Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Východní G. kolem jezera

Přes Galtavar jsem se dostala rychle. A kolem jezera to šlo taky poměrně dobře. Alepoň jsem se mohla opětovně napít. A rázem jsem se ocitla v cedráku. Krásná vůně mě hned uvedla do poměrně příjemných pocitů. Uvolnila jsem se. Tahle vůně byla úžasná, uklidňující. Zhluboka jsem se nadechla a užívala si ten pocit.
Kolem mě proběhla veverka. A na tu já jsem čekala. Tiše jsem vyrazila za ní. Měla u sebe nějaký oříšek, který si chtěla nejspíše někde pečlivě zahrabat. Kradla jsem se za ní jako tichý letní vánek. Čekala jsem na chybu, kterou udělá.
Veverka se zastavila a já v ten moment také. Už už to vypadalo, že se kouká přímo na mě, ale já byla jako oscha. Nejspíše si mě vážně nevšimla. Začala hrabat jámu. Jámu, spíše jamku na ořech. Vyskočila jsem a v tem moment jsem měla v tlamě veverku i ořech. Sežrala jsem jí tak rychle, že jsem ani nepostřehla, že žeru. Olízla jsem si tlamku. Oříšek byl jako mtakový malý bonus.
Byl čas vyrazit. Zatím co se mi veverka vstřebá, rozhodla jsem se najít něco většího pro smečku.

// Smrkáč

Otevřela jsem oči. Já zase usnula? Nejspíše ano. Měla jsem fakt divné odbobí spánku. Byla jsem jako medvěd, jen má hybernace byla přes léto. To je děsivé, měla bych s tím něco dělat. A taky jsem musela na lov. Povzdechla jsem si. Cítila jsem se jako vymmačkaná a vysušená myš.
Pak jsem ale zavětřila velmi známý pach. “Etney?“ Zašeptala jsem tiše a zvedla hlavu. Připomnělo mi to krásné chvíle a navíc to ve mně vyvolalo zvláštní pocity. Chtěla jsem ho vidět. Ale možná jsem se v něm spletla. Možná je jen… jako každý druhý. Jednoduše oblbne vlčici a uteče. A on na mě přesně takhle působil. Mohla bych ho najít a pěkně mu to říct z očí do čí! Zvedla jsem se, ale moje tělo bylo malátné. Velmi malátné. Musel ajsem se posadit. Fajn chvíli počkám. Zamotala se mi hlava.
Po značné chvíli jsem se zvedla a pomalu se rozešla. “Etney?“ Zvolala jsem hlasitě. Ale nikdo se mi už neozval. Dobře, půjdu na ten lov. Musela jsem se posílit a potřebovala jsem ěnco přitáhnout smečce. Ale jak, když jsem se cítila jako na pokraji vyhynutí.
Olízla jsem si tlamku. Potřebovala jsem chytit alespoň něco malého. Myš či veverku. Všechno to bylo ale hbité a já právě teď dost nemotorná. A tak jsem se rozhodla, že zkusím své štěstí někde jinde, někde kde budu chráněná stromy, jelikož tyhle otevřené pláně nebyly pro nýnější lov moc dobré. A jen co se posilním, vyrazím na něco většího pro smečku.
Vydala jsem se tedy do Cedrového háje, který byl nedaleko a doufala, že natrefím na něco, z čeho se alespoň trošku najím.

// Cedrový háj (podél jezera)

// Asgarský hvozd přes řeku

Opustila jsem bezpečí smečky a cítila jsem se snad ještě více zranitelná, než předtím. Přesto mé tlapky mířily rovnou k řece. Potřebovala jsem spláchnout tu pachuť zdechliny v tlamě. Bylo to děsivé, ale já měla pocit, že se na mě dívá až moc očí. Snad, že mě pozorují i ryby.
Zastavila jsem se, až když jsem měla vodu u kotníků. Sklonila jsem hlavu a začala pít. Voda byla skvělá, opravdu vynikající. Počasí sice nebylo úplně na koupání stavěné, jelikož to vypadalo, že s takovou by mi kožich schnul celý den, ale já tak nějak cítila, že si potřebuji očistit i kožíšek. A tak jsem šla hlouběji, dokud jsem nebyla celá ponořená.
Nečinně jsem stála na místě a z vody mi čouhala jen hlava. Tou mi proudilo hodně myšlenek. Dost z nich se týkaly Etneyho. Přemýšlela jsem, kde by se mohl potulovat. Navíc jsme spolu nebyli tak dlouho a on...Možná mě omámil on! Prostě mě zblbnul, omámil, kdo ví co provedl a utekl. Všemožné scénáře se mi točily hlavou. Hlavou mi prolétla i vzpomínka na to, že na mě prvně působil jako lovec vlčic, či jejich srdcí. Povzdechla jsem si.
Ta voda mi dělala dobře. Nadechla jsem se a ponořila jsem i hlavu. Koukala jsem na ryby, které kolem mě pluly. Mohla bych je ulovit ale... Pachuť rybiny mě teď nelákala. A cítila jsem se slabá. Vynořila jsem se a vyplavala po dobré půl hodině na břeh. Vyklepala si kožíšek a pokračovala ve své cestě. Musím něco ulovit. Doufala jsem, že mi cestu zkříží lehce ulovitelná zvěř. Ale co je lehce ulovitelné? Mě teď příjde všechno těžké. Musela jsem si znovu vyklepat kožich, jelikož tou vodou byl pěkně těžký.
Zavětřila jsem zajíce. Zastavila jsem se a snažila se analyzovat, odkud pach přichází. Vydala jsem se po stopě... nebyl daleko. Jenže nebyl ani sám. Byla u něj celá zaječí rodinka. Mě to nevadilo, ale více očí více vidí.
Přikrčila jsem se a snažila jsem se dostat co nejblíže ke skupině zajíců. Jenže, přesně jak jsem předpokládala... spustili povyk a celá zaječí rodinka utekla. Snažila jsem se za nimi rozběhnout, ale moc dobře jsem věděla, že tolik energie nemám. Tak fajn. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikdo tady nebyl a žádný další zajíc v dohlednu taky ne. Svěsila jsem hlavu a rozešla se k blízkému velkému kameni, na který jsem si lehla. Byl nahřátý od sluníčka. Položila jsem se na něj a hlavu si položila na přední tlapky. Koukala jsem před sebe někam směrem k velkému vlčímu jezeru. Páni, to byly časy. Kdysi byli všichni vlci jenom u vlčího jezera. Nikde jinde vlk nepotkal tolik zajímavých tváří, jako právě tam. Dlouho už tomu tak není. Kam se všichni poděli. S upřeným pohledem před sebe, kručícím žaludkem a hlavou v oblacích jsem trávila hodiny a hodiny na kameni.

// Úkryt

Opustila jsem smečkový les. A najednou... zavětřila jsem život! Živí vlci tady v lese! Cože? Takže se nestala žádná apokalypsa a já... nejsem poslední přeživší vlk? Vlčí Bože díky! Pohodila jsem kus nahnilé flákoty hned vedle úkrytu a rozběhla se co to jen šlo někam do středu lesa. Kdo to je? Čí to jsou pachy? Arcanus? Jo to je Arcanus! Olízla jsem si tlamku. Byla jsem hrozně hladová a to hnilobné maso mi nechalo odpornou pachuť v tlamce.
Kožich na mě doslova vlál, ani si nepamatuji, kdy jsem měla až tak volný kožíšek. Co jsem se přidala do smečky, jsem byla sice stále velmi pohublá, ale né tak extrémně. To všechno se mi podepsalo i ve tváři, která byla... utrápená. Nebo spíše hladová! Povzdechla jsem si. Ach jak mi kručelo v bříšku.
Pach alfy sílil, byla jsem tak natěšená. Jenže alfa měla společnost. Zastavila jsem se na místě. Těšila jsem se na Arcanuse, ale nechtělo se mi mezi větší skupinu vlků. Měla jsem dlouhý výpadek a tak jsem si o tom s ním chtěla promluvit. Váhavě jsem se rozešla jeho směrem. "Arcanusi?" Zvolala jsem poměrně hlasitě, aby o mě alfa věděla. Přesto můj krok byl tichý, jako poletující chmíří."Pardon... že vás ruším." Začala jsem zadýchaně. "Vydám se mimo les... pokusit se něco ulovit." Kývla jsem na alfu, sobecky všechny kolem sebe přehlédla a tiše opětovně odkráčela do ústranní. Páni! Jsem děsně nervózní. A nemám k tomu důvod... Nebo snad ano? Nejspíše mě děsila představa, že mě smečka vyšoupne někam za hranice. Neměla jsem tušení, co se poslední dobou dělo, ani jak dlouho jsem byla mimo. Třásly se mi tlapky a po celém těle jsem cítila silné chvění.
Zalezla jsem si za strom, o který jsem se na chvíli opřela. Točila se mi děsně hlava. Braly mě mdloby. Možná jsem jen potřebovala další facku od svého táty, abych se vzpamatovala. Zhluboka jsem se několikrát nadechla. Tak jo, musím jít. Tiše a pomalu jsem se rozešla směrem k hranicím. Kde je Etney?

// Východní G. přes řeku

// Smečkový les

Dorazila jsem do úkrytu. Jenže jak se zdálo, nebyl tady jediný živáček. Bylo tady pusto a prázdno stejně jako v lese. A co víc, cosi tady smrdělo. Dost nevábně. Udeřilo mě to do čumáčku a já jej znechuceně ohrnula směrem k nebesům, kdyby odtud byly vidět. Kde jsou všichni?
Byla jsem zmatená. Nic nedávalo smysl. Moje paměť byla ve stavu... jako kdyby mi jí někdo ukradl. Stala se snad nějaká apokalypsa? Zůstala jsem tady na světě sama? Nikdo jiný? Tohle smrdělo něčím zvláštním. A ano ten smrad... vydala jsem se mu po stopě.
Objevila jsem zbytky masa, které kdosi ulovil a uschoval je zde. Jenže tím, že bylo léto a teplo se potrava poměrně dost rychle kazila. A přesto, že jsem v jeskyni, chytla hnilobu. Tohle se nedá čuchat, natož žrát. Chňapla jsem kus čehosi a rozhodla se to vyhodit někam ven. Nejlépe to asi zahrabat, aby to nikdo nesežral. Kdo by to žral, když je všude tak pusto? Napadlo mě a já se na vteřinu zastavila. Přemýšlela jsem co s tím. Taky bych to mohla dát Elise do ložnice. Pousmála jsem se nad tou myšlenkou, až by to objevila už prožrané červy.
Jenže, určitě by si myslela, že jsem to byla já. A proto jsem raději potravu opravdu nesla ven. Kručelo mi v bříšku, jenže já nechtěla mít zkažený žaludek. Budu muset na lov. Musím ven z lesa a něco ulovit, jinak pojdu hlady. Třeba natrefím na někoho živého.

// Zpět do smečkového lesa

Cítila jsem se velmi slabá. Neustálé točení hlavy nebylo vůbec příjemné. Rozhodla jsem se, že se jednoduše budu muset postavit na vlastní tlapky a vydat se najít vodu a pokud možno, něco na zoubek.
Tlapky mě vůbec nechtěly držet. Jako by bylo celé tělo z nějakého želé. Božínku, co to se mnou je. Pomalými krůčky jsem se rozešla. Jako bych se teprve učila chodit. Zmítala jsem se ze strany na stranu, než jsem sebrala trošku kuráže a zrychlit krok. Přesto jsem šla velmi pomaloučku. Potřebovala jsem najít alespoň malou kaluž. Cokoliv. Hlava mi třeštila a já měla pocit, že mi každou chvíli praskne.
Uslyšela jsem tiché kroky. Zastavila jsem se a snažila se přijít na to, odkud ten zvuk vlastně jde. A přímo přede mnou ze zjevilo mládě muflona. Koukali jsme chvíli na sebe. Jakoby čekalo, co bude. A já vlastně taky. Měla jsem hlad, ale nebyla jsem vůbec na lov připravená. Mladě uskočilo stranou a uteklo. A já jen stála s pootevřenou tlamkou. Dobře, tohle jsem trošku podělala. Ale jak můžete ulovit něco, když vám jde každá tlapka do jiného směru?
Naštěstí to vypadalo, že pár dnů zpět pršelo. Narazila jsem na malinkatou loužičku s vodou. Jen co jsem se napila, se mi tlamka přestala lepit a zároveň přestalo to silné hučení a šrumec v hlavě. Cítila jsem se o něco lépe. Avšak nebylo to stoprocentní. Zkusím obhlédnout smečkový úkryt. Třeba tam něco zbylo.
Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila dál do smečkového úkrytu. Konečně jsem se mohla orientovat a nakonec jsem zjistila, že jsem celou dobu šla od něj a né k němu. Našlapala jsem tedy pár kroků navíc. Ale komu by to vadilo.
Netrvalo mi to ani tak dlouho a ocitla jsem se u úkrytu. Konečně... Zastavila jsem se před úkrytem. Zvláštní... kde jsou všichni? Krátce jsem zavyla. Jako bych se ptala "je tady někdo?" Chvíli jsem čekala a pak, když se nikdo neozýval jsem vklouzla do úkrytu. Jen doufám, že někam neodtáhli a mě tady nenechali.

// Smečkový úkryt

Moje sny byly divoké. Převalovala jsem se z jednoho boku na druhý, avšak můj spánek byl velice tvrdý. Kdyby u mě poskakoval slon, neprobudil by mě. Trvalo to dlouho, než jsem trošku procitla. Pootevřela jsem oko. Cítila jsem únavu po celém těle. Snad mě něco kouslo, nějaká spací víla, nebo hnusná spací moucha. Kde to Probůh jsem? Byla jsem ve smečkovém lese… ale já byla tak zmatená, že jsem jej vůbec nepoznala.
Ztěžka jsem se opřela o jednu tlapku. Jemně jsem se nadzvedla a pootevřela i druhé oko. Co to se mnou sakryš je. Odkašlala jsem si a cítila bodavou bolest po celém těle. Nejspíše mě vážně cozi pokousalo a kdo ví, jak dlouho jsem tady takhle ležela. Má mysl se zkoncentrovala. A kde je Etney? Zběžně jsem zkontrolovala své tělo. Bylo opět pohublé, velmi pohublé. Hlava se mi točila a já neměla tušení, co se to se mnou děje. “Etney?“ Zašeptala jsem směrem někam do lesa. Jako by mě snad mohl slyšet. Jenže já čekala na jeho okamžitý příchod a také na to, že mi vysvětlí, co přesně se to se mnou děje.

Byla jsem zasněžená. Kdyby šel teď někdo kolem mě, nejspíše by si mě ani nevšiml. Byla jsem pod pokrývkou. Usnula jsem. Poměrně dlouho jsem spala. Podle toho, kolik sněhu jsem na sobě měla. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla jsem se kolem sebe. Kde je ten Etney? Zabědovala jsem. Čekala jsem tady na něj už dlouho, ale pořád se asi nevrátil. Nebo nevím kde se stala chyba.
Byla jsem promrzlá až na kost. Vysoukala jsem se ze svého provizorního sněžného doupěte a asi jsem to dělat neměla. Byla mi ještě větší zima, než předtím. Jak já nesnáším zimu. Fuj sníh! Ohrnula jsem znechuceně čumáček. Tohle nebylo nic pro mě.
"Etney?! Zajíkla jsem na celý les. Ale asi mě neslyšel, jelikož se nikdo neozýval. Ach jo. Vůbec jsem netušila, co budu dělat. Nechtělo se mi nic a byla mi zima. Nebyla jsem schopná udělat snad ani krok. A čumáčku mi tekl snoplík. Mohla bych se dostat alespoň do úkrytu ale... musela bych se brodit sněhem.
Raději jsem zůstala na místě a čekala, jestli mě někdo přijde zachránit a nebo budu muset počkat na jaro až tohle roztaje. Zima byla vážně šílená.

// Odněkud, ani nevím odkud

Tlapky mě zebaly. Vůbec to nebylo příjemné. Dost se ochladilo a co víc, začalo sněžit. Zima... jak já jí nesnáším. Posteskla jsem si v mysli. Tohle nebylo roční období, které by mě mělo v lásce a naopak. V zimě jsem vážně trpěla. A to dost! Etney i malá mi zmizeli z dohledu. No skvělé a ještě tady v té kose zůstanu sama. Zamračila jsem se. Naštěstí jsem les měla už jen kousek. Tiše jsem vkročila do smečkového lesa. Nějakou dobu jsem byla mimo les a tak jsem nechtěla, aby se vědělo, že jsem se vrátila ž teď. Takže jsem ani nevyla. A jednoduše si hledala místečko, kde bych se upíchla a mohla si tam odpočinout.
Uslyšela jsem nějaké hlasy. Z poza stromu jsem vykoukla a viděla vlčata. Jedním z nich byla Lilac. A Etney? Koukala jsem okolo, ale nikde jsem ho neviděla. Nechtěla jsem je rušit. Teď jsem neměla náladu na to, abych se starala o vlčata. Tiše jsem udělala několik kroků zpět a vytratila se do hloubi lesa.
Až když jsem si myslela, že jsem sama, opřela jsem se zády o kus skaliska a schoulila se do klubíčka. V podstatě jsem během chviličky usnula. Zdály se mi dost divoké sny. Nemělo to hlavu ani patu. Nic v těch snech nedávalo smysl a bylo to značně matoucí.

Ještě chvíli jsem se kochala tím vším. Hukot vody byl ale šílený a moc jsem neslyšela, co se mi snažil Etney říct. Pochytila jsem snad jen to, že je Lilac zle. Podívala jsem se na ní. Nevypadala nijak jinak, než před tím. Tady to ale nevyřešíme. Kývla jsem hlavou a pomalu se rozešla za nimi. Vraceli jsme se a šumění vody pomalu ustupovalo.
Etney se sice Lilac už ptal, ale mě to zajímalo taky. "Jak ti je špatně? Bolí tě něco?" Zeptala jsem se a podívala se na svého partnera. Neměli... neměli bychom jí nějak nést nebo tak? Co budeme dělat? Co mám dělat? Trošku jsem panikařila.
"Možná prochladla ve vodě." Konstatovala jsem. "Možná na ní skočil bacil, který šel kolem... nebo mohl být nějaký ve vzduchu či schovaný za stromem!" Už jsem sama mlela blbosti. Ale vážně jsem se o ní bála. Němá teplotu? A jak zjistím, že má teplotu?
Vyděšeně jsem se podívala po partnerovi. Co s ní budeme dělat? Odevzdáme jí v Asgaaru a pak utečeme, jakože my nic? Dokážeš si představit, že by našemu vlčeti bylo špatně?
Zamrkala jsem víčky. Měla jsem poměrně rozjeté myšlenkové pochody. Až mě děsily. Pomýšlela jsem na vlastní potomky. Děsivé. Ale proč ne... Bohužel, jsem se nemohla v představách kochat, jak úžasní budou, jelikož jsme měli jednu velmi důležitou starost, kterou jsme museli vyřešit. Třeba bude věděl Elisa co s ní.

// Asgaar přes řeku

// Erynijský les

Opouštěli jsme les a mě se do čumáčku dostalo hodně pachů. Jako by všichni najednou šli zrovna k vodopádům. Zpozorněla jsem. Měli jsme sebou vlče, které nebylo ani naše. Koutkem oka jsem se podívala na Lilac a Etneyho. Ti se bavili dobře. A vůbec nevnímali nebezpečí. Povzdechla jsem si a protočila oči. Veděla jsem, že Lilac je ještě moc malá a Etney je chlap a nedokáže se soustředit na dvě věci naráz.
A jelikož oba dva pořád žvatlali... a žvatlali, musela jsem je napomenout. "Pšt... Lilac seznamovat se asi nepůjdeme. Podle pachu je tady dost rušno. Kdo ví co to je za vlky. Opatrně se dostaneme k vodopádům. Zkoukneme situaci a pak raději vypadneme..." Moc se mi to tady nelíbilo. Jó to byly časy, když to tady patřilo smečce, to tady nepáchla ani noha. A chodili sem pouze vlci ze smečky.
Časy se měnily a všechno bylo prostě jinačí. Opatrně jsme se dostali až k vodopádům. Voda poměrně dost hučela. Vydatné deště, které panovaly poslední dobou naplnily koryta. A tady to byl teprve mazec. "Tak co říkáte? Stojí to za to?" Musela jsem na ně spíše zavolat, aby mě vůbec vlastně slyšeli. Koupat se teď asi nebyl dobrý nápad. Ale znala jsem tady cesty, které vedly mezi skálou a vodou. Chtěla jsem jim to ukázat. "Pojďte za mnou, ale opatrně! Etney, jisti Lilac ano?" Vybídla jsem je a vyrazila. Opatrně jsem našlapovala. Skála byla dost kluzká a mazlavá. Prošla jsem ale během chviličky do středu jeskyně, kde jsem se na okamžik zastavila. Skrze vodu šlo něco málo vidět. Bylo to jako jiný svět. Podívala jsem se na ty dva a usmála se. Opatrně jsem pokračovala dál. Mohli se kochat, jak jsem dlouho by chtěli.

Do čumáčku mě udeřil pach bratra. Zastavila jsem se na místě. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi to jen nezdá. Zavrtěla jsem prudce hlavou. Brácha? Tady? Co tady dělá? Nechala jsem to ale plavat. Jako kdybychom se ještě před chvíli s Lilac nebavili o sourozencích.
Pohled jsem vrátila na energetické vlče. Během mých nostalgických výpadků se bavila s Etneyem. Byla jsem ráda, jelikož bych aktuálně nestíhala odpovídat na vše. Její štěbetající hlásek jsem zaznamenala, až když vzpomínala právě rozpad smečky. Kývla jsem hlavou. "Bohužel, to se stává. A když smečka nemá silné pouto a nemá kdo smečku převzít, každý si jde po svých." Řekla jsem a přitom se na ní snažila usmívat, aby to neviděla tolik tragicky. Přitom, ona to tragédie vlastně byla. A dost velká. Najednou se rozpadne něco, v co věříte.
Povzdechla jsem si. "Tak pojďte za mnou, uvidíte nevídané!" Povzbudivě jsem přidala do kroku. Těšila jsem se, až jim ukážu vodopády. Bylo to vážně super místo. Tam jsem měla taky spousty vzpomínek.
Na vteřinku jsem se otočila a vážně se podívala na svého milého. "Jsi předurčen být alfou. Tak jako já..." Podívala jsem se na Lilac. "Od obou z nás byli nebo jsou rodiče alfy... jsme k tomu předurčeni a vlastně už teď jsme takové menší alfy Asgaaru." Joop, valila jsem jí klíny do hlavy. ALE, čím dřív nás bude brát jako alfy a prohlašovat to o nás, tím lépe. A tím dřív se tam opravdu dostaneme. A já tomu ale vážně věřila! Věřila jsem, že budeme alfy. Však my dobijeme vše! Slastně jsem si mlaskla.
"Bohužel Lilac, cesty mé a mých sourozenců se nekříží buď vůbec, nebo minimálně." Dodala jsem s nahodilým úsměvem. "A co se ti na Asgaaru líbí nejvíc Lilac?" Zeptala jsem se vlčete a pomalu opouštěla les plný vzpomínek. Měla jsem pocit, že duše vlků tady snad ještě zůstaly. A tak, než jsem opustila hranice lesa, jsem se ještě jednou zastavila a otočila.

// Vodopády

// Řeka Mahtae

Naslouchala jsem tomu, co můj partner říká. A v něčem měl rozhodně pravdu. Dojem na mě vážně udělal jeho skok daleký a to jako machrování. Akorát co já si tak pamatuji, jeho skok nedopadl až tak dobře a spíše se tam rozbil o zem. Koukala jsem na něho s úsměvem a jen pokyvovala hlavičkou. A pak se sklonila k Lilac. "Pamatuj. Vždy vlčice okouzlí vlka. Ale je dobré, aby si myslel opak." Zašeptala jsem k ní s úsměvem a pokyvovala dál hlavou Etneyovi.
"A další moudro Lilac. Vlci jsou hrozně ukecaná stvoření. Vymýšlí si... a málo co jim jde věřit." Smála jsem se u toho a tím tak nějak popichovala Etneyho. Přitom jsem na něho mile mrkla. Jenže my se ocitli v mé bývalé smečce. Zhluboka jsem se nadechla a užívala si ty vzpomínky, které se mi spustily v hlavě hned po tom, co jsme tady vešli. Chvíli jsem jen tak bezmyšlenkovitě stála a koukala do prázdna. Jako bych viděla všechno to dění před očima. "Já neodešla zlatíčko... to naše alfa. A smečka se rozpadla." Vysvětlila jsem Lilac v rychlosti a pomalu se rozešla lesem. Těch vzpomínek bylo vážně hodně. V hlavě se mi vyrojil Coeden. Ale jak rychle přišel, tak i rychle z hlavy zmizel.
Popravdě jsem se těm dvěma teď moc nevěnovala. Užívala jsem si tohle všechno. Až na to, že to teď bylo jednoduše mrtvé. Takové bez života. Opuštěné, osamocené. Lilac mě na okamžik přerušila ve snění. Otočila jsem se na ní a zastavila se na okamžik. Tak pamatuje si sourozence. Hm. "Jen mě to zajímá. A víš, kde jsou?" Zeptala jsem se dodatečně. V naší smečce byla sama. Kde skončili ostatní? Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem vůbec myslet na to, že vlčata mohla umřít někde osamocená. "Ano já mám... čtyři sourozence." Vlastně ani nevím kde jim je konec. Stýskalo se mi poměrně dost po Amelis. Ale kdo ví kde je jí konec? To ona byla v Asgaaru. A teď jsem tam byla já.
"Chcete vidět i vodopády?" Zeptala jsem se a nadšeně poskočila směrem dopředu. Míjeli jsme náš starý úkryt. Nechtěla jsem se kolem něj více zdržovat.

Etney pořád neřekl "ne, tohle není moje dcerka". Přimhouřila jsem na něho oči. Tak dozvím se pravdu, nebo ne? Povzdechla jsem si. Dalšího skotačení s nimi jsem trošku vzdala. Byli na mě až moc divocí a mě už ve vodě začínalo být chladno. A tak jsem šla raději blíže ke břehu. Nakonec jsem vylezla ven z vody a snažila se si tlapky oklepat.
Ti dva spolu ještě nějakou tu chvíli dováděli, než přišla i Lilac ke břehu. Nejspíše jí mrzly tlapičky. Schoulila se do menšího klubíčka a pochválila mi můj přírodní náramek. Podívala jsem se na ní a byla jsem na ní více než pyšná. Vážně? Tak malá a takový smysl pro detail? Byla jsem z ní hotová. Absolutně mě dostala. Byla mou krví! Jak to, že nebyla mým potomkem? Byla skvělá! Zamrkala jsem víčky a rozněžnila se. "Děkuji Lilac! Jsi velmi bystrá." Pochválila jsem jí. A schoulila se k ní do takové divné vánočky, jakou ona tvořila. Nechtěla jsem, aby jí byla zima. Podívala jsem se na Etneyho, jestli se přidá. Adoptujeme si jí? Podívala jsem se na něho prosebně.
Co mě ale překvapilo, že se jí už pomaloučku nejspíše zapalovaly lýtka. Vypoulila jsem oči a následně pohled stočila na Etneyho. Tak tohle vysvětlování mile ráda přenechám tobě. Však Lilac se ptala tebe, jak jsi mě okouzlil. A popravdě? Podívala jsem se na Lilac a zašeptala. "Sama jsem zvědavá, co z něho vypadne." Mrkla jsem na ní a pohled upřela na Etneyho. Co vymyslí? A kdo sbalil koho? On mi vyznal lásku jako první, ale... Sbalila jsem ho já na to jak jsem úžasná, nebo on mě na to jak je dokonalý? Njespíše mě sbalil na ten jeho zadek. Vidíš ho Lilac? Ach... Povzdechla jsem si a to tajemství, že jsem ho původně přitáhla do smečky aby sbalil Elisu jsem si nechala pro sebe.
Etney navrhoval Lilac, že bychom si mohli udělat výlet. Lilac souhlasila a vyptávala se, kam bychom se mohli schovat. Já měla Gallireu prošlou křížem krážem. Věděla jsem vážně o spoustě věcí. A pak mě to napadlo. "Víte co? Hned za řekou je les, ve kterém byla má exsmečka. Půjdeme se tam podívat!" A jelikož jsem měla magii vody, mohla jsem si dovolit menší kouzlo. Abychom se více nenamočili, nechala jsem, aby se hladina vody v místě přechodu snížila na minimum. Voda tedy sahala maximálně po kotníčky. Rychle jsem se dostala na druhý břeh a počkala tam na ně. Vodu takto dlouze neudržím. A my byli v místě, kde hloubka dosahovala až po bříško. "Tak otce neznáš, povídáš." Broukla jsem si pro sebe, když to Lilac zmínila.
"Lilac a pamatuješ si nějaké sourozence?" Asi byla moc malá, aby si je pamatovala, ale kdo ví. Třeba někde běhá malý Etney! Propíchla jsem ho pohledem. A kdyby jo, chtěla bych ho hrozně moc poznat.

// Erynijský les

Uslyšela jsem své jméno. Hlavu jsem pomalu otočila daným směrem. Byl to Etney. Usmála jsem se na něj a čekala, až ke mě doběhne. Řítil si jako medvěd a já uvažovala, jestlí ví, že musí začít brzdit dřív, aby mě nesejmul k zemi. No zase tak rychlá jsem tedy nebyla. Ještě jsem na tebe čekala. Ušklíbla jsem se na něho, ale neřekla jsem půl slova. Ztratil se mi v lese z dohledu, ale důležité bylo, že nakonec přišel opět za mnou, když už k té vodě vlastně chtěl jít on. Vrtění ocásku jsem mu vracela. Občasně mi pleskl do vody a ta se rozstříkla po okolí. Povídal něco o vlčeti. Moc jsem mu nerozuměla. Ale nejspíše šel, našel vlče a přišel i s ním. Koukla jsem se za něj a uviděla krásně zbarvené vlče. Chtěla jsem vykřiknout páni! Ale pak jsem se zarazila. "Proč vypadá jako ty?" Zeptala jsem se zaraženě jen tak do větru spíše, než abych si uvědomila, že tahle myšlenka byla vyřčena. Má kombinaci barev, která je velmi podobná tvé. Hm... Co si o tom myslet? Přimhouřila jsem na něj oči. Tvrdil sice, že to vlče nezná... ale možná že nezná. Když matka od vlčete neřekla... že je otcem!
Nechala jsem to ale být. A vykoukla na to vlče z poza Etneyho. "Ahoj krasavice." Řekla jsem mile. Byla k sežrání. Hrozně roztomilá.
Etney začal s očistou a já jej bedlivě pozorovala. Když se mě ptal, jestli je vše tak, jak má být, přimhouřila jsem oči. "Tady..." Přišla jsem k němu blíže a jazýčkem ještě párkrát olízla srst na bradě. Byly tam už zaschlé kapičky. A jinak vypadal, jako by se právě umyl! Krasavec. Usmála jsem se na něj. A Etney v roli učitele vypadal vážně dost sexy. Byl takový... něžný, jemný. Bylo příjemné se na něj dívat, jak si s tou malou hraje. Jediná věc co mě vyděsila bylo to, když chtěl, aby si malá zkusila bublinky. "Ou zlatíčko, hlavně se nenadechuj pod hladinou. Do vody jen vydechuj." Upozornila jsem vlče, protože jsem vážně nechtěla řešit, proč se to vlče utopilo, když s ní byli dva dospělí vlci. Ale Lilac se chytla rychle a bublinky šly oběma. Koukala jsem na ně s úsměvem. A když mě malá vybídla, zkusila jsem to taky. Bylo to fajn a hlavně to vypadalo vtipně. Neskotačila jsem tak jako oni. Jelikož můj záměr být ve vodě, bylo to, že jsem si chtěla ochladit pobolívající tlapku. A dost to zabíralo. Bylo to vážně příjemné. Voda byla o dost studenější, než v létě. "Lilac? A jak se jmenují tví rodiče?" Nahodila jsem nenápadně udičku, abych zjistila tedy jestli své rodiče zná. A nebo čirou náhodou nezná jen svého otce. A tím by mohl být Etney.