Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tak můj otec tady byl ještě pár dnů zpátky? To snad osud nechce, abychom se potkali. Podotkla jsem ve své mysli a začala přemýšlet, s jakou vlčicí tady asi tak byl. Dlouho nikoho neměl a tak jsem si nebyla jistá, jestli to měla být nějaká jeho kamarádka nebo co. A vlče?! Zděsila jsem se. Jenže naštěstí mi alfák vysvětlil, že si ho ta vlčice adoptovala nebo co. Oddechla jsem si opětovně. "Díky, možná se tam jednou vydám." Usmála jsem se vděčně na Arcanuse. Jo to určitě. Do hor? Tam ně nikdo nedostane. Je tam zima, věčně sníh! SSNÍH! Ten si umí vybrat místo pro smečku. Protočila jsem oči ale tak, aby to Arcanus neviděl. Na okamžik jsem odvrátila hlavu. Co tam chce na stará kolena jako dělat? S jeho problémy? Zavrtěla jsem hlavou a pohledem se vrátila.
Přimhouřila jsem na něho svůj pohled. Arcanuse mám ráda, na něho si tlamu otevřít nemůžu... ale cože?! "Nás je ale pro lov dostatek." Řekla jsem trošku podrážděno-nedůvěřivým hlasem. O co tady jde!? Olízla jsem si čumák a můj pohled byl pořád přimhouřený. Kdo s tím přišel... Určitě Elisa. Švihla jsem ocasem. Je to blbost. Fakt, určitě s tím přišla Elisa. I když proč by se ona starala o jinou smečku... no prostě je to blbost! Odkašlala jsem si, abych nezněla tak podrážděná. "Ještě jsem neslyšela příběh o tom, že by dvě smečky lovily spolu... v zájmu obou... ale vy jste alfy." Dodala jsem na vysvětlenou. Být to na mě, nic takového. Každý ať si hrabe na svém písečku. Ale Arcanovi jsem věřila a věděla jsem, že by nás dobrovolně neposlal na smrt. "Doufejme, že to bude fungovat." Mlaskla jsem si u toho. Proč mi tohle dělají. Na okamžik jsem svěsila hlavu a představovala si ten scénář, jak jsou všichni vyvalení a já běhám a zajišťuji oběma smečkách přísun... dostatečný přísun potravy.
Ale ještě něco měl na srdíčku. Zvedla jsem hlavu a znovu se mi zahleděla do těch jeho dobráckých očí. Kdyby byl každý takový dobrák, vlci by vymřeli. Ušklíbla jsem se. Ale chtěla jsem ho vyslechnout. Já mám učit Sionna? Proč ho neučí Elisa? Málem mi to vylítlo z tlamy. Možná neměla tolik času. Možná domlouvá třetí smečku, pro kterou budeme lovit. Hah! Ale zvedlo mi to náladu. Sionna jsem měla ráda. Připomínal mi Arcanuse povahově. Vyskočila jsem na tlapky. "Páni, páni, páni! Moc ráda ho budu učit!" Byla jsem tak nadšená, že jsem Arcanusovi skočila kolem krku. Tohle bylo něco... předat své zkušenosti. Poslat je dál. Dávat rady a své poznatky. To co jsem několik let pilovala můžu předat malému Arcanusovi. Pustila jsem alfu a krátce se na něho omluvně podívala. Ale byla jsem teď plná skvělé energie. "Může jít s námi na další lov! Anebo! Jej můžu vzít zvlášť a připravit jej postupně od lovu malé zvěře až po velkou! Super, tohle bude sranda!" Zubila jsem se na něho od ucha k uchu. Lepší věc na práci mi dát nemohl. Budeme se moct učit jeden od druhého. Trošku mě popíchla pýcha a strach, že jednou může být lepší než já. Ale fakt byl, že takovou věc jsem dokázala uznat. Třeba že bude. Ale jenom díky tobě se tam vypracuje. Už jsem se těšila, až vyrazíme na naše první pokusy. To bude švanda! "Um, a kde vlastně je?" Zeptala jsem se zvídavě a nažila zachytit jeho pach v lese.

Nadechla jsem se zhluboka. Jak jsem se měla? No to ti hnedka povím! "Měla jsem se dobře! Potkala jsem nějakého vlka kdesi ze Sibiře. Jo pak toho smradlavce a strašně protivné, nevychované, nepříjemné a naducané vlče." Řekla jsem na jeden dlouhý výdech. Usmívala jsem se u toho ale. Byla jsem vážně velmi ráda, že ho nejspíše spláchla voda. Nebo tak jsem si to vyložila, když tam ten malý spratek ležel a civěl na hladinu vody. Sám...
Jenže Arcanus mě trošku vyvedl z míry. Když mi řekl, že nám vlastně zachránil člena smečky natož ještě k tomu vlastně jeho syna, ztěžka jsem polkla. A kruci. "Ops..." To že jsem ho potkala a totálně ho seřvala mi bylo teď trošku trapné. Pohledem jsem uhnula někam bokem, abych se nedívala na Arcanuse. A já ho seřvala jak malé vlče. Páni to je ale trapné. Nebudu se přiznávat. Stejně se asi utopil. A Arcanus to vědět nemusí. "Ahá... ahá..." Ošila jsem se. Bylo mi to trošku nepříjemné. Netušila jsem že díky jeho záchraně on ale přišel o oko. A já se mu vysmála. Odkašlala jsem si. Naštěstí se debata odebrala jiným směrem.
Přešel na jinou debatu. Prý něco důležitého. Posadila jsem se. Nevybavovala jsem si přesně vlčici, která by tady ohrožovala Sionna. Ale přiznat jsem to nechtěla že jo. Spíš mě zaujalo to, že se zmínil o mém otci. "Můj otec tady byl?" Zeptala jsem se velmi překvapeně. No ty blázne, takže ještě žije. A já tady nebyla. No to je pech. Ušklíbla jsem se. Tohle mě štvalo. Vlastně mě zajímalo jak se mu daří.
Ale mé oči byly i nadále vypoulené. Dohoda mezi druhou smečkou? Páni, tady je to nějaké vážné! "Páni." Vydechla jsem to slovo s velkým překvapením. Museli se o smečku hodně bát, když uzavírali dohody. Překvapilo mě to a né že ne. "To jsou měny." Zavrtěla jsem hlavou, když mi vysvětloval, o co vlastně půjde. Především o volný průchod jejich členů přes naše území a naších zase přes jejich. Ono, já byla lovec, tohle byla spíše informace pro ochránce.
Zavrtěla jsem hlavou. Asi jsem mu teď úplně přesně nerozuměla. "Počkat, počkat. Jak to myslíš... lov částečně... spolu...? To mi chceš říct, že teď budeme lovit pro druhou smečku?" Mé oči byly opět vypoulené. Nevěřícně jsem na něho civěla a má tlamička byla pootevřená. Jaký to vlastně mělo smysl? No musela jsem si počkat na odpověď. Já bych se na ně vykašlala. Ulovíme sobě a co mi je po cizákách? Ať si jdou nachytat žáby! Ofněla jsem čumáček. Tohle mi nějak na mysl nešlo.

Rovnou jsem se rozběhla za hlasem své alfy. Arcanus. Ještě že mi alespoň někdo odpověděl. Já to brala jako krátkou odpověď a vydala se za ním. Ještě jsem s ním chtěla probrat jednu věc. A to velkou věc s názvem SMRAĎOCH. Ale nechtěla jsem se zbytečně stresovat. To jsem si chtěla pošetřit na pozdější chvíli.
"Ahoj." Řekla jsem z vesela na pozdrav Arcanuse. Vypadal, jako by právě na něj spadl obří balvan. Zatím co já byla teď aktuálně klidná a vyrovnaná. Ale to se během vteřinky mohlo změnit. Měla jsem poslední dobou poměrně silné návaly emocí, hormonů... a podobně.
Koukla jsem na alfu a na nic nečekala. "Jsem ráda, že ten smraďoch konečně ze smečky vypadl. Zamořil nám tady celé území. A po tu dobu co jsem byla pryč... musíš říct, ještě ho tu cítím." Poznamenala jsem a ohrnula čumáček znechuceně, abych dala najevo, že se mi nelíbí, že ten cizák byl dokonce až v našem úkrytu. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Tohle mi hlava vážně nebrala.
"Nějaké novinky během mé nepřítomnosti?" Zeptala jsem se zvídavě. Ono se toho totiž vždy nejvíce dělo, když jsem byla mimo les. Chtěla jsem vědět, jestli máme někoho nového, abych ho pak nehnala z lesa a on to byl třeba člen. A kde je vlastně Sionn? Pozvedla jsem obočí a rozhlížela se. Nejspíše byl ale někde s Elisou.

// Mě nevadí pomalejší hra, ale alespoň nějaká ať zbytečně jen nestojím na místě :)

// Středozemní pláň přes řeku middiam

Magie vody mi pomohla řeku překonat. Hladina vody se na okamžik v jednom místě uklidnila, poklesla a mírně se rozestoupila. Vodu jsem měla po bříško, ale to už bylo vedlejší. Rychle jsem průtok přeskákala na druhou stranu. Načež magie vody polevila a voda se s větší vlnou šířila dál. Ztěžka jsem polkla. Kdyby mě to smetlo, nejspíše bych se vynořila kdesi velmi daleko, pokud vůbec.
Přede mnou už byl smečkový les. Konečně. Hlesla jsem a vydala jsem se konečně domů. Jakmile jsem vstoupila do lesa, vyklepala jsem si pořádně kožich a to hned několikrát. Byl velmi promočený ale nepůsobil už tak zplihle. Během chůze jsem se ještě párkrát zastavila a ždímala se.
V lese jsem cítila hned několik pachů. Některé známé, některé neznámé. U některých jsem měla tušení, že jsem je již někdy potkala, ale nebyla si jistá, k čemu nebo ke komu si pach přiřadit. Krátce jsem zavyla. Abych ohlásila svůj příchod domů. Čekala jsem, jestli se mi někdo ozve. Přeci jen, do úkrytu se mi zalézat nechtělo a prohodil pár slov se členy by bylo fajn. Nějakou chvíli jsem byla pryč a tak by bylo fajn shrnout nějaké dění. Třeba že se nic nedělo, ale nikdy vlk neví. Většina událostí se stane když jsem mimo les. Jak typické. Ušklíbla jsem se a na okamžik se posadila a tiše poslouchala zvuky lesa.

// Je tady někdo na hru? :)

// Řeka Tenebrae

Zvláštní, toho hnědého vlka jsem cítila i na tomto území. Na okamžik jsem se zastavila a rozhlédla. Co kdyby náhodou mě sledovat no ne? Ale nikde nebyl. Za to déšť byl nepříjemný a já byla až na kost promočená.
V dáli šlo slyšet burácení vody. Ušklíbla jsem se. Tohle nevestilo nic dobrého. Koryta řek se mohla kdykoliv přejít. Sníh už naštěstí dávno roztál, ale to rychlé tání tolika sněhu tomu asi taky nepomohlo. Rozběhla jsem se a pokračovala. Voda se doslova držela na zemi a švachtala mi pod tlapkami. S úšklebkem jsem překonávala pláň. Snad nejvíc otevřené místo, kudy vlk v dešti mohl jít. Ale co jsem měla dělat. Povzdechla jsem si. Pláň, jako by snad neměla ani konci. Ale už jsem viděla v dáli rýsující se les. Věděla jsem, že budu muset překovat ještě jednu řeku. Jak teď asi vypadám. Celá zmoklá... obtáhlá svou zmoklou srstí. No to musí být podívaná.
Vyklepat kožich nemělo vůbec smysl. A tak jsem jako zmoklej tchoř ťapkala k řece, která šla slyšet už z dálky. Takže zvládnout přebrodit se, bude velmi těžké. Budu si muset pomoci magií.

// Asgaar přes řeku middiam

Ten maličký otravný spratek konečně vypadl. Odechla jsem si. Ale společně s ním se poměrně rychle vypařil šedý vlk. Pozvedla jsem obočí. Beztak to měli nějak domluvené, jenom aby mě naštvali. Přeci jenom, mleli páté přes deváté. Nešlo jim rozumět. Nechápala jsem o jakém dědovi to neustále mluví. Povzdechla jsem si. "To nezní špatně..." Prohodila jsem k hnědému vlkovi, který se zmiňoval, že ty tomu malému zasránkovi musel urvat palici. Jo, to by vážně mohl!
Ale hnědák se dal do pohybu a po tom, co si vydezinfikoval tlamu vodou a plival kde mohl, se pomaloučku tratil pryč. To jako vážně? Švihla jsem naštvaně ocasem. No, alespoň budu mít konečně klid.
Liják byl silný a tak jsem se rozhodla, že se již opravdu konečně vrátím do smečkového území. Už jsem byla dost dlouho pryč. Je na čase prohodit pár slov se členy a být v bezpečí. Navíc ta voda... tady dost bouřila a já měla obavy, aby se nepřelilo koryto.
Zvedla jsem se a dala jsem se do pohybu. Jen doufám, že při mém návratu nebude v lese zase ten smradlavec… vlastně počkat, ho nejspíše smetla voda. Hah! Výtečně! O problém méně.

// Středozemní pláň

Podívala jsem se na toho malého spratka. Mlel pořád něco o tom, že jsem stará. Podívala jsem se na něho otráveně. "Buď té lásky. Vypadni už konečně." Zaštěkala jsem na něho. Fakt jsem neměla náladu. Ještě po tom, co tady tihle dva předváděli... byla to noční můra. Chtěla jsem se probudit a mít od všeho a všech klid. Když jsem kdykoliv vlky vyhledávala nikde nikdo nebyl. Když chci mít klid, označují mě za dědu.
"Hele nejsem žádnej tvůj děda. Co kdybys mi dal pokoj?" A tohle... Není tvá bývalá přítelkyně! Ale v jednom máš pravdu. Já s ním taky nechci být." Zazubila jsem se nepřátelsky na vlče. Vypadni už! otráveně jsem zírala na toho žíhaného vlka. Pořád mi vyčítal, že jsem s jeho bývalou přítelkyní. Kdy tohle skončí?
Rozhodla jsem se rezignovat. Prostě nebudu na to odpovídat a oni určitě odejdou sami. Doufám. Měla jsem trošku obavy, že kdybych teď odešla, dovedla bych je do smečkového lesa. A to fakt nechceš, aby dva divní mamlasové věděli, do které smečky patříš a pak tam všem vyprávěli, že jsem jeho děda...
Jenže ten hnědý přepl. Najednou se začal omlouvat. Pokračuj. Pohled jsem přesunula k němu. "Udělej pro mě jednu věc. Zbav mě toho malého otrapy." Řekla jsem a podívala jsem se na vlče. Které mě sralo jako nikdo jiný předtím. Ale pak mě napadlo... Hm, když mu pomůžu se dostat na druhý břeh, budu mít už navždy pokoj. "Hladina vody klesla." "A vypadni už." Zasyčela jsem naštvaně na vlče. Víc jsem o něm slyšet nechtěla.
"O jakých bobulích jsi to mluvil?" Zeptala jsem se zvědavě. Je dobré vědět, cože to sežral a měl pak takový stav. Abych se tomu vyhla.

// Kratší post, mám stižené podmínky psaní Omlouvám se psala jsem to ráno a poslala to k jiné řece.. wtf.. nevím jak :D

Protočila jsem oči. Jsi tak blbý, nebo se jen děláš? "Ty ne. Ale tvůj povedený kamarád ano." Vlčata dokázala být někdy pěkně hloupá. Ten jejich mozeček a ty jejich zpomalené pochody... někdy to bylo na dlouho. Cože mám? Velké čelo? Ty spratku. Podívala jsem se na něho a moje nálada byla na bodu mrazu. Ještě více to tedy podělal ten malý hajzlík. "Nikam s tebou nejdu." Procedila jsem přes zuby. Teď jsem se rozhodla. Vůbec se nechoval slušně. Spíše mě jen nasíral. A já si tohle nemusela nechat líbit. Takže měl smůlu. Žádné prosebné slovíčko jsem od něho neslyšela.
A co víc, jeho další slova mě jen odrazovala a odrazovala. Raději nemluv. Nebo tě hodím do vody. A aby toho nebylo málo. Přidali se k nám dva podivíni, co se ptali pořád po nějakém dědovi a snad ex přítelkyni.
Pohled jsem přemístila na šedého vlka. Otráveně jsem ho probodla ledovým pohledem. "Takže já jsem tvůj děda." Opakovala jsem v podstatě jeho slova. Bylo to postavené na hlavu. Jak jsem mohla být něčí děda? Byla jsem holka. Prosil mě, abych jim dala nějaké svolení. Nejvíce otráveným tónem jsem prohlásila. "Máš mé požehnání synu."
Vlče se na mě otočilo s poměrně jasnou větou. Nerozumí jim. Zavrtěla jsem hlavou. "Já taky ne." A mírně pokrčila rameny. Ale co chtěl slyšet slyšel. Mají mé požehnání. Nebo teda požehnání dědy. Něco takového. Hnědka se dala do rozebírání pohlavních orgánů. Alespoň něco věděl, to jsem musela uznat. "Víš, někdy se spojí v pár vlci i stejného pohlaví. Je to proti přírodě ale... proti gustu..." Podívala jsem se na ty dva podivíny.
Protočila jsem oči na šedého vlka. "Když jinak nedáš... nechám ti tady toho malého. Chce odvést k životu. Ujmete se toho?" Zeptala jsem se zvídavě. Chtěla jsem ho nechat jim a jít si vlastní cestou. Že jsou divní? No a. To jsme byli svým způsobech všichni.
Když už jsem se chtěla zvednout, začal na mě mluvit ten druhý. Hnědej. Prohlížel si mě jako kus flákoty. A jeho slova nebyla pěkná. Přimhouřila jsem na něho oči. "Přestaň se na mě takhle dívat. Jinak ti utrhnu koule a nacpu ti je do tlamy!" Syčela jsem na něho. Významně jsem pozvedla obočí. Může mi prosím někdo tohle vysvětlit? Co to s vámi je! Jste blázni? Praštili jste se do hlavy? Jste nemocní?
Nestíhala jsem pobírat ty jejich myšlenkové pochody. Jednou se věnovali mě, pak vlčeti, hned na to mě. Pak sami sobě... byli jako z divokého vejce. Nedůvěřivě jsem si je prohlídla. Proč já tady ještě sedím? Zeptala jsem se sama sebe. "Já si myslím, že děda odejde... a vy toho pindikáče odvedete tam kam chce. Hm?" Navrhla jsem jim. Nevím proč se tak divili, že vlče poznamenalo jistý rozdíl mezi námi vlky. Jsou ujetí. Na hlavu!
Protočila jsem oči na toho hnědého vlka. "Je to přeci vlče. Navíc kluk! Tak proto je malý a má pindíka!" Zaštěkala jsem na něho. Vůbec se mi nelíbili. Byli jako.. sjetí z nějakých výparů, nebo špatné vody. Něco takového.

Mávla jsem jen tlapkou. Ani nevím co to kuňkal. Něco o mých kamarádech. Počkej až budeš velký. Zjistíš, že kamarád, opravdový kamarád je někdy pouze jeden. Zastříhala jsem oušky a kysele se na něho podívala. Ještě byl moc malý, aby to chápal.
Mou grimasu se zacvakáním zubu opakoval. No ty jsi mi hromádka srandy fakt. Můj výraz byl neutrální. Nijaký. Neměla jsem na něho moc náladu. Byl rozmazlený a neměl žádné vychování. Na takové smradlavce jsem nebyla zvyklá. Oproti tobě je Sion vychovaný. Jo pardon, já zapomněla. On MÁ RODIČE! Křičela jsem ve své hlavě ale říct mu to, by bylo asi tvrdé. A já měla mít přeci více rozumu no ne? Fuf. Jak se vlastně stane, že nemáš rodiče? Jsi hybrid a tak tě vyhodí? Jo to bude jeho případ. Olízla jsem si tlamu. Zdržoval mě. "Kdyby se tvůj smradlavý kamarád choval jak má... ve smečce totiž platí jisté zákony. Pravidla. A on je porušil. Nepleť se do něčeho, do čeho ti nic není." Ofrněla jsem se a pokračovala si ve své cestě. Avšak nedalo jsem uviděla dva vlky. Um. Teď nemám náladu. Fakt nemám náladu na cizáky! Otočila jsem hlavu směrem na jih. Ale tam jsem jít nechtěla.
Pohledem jsem sklouzla na vlče. Když mělo otevřenou tlamu, všimla jsem si, že nemá ani zuby. Čí je tohle výtvor? Hlásí se někdo dobrovolně? Rozhlédla jsem se po okolí. Nikde nikdo. Dalo se to čekat. Povzdechla jsem si.
"To že se na mě zlobíš mám.." Na chvíli jsem se odmlčela. Jak jen to nazval? "u řitního otvoru. Tak." Kývla jsem hlavou a svou cestu opět změnila. Bohužel jsem musela přes vodu. Nechtělo se mi skákat do rozbouřené vody.
"Pro hermafrodita jako je ten tvůj Meinele jsou všechny vlčice divný. On není v pořádku." Zaťukala jsem si na čelo. Jak se takový hňup mohl narodit. Ach tohle nemám zapotřebí. Byla jsem vážně podrážděná. Chtěla jsem zpátky do smečky a místo toho jsem měla na krku smrada a má cesta nešla dle plánu.
Zastavila jsem se a podívala jsem se na něho. "Jak že se to jmenuješ? No to je jedno.. podívej. Mě po tobě nic není. Každý se stará sám o sebe a nebo o svou smečku. Buď mě teď tady hezky poprosíš - Lucy prosím! - A já si to ještě rozmyslím, nebo s tebou nikam nejdu." Podívala jsem se na něho vážným pohledem. Tak si vyber. Cekla jsem si na prdel a byla odhodlaná se nepohnout. Někdo tě musí naučit vychování. "Jestli to neřekneš, neberu ohledy a jdu do smečkového lesa." Čekám.
Jenže ti cizáci se k nám přidali. Podívala jsem se na ně. Nechápavě jsem na ty dva zírala. Cože? "Co to meleš! Jakej děda?" Podívala jsem se na toho šedého vlka. Mlel úplně z cesty. To je jako nějaký trest? Nebo vtípek? CO má tohle být? Neustále mě však přesvědčoval, že jsem nějaký děda. Nechápavě jsem svůj pohled přesunula na vlče. Navíc ten divný, šedý mi představoval druhého vlka jako svou partnerku. Zamračila jsem se. Co se to tu děje. "Jaká vnučka! Jaký děda? Co to melete!" Byla jsem fakt... ale fakt podrážděná. Na tohle jsem neměla náladu. Jestli to měl být vtípek, tak se vůbec nepovedl. "Já vám vůbec nerozumím a nechte mě být! Jste divní." Ofrněla jsem čumák a zírala na ně. Nechápala jsem vůbec o co jde.

Kývla jsem na vlče. "Chápeš to správně. A přesně takhle bych se cítila kdybych s tebou někam šla. Styděla bych se, protože jsi jako to přilepené hovínko." Odpověděla jsem mu a myslela to velmi vážně. Měla jsem vlčata velmi ráda, ale neměla jsem ráda rozmazlené fakoše. To šlo mimo mě a jasně jsem jim to dávala najevo.
Nečekaně. Hnědka nevěděla, co to slepice je. No nevadí. Když neví v mé hlavě to zní jasně. Jsem prostě nejlepší. Uculila jsem se od ucha k uchu. Po chvíli jsem však na něho hodila lhostejný pohled. Yeah, jsi mi ukradený. Ty i tvá cesta k životu. ještě něco? Pozvedla jsem obočí ve stylu, co bys asi tak ode mě čekal sprastku?
"Do smečky si můžu jít tak dlouho, jak jen budu chtít já." Vyplázla jsem na něho provokativně jazyk. "A to jestli půjdu nebo nepůjdu si taky rozhoduji já." Ofrněla jsem na něho čumák. Stejně nestál za nic a už byl zkažený smraďochem. Mé kroky se stočily na sever ale ten malý tlustý buřtík byl během chviličky u mě. Koukla jsem po něm naštvaně. "Ne, jsem protivná na ty, kteří si to zaslouží." Sykla jsem k němu podrážděně a odžduchla ho jemně, aby mi šel z cesty. Akorát mi zavazel. Proč si nejde po svých. Já se s žádnou srábotou tahat nebudu.
Jenže on pokračoval a dotíral. Cvakla jsem po něm naštvaně zubisky. Běž si po svých! Pohledem jsem ho probodla. Jenže on škemral a škemral. Cekla jsem si na zadek a podívala se na něho otráveně. "A co z toho jako budu mít?" Podívala jsem se na něho a můj pohled byl jasný. Jako bych se dívala na něčí hnědku na kožichu. "Až mě hezky poprosíš... a řekneš mi, co mi z toho kápne..." Zvedla jsem tlapku a zdlouhavě si prohlížela drápky. "tak možná. hnědko." Vyplázla jsem na něho jazyk. Co si jako myslí? Pche, já se nikde tahat nebudu. Navíc, jsou tady rozvodněné řeky. Voda se sotva drží v korytě a já mám ještě jeho jako nějak dostat přes řeku? Tůdle. Hned na to jsem se zvedla a líně pokračovala v chůzi dál. Prohlížela jsem si koryto řeky. Vypadalo to, že se každou chvíli voda převalí.

Nechápavě jsem se na něj podívala. Cože je ta slepice? Asi v jeho jazyce královna. Yeaha to já jsem. Jen mě tak nazývej dál. Jednou tomu budu vládnout. Jenže on nevěděl pro změnu, co je to hnědka. Dokázala jsem mu to vysvětlit, ale na oplátku bych chtěla vysvětlit ten jeho výraz. Zavrtěla jsem hlavou. Ne říkal to špatně. Hnědý vlk není hnědka. Hnědý vlk je hnědý vlk. Ale ty jsi.. to nepříjemné. Hm počkej, hned ti to vysvětlím. Zašklebila jsem se.
"Když děláš bobek a máš ho řidký... a přilepí se ti na chlupy u zadku. Vznikne ti tam bobkovatej fujtajkls, který nejde sundat a je otravný... Tak to je hnědka! To jsi ty." Olizovala jsem si tlapku a čistila jí od přebytečné špíny. Nezaujatě jsem se na oplátku zeptala já jeho. "Spíš mi řekni, co znamená slepice." Nikdy jsem to slovo neslyšela. Nevěděla jsem k čemu to přiřadit.
Dělal, že vůbec netuší kdo je smraďoch. Protočila jsem na něj oči. Kdo by to asi byl. Hm? Neměl žádnou ochrannou tlapku. Rozhlédla jsem se okolo. Kdyby nebyl zničený smraďochem, klidně bych se ho ujala. Přivedla ho k nám. Ale jelikož byl dosti poznamenán, kašlala jsem na něho. Ať si ho tu cokoliv sežere. Měl se o něj smraďoch lépe starat. Místo toho kdo ví kde je, když je tady vlče samotné.
Věděla jsem kde sídlí Život a věděla jsem kde sídlí Smrt. Nevím proč tahle hnědka chtěla jít k životu. Ale bylo mi to vlastně jedno. Pozvedla jsem otráveně jedno obočí. "Ne." Zaznělo ode mě velmi chladně. Možná chladněji, než bych očekávala. "Proč bych měla jít s tebou? Zapomeň. Nebudu ti krýt kožich. Každý na vlastní tlapku. A navíc, já se vracím do smečky." Zvedla jsem se a švihla ocasem. Zároveň jsem se rozešla směrem na sever po břehu vody. Ta vypadala, že v korytu taky moc dlouho nevydrží. Nebylo dobré se teď zdržovat dlouho u vody. Však ať si ho voda odnese, společně s tím smraďochem, který tam nejspíše už spadl. Konečně. A jak se vlče dopraví k Životu? Bylo mi to jedno.

// Ježčí mýtina

Ježčí mýtinu jsem opouštěla poměrně rychle. Déšť mě celou smáčel. S takovou se nastydnu. Potřebovala bych někam hodně rychle zapadnout do lesa. Ale tady kousíček má smečku Skylieth. nechci jí otravovat tím, že jí polezu na území. Musela jsem tedy pěkně po otevřených pláních. Nic jiného mi teď nezbývalo bohužel.
A abych se nemusela znovu topit ve vodě, vzpomněla jsem si na svou starou dobrou magii vody. Jak jsem na ní mohla zapomenout? Jsem to ale.. Hladina vody poklesla. A já tak mohla poměrně lehce v rychlosti přeskákat na druhý břeh.
Vyklepala jsem si kožich. Vůbec to nepomohlo, protože jsem vypadala pořád stejně smáčeně, jako před vyklepáním. Ale do čumáčku se mi dostal známý pach. To snad ne! To je ten malej smradlavec. Takže tady bude i velkem smradlavec. Ohrnula jsem tlamu. O kousíček dál jsem viděla černý rozplácnutý flek. To bude on. A kde má velkého smraďocha?
Vydala jsem se k němu. Ležel na zemi a sám vypadal jako jedno velké bláto. Zamračila jsem se a znechuceně se na něj podívala. "Ale ale ale. Koho to tady máme." Řekla jsem velmi nepříjemně. "Hnědko!" Štěkla jsem po něm nadávku, kterou jsem si teď vymyslela v hlavě. Sama jsem netušila, co přesně to má být. Ale znělo to dobře a mě se to líbilo.
Obešla jsem ho s čumáčkem pěkně k nebi. Div mi do něj nepršelo. Následně jsem si elegantně sedla a podívala se na toho hnidopicha malého. "Kde je smraďoch? Utopil se?" Usmála jsem se od ucha k uchu. To by bylo super. O jednoho smradlavce méně. Ach jak je ten vzduch hned čistší. Zhluboka jsem se nadechla a pomaloučku vydechovala.

// Zubří vysočina (přes říční eso)

Pachňavec pachňavej. Fuj. Vlkovi vypálí všechny chlupy v čumáku. Naštvaně jsem si ťapkala. Ale mezi námi, já vlastně vyhrála. On stáhl ocas a odešel. Posera fakt. Jsem většího mamlase neviděla podělanýho. Odplivla jsem si ale slina mi přistála zpátky na kožichu. Jaksi jsem si neuvědomila, že vlastně plivat neumím.
Oblízla jsem si tlamu. Konečně byl všechen ten sníh pryč. Místo toho pršelo. Bylo mi jasné, že koryta řek teď budou zvedlá a já budu mít nejspíše problém překonat vodu. To je tak těžké. Buď je sníh, a vlk mrzne. Nebo prší a vlk opětovně mrzne. Protože teplo zatím není a zároveň se bude topit v řece. Ach jo. Kéž by alespoň jednou mohlo to počasí být normální. Byla jsem tak nějak naštvaná. Poslední dobou jsem byla dost podrážděná. Ani nevím, čím to vlastně bylo. Ale vadilo mi všechno. I jak někteří vlci dýchají!
Zlostně jsem tlapkou praštila do kamene, který uskočil pár metrů. A ty mě taky neštvi. A taky že jo. K vodě jsem se dostavila avšak koryta byla více než plná. Ještě chvíli deště a tání posledních zbytků sněhu a záplavy mohly započít. Ušklíbla jsem se, když jsem musela do rozbouřené vody skočit a nějakým způsobem se dostat na druhou stranu. Nějakým zázrakem se mi to však podařilo. Chvíli mě sice voda unášela... ale zvládla jsem to. Ohlédla jsem se na řeku a pak vyrazila dál. Přede mnou byla minimálně ještě jedna taková řeka. Néli něco horšího. A abych se dsotala domů, musela jsem je překonat.

// Řeka Tenebrae

Jančela jsem jako naštvaný bizon. A taky jsem měla proč. Jenže... on mě nevnímal, ignoroval mě. A tak jsem na něj jenom přimhouřila oči. Posero. Držíš tlamu? Hm, no ty jsi mi ale hrdina. Chudák tvoje přítelkyně. Ops, ty vlastně ani žádnou určitě nemáš. Padavko. Cítila jsem se jako vítěz. Když vlk drží tlamu a naslouchá mým kecům, jsem jednoduše vítěz. Jak blažený to byl pocit. Konečně nějaké uznání. A přesně takhle si podmaním svět! Měla jsem zase tu svou vizi. O tom, jak dobývám svět a vedu jej ke zkáze! Povzdechla jsem si lahodně.
Ten jeho harant ke mě přiskočil a začal mi trhat můj šáteček. Skisle jsem po něm hodila očko. "Vem si tu chcíplotinu k sobě. Ještě si vyláme zuby." Odfrkla jsem zhnuseně a švihla tlapou, abych se toho parazita zbavila. Navíc, ožužlával mi to a mě to dost vadilo. Kdo ví jakých návyků byl naučen. Nejspíše žádným, když byl s tímhle mamlasem. Protočila jsem oči.
"Hm, a věř, že těchhle slepic tam je mnohem více. Přivedly bychom tě pod drn." Slastně jsem se na něj usmívala. Nevěděla jsem co slepice je, ale to vůbec nevadí. Co by to tak mohlo být. Hm, asi něco ze světa, kde žijí takové nuly. Zasmála jsem se hlasitě. A on dál tiše mlčel a ten malý spratek opět napadal mou nohu. "Kdo by tě taky chtěl že." Ušklíbla jsem se na to malé. Byli jako z jednoho vejce. Trapáci. Bóže kam ten svět spěje.
Očividně se mě bál a nechtěl mi odporovat. Jelikož se stáhl a rozhodl se odejít. Chvíli jsem tiše seděla. Pak jsem vzala sníh, udělala z něj kouli a hodila jí po vlkovi. "Srabátko." Zavolala jsem na něj. Se vztyčenou hlavou a jako velký šéf jsem odcházela z tohohle území. Smečka mi ještě jednou poděkuje, že se tam tohle už u nás neobjeví. Nemám ráda nuly. Pyšně jsem si kráčela.

// Ježčí mýtina (přes říční eso)

"Chytráku. Celý les tebou zapáchá. Bude to trvat roky, než se to vysmradí." Zasyčela jsem na něho jedovatě. A ještě vypadáš jako blbeček. "No fůj a co to máš s okem. To vypadá odporně."Jak ses takhle mohl narodit? Tvoje matka byla negřice a tvůj táta běloba? Vzniklo z toho tohle? Chůdě jedno smradlavé. Ani koupat tě nenaučili. V jeskyni jsem si nejspíše nevšimla, že má něco s okem. Vypadal divně. Až když jsem to vyslovila, jsem si uvědomila, že by ho to mohlo ranit. To určitě. On neví neví co to city jsou! Ať si zvyká. Mě ale vadil jeden fakt. Měla jsem funkci lovce. Smýkala jsem se do úkrytu společně s mými spolučlenkami kus zvěře. V tom najdete cizince ve smečkovém úkrytu. "Doufám, že ses nadlábl masem, které jsem ulovila společně se členkami pro naší smečku. A nejspíše se díky tobě na někoho ani nedostalo!" Syčela jsem. Byla jsem naštvaná. I kdyby si nevzal, věděla jsem že by mu Laura něco dala. Prostě příživník. Absolutní blb, který si přijde do smečky, aby pro něho jiní makali. To mi vadilo nejvíc.
"To si piš že moje není! Kdyby bylo, určitě bych ho nenechala trajdat s tebou, aby se učilo špatného chování. Jak vyžrat smečku že." Blbe. Tys toho moc teda nepobral. Chudák to tvoje malé škvrně. Ale ten malý nepáchl jako on. Přimhouřila jsem oči a podívala se na něj.
Vlče se ale obořilo, že se má prvně pozdravit. "Alééé, vážně?" Řekla jsem a dělala, jak šíleně jsem překvapená. "A já si myslela, že prvně vlezeš do cizího území, tam si zalezeš se vyspinkat do cizí jeskyně a sežereš cizí maso!" Vyštěkla jsem nervózně po vlčeti. měla jsem vlčata ráda, ale tohle... tohle mě nenechávalo chladnou. Mě snad klepne pepka. On ho naučí zdravit... a krást jídlo ho bude učit kdy? Bože tohle je ubohé. Šašek jeden. Možná jsem na něho až moc ostrá, ale někdo by měl tomu zaostalci vysvětlit, že to takhle nechodí, jak on si myslí. Já fakt nevím z jakých nicek vyleze tohle. Proč to vlče raději nehodí ze skály, když ví, že sami jsou dementní. A nebo... spíš jeho rodiče ani nevěděli, že jsou na hlavu. Tak jako on.
"Lucy, jsem Lucy. Členkou Asgaarské smečky." Řekla jsem vlčeti, které bylo zvědavé. Na něho jsem se snažila být milejší, i když se mi vážně vařila krev v žilách. A co mi vadilo nejvíc, nepochopení Laury. Pěkně povedená rodinka. Jen co je pravda.
"Příště k nám raději vůbec nelez. Tvé místo je zcela někde jinde." Podívala jsem se na cizáka pachňáka. Narážela jsem na to, že on je ve své podstatě nicka a my jsme někdo. Prostě to tak bylo. Myslela jsem to vážně. Klidně bych obrátila les naruby, jenom aby se tam nedostal. Začínala jsem litovat, že nejsem ochráncem lesa. Mohla bych toho patrně využívat.
Podívala jsem se na vlče. "Kde máš maminku zlatíčko?" Zněla jsem až moc mile. Nevěřím, že by tě vážně zplodil tenhle... Usmívala jsem se na vlče. Ani bych se nedivila, kdyby to vlče někomu prostě ukradl. Přišel nejspíše do cizí smečky, tak se prospal, prošel si okolí, vzal vlče a adie.

// Já se za ní omlouvám, ale někdy dokáže být jako osina v pr*eli