Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Moc se omlouvám, změna pracovního místa mě trošku více vykolejila časově. A ještě to nejspíše nějakou chvíli ještě potrvá, že hra bude pomalejší.

Kult Smrti? Něco dává něco bere... hm. To zní jako nějaká past. "Musím si to promyslet. Ale budu nad tím dost uvažovat... určitě mě napadnou k tomu nějaké otázky, takže až se příště uvidíme... povíš mi o tom něco více a já se rozmyslím." Úplně se mi to nezdálo jako tak super nápad i když to ve výsledku mohlo být výhodné.
Co se týkalo poznámky na partnery... tu jsem zcela přešla. Nechtělo se mi vysvětlovat, něco co ani není. Já měla jednoho partnera, ale ten bohužel teď neměl absolutně čas. A tak jsem byla věčně sama. Společnost mi dělal Wari.
Sestra se rozhodla jít. Kývla jsem hlavou a objetí opětovala. "Já ale do Asgaaru nemůžu..." Snažila jsem se za ní žbleptnout, ale ona mi zmizela mezi stromy. Jestli to slyšela nebo ne netuším.
Chvíli jsem se dívala směrem, kterým odešla a pak se podívala na Wariho. Položil mi otázku. "Promiň jsem z toho všeho... taková nějaká dojatá a unavená. Ale do hor jisto jistě chci." Potvrdila jsem mu a usmála se na něj, že tady se mnou zůstal. "A děkuji ti, za to že jsi tady se mnou přečkal."

// Prosím o přeskočení do pondělí jsem mimo provoz a nechci zdržovat hru.

Asi mě zarazila odpověď Roweny. Ať chcípne? Proč? Pořád je to náš táta. A tak tomu navždy bude. Zamrazila jsem se u její odpovědi. Ale byl to jí názor, ten se mohl lišit od toho mého. Mě otec způsobil šrámy přes tvář a stejně jsem ho měla ráda a pořád patřil do mé rodiny. Každý jsme to měli nastavené jinak. Já bych jej zase ráda viděla. To má asi po své matce. Řekla jsem si a přitom jí pohlédla do očí.
Pak jsem se ale zarazila. Tohle jsem tedy Roweně nevěřila. "Smrt, že i nevzala svou oběť a nechala ho žít?" Hloupost! To není možné, Smrt bere vše a to bezkonkurenčně nebo bez zaváhání. Prostě jenom bere, nikdy nedává! A co jednou schvátí nikdy nenavrátí. Zamrkala jsem víčky. Pohled jsem přetočila na zelenáče. Moc mrtvě teď nevypadá... a že by ho Smrt pustila ze spáru... já nevím. Asi se jí zajdu zeptat. Přemýšlela jsem nad tím. Dost dlouho jsem uvažovala, jestli to je možné ale přikláněla jsem se k variantě, že ne. Kdo ví jak to bylo. Uzavřela jsem své myšlenky a vrátila se do přítomnosti zpět k ní. Zrovna mi broukla, že o vlčata přišla. A mě to zabylo moc líto. Já porodila a všechna byla naživu. Nepřišla jsem ani o jedno vlče. "To mě mrzí, nezlob se, nevěděla jsem." A hned jsem šla od tématu pryč. Mohlo to být pro ní velice bolestivé i když se netvářila. Chvíli jsem mlčky seděla a přemýšlela. Pohled jsem měla zapíchnutý někam před sebe.
"Učení paní Smrti? Jak to myslíš? Oživovat mrtvé vlky?" To že chce být ochránce jsem zaznamenala, ale taky mě spíše více zaujal ten dodatel, který k tomu měla. Jaké učení paní Smrti myslela?
"Etney? Abych pravdu řekla nevím... neviděla jsem ho jak je rok dlouhý... čas spolu netrávíme takže ani sama nevím.. co mezi námi je nebo není a jestli tam ještě něco vztahového vůbec zůstalo." Odpověděla jsem a přitom pozorovala Wariho jak se baví se zelenáčem.

Kluci se od nás tak trošku odpojili a já byla asi vlastně ráda. Mohla jsem se dát do řeči s mou sestrou. A mohla zjistit jak ona, tak já informace, které jsme chtěly vědět. Pozvedla jsem koutek do úsměvu. Rowena se pozastavovala nad tím, že na samotáře má vícero dětí. Kývla jsem hlavou. "Samotář, kterého vždy nějakým způsobem obklopovaly vlčice... vždy jsem ho potkala s někým jiným nebo se zmínil, že má někoho. Pamatuji si spíše tváře... ale táta se jim nikdy moc nevěnoval spíše... si užil no." Prostě táta. Byl trošku divný a v něčem hodně zvláštní.
Co mě osobně zarazilo bylo to, že její bratr tvrdil, že by měl být otec mrtev. A pak dodala, že to nemá v hlavě v pořádku a tak jsem nad tím chvíli uvažovala. Řekla taky, že se občas vlci vrací z mrtvých. To mě zarazilo a já nakrčila čenich. Z mrtvých? "Jak jako z mrtvých? Jak se vrací?" To tady pak pochoduje hnusný mrtvý tělo nějakého vlka? A třeba smrdí ztuchlinou a takovými hnusnými věcmi? No to je odporné ty bláho! Chvíli jsem si to představovala.
Na toho zelenáče jsem jí jenom pokynula hlavou. Chápala jsem to. Asi to pro ní nebylo jednoduché, když byl takhle na hlavu a ještě k tomu nějakým způsobem asi i její partner. Muselo to být těžké.
"Vlastní potomky asi ještě nemáš co?" Tušila jsem, ale chtěla jsem se zeptat. "Nebo byli v plánu před nehodou?" Koutkem oka jsem se podívala na toho zelenáče, který právě něco podíval Warimu, ale já nevnímala co.
Pohledem jsem se vrátila zpět k ségře. Jestli má nebo bude mít potomky s tímhle... no tak to se má na co těšit. Ale její volba, každý to má jinak a každému sedí někdo jiný. Byla jsem opravdu ráda, že mě vyhledala i když ze začátku jsem měla pocit, že to nebude setkání o které bych stála a měla jsem spíše obavy, že to bude velice nepříjemné, hezky se to otočilo. "Jaké jsou tvé záměry v Asgaaru? Čeho bys chtěla dosáhnout?" Měla jsem na mysli postavení, funkce a podobně. Nebo se snad sama chtěla trhnout a založit si smečku vlastní? Zvládla by to. Jestli má kus povahy po tátovi... byl kdysi alfou. A já dostala do vínku jeho vůdcovské vlohy.

A konečně to přišlo. Možná po nátlaku a zašlápnutí tlapky Warimu, se mě zastal. Mile jsem na něho zamrkala očky. Super, děkuji ti. Hned jsem cítila větší oporu a bylo mi zase o něco lépe a já si byla jistější.
Trošičku víc jsem se hodila do pohody a už zcela vypustila toho zelenáče. Sice něco povídal o smečkovém vyrovnání za špatné chovaní děcek, ale pokud by na to došlo, naše smečka s tříapůl vlky by tedy šanci neměla a dostala by na prdel. Ani netuším, jestli bych vůbec smečku bránila. Na co? Dostali bychom na frak a měla bych akorát pomačkaný ciferník.
Situace byla uklidněnější. Všichni jsme se tak nějak dali více do pohody.
A já se konečně mohla v klidu posadit, protože co jsem tak pochopila, Rowena měla podobný osud. Přišla o matku? Má stejného otce ale s matkou má velice podobný osud? Snad je táta nelikviduje systematicky... táta zabiják. No to mě podrž. Chvíli jsem nepřítomně seděla a koukala pohledem někam do prčic. "To mě opravdu mrzí." Řekla jsem a podívala se na ní. Ať už její máma byla jaká byla nebo kdokoliv. Uvědomovala jsem si, že je mi té situace líto, prožila jsem si něco obdobného a tak nějak mě to trošku vzalo. Je fakt, že jsem byla asi více labilní podlesní dobou a bylo toho na mě moc.
Ale její další zpráva mě hodně šokovala. "Táta?" Tomu se mi nechtělo věřit. Brala jsem to tak že je spíše nezvěstný než aby umřel. Měl období, kdy prostě zmizel a nějakou dobu nebyl k nalezení. Zamručela jsem. "Táta je velký samotář." Už měl rozhodně roky, ale nevěřila jsem tomu, že by natáhl bačkory.
"Asgaar." Ušklíbla jsem se. "Taky jsme tam s Etneym žili. Jenže věci se změnily. Situace se změnila a rodina Etneyho ho neměla nikdy ráda... takže jsme se rozhodli že společně odejdeme." Zapíchla jsem svůj pohled do toho jejího. Cítila jsem se dobře, byla jsem vlastně ráda, že se objevila. Že mám někoho, kdo patří nějakou částí do mé krve.
"Měla jsem Sigyho, Amelis, Allassëona, Ainessona. Myslím si, že ani jeden z nich už není... přinejmenším né tady na Gallirei." Bylo to smutné. A možná o to více jsem si vážila její návštěvy a začala v tom vidět něco více a více pozitivního.
Ona sama mi sdělila informace o její rodině. Já se ale tak nějak vrátila zpět k Asgaaru. A přešla jsem informaci, že mám více partnerů. Neměla jsem, ale to jsem věděla jenom já a Wari.
"Jsi v Asgaaru spokojená? Nebo jste spokojení? Nevím jestli je tohle tvůj kámoš nebo partner?" Byla to její volba, jen se choval jako vajčok. Ale třeba nebude špatný po tom, co s námi prohodí pár slov a v klidu. Jenže já teď v tento moment úplně vypustila Wariho i zelenáče. Podívala jsem si jen s Rowenou, což mohlo působit blbě, ale veděla jsem, že Wari mě pochopí. Měli jsme velký plán, který se teď trošku odložil, ale já byla asi ráda, že mi osud přivedl do cesty jí. Třeba jednou budeme držet při sobě jako jeden vlk. Já ji budu moci vyhledat v nesnázích tak ona i mě. Ta myšlenka se mi líbila. Na sobě jsem cítila že stárnu. Kdysi bych jí úplně odignorovala a vyhnala.

// To je asi na mě sorry já vůbec nepochopila že to má být něco mimo rozhovor :D jsem hodně zaostalá co se týká těchto "novinek" a věcí.

Šlápla jsem Warimu na tlapku. Co to sakra plácá? "Nezlob se..." Upozornila jsem ho na to, že to jsou moji potomci a on by se k tomu neměl vyjadřovat v můj neprospěch. Mě bylo jedno co moje děti dělají. Byla mi to putna. O mě se taky nikdo nezajímal když jsem dospěla. A stejně jsem si dělala a vždy dělat budu to co chci já.
Bylo mi jasné, že ten divný zelenáč používá akorát tak magii na nás oba... nebo přinejmenším na mě. Nebylo to příjemné, ale co jsem měla dělat? Já takové věci a vlastnosti neměla. Snažila jsem se to ignorovat, abych mu neudělala radost.
Opravdu podrážděně jsem se na něj podívala. "Jsem špatná matka no a?" Řekla jsem zcela arogantním stylem. Mě to bylo fakt jedno. Neřešila jsem to a chtělo se mi z toho smát. "Příště... si udělej pořádek s mými potomky sám." Mrkla jsem na něho. I když jsem cítila, že se pokouší mě zdolat nějakou svou silou, vykličkovala jsem z toho dobře.
Podívala jsem se na toho zelenáče. "Promiň, ale mě fakt nezajímá co říkají moje děcka na nevlastního otce. Já žiju svůj život. Více odpovědí ti nebudu poskytovat. Na co, jsi pro mě cizí vlk. A mě je tahle situace akorát k smíchu."
Podívala jsem se na Rowenu. Snažila jsem se z ní něco vyčíst. Je upřímná? Nebo falešná? Snaží se mě nějak dostat? Oba dva aby mě dostali na záda? Proč?
Přišlo mi že mluví pravdu a trošku jsem se uklidnila, když jsem poslouchala její hlas. Proč jí nedat šanci? Jen proto, že táta si našel někoho jiného a já to vždy odsuzovala? Měla jsem předsudky a teď sama se nacházím v situaci kdy... bych jej vlastně pochopila? Podívala jsem se na ní poněkud hezčím pohledem. "Víš... sestro." To označení mi moc nešlo přes tlamku, ale na to si zvyknu. "Mám dospělé potomky a nezlob se na mě... jednou pochopíš... mě je opravdu jedno co dělají a jak se chovají. Teď už je to zcela na nich." Řekla jsem jí krátký dovětek a pak se na ní znovu podívala. Možná bych jí mohla dát šanci... možná to nemyslí zle ale chtěla bych aby ten zelený křivák vypadl.
"Ano Etney je můj partner. Máš správné informace." A mysli si co chceš. Je těžké vysvětlovat situaci tak jak byla a jak jsem jí cítila.
Zavrtěla jsem hlavou. Jestli mě bude chtít odsoudit odsoudí mě. Jestli mě bude chtít poznat, pozná mě a s tím i mou situaci. "Z mých pokrevním sourozenců... mi jich v životě moc nezbylo." Vlastně žádný. "Budu ráda, když tě budu moct poznat. Neřeš starosti o smečku. O čem se opravdu bavit nechci, jsou mí potomci prosím." Řekla jsem jí se špetkou prosby v mém hlase. Možná mohla pochopit, že tohle téma bylo pro mě dosti bolavé a nechtělo se mi řešit. "Tvá matka je...?" Zeptala jsem se, protože jsem si nebyla jistá, jestli jsem vůbec otce potkala s její matkou. On měl několik vlčic po matce, ale která to přesně byla... s kterou zplodil další potomky nevím. "A sourozenců máš kolik?" Vlastně byli to i mí sourozenci. A možná by nebylo špatné stmelit a poznat rodinu, i když částečně pokrevní.
A pak jsem se pohledem vrátila k tomu zelenáči. Zamračila jsem se na něho. "A ty se buď dej do pohody nebo vypadni. Dávám ti druhou šanci zelenáči, vyber si." Řekla jsem mu jasným, zřetelným alfovským pokynem. Já byla alfou tohohle lesa, já rozhodovala, kdo tady smí zůstat. Podívala jsem se na Rowenu, zajímaly mě její odpovědi a taky jsem čekala, že mě třeba podpoří před tím zelenáčem, jestli chce začít nějak dobře navazovat vztahy. Taky jsem pochopila, že Rowena přišla s ním a chce nejspíše s ním i odejít. Mohl se rozhodnout sám a nepos**t to.

Byla jsem trošku zadýchaná. Protože jsem se hnala přes celý les, abych označkovala hranice. Trávit tady s nimi totiž čas a neřešit to, znamenalo, že by si kdokoliv jiný mohl přijít a přes les projít. A to jsem nechtěla. Přimhouřila jsem oči a pohynula hlavou. Letmo jsem se na Wariho usmála a koutkem oka se na něj podívala. Chtěla jsem, aby věděl, že jsem to všechno zvládla a bylo to v pořádku. Muselo, co jiného jsem měla dělat.
Ale teď jsem se soustředila na to, že tohle měla být moje sestra. Moje sestra... jedno z těch vlčat, které měl táta... dost pozdě a já... se divila že je má. Ale v té době, jsem nebyla matkou. Nemohla jsem rozumět některým věcem. Zhluboka jsem se nadechla. Cítila jsem se dosti zvláštně a pak jsem pohled zapíchla do černé vlčice. Možná jsem to cítila špatně, ale tak nějak jsem z ní neměla dobrý pocit. Cítila jsem problém. Proč by mě chtěla vyhledat. Aby sdělila že táta... nebo... si dělá nějaké nároky na... na co? Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. "Ano, můj otec se Savior a matka Siana." Pokynula jsem hlavou.
Ale ona odkazovala na něco jinačího. Konkrétně na úplně jiné téma. A to téma mi měl sdělit ten... šedý se zelenými znaky.
Upřela jsem tedy pohled na něho a pomalu se posadila. Čekala jsem co z něj vypadne. A pak když mi sdělil něco s mými potomky a Asgaarským lesem, jsem se znovu postavila na tlapky. "Nuže." Řekla jsem. On sice zněl dosti vážně a asi mě to mělo hodně zajímat, ale já se na něho podívala stejným pohledem jako on na mě. "Mí potomci jsou samostatné jednotky. Jsou to již dospělí jedinci. Pokud jim chceš něco sdělit, sděl jim to sám." Začala jsem a možná to znělo arogantně. Ale pak jsem k tomu ještě dodala dalších pár slov. "Za chování potomků neručím a abych pravdu řekla, vůbec mě nezajímá jak se chovali, nebo nechovali v Asgaarském, Smrkovém, Zlatavém lese. Je mi to jedno."
Bylo to překvapivé? Možná trošku. Co jsem měla dělat? Co čekali? Že se zhroutím z toho, že jsou děti nevychované? Tak jsou no a? Já byla taky vždycky drzá a měla jsem svojí hlavu. "Pokud však řekli svůj názor, který se neshoduje s tím vaším... jsem na ně pyšná. Používají VLASTNÍ rozum." Slovo vlastní jsem zdůraznila.
"Jestli to bylo vše... proč jste mě vyhledali... tak vám děkuji za návštěvu našeho lesa... můžete poklidně odejít." Udělala jsem krok směrem k Warimu a opřela jsem se o něj bokem. Stála jsem pevně na nohou a čekala, že z tohohle může být akorát tak problém. Ale věděla jsem, že Wari bude stát za mnou. Další komunikaci jsem ani neočekávala.

>> https://gallirea.cz/index.php?p=cedrovy-haj&r=1#post-219583
>> další značkování 20.06.2024

Asi jsem čekala něco jiného. Ale tohle jsem fakt nečekala. Cože? Tvůj táta... to je jedna z těch... ty bláho to mě normálně po... kašli na holé záda. Stačila mi jedna její věta. To snad není pravda, bože tati! Jak jsi nám to mohl udělat! A teď ten tvůj spratek stojí naproti mě? Jako proč? Co chce? Pošli je pryč! Doufala jsem, že se toho Wari ujme.
"Já... bych se ti hrozně ráda věnovala..." Řekla jsem a přitom se na ní podívala s velmi významným pohledem. "Hned se vrátím..." Přerušila jsem veškeré kontakty. Musela jsem značkovat. A to muselo prostě počkat všechno. Kdyby byl boj smeček, musel by se na několik minut zastavit, než by se označkovalo a pak by se bojovalo dál.

Značkování
Odběhla jsem a ihned začala značkoval. V hlavě mi běžela věta, něco co ten divný šedo zelený vlk kvákl. Přicházíme s nemilými zprávami? Co to měl sakra na mysli? Sakra Etney, kdyby sis plnil svoje povinnosti, hned by to bylo o něčem jiném. Místo toho musím odbíhat a trápit se a neřešit věci hned! Jak já tě....
Občůrávala jsem další strom. Těšila jsem se až tohle bude za mnou a já konečně vypadnu někam pryč, někam do hor, kam jsme chtěli s Warim. Naše stropy tady skoro nebyly cítit. A ty od Etneyho byly téměř pryč. Jakou jsem na něho začínala mít pifku. Ale věděla jsem, že tohle mu dám pěkně sežrat, jestli ho někdy potkám. Neskutečně mě nasíral.
U dalšího keříku jsem byla, když jsem si uvědomila, jak se vlastně stará o smečku, kterou tak chtěl. Vlastně vůbec. Bylo to strašně smutné. Chtěl rodinu, dostal ji. Chtěl smečku, dostal ji. O děti se možná staral... ale o mě vůbec a na smečku hodil bobek.
Naštvaně jsem si přičupla k dalšímu stromu. Až ho potkám, tak ho zmatlám. Normálně jej sejmu, ubiju, zadupu do země. Bude z něho velká placka.
Nevím jak dlouho jsem byla pryč, ale pomalu jsem se vracela k vlkům, ke kterým jsem se potřebovala dostat. Takže jsem občůrala a otřela se o další strom. Začínala jsem tady to místo pomalu nesnášet. Hlasitě jsem si povzdechla. Zbýval mi už jen kousek. A moje naštvanost na to všechno byla veliká. Zamotala jsem se do nějaké spleti trní a já upadla za zem. Naštvaně jsem zavrčela a pokračovala abych úkol splnila.
Už jsem měla vlky na obzoru. Oddychla jsem si. Takže ségra. Řekla jsem si. Nechápala jsem co by tady mohla asi tak chtít a co by tady mohl chtít ten divný vlk? Který s ním přišel?

"Omlouvám se, jsem zpět... cos to povídal? Že máš špatné zprávy? A ty... že jsi moje... sestra?" Nechápavě jsem se na ně podívala a přitom se přiblížila k Warimu. Co tady sakra chtějí? Byla jsem ještě uřícená ze značkování, protože jsem se snažila to rychle mít za sebou a tak jsem trošku ztěžka oddechovala.

// J. G. JSME DOMA!

Čím blíž jsme byli tím více jsem se třásla. Moc se mit am nechtělo, bála jsem se koho potkám v našem lese. Co když tam budou děti a ti všichni? Jakože Etney? Švihla jsem ocáskem. Nevnímala jsem nic než sebe. Možná to bylo ošklivé, ale Wariho a jeho smutný výraz jsem tak nějak nezaznamenala. Tiše jsem si povzdechla a pak se na něj těsně před lesem podívala. Musel vidět, že jsem nervózní. "Jdeme na to." Řekla jsem však odhodlaně a krátce jej objala ve znamení, mé podpory. A já tak nějak doufala v tu jeho podporu.
Jenže, hned jak jsme vkročili do lesa jsem ucítila cizí pachy. Nebyl tady nikdo jiný. Ždný Etney, žádné děti. Ušklíbla jsem se. To jsem si mohla myslet. "Nečekaně tady nejsou?" Zeptala jsem se nahlas. A to se mi nelíbilo? Spíše mě to naštvalo, protože tady byl někdo cizí... kdo ví jak dlouho les okupují. Naše pachy v lese byly dost slabé a nikde nikdo. To si jako Etney vážně myslí, že tady budu sedět... čekat na něj... značkovat... vyřizovat co si cizáci přejí... jestli jen projít a jestli jim to dovolit... fakt mě štve.
Vjela do mě zlost. "Půjdeme to vyřídit... a víš co? Dělej že ke mě patříš... a že jsme alfy smečky." Dala jsem mu jasný příkaz. Nechtěla jsem, aby si cizáci mysleli, že je tady jenom jedna alfa a nějaký poloviční člen, který je napůl cesty vlastně k sobě domů a chtěl jen přečkat zimu.
Podívala jsem se na něj rozhodně a prosebně zároveň. "Pojď má nová dočasná alfo, jdeme se jim podívat na zoubek." Usmála jsem se na něj. Značkování jsem tedy přesunula na... jiný den. Tohle jsem musela vyřešit.
Stejně, Wari je budoucí alfa v jeho smečce... proč si to nevyzkoušet? Proč nezkusit to, jak se bude chovat a tvářit? Je to důležitá funkce. Tak si jí mohl vyzkoušet na vlastní kůži.
Šla jsem po pachu. Hrdě jsem se nesla, byla jsem vyprsená a našlapovala na špičky tlapek, abych působila co nejvyšší. Pohledem jsem spatřila cizince. Šla jsem tedy rovnou k nim. "Ahoj, zdravím vás. Jsem Lucy a tohle je Wari... jsme alfy Cedrové smečky. Nacházíte se na našem území... chcete jen přejít... nebo vás sem přivedlo něco zcela jiného?" Řekla jsem vznešeně a byla o krok vepředu než Wari. Čekala jsem, kdy se jen přiřadí a postaví se vedle mé levice.

// Rozkvetlé louky přes paseku

Dostali jsme se na území, kde jsem necítila pach ani jednoho z členů mé rodny. Oddychla jsem si. Tohle jsem potřebovala. Abych byla v klidu. Bylo mi nepříjemné dál řešit Etneyho. Ještě jsem to s ním neměla uzavřené nebo nějak dořešené. "Je to možné, ale nemyslím si že v tom měl špatný úmysl. Uzavřít mě v lese a nechat mě tam na takovou dobu bez přátel... beze všech. Ale takhle se to prostě stalo. A mě to mrzí."
Tím, že jsem se na něho upnula, jsem veškerý čas trávila s ním. Bohužel jsem pak přišla o veškeré kontakty s jinými vlky. Ale já jsem ten čas s ním trávila moc ráda. Byly to dobré časy.
Pak jsem všihla ocáskem. "Otroka zatím necháme být." Olízla jsem si čumák. Nějak jsem byla rozhozená z toho, že jsem cítila jejich pachy. Věděla jsem, žeje ucítím v lese, ale tady bych je nečekala a tak nějak mě to vykolejilo.
Na okamžik jsem se zastavila. Před námi se objevil krtinec. Krteček si ryl přávě před námi. Zastavila jsem se a tiše pozorovala jak se hrabe ven, aby se hned otočil a hrabal se zase pryč. Pokrčila jsem jenom rameny na Wariho a pokračovala dál. Měla jsem zadaný úkol a ten jsem potřebovala splnit. Označkovat. Za tímto účelem jsem se zpět do lesa vracela.
Cítila jsem, že se trošku chvěju tím, že jsem se blížila. "Označkujem a jdem jo?" Tak jse to alespoň měla v plánu. Ale co si pro nás osud připravil, bylo otázkou.

// Cedr

// Omouvám se za kratší post, mám to teď trošku rušné v osobním životě a moc nad postem nejsem schopná přemýšlet

// Rokle přes les

Cesta byla trošku více divoká. Ale co jsem si vbrala, to jsem měla. Možná jsem mohla zvolit lepší trasu, ale to by nebyla taková zábava no ne? A já byla nadšená. Wari souhlasil... otrok by se nám přeci jen hodil. A já to říkala! Ale pak mě zklamal jeho dodatkem. No jo... smečka. "Já vím... ale když se budeš ke členům chovat jako k otrokům, moc tam nebudou chtít zůstat. Zatím co když si stanovíš rovnou otroka, je to v něčem jednodušší." Konstatovala jsem a přemýšlela, jestli mi dostatečně rozumí, nebo jestli se nechápeme a každý si povídáme o nečem jiném. Třeba to chápal dobře ale nelíbil se mu ten nápad, který jsem úplně měla. Možná to chtěl tou smečkou posunout, ale já chtěla svého poskoka.
Ještě jsme se vrátili myšlenkami zpět k onomu ostrovu. Pokyvovala jsem hlavou. Jenže pro mě vytvořit most z kořenů nebyla tak težká věc. Otázkou je, jak dlouhý by ten most musel být. Samosžejmě v rámci několika metrů by to bylo dost obtížné. "No, nejspíše máš pravdu. Kdo ví. Já bych to přinejmenším zkusila." Konstatovala jsem nadšeně.
Když mi povídal, jak to má... bylo mi trošku líto, že neměl tady více přátel. "Hm, to je těžké no. Je fakt, že já měla kdysi dost přátel... sourozenci se mnou drželi, ale tak nějak se to celé rozpadlo a já vlastně... už přátelé taky žádné moc nemám."
Rozkvetlé louky byly nádherné. Začínaly krásně vonět. My se ale potřebovali probojovat zpět do lesa a tak jsem bez zastavení pokračovala v cestě dál.
Podél další řeky jsme se dostali poměrně blízko Cedru. A mě se začínal stahovat žaludek.
Seilah... kdo ví jak se daří ji. Problesklo mi v hlavě. Bylo mi po nich smutno. Ale snažila jsem se to tak nějak... počkat, to je jejich pach! Oni tady jsou! Oni tady někde jsou. Znervozněla jsem a velice svižně se snažila dostat odsud. Nevěděla jsem, jestli jsou tady někde kousíček od nás, nebo se tady jenom mihli přes tohle území. Ale ucítila jsem i pak Seilah a to mě tak nějak uklidnilo, že jí nejspíše přijali za svou. Čím víc jsme byli od řeky... tím méně šel jejich pach cítit. Nikdy by mě nenapadlo, že budu utíkat před svou rodinou.

// Jižní G. přes Paseku

// Přímořské pláně přes les

"Víš co? Měli bychom si najít... měli bychom si najít otroka." Řekla jsem a v očích se mi zablesklo ohňivě. Takový otrok, co bude dělat vše co mu řekneme. Tak nějak jsem měla potřebu, aby vlci byli mi podřízení. u Wariho jsem nebyla schopna vyžadovat otroctví, ale mohli bychom najít nějakou oběť. "Víš někoho... komu řekneme... sežeň maso... podej tohle... udělej tohle... tak trošku ho možná šikanovali." Pokrčila jsem rameny. Prostě někoho takového. Někoho, kdo bude hloupý natolik, aby se nám zcela podřídil.
S výletem do hor jsem počítala. A možná tam bychom mohli najít někoho, kdo by nám mohl toho otrokáře udělat.
Když jsme se bavili o ostrově, chtěl k němu doplavat. Zavrtěla jsem hlavou. "Buď to zkusíme přeplavat spolu, nebo budeme muset vymyslet jiný plán, jak se na ostrov dostat." Takový ostrov... a my tam oba dva samostní. Odříznutí od všech. Dokázala jsem si představit, že bych tam byla i sama... děcka by byly na druhém břehu a křičely ať se máma vrátí ale... máma by si v klidu ležela a odpočívala. "Napadlo mě vytvořit most... pomocí mé magie... ale nejsem si úplně jistá, ejstli bych měla tolik síly a energie, abych vytvořila tak velký kořenový mostek." Stále jsem přemýšlela nad tím ostrovem. Kdo ví, nějak bychom to museli vymyslet. Jak se na ten ostrov dostávají ostatní vlci? A dostal se tam vůbec nějaký jiný vlk? Znělo mi v hlavě.
Písek zcela zmizel, pod tlapkami jsem měla jenom půdu a trávu. Dorazili jsme zpět k vodě a já se napila. Potřebovala jsem osvěžit. Možná ta slaná voda neco vyluzovala i do vzduchu, protože jsem měla opravdu žízeň. Přes vodu jsme se dostali v místě, kde byla rokle nejméne hluboká a já se pomalu škrábala nahoru. Kameny byly trošku kluzčí. Ale přesto jsem se dostala až nahoru.
Cítila jsem, jak pomalu stoupá okolní teplota. Konečně tady bylo opravdové jaro a s ním přicházelo i teplo. Užívala jsem si tohohle.
"Wari, máš tady nějaká kamarády? Nebo čekají nějací kamarádi tam někde... na tebe?" Zeptala jsem se ho. Mě přišlo, že všichni mí kamarádi byli fuč. Nikoho jsem snad neměla. A to mě orpavdu mrzelo. Vzpomněla jsem si na Gee a pak několik vlků, kteří se mi dostali pod kůži a na které moc ráda vzpomínám.

// Rozkvetlé louky přes kaštanový les

Usmála jsem se na něho od ucha k uchu. Byl roztomilý. Viděl ve mě něco, co jsem chtěla aby ve mě viděl celý svět. Jenže u něho mě to... mrzelo. Protože jsem chtěla, aby byl soběstačný, samostatná jednotka, která nebude na mě závislá. Která si najde někoho, kdo mu bude hoden. Né vlčice co má něco za sebou, má rozpadlou rodinu a sama vlastně tápe.
Roztála jsem při jeho úsměvu, který byl jako od samotného největšího neviňátka světa. Povzdechla jsem si a uvažovala nad tím, že až se jednou rozhodne odejít, bude pro to mě moc moc těžké. Snažila jsem se to ale zahodit za hlavu. Nač se trápit teď, budu se trápit až pak. Hlasitě jsem si povzdechla, otočila hlavu směrem na moře a užívala si chvíle, které jsem tady mohla strávit k tomu, abych načerpala energii.
Ve znamení ano, jsem kývla hlavou. "Chci do hor... opravdu moc. Takže ještě chvíli tady setrváme a pak vyrazíme zpět do lesa. Ten označkujeme a vydáme se na cestu do hor co říkáš?" Chtěla jsem cestovat. Užívat si to co je teď. Povinnost svou splním a pak zase zmizím.
Vlastně jsem se začínala cítit dobře. Asi za to mohl Wari.
Znovu jsem zavřela oči a užívala si šum vody. Ucítila jsem Wariho přítomnost. Byl tak blízko, že se naše kožíšky dotýkaly. Bylo to tak příjemné, že se srst k sobě doslova natahovala a kdyby měla tlapičky tak by se za ně držely. Podívala jsem se na něho. Byl krásný, když ho takhle osvětlovalo slunce. Nesmíš se zalimovat Lucy, nesmíš! Ale já byla hypnotizována a abych to utla, udělala jsem další blbost. Položila jsem si hlavu na jeho rameno.Sice na okamžik, ale udělala jsem to. Cítila jsem jak se jemně chvěje. Co to děláš! Vždyť to jenom zhoršíš! Přestaň se chovat jako puberťačka. Netahej ho za nos! "P-promiň." Zašeptala jsem a zvedla hlavu. Pak Rázem bylo slunce pryč. "Měli bychom jít." Usmála jsem se na něj a pomalu se zvedla. Koukala jsem ještě chvíli na moře a pak se vydala na cestu zpět. Les nepočkal. Ale já alespoň měla prostor si všechno promyslet. Co když budu chtít nakonec opravdu z Cedru odejít. Ale to už bylo ve hvězdách. S usměvem na tváři jsem odcházela a moře nechala za sebou. "Jsem spokojená, udělalo mi to dobře." Úplně mě to zahřálo na srdci.
"Zajímalo by mě, co to tam je za Ostrov." Dodala jsem ještě a ukázala tlapkou zpět za sebe na moře a na ostřůvek, který tam čnil. Jak se na něj dostat?

// Úzká rokle (přes Javorový les)

// Javorový les

Mrzelo mě, že Wari odmítal příjmout mou nabídku. Právě to, si být na blízku mohlo být pro nás něo víc. Neco, co mě třeba přiměje jednou od Etneyho opravdu odejít. Vždyť on je jenom přerostlé vlče. Hrůza... Jak je možné, že s každým dnem mi ten vlk příjde vzdálenější a horší? Jak je možné, že každým dnem vídím spíše ty negativní věci, které jsem třeba ani dříve nevnímala? "Hm...." Broukla jsem si pro sebe. Tohle mi hlava nebrala. Netušila jsem co se změnilo a proč se to měnilo. Bylo to opravdu tím, že se mi ten vlk natolik vzdálil, že jsem přestala vnímat to naše dokonalé... a změnilo se to na proč bych vlastně měla zůstávat?
Určitě bych nešla ze vztahu do vztahu. Potřebovala bych čas na vyléčení se, na uklidnní se. Etney mi nabídl možnost alfy, ale za hodně vysokou cenu. Možná mi rozumněl více, než jsem očekávala. Možná mi nerozuměl v tom, co bych chtěla teď aktuálně. "Já tě budu vždy vítat ať se ti to líbí nebo ne. A taky... nemysli si, že kdybych opustila Etneyho, skočila bych hned po tobě. Potřebovala bych čas... abych se zase vzchopila na vlastní tlapky. Jsem zmatená a nevím co dělat. To všechno bych musela mít v hlavě utřízené." Vysvětlovala jsem mu. "Wari... jsi zamilovaný. Což mě těší ale zároveň mrzí, protože ti to nemohu opětovat... ale nejsem dokonalá, nikdo není."
Nikdo nikdy nebyl dokonalý a i on by jednou pochopil a viděl mé chyby. Usmála jsem se na něho vřele a už se o tom nechtěla více bavit. Bylo mi s ním prostě dobře. A toho jsem chtěla teď využít co nejvíe.
"Jsi blázen?" Vyhrkla jsem ze sebe s úsměvem ve tváři. V očích se mi zablesklo. "Označkujeme les a vypadneme někam spolu rejdit po světě." Jemně jsem do něho drcla ramenem. "Nechci se tam zdžovat... splním svou povinnost a pak pápá... tradá pryč! Je na čase, abych tentokrát odešla já a toulala se celou věčnost někde jinde... ať už s tebou nebo sama. Je mi ten les teď nějak protivný." Celou věčnost jsem v něm byla sama... dokud jsem nenarazila na Seilah, která mi dělala společnost. Je na čase nechat odejít děti a začít myslet sobecky na sebe.
Začala jsem cítit slanou vůni moře. Tohle jsem měla ráda, tohle mě uklidňovalo. Povzdechla jsem si spokojeně. Začínala jsem se cítit svobodná. Zase svá a nebýt ničím svázaná.
Táhlá rovina, která nás vedla přímo k slané vodě. Bylo tady o poznání lépe a tepleji, než v Cedráku, odkud jsme se tak nějak začínali vymotávat. "Tohle je Pecka Wari." Konstatovala jsem a usmívala jsem se zasněně. Přítom jsem koukala někam do dáli před sebe, dokud jsme se nedostali až k samotnému moři. Sedla jsem si na kraji, kde se voda spojovala s pískem a malé vlnky se zde rozbíjely o břeh a pak se voda postupně vracela. Ta vůně moře... byla pro mě omračující.