekala, že tam uvidím něčí tvář. Možná jsem čekala na tvář některého z mých dobrých kamarádů. Jenže jsem viděla sice mraky, ale bez tváří.

Pozorovala jsem Zakara a přemýšlela odkud ten vlk vlastně přišel. Byl tak zvláštní a tak uzavřen. V srdci jsem cítila, že se budu muset vrátit zpět do smečkového lesa. Sice jsem vlka opouštět nechtěla, ale les mě potřeboval. "Děkuji. Je to zodpovědná funkce. Vlci musí mít dostatek jídla." Hlesla jsem. Zase taková sranda to nebyla teda.
Když vlček odmítl mou nabídku procházky, kývla jsem hlavou. Jo to chápu." Řekla jsem a nijak se mé chování nezměnilo v negativní. Postavila jsem se a přišla k vlčkovi. Byl mi příjemný a já mu chtěla kus mě přenechat. Aniž by on něco tušil, já ho objala v pořádném vlčím objetí. Snažila jsem se mu vštípit kus pozitivismu. "A teď mě omluv." Řekla jsem mu, když jsem se odtáhla. "Má smečka mě čeká. Měj se hezky Zakare." Řekla jsem s úsměvem na tváři a otočila se k vlkovi zády. Tiše a jsem kráčela do dáli. Mé kroky byly lehounké a ladné. Klusala jsem přes pláň plnou sněhu a mířila do smečkového lesa. Doufala jsem, že něco ze mě si ten vlk odnese. Né všechno je tak černé, jak vypadá.Řekla jsem si.

// Ronherský potok

3 lístky:

1 lístek: kolo náhody
1 lístek: kolo osudu
1 lístek: kolo odvážných

Trošičku mě mrzelo, že jsou vlci, kteří se nechají ovlivnit třeba i jednou špatnou zkušeností. Jenže i ta jedná špatná zkušenost by mohla být natolik silná, že vážně vlka změní. Nechtěla jsem se v tom více rýpat. Nechtěla jsem to probírat. Bylo by to na hodiny filozofování a přesto bychom k ničemu nedošli. "Budeš to mít v této zemi těžké. Pro tebe je tady každý vlk cizincem." Nemít rád cizince a být v zemi sám, jak jsem tak tipovala bylo dost frustrující. Tedy, alespoň pro mě. Já bych něco takového nechtěla zažít. Přeci každý vlk jednou potřebuje nějakou tu společnost.
Byla jsem překvapená. On se usmál? On se usmál?! "Páni! Ty ses usmál!" Zaječela jsem nadšeně. Popravdě já byla nadšená úplně ze všeho. Dokázala mě rozveselit i úplná maličkost a hodně málo stačilo, abych doslova šílela radostí. Jeho úsměv byl příjemný, vřelý. "Smečka mi hodně dává, máš pravdu. A taky mi vyhovuje stálejší příjem potravy. Asi by ses divil, ale stala jsem se nedávno lovcem."Pousmála jsem se. Možná jsem na to nevypadala, ale malé, vyhublé tělo dokázalo být poměrně dost mrštné. Měla jsem za to, že má technika nebyla zlá. Jen jsem k tomu lovu vždy potřebovala vlky, které zaúkoluji a lov jde snáze.
Koukla jsem na vlka. "Chceš se projít?" Zeptala jsem se, když se postavil. Ho však zaujala informace o Smrti a Životu. Přimhouřila jsem oči na vlka a pomaloučku přikývla. "Ano, ale se Smrtí to není žádná sranda. Slyšela jsem až moc historek."Řekla jsem. Trošku se mi naježila srst na zádech. Pohledem jsem těkla kolem sebe, co kdyby náhodou tady někde byla.

Jakmile jsem spatřila pronikavě ledově stříbrný pohled vlka, trošku mě zamrazilo. Jeho oči byly jako střepiny kusu ledu.Razily a nedaly se přehlédnout. Neskutečné! I jeho oči mluvily stylem "jsem chladný vlk". Zatím co ty mé, smaragdově zelené zase vždy hovořily "jsem vždy pozitivní a dobře naladěná".
Jeho pohled mě vážně na pár minut omámil a proto jsem byla ráda, že se ujal slova. Jinak by to vypadalo dost blbě. Civěla jsem na něho a tlamu měla mírně pootevřenou. No vidíš, nakonec nebudeš tak uzavřený, jak se na první pohled zdáš. Vnitřně jsem se pousmála. A bedlivě naslouchala jeho slovům. Jeho počet zim zazněl. Šest zim? Vždyť to jsi mladý vlk! "Páni, jak může být tak mladý vlk, zničen životem?" Vypadlo ze mě nechápavě. "Zkušenosti má každý jiné." Zvedla jsem tlapku a ukázala na své jizvy. "Záleží co si z takové lekce vezmeš. Já jak vidíš nejspíše nic. Vůbec mě to nezměnilo."Usmála jsem se na vlka. Šlo ale hodně i o povahu vlků. Někdo byl více bojácný, někdo méně. Někdo více psychopat a někdo vůbec. Moc věcí se od toho odvíjelo a to tvořilo vlčí osobnost. Přesto jsem doufala, že nikdy nenastane situace, která by mé slunné dny změnila v pochmurné.
V mžiku mi sdělil, která místa ho zaujala. Bedlivě jsem vlka poslouchala a v hlavě si přemítala názvy míst a kde přesně se nachází. Mírně jsem u toho pokyvovala hlavou. Mohla bych ho provést snad každým územím. Ale kdo ví, třeba se hodně území změnilo a já bych je už ani nepoznala a ztratila jak sebe, jak i jeho. Hehe.
Na jeho teorii kde se tady vlastně vzal jsem přikývla. "To moc dobře znám. Sama jsem toužila po tuláckém životu. Ovšem, není to styl života vhodný pro mou maličkost."Jednoduše jsem byla stvořena jako maximálně společenský tvor, který je odsouzen k životu ve smečce. Povzdechla jsem si, když jsem si sama sebe představila jako alfu smečky. S obří korunou na hlavě z kořínků a pláštěm z listí. Ta představa byla tak nádherná, že jsem se na okamžik odmlčela a jen zasněně zírala do dáli.
Ajo, pardon. "Jsem vážně extrémně společenský tvor. Pro mě je smečka základ. Má smečka se jmenuje Asgaarská. Sídlíme kousíček odtud severně v hustém lese. Další smečka se nachází kousíček od našeho lesa. Je to jako bys kamenem dohodil.. i když házet neumím..."Zamyslela jsem se nad tou blbostí, co jsem vlastně řekla. Ale nechala jsem to být. "A pak je tu Maharská smečka. Alfou je má známá."Ukázala jsem směrem, kterým se daná smečka nachází.
Mrskla jsem ocasem. Napadlo mě, že bych mu mohla ještě jednu věc říct. "Ha!" Vyjíkla jsem. "Na území Gallirey máme i Života a Smrt!"Zazubila jsem se na vlka, kdyby ho tahle informace zajímala.

Škoda. Řekla jsem si sama pro sebe. Vlk mi s největší pravděpodobností nechtěl říct, jak dlouho je na světě. Je to tak strašně dlouho, že to nejde již spočítat? Nepamatuješ si to? To se stává. Starým vlkům, kterým paměť neslouží. "Zvláštní. Doufala jsem, že mi sdělíš kolik zim jsi na světě. Ale nejspíše jsi tak moc starý, že si to už nepamatuješ. To nevadí. Ono i to jak moc mrzutý jsi tomu odpovídá." Řekla jsem s totálně nevhodným úsměvem pro tuto situaci na tváři. Ale mě bylo v podstatě vždy jedno, jakým způsobem to podávám. Nikdy jsem se nikterak nepřetvařovala. Má slova k vlkovi ale nebyla ještě ani jednou myšlena s výsměchem. Nesnažila jsem se ho shodit, nebo ponížit. Pouze jsem komunikaci brala jako formu zábavné hry, kdy jsem byla uvolněná, svá, pozitivní jako téměř vždy. Spousta vlků měla problém s mým energetickým já. Vadilo jím to. Mě to však nerozhodilo.
Takže jsi nováček v této zemi? Skvělé. "Páni! A já se tady narodila. Jak se ti tady líbí? Nebo jsi nestihl projít dostatek území, aby sis mohl udělat obrázek o tomto světě?" Zeptala jsem se a snažila se nějak napojit na pohled vlka, který většinu času věnoval pohled někam do dáli. "Přišel jsi protože jsi sem zabloudil, nebo tě sem něco táhlo?" Zajímalo mě to. Byla to náhoda? Nebo osud? A je náhoda nebo osud to, že jsem vlka potkala? Já věřila spíše na osud. Podle mě bylo dané s kým se potkáme. Daný vlk nás měl podle mého nějakým způsobem ovlivnit. Něco nám předat. Ať již dobré, nebo špatné.
Bylo zvláštní, kolik vlků nechtělo smečku ani vidět, ani cítit. Zaráželo mě to. Ale každý byl jiný, nemohla jsem vlkům tlačit jak moc je smečka skvělá. "Smeček je tady poměrně dost. Nebo tedy já vím asi o třech. Sama do jedné patřím." Usmála jsem se a zavrtěla nadšeně ocasem. Tak moc jsem byla pyšná na svůj domov. A pak tady byly smečky, které se rozpadly no. Bylo jich více.To již byla ta smutná část onoho společenství.

Zajímalo by mě jak je starý. Možná by mi to mohl říct. Dost by mě to zajímalo, jestli má teorie souvisí s realitou. Měla jsem totiž za to, že čím starší vlk, tím více mrzutý a protivný je. Přemýšlela jsem, jak nenápadně se zeptat na věk. A v tom mžiku mě to cinklo do hlavy. Jop, mám to. Navážu na zimu. Hehehehe. Pekelně jsem se smála v mysli a v mých očích se mírně zablesklo.
Chtělo se mi smát, jak moc jsem byla asi pro vlka otravná. Jenže ty mě vůbec neznáš. Nevíš jak otravná dokážu být. Usmála jsem se nad mou potěšující myšlenkou. Byla jsem typ vlka, který se nenechá odradit a nebo zničit svou náladu jen proto, že někdo jiný je protiva. Vypadal jako otrávený životem. Zatím co já byla nadšená. Zima polevovala. Znamenalo to, že co nevidět tady bude jaro. Teplo. Budu se moci vyhřívat na sluníčku.
Zakar? To je hodně pěkné jméno. Když se na mě otočil, jeho pohled vypadal vyhasle. Jako by tam uvnitř v těle nikdo nebyl. Trošku mě to vyděsilo. Nikdy jsem nechtěla takhle skončit. Zajímavé. Každý vlk, které ho jsem kdy potkala má originální jméno. V životě jsem nepotkala třeba dva Zakary. Jak to ti vlci dělají, to je nějaká veřejná databáze? Píšou se jména někam na strom?Netušila jsem, jak je to možné.
Kožich měl možná silný, tělo nejspíše také. Ale i takového vlka mohla postihnout krutá smrt v podobě umrznutí. Blázne. "Kolik zim jsi už zažil?" Hihi. A tím také zjistím jak jsi starý. Prohlédla jsem si jeho poměrně zdatné tělo. Ale zdatné tělo měl snad každý oproti mě. "A vůbec, ty asi k žádné smečce nepatříš co?" Těžko by ležel tady jako placka, otrávený svým vlastním já. Pousmála jsem se a zvědavě naklonila hlavu, abych lépe viděla jeho výraz tváře.

Přišlo mi to vtipné. Ale mě vždy přišly vtipné ty nesprávní věci. Když jsem zjistila, že vlk je živ, zamrkala jsem na něj párkrát překvapeně. Je možná až moc živý. Blesklo mi hlavou a já mlčky pozorovala naštvaného vlka. Pak jsem vyprskla smíchy. Noc se překlenula ve svítání. Takže jsem konečně začínala okolo sebe vnímat a vidět předměty, které mi stály v cestě. "Páni, nikdy by mě nenapadlo, že někomu potmě málem ukopnu hlavu." Smála jsem se. Byla jsem poděs. Ve chvílích kdy jsem měla držet tlamu jsem jí měla vždy dokořán.
"Tma byla černočerná, mrzí mě to." Řekla jsem ještě stále se u toho chechtajíc. Vlk ale nevypadal vůbec nadšeně. Mě to nevadilo. Byla jsem na despoty zvyklá a co pro mě bylo velké plus, bylo to, že je to vlk. Né vlčice. Vycházela jsem s nimi vždy lépe. Doufala jsem, že vlk toto přejde a zasměje se také. O nic nejde přeci.
"Jmenuji se Lucy." Řekla jsem, když jsem viděla nezájem komunikovat. Vlk si opětovně lehl. Ale já byla až moc vlezlá na to, abych pochopila, že chce být sám. Sedla jsem si k němu. Lépe řečeno naproti němu. "Proč ponocuješ na otevřených pláních v takovém nepříznivém počasí?"Zeptala jsem se. Ono sněhu bylo vážně více než dost. Ještě nějaký ten den zpátky byly dost silné mrazy. Nechápala jsem, co dělá na otevřeném prostranství. Umrzneš blázne.Hlesla jsem v mysli a prohlížela si zvědavě mého nového společníka, který ještě nevěděl, že mu přinejmenším ještě nějakou tu malinkou chvilku společnost budu dělat. Hehe. Byla jsem hrozně zvědavá. Zajímali mě noví vlci, které jsem potkávala. Cizinci. Bylo to tak skvělé se seznamovat a zjišťovat povahy vlků.

// Ohnivé jezero

Nakonec jsem svůj směr změnila. Rozhodla jsem se do smečkového území dostat jinudy, než přes středozemní pláň. Doufala jsem, že najdu takové území, které bude více přijatelní a schůdné. Půl metru sněhu mi nepřišlo jako ideální volba. Bylo náročné se tím prodírat. Opustila jsem ohnivé jezero a dostala se na louku. Takže mi to v podstatě moc nepomůže. Věděla jsem, kde se nacházím. Toto území, pokud jsem si dobře pamatovala, patřilo smečce. Takže jsem se tady moc vyskytovat nemohla. Ale věděla jsem, alespoň přibližně, kde se nacházím.
To kde končí nebo začíná středozemní pláň jsem neměla ani tušení. Vše to pod sněhem splývalo a vypadalo to jako velká, obří otevřená pláň s koncem v nedohlednu.
Byla tma. A já teda moc neviděla. Proto se stalo, že jsem omylem kopla nějakému vlkovi do hlavy. Popravdě já myslela že je to kámen. "Jejda, pardon!"Zaječela jsem, když jsem si uvědomila, že to po čem šlape mé lehké tělo není kámen, ale nejspíše nějaký živý či mrtvý tvor. Je to vůbec živé?Ani bych se nedivila, kdyby tady někdo umrzl. Poslední týdny byla tak krutá zima, že mráz musel pohltit několik vlků.
Šťouchla jsem do těla tlapkou. "Je to živé?"Zeptala jsem se nahlas a vrtala tlapkou do hlavy tvora.

Opustila jsem to zvláštní místo, které ve mě vyvolávalo tolik zvláštních pocitů. Nikdy jsem tam ještě nebyla, a nejspíše se ani nikdy vracet nebudu. Ano u stromu mi bylo hrozně fajn, ale pak? V mlze jsem měla co dělat, aby mě nepohltily špatné myšlenky, pocity a to všechno co se tam odehrávalo.
Chtěla jsem jednoduše vypadnout. Dostala jsem se zpět k ohnivému jezeru. Konečně jsem se zastavila a zhluboka nadechla. A přitom ucítila pach alf. Alfy? Tady?
Rozhlédla jsem se. Ale vidět je nebylo. Hm. Nechala jsem to být. Asi bych se měla vrátit do lesa, když jsou alfy mimo. Kdo ví, kolik vlků tam vůbec zůstalo. Hlesla jsem s mysli a vydala se dál.
Věděla jsem, že mě čeká středozemní pláň. Pokud sněhu neubylo, budu se poměrně dlouho brodit sněhem, dokud nebudu zase absolutně vyčerpaná. Tohle mě na pláni dost odrazovalo. Ale kudy jinudy se dostat do smečkového lesa. Ach jo. Opouštěla jsem jezero s poměrně skleslým výrazem,

// Louka vlčích máků