Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// V. Galtavar

S jakýmsi takýmsi remcáním jsem se brodila sněhem. Proč jsem vlastně šla ze smečkového lesa? Jo už vím. Ušklíbla jsem se. Protože cizák. Potáhla jsem nudli, která mi stékala po čumáčku dolů. Než aby mi přimrzla na čumáčku, raději jsem jí zavolala zpět do svých útrob.
Došla jsem až k řece. Opět zamrzlá řeka. Chvíli jsem se po ní procházela. Hledala jsem přimrzlou rybu, kterou by bylo třebas jednodušší od tama vytáhnout. Ale nic jsem nenašla. Tedy... téměř nic. Uviděla jsem u stromu velkou chundelatou hroudu. Medvěd! To zbarvení by přesně na něho značilo. Už už, jsem chtěla brát tlapky na ramena. Ale pak jsem se začala více věnovat onomu stvoření. Bylo to malé. Buď to byl malý medvěd, ale to byl vlk. Určitě vlk. Co by tady medvěd dělal? A zvláště teď? Ujistila jsem sama sebe.
Proč leží jako placka takhle na otevřeném prostranství? Zamračila jsem se a dala se do pohybu. Rázným krokem jsem si to přicestovala k vlkovi, co spíše vypadal z dáli jako mrtvolka. A možná že tady byl. Ale už pár metrů před ním, jsem viděla, že se hýbe.
"Proč tady ležíš na otevřeném prostranství?!" Jako první věc, seřvala jsem ho. Když už si chtěl odpočinout, měl si někam zalézt. Proč se vlk rozplácne na zem v tu nejvíce krutou zimu? Zima je dlouhá jako snad nikdy. Je krutá jako snad nikdy a ty si tady jako velký frája lehneš! A až tady zůstane jen mrtvola, šakali jí roztrhají a nebo se na ní budou muset dívat ostatní vlci. Fakt hnus. "Jsi vůbec v pořádku?" Zeptala jsem se už umírněněji a spíše starostlivě. Vůbec mi vlastně nedošlo, že mohl být zraněný a třeba se schoval za strom z posledních sil. Začala jsem ho ohlížet, jestli někde nenajdu nějaké známky po zranění. Odkud sem chodí takoví divní vlci. Ohrnula jsem nad ním čumák. Má štěstí, že zima už bude nejspíše končit. S takovou by dlouho nepřežil. Ti vlci už nejsou to co bývali. Vzpomenula jsem si na období, kdy jsem byla vlče. A kdy jsem vzhlížela ke spoustě vlků a chtěla být v dospělosti jako oni.

// Agaar přes řeku Mahtaë sever

Hranice jsem opustila a za mým zadkem se jen prášilo. Sněhem samo sebou. Hned za hranicemi jsem zvolnila krok. Ulevilo se mi, ale ještě to pořád nebylo ono. Nechápu jak si mohou dovolit mít cizáka v úkrytu. Tohle jsem potřebovala vyventilovat ze sebe. Ještě jednou jsem se otočila na Asgaarský les. A pak už kráčela sněhem dál.
Cítila jsem, že vzduch je zde o dost chladnější, než byl v lese. Otevřené pláně byly vždy rizikové. Řeka však byla zamrzlá a tak jsem si nemohla chytit ani rybku. A tak jsem dál kráčela po zmrzlé řece. Občasně to pode mnou zapraskalo. Ale nebála jsem se, že bych se propadla. Zima byla dlouhá a mrazy byly více než tuhé.
Dokonce jsem narazila na zamrzlou rybu. Čouhala jí jen hlava ven z ledu. No páni! Bašta! Rozhlédla jsem se kolem sebe a pak se sklonila, abych ukousla hlavu ryby. Jenže ona byla na kost promrzlá a byla z ní spíš ledová socha. Ale já prostě zrovna teď měla chuť na rybu. A tak jsem se snažila odpreparoval zmrzlou hlavu. a! Použiji magii! Jenže zrovna magii ohně jsem neměla. Jak to, že jí vlastně ještě nemám? Zrovna tu magii, kterou jsem tolik chtěla? Sama sobě jsem hubovala, že jsem na něco takového zapomenula. Povzdechla jsem si a žužlala kus rybí zmrzlé hlavy. Kašlu na ní! Naštvala jsem se snad ještě víc, než jsem doposud byla. Nechala jsem hlavu hlavou. Nešlo to. Byla až moc promrzlá a já v tlamě cítila jen led. Žádnou rybinu.
Vydala jsem se na Galtavar. Po řece se mi už jít nechtělo. Stejně to klouzalo. Přes Galtavar jsem se pro změnu brodila v hlubokém sněhu. Kam vlastně jdu by mě zajímalo. Čím dál tím více jsem byla naštvaná. Pokaždé mě naštvalo něco dalšího. Přimrzlá rybí hlava, hluboký sníh. Jako by na světě neexistovalo nic normálního.

// Řeka Kiërb

Necítila jsem se díky cizákovi v lese bezpečně. Pořád jsem měla pocit, že mi stojí za zadkem a tupě na mě čučí. Otáčela jsem se každou chvilku. Blee musím odtud vypadnout, tohle se nedá. A tak jsem i udělala. S divným pocitem cizáka za zadkem jsem si to šinula rovnou k hranicím. Jenže pak mi to docvaklo. Počkat, měla bych to některé alfě říct. Jenže do úkrytu mě už znovu nikdo nedostane. Safra to je pech. Já tam nejdu. Fakt za ním nejdu! Ne, do úkrytu mě nikdo nedostane. Začínala jsem být opětovně pořádně naštvaná. Ani nevím proč mi ten vlk tolik sál krev. Ani o tom nevěděl, jak moc mě nasíral. A to víc mě nasíral.
Naštěstí jsem nedaleko od sebe ucítila pach Elisy. Nejspíše už toho smradlavce taky nemohla ani cítit. Rozhodla jsem se, že jí oznámím své plány na nadcházejících několik dnů. Prostě jí řeknu, že si potřebuji pročistit hlavu. Projít se po jiném okolí. Jo to bude fajn. A tak se mé kroky stočili k Alfě. Broukala jsem si, abych zahnala ty divné myšlenky na toho tchoře. "Eliso?" Zvolala jsem a čekala, jestli se mi odněkud neozve.
Bylo ticho a tak jsem to zkusila znovu. "Eliso?" Zavolala jsem hlasitěji, ale přesto nic. Možná spí. Co když bude spát? Nemůžu jí vzbudit jen proto, že chci za hranice lesa. Sežrala by mě. Napíšu jí v zkaz do sněhu! No jo počkat, ale já neumím psát a vlastně ani nevím co to psaní je! Zavrtěla jsem hlavou a ty myšlenky se během mžiku rozplácly.
Konečně jsem zahlédla alfu. Nevěnovala jsem pozornost tomu co přesně dělá. Jen jsem viděla mezi stromy její šedý kožich. "Eliso, na pár dní vypadnu za hranice. Potřebuji se trošku protáhnout a utřídit myšlenky." Zněla jsem jako dospělá vlčice, která přesně ví co chce. Tedy neví, ale chce to zjistit na procházce za hranicemi.
Jelikož jsem neslyšela žádné námitky, vydala jsem se rovnou k hranicím.

// V. Galtavar, přes řeku Mahtaë sever

// úkryt

Vyběhla jsem ven. Kdyby šla měřit hladina naštvanosti, měla bych více jak sto procent. Div se mi nekouřilo z uší. Vlastně ani nevím co se to se mnou poslední dobou dělo. Byla jsem šíleně podrážděná a na každého jsem okamžitě vyjela. Jen kdyby mě tak neštvali! Prskala jsem si v mysli. Svou flákotu jsem vynesla ven z úkrytu. Vydala jsem se do lesa, ale dlouho jsem nešla. Měla jsem vážně velký hlad.
Ulehla jsem k zemi a začala trhat kusy masa. Žvýkat a pořádně si užívat svůj podíl z masiska, které se ulovilo. Vážně by mě zajímalo, jestli ten pobuda je členem smečky. Jestli není, bylo by to pěkně trapný. Vzít ho do smečkového úkrytu? To jsou blázni. Cítila jsem totiž velké narušení soukromí. Členové naší smečky mi nevadili. Věděla jsem, že jim mohu věřit a že vedle nich mohu usnout. Ale kdybych si teď chtěla zalést do úkrytu a pořádně se prospat, nemohla bych to udělat. Protože místo, které tady vlci berou za nejvíce soukromí bylo obsazené někým zcela cizím. Moc jsem nerozuměla, proč to alfy dovolily. Ale já se tady necítila vůbec bezpečně. Vlk nikdy neví, kdy mu ten blázen skočí po krku.
Naštvaně jsem dožvýkala poslední sousta. Dala bych si ještě, ale vracet se do úkrytu jsem teda dosti razantně odmítala. Ulovím si něco menšího. Nadechla jsem se a chtěla zavřít oči. Jenže ani tohle nešlo. Cítila jsem, jak mě někdo pozoruje. Prostě pocit cizáka tak blízko byl nepříjemný. Zvedla jsem se a raději se šla projít hlouběji do lesa. Ovšem hlídala jsem si záda.

Asi každý musel vidět, jak moc jsem nakrknutá. A když je vlčice nakrknutá, nejde s tím nic udělat. Prostě to musí odeznít. A že to může trvat pěkně dlouho. Navíc jsem zaznamenala naštvanou Gee. Ta se rovnou vyjádřila ke Castorově historce. Choval se hrozně pokorně. Čekala jsem, že se nějak ohradí, místo toho sklopil uši, stáhl ocas a svým způsobem se omlouval. Asi chtěl, abychom se cítily špatně. Na okamžik se mu to podařilo. Přesto jsem se ale z toho velmi rychle probrala. Odešel jsi protože jsi šel na obyčejnou pochůzku kolem hranic? To vážně? Kdo mohl tušit, že se to poté zvrtne. Ale prvotní tvá myšlenka byla jít občůrat hranice. No to je teda... nedá se to slovy popsat. Já se k tomu už nevyjadřovala.
Svou pozornost jsem přesunula na něco, nebo spíše někoho jiného. Cítila jsem pach cizáka. "On tu ještě je?" A popravdě, tohle tak nějak přiložilo polénko do mého ohniště. "Doufám, že je alespoň novým členem." Zasyčela jsem na okolí. Protože jsem neviděla důvod, aby byl cizí vlk sice bratr Laury, ale přesto pro všechny jiné cizí vlk v našem úkrytu. Copak se tady všichni zbláznili? Vyčkala jsem, až si urvou alfy, vyčkala jsem na Lauru a pak jsem si pro sebe vzala svůj podíl. To jsem zvědavá, jestli na úkor členů smečky dají cizákovi. Ale nechtěla jsem u toho, být asi bych vybouchla vzteky. "Budu venku." Protože zatím co se obskakuje cizák nejspíše nikdo nehlídá hranice. A co když je to nějaký floutek a přitáhne tady svou famílii, zatím co on si tu leží... jeho kamarádičci můžou úřadovat v lese. A tak jsem čapla své masisko do tlamy a se vztyčenou hlavou odkráčela jako nějaká královna z místnosti a opouštěla úkryt.

// Asgaarský les

Když mi Gee řekla, že srnce taháme do úkrytu, což jim nařídil Castor a pak se zdejchnul, trošku mě to naštvalo. Tak my se s tím taháme dvě území a pak nikdo není schopný si přijít urvat kus masa a ještě jim to musíme dotáhnout pod čumák? Krátce se mi naježila srst. Tohle mě nakrklo. Srnec se mohl zpracovat hned na hranicích. Každý by si vzal svůj díl a zbyteček, který by byl nejspíše tak malý, že by vlastně nebyl, by se s lehkostí odnesl do jeskyně. "To je teda paráda! Jako bychom se s tím už netáhly přes dvě území." Prskla jsem naštvaně a nahlas. Jo, chtěla jsem aby to slyšeli i ostatní. Spíše to slyšely jen tyhle dvě, ale co.
Do toho v tu nejméně vhodnou dobu k nám přišel Castor. Já byla naštvaná, cítila jsem ten samý pocit z Gee. A do toho si tady přijde on jako nějaký principál. A ještě na mě působil ofrkle. "Tak to ne Castore! My se s tím tahaly dvě území, pak tady přes celý les. Nepomohl jsi nám a teď si tady příjdeš a chceš si slíznout smetánku?! Že jsi srnce dotáhl ty? Nech to, my to zvládneme!" Zasyčela jsem na něho hodně zle. Tohle mi ale vážně vadilo. Tak prvně si odejde a pak aby byl asi pochválen si dorazí zpátky k nám a vítězoslavně "dotáhne" srnce?
Naštvaně jsem ho odstrčila. Na to jak jsem ho měla ráda mě teď hodně naštval. A né jenom mě. Gee byla tišší vlk než já. Nedávala své emoce tolik najevo. A teď jsem byla opravdu brutálně dopálená. Nebo spíše rozpálená? Doběla! Supěla jsem. Supěla tak, že se ze mě snad kouřilo. Chňapla jsem srnce a snad jedním tahem ho dostala přes římsu. To víš že jo, příjdeš k tomu jako slepá vlk ke kameni. Cha! Propalovala jsem Castora pohledem.
Aurora také nevydala ani hlásku. Nenechte si to líbit! Řekla jsem si v duchu a čekala, jestli budou nějak reagovat, nebo se nechají jednoduše Castorem zazdít. Tohle nemá obdoby. Potáhla jsem zpět do nosu nudli, která mi tekla po čumáčku.

// Siccumské jeskyně

Zamrkala jsem víčky. Pomalu jsem přicházela k sobě. Vzdáleně jsem slyšela hlas Gee. Na základě toho, jsem se vnitřně uklidnila. Začínala jsem jí spíše brát za svou sestru, za svou opravdovou kamarádku. Jednoduše za svou velice dobrou známou. I po tak krátké době, co jsme se znaly. Možná to bylo tím, že mě k ní trošku více připoutala událost u Smrti. Možná to bylo tím, jakou povahu měla. Vyhovovala mi. Byla pro vše dobré ale i špatné. Sice nevypadala, ale podle mě měla uvnitř ďáblíka, který ji popostrkával ke špatnostem.
"Jsem v pořádku." Odpověděla jsem a přitom pohled přesunula na černou vlčici. Chvíli jí koukala do očí a pak se na ní usmála. "Nějak jsem celá ztuhla a trošku mě to vyděsilo." Začala jsem pomalu vstávat a protahovat se. Vlastně nevím poslední dění okolo mě. A tak jsem jen pozorovala trápící se Auroru. "Kam to chceš vláčet?" Zeptala jsem se zvědavě. Chtěla jsem jí pomoci, ale také jsem chtěla vědět, kam má vlastně namířeno.
Pohled jsem přesunula na Gee. Ta šla v podstatě okamžitě Auroře pomoci. Já ještě chvíli stála jako přikovaná k zemi. Koukala jsem na ty dvě, jak se trápí s mrtvým srncem a přemýšlela nad slovy Gee. Byla jsem trošku přibrzděná tím mrazem a spánkem. "Jak to myslíš? Co se děje?" Zeptala jsem se a koukala z jedné strany na druhou. Vlastně jsem nespatřila nic divného. Nic, co by ve mě vyvolalo zájem se tomu věnovat. Krom těchto dvou vlčic, které se snažily táhnout srnce a já pořád stála jako tvrdé ypsilon. Po chvíli mi ale došlo, že na ně nemám pouze zírat, ale pomoct jim. A tak jsem se připojila k nim. Chňapla srnce za nožičku a začala jednoduše táhnout. Nevím kam ani proč ho taháme. Proč nikdo nepřišel tady? Byla jsem zmatená. Na mé otázky ještě nezazněly odpovědi.

// Prosím pro upřesnění, ukousl si někdo ze srnce? :)

Byla jsem tak moc vyčerpaná, že jsem odpadla na místě. Vůbec jsem se nezajímala o kus žvance. Jednoduše mi došly baterky. Mé tělo bylo na pokraji zhroucení a tak zvolilo lepší variantu. Vypnout mě a dát mě do úsporného režimu. Byla jsem po této zimě už úplná kost a kůže. Nezbyl na mě snad ani gram tuku. Stačilo jen málo a mé tělíčko v tomto mraze okamžitě prochladne.
Naštěstí jsem se včas probrala. Zamlaskala jsem a otevřela zalepené oči. Zívla jsem si a rozhlédla se. Nějak jsem nevnímala, jestli někdo kolem mě je, nebo ne. Byla jsem celá promrzlá, ztuhlá a hladová. To je ale šílená zima. Kdy konečně skončí! Nenávidím zimu. Je to tak blbé období. Vlk má pořád studené tlapy, čumák a mrzne mu ocas. Nemá co lovit. Když se trošku oteplí jsou jeho tlapy promočené a pořád ve vlhku. Už mě to nebaví, je to vážně otrava. Zima. Měla by přestat existovat. Kéž by to šlo jenom zařídit. Nemít zimu, jak dobře bychom se měli.
S pohledem zabodlým do země jsem začala mluvit. "Geeee." Zašeptala jsem a koukala pořád jenom před sebe, jako by mi snad zamrzly tlapky. Chtěla jsem vědět, jak se cítí, jak na tom je ona. Když jsem odpadla já, co teprve ona. Chudák, kdo ví co ty její tlapky. Popotáhla jsem nudli v nose, která si drala cestu ven. Ale stejně by jenom hned zamrzla.

// Ostružinová přes řeku

Ještě kousek, ještě kousíček. Říkala jsem si v duchu. Dostaly jsme se poměrně hravě přes vodu a byly jen malý kousíček od smečkového lesa. Už jsme byly téměř na dosah hranic, až jsme je pokořily.
Oddechla jsem si. "Páni i tak to byla fuška. Děkuji, že jsi šla se mnou Auroro a tobě Gee, že jsi za námi ještě dorazila." Jinak bychom neměly úlovek, nebylo by nic. Horko těžko, bychom zvládly ve dvou lov, když se do toho chtěla přimíchat další cizí vlčice.
Hlasitě jsem zavyla. Oznamovala jsem smečce návrat a zároveň kořist, kterou jsme přinesly. Teď už jen stačilo počkat, až si každý příjde pro svůj kus masa. Hlavně alfy, abychom mohly žrát i my. Byly jsme vyhladovělé a vyčerpané.
"Teda Gee, nikdy bych neřekla, že budeš tak ostrá vlčice a napadneš cizinku v rámci zachránění naší kořisti." Řekla jsem nadšeně a podívala jsem se na Gee, která toho měla taky nejspíše už plné kecky. Lov ve sněhu nebyl žádný med, ale lov v tomhle mega sněhu byl poměrně hodně náročný. Přesto jsme měly oproti zvěři výhodu a vlastně zvěř zpomaloval sníh více než nás.
"A ty. Nato, že jsi říkala, že krk přenecháš mě, sis vedla taky výborně." Pochválila jsem Auroru a na okamžik se svalila na sněhovou pokrývku. Potřebovala jsem prostě uvolnit svaly a celé těle. Chvíli jsem zrychleně dýchala, to se však ustálilo.

Jako první se ke mě přiřítila Aurora. Nevěnovala jsem jí až tolik pozornosti, protože jsem se snažila dostat co nejdřív úlovek do lesa. Slyšela jsem její omluvy a zároveň je přijala. Jen jsem nic neříkala a zubiska měla zakousnuté v srnci.
Koutkem oka jsem si všimla, že Gee zápasí s čímsi a stojí stále na jednom místě. Napadlo mě, že jí nejspíše opět vynechaly tlapky. Jenže ve chvíli, kdy jsem chtěla pustit srnce se pohnula a běžela rovnou k nám. Mluvila něco o zajících. Já jim nevěnovala pozornost a tak jsem si nevšimla, jestli i oni používali nějaké magie. Až když Aurora navrhla, že bychom mohly černé vlčici pomoci jsem srnce pustila. "Měly bychom co nejdřív vypadnout." Řekla jsem a pozorovala nově příchozí vlky. Kdo ví kdo to byl, ale běželi k tmavé vlčici, kterou Gee napadla.
Koukla jsem se nervózně po Gee i po Auroře. "Jdeme. Zastavujeme až v lese." Řekla jsem jim a zaryla své zubiska do srnce. Věděla jsem, že mi pomůžou a tři vlčice tahající kořist, to už bylo něco jiného. Najednou se zdálo, že je mnohem lehčí. Byla jsem ráda, že se Gee připojila k nám. Bez ní, bychom srnce neměli. A smečka by byla nadále hladová. Byla jsem nadšená, že máme kus žvance pro všechny.
Vlci byli vyhladovělí a slabí. Tohle bylo něco, co zase zvedne všem náladu. Nevrlost u hladového vlka byla na denním pořádku. Koutkem oka jsem pozorovala jak se vzdalujeme cizincům. Jen ať si to tady už vyřídí sami.
Mezitím jsme se dostaly ke zmrzlé řece, kterou jsme zdolaly taky poměrně rychle. Šlo nám to víc než dobře. Byla jsem již mnohem klidnější, než v přítomnosti cizáků na stejné louce.

// Asgaar (přes řeku)

Bylo to. Dílo dokonáno. Aurora mi pomohla. Srnec padl a jeho smrt již byla rychlá. Oddechla jsem si. Uvolnila jsem čelist a lapala po dechu. V tom jsem zahlédla, že Aurora chce spáchat čin nejvyšší. Neboli, chtěla si urvat kus masa jako první. Vyděšeně jsem na ní vyvalila oči. Než jsem stihla okřiknout vlčici, začala utíkat za zajícem. "Nee! Nech ho být!" Okřikla jsem jí, ale už byla fuč. Sakra co to do ní vjelo? Nemůže si urvat maso, dokud si neurve alfa! A co to mělo znamenat s tím zajícem? Jak mě mohla nechat s mrtvým srncem na očích všech?! Může nám ho někdo ukrást. A to byla katastrofa. Potřebovaly jsme dostat srnce do nejrychleji do lesa. Aurora, která nabízela pomoc s odtáhnutím byla kdesi pryč. Hloupý zajíc.
V mém dohledu zůstala Gee. "Gee! Pojď za mnou!" Zvolala jsem na vlčici, potřebovala jsem vážně pomoct. Byla jsem nechráněná se srncem, kousíček od našeho smečkového lesa. Kašlala jsem na zajíce, kašlala jsem na Auroru a kašlala jsem na cizí vlčice. Jediný na koho jsem nekašlala byl srnec a Gee, která nám pomohla zvládnout cizinku.
Chňapla jsem srnce za hlavu a začala ho tahat. Nešlo to. Nebo lépe řečeno, šlo to, ale hrozně špatně. Sama ho do lesa nedopravím, né s mou muší váhou. Boží vlíčku co to do Aurory vjelo. Protočila jsem oči. Byla jsem nervozní. Tohle nebyla sranda a já to považovala z její strany jako velkou chybu. Skvělé, odtáhla jsem srnce asi dva metry a mám pocit, že mé síly jsou u konce.
Gee se taky ani nehla. Nevím co se s těmi vlčicemi stalo, ale já měla úkol jasný. Dotáhnout srnce do smečkového lesa. Tak zatni zuby! A tahej! Povzbuzovala jsem sama sebe a snažila se to zvíře co "nejrychleji" dopravit do lesa.

// Já poprosím % do vytrvalosti:)

Aurora mi nijak zvlášť nepomohla. Její vztah k lovu nebyl nejspíše takový, jaký jsem měla já. To nevadilo, mohla vynikat mnohem lépe v něčem zcela jiném, co nejde mě. Chvíli jsem přemýšlela. Vlastně nebylo nic, co bych na lovu neměla ráda. Adrenalin jsem milovala a ten pocit, že chci někoho zabít byl vážně super! "Je to mé životní poslání, naplňuje mě to." Usmála jsem se na ní. Nad tím vším jsem se zamyslela. Ono zakousnout se do krku se může zdát lehké. Ale chce to načasování, vyskočit v ten pravý čas, aby vás zvíře nepřeválcovalo. Vznikají velmi ošklivá zranění. Pak taky ten fakt, že na vás závisí to, jestli se smečka nažere. Když trefíte špatně, můžete spadnout a zvěř uteče. A jako poslední, chtělo to být dostatečně motivován a mít jisté sebevědomí, aby jste se na ten krk pověsili. Srna nebo muflon, není myška nebo zajíc, kterému vlk zlomí vaz pouhým škubnutím.
Chvíli jsme tiše šly. Byly jsme nejspíše obě dvě ponořené do svým myšlenek. Z těch mě vytrhla až Aurora, která něco řekla. Nerozuměla jsem jí, protože u toho začala utíkat. Co se děje? Zvedla jsem pohled od země. Ale ne! Cizí vlčice se snažily skolit naší vyhlídnutou kořist. Srna byla fuč, o tu se postarala jedna vlčice. Ovšem druhá se snažila chytit srnce. Sama a na srnce? Jsi normální? Jako by dvěma tulačkám nestačila jedna srna. Naštvala jsem se a než jsem stihla zareagovat, proběhla kolem mě Gee. To mi dodalo ještě větší sebevědomí. Začala jsem jednat. Věděla jsem, že Gee je slabá na zadní tlapky a tak tento její úprk nebude mít dlouhého trvání.
Vyrazila jsem do hlubokého sněhu. Ukrást jim srnu, nebo skolit srnce? Hah... Trošku otázka etiky. Ale co. Aurora se vydala k srnci a tak jsem svůj krok stočila za ní. Když uteče, ukradneme srnu. Tady nebylo o čem moc přemýšlet. Naše smečka potřebovala žrádlo. Byla početnější než tyhle dvě hladové vlčice. Když pojdou ony, nic se nestane, ale když pojde celá naše smečka, stane se hodně.
Koutkem oka jsem pozorovala Gee, která své kroky stočila k jedné z vlčic a dostala jí k zemi. Překvapeně jsem zamrkala. Ale musela jsem se věnovat lovu. Pomalu jsem se blížila k Auroře, která hnala srnce hlubokým sněhem. Tady jsme měly navrch my. Dokázaly jsme se lépe pohybovat. Byla jsem mrštná a rychlá. Během chviličky jsem byla na úrovni Aurory. "Jdeme na to." Mrkla jsem na ní vesela. Přidala jsem ještě do kroku a zavěsila se zvířeti na zadek. Tím jsem mu rozhodila stabilitu. Stočil se do levé strany a několikrát po sobě upadl do sněhu. Ten moment jsem využila i já. Hbitě jsem se přesunula jedním skokem k jeho hrdlu, ale on byl rovněž dosti hbitý. Ohnal se po mě parožím.
Podívala jsem se na Auroru. Potřebovala jsem na okamžik odvést jeho pozornost, což měla za úkol ona. Já se přemístila na jeho druhý bok a ve chvíli kdy se snažil vstát, jsem se objevila jako rána z čistého nebe pod jeho hrdlem z pravé strany. Mé zubiska se zakleštila do jeho hrdla. Krev se drala ven a všechna stékala na mě. Ale on se nechtěl vzdát. Postavil se a společně s mou maličkostí se snažil odejít. Auroro! Zaječela jsem pouze ve své mysli. A jen doufala, že vymyslí něco, co ho dostane zpět k zemi, aby mě nevláčel na svém krku a neudupal mě. Pod jeho tělem jsem se pleskala jako ryba, aby mi nešlápl na tělo a zároveň, aby se protrhlo více hrdlo.

// Asgaarský les

Koutkem oka jsem pozorovala vlčici. Přišla mi nesmělá, možná trošku zakřiknutá. Ale já je nechtěla nějak stresovat. Přesto já byla vždy dost zvědavá. A tak jsem jednoduše spustila tu svou. "Lovíš ráda? Baví tě to?" Byla má první otázka. Od přírody jsem byla zvědavá a doposud mě to neopouštělo.
Dostaly jsme se mimo ochranu lesa. Zde byl vítr mnohem silnější. Počasí zde nebylo nic moc. Sníh byl hluboký a nepříjemný vítr šlehal do našich těl. Podívala jsem se na vlčici, jestli je v pořádku. "Páni, takovou změnu jsem ani nečekala." Les chránil vlky doslova a do písmene. Nevím, jak by to tady zvládal Sionn. Poměrně rychle jsme se dostaly přes řeku a kdyby existovaly hranice, právě bychom překročily hranice louky.
Zamotala jsem se do šlahounů keřů, které tady byly zapadány sněhem. Udělala jsem kotrmelec a zůstala sedět na zadnici. A v tom jsem uviděla v dáli srnu se srncem. Otevřela jsem tlamu dokořán a zírala na Auroru. A bylo to tady. Mohly jsme se pustit do lovu. Jenže byly jsme na otevřené louce, takže nás uvidí. Pak tady byl další fakt a to ten, že byli dva. Dvojce. Srnec s parožím nebyl nikdy dobré znamení.
"Jsme jen dvě. Máme malou pravděpodobnost, že se nám podaří jednoho z nich ulovit. Ale když už, tak bychom si měly vybrat srnu. Ale jak to uděláme? Jsem u sebe. Potřebovaly bychom je rozdělit a pak se zaměřit přímo na ní. V čem jsi lepší, běh, vytrvalostní běh nebo spíše finiš lovu?" Zašeptala jsem a koukala na vlčici zvědavě. Teď bylo důležité si uvědomit v čem více vyniká, abychom se dokázaly lépe sehrát. Nemohla bych jí poslat na lov, aniž bych věděla či dokázala odhadnout její přednosti v lovu. To co mi teď řekne, bude pro mě rozhodující a podle toho provedeme pokus o lov. Potřebovaly bychom více vlků. Koukla jsem ještě za sebe, jestli neuvidím nějakého opozdilce, který by se k nám přidal.

Být to na mě, vzala bych Sionna sebou. Jenže já nebyla jeho matka a tak nějak jsem i Elisu chápala. Nechtěla ho vystavit nebezpečí. Sice jsem mu slíbila dobrodrůžo, ale třeba ho zažije tady s mamčou. Koukla jsem na tu malou kuličku. "Jsi šikulka." Povzbudila jsem ho, když se mi zmiňoval o tom, že se umí přemisťovat. Jak ráda bych tě vzala sebou. Zhluboka jsem se nadechla. Když jsem viděla jeho smutný pohled, proč nemůže jít se mnou za hranice lesa, musela jsem na okamžik zavřít oči. Přemýšlela jsem, jak dobře do uhrát tak, aby z toho nebyl zklamaný. Koukla jsem na něho. "Já sice půjdu pro masíčko, ale ty budeš mít mnohem důležitější úkol. Budeš hlídat tuhle zvláštní černou díru." Dodala jsem s vážností a narovnala se. "Budeš s maminkou chránit les a vlky v něm. To je mnohem důležitější práce, než tu co mám já, ta moje je samá nuda..." Ne není, je to super, adrenalin, ten pocit... ach ten pocit ulovení zvěře. Je to tak báječné, srdce tluče jako o život. Jako by chtělo vyskočit z těla... Rozplývala jsem se nad tou představou, ale jemu jsem pravdu říct nemohla. Musel si myslet, že to, že bude v lese, je vlastně výhra!
Připojila se k nám světloučká vlčice. Chvíli jsem si jí prohlížela. Neznala jsem jí a nebo mi v mé paměti zapadla někam hluboko, že jsem si jí nemohla vybavit. A co víc, chytla se mého slova a nabídla se, že půjde se mnou. Alfa nám to odsouhlasila a já si jí ještě jednou změřila neutrálním pohledem. Lepší než nic. Ale dvě vlčice by statné zvíře měly zvládnout. Problesklo mi hlavou. "Tak fajn." Hlesla jsem a postavila se. "Kdyby ještě někdo přišel, klidně ho pošli za námi. Vyrážíme." Řekla jsem Elise a na poslední slůvko se podívala na vlčici. Dala jsem se do pohybu. Jestli tam byla bašta, nebude tam dlouho. Jen co jsme se vzdálily od těch dvou, zpomalila jsem a přiřadila se k boku vlčice. "Ahoj! Jsem Lucy, ještě jsme neměly tu čest se seznámit." Usmála jsem se na vlčici a nechala jí prostor, aby mi když tak připomenula to, jestli se mýlím.
Dostaly jsme se k hranicím a ty jsme po chvíli opouštěly.

// Ostružinová louka