Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Tmavé smrčiny přes narrské kopce

Mé smysly úplně nefungovaly tak jak by měly. Po vyčerpávající cestě pouští mi čuch vynechával a tak jsem ztratila i stopu, po které jsem šla. Naštěstí, když jsem se vydrala ven z lesíku, dostala jsem se na otevřenou planinu, která byla posetá kvítím. A už jsem moc dobře věděla, kde se to nacházím. Konečně jsem se zorientovala. No hurá. Už to mám jen kousíček. Věděla jsem kudy domů. Navíc mi cestu křížila nejedná řeka či jezero. Mohla jsem se s klidem vykoupat a pěkně ochladit svůj kožíšek.
Avšak v trávě jsem uslyšela funění. Ježeček! Že bych si ulovila ježka? Ale jedna jsem vůbec někdy ježka? Asi né. Ani nevím jestli to jde ulovit. Když mají tolik bodlin. Nechala jsem si zajít chuť.
Ale můj pohled spočinul na vlkovi, který byl ode mě dobrých dvacet metrů a to minimálně. Dělal tam divné cviky. Rozhodla jsem se to jít prozkoumat. Možná jsem nebyla jediná, komu z toho horka hrabalo. Ladným krokem a s čumáčkem krapet do vzduchu jsem přišla jako dáma. Před tím, než jsem ho oslovila, jsem si tlapkami načechrávala kožich, aby vypadal bohatší a já nevypadala jako králík stažený z kůže. "Co to tady vyvádíš?" Zeptala jsem se zvídavě a přitom se tvářila jako nedobytná královna. Štramák. Olízla jsem si čumáček. Vypadal hezky a co víc, ta vůně, kterou jsem cítila v lese... ta byla jeho! Štramák, co voní a je udržovaný. To se jen tak nevidí! Spousta vlků byla mameluků. Smradlavejch nekňubů, co se vody nedotknou ani jazýčkem.
Ta vůně mi byla ale nějaká povědomá. Jako by se mísila s něčím, co znám. Zadívala jsem se mu do tváře. Hm, koho mi to připomíná? Někomu je hrozně podobnej! Ale nemohla jsem si jeho tvář spojit aktuálně s nikým. Hlava byla prostě po té poušti vygumovaná. A já doufala, že vypadám alespoň trošku k světu.

// Poušť

Nechala jsem tam toho divňouse a utíkala pryč. Poměrně dlouhou chvíli mi trvalo, než jsem se z toho písku vůbec vymanila. Bylo to nepříjemné. Hrozné vedro mě spalovalo a já si myslela, že tohle je můj konec. Naštěstí jsem se dobelhala do lesa. Kde jsem spadla na držku a chvíli jen tak lapala po dechu. Nakonec jsem se zvedla a šla hledat vodu, v které bych se jednak zchladila a jednak bych se mohla napít. Ale aktuálně mi hlava úplně vynechávala a já netušila kudy kam. Kde je sever a kde jih. A tak jsem se pouze plahočila územím. Naštěstí už chladnějším a nepražilo na mě slunce.
Avšak pak jsem zachytila dokonalou vůni! Co to je? Kdo to je? Komu ta vůně patří? Zavětřila jsem a mé kroky se stočily rovnou za danou vůní. Úplně jsem v ten moment kašlala na vodu. Byla mi putna. A žízeň taky počká.

// Ježčí mýtina přes Narrské kopce

Nebyl mi příjemný. Vypadal jako nějaký nafoukanec. Já asi sice taky, ale to se nepočítalo. Odvrátila jsem od něho namyšlenecky zrak. Co si jako o sobě myslí? Frfňalín. Takové mamlasy mám ráda. A že je přitahuji k sobě. Zrovna jsem litovala, že jsem se nerozeběhla za Castorem a nepověsila se mu na ocas. Ale na to už bylo asi pozdě. Castor mi zmizel z dohledu.
Povzdechla jsem si. "Ano, miluji pískem spálený zadek." Odvětila jsem s ofrněným čumáčkem nahoru. Nic mu nebylo do toho, co tady dělám. A navíc jsem si z něho šla vystřelit. "Je to tajemství téhle země. Tady jsou ty nejlepší ryby světa. A navíc se jednoduše chytají..." Tlapkou jsem zaryla do písku a vyšvihla ho vysoko. No zase tak vysoko to nebylo. Asi metr do výšky víc ne. "Chodíme tady lovit se smečkou. Zrovna odnášeli zásoby domů." Měla bych vyrazit, nebo mi tady uhoří prdel. Ale představa že jdu po tom rozpáleném slunci, byla velmi děsivá. "Budu muset tady jít, aby se nezkazily moje ryby." Usmála jsem se na něj a zvedla se. Udělala jsem první krok mimo stín a myslela že zemřu. Vlčí Bože za co! Naštvaně jsem se rozešla po písku a přesto se snažila působit elegantně. Ale nesnášela jsem pocit písku mezi tlapkami.

// Tmavé smrčiny

Všechno se to semlelo hrozně rychle. Šup a bum a ten portál byl fuč. Načež byla i Elisa během vteřinky fuč. A pak mi i Sionn zmizel z dohledu. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Bylo tady příšerné vedro. A možná jsem blouznila, ale proč by nás tady s Castorem nechávali samotné? Sobci! To se dalo od Elisy čekat. Ona pomoc vždy vyhledávala ale opačně, aby pomoc poskytla, to ne. Ušklíbla jsem se. A Castor se bez jediného slova tiše vytrácel taky. "Jasně, jdete všichni! Však já tady klidně zůstanu sama!" Byla jsem naštvaná. Když šlo o záchranu každý od nás něco očekával a naopak pomoc žádná.
Naštvaně jsem si sedla do toho horkého písku. Vedro tu bylo fakt šílené, ale na truc jsem prostě za ostatními nešla. Nikdo neřekl ani půl slova. Uslyšela jsem po chvíli hlas. Otočila jsem svůj pohled směrem k vlkovi. Zpražila jsem ho pohledem. "Ty tady umřeš." Dodala jsem nafrněně a hověla si dál ve stínu svou palem. Co mi do něho bylo. Nic.
Avšak jeho hlas byl poměrně vlídný. Otočila jsem na něho znovu svůj pohled. "Čau, co tady chceš? Je tu jen písek a horko." Dodala jsem suše a ušklíbla jsem se, když jsem zvedala tlapku z písku. Byl to tady doslova horor. Proč vlk leze zrovna tady? Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. My se tady dostali omylem, ale on?

Vypadalo to, že se nám něco dařilo. Byla jsem nadšená. Dokonce jsem ani tolik nevnímala To vedro a to nepříjemno, které tady bylo. Každý přiložil tlapku k dílu. Až tedy na Elisu. Sice se snažila, ale měla magii ohně a tak jsem se po ní jen otráveně podívala. Ještě nás tady upálíš i ty. Povzdechla jsem si, ale na druhou stranu jsem věděla, že je to zapotřebí.
Všimla jsem si pohledu Castora. Zatvářila jsem se jako boss. Prostě tady jsem měla navrch já. Avšak něco nám chybělo. Poslední kamínek... co teď? Začala jsem se kolem sebe ohlížet. Dokonce jsem začala hrabat v tom horkém písku. A bylo to fakt nepříjemné. "Poslední šutr!" Zakřičela jsem a přitom pobíhala okolo všech. Někteří se museli na své magie soustředit neustále. Třeba oheň. Aby pořád plápolal. Mě palmy vyrostly a taky je tady nechám. Ale oni tolik času neměli. A tak jsem hledala všude okolo nás. Nemohl být daleko. Až pak... můj zrak spočinul na zadku od Elisy. "Mám ho!" Vykřikla jsem a přiskočila k alfě. "Dovolíš?" Opatrně jsem ho sundávala tlamičkou. Nejspíše když si sedla, tak se jí přicucl na kožíšek. Pár chlupů jsem vyškubla, ale to bylo nic oproti tomu, že jsme měli poslední kámen, aby to všechno skončilo.
Rychle jsem se snažila dostat ten blbej kámen do svojí dírky. Jenže jsem byla malá na to, abych dosáhla. Podívala jsem se na Castora, potřebovala jsem pomoct. Ale šlapat mu po zádech jsem taky nechtěla. A tak jsem raději zvolila horší cestu. Snažila jsem se "vyšplhat" po palmě. Jasně že mi to vůbec nešlo, ale její list odpálil kamínek přímo do jámy lvové. A teď nám nezbývalo nic jiného, než čekat, co z toho bude.

// Pardon za krátkost jsem už vyšťavená :D pokud vadí "dotek" na Elisině dupce opravím.

// Sešupem bránou z Asgaaru

Pocit projití bránou nebyl nic moc. Dědalo se mi z toho šoufl. Byla to šílená rychlost. Měla jsem pocit, že mi zadní tlapky zůstaly v Asgaaru a přední už byly tady v tom hnusu. "Wíí." Zaúpěla jsem, když jsem se jako poslední dostavila na tohle zvláštní místo. A jelikož jsem to byla já, můj příchod byl famózní. Držkopádně jsem se vymlela v písku a tlamu měla plnou toho sajrajtu. Postavila jsem se a začala to vyplivovat ven. Automaticky jsem začala zvedat tlapky. Písek jednak dosti pálil, ale taky to hrozně lezlo mezi polštářky. "Je to hnusný! Leze mi to do tlapek!" Vypadala jsem jako ta největší fiflena světa, která se ocitla na místě, které bylo stvořené k tomu, aby jí jen naštvalo.
Zatím co ostatní se starali, jak bránu zavřít, já se snažila vyplivnout poslední zrnka písku, které mi zůstaly v tlamě. Obalily mi totiž celý jazyk. A jaksi tady nebyla voda, abych si tlamu vypláchla. Uslyšela jsem pouze hlas zdeptaného Sionna. Svůj pohled jsem přesunula k němu. Vypadal vystresovaně. "Já to věděla... do té díry jsme neměli vůbec chodit. Teď tady chcípneme všichni... postupně... jeden druhého sežereme." To Sionnovi na obavách asi jen přihoršilo.
Elisa zatím stihla vysvětlit jak souvisí barevné kameny s námi. Jo to je chytrý. Konečně jsem se trošku uklidnila, svůj kožich jsem totiž očistila i tlamu. Jen se mi to pořád dralo mezi prstíky na tlapkách.
Castor se zatím ujal prvního kamene. Měl magii vzduchu a tak se postaral o alespoň trošku příjemný vánek. Přistoupila jsem ke svému kamenu. "Země." Mocná země! Co s tebou? Co mám jako tady s tou magií asi tak dělat? Tady nebudou žádné kořeny, pusto a prázdno několik set kilometrů do všech světových stran. Sakra to je pech. Přesto jsem se o to pokusila a kámen si přisunula k sobě. Chvíli to trvalo. Magie mě ubrala vážně dost energie. Ono vykouzlit něco jako strom tady na tomhle opuštěném místě... bylo tedy vážně extrémní. Země se krátce zachvěla. Ale pak z písku vyrašily dvě palmy. Ty se táhly do výšky tří metrů. Nebyly úplně u sebe. Spíše s dvou metrovým odstupem. Avšak její listy nám tvořily stín. Písek tedy nebude tolik rozehřátý a nebude pálet. Tak si alespoň budeme moci sednout. A co dál? Vítr je fajn, ale přesto bych byla raději někde jinde. Vadí mi ten povrch. Zároveň jsem věděla, že bude nereálné zde vytvořit trávu. A pokud ano, neměla bych už vůbec žádnou energii. "A co dál? Ta ďoura furt pohlcuje písek..." Povzdechla jsem si a podívala se na naší alfu. Co teď?

Dobře tak fajn. Mohli jsme mít po problému. Né my si problém necháme tady. Jen ať si ho pěkně řeší Taenaran. Určitě to vytvořil on. Protočila jsem oči v sloup, ale tak, ať to nevidí Elisa. Ještě by mě tam hodila a to jsem vážně nechtěla.
Pohledem jsem zavadila o Sionna, který mě vzal doslova. Stůj, stůj ty blázne! Vždyť tě udupe. Problesklo mi hlavou, ale obdivně jsem se na něho podívala, když z toho vystrašeného pohledu a postoje mu naráz visel na krku. Téda?! Jsem dobrá učitelka. To co jsem na něho před chvíli volala jsem nemyslela vážně. Ale byla jsem naštvaná, že mě to zvíře přejelo. A trošku jsem v tom toho chudáka nechala samotného.
Když se k nám vrátil, pyšně jsem se na něho podívala. Úplně jsem vypustila tu díru. "Téda! To bylo něco! Nečekala jsem, že se mu pověsíš na krk! Příště to zkusíme spolu a dotáhneme to do konce." Pochválila jsem ho, protože pověsit se cizímu zvířeti na krk, aniž byste o něm cokoliv věděli a bylo takhle velké... chtělo vážně kus odvahy. Ale jeho další otázkou mě vrátil zpět na zem. Musela jsem se věnovat díře.
Když se zeptal, jestli to nějak pomáhá, zavrtěla jsem hlavou. Ono to chvíli vypadalo, že kořeny udrží bránu, ale pak se to všechno začalo sypat nanovo. Pohled jsem přesunula ke Castorovi. "Vůbec nic, co bych proti nim měla. To ty máš něco proti nim?" Obrátila jsem otázku proti němu. Co bych asi tak měla? Vecpe se tady ten malý smrad a hned je tady ta brána. Neumí se chovat a jsou trapní. Ale to už Elisa běžela a brána jí pohltila.
Zírala jsem za ní překvapeně. "Jeden problém máme vyřešený..." Zamumlala jsem si pro sebe. Už jsem se totiž viděla po boku Arcanuse. Jak vedeme společně smečku. A Elisa se ujme smečky velbloudů tam na druhé straně a nikdy se nevrátí. Jak se ten port uzavře? Zvídavě jsem bránu okukovala. Jenže to už do brány vkročil i Sionn. Překvapeně jsem zamrkala. Bude mi chybět ale s Arcanusem budeme mít své. Olízla jsem si tlamu. No a když se na mě Castor podíval tím divným pohledem, kterým mě vyzýval, abych šla taky... jsem pouze otráveně protočila oči. Všichni už byli na druhé straně. Proč já. Proč zrovna já. Plížila jsem se pomalu k bráně. Proč tam nemohla jít jenom Elisa... Naštvaně jsem si bědovala ve své mysli.

Koutkem oka jsem zaznamenala Castora. "Ahoj!" Zvolala jsem na dalšího člena, který se šel podívat, co se to tady děje. Kolem nás si to proběhl velbloud. "Je Sionne! Chyť ho honem." Ale než jsem to stihla úplně domyslet, nebo cokoliv říct, druhý hrbáč mě sundal k zemi. Odletěla jsem si metr a dopadla kupodivu do měkkého. Otevřela jsem oči. Trošku mě bolela tlapka a levá strana. Hlavně rameno, do něho mi totiž narazil. "Zab ho, zab ho, zab ho!" Křičela jsem na Sionna, ale ten se spíše bál, než aby vymýšlel nějaké lovecké manýry. Až pak jsem si to uvědomila a postavila se na tlapky. "Snad jo." Hlesla jsem směrem ke Castorovi. No ta tlapka mě celkem dost bolela. Ale na to teď úplně čas nebyl.
Ještě roztřesená jsem se připojila k ostatním. Castor se snažil o nějaký vír, aby to tady tolik nelétalo. Mysli, mysli, mysli! Ale co chcete vymyslet, když nic moc neovládáte a jste dobří hlavně v lovu. Mé zelené oči se zablýskly. Dva smaragdy se rozvášnily. "Ze země se vynořily kořeny stromů. Začaly se proplétat do sebe a tvořily tak velkou spleť. Ta se pomalu přibližovala k oné prapodivné díře. Snažila jsem se kořeny zacpat díru a udělat tam takový špunt... no moc reálně to nevypadalo, ale snažila jsem se ze všech sil. "Jedna věc je to ucpat... ale pořád to tady bude. Co to odšťouchat k borůvkáčům?" Dodala jsem škodolibě. Sice se mohlo zdát, že se brána trošku ucpala kořeny, ale je reálné, aby to takto vydrželo? A i kdyby, co pak? Bude tady brána ucpaná kořeny navěky? Budeme se k ní chodit modlit a když dojde jídlo, něco si tady pustíme? Nebo, není to snad brána do jiného světa? Začala jsem nad tím dost přemýšlet a prohlížela si bránu. Jediná magie, která by byla ještě použitelná by byla voda. Ale co s vodou? Leda tak odplavit písek. A pak můžu ostatním navodit halušky, aby tu díru tolik neřešily. Ale to by nikam nevedlo. Co teď?

// Medvědí jezero (přes šakalí pahorkatinu)

Podívala jsem se na Sionna a tvářila se jako kdybych spolkla rozum celého světa. Jop, pochvaly, to bylo moje. Natož takhle, když v jeho hlase z ní tak trošku obdiv. "To víš, učili mě ti nejlepší." Dodala jsem. Vlastně jsem nevěděla, kdo nebo jak jsem se naučila plavat. Možná otec, ale to bych dosti pochybovala, moc času nám nevěnoval. To mi už více času věnovala Elisa. Spíše asi Arcanus. Kývla jsem hlavou, když jsem souhlasila sama se sebou.
Byl trošku vyčerpaný. Jsi ještě pořád vlče. Ale to se zpraví. Časem se osvalíš mnohem více. A plavání bude pohoda. Olízla jsem si čumák. Blížili jsme se totiž k našemu lesíku. Lecos se tam dalo ulovit. A možná bude lepší zkusit lovit ve smečkovém lese, když tady po okolí pobíhá ten had že jo... smečkový les bude bezpečnější. Určitě. Ve své hlavě jsem si představovala jak Eise vysvětluji, že jejího syna snědl velký had. Zasmála jsem se nad tou představou.
Mávla jsem tlapkou nad jeho poznámkou. "Hloupost. Králíčci neútočí. Jsou to mají tvorové. To se ti jen zdálo." Zima byla dlouhá a někdo tady měl asi halušky. Usmála jsem se na něho. Je fakt, že i mě se občas děly divné věci. Ale že by až takové? To vůbec.
Trošku mě zarazilo, když mi řekl "parťáku". Nejsem nějaký výlupek, abys mi takhle říkal!! Ale to byla jen má ješitnost. Nechala jsem to být. Sic jsem ho pohledem probodla, ale třeba že si toho nevšiml. Mlaskla jsem si a pohodila ocáskem. "Třeba takoví mufloni! To je ňamka." Poznamenala jsem ale zastavila jsem se na místě. "Počkat, co je to za hnus?" Řekla jsem, když jsem mezi polštářky ucítila písek. Zvedla jsem tlapku a podívala se na to zblízka. "Co tady dělá... písek?" Zeptala jsem se a podívala se na Sionna, jako kdybych čekala odpověď právě od něho.
Podívala jsem se na Sionna a vydala se po pachu Elisy. Jen tak mimochodem, do čumáčku se mi dostal pach toho malého nechutného smradlavého pacholka. To bude jeho práce. Se Sionnem po boku jsme se dostali k Elise. Ta stála poblíž nějaké brány, která sem sypala písek. Podívala jsem se na Sionna. Z brány sem padali i živočichové. "A nebo si můžeme ulovit něco pouštního. Počkáme jestli vypadne takové to velké hrbaté. To má taky dobré maso." //"Velbloud."
Posadila jsem se na zadek. Pichlavě jsem poznamenala směrem k Elise. "Tohle určitě udělal Taenaran. Já Arcanusovi říkala... aby ho z borůvky vykopli." Olízla jsem si čumáček a tlapkou se hrabala v písku. Čekala jsem až vypadne ten velký hrbatý tvor.

// Protože se Lucy vrací domů

Běhm vteřiny nás všechny sežral obří had! Konečně se stalo něco, co nás mělo vyslat do nebes. Hověla jsem si v jeho žaludku a za chvíli se ke mě připojili ostatní. Avšak... my v něm dlouho nebyli a rázem jsme byli venku... Vlastně nevím jak se to stalo.
Jen jsem slyšela hlas Sionna. Otočila jsem hlavu jeho směrem. "Dost dobrý!" Pochválila jsem ho, aniž bych si uvědomila, že sama jsem ve vodě a šlapu vodu na místě. Začala jsem plavat zpátky k břehu. Co se stalo? A kde je had? A kde jsou ostatní? Nikde nikdo nebyl. Nejspíše jsem měla haldy.
Na břehu se Sionn svalil k zemi. Protočila jsem oči. Vlci. Nic nevydrží! K čemu jsou dobří? Ale mělo to výhodu. Jeho mokrá srst byla obepnutá na jeho mladém tělíčku. A sice nebyl ještě tak moc nasvalený jako jeho otec... ztěžka jsem polkla. I tak vypadá dobře. Za hřích by tedy stál. Švihla jsem ocasem. "Tak pojď ty herečko... i ve smečkovém lese se dá lecos ulovit." A budeš blíž rodičům na očích. A kdyby se připojil ještě někdo, uloví se toho více.
Vyklepala jsem si kožíšek. Ten rázem nabyl na objemu. "Raději to zkusíme na severu... tady je to nějaké začarované." Konstatovala jsem a raději se nevyjadřovala k tomu, co se právě stalo. Nevím co si z toho pamatoval Sionn. Možná nic a možná všechno. Já jen vím, že jsem seděla v žaludku hada. Jenže ten byl fuč a já tady zůstala se Sionnem sama. Nechtěla jsem se tady déle zdržovat.

// Asgaar přes šakalí pahorkatinu

// Ten pocit když něco podobného udělám pro Sarumen a pak zjistím, že vás to napadlo taky ale o pár dnů dříve... No tak snad to nebudete brát jako kopírování.

Co smečka Lucy dala je útočiště. Ona totiž nemůže být beze smečky. Jsem ráda, že smečka překonala krizi, kterou měla a teď je tady dostatek vlků. Vlastně jsem se ani přidávat nechtěla... ale to Bellray a nakonec jsem tady vlastně skončila já xD
Jak jsem zmiňovala, je super že se smečka postavila na tlapky, chtěla jsem vaší smečku podpořit. Jako dvě poslední přeživší alfy se držíte. Co si budeme povídat, ve dvou se to vždy lépe táhne a je smutné, že vy jste jediná smečka, která je v alfa páru. Oceňuji přípravy s akcemi i když né vždy mám čas se účastnit.
Co mě osobně se trošku nelíbilo, bylo když Savior a Lennie plodili děti ve smečkovém úkrytu, i když nejsou členové. Ale mě je to do ho houby :D pouze říkám, že mi to přišlo zvláštní.//Edit Savo~ Povedz to iniciátorkam nápadu Leninovi a Elise

Jo a co se mi líbí je systém odměňování vlků. Typu - chodíš na smečkové akce, účastníš se s neherních smečkových akcí - jsi aktivní posunuješ se směrem vzhůru v hierarchii.

Nemám co víc vytknout, zkritizovat už vůbec ne. Bum bác

//Tak Lucy je nepostradatelná členka smečky, i když má občas proříznutou tlamičku A k tomu muchlování Saviora a Lennie v našem úkrytu, well... já moc chtěla svůj třetí charakter a oni to prostě moc natahovali, a jelikož jsem správce Asgaarského úkrytu a ten náš byl blíž než Ragar ... Ale jo chápu, že to mohlo způsobit pozdvižení a nesouhlas (proto se to herně nikdo nedoví doufám ). Děkujeme za vyjádření a posíláme odměnu

Dokončila jsem svou modlitbu ke stromu. A nejspíše se mi to povedlo. Usmála jsem se. Nad hlavou jsem měla svatozář! Byla jsem to já, ta pravá a vyvolená. Jen já mohla spasit svět. Sionnovi se to moc nelíbilo.
Přišel za mnou a pěkně zprudka ke mě začal mluvit. "Uklidni se synu." Řekla jsem velmi monotónním hlasem. Zavrtěla jsem hlavou. Věděla jsem, že sním bude ještě hodně práce. Mluvil o lovu a o spoustě věcech. "Následuj mě a poznáš ráj." Dodala jsem směrem k Sionnovi. Všimla jsem si hnědé vlčice, která se válela po zemi. Byla to chudinka, ale jen já ji mohla spasit. Avšak, než jsem se k ní dostala, led popraskal a z vody se vynořil obří had. Slyšela jsem pokřikovat někoho z hloučku, že za všechno může strom. "Strom je náš spasitel!" Zakřičela jsem na vlčici, co k němu běžela se slovy "zničit".
Sionn měl neustále nějaký problém. Vadil mu i had, který syčel. Mávla jsem tlapkou. Zvedla se a rozešla se k hadovi. "On nám ukáže cestu! Je klíčem ke spasení vás všech!" Řekla jsem velmi vážně a přišla až k hadovu tělu. Nezlob se na ně ó velký hade! Jsou to pouhé tupé ovce. Vem si je všechny. Přivedu ti více duší! Pozvedla jsem pohled k němu.
Pak jsem svůj pohled přesunula na vlčici. Baghy. Přistoupila jsem k ní. Plazila se po zemi. "Tvé dny jsou zpečetěny. Musíme tě obětovat hadovi. Teď mi to řekl v myšlenkách. Aby přežili ostatní, ty musíš zemřít." Řekla jsem vlčici chladně a dívala se na ní.
"Nějaká poslední slova?" Tlapkou jsem udělala pomyslně kříž a začala se hlasitě modlit. "Morite alabante hudho durte!" Začala jsem žvatlat směrem k hadovi. Je tvá! Vem si jí! A posilni naše duše! "Morituri te salutant." Dodala jsem oddaně ke stromu. Pohled jsem však vrátila k vlčici. Čekala jsem na poslední slova. Byla připravená, aby se dostala na lepší místo, než je tohle.

// Krátce ale pak bych nejspíše neměla čas na odpis

// Už na to nejsem, abych pročítala tolik textu...

Zakousla jsem se do svého plodu, který jsem si vybojovala. A chutnal... no zase taková hitparáda to nebyla. Ale nic hrozného. Stejně bych ho nedala nikomu jinému. A tam jsem to zbaštila. Posadila jsem se a chvíli pozorovala ostatní. Chovali se jako divočáci. Ale čert je vem. Mě šlo jen o Sionna, kterého jsem tady jako jediného znala. A ten se na mě zrovna tak dosti divně... koukal? Co je? Mám umazanou tlamu?
Ale pak... pak to začalo přicházet. Pocit dovršení. Pocit, že jsem právě přišla na to, kde se nachází hranice mezi jin a yang. Jako bych právě teď došla poznání, co znamená žít. Zhluboka jsem se nadechla. Nade mnou snad svítilo i světýlko. Jako by se tam rozzářila pomyslná lampička. Po celou dobu tohohle osvícení jsem měla zavřené oči. Měla jsem obrovskou vizi! Jak vedu tupé stádo vlků k poznání! Jak je vychovávám, cvičím a hlavně je vedu! Jsem šéfem všech!
Otevřela jsem oči. Chovali se pořád jako zvířata. Ušklíbla jsem se a postavila. Přistoupila jsem k Sionnovi. Ten zrovna tyranizoval vlčici. Vyprsila jsem se. "Násilí tě přivede ke zkáze! Odstup SATANE! Tady je prostor pouze pro jednoho... jediného Boha a to jsem já!" Řekla jsem hlasitě a svá slova myslela vážně. Přitom jsem měla položenou tlapku na Sionnově hlavě. "Pojď se mnou. Následuj mě a začni věřit ve svého mága!" Dodala jsem a přitom se na něho fanaticky dívala. Pak jsem pohled přesunula na vlčici. Té jsem sice nic neřekla, ale Sionna jsem profackovala a pak se tiše otočila k němu zády a odkráčela k tmavě hnědé vlčici. Aseti vypadala jako absolutní tupounek. A to byla lehká kořist. Přistoupila blíže a tiše prohodila několik slov.
"Namaste ty můj tupounku, hloupá hlavo. Pouhá slepá ovce! Odpade všech odpadů! Staniš se mým učněm a já tě přivedu do ráje! Jedině já vím, jak dovršit blaha a věčného klidu." Řeč to byla parádní což o to! Tvářila jsem se u toho, že přesně vím o čem mluvím. Možná jsem působila nafoukaně. Kdo ví. A pak tady byla poslední šedá vlčice. Zvedla jsem tlapku a položila jí vlčici na čelo. Zavřela jsem oči. A po chvíli je opět otevřela. "Šedá myško, šedá myško... pusto a prázdno v tobě je. A samota tě souží... následuj mě také. Jsem váš guru!" Poslední slova jsem zaječela, aby mě všichni slyšeli. Pak jsem od vlčice odstoupila a šla ke stromu. Předními tlapičkami jsem před něho poklekla. Můj nejvyšší! Přijmi tyto obětní dary. Jsou to tři vlčice a jeden vlk. Přijmi je abys mě posílil a já ti přivedu celý svět! Celý svět nám bude ležet u nohou! Ámen! Modlila jsem se a říkala v duchu své prosby.

Zájem o onu ódu stromu bylo více, než jsem čekala. Dostavili se další vlci. Protočila jsem oči na Sionna. Pff. Máme společnost. Povzdechla jsem si. Úplně jsem neměla náladu na to se bavit s cizáky. Zamračila jsem se. Navíc Ten strom začal více vřískat. Melodie nebyla už tolik příjemná jako spíše nepříjemná. Přiklopila jsem uši k hlavě. Co se ten strom zbláznil nebo co?
Jenže pak začali všichni bláznit. Pobíhat a krást plody, které tady byly. A že jich bylo málo. Chvíli jsem jen na ně koukala a na otázku od Sionna nereagovala. Jako vážně? Ty chceš vlézt na mě? Spadl jsi z višně?! Tohle tedy od něho nebylo hezké.
Sionn se vydal za nějakým cizákem. Já jediná tady stála a nehla ani brvou. "Zvířata." Odsoudila jsem je během chviličky. To co tady předváděli a jak se prali o ty plody... jedním slovem hrůza.
Ale i ve mě se po chvíli začal probouzet chtíč jeden plod mít taky... proč bych vlastně nemohla mít taky jeden plod? A já ho chci! A když jsem si všimla, že jeden plod leží kousíček ode mě... a že se na něj Sionn dívá a valí se k němu... skočila jsem mu do cesty. "Opovaž se!" Sykla jsem k němu. Vzala jsem plod do tlamy a začala s ním utíkat. Musela jsem se vyhnout hned několika vlkům. Pak jsem se na okamžik zastavila a plod vyplivla. Proč to všichni tak moc chceme? Prohlížela jsem si to. Nevypadalo to nijak extra jinak, než cokoliv jiného. "Barabové." Zasyčela jsem znovu na vlky a plod chňapla do tlamy. U Sionna jsem si nebyla jistá, čeho je schopný. A pro jistotu plod rozkousala a sežrala. "Hehehe." Zasmála jsem se vítězně, když jsem ňamku snědla. A bylo to. Melodie však byla pořád slyšet a byla stále nesnesitelná.