Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  26 27 28 29 30 31 32 33 34   další » ... 65

Oddechla jsem si. Hrozba byla zahnána. Koukla jsem se kolem sebe. Vlci se uklidnili. Šlo cítit, že to napětí konečně povolilo. Podívala jsem se na alfáka, který mluvil k malému. Woh, nevím kdo měl víc nahnáno, ale myslím že já. Nemohla jsem se ovšem přiznat. Byla jsem dost ráda, že jsem nebyla obránce smečky, protože tahle funkce by mi vůbec nešla. Ochránci tady byli a šlo to dost znát, kdo jim je. Ještě že jsem lovec.
A i na to přišla slova. Kývla jsem hlavou. "Přesně jak říkal alfák. Chce to něco ulovit. Kdo se hlásí dobrovolně?" Podívala jsem se na přítomné a mrkla na ně. Potřebujeme pomoct. Jestli chceme ať se nažere celá smečka, chce to tak alespoň čtyři vlky. A dvě oběti. Nadechla jsem se zhluboka a podívala se po vlcích. Čekala jsem nějakou odezvu. Sedla jsem si na zadek. "Kdo by tedy chtěl jít, nechť se prosím ozve a zároveň si promyslete v čem jste v lovu tak nejlepší." Protože těžko dám záložáka někam dopředu žejo. Koukala jsem na své vyhublé tlapky. Samá kost. Ale mě to vůbec nevadilo. Tahle postava byla prostě moje. Nebylo to o hladu, bylo to o tom, že jsem byla droboučká a vyzáblá od malička. Musela bych se cpát od rána do večera, abych něco přibrala.Koukla jsem na oblohu. Byl tady další nový den.

// Prosím pěkně, kdo pujde na lov, nechť se do neděle dostaví ke mě. Nejlépe to i zde pod příspěvek oznámit že dojdete. :)

// Jůůů páni, to jsem vůbec nečekala. Děkuji pěkně :) 10 1 5

Bojím se, bojím se , bojím se! Křičela jsem ve své mysli. A co vím mě stresovalo bylo to, že jsme museli chránit toho maličkého. Zděšeně jsem se podívala na Lauru, která mi děkovala. Není za co já jen.. nevím co dělat a hrozně se bojím. Takhle znělo mé vysvětlení v mé mysli. Naštěstí, to nikdo neslyšel.
Sionn si chtěl nejspíše hrát. Já ani nezaznamenala v tom zmatku, že se k nám začali znovu dobývat. Podívala jsem se na maličkého a usmála. Až pak když ukázal tlapičkou jsem si všimla malého zuřivce, který kousal kořeny a snažil se je podhrabat. Em. Vyděšeně jsem se podívala na Lauru, která řekla, že musí opustit bezpečný prostor. Ale já to nemůžu odvolat. Kdyby jo dostali... Změnila se na hejno malých, překrásných motýlů.
"Pojď ke mě." Vyděšeně jsem se podívala na Sionna a přitáhla si maličkého k sobě. Laura ale situaci zachránila. Odehnala toho spratka, co se dobýval do mé pevnosti. Oddechla jsem si. Celkově jako by zavládlo ticho. Možná se mi to jen zdálo. Zvedla jsem se od země a snažila se přes škvírky vykouknout ven. Následně jsem za pomocí magie země nechala kořeny zmizet. Abych si byla jistá, jeden kořen pevně chytil Sionna a vyzdvihl jej do výšky asi čtyř metrů. Zhluboka jsem se nadechla. Šakali byli na ústupu. Ještě jednou jsem se raději rozhlédla. Sionn pomaloučku klesal k zemi. Kořen jej pustil a zmizel. "Jak jsi na tom maličký?" Zkontrolovala jsem jeho tělo. Ostatní ještě měli ochrannou pozici. "Jak to vypadá? Všichni v pořádku?" Zeptala jsem se a malého raději ještě tiskla ke svému tělu.

Tak nějak můj plán nikdo nebral vážně. Já ale vážně chtěla malého otroka, co mi bude nosit jídlo a vodu v nějakém lístku apod. Jenže to asi nikdo jiný nechtěl. Fajnovky. Přitom to mohlo být tak fajn. Mohli se starat o les a my jen ležet a válet pupky. Pff. Protočila jsem oči a podívala se na Sionna, který se snažil vyslovit mé jméno. Ale v podstatě jsem už slyšela na Ušíí. Byl hrozně sladký. Usmála jsem se na něho. Jednou bych přesně takového krásného hříbečka taky chtěla.
V tom se spustila panika. Acanus začal něco povykovat, všichni začali být hrozně zběsilí a já vůbec nechápala co se děje. "Co?" Podívala jsem se na Lauru, která zalehla malého Sionna. Nechápavě jsem se na ní podívala. Proč ten povyk?
Nevím kdo zaútočil první. Jestli oni, nebo my. Najednou se ty lištičky rozprostřely a byly všude. Opravdu všude. "Utíkejte!" Křičela jsem na vlky, ale ti se naopak začali okamžitě bránit. Já udělala panický skok dozadu, pak zase dopředu. Laura stále bránila vlče tělem. Viděla jsem jednoho šakala mířícího přímo k ní. "La! Lau! Lauro!" Než jsem se vykoktala, šakal byl u ní. Přikradl se k ní zezadu. Už jsem viděla tu krvavou scénu. Přiskočila jsem a chytla jej za ocas. Odhodila jsem šakala kus od nás a dala se do obranné pozice. "Zezadu! Jsou všude!" Zakřičela jsem na našeho alfáka, který společně s ostatními bránil přední linii. Jenže to už se tady objevili dva. Né-li tři. Jednoho jsem kousla, druhého odhodila, ale když už jich tady bylo více, nestačila jsem na to sama. "Pozor!" Přiskočila jsem znovu k Lauře a odehnala toho spratka od jejího ocásku. Podívala jsem se vlčici do očí. Snažila se tak silně a zároveň marně bránit to vlče, které vůbec nebylo její. Viděla jsem tolik odhodlání...
Skrčila jsem se k ní. "Za pomocí magie země, jsem kolem nás nechala udělat neproniknutelnou kopuli spletených kořenů." "Jste v pořádku?" Zeptala jsem se Laury a podívala se pod její bříško, kde tiskla malého. Kořeny byly silné. Šakali neměli tak silné čelisti nebo drápy, aby se k nám dostali. "Nevím co teď.. jen jsem nevěděla jak ochránit vlče." Řekla jsem Lauře a podívala se na ní. Byly jsme chráněné, ale co zbytek smečky? My to vlče teď opustit nemohly. Jediné co jsem mohla, udělat kolébku z kořenů, které by vyzdvihly vlče několik metrů do výšky a my mohly bránit smečku. Jenže vlče měla Laura u sebe.

Jaksi se mi nezamlouvala situace, která právě teď nastala. Na návštěvu je tu nějak moc napjatá situace. Dalo by se to napětí krájet. Kývla jsem hlavou na Yetera, že rozumím. Ano už rozumím proč jsi tak utíkal domů. No já jen.. co mám teď dělat?
Udělala jsem pár kroků zpět. Sežerou mě zaživa, nebo? "Nerada vyrušuji vaší siestu." Špitla jsem tiše a zadkem vrazila do stromu. Ups. Vypadalo to jako pěkná krekérka. Zatím co já jsem se snažila dostat ke své smečce, ty malé lištičky na mě upíraly zrak. "Já fakt nechápu na co tak výráte." Zašeptala jsem. V ten moment na mě začaly cenit zubiska. A to jsem si přeci nemohla nechat líbit ne? Začala jsem vrčet a cenit na ně na oplátku tesáky. Ty moje byly teda mnohem větší než ty jejich pidi hnusné a zažloutlé. Tahle návštěva nebude vítána.
Když po mě jedna z těch krys vystartovala, začala jsem utíkat ke své skupině. Tedy ke své smečce. Zacvakala a pár chlupů mi z ocasu vyškubla. Přesto jsem se dokázala dostat na druhou stranu. "Čauté!" Zaječela jsem ve znamení radosti, že jsem u nich. A že tady byla spousta vlků z naší smečky. Snad všichni. Neznala jsem všechny. Pohledem jsem si každého změřila. "Čauky Sionne!" Nadšeně jsem ze sebe vydala a šla ho pozdravit. Musela jsem se prodrat přes všechny, kde s ním byla Laura. Vypadalo to že této situaci nedávám váhu a raději jdu za vlčetem, asi to tak i bylo. Tlapkou jsem se ho jemně dotkla na čumáčku. Pak se otočila na zbytek smečky. "Co s nimi budeme dělat? Ochočíme si je? Chci vlastního otroka." Řekla jsem pobaveně, i když každý tady vypadal upjatě a vážně. Chtěla jsem tak trošku odlehčit situaci. To dusno co panovalo mi jednoduše nedělalo dobře. A já dokázala být přesně v takové situaci poměrně dobrým šaškem.

// Medvědí řeka

"Yetere!" Pištěla jsem po lese. Ten prevít ať si mě nepřeje. Normálně ho zardousím... Počkat? Zastavila jsem se. Zvláštní pach se nesl lesem. To pak, teď je na řadě Yeter. Dobíhala jsem ke skupině vlků. Jen má byla jaksi na druhé straně skupiny. Od smečky mě dělila nějaká partička malých smradlavých lišek. "Yetere! Jako co to mělo být! Tos nemohl počkat? Ženu se jako blázen! Jsem uřícená, naštvaná a to fakt hodně a tlapky mi jdou upadnout!?!!!" Zaječela jsem přes skupinu lištiček, které se v ten moment na mě otočily. "Na co tak čumíte!" Zařvala jsem na ně.
Až teprve teď mi začalo docházet, že se něco nejspíše děje. Bylo tady poměrně dost členů naší smečky. Koukala jsem z jednoho na druhého. "Em.... my máme návštěvu?" Zeptala jsem se a trošku znervozněla. Tohle mi nepřipadalo jako vřelá návštěva. Navíc jsem cítila napětí a stres. Něco se tady dělo. Něco velkého se chystalo a já stála na dost špatném místě. Pokud by se ty malé lišky na mě vrhly, mohly by mě pěkně pokousat.
Snažila jsem se je potichu a nenápadně obejít. Jenže po tom mém kraválu to nenápadně ani potichu vůbec nešlo. Chtěla jsem se připojit ke své smečce.

// Kopretinová louka

Ano, ano, ano. Voda! Konečně. Skočila jsem do vody rovnou šipku. Tohle byl ten nejlepší pocit na světě. Jako bych ožila. "Wíííííí!" Zapištěla jsem a následně hned zmlkla. Uvědomila jsem si, že právě tady jsme potkali přeci toho medvěda. Nechtěla jsem na sebe více upozorňovat a tak jsem tiše stála ve vodě ponořená až po čumák a pozorovala okolí. Byla jsem takový malý vodní živel. I když voda nebyla má vrozená magie, vodu jsem vždy milovala.
Došla jsem ke břehu. Vypadala jsem spíše více nechutně. Tělo podvyživené, srst uplá na těle. No co už. Taková jsem byla od narození. Oklepala jsem se, aby srst dostala na objemu. Ještě párkrát jsem proces opakovala, dokud srst nebyla jen vlhká a já mohla pokračovat.

// Asgaar (a hanba za ty krátké posty)

// vršky přes tenebrae

Jeho pach jsem měla pořád v čumáku. Byla jsem ale dost naštvaná. Takové chování se mi nelíbilo. "Yetere!" Volala jsem ale spíše mě to vysílilo, než abych se něčeho dopátrala a donutila ho zastavit. To ho píchla vosa do zadku nebo co? Musela jsem zpomalit. Tohle tempo jsem už tak nějak nezvládala a už vůbec né v tomhle počasí. Šílené, blázen. Podle mě, mě tam chtěl nechat. Zavedl mě tak a v domnění, že tam zůstanu mě tam nechal. Počkej až tě najdu v lese. Z těžka jsem oddechovala. Šílené vedro mi bylo. Zatím si můžu vymyslet co s ním.
Konečně jsem viděla vodu. Žízeň byla hrozná. A já to ještě chvíli musela vydržet.

// Medvědí řeka přes středozemku

// Vrchol

Trošku jsem začínala stresovat. Kde sakra je? Nikde jsem ho neviděla a jeho pach nebyl cítit. Když jsem se konečně doplahočila z kopců, uviděla jsem hnědý kožich, který utíkal pryč. "Hej! Hej počkej na mě!" Řvala jsem za ním, ale on vzal nohy na ramena. Nejspíše mě vůbec neslyšel. Zastavila jsem se a civěla do dáli na jeho mizející kožich. Rozběhla jsem se za ním. Tohle ti nedaruji. Co ti ten Život udělal, že tak utíkáš? Naštvaně jsem následovala jeho stopu. Nebyla jsem sice nejlepší vytrvalec, ale mé tělo bylo extrémně lehké a já mohla běžet s lehkostí jako vánek.

// kopretinová

// Tak se přidej k nám (Morf + Derian) Já budu odepisovat během dneška máme pomalejší hru.

// OBJEDNÁVKA

Směnárna
70 mušlí -> vyměnit na 35 květin.

Vlastnosti
ID - V01/Síla/1* (5 květin)
ID - V01/Rychlost/2* (10 květin)
ID - V01/Vytrvalost/4* (20 květin)
ID - V01/Obratnost/1* (5 květin)
ID - V02/Obratnost/4* (200 květin)
ID - V02/Taktika lovu/5* (250 květin)
Taktika lovu 5* = 250 květin

Celkem odečíst 495 květin = v úkrytu zůstane 10 květin (daruji je Životu).

// Narrské kopce

"Yetere?" Zavolala jsem směrem do prázdna. Nikdo se mi už ale neozval. Byla jsem sama. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Jako by mě pohltila mlha. Tohle se mi ani trošku nelíbí. Švihla jsem ocasem a vydala se na cestu. Nic jiného mi nezbývalo. Být toto cesta ke Smrti, otočila bych se a zmizela. Život je prý fajn. Takže jsem se snažila zanechat své pochybnosti a vydala se napříč neznámému.
Opouštěla jsem vršky a mířila na vrchol. Cesta bude zdlouhavá, to jsem moc dobře věděla. Doufala jsem v nějakou zkratku, nebo pomoc od Života. Pod tlapkami se mi začaly mísit barvy. Něco jako pískovcová, společně s rudou barvou. Rudé přibývalo. Doufám, že to není Yeterova zaschlá krev. Fuj, to by bylo pěkně nechutné. Oklepala jsem si kožich, ta představa mi byla nepříjemná. Jů to je ale krásná oranžová barva! Zastavila jsem se u jednoho pramínku. Tlapkou jsem do toho začala vrtat. Mělo to zvláštní vůni, ovšem jako krev to nevonělo. A co víc, barvilo to trošku tlapičky. Snažila jsem se to utřít do písku, ale spíše se mi do něj tlapky jen zabořily a nic víc jsem nevyřešila. Um, nevadí. Nechala jsem to být. Když jsem zvedla hlavu a svůj pohled přemístila směrem nahoru uslyšela jsem nějaký pískot. Co to bylo? A znovu a znovu. Nápory větru. Vítr se proháněl mezi vrcholy a kdesi mezi nimi vydával děsivé zvuky. Meluzína! Hehe, nahání mi to tady strach. Čekala jsem to jiné. Jako rajskou zahradu.
Jé, hele keřík!
Vyjíkla jsem ve své mysli. Utíkala jsem k němu. Nebo jsem se o to snažila. Tlapky se mi dost bořily. Vypadal však tak nějak zvláštně. Měl na sobě trny a sám o sobě vypadal zvadle. Jako by uschl kdysi dávno a jeho pozůstatek zůstal zakonzervován dodnes. O kousek dál byl další, ten naopak vypadal až moc živě. Pestré barvy mě očarovaly. A kde bere vláhu? Tohle místo je prokleté! Přidala jsem do kroku. A co je tohle? Vypadalo to jako cestička. Takže tudy. Vydala jsem se kupředu a pozorovala vedle cestičky mokrou cestu vody. Písek byl jen mokrý, voda vidět nebyla. Ale tohle byl nejspíše zdroj vláhy.
Yetere kde jsi? Necítila jsem ani jeho pach. Tohle bylo tak divné místo! Už to vypadalo, že budu na samotném vrcholu. Že by? Poslední krůčky... a já to zvládla! Vrchol byl zdolán! Ale kde je? Silný nápor větru se mi opřel do těla. Udělala jsem pár kroků stranou. Zavřela jsem oči. Písek byl to poslední, co jsem teď chtěla ve svých očích cítit.
"Přeješ si?" Ozvalo se odněkud a já nic neviděla. Když vítr zeslábl, začala jsem se kolem sebe rozhlížet. "Ano, hledám samotný Život." Řekla jsem a točila se dokola. Hledala jsem pohledem něco, co by mi napovědělo, odkud hlas přišel. Před sebou jsem uviděla nádherný pískovcový most. Vyrazila jsem na něj. A bum! Na jeho konci stál mohutný, krásně stavěný vlk! Jeho tělo bylo bílé, na hrudi přecházelo do modré až fialové a tlapky až do černé barvy. Zůstala jsem stát s otevřenou tlamou. Zíral na mě a já na něj.
"Jůůůů!" Spustila jsem na něj a běžela k němu. "Vypadáš hrozně dobře! A ten kožich!" Chtěla jsem se ho dotknout, vypadal jako samet. Ale Život ucukl. "Vlčí Bože!!" Vlastně, skoro jako bych mluvila k němu. "Ty drápy jsou úžasné! Já chci taky takové!"
Zvedla jsem pohled. Upíral na mě zrak. Začala jsem vnitřně cítit uvolnění. Ten strach, který jsem měla při cestě sem opadl. "Přeješ si?" Zopakoval Život. Když jsem chtěla začít mluvit, uviděla jsem za jeho zády jeskyni. "Páni!" Rozběhla jsem se jejím směrem. Život se mě snažil zastavit, ale já utíkala, kličkovala a najednou, jsem byla přímo v ní. Cítila jsem příjemný chlad. Jeskyně byla nádherná. Voda byla tak dokonale čistá, že jsem začala sklánět hlavu, abych se napila. Ale Život mě zastavil. "Pardon, mám trošku žízeň." Nechala jsem to být. Bylo mi jasné že chce, abych jeskyni opustila. Koutkem oka jsem se ještě po jeskyni rozhlédla. "No dobře už jdu..." Vyšla jsem ven z jeskyně. Sedla jsem si před ní a spustila. "Slyšela jsem, že když ti vlci přinesou kytky a takové ty věci, že jim za to něco dáváš." Život se na mě podíval a přikývl hlavou. "A já bych chtěla zlepšení. Mám své limity, mám svá omezení. Chci být lepším lovcem. Ve smečce zastávám tuhle pozici a tak chci být ještě lepší víš... abych je všechny uživila. Taky bych chtěla být rychlejší a mrštnější. Prostě vše co s tím souvisí." Koukla jsem na něho a on zíral na mě. Nic neříkal. Až po chvíli se postavil. "Máš květiny? Ukaž kolik." Nahromadila jsem před něj veškeré své květiny. Život se na to podíval a přikývl. "Něco s tím uděláme."
Usmála jsem se na něj a postavila se. Udělala jsem pár krůčků a pak se ptala dál. "Hele, co vlastně moje máma..." Ale Život mě přerušil. Přestala jsem mluvit a zírala na něj. "Tvá matka se má skvěle. Žije tady." Ukázal na mé srdce a pak se vydal k mostu. Následovala jsem jej. "Ty tady žiješ sám? Úplně sám? Není ti smutno?" Jenže on se na mě pouze podíval a ukázal na most. Asi chtěl, abych se vydala na druhou stranu. Abych už odsud odešla. "Mě se ještě nechce..." Hlesla jsem. "Denně za mnou chodí vlci. Nikdy nejsem sám." Odpověděl a ukázal na most. Jenže já nechtěla. Proč mě vyháněl. "Ostatní čekají." Hlesl ke mně. Zvedl se vítr a já raději začal utíkat, aby mě nezastihla písečná bouře.
Za mostem jsem se ohlédla. Života jsem neviděla. Bylo na čase odejít. Květiny dostal. Teď už jen, aby dodržel slovo. Opouštěla jsem samotné vrcholy. Pomalu jsem se přibližovala k cestě, která mě sem dovedla. Sestupovala jsem opatrně, protože tenhle terén byl teda dost zrádný. Čím více jsem se vzdalovala, tím více mě opouštěl pocit naplnění a spokojenosti. Míjela jsem keřík, který jsem potkala při cestě nahoru. Míjela jsem i ten uschlý. Pramen mokrého písku stihl vyschnout. "Yetere?" Volala jsem znovu na vlka. Ale ten se mi stále neozýval.
Pod tlapkami jsem měla neustále rudou barvu písku, která přecházela pomalu ale jistě v čistě žlutou. Jsem zvědavá, jak tohle dopadne. Jako vážně. Jak to pak na sobě poznám? Vzbudím se a bude ze mě mistr lovů? Nebo to nijak nepocítím, ale časem si třeba uvědomím, že jsem vlastně mnohem lepší než dříve? A kdy k té změně dojde? Teď hned? Zítra? Za několik dnů? Otázky se mi honily hlavou. Nemohla jsem to nějak vyřešit. Ocitala jsem se na vršcích a tak jsem se rozhodla počkat, jestli Yeter nedorazí, abychom se do smečky vrátili spolu. Ahoj Živote, měj se. Má první návštěva snad dopadla dobře. Pousmála jsem se, když jsem zírala směrem k Narrským vrcholům.

// 1124 slov

// Narrské kopce

// Kopretinová

"A víš že půjdu asi taky? Ještě jsem u něj nikdy nebyla, zajímalo mě vždy jaké to tam u něj je." Řekla jsem ve spěchu a jelikož mě Yeter předběhnul, musela jsem za ním utíkat teď já. Asi věděl kudy kam a tak jsem se nechala vést. I když jsem vlky na toto místo vodila spíše já... přesto jsem se poprvé odhodlala jít tam taky. Jaký asi bude. Broukla jsem si v hlavě a představovala si jak bude vypadat, jak bude mluvit a vystupovat.
"Byl už jsi někdy u něho?" Zeptala jsem se, ale byl tak daleko, že mě sotva slyšel. Byl o hodně napřed. Ztrácel se mi před očima. Věděla jsem, že nahoru musí každý zvlášť. Nechtěla jsem čekat a tak jsem se vydala svou cestou. Má cesta mohla být delší či kratší než ta jeho. Počkáme se pak tady dole. Snad. Zpět do smečky bychom se mohli také vrátit společně. Přeci jen společnost na cestování je vždy lepší.

// Vrchol narrských kopců

// Medvědí řeka přes středozemku

Utíkala jsem co mi tlapky stačily. Když jsem si myslela, že jsem dostatečně daleko zastavila jsem se a otočila se. Yeter byl hned za mnou. "Páni! Tak tomu říkám adrenalin!" Klepaly se mi tlapky. Šílené. Medvědy jsem neměla ráda, byli šílení.
Když jsem se trošku vzpamatovala, dala jsem se do kroku. "Když už tu jsme, trošku se můžeme projít." Dodala jsem a ještě se za sebe ohlédla. Popravdě nevím jak by se to řešilo, kdyby do smečkového lesa přišel medvěd. Asi by ho smečka musela vyhnat, ale mají síly za pět vlků nejméně a jsou dost vypočítaví. Měla jsem strach, jak blízko naší smečce se medvěd ukázal. Možná bychom měli varovat ostatní.
"Tohle setkání nemuselo dopadnout vůbec dobře." Hlesla jsem ke společníkovi stále roztřesená. Představa, že by na místě byl zraněný vlk, který by nemohl utéct mě dost děsila. Byly to takové ty chvíle, kdy si říkáte.. co jsem komu udělal, že já tady a teď musím zhebnout. A ještě k tomu takhle. Rozdrápán medvědem, který stejně nechce vaše maso, jen vás chtěl zabít.
Oklepala jsem se nad tou představou. Bylo by to šílené. Nechtěla jsem na to již více myslet.

// Narrské vršky přes řeku Tenebrae

// Asgaar

Cupkala jsem si to z lesa ven. Můj společník mi byl v zádech. "No počkat, ale vážně, kolik že ti je let?" Ptala jsem se ze zvědavosti. Tohle jsem tak nějak chtěla vědět. Vypadal poměrně mladě a na nějakého starouše mi to moc nesedělo.
Vyšli jsme z lesa a já měla pocit, že mě právě slunce vysálo z kůže. "Fůha!" Řekla jsem a vyplázla suchý jazyk z tlamy. Vedro bylo šílené a tak jsem rovnou utíkala do vody. Všimla jsem si, že dost vody ubylo, přesto jsem do ní skočila bezhlavě po hlavě. "Wiiaaii!" Vyjíkla jsem. Řeky byly vždy chladné a mě to bylo velice příjemné.
Hlava mi čouhala z vody. "Já to spíše myslela tak, jestli se cítíš v něčem lepší. Jestli ti jde více překvápko ze zálohy, nebo nadhánění zvěře či štvanice apod."Dodala jsem. Pořád jsem přemýšlela jak jej lépe využít ve svůj prospěch, aby vše klapalo tak jak má.
Zamrkala jsem v malém začervenání se. To že mi šáteček sluší mě moc potěšilo. Usmála jsem se na vlčka vřele. "Děkuji." Dodala jsem a začala pít ledovou vodu, která mě teď chladila jako nikdy.
"Slyšel jsi to? Co to bylo?" Zeptala jsem se. Měla jsem pocit, že slyším funění. "M-Mědvěď!" Zaječela jsem, když jsem ho uviděla. "Honem pryč!" Vyhrabala jsem se na břeh a celá mokrá neoklepaná jsem začala utíkat kdesi zatím do neznáme. Prostě někam!

// Kopretinová louka (přes středozemku)


Strana:  1 ... « předchozí  26 27 28 29 30 31 32 33 34   další » ... 65

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.