Gallirea - Příspěvky uživatele

// Rokle

Bylo mi líto situace, která nastala. A proč vlastně nastala? Jenom proto, že se mi můj vlastní partner nevěnuje. Jenom proto, že můj vlastní partner mě nechal v lese s cizím vlkem... opačného pohlaví a myslel si, že si jeden druhého nebudeme všímat... Ale to ses spletl milý Etney. Udělal jsi právě chybu. Možná by se tohle nestalo a já nebyla nalomená, kdyby ses mi věnoval.. alespoň o kapku více, ale tys to měl pěkně na párku. Jsem trapná, místo toho abych si užila tady s Warim a začala budovat něco... hezkého, když se mi to všechno tak hezky rozpadlo. Jenže já mám pořád tak nějak smysl brát na tebe ohled ty prevíte. Štveš mě... a až příjdeš, pošlu tě na vesmír. Smutně jsem se podívala na Wariho, protože jsem s ním možná mohla začít žít nový krásný život a místo toho, jsem se nenáviděla za to, že si kazím vlastní žití. A utíká mi příležitost. Povzdechla jsem si a svěsila hlavu. "Nemůžeš na mě čekat... chci abys žil a užíval si. Potkáš vlčici, která ti dá více než já. Mě můžeš vždy vyhledat, když budeš potřebovat psychickou podporu, nebo si jen popovídat. Nevím jak si to udělal Wari, ale dsotal ses mi pod kůži. Asi jsi moje krevní skupina. A... já tě budu vždy vítat a chtít tě mít v životě."
Koukla jsem na d sebe. Stromy se začínaly hodně pomalu zelenat. Maličkaté lístky rašily na stromech a já se těšila až zase bude život všude v plném proudu. Zima mi připadala každým rokem horší. Teplé období jsem milovala. Zimu jsem vždy musela nějak přetrpět.
A abych tak nějak trošku rozbila to téma, které jsme řešili, jsem začala mluvit úplně o nečem jiném. "Mám ráda jaro... léto. Teploučko. Těším se na slunné dny." Usmívala jsem se. Sice se tady držel mlhový opar, ale to bylo teď vedlejší. Já se prostě těšila.
Chvíli sejm přemýšlela jaké téma najít, abychom to rozbili a mohli spolu ten čas trávit tak nějak hezky, jak jsme ho spolu doteď trávili. A pak jsem si uvědomila jednu věc. Že budu muset náš les označkovat. Zamračila jsem se. "Dojdeme k vodě a... Wari budeme se muset vrátit. Zpět do lesa. Pochybuji totiž, že jej někdo označkuje a jelikož jsme oba dva stále jeho součástí a členové... bude se muset postarat." Ušklíbla jsem se, protože se mi do toho moc nechtělo, ale oba dva jsme patřili do Cedru a tak bychom se měli postarat. Né že bych to teď nedělala pořád... ale zapotřebí to bylo. Takže jsem si chtěla užít moře a pak tradá zase švihaj zpátky.

// Přímořské pláně

// Kaštanový les

Koukala jsem na Wariho jako pulec, když ze sebe vydal slovo "Já". Někdy je lepší mlčet. Někdy je to prostě lepší i když... nevím co tě to napadlo já.. jsem zmatená a nevím co dělat. Je mi s tebou dobře. Moc dobře ale... neznám tě natolik... abych zahodila svůj skomírající vztah. Rozmlouvala jsem sama se sebou, zatím co bylo ticho.
Ticho, husté ticho rozbil až Waristood. Podívala jsem se na něho. Měl pravdu, ve všem.
Na okamžik jsem sklopila hlavu a poslouchala jej. Koukala jsem na jeho tlapky a drápy. Když se na vteřinku odmlčel, zvedla jsem pohled a nadechla se. Chtěla jsem mluvit, ale pokračoval dál. Jeho slova byla tak hřejivá, neslyšela jsem je vlčí Bůh ví kdy naposledy. Byla jsem tak moc zmatená. Úplně mimo z toho všeho. "Omlouvám se." Vydala jsem ze sebe. Zvedla pohled a naše zraky se do sebe zaklesly. Věděl co cítím, věděl jak mi pomoci. Ale byla jsem připravená natáhnout tlapku pro pomoc?
"Wari... mě moc těší že jsem ti sedla. Nejsem dokonalá ani skvělá a nikdy nebudu. Jsem zmatená... víš stále mám partnera. Ano vím, mslíš si o něm své. Ale dokud neuzavřu jeho kapitolu, nemůžu... nemůžu tě tahat za čenich. Jsi skvělý vlk, ale neznám tě natolik, abych zahodila léta partnerství jen tak." A u toho jsem mávla tlapkou do vzduchu.
Bylo mi to líto. Věřila jsem, že by mě dokázal zaopatřit a starat se o mě. Ale nebylo by to jen tím poblázněním ze začínajícího vztahu? "Nechci ti nic slibovat, nechci ti nic nalhávat. Že jak ho potkám, řeknu mu z fleku běž do háje! Nevím co bude." Sklesle jsem svěsila hlavu. Byla jsem teď velmi zranitelná a citlivá.
Wari se pustil do jídla a já mu dala prostor, aby se taky najedl. Přeci jen, lovili jsme spolu a zatím co já jsem se najedla do sytosti, on teprve začínal. Přišla jsem k němu blíže a pohladila ho po tváři a na okamžik si vzala jeho hlavu do svých tlapek. Koukala jsem z jednoho oka do druhého. Chvíli to možná vypadalo, že mu polibek opětuji a dost jsem nad tím uvažovala. Pak jsem ale oblízla jeho čelo a opřela si to své čelo o jeho. Naše čumáčky se dotkly a já tak chvíli setrvala. "Jsi skvělý vlk." Odtáhla jsem se a usmála se na něj hřejivým pohledem. Kdybych byla bez partnera, neváhala bych a skočila po tobě.
Pak jsme mlčky kráčeli až k vodě. Ocitli jsme se u řeky. Sestoupala jsem vyšlapanou cestičkou k vodě, abych si umyla zakrvácený kožich. Jakmile jsem měla hotovo, podívala jsem se na Wariho. "Zlobíš se na mě...? Platí ještě náš plán... jít do hor?" Mohli bychom se vrátit označkovat les a rovnou pak vypadnout... do hor. Zeptala jsem se ho. Nečekala jsem moc vřelé odpovědi, že by se mnou ještě chtěl trávit nějak nadále čas. Mohl se stát mým nejlepším společníkem a kamarádem do doby dokud... zase neodejde jako všichni mé přátelé. Povzdechla jsem si a našla místo pro přechod vody, abychom se dostali dál za naším cílem. Tedy k moři.

// Javorový les

Byla jsem moc ráda, že mi Waristood dopomohl srnu dorazit. Zatím co já se ládovala už masem, on ještě držel hrdlo srny. Možná to bylo sprosté. Možná jsem měla počkat. Ale byla jsem hladová a vždy svá. Jednoduše jsem si vzala, to co mi patřilo. Jeho jsem určitě nechtěla ochudit o kus žvance. Masa na srně byl dostatek pro nás oba.
Hltala jsem maso po velkých kusích. Krev mi tekla po bílé srsti na bradě a dál po krku. Celá umazaná jsem byla. Když v ten okamžik ke mě přiskočil Wari. Oba dva jsme byli zadýchaní od lovu. A mě by ani v tom nejtajnějším zákoutí mé hlavy nenapadlo, co právě chtěl udělat. Myslela jsem, že si jde urvat kus dobrého masa. Místo toho jsem ucítila jeho jazyk na svém čenichu.
Zvedla jsem tlapku a jedním rázným prudkým pohybem, jsem jej odtlačila stranou. Vypoulila jsem oči a chvíli přemýšlela, jestli byl natolik zmatený, že omylem olízl můj čenich místo toho, aby si urval kus masiska... "Cooo blbnneš." Vydala jsem ze sebe s masem v tlamě, celá zababraná od krve. Koukala jsem na něj jako pulec. Co... co? Nemám vyřešeného jednoho a tohle mělo být co? Rozpačitě jsem se rozhlédla kolem sebe. Etney měl jednu super schopnost. Přijít v okamžik, kdy se to moc nehodí, ale tentokrát jsem ho nikde neviděla. Trošku se mi ulevilo.
A se stejným pohledem jsem se zpět vrátila k Warimu. Polkla jsem kus masiska. Byla jsem vážně na rozpacích. Bylo mi s ním úplně skvěle, ale vždyť já měla pořád partnera... nemohla jsem se hned spustit. Co by si vůbec on o mě pomyslel? A pak mě to napadlo. Přimhouřila jsem oči. Možná je to zvěd Etneyho a zkouší, kam až jsem schopná zajít. Mávla jsem nad tím tlapkou.
"Měli bychom se někde umýt. Kousíček tady by měla být voda." Konstatovala jsem možná trošku suše. Bříško jsem měla více než plné, doslova jsem se v zádech pod ním prohýbala.
A jako by se nic nestalo jsem se vypravila hledat vodu. "Noo tys mě asi nepochopil, já nikoho nepotřebuji. Nechci vést smečku... chci vést celý svět." Vysvětlila jsem mu mou myšlenku a to, co jsem tím vlastně chtěla říct. Na co k tomu někoho, kdo mi do toho bude akorát tak kafrat? Švihla jsem ocáskem ze strany na stranu.

// Úzká rokle

To že mi Waristood odpovídal na myšlenky mi vlastně vůbec nedošlo. Brala jsem to, jako součást naší konverzace až do chvíle, dokud jsem se na vteřinu nezarazila. Přimhouřila jsem oči a podívala se na něj. Né ve smyslu, že by mi došlo, že nejspíše použil nějakou magii, konkrétně myšlenek. Ale spíše tak, že mě to na okamžik donutilo zapřemýšlet, jestli jsem tohle vůbec vyslovila. Myšlenky mě u něj nenapadly a tak jsem nad tím mávla tlapkou. Nejspíše jsem si už jen nepamatovala co jsem řekla. Pokrčila jsem krátce ramínky.
Také mi nedošlo, že Waristood je vlastně nejspíše nástupce za vedení smečky. Budoucí alfa? Kdo ví, možná ano a možná se spousta věcí do té doby změní. Mohlo se stát cokoliv.
Zavrtěla jsem hlavou. "Být uvězněná v lese... to rozhodně nebyl můj sen. Mým snem bylo být silnou alfou. Alfou všech vlků, aby se mi každý klaněl a aby každý věděl, že to já jsem si podmanila svět! Že to já mám tolik schopností, abych mohla celý svět řídit a menší podalfy za mnou chodily pro rady. Vlastně... v mém snu jsem vůbec neměla vizi partnera po boku.... byla jsem tam jenom JÁ." Zamyslela jsem se nad tou jeho otázkou a pořádně jí rozvedla, aby pochopil, jak jsem svůj sen chtěla žít. Jenže k tomu ještě nedošlo. A možná se tam musím jenom dopracovat. Aktuálně jsem neměla tolik sil, abych vedla celý svět.
Jeho další otázka mě zaskočila. Doslova, rozkuckala jsem se, jelikož mi zaskočila slina. Vypoulila jsem na něj oči. Další děti? Neeeee! Neee? Neeee! Nebo? Chvíli jsem přemýšlela. "Nejsem v pozici, že bych chtěla další potomky... ale možná... kdyby se mi rozpadlo partnerství a já potkala někoho nového... Možná... Nedokážu ti konkrétně odpovědět."
Ale to už jsme se museli soustředit na lov. Pokyvovala jsem hlavou. "Bohužel, tady se asi nikde jinde neschováme než do hustšího lesa... pokud se nám lov podaří, zpořadáme úlovek zde a pak se dostaneme dál."
Nečekala jsem na nic, srnu jsem hnala a po chvíli sama upadla. Jaké to štěstí jsme měli? Skočila jsem na ní dřív, než jsem stihla nahnat srnu až k Waristoodovi. Hupsla jsem jí na krk a čekala, kdy mi příjde pomoci. Snažila jsem se jí co nejvíce zalehnout, svou váhou, jelikož jsem jí skočila na záda a visela jí tak nějak částečně pod krkem.
To už jsem slyšela, že za mnou dobíhá Wari. Oddychla jsem si, jelikož se srna začala zvedat, věděla jsem, že teď jí už mohu pustit a on se o ní postará.
Sklouzla jsem dolů z jejího těla a čekala a vydýchávala se. Koukala jsem kolem sebe. Trošku deště nám neuškodí, než se dostaneme k moři, bude svítit sluníčko. Pustila jsem se do zadní nohy srny, aniž bych se zajímala, jestli je už urdoušená nebo ne.

Byla jsem odpočatá. Lehce ještě ve spánkovém módu, ale bylo příjemné si lehnout. Zavřít oko a na okamžik prostě na vše zapomenout. I když sny byly všelijaké a divoké. Byla jsem ráda, že jsme zvolili odpočinek. Teď už jen převládal hlad. Chytla jsem se krátce za prázdné bříško. Mám hlad, ale tento hlad už neukojí jen tak něco malého. Tělo si vybíralo svou cenu, za uběhlou zimu, během které jsem toho moc nepojedla.
Zívla jsem si a uvažovala, co vlastně zkusíme ulovit. Nebo počkat až dojdeme do teplejších krajin a tam zkusíme nějakou rybu? Těžce se mi rozhodovalo. Ale voda tam bude slaná a nepříjemná. Chtělo by to něco... něco sladkého.
Otázka na tělo byla zodpovězena. Che potomky, to je hezké. A chceš se o ně také starat, nebo je pošleš do světa jako oni poslali tebe na zkušenou? Měli jiné zvyky. Nebyla jsem na tohle zvyklá, ale možná že to bylo lepší, než dát dětem to co jsme dali my. A jak se zachovaly? Raději už na to nemyslet! Povzdechla jsem si hlasitě.
"To je hezký sen!" Konstatovala jsem nadšeně. To znělo moc hezky. Umřít obklopená rodinou, přáteli a všemi, které jsem kdy měla ráda. "Páni, ta představa se mi líbí asi jsem nad tím takhle nikdy neuvažovala. A máš v tom pravdu... než umřít někde sama..." Zamyslela jsem se, jak by to asi vypadalo. Snad lépe, než smrt Elisy. Matky od Etneyho. Ten se to chudák dozvěděl... až snad jako poslední. Nebylo co na to říct, jenže Elisa vlastně umřela taky u rodiny... nakonec to tedy vyhrála? Nejspíše ano.
"Můj sen?... no... asi to vždy byla smečka... velká smečka a já jako alfa. Alfou jsem vždy chtěla být od malého vlčete. Alfou všech... vládnout všem! Potomci jsou asi samozřejmostí, co chce skoro každá vlčice až na výjimky."
Mávla jsem nad tím tlapkou. Měla jsem vůbec teď nějaký sen? Asi ani nejspíše ne. Tak nějak jsem svého v podstatě dosáhla. Zvedla jsem se, abych šla vystopovat nějaký ten pach zvěře, kterou zkusíme ulovit.
Chvíle bloudí po lese sem a tam jako bludná duše měla něco do sebe. Vystopovala jsem srny. Máme štěstí! Podívala jsem se na svého společníka. "Jdeme na to, zkusíme to... srnu společně ve dvojko zvládneme." Tohle by neměl být problém obzvláště po zimě. I zvěř bude dosti zesláblá. Plížila jsem se směrem k malému stádu, které čítalo jen tři členy. Dvě srny odpočívaly na zemi a jedna se pásla. Tiše a pomalu jsem se kradla blíže, až jsme jim byli téměř na dosah. Adrenalin mi proudil krví. Rozběhla jsem se a doufala, že mi můj společník pomůže a že už dávno je někde naproti mě, abychom srnu odřízli.

Když už jsme se zastavili, posadila jsem se a pak si lehla. Chtěla jsem nechat odpočinout tlapky. Krátce jsem si zívla. Nebyla jsem úplně na spaní, ale odpočinout jsem si chtěla. A v momentě, kdy jsem se zastavila se mi ta únava rozlezla do celého těla. Spočneme si. Usmála jsem sena společníka. "Zkusíme něco najít k snědku a pak půjdeme hledat teploučko." Oči se mi zaleskly únavou.
Utřela jsem si poslední slzy, které jsem uronila pro mou rodinu. A pro okolnosti, které nastaly. Když ke mě přistoupil můj společník, zvedl mi hlavu a promluvil ke mě, koukala jsem do rudých očí. Žhnuly plameny. Chvíli jsem zůstala zakleslá v jeho pohledu. Našla jsem v něm někoho... o koho jsem nechtěla přijít.
Měl pravdu, dal mi zase pevnou půdu pod tlapky. Má pravdu... proč bych se měla trápit já. Oni jednou budou litovat toho, že mě nechali odejít. Ale v ten okamžik, to už budu já chladná a uzavřená. Usmála jsem se na něj. Nechtěla jsem aby mě, mě takovou mega velkou alfu a tu nejlepší alfu na světě... aby MĚ někdo viděl plakat. "Děkuji ti." Zhluboka jsem se nadechla a hlasitě vydechla. Ulevilo se mi. Pomohl mi utřídit si trošku zase myšlenky. Poslední slzu, která se mi kutálela po srsti mi utřel. A já ucítila hřejivý pocit jistoty. Jsem to já, silná a neohrozitelná.
Tak jako Waristood se neodtahoval, já se také nevzdálila. Položila jsem si jenom hlavu na zem a zavřela na okamžik oči. Taková čest Alfa ležící na zemi se zavřenými očky. Tak moc jsem mu začala věřit. Jestli to bude chybou teprve zjistím. Únava si vybrala svou daň. Usnula jsem a to poměrně tvrdě.
Zdály se mi nějaké sny. Točily se kolem mé rodiny, viděla jsem tam i tvář mého syna Crowleyho. Sny byly vrtkavé a nebyly příjemné. Několikrát jsem sebou trhla a nakonec se po delší době spánku probrala. V těsné blízkosti mého společníka.
Zívla jsem si a chvíli ho pozorovala. "Dobrý podvečer už snad asi?" Zeptala jsem se ho a rozhlížela se kolem sebe. Nejspíše den pomalu končil. Přes stromy se mi to hůře odhadovalo. Já byla odpočatá. Možná jsem spala dvě hodiny, možná jsem spala dvacet minut. Vůbec jsem neměla ponětí. "Zkusíme se po něčem poohlédnout na zub tady v lese?" Cítila jsem pach zvěře. Jak moc čerstvý pach to byl, jsem si nebyla jistá, jelikož jsem byla ještě ospalá. Pomalu jsem vstávala a protahovala se. V zádech mi lehce pokřupalo. To byl super nápad si odpočinout. "Plánuješ vlčata do budoucna? Nebo co je tvým velkým snem?" Zeptala jsem se ho hnedka zprudka po probuzení.

// Rozkvetlé louky

Když se můj společník zmínil o moři, zasnila jsem se. A možná má pravdu. Možná by bylo lepší prvně vyrazit k moři k za teplem. Než se hnát někam do hor kde bude stále pořád tak velká zima. Pokyvovala jsem hlavou. "Tak jo, hory necháme na teplejší období. Ale vážně bych se tam chtěla podívat! Podívat se na svět z výšky." Tak moc jsem ten pohled teď chtěla vidět! Chtěla jsem být v horách teď. Oželela bych i nějakou blbou zimu, jenom proto, abych měla tak krásný výhled na svět. Když jsem měla plnou hlavu myšlenek, měla jsem ráda to, že jsem mohla vylézt na nějaké vyšší místo, odkud jsem mohla pozorovat svět. "Moře! Slunce a teplo." Pokyvovala jsem nadšeně hlavou. Tohle se mi setsakra líbilo. Do svého kroku jsem přidala trošku více dynamiky.
Ale má dynamika z kroku pomalu opadala s opětovným tématem mé rodiny. Možná jsem se mu svěřovala až moc. Možná jsem mu říkala něco co jsem měla nechat v sobě. Ale to by se vlk nemohl bavit s nikým no ne?
Jeho slova pro mě byla bolestivá. Oči se mi zaleskly, když jsem se na něj podívala. Byla jsem matkou a přesně jak to popisoval, vlče mi mohlo vyrvat srdce z těla... ale mohlo mi ho zpět nabídnout abych jej přijala? Uvažovala jsem. Crow... Ani jsem to nedokázala vyslovit ve své mysli. Zmínit se mu o něm? Je dostatečně důvěrná vlčí oobnost, které to mohu říct a nebát se, že to použije proti mě? Nebyla jsem si jistá a tak jsem ho raději poslouchala dál. Zastavila jsem se a chvíli se na něj neurčitě koukala. Není to vlk, je to vůl. Zaznělo mi v hlavě. Cítila jsem se tak nějak trošku psychicky zlomená. Z toho všeho.
Pak jsem se na něho usmála. "Říkáš jenom to, co si myslíš." Možná bych mu za to dřív hlavu urvala. Obzvlášť pokud se někdo slovem dotkl někoho z mé rodiny. Ale teď? Co je to semnou.
Došli jsme až do lesa, který jsem vlastně neznala. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem kdy v tomto lese byla. Jelikož byla zima, stromy byly zde holé. Ale byly rozestavěny tak, že tento les působil velice vzdušným dojmem. Les krásně voněl, bylo mi tady dobře a já se rozhodla si dát malou pauzu. Zastavila jsem se a posadila se na zadek.
"Asi máš pravdu... ale nebudeme si tím kazit výlet přeci." Usmála jsem se na něho s ustaraným pohledem. "Víš... všechno co říkáš má určitě svůj význam. Je na tom určitě pravdy kus. My máme... měli... jsme ještě jednoho syna. Já chtěla být matkou, která dětem nebude zakazovat, přikazovat... sama jsem v tom vyrůstala a... mí rodiče nebyli to pravé ořechové." Začala jsem tak nějak zasněně povídat. "Byla to chyba Waristoode. Náš syn se k nám otočil zády... spojil se s rodinou, která si nás nikdy navážila. Já to beru jako zradu." Vzlykla jsem a slzy se mi rozlily přes tvář.
"Dostal na výběr a vybral si. To jsme po něm chtěli. Nemám mu za zlé, že se pro ně rozhodl. Mám mu za zlé, že nás odousdil stejně jako oni námi opovrhuje a přitom to byl on, kdo nás odstřihl. Já... čekala... čekala jsem dost dlouho, že příjde za mámou. Teď... teď už pro mě není mým synem." Řekla jsem to s nenávistí v hlase. Celá jsem se schvěla. Neviděl do toho a nemohl vědět co všechno za tím je a jak velká bolest a křivda ve mě je. Vždy jsem pro děti chtěla to nejlepší.
"A pak... když byly mé děti dlouho pryč... a já našla opuštěné vlče a přijala jej za své... se proti mě otočily i zbylé děti a nepochopily můj čin." To už mi z očí tekly potoky. V čenichu kipala tuna hlenu. Byla jsem odporná a nechutná zároveň. "A v ten moment, kdy se ke mě otočily děti zády... se Etney sebral a odešel." Cítila jsem, že to všechno ze mě musí ven. Emoce, musely se prostě dodstat na povrch. "Promiň. Omlouvám se." Dodala jsem, když jsem se začala uklidňovat.
"Mám hrozný hlad." Zasmála jsem se na ěnho, když reagoval na mé kručení břicha. Vyslechla jsem si i jeho krátkou odpověď. Čekala jsem asi delší odpověď, ale možná se mu jen nechtělo mluvit a já to z něho budu muset nějak vypáčit.
Utřela jsem si slzy. Podívala se na něj a pak chvíli přemýšlela. Začala jsem v něm vidět kamaráda. Co budu dělat, až se sebere a odejde zpět k sobě domů? Ztratím dalšího přítele... Jako Kůrku. Takeru. Proč všichni ke komu přilnu mi z mého života ak rychle zmizí. Takových vlků bylo spousty... A to mě taky rozesmutnělo. Věděla jsem, že jednoho dne prostě odejde. "Pověz mi něco o tvém lese... o tvé smečce a rodině trošku blíž." Kolik má sourozenců, co rodiče, jak to vás nich voní v lese. K moři jsme sice chtěli, ale já teď byla trošku mimo a úplně jsem nevěděla kerým směrem se vydat.

// Lesík topolů

"Neblázni, kdybys mi vadil, už dávno bych tě od sebe vypudila." Zasmála jsem se a mrkla na něho. Jeho přítomnost mi byla více než příjemná. Na to, že u seznámení na mě působil takovým zvláštním dojmem a málem jsem si začala o něm myslet své... se z něj nakonec vyklubal super společník. Třeba se jen přetvařoval, třeba chtěl jen místo ve smečce na nějakou dobu. Možná se snažil něco tímto chováním získat. Ale když jsem si ho prohlížela znova a znova, stále dokola, nepřipadal mi jako někdo, kdo by toho byl schopen.
Zastavila jsem se na okamžik a ukázala směrem na Raagarské pohoří. "Takové hory... anebo ještě ty vyšší, které jsem ještě dál. Prostě hory." Konstatovala jsem zasněně. Abych se přiznala, mě se vlastně vůbec nechtělo vracet do lesa. Nechtěla jsem se jít zpátky starat o les, kde budu znovu sama. Budu čekat, až příjde Etney nebo děti na okamžik a zase v mžiku budou pryč. Nechtěla jsem někam, kde nikdo nebude. Ten les se mi stal osudným. Nechtěla jsem ho a nakonec v něm skončím sama. V lese, v kterém nikdo není... jenom já a možná tak Waristood. V lese ve kterém mě čeká jen povinnost značkovat. Děti se neukáží jak je rok dlouhý... potřebuji si od toho všeho odpočinout. Od nich... A to jsem děti už nějakou dobu a Etneyho neviděla. Možná mě na tyhle pocity a myšlenky přivedl právě můj společník. Možná má jenom pravdu v tom, že na mě Etney kašle a já nechtěla dělat sluhu v lese, o který jsem ani nestála. To byl jeho výmysl ten les. Proč v něm mám hnít já.
Zamyšlená a popuzená jsem kráčela dál. "Nějak se mi nechce vracet víš... ale klidně můžeme využít lepšího počasí k tomu, abych se podívali do hor." Možná měl pravdu. Možná to chtělo lepší počasí, na tento typ dobrodružství.
Když se mě ptal, jestli nechci začít jinde a znovu, nemohla jsem neskrýt své překvapení. Myslel to určitě dobře. Jen já se necítila na to, vzdát se. Hlavně svého postu alfy. Jenže co z toho, když jsem na vše sama? Co by asi dělal, kdyby zjistil, že mu na to kašlu a až se o les stará sám? Tohle jsem chtěla uhrát nějak do autu. "No... nevím možná i jo. Musela bych si s ním promluvit, jak to vidí dál. Teď si od nich potřebuji orazit... víš být matka je velice těžké. Snažíš se dát dětem to nejlepší, ale ať už bych byla na ně tvrdá nebo více měkká, dopadne to vždycky stejně. Děti tě mají za vopruz. Jsi jim ukradený a já jsem z tohohle tak nějak unavená." Nechtěla jsem se rozhodovat teď, ale pokud by Etney přišel s tím, že se má nejspíše dobře i když je beze mě, proč od sebe nejít? Děti si mě najdou, až budou chtít, tak jak jsem vždy já vyhledala svého otce. "Ale víš co? Ať pořád nemluvíme jenom o mě, pověz mi něco o tobě... o tvých představách. Jaký typ vlčic se ti líbí co vlastně hledáš a co od partnerky očekáváš. Jaké jsou tvé plány a vize do budoucna." Chtěla jsem zamluvit mé téma, ale taky jsem se chtěla dozvědět něco více o něm.
My se dostali na rozkvetlé louky, které teď aktuálně rozkvetlé úplně nebyly. Tráva byla splihlá od toho sněhu, který tady takovou dobu byl. Naštěstí nás zima konečně pomalu opouštěla. A já začínala mít lepší náladu alespoň z tohohle úhlu pohledu. V břiše mi zakručelo a já se podívala na svého společníka. Máš taky zase hlad?

// Kaštanový les

// Arménské hory

Hory byly hory. Byly krásné, ale taky mi zcela stačil pobyt v těchto nízkých horách. Dostala jsem nápad. Hm... ani si nepamatuji... kdy jsem byla v nějakých pořádných horách. A tak nějak jsem si umínila, že bych se strašně ráda podívala do opravdu velkých hor.
Stromy zde v lesíku byly holé. Opadly na zimu a lístky tvořily peřinu pod sněhem, aby stromům nebyla taková zima. Zhluboka jsem se nadechla. Bylo to tady příjemné, voňavé. "Néé." Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. "Nechci být sama, mám ráda společnost a tvá přítomnost mi je příjemná." Vysvětlila jsem mu, jak se právě cítím. Být sama, nejspíše bych se užírala vším možným. Bylo toho za poslední rok opravdu hodně. Co se stalo, odehrálo. Děti byly už dost velké a já měla pocit, že mi vyrostly a rozkutálely se pryč.
"Hele, neláká tě výlet do hor? Do pořádných hor? Chtěla bych se na svět podívat z pěkné výšky..." Hlesla jsem jenom tak do větru svůj nápad. Líbilo by se mi, kdybych mohla vyrazit někam do výšin, jenže tam bude ještě dost sněhu. Brodit se sněhem, nebo to nechat na pozdější období, kdy tam sníh nebude a pokud ano tak v příznivém množství?
Oblíbenou barvu neměl. Ale z masa kdyby mohl, vybral by si divočáka. Chvíli jsem nad tím přemýšlela. Divočáka bych si dala velice ráda taky, jenže kde jim byl teď konec?
Chtěl se mě zeptat na něco osobního a já se na něj jenom letmo podívala. Kývla jsem hlavou. Pokud se mi to líbit nebude, nebudu odpovídat. Ale pokud mi to nepříjemné nebude, klidně mu odpovím.
"Jen se ptej." Podívala jsem do rudých očí v kterých se leskl zápal života. Zhluboka jsem se nadechla a usmála se na něj. "No víš... Etney je někým jako já. Vlci ho nemají rádi, kam přijde, tam je ho plno. Řekne vše napřímo a nebere si servítky. Jde si za svými sny." Začala jsem mu vysvětlovat. "Je pravda, že smečku chtěl on a teď mi připadá, že smečka leží na mě... proto jsem chtěla voraz. Odejít z lesa... vypustit to. Chtěl smečku a děti. A já byla tak trošku proti tomu... ale nelíbí se mi, že teď poletuje všude možně, jenom v lese se nenachází." Neřekla jsem nic, co bych neřekla narovinu jemu.
"Máš pravdu, že dřív se mnou trávil toho času mnohem více... než byly děti, byli jsme spolu opravdu hodně. Teď přiběhne a vzápětí odběhne. Nepamatuji si, kdy naposledy jsme spolu strávili noc... abychom se k sobě přitiskli. Nebo kdy naposledy jsme řešili naší budoucnost." Švihla jsem ocasem. Tohle mě štvalo a můj společník mi vlastně otevřel oči v tom, že jsem si já sama začala uvědomovat, že se mi opravdu vůbec nevěnuje. Co jsem dělala špatně jsem netušila. Ale co se mi opravdu nelíbilo, bylo to, že jsem zjišťovala jak se věci mají. Že nejsem jeho středobodem vesmíru. Že jsem někdo, koho potká a pozdraví a okamžitě odejde. Možná jsem si ani nevšimla a naše partnerství se rozpadá nebo možná že už i rozpadlo. "Přivedl jsi mě na zajímavé myšlenky." Bylo mi s ním dobře. Vlastně jsem s ním trávila mnohem více času než se svým vlastním partnerem.

// Rozkvetlé louky

// Ageronský les

Zavrtěla jsem hlavou, když mi nabízel jeho část. Bylo mi to hloupé. Ulovili jsme jej spolu, tedy převážně jej ulovil on. A já bych mu to teď měla sníst? Být to někdo jiný, asi bych to klidně udělala, byla jsem přeci alfa měla jsem nárok na to co jsem chtěla ale... ne. Usmála jsem se na něj. Měl dobré srdce.
Můj společník se mě ptal, na to co mám a nemám ráda. Krátce jsem se během naší cesty na něho usmála. Páni, kdy naposledy se mi takhle věnoval Etney? Kdy naposledy se mě ptal co mám ráda a co ne? Co se mi libí a co ne? Třeba to že jsem tak dlouho sama, se mi vůbec nelíbí ale nic jiného mi nezbývá? Donutil mě přemýšlet. Na okamžik jsem možná vypadala více posmutněle.
Zatím co jsem přemýšlela, jsme se dostali z lesa do hor. A hned to bylo znát. Nevybrala jsem asi nejlepší cestu, dost tady foukalo. "Docela zvláštní místo co? To je místo určené k tomu, když chce být vlk sám." Holé nikde nic pomalu a všude jen kopce a hory. Vlk šel chvíli nahoru a pak zase dolů. Poměrně jednoduše by se tady ztratil. Ale sem tam se objevily nějaké ty popadané stromy a tak se měl vlk čeho chytnout, když by si chtěl pamatovat cestu.
"Co mám ráda a co nesnáším?" Zamyslela jsem se. Se vztyčenou hlavou jsem kráčela a usmívala se. "Třeba v létě... když je horko... se ráda vyhřívám někde u nějaké vodní plochy na velkém vyhřátém kameni. Miluji teplo, to je moje. Klidně bych i shořela na kameni, jenom abych co nejdéle a nejvíce cítila to teploučko." Krátce jsem shnula to co mám opravdu moc ráda. Jedním slovem to bylo teplo. Vydržela bych se péct na ohni, dokud bych nepraskla jako kukuřice do popcornu. A co nemám ráda? Zamračila jsem se. "Nemám ráda, když jsem sama... jsem společenská... možná až příliš. Nesnáším samotu... nesnáším, křiváky a nesnáším, když tě vlk odsoudí aniž by věděl cokoliv o tvé situaci." Mračila jsem se a koukala pro změnu teď pod tlapky. Jednal abych viděla kam jdu a jednak mě tyhle věci tížily a já měla pocit břemene. "Barva je snad jasná." Mrkla jsem na něj svým smaragdovým očkem. "V jídle nejsem vybíravá. Miluji maso, ale taky nepohrdnu ovocem, které mi dodá alespoň nějakou energii hlavně teď v zimě." Otočila jsem situaci proti němu. "A teď ty... jak to máš ty? Povídej abych nepovídala jenom já." Usmála jsem se na svého společníka. A netrpělivě čekala na informace, které mi sdělí on.

// Lesík topolů

// Pardon měla jsem náročnější týden

Ujistil mě. Uklidnila jsem se, když jsem slyšela z jeho úst, že my dva rok nějakého jezevčáka zvládneme. Usmála jsem se a pokynula hlavou. Tak jo, zvládneme. Zhluboka jsem se nadechla. Než jsem stihla jakkoli zareagovat, cokoliv říct, Waristood měl jezevce v šachu a ten nestihl vydat ani hlásku a bylo po něm.
Chvíli jsem se na něj jenom koukala. Jak to udělal? Žasla jsem ve své mysli. Tohle mě tedy opravdu dost překvapilo. Takový lovec by se nám hodil více, než jenom na to aby tady přečkal zimu. Pousmála jsem se a přistoupila k němu blíže. "Páni, máš můj obdiv. Čekala jsem, že to bude horší." Jezevce jsem natrhla a nabídla Waristovi, aby se pustil společně se mnou do hodování.
Nebylo to velké zvíře. Jeho tuk chutnal odporně, ALE bylo to více než výživné během této hnusné zimy, kdy naše těla potřebovala hlavně energii. Snědla jsem si svou polovinu a nechala druhou Waristoodovi. Nejraději bych ho sežrala celého, ale měl stejný podíl jako já na této kořisti.
Jsem ráda, že se nám to podařilo. "Měli bychom ještě spáchat lov na velkou zvěř i s Etneyem, ale bohužel té zvěře je ten tak pramálo. " Zavrtěla jsem posmušile hlavou.
"Tak co, chce se ti už domů, nebo si projdeme ještě nějaké území, když už jsme opustili smečkový les? Věřím, že pro tebe to je v pohodě a lítáš pořád někde mimo smečku. Já ten les za poslední minimálně rok neopustila skoro vůbec." Olízla jsem se mlsně a přitom zahrabala krvavou skvrnu, která tady zůstala po jezevci. Chudák, ten už se do své nory nedostane a pokud tam na něj čeká nějaká ta jeho partnerka, o to horší pro ní. Pokynula jsem, abychom vyrazili dál a nezdržovali se tady na tomto místě.

//Armanské hory

Hlasitě jsem se zasmála, když jsem z jeho úst slyšela, že jsem dokonalá. "Vždyť já to vím." Řekla jsem s doznívajícím smíchem, přitom jsem to myslela smrtelně vážně. Hodila jsem hlavu na stranu a nakrabatila si kůži na tváři. Nad jeho omluvou jsem jenom máchla tlapkou. Vždyť to byla pravda, co je na tom, že mi to řekl?
A hned jsem to hodila za hlavu. Proplétal se tady jezevec! Bylo třeba jej ulovit a získat z něj nějakou tu energii. "Hm..." Zabručela jsem a podívala se na společníka. Jakou strategii zvolíme. "Jezevce jsem moc nelovila. Jsou dost chytří a taky dost ostří. Není to úplně... nejlehčí pro ulovení... ale za to jezevčí tuk je velice výživný." Oběma by nám to pomohlo. Povzdechla jsem si. Musíme to jednoduše zkusit. "Na jezevce strategie není... snad jen najít jeho noru ke které chce jít. Tam na něj počíhat a bafnout na něj dřív, než tam vklouzne." Hodnotila jsem situaci, ale nebyl moc čas na to se teď zaobírat co jak a proč. Jezevec mizel mezi stromy.
"Budeme to řešit za pochodu. Jdeme mu nadběhnout a zkusíme najít noru, do které se půjde schovat." Řekla jsem a vyrazila poměrně větší oklikou tak, abych nebyla spatřena i když jsem riskovala prozrazení pachu tím, že se dostanu před jezevce.
Snažila jsem se neudělat chybu. Byla jsem vyhladovělá ale to Waristood určitě taky. Chyba jenom proto, že jsme hladoví a chceme se hned teď najíst by mohla být fatální. Snažila jsem se potlačit hlad do pozadí. Soustředila jsem se a dostala se před jezevce.
Jeho kožich pohybující se sem a tam jsem pozorovala pohledem a snažila se vyčmuchat noru. Ve sněhu se špatně hledalo, ale přeci jen jsem našla něco, co by tomu mohlo odpovídat. "Tohle?" Zašeptala jsem a podívala se na Wariho. "Já si myslím, že by to mohlo být... tohle by mohl být jeho úkryt." Jestli je to nora od cizího jezevce budeme asi trošku v háji.
"Zkusíme počkat až se přiblíží sám. Úplně si nejsem jistá, že jezevce ulovíme tím, že jej budeme hnát... spíše bych si na něj počíhala aby do poslední chvíle si myslel... že je vše v pohodě." Ulehla jsem kousíček od jeho nory a schovala se tak za strom. "Zkus jít trošku více dopředu, budeš první kdo to zkusí." Usmála jsem se na něj od ucha k uchu. No co, kdyžtak pokouše jezevec jeho, né mě. Přeci nebudu blázen a nenechám se pohryzat. "Zkusíš první a já budu pojistka, která zkusí štěstí kdyby ti chtěl pláchnout." Šťouchla jsem do něj jemně, aby šel trošku přede mě a já si dala mezi námi rozestup dobrého metru.

Zamrkala jsem očkama a mé rasy tvořily pidi midi váneček, který nikdo nemohl cítit, ale bylo to takové to roztomilé zamrkání. Na jakékoliv chválívá slova jsem reagovala vždy dobře. Mé ego se lebedilo a já se mohla rozplynout, když jsem něco takového poslouchala. Byla jsem vlčice, ty vždy slyšely na něco takového. Takže si v mých očích celkem šplhnul. A to jsem mu už asi dokonce zapomněla ty nemístné poznámky o mé rodině a nevychovaných dětech.
Švihla jsem ocáskem. To teda jsem! Vím to o sobě, jsem nejlepší. Jsem prostě nejvíc vlčice na světě. Všichni by se mi měli klanět a všichni by mi měli patřit a sloužit! Měli by mě na tlapkách nosit! Jsem královnou celého světa, jen si ten svět musím ještě celý podmanit. Začínám pomalu ale jistě... v Cedrovém lese. A jednoho dne mi bude každý říkat má paní! Usmívala jsem se nad tou představou a byla tak blažená.
"Chá! To si piš, jiná vlčice by ho poslala někam! Může být rád, že má zrovna mě. Ještě navíc tak schopnou vlčici. Co k tomu více chceš říct? Vedu smečku, starám se o les, značkuji... jsem lovkyně a poměrně slušná jo a to se nechci chlubit." Začala jsem mluvit. Dost jsem se vychvalovala, což by jeden mohl brát zle, ale já to měla někde. Já taková byla. Byla jsem velice sebevědomá. Možná až moc.
V momentě kdy jsme spadli a oba dva se v rozpacích zvedli... jsem jen krátce potvrdila pokýváním hlavy, že jsem celá a v pořádku. Snažila jsem se co nejrychleji dostat od tohohle co se stalo. Bylo to... byla jsem sama už dlouho. Etney různě odbíhal a se mnou pořádně ten čas netrávil. A když byl takový hezký sameček tak blízko... nenechávalo mě to úplně chladnou. I když jsem se jako správná alfa snažila.
"Já myslím, že mám stopu. Snad zajíce nebo jezevce? Nevím co z toho." Měla jsem promrzlý čumáček a ten ani netušil jestli cítí správně. "Jo určitě tady něco je... určitě." Možná jsem už měla halucinace. "Viděls?" Ukázala jsem tlapkou a rychleji se rozešla směrem, kde jsem viděla pohybovat se cosi tmavého. Nejspíše to byl opravdu jezevec. A možná ztratil cestu. "Pojď to očíhnout!" Vyzvala jsem ho, jako bych ho vyzvala spíše ke hře než k tomu, že máme něco zkusit lovit. Je to jezevec! Je to jezevec!

// S. Galtavar

Ohnivá Lucy! Problesklo mi v hlavě. Cítila jsem v sobě vzrušení. Magie ohně byla pro mě jako magnet. Kdyby to šlo, viděl by vlk, jak se mi zablesklo v zelených očích. Jak mi jimi projel zelený plamen. "To by bylo super! Byla bych jedna z mála.. co třeba i jedna z tisíce... statisíce vlčic." Musel cítit to nadšení, které jsem měla. "Zkusme to... i když si nemyslím, že jsem někdy měla možnost... získat... oheň." Mumlala jsem si pro sebe.
A zatím co jsme vcházeli do Ageronského lesu, trošku jsem nad tím ještě přemýšlela. To asi nepůjde. Nemám vlohy... táta ani máma... oheň... nevím jestli měli. Neměla jsem to nejspíše po kom získat a mé oči jsou zbarvené do klidné magie země. I když já vůbec klidná nejsem! Ten oheň tam bude schovaný!
"Jasňačka." Potvrdila jsem mu bezmyšlenkovitě. "Někdo se o les starat musí. Značkovala jsem ho dostatečně dlouho, než se vrátili. Hlídala a opečovávala." Usmála jsem se na něho, jelikož jsem v tom neviděla nic zlého. O les jsem se jednoduše postarala. I když mě to už štvalo a né že né. Etney byl hodně dlouho pryč a já zůstala na celý les dlouho sama.
V lese šlo cítit jemné oteplení. Bylo t příjemnější, než na otevřené planině. Tiše jsem si povzdechla a zapomněla vlastně na lov. Na ten, na který jsme se vlastně společně s mým společníkem Waristoodem vydali. A když jsem se ho chtěla zeptat, jak na tom jsou jeho schopnosti... uslyšela jsem, jak něco ze sebe vymňoukl, stáhl mě sebou a oba dva jsme se ocitli ve sněhu. Otevřela jsem oči a koukala do těch jeho ohnivých. Na okamžik jsem se zasnila. Jeho přítomnost mi byla v tento moment až moc příjemná. Určitě více, než by měla. "Ehm...hm." Odkuckla jsem si a snažila se od vlka odtáhnout a postavil se na tlapky. Trošku chaoticky a jemně nervózně jsem se zasmála. "Hloupý sníh co..." Snažila jsem se oklepat si sníh a pak jsem se koutkem oka podívala na společníka. "Hele já mám pocit, že jsem chytla stopu!" Začala jsem čumáčkem šermovat dookola. Těžko říct, jestli to byla pravda, nebo jsem se jenom snažila odvrátit pozornost někam jinam. "Co říkáš? Cítíš to? To je něco velkého!" Hopsala jsem z leva doprava a naopak.

Krátce jsem se rozplynula ve velice blahém pocitu. Ách to je příjemné. Povzdechla jsem si slastně a užívala si teploučko, které sálalo z menšího plamínku, který tady vlk vytvořil. To je skvělé. Na ty promrzlé svaly a na ty do morku zmrzlé kosti. Zhluboka jsem se nadechla a užívala si ten skvělý pocit tepla, který jsem tak dlouho na svém těle necítila.
"Mě se oheň moc líbí." Zamumlala jsem celá roztátá a uvolněná. Tohle bylo super.
"Vždy jsem ho chtěla." Opětovně jsem uvolněně pronesla a pak otevřela oči. Já je totiž měla po celou dobu zavřené. Chtěla jsem si užít ten pocit, toho teploučka. Zhluboka jsem se nadechla a na Waristooda se vděčně usmála. To bylo super.
Zatím co on pohrdal mými malinami, já si nacpala alespoň na chvíli bříško. Maliny byly velice lehce stravitelné a i kdyby se vlk nacpal tak, že by mu to břicho opravdu skoro prasklo, stejně by byl za chvíli opět hladový.
Krátce jsem zavrtěla hlavou, zatím co se Waristood snažil něco zachytit a najít nějaký pach něčeho živého. "On by byl v lese více... ale šel s dětmi za... jeho matkou. A cesta se jim protáhla. Pak musel... mimo les a teď vlastně taky utekl... vlastně už jsem zapomněla kam." Začala jsem přemýšlet, kam se to jen asi ztratil. Ale nechala jsem to být. Vím že mi při odchodu něco řekl, ale jak to že si moje hlava nepamatovala co? Hm, zvláštní. "Tady nic není." Řekla jsem trošku naštvaně. Doufala jsem alespoň v zdechlého králíka. Nu což, na ohni bychom ho roztopili.
Byla jsem odhodlaná ještě chvíli bojovat. "Víš co, podíváme se ještě na jedno zalesněné území. Není možné, aby tady vůbec nic nebylo." Můj pohled byl zamyšlený ale také odhodlaný. Postavila jsem se na tlapky a nechala prostor k tomu, aby Waristood nechal plamínky uhasnout. "Pojď náš nový hnědý příteli... něco najdeme." Řekla jsem až s trošku vtipným výrazem ve tváři.
Tak moc jsem chtěla dokázat, že něco zvládneme najít a uspokojit tak své ego s tím, že to dokážu. "Elektřina mi přijde jako taky dobrá magie." Šlehat elektrické blesky, to by byla taky paráda heh. nějaký maličký základ bych snad uměla, ale nic moc velkého.

// Ageronský les