Gallirea - Příspěvky uživatele

Očekávala jsem, že se mě Gee vyleká. Jenže tady nebylo na co čekat. Pozabíjí nás všechny! Jenže Gee to nechápala. Místo toho se zvedla a šla prozkoumat onen zvuk. "Neblázni, zabije tě!" Zaječela jsem na ní. Zakryla jsem si oči ocasem a začala si pískat. Nechtěla jsem slyšet, jak moc bude křičet, když z ní bude havran sát život.
Neslyšela jsem nic. Po chvíli jsem přestala a zaposlouchala se. Je po ní. V jeskyni bylo ticho. Až následně jsem uviděla svítivé oči, které vešly zpět do místnosti. Byla jako duch. Sice se mě snažila ujistit, že tady ten havran není. Jenže já moc dobře věděla jak to je. Posadila jsem se. Seděla jsem shrbená, čekala jsem jeho nálet na mě. A nebo je teď v těle Gee! Proto přišla jako duch! Vysál z ní život a teď využije její schránku proto, aby zabil ostatní. Podezřívavě jsem se na ní podívala. Změřila jsem jí od uší až po drápky. "On není noční můrou. Je skutečný. Je černý jako samotná tma a zaleze do té nejmenší skulinky na světě. Neucítíš ho. Nemá pach, ale ucítíš nepříjemný pocit, že tě někdo pozoruje. A to je on!" Vysvětlila jsem jí, jak to ve skutečnosti je. Popravdě, jsem byla dosti poblázněná z tohoto. Vlastně ani nevím, jestli je opravdu skutečný a jestli to že vysál z Takera život bylo skutečné, nebo se mi to jen zdálo. Má hlava to ale brala za skutečnost.
"Na vlastní oči jsem viděla, jak z Takera vysál život. A pak využil jeho tělesnou schránku. To udělá i s námi. Možná né dnes, ale časem." Vysvětlila jsem to vlčici a přitom šeptala. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Pořád jsem měla pocit, že na mě upírá ty své odporně žluto žluté oči. Kde jsi. Hm?!
Trošičku jsem se uklidnila. "Pardon, že jsem tě probudila." Hlesla jsem omluvně k vlčici.
Začala jsem přemýšlet, že když jsem byla u Života, mohla bych navštívit i Smrt. Ještě jsem tam nikdy nebyla. Třeba by mi pomohla poradit, jak se toho hnusného havrana zbavit.
"Byla jsi už někdy na návštěvě Života nebo Smrti?" Zeptala jsem se. Spíše mě zajímala ta Smrt. Já u ní nikdy nebyla a dost mě zajímalo, jestli zvěsti o ní, jsou skutečné. Nebo jen vymyšlené báchorky. Vždy je lepší být připraven, než být pak překvapen.

Stála jsem na opuštěném vyvýšeném místě. Skalní útes. Opuštěné místo. Obloha zatažená, temná. Vítr velice silný. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Nikde jsem nikoho neviděla. Až jsem uslyšela v jeden moment ten hlas. ten známý hlas. Krkavec! Řekla jsem, spíše zaječela. Byl zamnou a letěl ke mě. Byl to on, co sežral Takera a ještě k tomu nechal pouze jeho schránku. Začala jsem utíkal. Dala jsem se do pohybu. Ten jeho příšerný smích se ozýval ze všech stran! Bylo to šílené, nezbývalo mi než běžet a skočit! Útes!
Škubla jsem sebou a probudila se. Elisa byla pryč. Možná se mi to o ní jen zdálo a vůbec tady nebyla. "Gee? Gee?" Šeptala jsem k vlčici, která ještě poměrně tvrdě spala. Zvedla jsem se a šla jsem k ní. "Gee!" Řekla jsem hodně hlasitě. Celá vyplašená jsem si lehla k ní, že se naše těla dotýkaly. "Slyšela jsi to? Slyšela jsi ho? Ten jeho smích je tak odporný!" Řekla jsem vyděšeně směrem k vlčici. Zírala jsem na ní vytřeštěným pohledem, jako bych právě viděla ducha.
"On ho zabil a jde si i pro mě! Hledá mě. Vždy když je blízko, cítím to! Bojím se, že mě najde." Hlesla jsem vyděšeně a celá sebou škubla, když ve vedlejší místnosti se ozvalo nějaké klepnutí. Nejspíše se uvolnil kousek zdi a dopadl na zem. "To je on! Určitě je to on." Vyděšeně jsem se schoulila do klubíčka. Ocasem jsem si přikryla hlavu, abych ho neviděla. Ten sen byl pro mě tak šíleně živý. Vůbec mi však nedošlo, že jsem v tom snu skočila z útesu a že už dávno nejsem na skališti, ale ve skále.

S Gee jsme tak nějak debatu ukončily, jelikož se k nám přidala naše alfa. Alfa která neví, kde má syna. Kdyby měl už dva roky, tak neřeknu! Vždyť je to ještě malý drápek! Tohle jsem jí v duchu trošku vyčítala. Doufala jsem, že jako matka bude lepší. Jenže vlci se asi nemění. Nemohla jsem ani protočit oči, jelikož by mě upálila na místě. Podívala jsem se na Gee. A nahodila vážně velice nechápavý výraz. Tohle by se mě určitě nestalo. Určitě ne. A když, nebyla bych v takovém klídku. Vnitřně jsem byla rozhozená, kde se ten malý bílý drápek nachází.
Podezřívavě jsem se podívala na Elisu. Tak víš, nebo nevíš!? Znělo to tak zvláštně. Nechala jsem jí, aby nám situaci vysvětlila. Takže je nejspíše s Arcanusem. Alespoň něco. Mlaskla jsem. Celkem mě překvapilo, že byla u Smrti zjišťovat okolnosti. Nějak mi to k ní nesedělo.
"Vždyť náhorní plošina je téměř hned pod smečkovým lesem." Hlesla jsem a vážně se divila, že zrovna tohle území neznala. Musela přes něj několikrát přeci jít, pokud šla někdy na jih. Vlastně jsem netušila, jestli po mě chce doprovod, nebo jen vysvětlit, kde se nachází. Jenže, já byla teď vážně dost unavená.
"Pokud půjdeš podél řeky Mahtae, před kamennou pláží zahneš do prava a pak je rozlehlé místo, kterému se říká náhorní plošina. A pokud půjdeš přes medvědí řeku, pořád na jih, taky na ní dorazíš. Nemůžeš jí minout." Vysvětlila jsem naší alfě. Následně si položila hlavu na přední tlapky, utáhla uzlík svého těla a ocas si položila vedle tlapek, takže mi dosahoval až k předním tlapkám. "Omlouvám se, ale jsme unavené." Tedy alespoň já. Řekla jsem Elise, zamrkala víčky a následně je zavřela. Asi do pár minut jsem usnula. Opravdu tvrdě. Byla jsem z toho lovu vysílená. A nejlépe se spalo s plným žaludkem. Čas poměrně utíkal, hodina za hodinou. Teď nebylo nic, co by mě mohlo vzbudit. Vlastně bylo, ale hlasy vlčic, to rozhodně nebyly.

Zamrkala jsem očky. Chtělo se mi spát. Byla jsem unavená, utahaná. Jednoduše byl můj čas. Oči se mi klížily. Ale jen do doby, dokud nezačala mluvit Gee. Safryš, málem bych zapomněla, že tady nejsem sama. Otevřela jsem oči dokořán a pohled přesunula na vlčici. Usmála jsem se. "Jeskyně jsou svůj způsobem výjimečné." Hlesla jsem.
Gee zaujala místečko poblíž mě. Vůbec mi to nevadilo a vlastně by mi nevadilo, kdybychom se třeba zády navzájem dotýkaly. Já ráda využívala teplo jiných vlků pro svou vlastní potřebu. Mé tělo pak nemuselo tolik pracovat na to, aby mě ohřálo. Postavou jsem sice připomínala nějaké chůdě, co za několik dní nejspíše pojde, ale má kondice byla poměrně dobrá. Nejspíše jsem měla až moc dobré spalování. Nikdy jsem to nijak moc neřešila. Nevýhodu to však mělo. V zimě jsem se vážně obávala o svůj krk, když jsem nebyla ve smečce.
"I já ráda poznávám někoho, kdo patřil k mé rodní smečce. Je to příjemný pocit." Jen mě mrzelo, že jsme se nikdy dříve nepotkaly. Vlci z Klímového lesa byli sví. Něčím zvláštní, ale sví. A vždy tak nějak měli k sobě blízko. Přes ty všechny útrapy co smečka měla.
Povídala mi o její matce. Přimhouřila jsem oči. Né že bych tím něco sledovala, ale byla jsem vážně na odpadnutí. Ta únava mi dávala zabrat udržet svou mysl bdělou. Tělo šílelo a v hlavě blikala červená kontrolka VYPNOUT. Přesto jsem jí držela na uzdě. "Bohužel to tak často je. Alfou se v podstatě vlk rodí a i umírá. Jsou to velice silní jedinci, kteří se v podstatě nedokáží podřídit. Mají moc volnomyslnou povahu." Jemně jsem sebou škubla. Co to bylo? Nervový záškub? A to jsem si vzápětí kýchla. Omluvně jsem se podívala na Gee. Snad jí to nevadilo. Moje tělo pro tento okamžik asi dosluhovalo, jinak jsem si to nedokázala vysvětlit.
Když se mě ptala, co se stalo s Klímovou smečkou, do místnosti vešla Elisa. Překvapeně jsem zamrkala. Jako bych se rázem probudila. A její slova byla až moc zdvořilá. Je to vůbec ona? Není to nějaký klon? Který tady někdo poslal, aby zničil smečku? Chvíli jsem na ní nechápavě zírala. Pak jsem pohled přesunula ke Gee. "Nechce se mi o tom moc mluvit… ale, přišla voda. Zaplavila les. Vyhnala nás na Zubatou horu. Tam smečka nějakou dobu přežívala." A já dostala opatrovnici. Podívala jsem se na Elisu. Pohled jsem hned stočila k Gee. "Trvalo to, než voda opadla. Ale když ten den přišel a my se mohli vrátit do lesa… nebyl to náš les a nebyli jsme to my. Něco se změnilo a každý si šel svou cestou." Dořekla jsem svůj příběh. Ježila se mi z něj srst. Nebylo to nic příjemného. Bylo to pořád tak živé.
"Ahoj Eliso." Uvědomila jsem si, že jsem nepozdravila svou alfu při jejím příchodu. Svůj pohled jsem začala věnovat jí. První věta mě okamžitě znepokojila a já si musela sednout. "Počkat, počkat. Jak to myslíš? Ty nevíš, kde máš syna?" Zděšeně jsem na ní civěla. Sionn, Sionn mi velice rychle přirostl k srdci. Měla jsem ho hrozně ráda. Ale co jsem vážně nechápala, byla Elisa. Co je tohle za matku. Řekla jsem naštvaně v mysli a zavrtěla hlavou. Ale to byla celá ona. Vlčata nikdy moc neřešila.
Povzdechla jsem si a začala se cítit nervózně. Jestli ona byla v klidu tak já tedy ne. "Samozřejmě že vím, kde je náhorní plošina. Okolí mám zmapované do posledního kamínku." Narodila jsem se tady, byla jsem rodačkou a co víc, celkem dlouho i tulačkou. Místa jsem si pěkně prošla.

// Asgaar

Slyšela jsem Gee něco povídat, ale vlastně jsem netušila cože si to zamumlala pod vouskami. Nechala jsem to být. Možná bto byla jen nějaká poznámka a já o tom ani vědět neměla. Hlasitě jsem si zívla. Jop, byla jsem unavená a ten lov a žrádlo... všechno mě to unavilo. Byla jsem zralá na spánek. Alespoň chviličku. Vlastně proto jsem chtěla tak nějak do toho úkrytu. Alespoň na chvíli si odpočinout.
Vešla jsem dovnitř jeskyně. Přivítala mě mechová podlaha. Byla fajn, měkká a jemně vlhká. Pokračovala jsem úzkou chodbou dál. Sem tam mi to uklouzlo. Dostala jsem se do velké společně místnosti. "Tadá." Hlesla jsem a vlastně si vůbec nepamatovala, jestli jsem zde někdy byla.
Vzala jsem si na ležení starší kožešinu, které se nacházela hned i vchodu. Doplahočila jsem si jí na místečko, které jsem si pečlivě teď vybrala. Položila deku a následně se schoulila do klubíčka a lehla si na deku.
Podívala jsem se na Gee. Přimhouřila jsem oči, když mi popisovala matku a otce zbarvením. "Ano má matka byla čistě bílá. Otec má hnědý kožich." Světe div se, toť má nová sestra!?! Popravdě jsem se trošku bála co řekne. Osobně by mi nevadilo mít další sestru, ale nevím jaký vztah bych měla mít teď k otci. Proč to všechno zatajoval. Nebo jí neměl s mámou! A tohle mě trošku naštvalo.
Pozorovala jsem vlčici. Začala vysvětlovat. Oddechla jsem si. Trošku se mi ulevilo. "Wau! Páni, páni páni!" Představila jsem si, jaké by to byla mít ve smečce takovou větší kámošku! Nemohla být o moc starší než já. Takže nejspíše velice brzy opustila rodný les. "Připadá mi to šílené. Žily jsme na stejném místě, ale nikdy se tam neviděly. Tys za matkou do lesa pak už nechodila?" Zeptala jsem se, když se zmínila, že její matka nechala alfování.

"Jde se!" Zavelela jsem hlasitě svým pisklavějším hláskem a mé tlapky již jisto jistě směřovaly do úkrytu. Shodly jsme se na tom, že život tuláka, je jen pro opravdu vybrané. Tak jako život ve smečce, je jenom pro vybrané. Tulák nedokáže žít ve smečce a smečkový vlk nedokáže žít jako tulák. Bylo to zamotané a děsivé. Ale v něčem krásné. Každý měl své místo.
"To mi povídej. Osud je někdy pěkně bláznivý. Nechápu, co to na tom baví házet klacky vlkům pod tlapky. Ale asi má velice silný smysl pro humor." Řekla jsem s úsměvem na tváři. Šklebit se přeci nebudu. Musela bych být pořád v depresích, a to jisto jistě nechci. Ano někdy mě něco dokáže pěkně seknout do tlapičky, ale jinak jsem se vždy snažila být dostatečně silným jedincem. Nechtěla jsem hned jen tak umřít a vzdát to.
Hravě jsem poskočila. "Takže rodačka." Řekla jsem s úsměvem. Celkem mě to potěšilo. Spousta vlků byla někde z daleka. Vlastně kdyby byla i ona, mohla mi popisovat, jak to tam daleko za hranicemi chodí. Místo toho jsme si ale mohly popovídat o zdejším prostředí. Třeba znala i stejné vlky co já. "Já se narodila také zde."
Koutkem oka jsem se na ní podívala a změřila si jí. Zvážněla jsem. "Je to zvláštní, ale já se narodila v Klímovém lese..." Řekla jsem a na okamžik se zastavila. Nebyla mi vůbec povědomá. Není to nějaká má sestra, o které nikdo neví? "Tehdejšímu alfa páru Saviorovi a Sianě." Jejich jména jsem vyslovila velice hrdě. Byla jsem na své rodiče pyšná. "Kdy že ses narodila?" Chtěla jsem tak nějak vědět, jak dlouho pobíhá po zemi a zdali si pamatuje i roční období. Vypadala dosti mladě jako já. Nemohla být o nic víc starší. A tak mi nesedělo to, že ví o Klímáku a ještě tvrdí, že se tam narodila. To vedli mí rodiče. Musíme být sestry!
Vyskočila jsem a škubavě sebou trhla. "Nejsme nakonec sestry? Nějaká zapomenutá sestra? Poslali tě někam na převýchovu? Nezvládali všechny vlčata najednou? Ukradl tě někdo?" Chrlila jsem na ní informace. Chtěla jsem to vědět. chtěla jsem vědět co je zač! Vždyť to musela být má nějaká opomenutá sestra!
"Jsme tady." Zašeptala jsem a podívala se na úkryt. Pár skoků a byla jsem na vchodové římse. Už jen krůček a jsem tam.

// Úkryt

Vlastně jsem ani nečekala, že by se ke mě Gee připojila. Ale udělala to. A tak nějak jsem byla ráda, že mám společnost a dalšího vlka, kterého mohu poznat. Ve smečce se pořád něco děje. Nově příchozí, odchozí, lovy, šakali a podobně. Pořád něco je. Vlčata... A přesně to byl ten důvod, proč jsem byla ve smečce. Nedokázala jsem si představit žít dál život tuláka.
Usmála jsem se na ní. Byla jsem ráda, že je ve smečce spokojená. Jen ta Elisa co? Rýpla jsem si v mysli. "Život tuláka taky není nic pro tebe? Já myslela že zhynu nudou! A pojdu hlady!" Jenže v té době jsem ještě nebyla tak dobrá v lovu jako teď. Ve smečce jsem zaujímala místo lovce, za což jsem byla ráda.
Mé tlapky tak trošku mířily ke smečkovému úkrytu. "Už jsi navštívila náš úkryt?" Řekla jsem s hravostí a poskočila. Vlastně jsem si ani já sama nevybavovala, kdy naposledy jsem tam byla já. Pokud vlastně vůbec. A jestli, bylo to tak dávno, že už ani nevím pořádně, jak vevnitř vypadal. Ale věděla jsem, kde ho najdu.
"Zas tak dlouho ve smečce nejsem. Myslím že to bude něco málo přes rok." Zazubila jsem se na vlčici. Vlastně jsem ani sama nevěděla, proč zrovna tahle smečka. A jo už vím. To Bellray se chtěl přidat a tak nějak jsem se přidala i já aniž bych si to promyslela u koho o to místo žádám. Protože když jsem byla malá, Elisa byla děsná teta. Takovou tetu nikdo nikdy nechce, obzvláště malé vlče. Ale co už. Jako matka nevypadá zase tak špatně. Určitě se o něco polepšila. Možná tím že to je její krev. Vážně nevím. Oklepala jsem se při té vzpomínce, když se o mě občasně starala. "Z mé strany krapet nerozvážnost. Doprovodila jsem zde jednoho vlka, který hledal smečku a sama jsem zde zůstala. Což je vážně vtipné, jelikož jsem naše alfy znala již z předchozích časů a... a zrovna Elisa... No nechme to být." Zasmála jsem se hlasitě. Teď mi to vážně přišlo vtipné. Dvě vlčice co se nemohou snést v uvozovkách, jsou teď v jednom lese a poměrně spolupracují.
"Odkud pocházíš? Narodila ses tady?" Zeptala jsem se zvědavě a koutkem oka pozorovala vlčici. Vypadala dobře. A její černočerná srst se zelenou barvou byla zvláštní, ale mě se dost líbila.

Alfy zmizely jako pára nad hladinou vody. Zamrkala jsem. Nejprve zdržují a pak utečou. Ahá? Hlesla jsem a podívala se po vlcích kolem sebe. Calum se zvedl a také odešel. Nechala jsem to být. Všichni se teď chovali hodně zvláštně. Jako by zničeho nic přepli na jinou vlnu. Podívala jsem sena černou vlčici. Znám já vůbec Etneye? Vem to čert. Nechala jsem to být. Usmála jsem se na ní. "A jsi tady zatím spokojená?" Hlesla jsem směrem k ní.
Další vlk se tak nějak odpojil. Co jim je? Podívala jsem se na vlčici. "Jdeš se se mnou projít po lese? Potřebuji aby mi trošku slehlo. Okouknu jestli je v lese vše v pořádku a někde nejspíš razyju čumák." Řekla jsem a bez dalších slov jsem se zvedla a pomalu cupitala na druhou stranu od všech těch vlků, kteří mířili jako by je někdo zhypnotizoval jedním směrem.
Já měla svou hlavu. Vždy jsem šla tvrdě hlavou proti stromu. Nikdy jsem se nedržela stádového chování. Když jdeš ty, jdu já taky, aniž bych vlastně věděla proč.
Pff. Jen by mě zajímalo, kde skončila Amelis. Tak dlouho jsem jí neviděla. A co Sigy? Všechno to bylo zvláštní. Nic nedávalo smysl a já se v tom už doslova ztrácela. Zvláštní, že vlci, která mám ráda, se tak nějak ztrácejí z mého života. Prostě zmizí. Zaskřípala jsem naštvaně zubisky. Tohle se mi ani trošku nelíbilo. Osud si pohrával s mou trpělivostí a já moc trpělivosti neměla. Né na tohle. Já takový společenský tvor. Neměla jsem chuť to dál řešit. Snažila jsem se myslet na něco jiného.

Škoda že jsem pak na tu akci zapomněla :D

Mám 120 bodů. Prosím o tohle:

60 bodů = 6 křišťálů
60 bodů = 12 drahokamů

Dankeee

Konečně! Jedna alfa si urvala svůj kus masa a po chvíli i druhá. Skočila jsem po flákotě jako bych roky nežrala. Jeden kus jsem si narvala do chřťánu a druhý už rvala a cpala ho za ním. Bylo to vynikající.Čerstvé, teplé, lahodné. Rvalo se to jedna báseň. Co víc si mohl vlk přát. Lahoda. Doslova lahoda. Elisa začala mluvit a tak bylo pro mě těžké jí poslouchat. Teď se všichni soustředili přeci na jídlo. Zablekotala to tak, že jsem to sotva slyšela. Jako by se vůbec nic nedělo. Nebo spíše jako by mi to snad ani nechtěla říct. Možná tušila, jaká reakce ode mě nastane. Chvíli jsem přežvykovala kus masa, pak se můj pohled střetl s Tollpihe. Na chvíli jsem na něho nechápavě civěla. Ten se na mě usmíval. A mě to začalo docházet. !Jooooo?!" Zaječela jsem snad na celý les. Vyskočila jsem na tlapy a začala radostně skákat a běhat kolem vlků. Otřela jsem se kolem Tollpihe a jemně do něho drcla. Našeho alfáka Arcanuse jsem přeskočila a svištěla vzduchem k Yeterovi, kterého jsem povalila na zem. "Wíííííííííííííí!!!!" Ječela jsem nadšeně a s tím nadšením se rozběhla k Elise. Už to vypadalo, že jí sejmu k zemi taky. Ale můj ztřeštěný pohled se ještě dokázal orientovat a včas jsem uskočila. Nakonec jsem se zastavila na místě, odkud jsem vyrazila. Kožich jsem měla celý naježený. "Děkuji! Děkuji!" Řekla jsem a pohledem přejela všechny vlky, kteří na mě teď tak nějak upírali zrak, i když nechtěli.
"Tobě taktéž gratuluji nový delťáku." Řekla jsem směrem k Yeterovi. Řekla jsem už poměrně o dost klidněji. Vyhlídla jsem si černou vlčici. Kousíček jsem si ještě urvala a začala se protloukat jejím směrem. "Chutná Tollpihe? Chutná?" Snažila jsem se zeptat svého společníka, jak mu chutná naše společná kořist. Byl dost šikovný, nečekala jsem, že bude tak dobrý.
Lehla jsem si kousek od té černé. Gee. Řekla jsem si v mysli její jméno. "Jsi ve smečce dlouho? Ještě jsem tě tady neviděla." Zeptala jsem se zdvořile a žužlala si kus masíčka, které přecházelo do kloubku. Páni, jsem nová gamma naší smečky. Nečekala bych, že se někdy dostanu tak vysoko.

"Ale jo... vypadá až moc živě." Odvětila jsem, když jsem se snažila zjistit, jak je na tom Elisa. Která svými slovy mě hned odradila se zajímat o její život. Podívala jsem se na Tollpihe a zakroutila hlavou. "Na můj vkus také silnější úlovek. Ale zase... nemůžeme pořád lovit zraněné a staré. Potřebujeme sílu z jejich těla. A tenhle pašák dodá sílu dostatečnému počtu vlků." Stála jsem si za svým rozhodnutím. Nebo spíše za rozhodnutím Tollpihe, který vyrazil o pár vteřinek dříve, než jsem čekala. A vlastně i on mi ukázal, který kousek by chtěl zkusit ulovit. Možná to chtělo více šikovnosti ze strany alfy. Ušklíbla jsem se v polo úsměvu.
Pomalu se naše skupiny začínaly spojovat. Arcanus se zajímal o Elisu, jenže my byli hladoví. Čekala jsem, kdy si alfy odervou jako první kus masa, abychom se my ostatní mohli poprat o ty nejlepší místečka. Sliny mi tekly po tlamě a kapaly na zem. Tak moc jsem se těšila, až se zase nažeru pořádného masa. Jenže alfy se ohlížely navzájem. "Ehm, Ehm." Odkašlala jsem si, abych upozornila na naše hladové maličkosti, které nelovily proto, aby okukovaly alfy, ale aby se nažraly. Vrrrrm.
Povzdechla jsem si a podívala se na ostatní. Viděla jsem, že druhá skupina smýčí dalšího muflona. Rozhodla jsem se pomoci. Zvedla jsem se a šla k nim. "Čauky, já se jmenuji Lucy! Ani jsme se nestihly představit." Zahulákala jsem na celo černou vlčici. Vypadala jako uhel. Možná jako všude známá Smrt. Usmála jsem se na ní a zapojila se do tahání kořisti.

// Všem děkuji za účast na lovu. Jste super, pěkně se to stihlo dle plánu. Děkuji za spolupráci :)

Super! Skvělé! Ve chvíli kdy jsem já opustila tělo muflona se na něj pověsil Tollpihe. Bylo to skvělé. Muflona jsme trošičku oslabili a zároveň zpomalili. A šlo mu to lépe než jsem čekala. Možná jsem v duchu toho vlka trošku podceňovala. Ale teď mě velice překvapil svou šikovností.
Elisa se objevila jako na zavolanou. Mě docházely síly a Tollpihe se snažil ze všech sil. Na střídačku jsme napadali muflona. Elisa. Hlesla jsem. Konečně. Oddechla jsem si, když jsem viděla, že se mu pověsila na krk. Jenže vlastně nevím co se stalo. Najednou byli oba dva na zemi. Nečekala jsem to. Začala jsem prudce brzdit. Běželi jsme poměrně dost rychle. Elisa zůstala na zemi a muflon také. Tollpihe běžel rovnou k Elise. Já jsem využila ten pár vteřinový náskok a přiskočila k muflonovi. Dodělával. Zakousla jsem se mu ještě do hrdla a několikrát cukla a bylo to. Z očí odešel život. V tom jsem se otočila a běžela k naší alfě. Hlavně ať je živá a ať to nevidí Arcanus.
"Eliso?! Eliso!?" Křikla jsem na ní, když jsem se postavila nad ní a zatarasila jí tak výhled do nebes. Pohledem jsem zkontrolovala, jestli někde nekrvácí. "Nemá nic zlomené?" Zeptala jsem se Tollpihe a naznačila mu ať jí pomačká. "Dýchá." Řekla jsem a podívala jsem se jí přímo do očí. Zespod jsem asi musela vypadat pro ní vtipně. Koukala mi nejspíše přímo do fnáku. "Jsi v pořádku? Haló." Tlapkou jsem jí ťukla do čumáku.

Elisa připravená. Výborně. Vlastně jí ani nevidím. Zamyslela jsem se, když jsem se dívala směrem, kde jsme jí s Tollpihe nechávali. Nechala jsem to být. Místo toho jsem zaměřovala oběť. Tollpihe mi očima naznačoval, který kousek se mu líbil. Popravdě na mě to vypadalo až moc zdravě a dravě. A ejhle. Tollpihe vyrazil poněkud dříve než jsem očekávala. Počkat co, proč? Celé stádo se dalo do pohybu. Jenže trošku špatných směrem, než byla Elisa. Vystartovala jsem jako veverka pro ořech. Stádo se srovnalo. Pohledem jsem našla i naší oběť. Dost jsem pochybovala, že tento kousek dokážeme skolit. Jenže, tím jak byl mohutný, nebyl natolik rychlý a navíc to vypadalo, že napadá na jednu nohu. Hm, tak v tom případě měním své stanovisko. Vybral dobře. Podívala jsem se na svého společníka. Byl o něco napřed a tak jsem musela pořádně zatnout zuby a doběhnout jej. "Skoč na něj zezadu!" Křikla jsem na něj. Nejlépe by bylo, kdybychom na něj skočili oba dva.
Doběhla jsem je. Pohledem jsem hledala Elisu, kterou jsem nemohla za nic na světě najít. Snad nešla pryč?! Odrazila jsem se a snažila se mu pověsit na nohu, abych jej zranila, nebo nějakým způsobem ještě více oslabila. Zachytila jsem se zuby. Udělala jsem mu poměrně ošklivou ránu, jelikož se mé tělo svezlo směrem k zemi a tím jak jsem byla zakouslá, jsem urvala kus kůže. Nadále jsem běžela po jeho boku a dorývala na něj. Přesto byl pořád dost rychlý a já spoléhala na to, že se Elisa vynoří v tu pravou chvíli a pověsí se mu na krk. Znovu jsem se jej snažila zpomalit.

Otočila jsem se na vlky. Jednoho po druhém jsem si prohlédla. Někteří se k nám cestou přidali, což bylo super. Dobře. Yetera jsem lovit viděla. Je poměrně dobrej. Arcanuse a Elisu řešit nemusím. Tuhle neznám... a tenhle je nový. Zhluboka jsem se nadechla, ale v tom mě zaskočila Elisa. Špitla ke mně slovo magie. Podívala jsem se na ní krátce a zauvažovala. "Nebráním se tomu, ale jsem pro přirozenější lov. Né každý zde má magii na výborné úrovni. Dle mého je lepší naučit i ostatní klasického lovu." Vysvětlila jsem. To že ona ovládá několik magií neznamená, že já nebo kdokoliv jiný to máme na stejno. V případě nouze, když budou vlci mimo smečku, těžko využijí magie, které nemají.
Kývla jsem s úsměvem na Yetera, který dochvátal mezi posledníma. Začala jsem tedy přemýšlet, kdo s kým. Alfy byly silné, a tak bylo jasné, že každá bude tvořit jednu skupinu. Když si nevezmu Elisu, bude to považovat za slabost a za to, že se jí bojím. A to jsem nemohla dopustit. Mnohem raději bych byla s Arcanusem, ale na druhou stranu... jeho pomoc ocení druhá skupina více. "Elisa, Tollpihe. Vy jdete se mnou." Podívala jsem se na ty dva. A pokračovala jsem. "Yeter, Arcanus a ty..." Ukázala jsem na ní tlapkou. "Půjdete spolu. Svou skupinku, nechť si rozdělí alfa, jako velitel druhé skupiny." Mrkla jsem na něho s úsměvem. Vrátila jsem se k těm dvoum. "A my." Řekla jsem a zhluboka se nadechla. "Tobě Eliso, necháme výsostné právo oběť zakousnout. Budeš vepředu, my společně zde s mým pobočníkem stádo obejdeme. Vybereme muflona a naženeme ti ho přímo do chřtánu." Usmála jsem se na ní a podívala se na společníka, zdali rozumí. Mufloni zde byli cítit na sto honů. Stáda tady budou více četná.
Odebrala jsem se tedy směrem od skupiny číslo dvě. Mohli jsme lovit všichni společně, jenže bylo by to mnohem složitější s méně jasným výsledkem. A já mohla využít toho, že jsou zde schopní vlci, kteří dokáží lov dotáhnout do konce. To znamená, dvě kořisti téměř zadarmo.
Jakmile jsem spatřila stádo přikrčila jsem se a tiše zašeptala. "Tollpihe, běž v pravo." Elise jsem nic říkat nemusela. Pouze jsem se na ní podívala, kývla hlavou a vydala se potichoučku obklíčit stádečko, které čítalo deset muflonů z levé strany. Dostala jsem se po chvíli za stádo. Pokud půjde vše, jak má, jsou magie zbytečné. jen doufám, že Tollpihe má takové zkušenosti, jako tvrdil a zvládne to.
Kontrolovala jsem, jak je na tom Elisa. Nejspíše dobře. Akce mohla započít. Situace houstla. Šlo cítit napětí a nejspíše ho cítila i zvěř.

// Skupina 1 (Lucy, Elisa, Tollpihe) - Skupina 2 (Arcanus, Gee, Calum) Skupiny píší nezávisle na sobě. (Takže si hlídáte jen pořadí v aktuální skupince)

Myslela jsem, že i alfák s námi vyrazí. Ale měl jiné věci na starost a nejspíše se připojí pokud a to snad, později. Pár zvedlých tlapek na lov jsem viděla. Fajn. Škoda Laury, že nemůže s námi. Místo toho se ozvala Elisa. Pff. Protočila jsem oči tak, aby mě neviděla. Co kdyby náhodou že jo..
Koukala jsem na tvářičky, které se mi ohlásily a v hlavě uvažovala koho s kým pošlu. Arcanus se z ničeho nic objevil a hlásil svou přítomnost na lovu. "Tak jo." Řekla jsem zamyšleně. Ono to aby prcek lov viděl, byl totiž poměrně dobrý nápad.
"Jde se. Úlohy si rozdělíme později." Řekla jsem. Zatím jsem totiž netušila koho kam šoupnout. Místo toho jsem se soustředila na pach zvěře, která žila schovaná zde v lese. Vydala jsem se na cestu jako první. Předpokládala jsem, že se třeba ještě někdo přidá apod. Podle toho, bych se pak rozhodovala co a jak.
"Tak a prosím hezky tiše." Dodala jsem s úsměvem na tváři. Chtěla jsem si jen vrtnout. Nic víc. Pokud chceme najít stádo, nemůžeme jít jako banda hlasitých ježků. Zavětřila jsem a tím směrem se vydala. Půjde tedy i Laura? Nebo kdo bude hlídat toho prcka při lovu? jen doufám, že Sionn nebude nějak pištět, jinak by nám zvěř vyrušil. Ohlédla jsem se na malého prcka a usmála se na něj. A teď klid, soustředit se. Stádo...
Zatím co má mysl přepla, tiše jsem se soustředila na to, kam se odebíráme. A bylo to. Asi do patnácti minut jsme vystopovali zvěř. "Pst." Sykla jsem na vlky. Dokonce jsem slyšela takové to funění zvěře. Byli jsme tak blízko! Snad né moc.

// Za mě tedy kratší post. Bouřka se blíží a tím i můj výpadek proudu. :D