Gallirea - Příspěvky uživatele

Hupskala jsem si od jedné myší díry ke druhé. Chtěla jsem chytnout nějakého toho podvyživeného tvora a dát si tak maličkou jednohubku. Musela jsem se ovšem pohybovat velice tiše. Sebemenší vibrace zaznamenali a okamžitě utekli. V mou váhou to byla hračka. Ale oni nikde žádná myš nebyla. Jako by se do země propadly. Stopy do jejich domečků byly staré. To je zvláštní. Navíc nová pokrývka sněhu se začínala prodírat i do našeho lesa. Stromy pouštěly některé sněhové vločky k nám. Zvedla jsem hlavu a chvíli zírala do nebe. A v tom jsem uslyšela své jméno. Bylo vyřčeno dosti naléhavě. Otočila jsem se směrem, odkud přišlo zvolání. Chvíli jsem nic neviděla, ale pak se mezi stromy objevila Elisa. "Á Eliso! Ahoj." Pozdravila jsem z vesela mou alfu a otočila k ní celé své tělo.
Vlastně jsem si nebyla jistá co po mě může chtít. Neočekávala jsem, že by po mě chtěla něco důležitého a zásadního. "Můžu pro tebe něco udělat?" Wau, jak ochotná jsem dnes byla. Trošku mě to zarazilo, ale možná to bylo tím, že jsem dnes z alfy necítila žádný negativismus. Obrátila se na mě s otázkou ohledně cizince na hranicích. Abych pravdu řekla, jsem doteď nic takového nezaznamenala. Já si tady totiž lovila myši...
Nasála jsem vzduch do čumáčku a ucítila zvláštní vůni. Tvářila jsem se, že o vetřelci vím už nějakou tu dobu. Zavrtěla jsem hlavou. "Páchne jako skunk. Možná že to bude skunk... skunčí invaze..." Pokračovala jsem spíše zamyšleně a zírala do dáli. Zvláštní. "Ale bohužel ti nepomůžu, tento pach neznám." Obrátila jsem svůj pohled do ohnivých očí a nahodila omluvný úšklebek.
Doufala jsem, že se nebude ptát na Smrt. Tak nějak víc jsme machrovaly s Gee a ono nám to nevyšlo. "Jinak my už jsme zpět! Trošičku nás cesta zmohla... Gee ještě nejspíše spí u hranic." Dodala jsem a dívala se směrem, odkud jsem přišla. Šel ze mě cítit strach. To co jsme si tam obě zkusily, bylo pro nás velmi, velmi náročné jak fyzicky tak psychicky. "Věděla jsi že prodělala zranění zadních tlapek? Projevilo se to cestou zpět, sotva jsme došly!" Vyklopila jsem to naší alfě a čučela na ní s vyvalenýma očima.

Probudila jsem se. Otevřela jsem pomalu a stěží oči. Gee ještě spala. Nechtěla jsem svou společnici budit. Musela být šíleně unavená a co víc, její zadní tlapičky potřebovaly prostě odpočinek. Chvíli jsem jen tak ležela a nic nedělala. Pozorovala jsem jí jak spí. Vypadala velice klidně.
Začínala jsem čím dál tím víc pociťovat zimu a chlad, který se mi vkrádal do těla. Postavila jsem se a rozhodla se, že se projdu. Udělám si kolečko a Gee mě pak určitě najde. Vydala jsem se napříč lesem. Vlky jsem cítila, ale zatím jsem nevyhledávala další přítomnost. Kdyby někdo chtěl, přidal by se ke mě sám.
V tom jsem ucítila silnější nápor větru. A do obličeje mi pleskl poměrně dost velký list. Sundala jsem jej a v ten moment jsem si všimla, že list je krásně tvarovaný do srdíčka. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikde jsem nikoho neviděla. Ten je krásný! Hned jsem se otočila a běžela zpět ke Gee. Jenže ona ještě pořád spala. Nechtěla jsem jí budit s tím, aby se podívala na krásný list. A tak jsem ten list ve tvaru srdíčka strčila Gee opatrně pod tlapku. Sned jí to potěší. Bude si myslet, že má ctitele. Usmála jsem se a nechala svou novou kamarádku spát. Tiše jsem se kradla od ní a šla znovu na průzkum lesa.
Cítila jsem Sionna. Chtěla jsem s ním být, ale Gee jsem slíbila, že hry které jsme vymyslely pro prcka provedeme spolu. A tak jsem se za ním nevydala. Jednoduše jsem si to tiše kráčela lesem. Dlouho jsem nebyla sama a zase tak na škodu to nebylo.

Byla jsem vážně dost unavená. Dokud jsem byla v pohybu, nijak mi to nevadilo, ale jakmile jsem si sedla, pocítila jsem značnou únavu. Zívla jsem si. Tohle byl teda výlet za všechny drahokamy. A to doslova. Nic mi nezbylo. To co jsem pracně a složitě, spíše namátkou našla, jsem dala Smrti. Žádnou změnu jsem na sobě necítila. Kdo ví, jestli vůbec slovo dodrží. Jestli ne, rozhodně jsem neměla v plánu jít něco reklamovat. Tohle už byla její věc. Nechtěla jsem to místo vůbec vidět, nebo cítit.
Podívala jsem se na Gee. "Počkat, počkat. Tohle je tvoje první zima tady? Fuuuha!" Odfrkla jsem. Jestli byla zvyklá jen na déšť, nedokázala jsem si představit, co řekne na naše zimy. Ty jsou vždy vydatné, plné sněhu, sněhových závějí a hlavně mrazu. Vážně silných mrazů. Vlastně, nevěděla jsem, jak jí mám říct, že u nás je zima opravdu zima. "Heh, u nás jsou zimy... opravdu zimy. Sníh, krutý mráz..." Jemně jsem naznačila. "Vlastně proto, jsem nemohla zůstat tulákem. Další důvod. Potřebovala jsem někde přežít zimu." Vysvětlila jsem jí, jak to u nás v zimě chodí. Tady se zima s nikým nemazlí. Nesnášela jsem jí v tomhle smyslu. Když udeřily mrazy, bylo to šílené.
Gee už ležela na zemi a já se k ní přidala. Nějak mě to zmáhalo. I pouhé přemýšlení. "Nabereme síly, a pak půjdeme pohledat Sionna. Jestli nám ho Elisa půjčí." Udělala jsem u toho úšklebek. Ale myslím si, že v tomhle nebyla tak zlá. Mě ho taky půjčila.
Jenže na Sionna jsme si musely prvně odpočinout. Chvíle ticha a i mě se začaly klížit oči. Zívla jsem si s hlasitým doprovodem. Po očku jsem ještě zkontrolovala okolí. Nikdo nikde. Kdesi v dáli byli vlci. Doléhaly sem zvuky a hlasy. Ale to už mi i uši šly šejdrem. Položila jsem si hlavu na zem. "Dobrou." Stihla jsem špitnout. Usnula jsem téměř okamžitě, co se má tlama přestala pohybovat.

// Řeka M.

Gee se dostala poměrně rychle na druhou stranu břehu. Řeka se opětovně zalila vodou. S úsměvem jsem jí přivítala na druhé straně. Ovšem, nečekala jsem, že by mi vděkem položila hlavu na krk a poděkovala mi. Kdybych mohla, začervenala bych se. S tímhle jsem se vlastně ještě nesetkala. Že by mi někdo poděkoval, za něco co jsem pro něho udělala. Každý to bral jako samozřejmost. A u Gee mě to zaskočilo. Né že bych si myslela, že je špatně vychovaná, jen, byla otevřená. Zamrkala jsem na ní s úsměvem a chvíli se držela zpátky. Hrozně mě totiž potěšila.
Ještě chvíli jsme se bavily o Smrti a jejich návštěvnících. "Měla by změnit místo. Někde kde bude mít soukromí a hlavně tam nebude tak vlhko a smrad." Podotkla jsem. Prostě ta jeskyně nebyla vhodná pro život. Vlkovi by dříve začaly vrzat klouby z vlhka.
První sněhové vločky dopadaly na zem. A já věděla, že návrat do smečky jsme měly načasovaný teda velice dobře. Zima byla tady. Já zimy nesla poměrně těžce. Byla mi pořád zima na základě nedostatku podkožního tuku a absence pořádné svalové hmoty, jsem prochladla v okamžiku, kdy jsem se byť jen na vteřinku zastavila. Ustavičný boj o teplo... tohle byla pro mě zima. "Vlastně, nepatřím k těm, co mají zimu v oblibě." Podotkla jsem a cítila menší nápor ledového větru do svého boku. To už jsme ale překračovaly hranice naší smečky. "Haaauuuuu wauauuu!" Oznámila jsem smečce příchod. Zvolnila jsem krok a podívala se na svou společnici. "A jak to máš ty se zimou a sněhem? Nevadí ti?"
Byly jsme doma, konečně. Oddechla jsem si. Měla jsem strach, jak Gee zvládne cestu. Přesto to dopadlo dobře. Byla statečná a zvládla to sama. "Na hraní se Sionnem bychom měly obě nabrat síly a ty by sis měla hlavně odpočinout." Já taky, ale mě ještě fungují tlapky tak, jak mají. Koukla jsem na ní a zastavila se. Potřebovala jsem si taky alespoň na okamžik odpočinout, posadit se. Prostě "vypnout". Návštěva Smrti byla náročnější víc, než jsem si myslela a než jsem si dokázala představit. Cesta byla rovněž zdlouhavá jak tam, tak i zpátky. Celé své tělo jsem uvolnila v sedě a působila tak nahrběně.

// Jedlový pás, přes Galtavar

Gee byla proti, abych ji pomohla nést její poranění tělíčko. Přikývla jsem. Chtěla to zkusit sama. Sama se postavit a sama jít. Ve své podstatě bych jí nejspíše ani neunesla. Spíše, opravdu bych jí neunesla. Nebyla jsem natolik silná, abych dokázala nést vlčici. Ale kdyby bylo třeba, určitě bych se o to pokusila.
Pozorovala jsem její pokusy vstát. Chvíli to trvalo, přeci jenom ale pomalu a jistě nakonec vstala. Mrzelo mě jak se teď asi musí cítit, když jí to tolik bolí. A přesto mě vybídla k chůzi. Jít pomalu? "Samo sebou!" Oznámila jsem jí a přitom se pomalu postavila a přešla do takové spíše velice lenivé chůze. Přirovnala bych nás k rychlostí šneka. Ale kdybych jí nesla, nebyla bych o nic rychlejší. Doufám, že bude v pořádku. Prohlédla jsem si jí a tiše pokračovala dál.
Ticho jsme po chvíli přerušily. "Pár chlupů? Vyškubla mi jich spousty." Ono to nepříjemně štípalo. Ale co to bylo oproti jejím zadním nohám. Proto jsem se v tom dál nerýpala.
Obě jsme se shodly, že Smrt je něco hnusného, nechutného. Vlčice, která se o sebe nestará. V pravěku se zbláznila asi z kamenů a je blázen pořád. Už jsem se o ní ani nechtěla bavit. Byla celá nechutná i s tou svojí zříceninou. Kdo by to čekal, že zvěsti budou pravdivé a možná ještě horší. Myslela jsem, že je to jen báchorka, kterou si kdosi vymyslel. Jen aby postrašil vlky. Často něco takového vznikne a pravda je jinde.
Pomalu jsme se blížily ven z lesa. A přitom jsme mohly pozorovat několik vlků v dáli. Každou chvíli někdo jiný, cizí vkročil do lesa. Blázni. Podívala jsem se na svou společnici a na tváři vytvořila gesto ve významu "nevím". "Přijde mi to zvláštní, jestli takhle denně k ní vlci chodí... možná proto je pak tak šíleně protivná. Zvláštní, že já nikoho po cestě tam nepotkala a co víc, tebe ztratila." Dodala jsem tiše sledujíc další siluetu v dáli.
To jsme se už ale konečně dostaly z lesa a mohly si to namířit přímo k řece, kterou budeme muset opětovně přejít. Ale co to? Na otevřeném prostranství panovalo šero, obloha byla zatažená. A co víc, chlad mnohem více prostoupil mé tělo. Vypadalo to, jako by zima čekala na hranicích.
To už jsme byly u řeky. Naštěstí přestalo pršet a voda trošku opadla. Mohly jsme zkusit přejít po kamenech. Já to zvládla dosti dobře, jen jsem měla strach o Gee, která nejspíše skoky nezvládne. Čekala jsem na druhé straně. A pak mě to napadlo. Vždyť já měla magii vody! "Nechala jsem za pomocí magie vody, řeku rozestoupit." Gee, tak mohla projít vyloženě po samotném dnu, kde si maximálně namočila tlapky zespod.

// Asgaar

Slova Gee o tom, abych se uklidnila jsem neslyšela. Nezaznamenala jsem to, že vůbec mluvila a dál prozkoumávala její životní funkce. Až když promluvila o svém mládí, oddechla jsem si konečně. Byla při smyslech. Vnímala! Hlasitě jsem si oddechla. "Měla jsem o tebe strach." Dodala jsem tiše a viděla, jak citlivě reaguje na zadní tlapky. Je zraněná! Smrt jí poranila zadní tlapky!
Mrzelo mě, že Gee měla zranění z minulosti, které se jí vracelo. Tohle nebyla dobrá známka toho, že by mohlo dojít ke zlepšení. Spíše to vypadalo, že s tím nemůže vůbec nic dělat. Tedy může, nepřetěžovat své zadní tlapky. Možná kdyby pravidelně trénovala a posílila více zadní svaly a zádové, lépe by ty tlapky fungovaly. Ale tohle je tak na denní výšlapy. Chudák. Sklíčeně jsem se na ní podívala. Přes její rameno jsem uviděla vlka. Na okamžik jsem mu věnovala pozornost. Mířil směrem, odkud jsme my dvě přišly. Honosně se nesl. Protočila jsem oči. Kde se tihle vlci berou... Vypadal spíše jako vlčice než vlk. Nechala jsem ho být, stejně šel směrem od nás, né k nám. "A mě kousla do ocasu!" Zaječela jsem neúměrně na Gee, až mě samotné to přišlo divné. Chňapla jsem ocas do tlamy a ukázala jí poraněné místečko.
Prudce jsem pokývala hlavou. "Ten oheň jsem viděla. Je dost na nešikovném místě. Já jí to teda řekla, že by ho měla přemístit, ale málem mě u toho zabila... takže jsem vypadla, abych si zachránila život. Nečekala jsem, že bude takhle děsivě vypadat a ještě děsivěji se chovat. Když jsem k ní přišla, ani nepozdravila, posadila se mi za záda a pozorovala mě zezadu." Otřepala jsem se nad tou představou. Bylo mi to nepříjemné ještě teď. Jako bych jí cítila stále za zády. "Celé to tam má odpudivé. Nechtěla bych tam žít." Znovu jsem se celá otřásla.
Bylo na čase vytáhnout kotvy a vyplout směr domov. Jenže se zraněnou Gee... nevěděla jsem, jak to vlastně zvládne. Sice jsme nebyly už u Smrti, ale byly jsme pořád dostatečně blízko ní a mě to bylo hodně nepříjemné. A co víc, vlci se tady slízali, jako by zde ležela mršina. Víc a víc vlků tudy procházelo.
Podívala jsem se na svou společnici. "Měly bychom jít." Vybídla jsem svou mnou nově zvolenou kamarádku. "Chceš pomoct? Možná bych tě mohla kousíček poodnést." Nabídla jsem jí a přitom čekala na nějaký povel. Zároveň jsem jí dala prostor, aby mohla poklidně vstát a zkusit jít sama. "Tuhle zkušenost se Smrtí, bychom asi Elise říkat neměly." Zazubila jsem se na ní. Přeci en varovala nás a my na to poměrně dost kašlaly. Asi jsem čekala vlčici, která bude mít stejný přístup jako život. Nestalo se. A už nikdy se ani nestane. Nechci jí už v Životě vidět.

// Řeka M, podél Galtavaru

Doopravdy jsem usla. Vytuhla jsem jako špalek. Neprobudilo by mě vůbec nic, spala jsem opětovně hodně tvrdě a moje sny byly dosti divoké. Žádný jsem si ale nepamatovala. Začala jsem se pomalu ale jistě probouzet. Ucítila jsem bolavý ocásek a tak jsem udělala bolestivý úšklebek. Pootevřela jsem oči a před sebou viděla černou šmouhu. Smrt! Vyděsila jsem se, překulila na druhý bok a vyskočila na tlapky. Teprve teď jsem začala ostřit. Uviděla jsem mou společnici ležet na zemi. Ona je mrtvá! "Nenenene! Gee! Nebuď mrtvá! Jsi mrtvá?" Přiběhla jsem k vlčici a začala jí ohlížet. Oči přivřené, pohled kdesi do daleka. Jako by vysílením padla. "Ty jsi mrtvá! Gee! Sakra vstávej, Elisa by mě zabila, nesmíš být mrtvá! S takovou budeme mrtvé obě dvě!" Začala jsem do vlčice šťouchat čumákem.
Během toho mého šíleného běsnění a řvaní jsem si všimla, že vlčici se zvedá hrudník. Přiskočila jsem k její hlavě. "Sláva, tak jsi mrtvá jen napůl!" Zaječela jsem přímo do její tváře a začala si jí celou prohlížet. Šťouchala jsem do každé části jejího těla, abych zjistila, jestli nemá něco zlomené, nebo jaké zranění vlastně má.
"Tohle byl hrozně blbý nápad Gee, už nikdy tam nepůjdeme slib to. Já tam už nepáchnu, kousla mě do ocasu, nebo co mi to s ním udělala. Hrozně to bolí! Byla zlá, hnusná a smrdělo to tam. Strašně to tam páchlo! Ten puch snad nikdy nedostanu z hlavy!" Mluvila jsem ke své společnici, která nebyla zrovna dvakrát v pohodě. Slzy jsem měla na krajíčku. Tohle byl šíleně hloupý nápad. Smrt je ještě horší než se o ní vlastně říká. Seděla jsem u její hlavy. Znovu jsem se na ní podívala, abych to zkontrolovala. Tohle nesmíme nikde vyprávět. Vlci by se nám vysmáli s jak dobrou náladou jsme ke Smrti šli. Pokecat, to určitě! Zabila by nás!

// Zřícenina

Abych pravdu řekla, návštěva u Smrti mě dost unavila. Připadala jsem si, jako bych nespala celý měsíc. Konečně jsem mohla zvolnit v kroku. Otočila jsem se pro jistotu, jestli za mnou náhodou neběží. A ne. Smrt nikde nebyla vidět ani cítit. Oddechla jsem si. Má další starost ale byla, kde se mi poděla Gee. Že by strachem utekla ke smečce? Bez ní se ale vrátit nemůžu. Co když jí Smrt sežrala. Co bych řekla alfám? Ahoj, Gee se už do smečky nevrátí Smrt si jí dala k večeři. Haha... Zastavila jsem se a začala se rozhlížet po lese. Její stopu jsem cítila, ale tady taky končila.
Nikde jsem jí neviděla a tak jsem se rozhodla, že tady na ní počkám. Elisa by mě totiž zabila. Věděla, že si z toho děláme srandu a přitom budu mít ze Smrti doživotní trauma. A můj ocásek taky! Hlesla jsem a schoulila se do klubíčka přesně na místě, kde končila stopa Gee. Hlavu jsem si položila na tlapky a můj pohled směřoval směrem ke Zřícenině. Ocáskem jsem si přikryla hlavu. Schrupnu si. Třeba mě tady najde sama. Ale to už jsem začínala upadat do spánku. Ve kterém se mi jisto jistě bude zdát o zlé Smrti, která požírá mě, Gee a celou naší smečku. Takový zážitek nebyl nic moc, ale zkušenost to byla. Nechodit už nikdy za Smrtí. Ještě teď se mi ježila srst husinou, když jsem si na ten její hnusný pohled vzpomenula a vybavila si i její celé tělo. A hlavně ten smrad ve zřícenině. Bleee.

// OBJEDNÁVKA

Nová magie z výběru
ID - M01/PŘÍKAZ (12 křišťálů + 120 oblázků)
ID - M01/ELEKTŘINA (12 křišťálů + 120 oblázků)
ID - M01/HALUCINACE (12 křišťálů + 120 oblázků)
ID - M01/POČASÍ (12 křišťálů + 120 oblázků)

celkem - 48 křišťálů + 480 oblázků
--------------------------------------------
Koupit hvězdičku do (jakékoli) magie (platí do 5 hvězd)
ID - M02/VODA/4* (1 hvězdička = 12 drahokamů/ 4*12 = 48 drahokamů)
ID - M02/PŘÍKAZ/4* (1 hvězdička = 12 drahokamů/ 4*12 = 48 drahokamů)
ID - M02/ELEKTŘINA/4* (1 hvězdička = 12 drahokamů/ 4*12 = 48 drahokamů)
ID - M02/POČASÍ/4* (1 hvězdička = 12 drahokamů/ 4*12 = 48 drahokamů)

celkem - 192 drahokamů
--------------------------------------------
Koupit hvězdičku do (jakékoli) magie (od 6. hvězdy výše)
ID - M03/VODA/5* (1 hvězdička = 24 drahokamů/ 5*24 = 120 drahokamů)
ID - M03/PŘÍKAZ/4* (1 hvězdička = 24 drahokamů/ 4*24 =96 drahokamů)

celkem - 216 drahokamů
--------------------------------------------
Darovat hvězdičku do (výchozí) magie
ID - M04/Gee/2* (1 hvězdička = 4 křišťály/ 2*4 = 8křišťálů)
ID - M04/Sionn/2* (1 hvězdička = 4 křišťály/ 2*4 = 8křišťálů)
ID - M04/Darkie/2* (1 hvězdička = 4 křišťály/ 2*4 = 8křišťálů)
ID - M04/Wolfganie/2* (1 hvězdička = 4 křišťály/ 2*4 = 8křišťálů)
ID - M04/Newlin/2* (1 hvězdička = 4 křišťály/ 2*4 = 8křišťálů)

celkem - 40 křišťálů
--------------------------------------------
--------------------------------------------
CELKEM DOHROMADY ODEČÍST

- 480 oblázků
- 409 drahokamů (1 drahokam nechávám Smrti navíc)
- 88 křišťálů

Modlím se, aby to bylo vše v pořádku. Moje první a nejspíše poslední návštěva :D

//Jedlový pás

Zatím co jsem si cestu razila, ztratila jsem Gee. Chvíli mi to ani nedocházelo, ale pak jsem se zastavila. Bylo dlouho ticho. "Gee?" Zvolala jsem, ale vlčici jsem neviděla. Jak mi mohla, tak rychle někam utéct? Hlavně kam by šla? Ohlédla jsem se za sebe. Tohle bylo hodně divné. Opravdu, hodně. "Gee!" Zakřičela jsem, ale přes silný déšť se zvuk mého volání ani daleko nést nemohl. Co mám dělat? Pachy stop byly okamžitě smazány ve spoustě vody. Sedla jsem si a čekala. Jenže to bych čekala nejspíše do nekonečna. Možná, možná čeká dole a prostě se bojí. Tak rychle vyřídím Smrt a pak se k ní vrátím. Ještě jednou jsem se ohlédla na všechny strany. Má společnice nikde nebyla. Vyrazila jsem tedy kupředu.
Prodírala jsem se lesem. Byl poměrně hustý, takže déšť tudy tolik nepronikal. Tvořil ale také hradbu, a tak vznikalo poměrně nepříjemné šero. Ještě v kombinaci s počasím to nebylo nic moc extra. Ale očekávala jsem, že tady hned na okraji lesa Smrt čekat nebude. Kdyby jo, byla by to vážně sranda. Vidět jí tu sedět na kameni, čekajíc na vlky. V duchu jsem se té představě smála. V dáli jsem viděla nějaké obrovské balvany. Vydala jsem se tím směrem. Třeba mohly značit nějakou vstupní bránu. Hah! Bránu do pekel. Pořád jsem byla až moc pozitivní, na to že jsem měla co nevidět potkat Smrt. Pod mými tlapkami se střídala půda s kamením. Nebylo mi to nepříjemné, možná trošku to kluzké kamení. Snažila jsem si vybírat cestu, abych neuklouzla. Opětovně jsem se ohlédla, ale společnice stále nikde. Sama byla černá jak noc, a tak mi mohla i splývat. Přesto by se určitě ozvala. Pokračovala jsem tedy dále a míjela obří balvany, které jsem ještě před chvíli pozorovala s určitým odstupem. Jůůů. Přede mnou se otevřela krajina s poměrně velkým válem. Uprostřed toho všeho byla zřícenina čehosi neidentifikovatelného. Nevím, co to kdysi mohlo být, každopádně teď to vypadalo hrozně.
Dostala jsem se blíže ke zřícenině. Zříceninu z venčí tvořil mramor, v kterém byly jakoby zelené žilky. Trošičku mi to nahánělo hrůzu. Ble, vypadá to jako opravdové žilky, jen se zelenou barvou. Míjela jsem další pomyslnou bránu. Možná že to kdysi vážně brána byla. Teď už tady ale zbyly jen trosky. Všude se nacházelo spousty mechu. Všechno to bylo zarostlé, až nechutné. Tady bych vážně chtěla bydlet. Ohrnovala jsem nad obydlím Smrti čumák. Tohle byla hrůza. Měla by si to dát do pořádku. Cítím tady vlhkost, a to jsem pořád ještě venku. Vevnitř to bude hrůza. Sem tam se objevila nějaká ta květina. Ale přesto mi to zde přišlo poměrně morbidní a nepěkné. Já bych si svůj pelech zařídila rozhodně jinak.
Zrovna jsem okukovala druhou věž zříceniny. Tak tohle je to, co šlo vždy vidět už z dálky. Hm, vždycky jsem si říkala, co to asi je. Na nic jsem nečekala a rozešla se rovnou ke vchodu. Pokud se tak tomu tedy dalo vůbec říkat.
Už od vchodu jsem viděla oheň. Rozhodla jsem se jít tedy dál. Pod tlapkami jsem cítila krásně hladké kamínky. Některé však čněly z podlahy, a tak jsem si dávala pozor, abych nezakopla. Dostala jsem se až k onu ohni. Ten byl zelený. Zelený? Proč zelený. Je to jako ty žilky venku. Zelené. Vůbec se mi to nelíbí. Oheň plápolal ve vzduchu. Přišlo mi to dosti ujeté, ale co jsem měla dělat. Popravdě, začínala jsem mít strach. Tohle nevypadalo moc hezky. Vůbec se mi tady nelíbilo. A divně to tu páchne. Dodala jsem v mysli. Bylo to tím, že vše tady bylo hrozně staré a vlhkost se držela snad i v mých kostech.
Nakoukla jsem dál, co se nachází za ohněm. Viděla jsem další místnosti. Vešla jsem rovnou do místnosti, která se nacházela vpravo. Nic v ní ve své podstatě nebylo. Leda tak nějaké polorozpadlé schodiště. Ohlédla jsem se za sebe. Měla jsem pocit, jako bych právě zaznamenala nějaký pohyb. Ale nic jsem neviděla, a tak jsem se rozešla ke schodišti. Opatrně jsem našlapovala po schodech a sem tam shodila nějakou kost. Čí kost to byla? Netuším, možná večeře od Smrti. Dostala jsem se na schodiště, ale když jsem viděla, jak vysoko jsem, zatočila se mi hlava a rychle jsem si pomáhala ze schodiště dolů. Vrátila jsem se do uvítací místnosti. Posadila jsem se a čekala. "Haló." Zvolala jsem, během toho, co jsem čekala. Ozvěna mi vrátila mé zvolání. A možná že to nebyla ozvěna ale Smrt. To jsem však netušila. "Vždyť tady nikdo není! Ty kecy o Smrti si někdo vymyslel." Řekla jsem naštvaně. Báchorka pro malé vlčata, které jsem uvěřila. Naštvaně jsem se zvedla a ve chvíli kdy jsem se otočila, že odcházím, jsem se pohledem střetla s černo černou vlčicí. "Fůj to jsem se lekla!" Zaječela jsem, jelikož mi stála přímo za zadkem a civěla na mě. Vypadala hrozně. Vlastně hůř než já. Celá podvyživená. Kost a kůže. Jako já jen o něco víc. Byla vyšší než já a vy smaragdová očiska na mě pořád upíraly zrak. Nepromluvila. Jen já couvla, abychom u sebe nebyly tak blízko. "Smrt?" Zeptala jsem se, se strachem v hlase, ale bylo zjevné, kdo to je. Přesto vlčice nepromluvila. "A-hoj?" Zeptala jsem se spíše na pozdrav. A v ten moment mrkla víčky. Fuj! Lekla jsem se znovu a škubla celým tělem.
Snažila jsem se uklidnit. A třeba se dát trošku do řeči. "Hele nechci nic říkat, ale máš to tady ošklivé. Celé to je na spadnutí. Chtělo by to nějak vylepšit. Máš tu taky poměrně potemnělo. Vlhkost šílená! A mezi námi, ten smrad... ten je fakt hrozný." Vysvětlila jsem Smrti, a přitom se tvářila prostě znechuceně. Ta stála jako socha a hleděla mi do očí. "Asi to tu smrdí ztrouchnivělé dřevo, které máš tamhle. A taky ta vlhkost tvoří plísně a ty tu pak páchnou, no hnus." Vysvětlovala jsem jí jak se věci mají. “Sklapni už konečně!" Zaječela na mě Smrt, přiskočila ke mně a cenila na mě své bílé tesáky. Vypleštila jsem na ní oči. Trošičku jsem se odtáhla. "Tak pardon, to je povyku pro trochu pravdy." Poznamenala jsem a stáhla se do kouta. "To jsi zde přilezla jen proto, abys hodnotila zříceninu?!" Ozvala se vrčivým hlasem. Zavrtěla jsem zběsile hlavou. "Jistě že né. Nesou se o tobě zvěsti. Nikdy jsem tě neviděla, a tak jsem tě chtěla navštívit. Zjistit, proč jsi tak protivná." Jenže má slova jí ještě více naštvaly. Cvakla po mě zubisky a kdybych neuskočila, pěkně bych to schytala. Asi jsem o přehnala. Možná jí není pomoci a bude navždy takhle protivná a hnusná. "Umím se dostat i do tvé mysli! Dávej pozor na jazyk!" Zasyčela na mě a ohnala se po mě drápy. Ty měla teda obří. "Ale ty drápy by sis měla zabrousit, můžeš si tím i ublížit." Myslela jsem to dobře, jen Smrt mě pořád nemohla pochopit. Prohnala mě po místnosti a natlačila do kouta. Sklonila se nade mnou. Z tlamy ji taky pěkně táhlo, ale to už jsem si nedovolila poznamenat.
Ohnala se po mě znovu a sekla mě do ocásku. "jááááu áááu." Pištěla jsem. Byla vážně zlá a nebylo jí pomoci. "Vypadni, pokud ti je život milý! Fůj tajbl život!" Odplivla si. Zatím co já schoulená v klubíčku si hýčkala svůj ocásek. Vůbec mě nedokázala pochopit.
"Přišla jsem tě poprosit, jestli bys mi nepodarovala nějakou další magii." Šeptala jsem stále schoulená v klubíčku. Fňukala jsem u toho. Ten ocásek pěkně bolel. Podívala se na mě zhnuseně a když už chtěla odejít, začala jsem z kožichu vyklepávat vzácné kamení. Okamžitě se zastavila a přiskočila ke mně. Já si kamínky schovala pod bříško. "Něco za něco!" Řekla jsem oprskle, ale měla jsem co dělat, abych uskočila jejímu kousanci. "Táhni! Táhni, jestli ti je život fuj tajbl milý!" Zakřičela na mě. Jenže teď už vypadala vážně hodně naštvaně. Chudák Gee. Tvá přání ti splním, ale teď už táhni!" Vyskočila jsem na tlapky a utíkala z místnosti do předsíně. Málem bych skočila do zeleného ohně. Zastavila jsem se, a ještě na Smrt volala. "Ten oheň tu není zrovna šikovně umístěný." Ale to jsem slyšela, jak se černá hmota valí ke mně, a tak jsem na nic nečekala a vypálila ven ze zříceniny jako namydlený blesk. Venku jsem se zastavila a ohlédla. Bleh, čekala jsem, že bude příjemnější. Podívala jsem se na svůj poraněný ocásek. Naštěstí mi ho nezlomila. Přesto mě to dost bolelo. Již pomaleji jsem kráčela pryč z tohohle divně páchnoucího místa. Nelíbilo se mi tady. Doufala jsem, že Smrt dodrží, co slíbila.
Míjela jsem část spadlé věže. Zaslechla jsem její šílený smích. Nejspíše byla šťastná, že dostala další kamínky. Byly hodně vzácné a špatně se hledaly. Tiše jsem kráčela dál a opouštěla velký vál. Přede mnou se rozevíral opětovně hustý les, do kterého jsem zapadla a tiše se proplétala mezi stromy. Znovu jsem zkoušela najít Gee. "Gee? Geee!" Volala jsem do lesa, ale nikdo se mi stále neozýval. Snad zůstala před lesíkem. Když tak jí tam počkám. Na okamžik jsem ucítila chladný vánek, který přicházel směrem od zříceniny. Mráz mi přejel po zádech. Raději jsem se rozběhla. Běžela jsem napříč lesem a pohledem neustále hledala svou společnici. Chtěla jsem jí varovat. Ale asi nebylo zbytí. Jednoduše jsem jí ztratila a nemohla jí za nic na světě najít. Utíkala jsem, co jsem mohla. Pořád jsem měla pocit, že mám Smrt v patách. Byl to nepříjemný pocit. Jednoduše jsem si odsud pomáhala, jak nejrychleji to šlo.

//Jedlový pás

// Řeka M, kolem Galtavaru

Gee zmínila jméno nějakého vlka. Jenže já ho vůbec neznala. Zatvářila jsem se že přemýšlím, jenže ani tak jsem na nic nepřišla. "Etney je kdo?" Ne neznám a nebo mám šílený výpadek. Ne neznám. Řekla jsem si znovu. Nebyl na lovu? Byl na lovu že jo! Nějaká ta představa se mi v hlavě rodila, ale jestli to pasovalo na daného vlka, jsem vlastně vůbec nevěděla.
Gee pokračovala nějakou krátkou historkou. A v ten moment jsem se zarazila. Takže to je jejich potomek, toho tedy neznám. Zavrtěla jsem hlavou. "Myslím si, že žádného takového vlka neznám." A to jsem ve smečce byla vážně nějakou dobu. Že bych ho vážně nepotkala? Vrtěla jsem hlavou. Natož na jejich povedenou dcerku, si má paměť vyloženě dala stávku. Ani jeden nebudou jako Sionn, beztak jsou oba po máme. Řekla jsem si, ale jen pro sebe.
Když jsem přemýšlela nad hrou, nic mě konkrétně nenapadalo. Mohly jsme vymyslet cokoliv. "Co nějaké poznávačky? Ale teď s příchodem zimy, to bude pěkně těžké." Měla jsem na mysli poznávačky rostlin, stromů, hmyzu, zvěře.
Když Gee navrhla svou hru vyskočila jsem pár centimetrů do vzduchu. "Hele to je dobré! Dáme si s ním závody! Přes překážky! Jo!" Radostně jsem si poskakovala okolo Gee, mezitím co jsme se přemísťovaly Smrti přímo do náruče. Pořád, pořád mi to nedocházelo. Strach byl někde poblíž schovaný nejspíše za stromy. Hopskala jsem v kalužích, které se začaly poměrně rychle tvořit i na rovné půdě. Zem jednoduše nestíhala tolik vláhy vsáknout. Voda stříkala až na Gee, která měla tlapky spíše od bahna než od vody a to jen díky mě. Přesto jsem v hloubi duše doufala, že mi tento prohřešek promine, když jsem ho ani nedělala schválně.
Zařadila jsem se k boku mé společnice. Na okamžik jsem se zklidnila, mluvila totiž o Smrti. "Takových šutříků mám zamotaných v kožichu poměrně dost. Otázkou je, jestli mi je voda nevyplaví." Zasmála jsem se. "Jsem na ní hrozně zvědavá! Jak vypadá, jak je vysoká, jaké má oči, jak voní! Prostě všechno! Ve své podstatě se tam i těším. Je to má první výprava! A zatím je to bájo!" Hulákala jsem, zatím co mi kapky deště pleskaly o hlavu.

// Stará zřícenina

// Asgaar

Jen co jsme vyrazili obrátila jsem se na Gee. "Sionn je fajn. Vlastně se divím, že je tak úžasný. Bude po tatínkovi." Jedno z mála vlčat, které nebylo nijak rozmazlené, zákeřné a zlé. Pamatovala jsem si na vlčata v Smrkovém lese. To byla doslova katastrofa. Nevychovaná. Lindasa se myslím jmenovala ta jedna. Hrůza! Skylieth jí taky neměla ráda. Ufňukánek, co mohl vše.
"Po cestě můžete tedy něco vymyslet. Hrála jsem s ním na schovku, tu už zná. Chtělo by to něco co vůbec nezná. Ani my!" Zasmála jsem se a v hlavě mi proběhla myšlenka. Můžeme se zeptat Smrti, jestli nám nějakou hru třeba neporadí. Hehee. Byla jsem nadšená a strach ze Smrti byl kdesi daleko za mnou. Přesto mi byl v patách.
Pokračovaly jsme a opouštěly les. Měly jsme ho za zády. Před námi se skrývalo další území, které musíme překovat. Voda byla v těchto chladných dnech šíleně ledová. Neměla jsem to ráda a tak jsem se snažila hledat cestičku z kamenů apod. Jenže déšť byl hrozně silný a zvedal koryta řek. "Déšť je šílený. Odporný." Už teď jsme byly mokré na kost. A to než se dostaneme ke Smrti, budeme mít mokré i ty kosti. Vlastně bylo jedno, jestli najdeme kameny, přes které se dostaneme na druhý břeh, nebo se pustíme rovnou do vody.
Podívala jsem se s lítostí na Gee a pak vkročila do vody. To je šíleně ledové, fůj! Šklebila jsem se u toho a hrabala se na druhý břeh. Když jsem vylezla, vyklepala jsem si kožich. Přesto byl ani né do pár vteřin celý znovu mokrý. Obě jsme vypadaly strašně. Deštěm ulízlé, srst děsně zplihlá. S takovou nikdy neuschneme. "Nevím jestli nás Smrt nevyhodí dřív, než tam vůbec vstoupíme. Koukni jak vypadáme." Podotkla jsem a podívala se na oblohu. Nevypadalo to na žádné zlepšení. Obloha byla temná.

// Jedlový pás, kolem Galtavaru

Jak jsem očekávala. Sionn hru na prděnou neznal. Jak ho mohli zapomenout tohle naučit? Jedna z nejdůležitějších her. Na prděnou! Ale to bych asi chtěla po Elise moc. Podle mého Sionn ani nevěděl, co prasátko znamená. Přesto se mu oslovení nějak nezalíbilo. Označil prasátkem mě a pak mě zákeřně kousl do ocásku. Vypískla jsem. "Jááááuuu auuu!" Uskočila jsem stranou a bolestně se zamračila. "Co to do tebe vjelo jehličko." Měl zoubky docela dost ostré a každým dnem sílil, takže i jeho stisk byl silnější.
Pochroumaný ocas jsem si stočila kolem tlapek.
Sionn se mi snažil něco říct. Ale já moc téhle řeči nerozuměla. A tak jsem dělala že všechno chápu. "Cože? To vážně? Nééé." Zavrtěla jsem hlavou, ale vlastně jsem vůbec neměla ani tušení o čem mluvil.
Jen co jsem se zmínila, že chceme odejít na nějaký ten den mimo les, Sionn protestoval. Alespoň něco rozumím.
"Neboj se zlatíčko, za pár dní se vrátíme tady s tetou Gee. A jestli nám to maminka dovolí, chvíli si spolu poté pohrajeme jo? Pozlobíme tetu Gee, je ještě moc mladá a životem nezkažená." Culila jsem se na toho cukrblika.
Následně jsem se podívala na alfy. Jako vždy, varování jsem brala na lehkou váhu. Ale no ták. Trošku jsem sykla, ale pak jsem pěkně odpověděla. "Jdeme tam obě poprvé, tak třeba bude s námi kámoška. Posedíme, pokecáme... že Gee." Otočila jsem se na černou vlčici a usmála se od ucha k uchu. Každý tou Smrtí strašil, jako by snad ty vlky zabíjela.
"Za pár dní se uvidíme. Páčko!" Řekla jsem možná až moc hlasitě. Sionnovi jsem vlepila pusu na čelíčko a do ouška mu tiše zašeptala. "Nezapomeň pozlobit maminku i za mě." Škodolibě jsem se na něj usmála a pak se podívala na Gee. "Pojďme." Vydaly jsme se k hranicím. Cítila jsem se jako bych měla nějaký velice důležitý úkol. Vykračovala jsem si to k hranicím. Bude to hračka! Ale zima už šla cítit ve vzduchu. Jako by už stála na hranicích.

// Řeka M.

// Úkryt

Vykročila jsem konečně ven. Mohla jsem se nadechnout čerstvého vzduchu. Tenhle pocit byl fajn. Až moc stísněná byla pro mě ta jeskyně. A pocitem milionu očí na sobě se mi vůbec nežilo dobře. Tohle bylo lepší. Bylo kam utéct. Zhluboka jsem se nadechla a na vteřinu zavřela oči. A posléze vzduch hlasitě vyfoukla.
Podívala jsem se na Gee, která vycházela hned chviličku po mě. Byla poměrně nadšená. Kývla jsem. "Popravdě, sama bych tam taky asi nešla." Zašeptala jsem k ní a usmála se. Mohla na mě vidět, že jsem mnohem více uvolněná, než co jsme byly v jeskyni. Tady jsem se cítila více v bezpečí.
"Tohle popravdě nechápu. Jak někdo může být dobrovolně sám? Vždyť samota je šíleně zdrcující." Hlesla jsem a vydala se nějakým směrem do lesa. Vlastně jsem ještě nevěděla kam jdu, ale nějak podvědomě jsem šla. Rovně, za svým vlastním čumákem.
Na chvíli jsem se zarazila. Tohle jsem nevěděla. Koukla jsem na ní a chvíli přemýšlela. "Vlastně nevím. Jestli ano, dotyčný nám to už neřekne." Koukla jsem na ní znovu trošku vystrašená.
Chtěla jsem najít alfy, abychom jim mohly říct, že chceme mimo les. Teda pokud to nebude vadit. A jestli pustí nás obě. Netrvalo to tak dlouho, co jsem chytla jejich pach. A pak už bylo jednoduché je najít. Na okamžik jsem se zastavila. Ujistila jsem se pohledem, že do toho jde Gee se mnou.
"Nazdárek alfáci." Hlesla jsem k oboum a podívala se na malého prcka. "Jééé ahoj Sionne." Sklonila jsem se k němu a povalila ho a začala mu tlamou prdět do bříška. "Hůů, co to bylo. Ty jsi prasátko." Ohrnula jsem čumák, jako bych cítila smrad. A znovu mi prděla do bříška. Po chvíli jsem toho nechala a pustila ho ze svých spárů. "Em, ahoj." Pozdravila jsem stojícího vlka, kterého jsem si při příchodu nevšimla. "Alfa bando, chtěly bychom s Gee na nějakou dobu opustit les. Rozhodly jsme se, že se vypravíme ke Smrti!" Slovo Smrt jsem zaječela a podívala se na svou společnici.

Podívala jsem se na Gee. Ona nevěděla a nechápala o co jde. To jsem jí nemohla mít za zlé. Jen se těžko vysvětlovala pravda pravdoucí. Kdo by chtěl dobrovolně umřít. Nikdo, vždyť ani pomalu nechápeme co to vlastně znamená. Nikdo neví, co se děje s vlkem pak. Zůstane jen jeho schránka. Bez hnutí a bez myšlenek s tupým výrazem.
Zavrtěla jsem hlavou. "Jemu je to jedno. Starý či mladý, bere vše." Možná že ten krkavec byl vlastně... Smrt! Smrt, která si chodila pro vlky bez výjimky a já jí viděla. Viděla jsem jí a ona mě pronásleduje. Možná chce, abych už za ní zašla. Možná mě tím volá k sobě. Fňukla jsem, když jsem domluvila a podívala se na svou společnici. Kývla jsem hlavou. Mě ho bylo také líto. Byl hrozně mladý. Možná o nějaký ten měsíc starší než já. Ale o víc určitě ne. A stejně si pro něho přišel. Zloun černý, odporný pidižvický.
"Ach to je škoda. Já taky slyšela o obou dvou. U Života jsem byla, ale u Smrti ne. Dost se bojím, ale je to výzva! Nechtěla bys tam jít se mnou?" Zeptala jsem se. Už jsem nás viděla, jak tam obě jdeme a klepeme se strachy. Ale nutit jsem jí nemohla. Protáhla jsem se. Tenhle prostor jeskyně ve mě pořád nebudil dobrý dojem. Pořád jsem měla dojem, že cítím na sobě něčí oči. "Nemohly bychom jít ven? Nějak se tu necítím." Zeptala jsem se Gee. Pomalu se postavila a tiše kráčela k východu. Přitom jsem kontrolovala každou skulinečku. Sem tam jsem sebou škubla, jelikož jsem se něčeho lekla. Buď to byl kámen, nebo lesklá skulina co mi připomínala oko.
"O Smrti se povídá ledasco. Nevím jestli všemu věřit. Myslíš, že může být někdo vážně tak hrozně zlý, zákeřný a odpudivý? Vždyť se jí tam musí špatně žít." Šeptala jsem ke své společnici.

// Asgaar