Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Tatínek je moc unavený, musí si odpočinout." Mrkla jsem na malého drobka, když se mě ptal, proč s námi vlastně jeho tatínek nejde. Ono vychovávat vlče nebyla žádná sranda. Navíc po tom jeho výpadku paměti... opakovaném a neustálém se nedivím, že je jednoduše unavený.
"To si piš že to bude dobrodrůžo. A jestli ne, tak si ho z toho uděláme jo?" Vesele jsem poskočila. Ale to už jsme byli u Elisy. Ta se šla přivítat se svým synkem. Já jsem natěšeně vrtěla ocasem. Byla zde díra. Wau, díra, no páni. Kdo by to čekal, že ty divné zvuky půjdou z téhle díry. Prohlížela jsem si jí, zatím co to syčení tak nějak ustalo. Lépe řečeno, začala jsem mu rozumět a né jen já. "Kořist?!" Byla jsem hladová a jediné co v lese bylo, byl zmrzlý jelen, nebo co to vlastně bylo pod tím sněhem. Jenže Elisa byla skeptická. Mávla jsem tlapkou. Moc se bojíš. To se musí prozkoumat. Mluvil ze mě hlavně hlad. "Já tam jdu! Já tam půjdu!" Vyjekla jsem a už jsem chtěla utíkat. Nakonec jsem se nerozběhla hned, ale chvíli jsem počkala. Začala jsem uvažovat. Kořist... to je něco pro lovce. Já jsem lovec. Ale co udělám s kořistí, když bude příliš velká? Sama jí do lesa neodtáhnu. Budu potřebovat pomoc. Co když to bude jelen, muflon nebo něco podobně velkého a statného. Kapaly mi sliny na zem. Byla jsem zasněná nad tou dobrotkou.
"Budu potřebovat pomoc. Někdo, kdo mi pomůže odtáhnout flákotu masa do lesa, pokud bude větší, než zvládnu." Jenže Elisa se rozhodla zůstat v lese se Sionnem. A nikdo jiný k nám v podstatě nedorazil. Počkám. Počkám, jestli někdo nepřijde. A jestli ne půjdu klidně sama. Budeme mít žrádlo! Jo, baštaaaa! Byla jsem hrozně natěšená. "Musím někoho splašit!" Olízla jsem si čumák a čekala, jestli se někdo neobjeví mezi stromy.

"Jo, slyšeli jste? Řiďte se pokyny mými." Zopakovala jsem panovačně a ohrnula čumáček. Jsem tu šéfka. Zástupce našeho nejvyššího. Jsem někdo. Tohle bylo něco pro mě. Ale to už mě vybízel nedočkavý Sionn, abychom šli prozkoumat onen divný zvuk. Podívala jsem se na něj.
"Tak pojď jdeme! A co vy jdete s námi?" Vybídla jsem ostatní, ale vypadali, jako by je právě zamrazil ten nejstudenější led co kdy byl. Šťouchla jsem malého, aby si pospíšil. "Kdo tam bude první? Mám takové tušení, že to budu já!" Hravě jsem zavrtěla ocasem a následně se dala do takového polo běhu. Spíše mini běhu. Vypadala jsem jako zpomalená a to jen proto, aby mě mohl dohnat a co víc předběhnout.
Nechala jsem Sionna, aby se dostal dopředu. Zpomalila jsem. Byla tady také Elisa. "Hele máš tu mámu." Řekla jsem malému a pomalým krokem se přidala k Elisi. "Ahoj, taky tě zaujal onen zvuk? Nějak nemohu rozpoznat odkud to jde a co přesně to je. A tak jsme vyrazili na průzkumné dobrodružství s tvým synem." Pousmála jsem se a švihla ocasem ze strany na stranu. Bylo pro mě těžké nevědět něco. Vždy jsem potřebovala mít ve věcech řád.

// Krátce pardon... a hlásím se

Castor se mi snažil být nápomocný. Pročechral mi srst vzduchem. A v ten moment jsem ty breberky uviděla i já. Za hlasitého pískotu jsem si lehla do sněhu a začala svůj kožich vytírat do sněhu. Musela jsem se toho zbavit. I kdybych měla skočit do ledové vody. Co dělali ostatní mi bylo jedno. Prioritní pro mě byly brebky!
Tak jsem sebou šila, až jsem na něco narazila. Vyskočila jsem na tlapky a pode mnou byl Sionn. "Ale ty jeden malý uličníku, kde jsi byl?" Zasmála jsem se. Nejspíše jsem ho zahrabala já, když jsem hledala ocas. "Vždyť je tady!" Houkla jsem na zbytek vlků, kteří se zaobírali hledáním Sionna a pak také muflonem. Protočila jsem oči, vybídla malého a dorazili jsme k Muflonovi. "Dokud je zmrzlý, bude držet svou čerstvost. Až ho budeme chtít sežrat, postačí vlk s magií ohně. Pěkně si ho opečeme." Amatéři. Aby jim vlčice všechno vysvětlovala. Ach jo.
A další novinka. Nějak moc rychle se děj našich životů překlenoval. Sem a tam a tam a sem. Pořád se něco dělo. Sotva jsem stihli a spíše nestihli dořešit jednu věc, přišel někdo s něčím novým.
Zaposlouchala jsem se, cože to máme slyšet. "Počkat co to je?" Všichni byli zticha a přesto se k nám neslo zvláštní šumění. "Pojďme to očíhnout!" Bylo to opravdu hodně zvláštní. Takové až nepříjemné pro mé ouško. Přesto mě zajímalo, cože se to děje. Bylo zapotřebí to zjistit.

Připadala jsem si, jako mezi vlky, kteří trpí různými poruchami. Jeden povídal o rozpadajících mracích, druhý si nepamatoval nic a třetí vše zlehčoval. Ale Castorova slova, mě kupodivu tak nějak uklidnila. Hodila jsem se spíše do pohody, než nepohody. Jen jsem na něho koukla a začala se smiřovat s tím, že nemám ocas. A co víc, Rorrey a Arcanus mi pro změnu další dva ocasy našli.
Pootočila jsem hlavu k Rorreymu. "Co to pořád máš s těmi mraky." Povzdechla jsem si poměrně vyčerpaně a koukla na něho. Fakt mamlasové. Kam jsem se to jen dostala. Rozpadající se mraky? To se tady všichni přítomní museli pořádně bacit do kebule. Jo a abych nezapomněla, měli bychom vyřešit problém s "breberkami". Arcanus, tak jako u hledání ocasu dělá, že mě vůbec neslyšel. Nebo lépe, dělá, že to zapomenul.
A místo toho zjistil, že ztratil Sionna. Protočila jsem oči. Tohle je vážně pecka. "Můj ocas jsme měli taky hledat. Pomůžu ti, jako ty mě." Ušklíbla jsem se na alfu. Jasně že bych nenechala Siona jen tak, na pospas osudu. Hned jsem házela očka kolem sebe. Nakonec mě to donutilo zvednout zadek. "No já jenom aby nebyl zahrabaný... v jedné z těchto mnoha kup sněhu." Podotkla jsem a podívala se na to, co jsem zde před chvíli pracně vytvořila. Začala jsem jednu po druhé obcházet a očichávat. Jestli jsem ho zaházela sněhovou pokrývkou, nejspíše by volání neslyšel. Otec roku, zapomene na své vlče. Podívala jsem se na alfu přes rameno a pokračovala dál. Zajímalo by mě, jestli se o mě stejně staral můj otec. A vlastně bych byla překvapená, kdyby odpověď zněla jinak, než ano. Proč jsou vlci tak primitivní. Proč jsou vlčice oproti ním tak napřed. Jako by byl mezi nimi skok několika desítek let vývoje. Můj pohled teď spočinul na Rorreym. Je to jako nedokončený vlk. Možná, že při jejich vzniku došlo k nějakému poškození, které se opakuje a opakuje u toho samého pohlaví. A nakonec jsem pohled přesunula na Castora. Mohl by mi zkontrolovat ten kožich. "Hele a co budeme dělat s tím mým nakaženým kožíškem?" Propadala jsem poněkud panice. Ale to až teď, co jsem si na to vzpomenula. Neměla jsem ráda pocit, že mi něco v kožíšku žije.

"Padající mraky?" Podívala jsem se na vlka a přitom se u toho zarazila. Tady jsou všichni blázni. Všichni jsou divní! Přimhouřila jsem oči a pozorovala je. Začala jsem je podezřívat, že je ovládá nějaká vyšší moc. Třeba někdo jako Smrt!
Jen jsem mávla tlapkou na to, že Arcanus tvrdil, že jeho paměť je v pořádku. A za vteřinu se mě zeptáš, cože to tady děláme že. Povzdechla jsem si a opětovně nevnímala vlky. Prostě jsem se věnovala hledání ocasu.
Jenže, jsem uslyšela Castorovu poznámku. Cože?! Okamžitě jsem přestala v hledání a šla k němu. Vypadala jsem fááákt nakrkle. "Vy jste se na mě domluvili že jo. Víte, že ztratit ocas je prostě pech. A abych se cítila lépe... snažíte se mi nakukat, že ten ocas tu je, ale on tu není!" Řekla jsem dost ostře, přitom jsem z toho v podstatě téměř brečela. Byla jsem zoufalá. Frustrovaná. Vůbec mě nebrali vážně! A co víc, Castor mě osočil, že mám špínu v kožichu. "Cože?! Já! Já co si kožíšek pořád myju! Jak se opovažuješ mě osočovat, že jsem chytla nějaké... Moment!" Začala jsem stresovat ještě více. Otáčela jsem se za svým zadkem, ale na záda si vůbec neviděla.
Následně jsem se zastavila. "Moment.." Řekla jsem mnohem klidněji. Šlo vidět, že nad něčím velice přemýšlím. "Ten cizinec.. Arcanusi ten cizinec! Černo bílý! Chytla jsem od něho nějaké breberky nebo co. A snědlo mi to ocas." Slzy v očích. Opravdu a doslova. Neměla jsem sílu. Neměla jsem sílu vůbec ještě něco říkat. Věděla jsem, že je divný. Věděla jsem, že tam něco nesedí. Poslal na mě nějaké své breberky. Smrděl jako tchoř a ještě jsem od něho chytla breberky! Posadila jsem se a tiše zírala před sebe. V tento moment jsem nevnímala vůbec co se kolem mě děje. Jak se toho zbavím...? Neměli bychom ho najít a zmlátit ho za to? Věděla jsem, že cizáci jsou čuńata a nemyjou se, ale že až takhle... fůj! Kdo ví, co to je za hnus na mě! A ještě k tomu má mezi námi příbuznou! Bleee! Vyplázla jsem jazyk ve znamená zhnusení. A v tom to přišlo. Šílená bolest. Vyskočila jsem na tlapky a začala pištět. "ÁÁÁuu! Ty blázne, co to s tebou je!" Osočila jsem se na vlčka. Cítila jsem, že se mi zakousl do ocasu, jenže... Proč já ten ocas nevidím? Jak to že oni ho vidí? Jak to, že ho teď cítím? Překvapeně jsem otočila hlavu k Arcanusovi, který právě volal, že našel můj ocas.
Můj pohled se stočil na Rorreyho. Přimhouřila jsem oči. "Co to tady na mě hrajete." Pohledem jsem probodla i Castora. I když, ten mě jen obviňoval z toho, že jsem čuně. Ale i tak! Zpražila jsem ho pro jistotu pohledem. Ono naštvat vlčici, bylo horší, než naštvat Smrt.

Zaraženě jsem se dívala na Arcanuse. Tady není něco v pořádku. Co to sním je? Možná bych ho měla odvést k Elise. Třeba by věděla co s ním. Jenže ve chvíli, kdy opakoval moje slova jsem se na to prostě vážně vykašlala. Ať si povídá co chce. Já šla hledat ocas. Což on zjevně můj problém nechtěl řešit. Následně jsem mlčela a Arcanus také. Tiše dělal to co já. Nebo se tak alespoň tvářil. Hledali jsme můj ocásek. Jenže, nikde nic. Když už jsem myslela, že ho vidím, byl to ocas jiného vlka. Safra... Zvedla jsem hlavu, jelikož si Arcanus prohlížel můj kožich. "Co mám s kožichem?" Zeptala jsem se a snažila se ohlédnout na záda, jenže to nějak nešlo. Neviděla jsem si tam.
Jenže aniž by mi alfa odpověděla, zase přepnul a vítal se s vlky. Protočila jsem oči. Tohle vážně není snadné. Přistoupila jsem k ním blíže. Byla jsem podrážděná. Svůj ocas jsem pořád nemohla najít. A nikdo mi očividně nechtěl pomoct. Podívala jsem se na zmateného vlčka. Nechápal, proč jej náš alfák podruhé pozdravil. "Ztratila jsem ocas... nikdo mi nechce pomoct ho najít. A Arcanus... tomu se asi něco stalo s hlavou. Pořád se mě ptá co to děláme, kam jdeme. Zapomíná. Všechno je to na draka." Řekla jsem naštvaně a zároveň smutně. Hned na to jsem začala rozhřebávat sníh kolem vlků. Musí tady někde být. Není možné, aby tady nebyl. Co když ho někdo vzal a teď má místo jednoho ocasu, rovnou dva? Podezřívavě jsem si prohlédla všechny vlky, kteří zde tady stáli. Tedy nejvíce jsem svůj pohled věnovala jejich zadním partiím. Hm, ani jeden z nich ho nemá. Tak musím hledat dál. Chodila jsem kolem hloučku vlků a vyhrabávala sníh z jedné strany na druhou. Kupka sem a kupka tam. Lítalo to tady vzduchem. Byla jsem v tomto ohledu neodbytná.

Konečně jsme se dali do pohybu. Arcanus byl na facku. Vůbec nespolupracoval. Tvářil se, že to všechno tady vidí snad poprvé. Protočila jsem oči. Můj problém byl vážný a mu vůbec nedával žádnou váhu. Trošku mě to štvalo, a né že né. Vlk bez ocasu, kdo to kdy viděl.
Začala jsem čenichat po zemi, sem tam rozhrabovat sněhové muldy. Otočila jsem se na alfu, která něco vyřkla, ale když jsem na něj koukala, nic neříkal. Nejspíše si jenom něco broukal. Byl dost divný. Změřila jsem si ho pohledem. Konečně se postavil a poměrně stuhlým krokem se vydal za mnou. S tímhle tempem ten ocas nenajdeme. Povzdechla jsem si. Bylo mi smutno. Tak silnou zimu, jsem vážně nečekala.
Uslyšela jsem alfu konstatovat, že mi pomůže. Ale moc se do toho neměl. "Pro mě je to životně důležité. Viděl jsi už snad někdy vlka bez ocasu? A i kdyby.. takový vlk je vyvrhel!" Smutně jsem potáhla nudli v nose, která se tlačila ven. A dál hledala. Hřebala sníh, čumák bořila do sněhu, ale po ocasu ani památky. Zabrala jsem se do toho natolik, že jsem přestala vnímat Arcanuse. Našla jsem nějakou starou kost. Páni kost! Začala jsem jí vykopávat. Nebo to je můj ocas? Ne byla to kost. Od nějaké zvěře, kterou jsme z posledního lovu dotáhli. Kost jsem nechala na pokoji a pokračovala o několik kroků dál. A vše znovu zpřeházela. Sníh nezůstal na sněhu. Byla jsem jako hyperaktivní hraboš. Turbohaboš. Zvedla jsem hlavu, když jsem uslyšela Arcanusovu otázku. On si ze mě už dělá srandu. Musí si dělat srandu. Tohle podle mě není možné. Jak to, že zase zapomněl, co tady děláme? Podívala jsem se na něho v podstatě už bezmocně. "Jestli je to vtip, tak už to vůbec není vtipné." Naštvaně jsem se ohradila na alfu a šla k němu blíže. Protože se tvářil, že to tu snad ani nepoznává. Tyhle vtípky nemám ráda. Vtípky na odlehčení situace. Abych se tomu zasmála. Ale tohle není už ani trošku vtipné!
Posadila jsem se před něj. "Jak to, že si nepamatuješ to co jsem ti před chvíli řekla... Nebo to co jsi před chvíli dělal. Co se stalo?" Zeptala jsem se. Možná měl prostě jen problém s tím, že chtěl na sebe upoutat pozornost. Jakože si třeba nepřipadal dost respektován, když se teď musel hledat můj ocas. Jenže, kdyby ztratil on ocas, určitě bych mu pomohla ho najít. Jenže jsem ten ocas, bohužel ztratila já. Fakt mě to štve. Není to taková legrace jak se zdá. Pro něho možná jo. Ale pro mě né.
"Hele kdybys ztratil ocas ty, hledám ho s tebou. Ale podle mě se ti prostě nechce. Stačí říct. Já si ho najdu sama. Než aby ses vymlouval, že jsi zapomenul, co to tady děláme." Vysvětlila jsem slušně alfě. A koukala kolem sebe, jestli nezahlédnu barevný ocásek.

Vlčí Bože, co mám dělat? Jak to, že jsem necítila, že mi ten ocas upadl? Nejspíše proto, že jsem tam zmrzlá, že prostě spadl a já samou zimou nic necítila. Nevěděla jsem co dělat. Vůbec mě to nebolelo. Ale bylo to určitě tou zimou. Otupovala mé smysly a já necítila opravdovou bolest. Jenže kde hledat upadlý ocas v celém lese? A ještě k tomu ve sněhu? Kdykoliv na něj mohl spadnout sníh a zasypat jej. Nevěděla jsem co dělat. Jít po čichu? Hloupost. Sama sebe necítím. Leda se dívat všude kolem sebe.
Jenže jednu věc jsem nedomyslela. Když najdu upadlý ocas... Jak jej přichytím zpátky?! Zděšeně jsem se zastavila na místě a civěla kamsi před sebe. A do toho mě Arcanus přesvědčoval, že ocas mám. "Co to povídáš! Podívej se pořádně. Žádný ocas nemám." A u toho jsem si potáhla nudli v čumáku. Slzička mi ukápla na zem. "Musíme ho najít... Prosím." Smutnými očky jsem se podívala na svou alfu. Jak může tvrdit, že mám ocas,když ho nemám? Je vůbec normální? A ve chvíli, kdy se mě zeptal jaký ocas, jsem se na něho podezřívavě podívala. Něco se mu stalo. Udeřil se nejspíše do hlavy. Zapomíná! "Arcanusi, přeci můj ocas. Někde mi upadl, někdo mi ho vzal, pojďme ho už hledat prosím." Začala jsem opětovně žadonit. Potřebovala jsem svůj ocas najít. Mít ten pocit, že ho mám zase u sebe. Jak jej dostanu na zadek nevím, jediné co mě napadalo bylo to, že bych si na zadek napatlala bahno, do něj zapíchla ocas a nechala zaschnout. "Tak pomůžeš mi?" Žalostně jsem se na alfu podívala. Ale snaha byla asi marná. Buď dělal, že si nepamatuje, nebo to dělal schválně, aby se mnou nemusel jít hledat můj ocas.

Chudák Sionn. Je mi ho vážně líto. Neměli bychom ho vzít třeba na záda a odnést? V té hromadě sněhu nejde pomalu vidět. Akorát vidím, že se přede mnou něco hýbe. Kdyby zastavil, úplně by mi s tím splynul. Fuha. Co to... CO to má Arcanus na tom zadku? Žmourala jsem okem po alfě, ale do oka mi spadla vločka. Au! Nějak moc řeže. Zamrkala jsem, ale vidění jsem měla teď rozmlžené.
Alfa konstatovala, že zvuky budou nejspíše od meluzíny. Melu co? Co to je? Nestvůra? Zní to hrozně, ale alfák je dost v klidu. Podle mě, bychom to měli prozkoumat. Po chvíli se Arcanus zastavil. Sionn, který se sotva vlekl, narazil do jeho pozadí. A já, abych nezašlápla Sionna, jsem špatně přešlápla a rovněž se zabořila do Arcanusova pozadí. Zvedla jsem se ze země a s jasnou otázkou ve tváři co blbe, se na něj podívala.
Jenže Arcanus přišel s otázkou, kam to vlastně jdeme. Podívala jsem se na něho otráveně. "To jsi stihl zapomenout za tu chviličku kam jdeme? Co to s tebou je, kam bychom asi šli, když vedeme malého do úkrytu." Ofrňovala jsem se. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zrovna když jsem se dívala přes svou záď... jsem... Kde mám ocas!? "Počkat, já nemám ocas! Mě někdo ukradl ocas! Neeee! Mě umrzl ocas! Někde tady musí být!" Začala jsem trojčit a poskakovat okolo. "Nevidíte ho někdo? Musíme se vrátit, upadl mi někde cestou ocas! Já nechci být vlk bez ocasu!" Skoro jsem brečela. Tahle zima byla teda více než krutá. Šílenství se mě začínalo zmocňovat!

Ve chvíli, kdy jsem čekala, že mě vítr stáhne dozadu a já budu nucena si sednou na zadek, jsem uslyšela naší alfu. V ten moment jsem povolila své svaly a cekla si na prdel. Otočila jsem hlavu se sklopenými oušky. Foukalo celkem slušně a mě to bylo nepříjemné. Sionn byl hned vedle mě, takže se zastavil také.
S příchodem alfy vítr v podstatě ustál. "Dobrý nápad! Zrovna jsem chtěla Sionna někam schovat. Tohle není zima pro vlčata." Zavrtěla jsem zběsile hlavou. Bylo to nepříjemné pro mě. Jak se musel cítit asi ten prcek.
krok jsem stočila směrem k Arcanusovi, aby nás vedl. On však poslouchal nějaké zvuky. Když se nás zeptal, jestli jsme něco neslyšeli zavrtěla jsem automaticky hlavou ve znamení ne. Vydala jsem se za ním.
Byla jsem mu v patách a najednou, najednou jsem to slyšela. "Co je to za zvuk?" Zvědavě jsem zvedla hlavu a dívala se kolem sebe. Ale právě v ten moment, to zase všechno utichlo.

Hlásím Lucyyyy!

Vrtěla jsem hlavou. Sionn si mé vysvětlení pojal po svém. Myslel si, že nemám ráda Meinereho. Byla pravda, že mi vadili vlci, co o sebe nedbají. Prostě smradlaví chodí celé roky a jejich kožich už nejspíše nikdy neuvidí vodu. "Ale tak to není. Já toho vlka neznám. Jen můj citlivý čumáček je háklivý na vlky, kteří se roky nemyjí." Vysvětlovala jsem malému.
Všimla jsem si, že napadlo poměrně dost sněhu. Vypadalo to zvláštně. A co víc, nejenom že stále padal sníh, ale ono taky dost mrzlo. Akorát, že tenhle mráz už byl poměrně hodně vlezlý. Mé tělo okamžitě prostoupil chlap a tuhly mi kosti. A Gee spí někde na okraji lesa. Ta se už nepostaví. A nebo jí ani nenajdeme jak jí sníh zasněží.
Vlastně jsem Sionnovi moc nerozuměla. Kdo že je jeho sestra? Ale nevyptávala jsem se. Přikývla jsem. Kdo ví, co všechno si ta jeho hlavička maličká vymýšlela. "Zlatíčko, jestli bude ten černo bílý vlk naše rodina musí rozhodnout tvá maminka a tatínek víš? To oni si vybírají, kdo bude patřit do smečky." Pousmála jsem se na něho.
Ale v duchu jsem měla obavy o Gee. A co víc, mě už vážně byla dost zima. Dělal se mi u čumáku rampouch z vodnaté nudle, která mi tepla ven z čumáku a tam hned zamrzla. Právě teď zmrzlá nudle měla dobré dva centimetry.
Nebyli jsme ani v polovině cesty k Gee. Podívala jsem se na Sionna. "Není ti zima?" Zeptala jsem se toho malého, krásného stvoření. Zatím co já klepala kosu, on ještě vypadal v pořádku. Možná to bylo tím, že jako vlče měl ještě trošku toho vlčecého podkožního tuku. Byl v období, kdy ho měl tento tuk co neviděl opustit a bude z něho rychle rostoucí jedinec, který bude skoro až na kost vyhublý, jelikož vše půjde do růstu.
Zastavila jsem se. Silný vítr mi do obličeje foukal sněhové vločky.

Koukala jsem přes rameno Elisy. Jak jsem mohla přehlédnout Arcanuse a Yetera? Zamávala jsem ocáskem, ale vidět ho nemohli, když jsem byla ve stínu šedé vlčice. Zubila jsem se na ně, když se na mě oba dva podívali. Poskočila jsem, aby mě viděli a v rychlosti zamávala. Oba dva jsem ráda viděla. Jenže oba dva vypadali, že nemají na nás náladu.
Od Arcanuse nám bylo oznámeno, že zde Meinere zůstane. Ohrnula jsem čenich. To snad nemyslí vážně! Pohoršeně jsem se na smraďocha podívala. Sionn se pustil do obrany toho podivína. Protočila jsem na něho oči, ve znamení, že vůbec neví, o čem mluví.
"Klidně si tu zůstaň, když ti to alfy dovolí. Budeš nám holt otravovat život až na druhé straně hranic. Příště, když jdeš dokonce za sestrou, se alespoň vykoupej. Předpokládám, že v létě tvůj kožich vodu vůbec neviděl." Pomalu jsem u těchto slov kráčela k němu. Hlavu jsem měla povýšenecky zvedlou a má tvář měla pokroucený výraz z toho všeho.
Šťouchla jsem malého Sionna, abych ho vybídla do kroku. Elisa mi dovolila jej pohlídat. Asi to tady potřebovala nějak rychle vyřešit, ukončit. A nechtěla, aby malý viděl, jak drsná dokáže být. "Jo alfo! Dej mu, co proto!" Hrdě jsem se na svou alfu podívala. Věděla jsem, že Elisa ho srovná. Byla na všechny odměřená, a tak jsem doufala, že tohohle smraďocha vyřeší hned. Pokud neomdlí.
Znovu jsem pošťouchla Sionna čumákem. "Sionne, takhle zavání vlci, kteří kašlou na hygienu. Jak vidíš, né všem je to příjemné. Ty se hezky o svůj kožíšek starej, přesně tak, jak tě naučila maminka. A teď pojď rychle semnou. S tetou Gee, jsme si pro tebe vymyslely zábavu." Zaujala jsem pozici hry. Zadek čnil do výšin a můj ocásek lítal ze strany na stranu.
"Dám na něj pozor." Mrkla jsem na Elisu s úsměvem od ucha k uchu. Hopkala jsem radostí. Konečně ho mám zase na starost já. Rostl dost rychle. Přišel mi snad minimálně o polovinu větší. I hlavičce už ledacos měl. Pohledem jsem vyhledala Arcanuse a Yetera. "Zatím!" Zavolala jsem na ně a chvíli na ně zírala. Yeter se tvářil divně. Fakt divně. Přišel mi skleslý, odměřený a divný. "Yetere! Kdybys chtěl, přidej se k nám." Až to dořešíš s alfou. Hulákala jsem na něho. Jop, další neomalené gesto. Otočila jsem se ale ke zbytku zády a pomalu kráčela vyhledat Gee. Doufala jsem, že Sionn se bez řečí připojí.

Možná že ode mě Elisa čekala nějaký plíživý manévr. Místo toho jsem dupala jako slon. Na to jak malou váhu jsem měla, mé kroky byly často velmi slyšet. Našlapovala jsem tiše pouze u lovu. Jinak jsem se na to nesoustředila. Klacíky mi křupaly pod tlapkami. Takže cizinec mohl slyšet naše kroky už z velké dálky.
Koukala jsem si pod tlapky, takže jsem nezaznamenala, že se Elisa zastavila a jemně jí drcla do zadku. Omluvně jsem se na ní zazubila. Tohle jsem jaksi nechtěla. Ale taky jsem nechtěla uklouznout na čerstvém sněhu. Pozorovala jsem alfu. Svou tlapu položila na kámen. Hm? Nic se ale nestalo. Kámen nezměnil barvu, nelítal nám nad hlavou. Nic zvláštního, jak jsem očekávala. Když se dala Elisa znovu do pohybu, rozpohybovala jsem i své tělo.
"Dobře. Až se Gee vzbudí, zkusíme hry upravit tak, abychom se mohli zabavit v lese." Byla jsem hrozně ráda, že nám malého svěří a že ho zase uvidím. Milovala jsem vlčata a jeho obzvláště. Jako matka bych to nejspíše nezvládla, ale příležitostně vidět vlčata a hrát si s nimi byl pro mě relax.
Tentokrát jsem si dala pozor, abych znovu do alfy nenarazila. Zastavila se a já přesně v tom samém okamžiku také. Jsme tu? Pozdravila kohosi. Já ho ale ještě neviděla. Teprve až když Elisa udělala několik kroků k němu, jsem ho spatřila.
"Jů!" Bylo mé první slovo, které ze mě vypadlo. Vlk byl rozdělen na dvě poloviny. Černou a bílou. Udělala jsem kolem něj kolečko. "Ty jsi divný." Oznámila jsem mu, když jsem se mu dívala přímo do očí. "Víš o tom, že tvůj smrdutý pach zamořuje náš les? Nedá se tu dýchat." Ohrnula jsem čumák. Když jsem byla přímo před ním, jeho pach byl ještě silnější a odpudivější. Možná to dělalo to rozpolcení těla. Vypadal prostě zvláštně. Kdo ví, kdy naposledy se koupal. Následovně jsem se přiřadila k boku své alfy. Nedošlo mi, že to ona má vést rozhovor s cizákem. Zaparkovala jsem se k jejímu boku a pohled přesunula na šedý kožich.
Sionn? Zaznamenala jsem pach malého tvora. Zaradovala jsem se a začala se usmívat. Zrovna teď jsem byla v zákrytu Elisy, takže jsem na něj neviděla.

Tvářila jsem se, že vůbec nic špatného se nám nestalo a ani stát nemohlo. Nemohlo, jasně. Na okamžik jsem sklopila hlavu. Doufala jsem, že Gee po spánku bude opětovně fungovat jako předtím. Sama říkala, že se jí to zranění projeví při velké námaze. "Jsme v pořádku... Byla to pohoda." Odkašlala jsem si a pohled přesunula kamsi na své tlapky. Na které jsem chvíli zírala a pak zvedla pohled.
Elisa se rozhodla jít na průzkum. Pokývala jsem hlavou, že rozumím. Tak asi za mnou přišla pozjišťovat o koho se jedná. Ale následně mi nabídla, abych šla s ní. Chviličku jsem na ní zírala, ale pak jsem nadšeně vyskočila. "Tak jo! Jdeme! Jsem ti v patách!" Vyjíkla jsem nadšeně. Teď jsem stejně neměla co na práci. Myši byly kdesi hluboko země, nebo se snad odstěhovaly někam jinam. A než na ně čekat do jara, raději půjdu na výzvědy. Ani si nepamatuji kdy naposledy jsem byla vyzvídat u hranic. Proč přišli, jaké mají úmysly a tak. Nějak to šlo mimo mě. Starali se tady o to jiné vlci. Já byla lovec a právě jsem se snažila ulovit myš. A nevyšlo to. Ono myší jednohubky by stejně asi nikdo nechtěl. Divně to smrdí. A chuť není taky zrovna nic moc. Ale když nebylo zbytí...
"Co vůbec dělá Sionn? S Gee jsme si pro něho připravily super ultra zábavné hry." Sdělila jsem alfě, jaké jsou naše úmysly s jejím vlčetem, pokud by nám ho s dovolením půjčila. Někdy. Jednou třeba, až si bude chtít odpočinout. Rostou tak rychle. Kdo ví jak velký je teď. Přemýšlela jsem a kryla své alfě záda.