Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Mockrát děkuji osudu za zpříjemnění :D tak jo, nachlazení začíná

Snažila jsem se vyrozumět řeči Alexe. Ale tvářila jsem se na něho jako bych vůbec netušila o čem to mluví. Přitom jsem se vážně soustředila. Jo šel domů... protože... protože proč? Měl tušení? Jo to bylo asi ono. Špatný pocit... Vnitřní špatný pocit, že se něco děje. No páni" Jsem dobrá překladatelka. Pochválila jsem sama sebe v mysli a na vteřinku změnila výraz v nadšený, jelikož jsem pochopila o čem mluví. Ale během chvíle se mi můj výraz vrátil zpět a já na něj opětovně zírala o čem to sakra mluví. Asi rozumím, ale co to je drug? Zamyslela jsem se. Ale přitom přikyvovala hlavou. "Páni, máš pěkně silný vnitřní cit pro svou sečku." Dodala jsem a pořád přemýšlela nad slovem drug. Ale nechala jsem to být.
A pak při jeho dalších slovech mi začalo docházet, proč on vlastně nemohl zůstat ve smečce. Jeho smečka byla zničená. Nejspíše mu pěkně zdecimovali rodinu. A co jsem tak pochopila, zůstal on a ještě jedna vlčice. "Ach to mě mrzí Alexi..." Dodala jsem sklíčeně a přitom na vteřinku svěsila hlavu. Přijít o rodinu bylo vždy šokující a dosti bolestivé. Sama jsem o svou smečkovou rodinu přišla hned několikrát a vždy to pro mě byla velká rána. Někdy to bolelo víc, jindy méně. Ale vždy, to bylo nepříjemné.
Odkašlala jsem si. A vlastně si ani ještě pořádně neuvědomovala, že mi teče snoplík po čumáčku. Ale než jsem si stihla uvědomit, že je s mým tělem něco v nepořádku, vytrhl mě z toho Alex. Zvedla jsem pohled k němu a nevědomky si tlapkou utřela snopl. "Místo ve smečce?" Opakovala jsem po něm a za vteřinu se zamyslela. "Popravdě nevím Alexi. Musel by ses zeptat naší alfy... navíc je zima a my se před chvíli vrátili z lovu. Nevím jestli by alfák přibral teď na zimu další krk. Musel by ses zeptat sám." Řekla jsem mu to na rovinu. Vážně jsem netušila, kolik vlků chce mít Arcanus ve smečce. Možná už teď nás tam bylo víc, než by chtěl. pokrčila jsem ramínky a přitom si hlasitě pšikla tak, že jsem nestihla dát tlapku před tlamku a mé sliny vyletěly až na Alexův kožich. "Je promiň." Otřela jsem si znovu čumák. Začínala jsem si uvědomovat, že na mě asi něco leze. Že se o mě pokouší nějaká nemoc nebo něco takového. Zamračila jsem se. A když jsem znovu odkašlala, cítila jsem, jak mi v plících lítají hleny ze strany na stranu. Do háje. Opravdu až teď jsem začala pociťovat projevy nachlazení.
Podívala jsem se kolem sebe. "Asi na mě něco leze." Všude byl sníh. Sněhová přikrývka zakryla opravdu vše. A výhled odtud na krajinu byl skvělý. Viděla jsem široko daleko. Jen mírný průvan, který tady byl nebyl nic moc pro mě zrovna teď.
Otočila jsem se a ukázala tlapkou. "Má smečka je tady... v Asgaarském lese." Konstatovala jsem. Byli jsme vlastně hned u něho. Jen jsme byli na vyvýšenině a tak jsme viděli les dalo by se říct z ptačí perspektivy.

Byl to on! Byla jsem nadšená. Avšak vlk byl... nejspíše ospalý. Ano, snad ano. Dlouho jsem nepotkala známou tvář z předešlé doby! Krom smečky ovšemže. Ale tu jsem tam nepočítala. Alex mě pozdravil nazpět. Jeho hlas byl přesně takový, jaký jsem si pamatovala. Možná trošičku zhrublejší, ale to bylo nejspíše díky tomu, že pochrupával a já tady na něho bafla.
"Alexi tys mi tak chyběl!" Vyhrkla jsem ze sebe, když mi komolil jeho slova, kterým jsem zas tak moc nerozuměla. Chytala jsem snad co druhé slovo. Občas měl tu svou zvláštní mluvu. On jí vlastně měl pořád, jen jsem na ní dočista zapomněla. Zapřela jsem se o zadní tlapky a popadla ho za krk. Krátce jsem ho objala.
Hned na to jsem ho ale pustila a postavila se naproti němu. Zrovna mi podíval něco o jeho smečce. "Ty ses vracel domu?" Zeptala jsem se a byla velmi udivená. A proč jsi tam nezůstal? Bojoval jsi? Jak to dopadlo? Hlavou se mi honilo mnoho myšlenek. Poskočila jsem na tlapkách. "Počkej počkej! Jak to dopadlo, co se stalo... jak jsi věděl, že tě smečka potřebuje?" Chrlila jsem ze sebe otázku za otázkou. Byl přece z daleka. Nemohl jen tak vycítit, že jeho smečka má potíže a pak... jestli že má smečku, jak to že se toulá tak daleko od smečky? Nic nedávalo smysl. Otázek bylo více než dost a mě se na tváři udělal takový ten zvláštní výraz, že nestíhám pobírat veškeré informace, kterým se mi dostává. "Jak to, že jsi tam nezůstal?" Naklonila jsem hlavu na stranu. Kdyby to mohlo jít vidět, nad hlavou by se mi točilo neustálé kolečko dokolečka dokola. A nikdy by se nejspíše nezastavilo, jelikož by se pořád načítalo a načítalo.
Pomalu jsem sunula svou prdelku k zemi. Sedla jsem si a poslouchala ho. Zeptal se na mě. A já chvíli jen tak tupě zírala před sebe. Nedokázala jsem hned odpovědět. "Já... já..." Začala jsem pomalu koktat a můj mozek se musel celý přeorganizovat. Najednou jsem musela přemýšlet, jak jsem se vlastně měla já a nechat veškeré své nezodpovězené otázky stranou.
"Měla jsem se skvěle!" Vyštěkla jsem a radost se mi rozlinula přes celou mou tvář. Vlastně ani nevím, jak dlouho to přesně bylo od doby, co jsme se naposled viděli, ale já si neměla na co stěžovat.

// Asgaar

Proplétala jsem se mezi stromy. Dostala jsem se až pryč ze smečkového území. Popravdě jsem byla trošku naštvaná na Etneyho, že mě nechal jen tak samotnou a on si šel nějakou s tou... Larou! Naštvaně jsem tlapkou kopla do jakéhosi klacíku.
Vnitřně jsem měla pocit, že mi ho Laura určitě převezme. Ale těžko by se vyrovnala mě! A doufám, že si uvědomuje mé kvality. Přesto... mě fakt naštval! A v tom jsem ucítila známý pach. Není to...? Zastavila jsem se a zavětřila. Byl to určitě on! Posledně jsme se museli narychlo rozloučit.
Stočila jsem své kroky směrem k vlkovi. Lépe řečeno tam, odkud jsem cítila pach. A netrvalo mi to dlouho. "Alexi?" Zvolala jsem na hnědého vlka, který byl nedaleko mě. Je to určitě on.
Přišla jsem až k němu a zastavila se pár centimetrů od něj. "Alexi! Dlouho jsme se neviděli. Kde se touláš? Kde jsi byl, co jsi dělal celou tu dobu?" Začala jsem vyzvídat a několikrát přešlápla na místě. Byla jsem nadšená, že ho opětovně vidím. Poslední roky jsem měla smůlu a vlky, s kterými jsem se seznámila už znovu snad nepotkala. Mrzelo mě to. Často jsem s nimi strávila hodně času, nějakým způsobem mi přirostli k srdci a pak... najednou byli opět fuč.
Povzdechla jsem si, jelikož jsem si opětovně vzpomněla na Takeru. Kůrka moje. Ale to už jsem myšlenkami odběhla.

Všechno se to semlelo velmi rychle. Na pomoc nám přišel Etney. A v momentě, kdy jsem už vážně myslela, že mě muflon převálcuje a zlikviduje a odpraví na druhý most… Do toho jsem věděla, že někde tam je ještě Laura, která se mi snaží pomoct.
Jenže já byla tak vysílená, ale tak vysílená, že se mi čelist prostě povolila. Muflon se dal na útěk a já zůstala ležet na zemi jako opařená. Tak tohle jsem podělala. Blesklo mi hlavou. Už jsem to vzdávala… Na původní lov jsem šla s Etňou a nevzala si ani maličkatý kousíček masa. Hladová jsem byla a navíc i vysílená. A teď nám utíká náš úlovek. Podívala jsem se bezmocně po Lauře. Promiň, znělo mou hlavou. Ale v toms e objevil Etney… a jako nějaký bojovník a snad ten nejlepší lovec se vydal za muflonem. A on ho i dostal! Ty jsi můj brouček šikovný. Byl tak… neočekávaně dobrý. Byla jsem fakt překvapená. Skolil muflona a já si oddechla.
Všichni se seběhli na jedno místo. I já se připojila a urvala si kus svého masa. Konečně! Hlesla jsem v mysli a pustila se do žrádla. A doslova jsem se zažrala. A když jsem skončila s plným pupkem, byli všichni tak nějak fuč. Ještě před chvíli byl u mě Etney a chválil mě a najednou jsem byla sama. Co to, jak to? Přišlo mi, jako bych se probudila z nějakého snu. Zdálo se mi to, nebo Etney odešel... s Laurou? Ta myšlenka mě děsila, ale já tak dlouho nežrala, že jsem netušila co se vlastně stalo a kde všichni jsou. Zvedla jsem se a šla napříč lesem.

// Vyhlídka

A bylo to opět tady. Prdelka se mi třásla adrenalinem. Těšila jsem se, ale zároveň jsem měla obavy, aby vše proběhlo jak má. Zhluboka jsem se nadechla. Stádo se dalo do pohybu. Fajn, hlavně klid. Arcanus a Etney drželi směr. Fajn. Pohledem jsem přejela k Castorovi. Stádo totiž mířilo k němu. Začal plnit svou funkci. Usmála jsem se a podívala se na Lauru. Vyčkávala. A já si jí prohlížela možná až moc dlouho. Štvalo mě, že nevím jaký vztah má s Etneym a zároveň jsem v ní viděla dobrou lovkyni.
Zabrala jsem se až moc do přemýšlení. Najednou se před ní objevil muflon a ona se jej pokusila sundat. Ale je to statné zvíře, které je těžké složit k zemi. Zpomalila jej a já vyskočila a běžela k ní. Než se zvíře stihlo opětovně rozběhnout, byla jsem u nich. Zavěsila jsem se muflonovi na krk. Ale byla jsem poměrně lehká. Nedivila bych se, kdyby se rozběhl i se mnou na krku. Uměli až moc dobře bojovat o svůj život. Nikdy se nevzdávali.
Přesto jsem hrdlo tiskla, co nejvíce to jenom šlo, aby se zvíře co nejdříve udusilo. Laura jej nejspíše brzdila, neviděla jsem přes mufloní tělo co se děje. Ale snažila jsem se ho přeprat a skolit k zemi.
Byla jsem v takovém afektu, že jsem zvířeti překousla krkavici a po mém sametovém kožíšku se řinula krev. Muflon udělal několik kroků dopředu. Sotva jsem stihla uhnout packami, když zvíře pokleklo k zemi. V uších mi jakoby pištělo. Nevnímala jsem vůbec nic. Byla jsem úplně mimo. Až po chvíli, co jsem cítila, že muflon tolik nevzdoruje, se ze mě začal odplavovat adrenalin. Najednou jsem začala vnímat zvuky, hlasy a okolí. A taky nepříjemné sípání muflona. Pustila jsem hrdlo a zakousla se znovu. Bolela mě z toho čelist, ale chtěla jsem, aby to měl co nejdříve za sebou.
Několikrát jsem zamrkala. Uviděla jsem krémový kožíšek. Je to tam! Máme to! Máme HO! Začala jsem se podvědomě radovat. Možná předčasně. Nechápala jsem to, ale muflon jakoby snad nabral druhý dech. Začal sebou vrtět a házet. A mě pohlcovala pomalu ale jistě panika.

Byla jsem děsně ráda, že se tohohle smečkového lovu ujala naše alfa. Byl to takový pocit svobody, nemusela jsem nad ničím přemýšlet, prostě to měl všechno pod palcem někdo jiný. A já si to užívala. Alespoň pro jednou. Bohužel k mému onomu překvapení… a jakože se to dalo čekat že jo o tom žádná… se Etney zeptal na mámu. Celá jsem strnula a zůstala s vypoulenými kukadly zírat na Arcanuse. Prosím, neříkej mu to. Né teď, né tady, né se mnou. Řekni mu to až budu někde zahrabaná hlavou v cizí noře. Ztěžka jsem polkla a můj zadek sjel dolů k zemi. Čekala jsem to nejhorší. Ale Arcanus to vyřešil poměrně dobře pro mě. Řekl, že budou muset hodit řeč. Oddechla jsem si a zazubila se na svého milého.
Vlče, které tady bylo se nechovalo úplně dle mých představ. Bylo dosti odtažité. Nechtěla jsem na něj nijak tlačit a tak jsem mu dala prostor. “Já jsem Lucy.“ Usmála jsem se na něho. Vlčata jsem měla ráda, ale né každé se chtělo hned seznamovat.
Moc se mi nelíbilo, jak Etňa reagoval na Lauru. Přihmouřila jsem na něho oči. Musím si na tebe dávat bacha. Popíchlo mě kdesi v palici.
Úplně jsem to nečekala, ale vlastně Arcanus rovnou využil i mě na zapojení se do lovu. Kývla jsem mu na oplátku. Jasně, jasně chápu. Dva naháněči… a zbytek se mnou. Fajn… tedy Laura, Castor..? Koukala jsem po vlcích. “Můžeme vyrazit po stopách zvěře?“ Zeptala jsem se spíše jen tak do větru. Zvedla zadek a trošku bezmyšlenkovitě se rozešla. Arcanus se nakonec ujal směru a já se držela jeho ocasu. Dostali jsme se na místo a tak jsem zůstala s Castorem a Laurou. My už jsme spolu lovily. Věděla jsem, že je dobrá lovkyně. Castora jsem chtěl nechat na boku. Nic proti, budeš džržet směr. “Castore, tebe pošlu na druhý konec… Budeš držet směr, kdyby cokoliv… nesmí ti utéct. Lauro ty budeš držet směr tady blíže u mě. Když se naskytně možnost, prostě po něm skoč. Já už ti pomůžu.“ Vysvětlila jsem situaci. Věřila jsem jí, že je silná a dobrá lovkyně. Zvedla jsem hlavu a zkontrolovala Arcanuse a Etňu. Jdeme na to. Stádo se dalo do pohybu. Přikrčila jsem se. Bylo to na nich, koho vyberou. Já musela jen sledovat dění.

Jak se dalo očekávat, Etney si dal tlamku na špacír a začal žvatlat. Protočila jsem oči, když jsem odvracela hlavu směrem k Arcanusovi. Určitě nepotřeboval vědět, kde přesně jsme toho kamzíka chytli. Ale nemohla jsem nic říct, jelikož jsem sama byla jako na trní, co mu řekne Arcanus. Možná se spoléhal na to, že mu to oznámím já, když jsem tady u toho byla. Zamyslela jsem se nad tím.
A já si až teď uvědomovala, že jsem se přidala ke skupině vlků a né jenom k Arcanusovi. A že jsem nikoho tady nepozdravila. "Všechny vás ráda opětovně vidím a zdravím." Švihla jsem ocasem a pohledem na chvíli uvízla na Castorovi. Vypadal jinak. Ale byl stále tak málo mluvný, jako vždy. Ani si nepamatuji... vlastně ano, pamatuji. To jak se to stalo s Elisou, to jsem tady byla naposledy.
Lauře jsem věnovala taky krátký pohled a pak tady byl... maličkatý bobíšek. "Ty jsi ale roztomilý cukroušek, čí ty pak jsi?" Rozněžnila jsem se nad vlčetem, které bylo celé světloučké, jen tmavší tlapičky mělo.
Tesai byl snad jako obvykle zticha. Ani si nepamatuji, jestli jsem si vůbec někdy s tímhle vlkem pokecala. Asi ne. Přišlo mi, že se lesem nese poměrně zvláštní nálada. Koukala jsem z vlka na vlka. Pohledem jsem pam skončila u Etneyho. Arcanus chtěl znovu na lov. "Tak my se asi taky přidáme... co Etney?" Ušklíbla jsem se na něho, jelikož po tom, co jsem viděla jeho lovecké schopnosti, jsem dosti pochybovala, že bude něco platný. Ale, rozhodně jsem mu v ničem nechtěla bránit. Naopak jsem to brala jako možnost, aby se zlepšoval.
Situace nebyla nejspíše okolo zvěře dobrá. Arcanus zhodnotil situaci a nezbývalo nic jiného, než zkusit štěstí. Zhluboka jsem se nadechla. My asi s tím kamzíkem vážně měli štěstí... a taky bychom si mohli dát kus na posilněnou hm? Hladově jsem se podívala na Arcanuse. "Nezbývá, než to zkusit... vyrazíme?" Vyzvala jsem naší alfu, aby se daly věci do pohybu. Nevím sice, co tam bude dělat to vlče, ale bylo nás poměrně dost na to, abychom něco našli a zvládli ulovit.

// Zapomněla jsem odkud asi Hvozd :D

Zamrkala jsem víčky. Co je? Koukni se na sebe. Jsi silák. Jsi sexy, hořím vnitřně! Wau! Páni, páni páni! A ty se mě zeptáš co je? Já ti řeknu co je ty jeden… awrr! V mysli jsem byla celá rozpálená. A reálu jsem vypadala jako retard, který přimrzl k zemi. Koukala jsem na svého milého. “Ach… uuuu.“ Vydala jsem ze sebe jenom a snažila se přijít na nějakou fajn myšlenku, která by mu ukázala, že jsem normální vlk. Ale ono to nešlo. Jazyk jsem měla jako zamotaný do uzlíku. “No já… ty…“ Pokus dobrý. Děláš, jako bys ho viděla dneska poprvé! Úplně se mi nedařilo dát větu dohromady. Zavrtěla jsem hlavou a přitom začala přitakávat. “Alfa… síla.“ Připadala jsem si jako nějaký primitiv. Ale v tenhle moment mě řídily mé hormóny a to všechno okolo toho. Nedokázala jsem se na nic jiného soustředit a tak jsem se snažila alespoň se konečně dostat do smečkového lesa. Potřebovali jsme schovat kamzíka.
Z toho všeho mě trošku vyvedla jeho otázka ohledně dýmu. Koukla jsem znovu na onu zvláštní věc. “Sama nevím, jen doufám, že nehoří nějaký les či… že se neprobouzí sopka.“ A to by byl vážný problém pro nás. U sopky jsme nedávno byli. Přišlo mi to, jako tentýž dým. Pokud by se sopka probudila, byli bychom nejspíše v háji. Nebyli jsme dostatečně daleko, abychom byli v bezpečí.
Konečně jsme se dostali přes hranice lesa. “Haůůůůů.“ Zavyla jsem krátce, abych oznámila, že jsme tady! Ti nejlepší dva vlci na světě dorazili! A to dokonce i s kamzíkem! Etney se zmínil o mámě a tátovi. “Jasně… máma…“ Zašeptala jsem si pro sebe a přitom koutkem oka se na něj podívala. Máma! Jasně! Táta… on ti toř ekne! Určitě. Bude to dobré. Třeba na nás nebude mít čas a řekne mu to někdy jindy až u toho nebudu a Etney nebude mít vztek na mě… teda bude mít, ale nebude mít možnost si ho na mě hned vylít. A než mě znovu potká… vychladne. Há!
Moje kroky se točily rovnou za pachem Arcanuse, abychom mu mohli předhodit zvěř. Cítila jsem jeho pach… a už jsem dokonce zahlédla i tmavý hřbet vlka. “Arcanusi?“ Zvolala jsem na něho a přitom stále pokračovala k němu. Podívala jsem se na Etneyho a usmála se na něj abych jej povzbudila. Kolena se mi ale třásla jako nějakému srábotkovi. Nechtěla jsem, aby na mě cokoliv poznal. Třeba mu to Arcanus přede mnou opravdu neoznámí.

// V. Hvozd kolem středozemní propadliny

Etney m chvílil. Já vím, já jsem nejlepší! Proto jsem lovec Asgaaru, dočasně tedy… než se stanu alfou veškerého vesmíru. Někdy jsem měla chuť mu jednu vlepit. Chudák malej se ke mně dobelhal, sotva popadal dech. A já jej trošku naštvaně pozorovala. Prostě… to byly ty protipóly. Vlk a vlčice. Dva světy, které se občas nepochopí. Ale kdysž se ke mně přiblížil a otřel se o mě, trošku jsem roztála. Nechal sice celou práci na mě, ale… tohle jsem mu musela odpustit. Jednoduše já byla lovkyní a on… byl vhodný na něco jiného.
Sice jsem se ho ptala na co čekal, ale nechtěla jsem se v tom vlastně více rýpat. Kývla jsem hlavou. Já vím, ty za to nemůžeš. Nakonec jsem byla ráda, že to dopadlo tak jak to dopadlo.
Etney se ujal kamzíka. Konečně. Pustila jsem ho z tlamky. Přesně tohle jsem chtěla, aby se staral on a odtáhl kus toho zvířete sám. Na tohle jsem já nebyla. A pak mi to došlo. Zatím co já byla dobrá na lov, ale velmi špatná na to dostat zvíře do smečky… přišel on s jeho obří silou. Sice horší v lovu, za to silou by odtáhl i mega balvan. Posumála jsem se na něho a oblízla ho po tváři. Udělal mi radost.
Chtěl, abych kamzíka na něho dostala a on jej mohl jako bivoj nést na zádech. Moje záda by asi pod tou tíhou praskla… ale udělala jsem co chtěl. A pak najednou… když měl kamzíka na zádech a s lehkostí si kráčel, jsem v něm uviděla toho svého Boha, kolem kterého se točí svět. Zírala jsem na něj s pootevřenou tlamkou. “Wau…“ Vydala jsem ze sebe a pokračovala v cestě. Nejprve jsem kamzíka držela za nohu, ale pak mi došlo, že to vůbec Etneymu neulehčuji a tak jsem jí pustila.
“Páni, ty jsi silák!“ Pokukovala jsem po něm. Úplně mě odrovnal svou silou. Byli jsme super dvojka. Věděla jsem, že domov máme za rohem. Doufala jsem, že to vydrží celou cestu.
Dorazili jsme na vyhlídku. Bohužel výhled nebyl zcela ideální. Dým promořoval okolí. Přimhouřila jsem oči. Co to pořád je? Odkud se to bere? Přemýšlela jsem. Poměrně dost okolí bylo zamořeno. Vůbec se mi to nelíbilo. Otočila jsem se na Etneyho. “Už budeme doma.“ Pousmála jsem se na něj a povzbudivě na něj mrkla. Vlastně vůbec netuším, jak těžce se mu muselo jít do kopce od Vyhlídky. Já se už ale pomalu kutálela dolů. Sakra! Zastavila jsem se. Došlo mi, že se s největší pravděpodobností dozví to o mámě. Smutně jsem se znovu ohlédla na svého partnera. Tak to bude průser. Řeknu mu že jsem o tom nevěděla. Nebo… to bude těžké! Určitě mě bude nesnášet, pokud se dozví, že já to celou tu dobu co jsme teď trávili spolu věděla a nic neřekla. “Budeme se zdržovat v lese? Nebo jen položíme kořist a někam se vzdálíme…“ Doufala jsem, že řekne, že chce někam utéct. Jenže on tam měl komplet rodinu. Nebo, to co z ní zbylo. Tátu a bráchu a ty prcky…
Povzdechla jsem si. Začínaly se mi třepat tlapky. Věděla jsem, že bude velká prvděpodobnost, že se to zrovna teď dozví. Nálada mi pomaloučku klesala. Cítila jsem se provinile.

// DOMOV - Asgaar

Etney pořád kvákal. Nervózně jsem přešlápla. Potřeboval jsem aby byl už zticha. “Ne, mě vždycky všichni milovali.“ Sykla jsem k němu. Nevím o tom, že by mě někdo neměl rád. Ale v jednom jsme byli za jedno. Taky jsem byla jiná… již od malička.
Bohužel jsem teď Etneyho musela trošku odignorovat. Lépe řečeno odpálkovat. Potřebovala jsem vážně žrádlo. A celá smečka. Ale jemu to snad nedocházelo. Povzdechla jsem si. Zatím co já zajišťovala lov a papání do bříška pro hladové krky, on řešil náramek a to, jak ho vnímali jako malého. Což bylo téma na dlouho. A dalo se sáhodlouze rozebírat. Jenže né teď. Teď nebyla vhodná doba. “Já vím, já vím. Jsem nejlepší.“ Zašeptala jsem k němu a nerózně jsem pozorovala povalujícího se kamzíka, který odpočíval.
Protočila jsem oči na Etneyho, který opětovně reagoval na náramek. Spražila jsem ho vážným pohledem. Jestli se chceme najíst, měli bychom něco začít dělat. Povzdechla jsem si. Při jeho dalších slovech jsem se na něho usmála.
Když už jsem si myslela, že mě konečně začal vnímat… koukal na mě a naslouchal mi, uvědomila jsem si že tento lov asi vážně nevyjde. Bodlo mě u srdce. “Mam…ce… jasně.“ Zlato ta se na ten náramel kouká odjinud. V tlamě jsem cítila najednou sucho a pachuť hořkosti. Vůbec jsem se netěšila na okamžik, až se to dozví. Hlavně, co budu dělat jestli u toho budu? Musím dělat překvapenou jo! Zamrkala jsem. Chvíli jsem bezhnutě stála a soustředila se. “Ano… ten lov.“ Nadechla jsem se zhluboka a podívala se za sebe na kamzíka. “Jdeme na to.“ Hlesla jsem a odebrala jsem se na své místo. Etney byl s plánem seznámen… čekala jsem. Poměrně dlouho. Koukali jsme na sebe. Na co čekáš?! Etney na mě civěl a já na něho. Posunky jsem se snažila mu naznačit co má dělat. Tlapkami jsem ukazovala na kamzíka… Hlavou kývala jako pominutá. Oči kroutila všemi směry. To je fakt pako. To snad není možný. Protočila jsem oči. Snad jsem slyšela ještě cvrčka někde cvrkat. Mě to přišlo jako věčnost. Etney sakra! Vypoulila jsem na něho oči a on v ten moment z křoví vypadl jako nějaký bavlan. Kamzík se zvedl a já byla tak v šoku, že jsem na ty dva civěla. Kamzík se dal na útěk a Etney stál na místě. [myslPro vlčího Boha, tohle snad není možný.][/mysl] “Etney běž!“ Postavila jsem se. Kamzík si to štrádoval kdo ví kam. Lovil vůbec někdy něco? Vypadalo to, jako by běžel medvěd. Těžkopádně ale kamzíka doháněl. Přikrčila jsem se a plížila se prostorem blíže k oboum. Jde se na věc! Etney zvládl změnit směr kamzíka. Řítil se ke mně. Cítila jsem, jak mi krev pumpovala v žilách. Srdce mi bušilo. A pak to přišlo. Byl tak blízko… na dotek. Vyskočila jsem a zavěsila se kamzíkovi na krk. Jeho vyděšený výraz byl na místě. Mám tě! Cítila jsem, jak mi v tu chvíli stouplo sebevědomí. Do chvíle, než jsem kamzíka převážila, on zakopl a my začali válet sudy. Držela jsem se ho ale velmi pevně. Otevřela jsem oči. Byla jsem potlučená, ale adrenalin zatím nedovoloval tělu, aby začalo vnímat bolest. Držela jsem se hrdla a čekala. Život se z kamzíku pomalu vytrácel. Kopal kolem sebe poměrně dost. Až najednou… se přestal zcela hýbat. Zvedla jsem pohled. Pustila jsem jeho hrdlo a ještě kamzíka zkontrolovala. Ztěžka jsem oddechovala. Špatně se mi dýchalo, když jsem musela držet hrdlo. “Dobrá práce… jen na co jsi sakra tak dlouho čekal?“ Zpražila jsem Etneyho. On to ještě nevěděl, ale to on potáhne kamzíka do smečkového lesa. Chňapla jsem kamzíka a čekala, až mi přijde pomoct.

// Vyhlídka kolem středozemní propadliny

// Lucy jako lovec na lov určitě půjde

// Narvinij přes řeku

Chtěla jsem Etneyho zaškrtit. Měl absolutně nádherný náramek, kterému se můj nemohl rovnat. Navíc o něm pořád mluvil a vůbec ho nenapadlo, že by mi ho nabídl. Úplně mě zazdil. Chtěla jsem ho, ale zase jsem nechtěla být tak sobecná i na venek, začít po něm řvát aby mi ho navalil. A tak jsem na něho koukala, usmívala se a kdesi v zátylku mě bodalo, jak moc bych mu ho chtěla vzít. Povzdechla jsem si. Bylo mi jasné, že teď hned mi ho nedá. “Možná časem… mi ho půjčí a já mu ho už nedám zpět, hehe. Usmála jsem se nad myšlenkou.
“Vypdá to jako maličkaté brnění. Tohle může mít vážně jenom král.“ Potvrdila jsem a pokyvovala hlavou. Něco se šustlo! Otočila jsem hlavu směrem, odkud šel zvuk. Byla to ta srna! Jenže Etney neudržel jazyk v tlamě a vyprskl hodně hlasitě opětovnou poznámku o náramku. Probodla jsem ho pohledem, když srna v tem moment utekla zase někam do prčic. Etňáááá vážně!? Povzdechla jsem si a přetočila na něho oči. “Protože jsme na lovu… bylo jsme blízko a teď jsme zase daleko!“ Vypískla jsem naštvaně. Bohužel srna utekla někam hodně daleko a už to bylo bez šance.
Museli jsme pokračovat v cestě. Hledat nové lovné místo a hledat novou lovnou oběť. Povzdechla jsem si. “Prosím tě pojď.“ Zafuněla jsem. Ocitli jsme se ale naštěstí na dalším území. Tady jsme měli možnost! Pokud to zase nepokazí. Podívala jsem se vyčítavě na Etneyho.
Zarazila jsem se na místě. Kamzík! Projelo mi hlavou a přitom jsem měla oči na šťopkách. Cítila jsem ho. “Etňo… jsme na lovu… tak tiše a soustřeď se. Potřebuji tě. Sama kamzíka neulovím…“ Nabádala jsem tiše Etneyho. Vážně jsem potřebovala jeho soustředění.
Tiše jsem se kradla po lese. Někde tady musel být! Tak kde jsi, cítím tě! Koukala jsem kolem sebe až… najednou! Mám tě! Podívala jsem se na Etneyho, před námi ležel asi sto metrů od nás kamzík. Vypadalo to na starší kousek. Hlavou se mi honily různé myšlenky a nápady. Jak to jen udělat, abychom byli úspěšní. “ Tebe pošlu před něj. Zaparkuješ se tam a budeš hlídat, aby se nepustil jiným směrem, než půjdu já.“ Šeptala jsem k němu. Doufala jsem, že mě vnímá.
“Já se zaparkuji támhle.“ Ukázala jsem tlapkou. “Až na tebe kývnu, vyskočíš, trošku mi ho nadeženeš… a já se v zápětí přidám. Kdyby cokoliv, snaž se ho tlačit pořád mým směrem.“ Tohle byla má parketa. Lov. V tom jsem byla vážně dobrá. Nic netušící – zatím netušící kamzík si poklidně ležel. Možná i pospával. Já se vydala tiše na své místečku, které jsem měla vyhlídnuté. “Jdeme na to.“ Cítila jsem stoupající adrenalin. Ten pocit byl skvělý! Zaparkovala jsem se a… šlo se na to! Kývla jsem, byla jsem připravená. Tlukot srdce jsem cítila po celém těle. Vše jakoby rázem bylo utlumené. Vnímala jsem jenom svůj tlukovat. Nádech… výdech. Snažila jsem se uklidnit. Vše muselo klapkout, nemohli jsme se vrátit, a nic sebou nedotáhnout.

// Sopka přes řeku Kierb

Konečně jsme opouštěli území, které obléhala sopka. Konečně byl vzduch trošku dýchatelnější. Několikrát jsem ještě zakašlala. Oči mě pěkně z toho dýmu štípaly. Bylo to pěkně nepříjemné. Etney upoutal mou pozornost. Jelikož něco při procházení území sopky našel.
Otočila jsem se na něj zvídavě, přitom mé oči vypadaly jako od angory. “Ukáž?“ Hlesla jsem a přišla k němu blíže. Měl fakt luxusní ozdobnou věc. Koukala jsem na to a uvažovala, jak bych mu to mohla vzít, aby byla moje. Ale on vypadal až moc nadšeně na to, aby mi jí teď dal. “Páni, páni, páni! To vypadá teda hodně drsně!“ Prohlásila jsem a nadšeně poskakovala okolo. Vypadalo to fakt senzačně. Jenže já tu věc chtěla tak nějak spíše pro sebe. Ale na to jsem teď neměla promyšlenou strategii. “Zkus na tlapku… ukaž?“ Koukla jsem se na něho. Jo vypadalo to dobře. Kývla jsem hlavou. Tohle mu sedělo. Vypadalo to opravdu hezky a zároveň to má jako takovou malou ochranu tlapky.
Ucítila jsem pach zvěře. Zastavila jsem se a tiše koukala někam do neznáma. “Srna?“ Zeptala jsem se tiše Etneyho. Ten asi neřešil nic jiného, než tu svou ozdobu. Já ale potřebovala něco ulovit, hlavně pro smečku. Měli bychom… měla bych. Zavětřila jsem a vypadala se po pachu srny. “Pojď něco musíme ulovit… pro smečku.“ Dodala jsem a vydala se po pachu. Netrvalo to dlouho. My se k srně krásně blížili. Slyšela jsem dokonce její kroky. Přikrčila jsem se a plížila se kupředu. Ale… ona o nás nejspíše moc dobře věděla, jelikož v momentě, kdy jsem spatřila srnu, dala se na útěk. Zatvářila jsem se kysele. Zrovna útěk srny byl na dvě věci. Povzdechla jsem si. Měli jsme šanci… pronásledovat a uštvat. Analyzovala jsem své tělo. Jestli to zvládne. “Vydáme se po stopě.“ Buď najdeme jí, nebo nějakou jinou. Tyhle zalesněné území byly bohaté na zvěř. Když né tady, tak ve hvozdu. Něco tady musí být! A další věc byla ta, že jsme potřebovali být dost šikovní, abychom něco většího ulovili ve dvojko. Koutkem oka jsem se podívala na Etneyho.
Navíc jak moc soustředěný na lov teď jsi. Zkonstatovala jsem s úšklebkem. Ale jeho cetka byla fakt dobrá. Já však šla dál po stopě srny. Vím, že tu jsi. Byli jsme blízko, zároveň tak daleko.

// V. Hvozd přes řeku Kierb

Etney to pořád nechápal. Pořád se bavil o tom, že jsme gammy a že máme blízko k tomu, abychom byly bety a pak alfy. Já chtěla být alfou hned teď. Já to měla v krvi. “Teď jsem sice ve smečcce jako gamma… ale jen čekám na vhodnou příležitost… až dozraji. A stanu se rovnou Alfou.“ Řekla jsem mu dost jasně a zřetelně. Přitom jsem narovnala, aby šlo vidět, jak mocná vlčice to vlastně jsem.
Ale Etney pořád o tom Asgaaru. Přetočila jsem oči. Mě nestačí být alfou jenom Asgaaru! Já chci ovládnout celý svět! Chci aby mi celý svět klečel u nohou! Tedy u tlapek. Přišlo mi, že v některých věcech je Etney natvrdlý. Ale říct jsem mu nic nemohla. Zapadal do mého plánu a možná bylo dobře, že né úplně všechno chápe. “Jsem potomek alf… Saviora a Siany. Jsem zrozená k vůdcovství.“ Řekla jsem pyšně a přitom se u toho prsila.
Jenže to co nastalo moc alfovské nebylo. Mé zranění mě nutilo trošku fňukat. A to se pro alfu úplně neslušelo. Etney se snažil mi ránku, pidi ránku olíznout. Ale místo toho aby to zlepšil, to spíše zhoršil. Rána totiž začala štípat. Koukla jsem se na něho vražedně. Ale mě uklidňoval fakt, že se stará… a poletuje kolem mě. Že z téhle miniaturní rány dělá, jako by byla opravdu mega. Dělal vše, co se mi líbilo. Poskakoval kolem mě jako můj malinkatý poskok. Když jsem uznala za vhodné, nechala jsem ranku být. Spíše jsem na ní i po chvíli zapomněla.
A taky téma vlčata… byla jsem trošku rozhozená. Nedokázala jsem si představit, že jsem matkou přesto, že jsem vlčata měla opravdu velmi ráda. A jeho konstelace o tom, jak dobrá máma budu… jsem věděla už od mladí. “Budu ta nejlepší máma… protože budu nejlepší alfa.“ Řekla jsem velmi vážně. Tohle nebyl vtip. Já to myslela opravdu smrtelně vážně s tou alfou. A s matkou taky. Sice mí rodiče nebyli úplně po vzoru, věděla jsem, že já jednoho dne, až se stanu matkou… budu ta nejlepší máma na světě. Citlivá a vnímavá. A Etney? Zamyslela jsem se. Jako otec bude dobrý. Sice jsem ho ještě neznala natolik… ale byl něžný, hodný… nedokázala jsem si představit, že by potomkům nějak ubližoval, nebo se k nim choval nějak hnusně. Třeba jako můj táta. Ale to jsem pitvat nechtěla. Bylo to téma na dlouho a můj táta k tomu možná nějaké důvody měl. Prostě byl jiný.
Mezitím nás však pohltila mlha. A já nebyla schopná se tématu vlčat více věnovat. Začala jsem být trošku nervózní. Nešlo vidět na krok. Tlapky mě pálely víc a víc. A do toho Začal Etney s tím, že tohle nebyl nejlepší nápad. Podívala jsem se na něho ironicky. Jakože vážně? Začínal mi dost vadit i smrad, který tady byl. Štípaly mě oči a já přemýšlela, kudy vlastně jít, abychom nespadli přímo do středu sopky.
Sám Etney začal kašlat. Já se taky zakuckávala. Prd jsem viděla, jelikož mě dost štípaly oči. “Opatrně… dávej bacha…“ Vykašlala jsem ze sebe a přitom jemně našlapovala. Tady tohle už sranda nebyla. Mohli jsme se kdykoliv propadnout nebo rovnou spadnout přes okraj sopky. Občas jsem měla pocit, že se mi půda pod tlapkami jemně propadá. Pohlcovala mě panika, ale přesto jsem se snažila se uklidnit. Pomalu jsme ale sestupovali.
Zatím co Etney bojoval s čímsi na tlapce, já se snažila odtud zmizet a tak jsem mu úplně nevěnovala pozornost. Cosi se mi totiž otřelo o tlapku. A bylo to dost nepříjemné. S malým povykem jsem se řítila pryč odtud. Přišlo mi, že to co se o mě otřelo bylo dosti slizké. “Fůůj, něco se o mě otřelo! Bléé.“ Zajíkla jsem a přitom spěchala pryč odtud. Vůbec mě nezajímalo kterým směrem vlastně běžím. Alespoň půda pod tlapkami se změnila v pěkně chladivou a více travnatou.

// Narvinijský les (přes řeku Kierb)

// Měsíční rašeliniště (přes Neprobádaný les)

Etney chtěl vyrazit k sopce. Nebyla jsem si jistá, jak moc dobrý nápad to bude. Sopka nebyla nikdy moc bezpečné místo. Vlk nikdy nevěděl, co se může stát. No já nevím… Sopka byla zrádná. Ale nechtěla jsem mu říct, ne, je to nebezpečné. Přeci nejsem žádný posera. “Tak jo, ale musíme být opatrní. Sopka je… sopka.“ Vůbec, ale vůbec se mi tam nechtělo. Chvíli jsem přemýšlela, jak se z toho vyvléct, ale na nic jsem nepřišla a tak jsem své kroky musela nasměřovat k sopce.
Naštěstí mou mysl zaměstnal opět Etney. “Ano přesně tak… stali by se z nás vlastně takoví bohémové. Prostě… nad vlci. Ach… ten pocit mě tak hřeje u srdce. Moc bych si přála být královnou všeho a všech! Ta moc!“ Rozplývala jsem se pod tou představou.
Etney vedle mě poskakoval jako smyslů zbavený. Chtěl tak moc jít k sopce. Přetočila jsem oči. No jo, jdeme tam. Odfrkla jsem si. Tlapkou jsem stoupla na ostřejší kámen. “Auvajs! Do pr…“ Zarazila jsem se a nedořekla myšlenku. Koukala jsem přitom na Etneyho. Zastavila jsem se a zvedla tlapku. Měla jsem jí pořezanou! Malá ranka, přesto ranka, která jemně krvácela. Bolí! To bolí! Tlapku jsem namířila na Etneyho. “Dívej! Jsem zraněná!“ Snad i provokativně kolem nás proběhla ve křoví myška. Olízla jsem si ranku. Byla fakt malá. Na okamžik jsem tlapku položila na zem. Dalo se kráčet, ale nechtěla jsem, aby se mi do ní dostal bordel. Půda začínala být poměrně teplá, lépe řečeno prohřátá.
Etney zněl hrozně roztomile, když mi popisoval chvíle strávené beze mě. Pak jsem mu úplně moc nerozumněla. Něco drkoval a já netušila o čem je řeč. Koukala jsem na něho nechápavě. O čem to sakra mluví? Jací jeho rodiče? Co já mám s jeho rodiči? A to ještě neví že jeho máma… Polilo mě horko. Stále jsem nenašla odvahu mu to říct. “Dávej pozor na tlapky.“ Občasné pukliny nevypadaly bezpečně. Celkově byl kolem sopky zvláštní těžký vzduch. Ale bylo tady alespoň teplo.
“Etney, já ti vůbec nerozumím.“ Konstatovala jsem beznadějně. O čem se to pořád bavil? Lezlo to zněho jako z chlupaté deky. Do toho mě štípala ta tlapka. Zastavila jsem se a zvedla jí, abych jí zkontrolovala. Trošku bince se mi dostalo do ranky. Povzdechla jsem si a vyčistila pidi ranku.
Jooo takhle. Zarazila jsem se a zakuckala se. Vypleštila jsem na něho oči. “Ty… chceš potomky? Jako… my dva? Ty… a já?... potomci?“ Koktala jsem a musela se posadit. Tohle bylo na mě dost… dost. Prostě dost. Nedokázala jsem si představit, že bych já sama měla potomstvo. Vlčata jsem ale měla ráda… alespoň ty normální. Jenže teď na to bylo brzy. “No… asi jednou… jakože… no.“ Kývla jsem hlavou. Neměla jsem úplné instrukce jak na to.
Snažila jsem se to trošku zamluvit. “Nepotkal jsi někde mého toce?“ Jakoby Etney mohl vědět, kdo je můj otec. Nejspíše neměl tušení, kdo to je a jak vypadá. Možná jsem se zmínila ale… prostě jsem to chtěla jen zakecat. Oddychla jsem si. Navíc jsme potřebovali na ten lov. Něco chytit… i pro smečku.