Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// V.G. (přes řeku Kierb)

Etney mluvil o představě našeho nového královského klanu. Zamyšleně jsem ho poslouchala. Mluvil taky o vlčatech. Mlčky jsem koukala před sebe. Jak to myslí? Jako… naše jakože naše vlčata?! A kdo bude rodit? Já teda rozhodně ne! Zavrtěla jsem hlavou při té myšlence. Děsně mě tohle děsilo. Nic jsem ale neříkala. Jen jsem tupě koukala před sebe.
Až když se opětovně zmínil o smečce jsem pozvedla hlavu. “Chci, aby celá říše… celý svět byl mou smečkou. Chc aby se mi všichni podmanili!“ Řekla jsem rázně a přitom tlapkou bouchla do země. Byla jsem odhodlaná, abych se stala královnou všech moří, všeho živého i neživého. Jenom já jediná. A Etney teda… ještě. Jeho jsem potřebovala k tomu, abych toho dosáhla.
Můj herecký výkon byl opravdu bravurní. Myslím si, že mi mohli i mrtví tleskat z hrobů. Tohle bylo něco. Etney okamžitě vyskočil a začal kolem mě hopsat. Přesně to jsem chtěla a tohle jsem taky potřebovala. Někoho jako on. Někoho, kdo mi tu prdel bude obskakovat neustále. Pousmála jsem se na něho. “Pomůžu ti, nějaké ty malé síly mi zbyly.“ Pravdou bylo to, že jsem se cítila leda tak na to, abych si lehla a čekala, až mi něco dobého přistane v tlamě. Ale až tak jsem ho teď využít nechtěla. Přeci jen, nebyli jsme spolu dlouho a já… chtěla být s ním.
Vydali jsme se najít tedy místo, kde ulovíme něco na zub. Netušila jsem, jestli najdeme zvěř, která bude adekvátní i pro smečku. Přísně jsem se podívala na Etneyho, který vystartoval jako raketa. Tak to pozor! Zpomalil a já mlčky pokračovala v cestě. Mlčky tedy ani tak né, zajímala jsem se o jeho rodinu.
Vypadá to, že o ničem neví. Pozvedla jsem významně obočí. Zatlo mě, když mi řekl onu větu „Lucy víš co?“ Trošku jsem ztuhla a zpomalila. “No?“ Řekla jsem velmi tiše, že mě nemohl snad ani slyšet. Čekala jsem, že teď to příjde! “Etney… mě je to hrozně…“ Nedořekla jsem. Protože, on najednou mluvil úplně o nečem jiném, než jsem si myslela. Zarazila jsem se. Zavrtěla ocasem a začala kolem něho poskakovat. “Jé, to je bájo Etney! Super! Gratuluji!“ Byla to pro mě novinka. Ale byla jsem na něho pyšná. On si to zasloužil. Lépe řečeno, on by si zasloužil být ještě mnohem výš, né-li nejvýš. Ale… tam se budeme muset dopracovat spolu.
Dostali jsme se až k řece. Tu jsme museli přebrodit. Naštěstí to nebylo nic těžkého a dalo se projít poměrně dobře. Jenže my se dostali jinam, než jsem si myslela, že se dostaneme. Ups, tady nechytneme ani světlušku. Etneymu to ale nepřiznám. Usmála jsem se na něho od ucha k uchu. Jednoduše jsem se rozhodla, že se prostě jen dostaneme jinam…
Rašeliniště bylo zvláštní místo. Šla jsem po vychozených cestách. Tohle místo bylo zradné. Šláputí mimo cestu znamenalo nebezpečí. A to jsem úplně riskovat nechtěla. “Jak si vlastně představuješ svojí budoucnost?“ Celkem záludná otázka, ale já měla náladu na filozofování.

// Sopka Fëlga'Tarátar (přes Neprobádaný les)

Jak moc jsem si přála, aby tyhle chvíle nikdy neskončily. A čím více, jsem na to myslela, tím více mi docházelo, že to skončí a poměrně rychle. Měla jsem s ním konečně pocit, že jsem potkala někoho, před kým mohu být svá, uvolněná, smutná i šťastná. Přišlo mi, že jsem našla kus sebe, který mi takovou dobu chyběl.
Povzdechla jsem si, když jsem cítila, že je mi náklonnost opětována. Etney... já tě mám asi... hodně... Nedokázala ani popsat ten pocit, který v sobě měla. Motýlci jí poletovali v bříšku. Vnímala jsem vibrace při jeho proslovu. Jeho hlas jako by snad nabíral na obrátkách. Předtím mi nepřišlo, že má až tak sakramensky sexy hlásek. Možná za to mohly hormony, možná jsem se jenom do něho vtiskovala víc a víc. "Neznám... ale z tvého popisu to zní... jako bychom měli prvního poddaného." Ušklíbla jsem se škodolibě. Ano! Tenhle vlk mi pomůže, abych se dostala tam, kam už od vlčete směřuji. Až na samotný vrchol hor! Představila jsem si, jak stojím na samotné špičce hor a pode mnou je stádo... doslova stádo vlků, kteří mi slouží, klaní se mi a berou mě za svou královnu!
Ten pocit byl neskutečně uklidňující. Vše se ale rozplynulo, když se Etney nabídl na lov. Zhoupla jsem se a otočila se k němu čelem. Už jsme se nedotýkali. Byli jsme dvě samostatné jednotky. Přimhouřila jsem oči. Netušila jsem, jaký lovec vlastně může být. Ale měl fajn nápad. !Mohli bychom... ulovit i pro smečku. Jen nevím, jestli zvládnu něco většího. Cítím se tak slabá..." A jako správná herečka, jsem přidala na dramatu. Tlapkou jsem se dotkla čela a jemně nakrčila vrásky na čele, abych vypadala zdrceně. Koutkem oka jsem ho pozorovala. Asi by pro mě šel lovit o slona. Byl to fajn pocit mít někoho, na koho se můžete spolehnout a zároveň ho využít k něčemu, co zrovna v ten moment potřebujete. "Pojďme, zkusíme něco k snědku najít." Postavila jsem se. A přitom mi hřmotně zakručelo v žaludku.
Na to, že se blížila zima, jsem opětovně vypadala děsivě. Jenom kůže co obepínala poměrně malé svalstvo. Pravdou bylo to, že jsem se necítila nejlépe. Vážně jsem potřebovala nabrat sílu z nějakého dobrého pokrmu.
Máchla jsem do vzduchu ocasem a vydala se někam, kde jsem doufala, že narazíme na něco, co by mohlo stát za to. Když se Etney zmiňoval o tom, že sice domovinou probíhal, ale vlastně se tam nijak nezdržoval a putoval dál... trošku mě polelo horko. "Ano, ano... zkusíme něco ulovit a zastavíme se pak ve smečkovém lese..." Uhla jsem pohledem. Sakra já mu to říct nechci a už vůbec nechci být u toho, až mu někdo bude říkat... že jeho máma... Protočila jsem oči. Cítila jsem dosti palčivý pocit. Jako by mě žralo svědomí, ale přitom nemělo z čeho. Jen jsem nechtěla být ta, kdo mu něco takového bude oznamovat. Asi ho klepne. Kdo ví, s jakou náladou se viděli naposledy. Jen doufám, že nebyli pohádaní a jeho by ho teď mohlo mrzet, že nebyli udobřeni.
Pocit to byl šílený. "Pojďme." Vyskočila jsem několik centimetrů do vzduchu a rozběhla se napříč Galtavarem. Pomalu ale jistě začínal podzim. Okolí začínalo hrát všemi barvami. Kromě zimy jsem měla ráda veškerá roční období. Padané listí se povalovalo i tady. Cítila jsem, jak začíná mrholit. Doufala jsem, že bude brzy svítat a my se tak dostaneme na pořádné loviště. "A co Sionn? Jak se má? A táta...?" Snažila jsem se z něho dostat nějaké info. Jestli nemá nějaké tušení.

// Měsíční rašeliniště (přes řeku Kierb)

Já bych poprosila o:

3 křišťály
6 květinek

Děkuji

Zhluboka jsem se naedchla. Konečně jsem se cítila zase uvolněně. Spadl mi kámen ze srdce, že jsme se zase po dlouhé době konečně setkali. “Kde jsi byl tak dlouho.“ Opakovala jsem stále do kola. Moc mi chyběl. Vlastně až teď jsem si začala uvědomovat, jak moc mi chyběl. Zněla jsem velmi pokorně. Hormony se ve mně doslova bouřily. Byly to explozivní výbuchy poticů, které mě ovládaly. Koukala jsem na něho a přiložila svůj čumák na ten jeho. Chvíli jsem tak zůstala a pak se oddálila. Postavila jsem se a otřela se o měj. Jakoby jsem se do něj chtěla vmáčnout. Vtisknout kus sebe. Tak moc jsem se na něj lepila. Udělala jsem kolečko a vtlačila se na jeho hruď. Schoulila jsem se a uvelebila. “Co je u tebe nového? Co jsi zažil? Kde všude jsi byl?“ Ptala jsem se a přitom cítila tlukot jeho srdce. Vnímala jsem ho. Bylo to tak uklidňující. Ten rytmus. To hřejivé bum-bum. Bum-bum. Snad jsem i slyšela, jak se krev prolévá tepnami a rozlévá se do těla.
Cítila jsem se tak, že to nešlo ani popsat. Jako bych vše hodila za hlavu. Nic mě netrápilo, nic jsem v ten moment nepotřebovala vědět. Bylo to skvělé. “Já jsem bloudila po okolí… cítím se dosti slabá a hladová…“ Konstatovala jsem zasmušile.
Nechtěla jsem, aby tento okamžik vůbec někdy skončil. Ale právě tento krásný okamžik zničilo kručení mého břicha. Cítila jsem se velmi slabě. Celé tělo mi mravenčelo. A pak mi to došlo… on vlastně vůbec netušil nejspíše, co se stalo ve smečkovém lese… že jeho máma… “Byl jsi teď někdy ve smečkovém lese?“ Začala jsem zlehka. Vlastně jsem vůbec nechtěla být tak, která mu oznámí umrtí jeho mámy. I kdyby to nevěděl, rozhodla jsem se mu to neříct. Chtěla jsem si užít okamžiky s ním.

Kručení bříška překrýval jemný zpěv ptáků. Mnozí z nich se pomalu chystali do teplých krajin. Sledovala jsem hemžící se ptáky, kteří tvořili větší a větší skupiny. Mít tak křídla. Zasnila jsem se na okamžik. A v tom jsem slyšela vzdálené volání. “Lucy.“ Nepřemýšlela jsem nad tím. Ano, bylo to moje jméno.
Lucy? To jsem já. Řekla jsem si zírajíc na ptáky. Na poslední chvíli jsem uslyšela dusot. Jako by snad běžel slon. Ten hlas mi byl tak velmi povědomý. Jenže já byla tak moc zasněná, že jsem se nedokázala přes to všechno odprostit od stavu bez tíže k bdělému. Až jemné šťouchnutí k zemi mě pomalu začalo vracet zpět na zem. Přetočila jsem se a dívala se vlkovi do tváře. Blýštivé oči. Tak moc dychtíc mě snad celou sežrat. “Et…“ Nenechal mě ani domluvit jeho jméno. Byl bez sebe z toho že mě vidí. A já vnitřně cítila, jak se pomalu, ale jistě vracím z oblaků zpět na zem do reality. Chrlil na mě otázky a přitom ty mé změny úplně stejně. Kdes byl?! Naštvaně jsem na něho křičela, ale tam uvnitř kdesi hluboko.
Na povrchu jsem vypadala, jako by mě právě dostal infarkt. Oči vypoulené, nemluvila jsem a jen přemýšela a snažila se zastavit tok myšlenek a převést jej na normální debatu. “Etney… Já… ty…“ Vydávala jsem ze sebe, když jsem se snažila vzpamatovat. Voněl, poměrně hezky voněl, ale na sobě měl spousty pachů. Cizích pachů! Píchlo mě kdesi vzadu v zátylku.
Jeho jemný třes tlapek z natěšené se přenášel na mě vyvalené tělo. Ještě že jsem ležela. “Já tě nemohla najít!“ Vyjíkla jsem na něho a přitom můj hlas zněl trošku nepříjemně. “Všude jsem tě hledala a tys nikde nebyl…“ Tahle věta zněla už o něco žalostněji. “Cítím z tebe cizí pachy.“Dodala jsem tiše, neurčitě. Kde ses tahal! S nějakou courou! Koukala jsem na něho stále spíše odtažitě, než abych mu hned padla kolem krku. Ale snažila jsem se mu vrátit alespoň pár pusinek, které jsem dostala.
Byla jsem trošku naštvaná, že jsem ho tak dlouho nikde nemohla najít. Snažila jsem se vysoukat z pod jeho těla, aby si mohli normálně promluvit. “Kde jsi sakra byl.“ Dodala jsem znovu. “Hledala jsem tě po všech čertech.“ Rozmáchla jsem se tlapkami. Hrozně ráda jsem ho viděla. “Chyběl jsi mi.“ Jako bouřlivé tornádo. Jednou tak a podruhé jinak. Tohle pro změnu bylo podáno žalostně. Přišla jsem k němu blíže a otřela se o něho. Bože, jak ty mě štveš. Povzdechla jsem si. Byla jsem ale ráda, že jsem ho konečně zase viděla. To že jsem spala asi půl roku v kuse jsem neřešila. “Jak jsi se měl?“ Usmála jsem se konečně na něho.

// V. Hvozd

Probrodila jsem se křovím. Oplá, tady jsem se objevit úplně nechtěla. Chtěla jsem očíhnout Narvinijský les, ale místo toho jsem se několikrát omotala okolo stromu asi s bludným kořenem a vyšla na Galtavaru. No nevadí. I tudy se dalo dojít tam, kam jsem chtěla. Kolem mě proběhla myška. Koukla jsem se na ní a chvíli zvažovala, jestli po ní skočit nebo ne. Byla jsem moc hladová na to, abych vydávala ze sebe takovou námahu. Na druhouo stranu jsem jí chytit chtěla. Jenže taková myška by mě nezasitila.
Povzdechla jsem si. Cítila jsem se sama a prázdná. Asi hlavně proto, že v mém bříšku bylo pusto a prázdno. Hlasitě mi v něm protestně zakručelo. Olízla jsem si tlamku. Ve vzduchu šli cítit zajíčci. Ale mě se ta moc nechtělo lovit, že jsem si jenom sedla na zádel a pozorovala okolí. Jako bych čekala, že mi zajíc sám vletí do tlamky.
Počasí bylo poměrně ještě příjemné. Blížila se ale zima. Cítila jsem to v kostech. Oklepala jsem se. Zimu jsem neměla ráda. Ale vůbec. Hrozně jsem trpěla. Nikdy jsem nebyla dostatečně vykrmená, abych zimou prošla v pohodě.

// Změna přechodu - V. G.

// Středozemní propadlina

Dostala jsem se přes propadlinu dál. Konečně, už mi to přišlo jako nekonečné. Ale nechtěla jsem riskovat krk tím, že bych šla přes ten ztrouchnivělý kmen stromu, který byl spadlý přes rokli.
Dostala jsem se do dalšího hvozdu. Kamzík! Uslyšela jsem typické skrtání kopýtek po skalách. Ale neviděla jsem ho. Jen mě napadlo, jak lahodné jeho masíčko bude. Olízla jsem si tlamku. Sílu jsem ale neměla. Nemohla jsem jít lovit sama. Věděla jsem, že tohle je teď aktuálně pro mě velké sousto. Nechala jsem ho být a pokračovala ve své cestě do neznáma.
Po chvíli jsem slyšela další kroky. Nebo lépe řečeno krůčky. Tentokrát to bylo něco menšího. Byl to kojot. Přikrčila jsem se a pozorovala, jak se krade kolem mě. Vůbec mě nezaznamenal. Olízla jsem si čumák. Nechtěla jsem teď řešit žádné problémy nebo šarvátky. I když i kojota bych snědla, bylo to poměrně dost cyhtré zvíře a přechytračit ho, bylo těžké.
Nechala jsem ho projít a pak pokračovala. Má cesta nebyla přesně určená. Prostě jsem se brodila okolím a čekala, že vymyslím něco, co by rapidně změnilo můj život a postor. Chtěla jsem být alfou všech alf, ale pořád se mi to nedařilo. Jenže teď to vypadalo, že by se na mě mohlo obrátit štěstí s podobě Arcanuse, kterého jsem potřebovala nechat odpočinout od Elisy a pak třeba… se nachomýtnout.

// Narvinijský les přes řeku

// Borůvka

Prodrala jsem se houštinami borůvkové smečky. Narazila jsem na některé keříky s borůvčím. Dovolila jsem si vzít několik borůvek. Byly fajn, trošku trpké, ale jinak fajn. Ještě jsem jim stihla očůrnout jeden keřík a už jsem byla fuč ze smečkového území. Ale to už jsem se pohybovala někdě v blízkosti propadliny. Les se za ty roky dost změnil. Bylo tady dost popadaných a uslchlých stromů. Ale, nic, co by mě zaskoilo. Nové stromky co zde rostly tvořily nový svět.
Drápala jsem se nějakém skalisku směrem vzhůru. Zuhle oblast jsem si vážně nepamatovala. Ale budiž. Pořád jsem měla Elisu v hlavě. Teď bude volný Arcanus… nebo vlastně už je. Zžamyslela jsem se nad tím. Páni, v hlavě se mi rodil další skvělý plán, až se stát rovnou z fleku alfou. Zpomalila jsem. Možná jsem mohla Arcanusovi pomoct, kdyby viděl jak jsem šikovná… a taky jak mladá jsem. Možná by se časem začal o mě zajímat sám. Pomohla bych mu zapomenout. Usmívala jsem se nad tou myšlenkou. Ta myšlenka si se mnou pohrávala natolik, že jsem zapomněla kde že se to vlastně nacházím a málem jsem zahučela do propasti. Cesta se mi z ničeho nic překlenula a já koukala dolů ze srázu. Ztěžka jsem polkla. Tohle bylo o chlup. Viděla jsem přes propast nějaký spadlý strom. Jenže byl ztrouchnivělý a celý prožraný červotočem a kdo ví čím vším, že jsem si to rychle rozmyslela, jestli budu riskovat krk.
A tak jsem se vydala zpět, dolů ze skalisek. Rozhodla jsem se, že tohle obejdu a nebudu riskovat. Mrtvá alfa je špatná alfa. Švihla jsem ocasem a raději přemýšlela nad svým plánem. Všechno to hrálo, všechno to bylo super až, až na jednu maličkost. Etney… sakra, na toho bych málem zapomněla. Ale kdo ví, kde je mu konec. A až se vrátím z výpravy a on tam pořád nebude, zahájím svůj balící manévr.
Zatím co jsem obcházela propast, jsem přemýšlela jak na Arcanuse. Počkej, počkej. Prvně Etney… jo jasně, uhraju to na něho. Jakože mi zlomil srdíčko, tím že zmizel a pak… až mu budu plakat na hrudi… jo! Teď jsem ale potřebovala, aby se z toho dostal, aby měl čas. A tak jsem chtěla projít pár území, než se situace ve smečce trošku neuklidní a než Arcanus trošku zapomene.
Chtěla jsem udělat něco užitečného, ale já ani netušila kam mířím. Páni alfa Asgaarské smečky. Jo! To budu já! Hrdě jsem se narovnala. Moc jsem se těšila na svou novou roli. Jen neudělat chybu!
Podjela mi tlapka a já uklouzla. Fuj to jsem se lekla! Ohlédla jsem se za sebe. Nikdo tady nebyl, avšak já měla pocit, jako by mě někdo strčil. Už mi hrabe. Nebo že by… Elisa? Třeba ještě nepřešla na druhou stranu a její duše tady straší. Zvláštní pocit, že mě někdo sleduje jsem měla poměrně dlouho.

// Východní hvozd

Tady jsou snad všichni hluší nebo co. Zavrtěla jsem hlavou. Čekala jsem, že hne dpřiběhně ten malý smradlavec. Už jsem si ani to jméno nepamatovala. On mi ho možná ani neřekl. Zamyslela jsem se. Rozhodla jsem se ještě počkat. Ještě jednou jsem zavyla. Netušila jsem, jestli jim mohu přes to území projít. Věděla jsem, že Arcanus něco takového říkal, ale jestli to stále platilo? A zrovna Arcanusovi jsem teď akturálně nechtěla přidělávat další starosti. Posadila jsem se. Tahle smečka je marná. Protočila jsem oči. Tohle mě nebavilo. Možná kdybych šla podél… kdyžtak by mě někdo snad zastavit.
A tak jsem se po chvíli nečinného sedění zvedla a rozešla se podél hranic. Vlastně jsem ani netušila, kam mám namířeno. Chtěla jsem vidět Etneyho, ale ten byl stále mimo smečku. Zavětřila jsem nedávno jeho pach, jenže stopu jsem pak ztratila.
Přemýšlela jsem kudy kam. Taky mi v hlavě ležela pořád Elisa. Chudák Etney, ještě že jí neviděl. Tohle bylo hrozné a nikdo takhle nechtěl vidět vlka, kterého zná. Přemýšlela jsem, že sejdu z hranic.

// Propadlina

// Asgaar

Z našeho smečkového lesa jsem proplula až do Borůvkového. Nechala jsem je tam s mrtvou Elisou. Zymslela jsem se nad tím. Švihla jsem ocasem. A co jsem měla dělat? Táhnout Elisu a ještě hloubit jámu? Božínku já byla ráda, že jsem stála na tlapkách! Snažila jsem se sama sebe obhájit před… sebou. Ale bylo to tak. Nedokázala bych teď v tomto stavu udělat vůbec nic, natož pohřbít vlka. A koukat se na to, jsem taky nechtěla.
Koukala jsem na své tlapky. Byly celé zubožené, hubeňoučké. Uvědomovala jsem si, jak důležité pro mě je nabrat opětovně před zimou. Letošní rok, hlavně léto bylo pro mě dost zvláštní. Necítila jsem se vůbec dobře. Zavrtěla jsem hlavou. Co se to se mnou děje. Koukla jsem směrem k nebi. Měla jsem zvláštní pocit, chtít vidět otce. Je to se mnou vážné. Povzdechla jsem si.
Borůvkový les krásně voněl. Čekala jsem, jestli někdo náhodou nepříjde. Vlastně jsem nevěděla, jak je to teď mezi smečkami. Jestli naše dohody stále platí, že se můžeme promenádovat navzájem sobě po smečkových lesích. Rozhodla jsem se počkat. Krátce jsem zavyla. Čekajíc, jestli se někdo ukáže.

//Pokud by se někdo chtěl připojit na krátkou hru, prosím o někoho kdo by dal 1post/den nebo obden.

Koukala jsem s vypůlenýna očima. Netušila jsem co dělat, navíc ani co říct. Stejně mě okolí ignorovalo a tak jsem se tiše postavila a koukala z jednoho vlka na druhého. Sionn chtěl matku pohřbít. Fajn, u toho být nemusím. Je to rodinná záležitost. Pokyvovala jsem hlavou. “Tak já vás nechám… abyste se mohli rozloučit. Koloucha zanechám u vchodu do úkrytu.“ Řekl jsem a chňapla koloucha. Nebylo mi to příjemné, sledovat mrtvé tělo Elisy.
Co nejtišším krokem jsem se plahočila pryč. Bylo to těžší než jsem si myslela, ale nikdo se po mě ani neohlédl, takže se mi to nejspíše podařilo. Když jsem byla dostatečně daleko, přidala jsem do kroku. Úkryt zas tak daleko nebyl. Koloucha jsem nechala u vchodu jak jsem řekla a pomalu se vydala někam. Neměla jsem úplně směr ani cíl. A pak mě to napadlo. Zajdu do borůvky… za tím malým tlustoprdem. Začínala jsem mít rýpavou náladu a on byl k tomu stvořený.
Mé tlapky se stočily ke hranicím naších lesů. Doufala jsem, že bude v lese a že se hezky pohádáme. Pomalu mi docházelo, že už bude o dost větší, než jsem ho viděla posledně. Možná ho ani nepoznám.

// Borůvka

Chvíli mi trvalo, než jsem se srovnala s realitou, toho co se právě stalo. Seděla jsem a koukala před sebe. Kolem mě proběhl Arcanus. Nadechla jsem se a chtěla na něj zakřičet, aby tam nechodil. Ale podle toho jaký měl výraz ve tváři a jak se jeho tělo neslo, jako by mu chyběla duše mi bylo jasné, že už moc dobře ví.
Vydechla jsem a tiše seděla dál. Co se stalo? Jak se to stalo? Naše jedna alfa je… není…? Tohle by mě ani ve snu. Nikdy, ani v tom nejhorším snu. Asi bych měla jít s ním a… co jim mám říct? Rozklepaly se mi tlapky a opovážlivě jsem chytla koloucha a rozešla se ke skupince.
Jako první mě oslovil Sionn. Položila jsem mrtvého kolouška. Tohle bylo dost divné a na jídlo asi nikdo nebude mít ani pomylšlení. Koukla jsem se na truchlící alfu a Sionna. “Mě je to… mě je to moc líto.“ Ty dva jsem měla vážně ráda. Nechtěla jsem aby trpěli. Koukala jsem po nich a pak po cizincích. To oni? Nebo kdo to byl? Kdo mohl zabít věhlasnou, protivnou alfu? Jak? Nechápavě jsem se koukala z jednoho vlka na druhého. Nešlo mi to do hlavy. Tohle jsem nechápala. Arcanus zavyl a já sklopila uši k hlavě. Bylo to takové to bolestné vytí. Povzdechla jsem si a nečinně koukala na koloucha. A to jim mám teď říct, aby si vzali, dokud je ještě teplý? Bože tohle je hnusné a divné. Jejich těla měla jednu vlastnost stejnou… tvář měla neurčitý, nepřítomný a prázdný výraz. Jak málo jsme… a jak málo z nás zůstane. Dělalo se mi šoufl od žaludku. Cizáky jsem vypouštěla úplně, teď nebyli prioritní a já netušila, kdo je a není nový člen, nebo co tady dělají. Já byla lovec, né ochránce.

// Nevím jestli někoho předbíhám, ofiko se připojuji až teď tak ...

// Smrkový les přes řeku

Kolouch byl lehký, takže nebyl problém jej táhnout sebou. Horší to bylo přes řeku. Nebyla jsem si jistá, jak koloucha přes ní dostat. Musela jsem do vody. Vyhledala jsem nejnižší hladinu řeky, byla mi tak po bříško. Přebrodila jsem se a kolouch se mnou. Začínala jsem pocitovat malou únavu. Přeci jen, výdej jsem měla opravdu velký a příjem energie téměř žádný.
Musela jsem si odpočinout. Koloucha jsem pustila k zemi a lapala po dechu. Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo. Jako by mě přepadávala panika. Snažila jsem se uklidnit. Les už nebyl daleko. Stačilo málo a já v něm byla.
Přesto mi by poslední metry přišly jako věčnost. Konečně. Oddechla jsem si. Byla jsem na hranicích. Zvláštní chladná vlna kolem mě proplula. Zpozorněla jsem. Tohle nebylo v letních dnech úplně normální. Až mě zamrazilo. Vklouzla jsem do lesa. Cítila jsem zvláštní energii.
Vydala jsem se přes les k úkrytu. Po cestě jsem zavětřila několik vlků. Byl tady Sionn, někdo cizí a opětovně někdo cizí. Pach Arcanuse nebyl starý a pak pach Elisy. Nic zvláštního zdálo by se. Koloucha jsem táhla dál, až jsem narazila na skupinku vlků.
Všichni stáli rádoby v kruhu. Nad někým se shýbali. Pustila jsem koloucha k zemi. Co se tu děje? Koukala jsem mezi stromy. Na zemi ležela Elisa. Ta zvláštní energie šla odtud. Tváře vlků byly potemnělé, jako by z nich na okamžik zmizel život.
Elisa se ani nehla. Proč by bezvládné tělo Elisy leželo na zemi a všichni na něj jen koukali… Začalo mi to docházet. To všechno, co se mi stalo ve Smrkovém lese, ten pocit při příchodu do lesa… jejich tváře a její bezvládné tělo. Ve smutném tónu se neslo lesem mé pochmurné zavytí. Na okamžik jsem se posadila. Etney… tovje máma… Cítila jsem se děsně. On to určitě nevěděl, nebyl tady a jeho pach se nenesl lesem. S Elisou jsme vždy tak trošku bojovaly. Nebo alespoň já. Nikdy jsem nedokázala pochopit její zvláštní povahu a přístup k životu, vlkům a vlčatům. Přesto, to byl vlk, který byl v mém životě od mého narození. Sěděla jsem a pozorovala ostatní z povzdálí.

// Cedrák okrajově Z. G.

Sladký to domove. Nadechla jsem se zhluboka a cítila úžasnou vůni tohohle lesa. Jak moc mi tento les chyběl. Zavřela jsem oči a nechala se unášet tímto skvělým pocitem. Ale nebyl čas, ztrácet čas. Potřebovala jsem něco ulovit pro smečku. A právě v tento moment, jsem měla silný pocit, že mě kdosi sleduje. Ohlédla jsem se. Pusto a prázdno, jen pocit pronikavě rudých očí na mém zátylku nebyl nic moc. Jakoby… Jako bych cítila pohled Elisy. Ale jestli mě sledovala z povzdálí nebo ne, nedokázala jsem přesně určit. Následně jsem cítila, jak se mi čísi drápy zarývají do zad. Jenže když jsem se z toho zvláštního stavu dostala, neměla jsem na sobě ani škrábanec. A ten zvláštní pocit pohledu na zátylku byl taky fuč.
Tiše jsem se rozešla lesem. Zavětřila jsem srnu. Vydala jsem se tím směrem, dokud jsem nenašla koloucha. Pozdě na mládě, přesto jsem měla štěstí. A ještě to vypadalo, že je opuštěné. Veverka si sice nestačila, ale muselo to stačit pro minimální zdroj energie. Vyběhla jsem za kolouchem, který se popravdě ani moc nebránil. Jako by snad čekal, až si pro něj někdo příjde.
Skočila jsem po něm a svalila chudáka k zemi. Netrvalo to dlouho a bylo po něm. Hned jsem si uždíbla kus masa. A zbytek do smečky. Kolouch nebyl velký. Ale pořád lepší něco než nic. Chňapla jsem zbytek koloucha a vydala se na cestu.

// Asgaar (přes řeku)