Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Asgaar přes medvědí řeku

Chvíli jsem šla tiše a zamyšleně. Takhle věc mě dost trápila. Nejraději bych svého otce buď už vůbec neviděla a nebo jej viděla, abych mu vypeskovala a pak ho už neviděla. "Nejsem." Podotkla jsem tiše. Tohle byla věc, kterou on asi nemohl pochopit, nebo bylo brzy, aby jí pochopil. Až budeš mít tolik kolik já a tvůj otec splodí další potomky s nějakou mýšeneckou vlčicí tak to pochopíš. Povzdechla jsem si hlasitě. Ale na něho jsem se zlobit nemohla. Sice jsem úplně nerozuměla co to pořád s tou brokolicí má, ale nechtěla jsem to teď více rozvíjet.
"Ano, TA Sianna je má matka." Jak ponižující to co otec teď udělal. Fakt hnus, chce se mi blejt! Zatvářila jsem se kysele.
"A co přesně jsi ulovil?" Zeptala jsem se zvídavě. Třeba ani ode mě nebude potřebovat žádnou pomoc. Někteří vlci to měli v krvi od malička a byli v lovu fakt dobří. Pak jsem ale opětovně tiše postupovala. Bylo toho na mě nějak moc poslední dobou. Taenaran jako soused, s kterým budu muset nějak do budoucna vycházet, což nemělo řešení. A pak tohle. Byly to poměrně velké šoky. Ani jsem úplně Sionna nevnímala. Když zaúpěl nevěnovala jsem mu pozornost a dál si to šinula. A to že jsem se zrovna opětovně brodila ve sněhu? Nepřišlo mi to divné. "Není, proč by měla být delší než jiné noci?" Ale já teď měla vše zkreslené a vážně se tomu okolí tolik nevěnovala. Až když se mě zeptal, jestli to slyším také, jsem se zastavila. Začala jsem poslouchat a svůj zrak sklopila k zemi.
"To je sníh?" Vydala jsem ze sebe vyděšeně. Protože... on to byl sníh. Chladilo to a vypadalo to i konzistenčně to bylo jako sníh. Co se snad už i ta příroda pomátla nebo co? Nemohl by být jeden den normální? Zvedla jsem hlavu.
Sionn vyrazil na průzkum. Přidala jsem se k němu. Nevadilo mi to. Lov chvíli počká. Nejspíše ho zajímal zpěv. "S kým to mluvíš?" Byla jsem pozadu a tak jsem přesně neviděla dění před ním. Jen jsem slyšela neustálý zpěv.
Viděla jsem pouze strom. A na něm několik plodů. Přimhouřila jsem oči. Tohle bylo velmi, velmi divné. Zpěv, zima, strom s plody? Dávalo vůbec něco logiku? Přišla jsem až k Sionnovi a nevěřícně se rozhlížela okolo. A nebyli jsme sami. Kousíček od nás se tvarovala silueta vlka. Možná to je jeho práce. "Hej ty tam! Za to můžeš ty?" Zavolala jsem na něho, aby o nás věděl a případně nám tohle objasnil.

Nemohla jsem jaksi pochopit skutečnost, že se otec spustil s nějakou cizí fuchtlí. Tohle byla věc, přes kterou jsem se v tento daný okamžik nedokázala přenést. Dýchala jsem z těžkla. Funěla jsem lépe řečeno.
Zamračeně jsem přesunula pohled na Sionna. Popravdě jsem neměla tušení o čem to zrovna mluví. "Jaký brokoličák. Savior je můj otec. Má matka je Siana. Jsem přímým potomkem tehdejších alf." Prohlásila jsem hrdě. Co sis myslel? Že jsem nějaká poběhlice co svádí staré pardály abych s nimi měla vlčata? Nějaká nicka? Já jsem NĚKDO! Hrdě jsem se vyprsila. Nevím co si doposud o mě myslel, ale nebyla jsem jen tak nějaký nechtěný porod. Moje krev měla vznešený původ.
Jenže Elisa tomu dodala perlu. Zavrtěla jsem hlavou. Jak jen jsem si mohla myslet, že se ona někdy bude zajímat o někoho jiného, než o sebe. "Ne, tvůj problém to není. Obzvláště pro takového sobce, to problém není. Je to můj osobní problém." Zasyčela jsem a podívala jsem se na Arcanuse, který byl vedle Elisy přišlápnutý a věděla jsem, že nějakého jeho zastání se nedočkám. Nevím proč jsem začínala věřit, že bychom jednou možná mohly s Elisou vycházet. Ale dost jsem se pletla. Jen mi to teď potvrdila. Otočila jsem se k nim zády a vyrazila se Sionnem, který byl nedočkavý na lov. Bože je pořád stejná. Od malička si jí pamatuji přesně takhle. Hnusnou, zákeřnou tetu, kterou nikdo neměl rád.
Podívala jsem se na Sionna. Naštěstí on byl po otci, jinak bych s ním teď nikam nešla. "Naučím tě vše co tě bude zajímat." Mrkla jsem na něho a usmála se od ucha k uchu. Né že by mě ta naštvaná nálada přešla. Jen jsem nechtěla být na něho hnusná. On si to totiž nezasloužil. "Jeleny, divočáky, křepelky..." Jmenovala jsem jenom hrst zvířat. Zatím co jsme opouštěli les, dodala jsem ještě jednu a to velmi zásadní otázku.
"Už ses pokoušel něco ulovit sám?" Tohle bylo důležité. Potřebovala jsem vědět, o co se pokoušel, jak na to šel a tak dále. Něco, na čem by se dalo stavět. Prvně bychom měli zkusit něco lehčího. Aby se mi předvedl.
Sice jsem se usmívala, ale šla jsem o krok pozadu oproti němu. Můj výraz byl sklíčený. Tohle otci nikdy neodpustím! Naší čistou krev zpatlal kdo ví s čím. Zavrtěla jsem smutně hlavou.
"Je už z tebe pěkný kousek vlka." Musela jsem ho pochválit. Byl vážně nádherný.

// Medvědí jezero přes Medvědí řeku

Přikývla jsem. Yeah kanci. "Ale nejsou zrovna nejblíže..." Podotkla jsem tiše. Zase tak daleko to nebylo. Avšak táhnout se zpátky se zvěří... musel by to táhnout někdo se mnou nebo ještě lépe, pokud by šlo více samců, tak ať se postaraj o kořist.
Po chvíli se k nám připojila Elisa. "Ahoj." Špitla jsem tiše. Vypadala safra dobře. Postavička parádní. Na to že měla vlčata a jedno v podstatě porodila nedávno, vypadala báječně. Celkově e mi zdála taková... svěží. Přimhouřila jsem na ní oči. Divné. Bohužel mé plány na to jak převezmu její místo se pomaloučku rozplývaly. Bylo mi jasné, že Arcanus nedá přednost mě před ní. Né teď když vypadá ještě lépe než kdy předtím. Povzdechla jsem si a svůj pohled na okamžik stočila jinam. Nemusela jsem vidět jak se cicmají. Ten odpočinek jí tedy prospěl. Ušklíbla jsem se ale přitom hned na to uviděla mezi stromy Sionna. Teda pokud to byl on.
Přišel velký chlap a já na něho vyvalila oči. Mladší vydání Arcanuse. S otevřenou tlamou jsem se podívala na Arcanuse. No páni! "Tys vyrostl, to je hrozné!" Poznamenala jsem místo pozdravu. Tohle byla síla. Krásný mladý kusaneček. Olízla jsem si tlamu a zavřela jí.
Sionn zrovna mluvil o nějakých vlčatech. Švihla jsem ocáskem. Tohle mě nezajímalo. Avšak, když promluvil Arcanus o mém otci... "Cože? Můj fotřík si udělal další potomky? Ten dědek starej plesnivej má další caparty?!" Byla jsem naštvaná. Lov jsem vypustila zcela z hlavy. Jak to mohl mámě udělat! Nesnáším ho! S nějakou fuchtlí hnusnou, špinavou. No fůj! Už se s ním nikdy nebudu bavit. Tohle teda podělal! Máma se musí v hrobečku obracet! Vypadala jsem, že za chvíli exploduji. Na lov jsem aktuálně kašlala. Tohle mě teda nesmíně nakrklo. Tahal se každou chvíli s někým. Pořád to měnil, ale tohle? Tohle přehnal. Žádná výprava za otcem. Kašlu na něho! Otočila jsem svůj pohled někam pryč od ostatních vlků.

Arcanus se asi úplně do záchrany své drahé polovičky nehrnul. Přimhouřila jsem na něj oči. Fajn to nevadí. Pokud se nevrátí, kliďánko to tady převezmu. A tebe si nechám! Hehe. Nad tou představou jsem se pousmála. Bylo to... bylo by to skvělé. Ale takové štěstí nejspíše mít nebudu a Elisa se rozhodně vrátí. To mi pro změnu ten úsměv z tváře vymýtilo.
Když se mě alfák zeptal na můj plán, můj výraz se změnil v překvapivý. Ups, myslel si že přemýšlím nad lovem. Tak jo, zpátky do práce. Olízla jsem si čumák a snažila se zakrýt původní překvapení. Co by bylo vlastně lepší? Splašit tady pár vlků a vyrazit něco společně ulovit? A nebo zůstat sama s alfou a lovit pouze společně... jen něco pro nás. A pro ostatní! Zavrtěla jsem hlavou, abych vymýtila ty zvláštní a sobecké myšlenky. Čekat, ale na co. Hm. Teď jsem vážně přemýšlela.
"Možná by nebylo špatné někoho splašit. A ulovit rovnou něco většího." Odkašlala jsem si. Protože lovit na dvakrát se mi tedy zrovna moc nechtělo. Moc práce. A takhle ve třech čtyřech vlcích by to mohlo jít mnohem lépe a něco většího by se mohlo skolit.
"Bylo by fajn zkontrolovat, jestli nějaká zvěř zůstala po zimě v lese... nebo poblíž. Abychom se zase nemuseli někam daleko plahočit... Ale jinak vím, kde se zdržují kanci!" Řekla jsem s nadšením. Jenže ti byli o nějaké to území dál. A tahat se s kancem pak zpátky... se mi teda zrovna jako dvakrát nechtělo. Ale nechala jsem to na alfě. Spíše jsem doufala, že pokud by si vybral kance... ještě tam budou. Byl by to celkem trapas, dotáhnout tam třeba ve čtyřech vlcích a kanec nikde. Ops. Ale tak po takové zimě... kdo by se divil no ne?!

Ušklíbla jsem se směrem k alfě. Jop, je to hroznej amatér. To nechápu. Celou tu smečku nechápu. Ale tak snad jejich alfa ví co dělá. I když... spíše asi neví. Mlaskla jsem si. Aniž bych si uvědomovala, že mi zrovna Arcanus přečetl mou myšlenku odpověděla jsem mu, jako kdybych ta slova vyslovila. "Jo..." Hlesla jsem a pak se nad tím zamyslela. Krátce jsem se zamračila, jelikož jsem si nebyla zcela jistá, jestli jsem to řekla nebo ne. Ale nebylo to tak důležité. Slova o tom, že to nemůžu brát vážně jsem vypustila. Vůbec totiž neměl ponětí, jaké to bylo a jak otravný ten parazit byl. Protočila jsem očka a myslela si svoje.
Jelikož jsem viděla jeho starost o Elisu, vybídla jsem ho. "Tak jí běž naproti. My to tady zvládneme." Zrovna jsem i přesně nemohla vybavit, kdo je po alfách nejvýše postavený jedinec, kterému by to tady na nějakou chvíli mohli svěřit. Ale určitě by se to dalo udělat. A i my ostatní, co se když to řeknu tak hloupě specializujeme na něco jiného, jako je lov a péče o vlčata... taky bychom to zvládli. Ale jaké přesně důvody k tomu nejít za ní měl, kdo ví. Možná nechce a čeká jestli se ztratí napořád. Kdesi hluboko uvnitř jsem se tomu smála. Na druhou stranu mě popíchlo svědomí, že to bylo pěkně hnusné.
"Abych pravdu řekla, v úkrytu už toho nejspíše moc nebude." Lov byl nejspíše na spadnutí. Ale po takové tuhé zimě se vyplatilo si počkat. Zvěř na tom nebyla bůh ví jak dobře. Předpokládala jsem i pozdější přírůstky.
Začalo mi to v hlavě šrotovat, kam bychom mohli vyrazit na příští lov. Přemýšlela jsem nad divokými prasaty, které jsme chytali s Alexem. Ale bylo to poměrně daleko. A tahat se pak zpátky s úlovkem nebude taky nic moc. Ale chutnají skvěle. Mají fajn maso. Olízla jsem si čumáček.

// Omlouvám se řešila jsem nějaké rodinné záležitosti...

Přimhouřila jsem oči. Buď mi to alfa dělala schválně, nebo už vážně nevím. Pořád stál na straně toho smradlavce malého. "Věděl to moc dobře..." Sykla jsem k němu. Věděl to, jelikož jsme se bavili o spojenectví smeček. Byl o tom moc dobře obeznámený. Potáhla jsem nudli v čumáčku.
"Ráda bych, ale on mě vůbec nepustil dál do lesa. Musela jsem zůstat na hranicích... " A i po tom, co jsem ho žádala, aby mě pustil do lesa, že si chci promluvit s někým normálním... tak mě nepustil!
Protočila jsem oči, ale tak aby to alfák neviděl. No jo, za mým otcem. Ještě že jsem nešla se Sigym. By tam byla pěkná tlačenice. Tak nějak jsem vnitřně cítila, že bych návštěvu svého otce mileráda ještě odsunula na jindy. Ale věděla jsem, že tam jednoho dne budu muset zajít.
Podívala jsem se na alfu. "Prý je ochráncem nebo co." Ale o tom dost pochybuji. Vlče těžko bude ochránce. Nevím co to mají za taktiku. Ta smečka je celá nějaká divná. Vůbec tomu nerozumím. A vadí mi to! Začala jsem se rýpat tlapičkou v hlíně. Dělala jsem tam malý důlek. Který jsem více a více prohlubovala. "Sionn je pořád mimo les?" Zeptala jsem se zvídavě. Chtěla jsem vědět, kdy máme začít s učením lovu. Ale jestli pořád někde trajdá pryč, tak to nejspíše nezačneme nikdy.

Protočila jsem oči v sloup. "Kdyby jenom omezil! Vůbec mě tam nechtěl pustit, nemohla jsem se ani pohnout a přitom jsem mu řekla, že jsem z Asgaarských že jo... Ale to on ne. Omezoval mě, držel mě tam a byl spostej!" Dodala jsem váhu na to poslední slovo. Bylo to důležité. Bylo důležité, aby mi věřil. Protože já jsem měla pravdu!
Slyšela jsem jeho povzdech a mé oči ho proskenovaly. Pche! "S ním? S ním se rozhodně nehodlám bavit. Pěkně za alfou se půjde a ať ho vyperou pryč." Zasyčela jsem. Jenže se tam nemohlo jít hned. Museli bychom počkat na Elisu s Laurou. Jen jsem škobrtla ramínky. Pro mě za mě. Třeba za měsíc. Můj názor bude pořád stejný, né-li horší. Odkašlala jsem si.
"Kam se ty dvě vydaly?" Zeptala jsem se zvídavě, když očividně můj problém nebude teď hned vyřešen. Což by měl správně být, ale nehodlala jsem se dohadovat s Arcanusem. Šel na všechno pomalu, všechno chtělo svůj čas. Já žila trošku jinak. Teď a tady a impulzivněji. Co bylo lepší? No to kdo ví.
Musela jsem si na okamžik lehnout. Byla jsem vyčerpaná z toho věčného mluvení a žvatlání. Odrkla jsem si a hlavu položila na přední tlapky. Vlastně jsem nevěděla co teď. Jestli se sebrat a jít Narana vyhodit vlastními tlapkami, nebo vážně čekat, co se bude dít. Rozmluva s ním bude k ničemu. Všechno popře a obrátí proti mě. To byla žádná novinka. Dělal to pokaždé, co jsem ho viděla. Takovej malej ničema, co nic sám nevymyslí a všechno to jen převezme.

Trošku mi přišlo, že Arcanus podceňuje mé rozrušení. Cože?! A co moje pocity smutku? To mě jakože trošku naštvalo. Ale nedala jsem to na sobě znát. Pořád jsem mu dávala jasně najevo, že jsem zničená... a úplně z toho celá špatná. Slzičky mi hrkly do očí.
"No přeci Taenaran!" Řekla jsem a čelist se mi klepala jako při plakání, ale držela jsem to. Potáhla jsem nudli a posadila se kousíček od něho. "Je hrozně zákeřnej! Hloupej, všechno co řekneš opakuje po tobě a smrdí!" Zavrtěla jsem hlavou. Tohle jednoduše nejde. Odmítám spolupracovat s někým takovým. Nenechám se urážet něčím tak nevychovaným. On aby si ležel a já mu lovila ne? Tůdle!
Jenže Arcanus tam chtěl v jeden moment zajít. Moje mysl zpozorněla. Zvedla jsem k němu hlavu. Ale pak to zazdil. Podívala jsem se na něho otráveně a řekla podrážděně... "Drobný spor? Tak já jsem drobný spor?" Vyjíkla jsem naštvaně. Nahodila nakvašený výraz. To nemůže myslet vážně! Co jsem jako vzduch? Drží snad s nimi nebo co? Tohle je velkej spor! Obří! Megalodonský spor to je! Ultramegalodonvelkej spor.
Koukala jsem se před sebe. "Měl by sis promluvit s jejich alfou, aby ho vyhodili." Řekla jsem důležitě, ale zároveň se pořád tvářila ublíženě. Ještě více ublíženě, jelikož pochyboval o váze toho sporu. Začala jsem tlapkou nimrat v hlíně. Měl by sis s ním vážně promluvit... ať ho vyhodí. Hehe, jen a´t ho vyhodí. Přimhouřila jsem oči, v kterých se mi zajiskřilo. Snad svítalo na lepší časy. Vše to záviselo na Arcanusovi. A když to nebude stačit, budu muset přesvědčit Elisu. Bude stačit jí s ním seznámit. Měla by hned poznat, co je to za srábotu! A vyhodit je všechny z toho jejich území.

// Borůvky

Pěkně nakvašená jsem vběhla do našeho lesa. Byla jsem tak nadšená, že patřím sem a nejsem s tím malým homooušem v jedné smečce. Přesto mi v žaludku ležel velkej kus odpadu, který jsem potřebovala vyblít. Když to řeknu velmi obrazně.
Začalo pršet avšak můj zrak spočinul na nebi. Ten déšť nebyl zcela obyčejným deštěm. Bylo to... barevné. Cože? Jak to? Otočila jsem se za sebe. Určitě v tom má prsty on! Švihla jsem ocasem a se vztyčenou hlavou běžela dál.
Do čumáčku se mi dostal pak naší alfy a to jsem brala jako příležitost. Rozběhla jsem se rovnou za ním. "Arcanusi... Arcanusi." Volala jsem už z dálky. Hlavou mi lítaly myšlenky sem a tam a tam a sem. Byla jsem chvíli zmatená a potřebovala jsem si vše utřídit. Konečně jsem ho doběhla. Zastavila jsem se a snažila se vydýchat.
"To nejde. Prostě to... není možné." Dodala jsem a narovnala se. Ještě dvakrát jsem se pořádně nadechla, než jsem začala mluvit. "Ta vaše aliance, dohoda, pohoda nebo jak tomu říkáte. Víš koho mají ve smečce?!" Zaúpěla jsem poslední slova. Tak hrozné to pro mě bylo! Nahodila jsem na něho smutné oči. Jakože jsem ublížená a tak. "Byla jsem se tam podívat jo... a přivítal mě on. Ta největší padavka co existuje. Je jako uschlej bobek na zadku. Nedá se ho zbavit! Pronásledoval mě několik území, když jsem byla mimo les. Je nevychovaný, vůbec se s ním nedá vyjít a pro takové nebudu lovit nebo s nimi spolupracovat!" Vyblila jsem to na něho a koukala na něho těmi nejvíce smutnými očíčkami, jaké jsem kdy mohla vytvořit. "Neustále mě uráží, musel bys ho zažít! Prostě to nejdeee." A pro efekt jsem přidala trošku jakože breku. Ale byla jsem fakt z toho špatná. Vůbec jsem s ním nechtěla být takhle v kontaktu. Navíc i on mohl přijít k nám do smečky tak jako já k ním. A pak už se ho nikdy nezbavím. Smutně jsem svěsila hlavu a uši nechala plandat podél hlavičky.

Zdály se mi fakt divné sny. Jeden byl o tom, že Taenaran vyrostl. Byl dospělým jedincem a právě prováděl namlouvací manévr. Já ho odmítala, ale on byl stejně otravný jako teď. Všude za mnou lozil mě nezbylo nic jiného, než se s ním spojit. A narodily se nám vlčata, všechna podobná jemu.
Ze spaní jsem sebou trošku škubala, takže když mi chtěl počůrat hlavu, odkopla jsem ho někam do křoví. Na hlavu mi tedy dopadlo pár kapek. Hned na to jsem ale opětovně tvrdě usnula. Možná jsem i chrápala. Různě jsem se totiž přetáčela na záda a podobně.
Další sen pokračoval. Měli jsme spolu pěkně odporná vlčata. A všichni i s Taenaranem lozili pořád za mnou. Musela jsem skočit ze skály. Jejich nátlak a pronásledování jsem nezvládla psychicky. Znovu jsem kopala ze spaní, ale to už jsem se pomalu probírala. Otevřela jsem oči a viděla toho dementního vlčka. Něco žvatlal a já si hlasitě zívla. Cítila jsem mokré kapky na hlavě. Ale přišlo mi to, že to je jenom voda. Vůbec to nebylo cítit.
Podívala jsem se na Taenarana. Oči se mi ještě klížily. Protočila jsem oči. "Když tu můžu zůstat... tak už tu nechci zůstat." Zvedla jsem se a vyklepala si kožíšek. Oči jsem zvedla k nebi. Nejspíše padlo pár kapek deště. "Odcházím." Zívla jsem si a otráveně se na něj podívala. "Nelez za mnou." Zasyčela jsem a tlapkou na něho hrábla hlínu. Pomaloučku jsem se rozešla k hranicím našich smeček. Ještě se trošku u nás prospím možná... a pak půjdu žalovat. Švihla jsem ocasem a několikrát za sebou si zívla. Líně jsem se doplazila k hranicím.

// Asgaar

Nevím k čem bych jej měla přirovnat. Asi vážně k hovínku. Když kadíte a kus vám tam zůstane viset. No a vy se ho nemáte jak zbavit i když si prdelku otřete o zem. Ale prostě tam zůstane takový mikro kousek, který vás pořád dráždí a nenechá vás na pokoji. Tak tohle přes ně byl on. Jako to hovínko navíc... Povzdechla jsem si. Už jsem ho začínala mít plné zuby. Navíc tu jeho sprostou a primitivní tlamu nezavřel jak byl den dlouhý.
"To ty se mě pořád držíš jako smrádek..." Dodala jsem. Představa že s ním musím někdy něco podniknout byla hrozná. Ve smyslu lovu. Až bude dospělý. To prostě nepůjde. Zívla jsem si. Byla tma a na mě už pomalu šlo spaní. "Mě nezajímá co řekla tvoje alfa. Já si dělám co chci." Dosti jasně jsem mu naznačila, že mě vůbec ten jejich "alfak" nezajímá. Mám ho na ocásku. Tím jsem taky pěkně zavrtěla. Když si sedl přede mě, jednoduše jsem ho překročila a s nezájmem kráčela dál. Našla jsem si ale fajn prohlubeň u stromu. Schoulila jsem se do klubíčka. Chytala jsem se ke spánku. Yep, na cizím území smečky. A kde je ten tvůj alfa teď? Nikde. Očůrala jsem vám vaše území, ožrala vám stromek borůvčí a teď se chystám spát. Zívla jsem si. A abych se ještě trošku zabavila... za pomocí magie příkazu jsem ho donutila, aby měl velké nutkání si olizovat pindíka.
"No ty jsi pěkně nechutný." Řekla jsem mu posměšně. Ale dost mě to vyčerpalo a já se potřebovala vyspat. "Běž za svou alfou, určitě ti s tím mydlením pomůže." Zívla jsem si hlasitě a položila hlavu na přední tlapky. Nebála jsem se ho. I kdyby mi položil kaďák na obličej. Pomalu ale jistě jsem se oddávala snům. Běž si za alfou. Až se vzbudím... ať tady nejsi.
Usnula jsem a v podstatě poměrně dosti tvrdě hned, jen co jsem dovřela očka. Sny začínaly být divoké a různě se mísily. Zatím se mi ale žádný nevryl do paměti, abych si ho po probuzení pamatovala.

Neposlouchala jsem ho. Jednoduše jsem vypla. A když už jsem stála u keříku v borůvčím, kterých tady bylo čím dál tím více... magie země zrychlila uzrání těch borůvek, které jsem si já osobně očíčkem vybrala a spapkala je. Byly fajn. Ještě trošku potřebovaly, ale když jsem viděla, že mi je magie pěkně začernila co barvy, která je poživatelná, jednoduše jsem je schramstla.
Byla jsem u malého keříku, který jsem ožrala skoro celý. Měla jsem hlad a hlavně chuť si dát borůvčí. Když jsem skončila, má hlava se otočila jeho směrem. "Ty tu ještě jsi?" Dělala jsem překvapenou. Jako vážně mě mohl nechat. Arcanus tvrdil, že lesem můžeme projít a tak. Proč jsem měla za sebou pořád doprovod.
Začala jsem se smát. "Ale to víš že tě můžu vyhodit z tvé vlastní smečky. A taky to zařídím." Nevyhodím tě já osobně. Vyhodí tě tvoje alfa. Nebo moje alfa, až se stane alfou tohohle lesa.
Naše smečka má vlků dost. Takže jestli si zabereme vaše území, malý budižkničemu bude navíc. A potáhne pěkně pryč. ještě co do toho zapojím své herecké výkony. Nejspíše začnu i se stylem "on mě zranil". Udělám si bebi... no a pak to řeknu své alfě. Že jsi to byl ty. Že jsem si poklidně šla po lese... a věř mi, nikdo ti nedokáže opak... Urvala jsem poslední borůvčí a cestovala dál. Hledala jsem něco, co mě tady u nich vyloženě oslní. Borůvčí bylo celkem příjemné.
"Tys to pořád nepochopil viď? Aby byla zajištěna spolupráce a více méně naše dobrovolná výpomoc vaší smečce... musíme se tady MY Asgaarští cítit dobře." Podívala jsem se na něho povýšeně. "A já své rozhořčení rozhodně své alfě sdělím." Dodala jsem s čumáčkem ohrnutým do výšin. Kdyby pršelo, měla bych tam hned potopu. Mezi námi se vytvořila malá elektrická jiskra. Chvíli levitovala a pak prskla a zmizela." Byl to spíše jako pšouk, než aby to mělo fakt pořádný efekt. Ale on nic takového určitě neuměl. Byl ještě malý a moc zaostalý na to, aby se něco vlastně vůbec někdy naučil. A já tě to zlatíčko učit nebudu. Švihla jsem ocáskem a začala si drbat záda o jejich jeden stromeček. Pár chlupů na něm zůstalo. Bylo to jako můj podpis, že jsem tady byla.

Protočila jsem na něho oči. "Když sedíš, pindík ti jde vidět." Poznamenala jsem. Nechtěl, abych se na něho dívala při čůrání. Ale já se dívala. "Tvůj pindík není první a ani poslední, kterého vidím. Víš dospělým samcům jdou vidět pindíky i když stojí z boku. Ale na to musíš mít velkého pindíka. Což ty..." Zvedla jsem jednu žížalu a hodila mu jí k jeho tlapkám. Ukázala jsem na ní. Snas pochopil, že má ještě prostě žížalku. Určitě bude mít velkého piňdu. Ale teď se to podobalo velikosti chrousta. Ani to ne. Ale oni byli tolik nechutní, že jim piňda chodil na procházku z toho jejich váčku kdy se mu zachtělo. A tak jsem velmi často zahlídla pidi piňdu. Samci. Jsou nechutní sami o sobě. Proč jim to takhle vylízá ven? Je to nechutný! Zvlášť když vlčice sedí naproti nim. A když si to začnou olizovat... Otřepala jsem se. Jednoduše řečeno, byli to prasáci.
Byla jsem k němu zády a sem tam si naschvál čůrkla. Tohle máte za toho vašeho blbečka. Fakt jsem se těšila, že až se vrátím do smečky, všechno požaluji. Vše popíšu do puntíku a Arcanus tady zajde a pošle celou jejich smečku na měsíc. A toho malého spratka vykopne jako prvního. Snažila jsem se ho nevnímat. Ale to zle jen těžko, když mýte řiťoléza za sebou. Pořád něco remcal. "Víš, ono není moc originální, když to co řeknu já otočíš proti mě. To je spíše... stránka slabosti. Nedokážeš vymyslet nic originálního. Oháníš se mým vzhledem, hned po tom, co já upozorním na ten tvůj. A řeknu ti tajemství... tenhle hnusnej ksichtík ti už zůstane." Začala jsem se smát a pokračovala. Našla jsem divné keříky. Až po chvíli jsem poznala, že se jedná o borůvky. Ale nebyly ještě zralé. Byly zelené nebo jaké to.
"Zlatíčko, věř mi. Raději bych strávila celý život s Qvasimódem, než tyhle chvíle s tebou. Já bych mohla mít alespoň jeho. Ty maximálně tu žížalu. Ani tu ne... a nelez pořád za mnou." Zasyčela jsem na něho a vydala se více do středu lesa na průzkum. "Ráda bych zjistila, jestli je tady někdo alespoň trošku normální... ale ty jsi ten největší odpuzovat všeho živého. Tak laskavě vypadni." Ukázala jsem mu tlapkou někam do prčic, aby za mnou pořád nelozit. Chtěla jsem mít od něho pokoj a hlavně jsem chtěla zjistit, jestli tady alespoň někdo stojí za to. Nebo jsou tady všichni takhle praštění jako on. Bože. "Ty jsi účinná vlčí antikoncepce." Řekla jsem si pro sebe a mračila se u toho. Představa že mám takové vlče... to bych se asi raději zabila.

Začala jsem se smát. Vůbec ani neměl sebemenší tušení, co jsem to tady právě udělala. Kdokoliv jiný z jeho smečky by mě chtěl zabít. To že jsem si čůrkla nebyl únik moči, avšak jasná známka značkování. "Jsi vtipný. Proč ti nikdo v tvé smečce nevysvětlil co takové základní věci znamenají?" Ach promiň, já zapomněla, že vaše smečka je slabá. A na tebe nikdo nemá čas. Žiješ tady jako samorost. Nic neumíš, nic nevíš. Jen blbě meleš a pindáš. To je veškerá vaše obrana. Tvoje hloupost. Zavrtěla jsem hlavou. "Ty jsi ztracený případ." Mávla jsem tlapkou. Na to že měl půl roku a byl ve smečce, věděl velkem nadutej a smradlavej prd. To bude tím, jak furt někde trajdá. Ve smečce není. Hlavně že otravuje pořád mě. Ale naučit se základní znaky chování - to ne. Svůj pohled jsem zvedla a zírala do lesa, jestli nepřijde někdo jiný. Někdo kdo není tolik hloupý. Ale čekala jsem asi zbytečně. Přesto, že Arcanus povídal něco o tom, že nás alfa má sčeknout. Možná nemyslel alfu ale člena. Jenže tenhle žádnej člen není. Je tady, aby hnusil vlkům životy a obtěžoval je. Všechno by tomu nasvědčovalo. Protože ležel našich hranic. A ten největší odpad ze smečky dali právě tady. Protočila jsem oči.
"Tady vidíš, jak moc nechutné to vaše území je." Plné žížal. Krmíte se žížalama. "Předpokládám, že o lovu a vůbec o ochraně a o životě ve smečce víš... tak velký kulový." Začala jsem se mu opět vysmívat do ksichtu. Byl trapnej, ale pořád byl vlče, takže jeho argumenty tomu odpovídaly. Vůbec neměl promyšlené co řekne, tak, aby to dávalo smysl. Prostě něco kvákl a vždy to byla hrozná blbost.
Zavrtěla jsem hlavou a postavila se. Otočila jsem se k němu zády, čímž jsem mu dosti jasně naznačila, že ho mám na párku a rozešla se podél hranic našich smeček. Hledala jsem nějaké úskalí. Něco co bude velmi špatné na jejich straně. Abych pak mohla Arcanovi říct, jak nebezpečné to tady k tomu všemu je.
Pozvedla jsem obočí. Byl fakt ubohý. Vůbec mě to nijak nerozhodilo. Spíše jsem jen otráveně dodala. "Mě se možná ztratí barvy. Ale můj profil je špičkový. Zatím co ty máš tady propadlinu, tady hrbol navíc, čumák máš celkově zamýčklý divně dovnitř a pokroucený. Horní pysk ti nepěkně nedolíhá na tlamě. Oči máš šikmé. Jedno větší a druhé menší. A to pravé je celé zvláštně pokroucené, takže s tím druhým tvoří špatný úhel. Vypadáš jako Quasimodo. Což byl nejošklivější vlk na světě. A on oproti tobě byl ještě pohledný." Zašimrala jsem ho ocáskem na čumáku a dál si ho už opětovně nevšímala. Potřebovala jsem na jejich straně najít nějakou pořádnou slabinu. Zatím až na ty žížaly teda... jsem nic nenašla. A o těch žížalách to řeknu taky.

Jeho poznámka na to, jestli ho zvu k nám do smečky byla nevhodná. Zvedla jsem se. "Omluv mě." Zahrála jsem si na dámu a odkráčela tři metry od něj. Čupla jsem si a počůrala jim jejich území. Podívala jsem se na něho s nosánkem pěkně nahoru. Tohle si myslím o té tvé slavné návštěvě. A co víc, tohle je důkaz, že si územi můžeme zabrat kdykoliv. Tak mlč, ať z tebe není bezdomoveček. Vrátila jsem se k němu a přišedla si zpět na své místo.
Však on tě ten smích přejde. Vezmu tady celou smečku. Řeknu že jsi největší... hnědka na světě! A pak... vás vyženeme. Ta představa byla boží. Co bylo méně boží byl fakt, že naše smečka nejspíše nevyžene všechny Borůvkovce jen proto, že se mi tenhle otrapa nelíbí. Zastříhala jsem oušky. Budu muset vymyslet něco... něco čím ho dostanu na lopatky. Totální drámo! Ještě počkám až trošku povyroste. Každopádně stížnost podám už teď. A pak řeknu alfám - Já vám to říkala! Ten plán byl fajn. Nezněl úplně nejhůř. Jen bych musela ještě tak půl roku čekat. Než bude trošku dospělejší.
Jenže on mě totálně vykolejil. Smradlavka, padavka, který tady kadí bobky na rozhraní smeček... se mi omluvil?! Civěla jsem na něho s otevřenou tlamou. Možná mi i slina ukápla na zem. Chvíli jsem neměla slov. "Emem emem." Vykoktala jsem ze sebe. Je to určitě jen nějaká jeho hra! Nenech se napálit! A pak jsem se vrátila opět k tomu svému tématu, že tady hraje čínu. Ale nevracela jsem se k tomu. Prostě poděkoval. Nahodila jsem výraz moudré sovy. Jako bych znala a věděla vše.
Avšak, můj pohled se během chviličky změnil na velmi pohrdající pohled. Pozvedla jsem u toho obočí. "Zlatíčko, ty bys ani tu žížalku neulovil." Vypoulila jsem oči a pak se začala hrozně smát. Tak moc, až mi zaskočila slina a já se začala na okamžik dusit. Ukápla mi dokonce slzička smíchu. Chudák malý. Myslel si, jak mě nedostane a místo toho... dostal leda sám sebe. Chudák malý. Někdo by ho měl naučit, jak dostat vlka na lopatky. Protože tohle mu teda nevyšlo. Vždyť on může být rád, že mu omylem do tlamy vletí moucha. Co by jako chtěl lovit? Chach, na váš lov, pro vaší smečku z vysoka se... no to sprosté slovo. A just jo!
Při jeho poznámce na můj nárameček jsem se nenechala vykolejit. Velmi důležitě jsem pozvedla tlapku, aby si to mohl pořádně prohlédnout ještě jednou z blízka. "Tohle nosí jen ti nejlepší vlci, kteří... kteří... kteří zabili nějaké to vlče a tak." Tvářila jsem se důležitě. Asi mi už tyhle kecy moc žrát nebude. Zas nebyl úplně nejmenší, ale co. Vyšvihnout jsem se musela. A věděla jsem, že mi to závidí. Tak co. Mohl jsem říct cokoliv. "A co ty to máš na tom ksichtě za hnus? Och promiň, to je tvoje tvář!" Nahodila jsem poker face. Myslela jsem si, jak jsem ho nesetřela. Jsem boží. Lucy, ty jsi jednička. Určitě jsi po mámě!
Pak se mi do hlavy dostala myšlenka. Cože? Jak jako víš kdo jsem a kdo jsi ty? Kdo mi takhle sprostě leze do hlavy a ani se nepředstaví? Zamračila jsem se. Ale kdosi mě přivítal. Chtěl jsem sice vědět, kdo mě zneuctil v myšlenkách, ale to teď bylo šumák.

// Dankeeee