Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 11

Můj spánek byl velice hluboký. Zvuky okolních vlků mě vůbec nerušily. Vůbec jsem je nevnímala. Sen byl natolik živý, že jsem kolem sebe kopala, plácala všechno co jen šlo a žvanila ze spánku. Až můj výkřik do tmy probudil Etneyho. A mě zároveň taky. Koukala jsem kolem sebe a lapala po dechu. Byl tady Etney, který se mě snažil uklidnit. Ale já netušila oč vlastně jde.
Pocitem, jsem byla stále ve snu. Jen oči vnímaly zcela jinou realitu. Vnitřně jsem se po chvíli uklidnila a zavřela tlamku. Bylo mi lépe. Nejspíše mi ustoupila i horečka a já ji neměla tak vysokou. Podívala jsem se na svého partnera. “Sen?“ Opakovala jsem po něm jště trošku zmateně. Ano, sen. Byl tam táta a ty!
“Etney… Život něco brblal o mém tátovi… mám o něho strach. Ale necítim se na to, abych ho teď šla hledat. Ani nevím kde se toulá!“ Pofňukala jsem si u toho. Život mi vůbec nechtěl říct, jak to myslel a mě to děsně štvalo.
Položila jsem si hlavu na přední tlapky Etneyho. Cítila jsem se najednou tak… jako malé vlče v kožíšku. V bezpečí a tenhle pocit se mi velice zamlouval. Povzdechla jsem si. Konečně jsem se pořádně probrala. “Hlad ani ne. Mám scvrklý žaludek. Ale žízeň, tu mám šílenou.“ Nejspíše jsem ze sebe během spánku dostala dost tekutin. Jelikož jsem si přišla jako vyprahlá studna. Takovou žízeň si snad ani nepamatuji. “Jen nevím… jestli nebudou vodní plochy pokryté jedním obrovksým kusem ledu.“ Zvedla jsem hlavu a slyšela další hlasy. Vlastně až teď jsem zaregistrovala někoho dalšího. A podle pachu tady byla i Laura. Bodlo mě v zátylku a podívala jsem se na Etneyho. Znovu vyhryzávat nemůžu. A tak jsem to nechala být. “Když jsi byl u Života i Smrti… neříkali ti o tvé rodině vůbec nic? Žádný náznak nebo tak?“ Zeptala jsem se a přitom přemýšlela, proč mu nikdo z nich neřekl takovou zprávu a mě Život do hlavy nasadí brouka.
Postavila jsem se na tlapky. Cítila jsem se vážně lépe. I z čumáku mi tolik neteklo. Potřebovala jsem se nejspíše jenom vážně pořádně prospat. Tělo muselo vypnout, aby bylo schopné se začít uzdravovat. Věděla jsem, že by bylo vhodné do sebe dostat i nějaký ten kus žvance… ale já měla v hlavě jen vodu. Čistou, čirou vodu. Ledovou díky zimy, která mi ochladí teď rozpálené tělo.

// Asgaar

Loterie 10

// Asgaar

// A s pomocí Boží jsem se dostala do úkytu. A s pomocí Etneyho jsem se dostala do úkrytu. Cesta mi přišla snad věčná. Jakoby neměla konce. Ale díky jeho tělu jsem byla alespoň z jedné strany trošku chráněná a nápory větru nebyly tak silné. Měla jsem pocit, že každou chvíli pojdu.
Konečně. Hlesla jsem ve své mysli, když jsme vešli do jeskyně. Hlasitě jsem si povzdechla. Byla to šílená úleva vědět, že jsem konečně v bezpečí úkrytu. Cítila jsem, jak mě pohltilo teplo po celém těle. "Mám nejspíše horečku..." Zašeptala jsem a když mě Etney přestal podpírat, doslova jsem se sesunula na obří mech, který tady byl a on mě k němu dovedl. Schoulila jsem se do klubka.
A ve chvíli, kdy si ke mě lehl i Etney se teploučko doslova rozlilo do všech mých skulin po celém těle. I těch nejmenších. Bylo mi to hrozně příjemné. Najednou jsem se cítila dobře. Konečně. Oči se mi hned začínaly klížit, přesto jsem vnímala jeho slova. "To je tedy rada." Poznamenala jsem. To si jako Život myslí, že na všechno přijdeme sami? Vůbec by ho nezabilo, kdyby nám dal alespoň jednou nějakou užitečnou radu. Přesto jsem v hlavě měla pořád ta slova o mém otci. Jak to asi myslel? Je s otcem zle? Chvíli mi to nedalo spát. "Etney?" Zašeptala jsem. Jenže on nejspíše usnul hned po tom, co domluvil. Představila jsem si, jak asi budou vypadat naše vlčata. Jak by vlastně mohla vypadat? Ta myšlenka se mi líbila. Ale pak mě zpět stáhlo maličkaté temno. "Mám strach... Život mluvil o mém otci a já... se bojím." Šeptala jsem a přitom se mi zavřely víčka. Oba dva jsme usnuli. Vytuhla jsem jako dřevo a mé tělo přesně po tomhle bažilo nějaký ten den.
Ocitla jsem se ve snovém světě. Jako bych si to na pár okamžiků i sama uvědomovala. Stála jsem na okraji nějakého útesu. Silný vítr bičoval mé tělo. Rozhlédla jsem se kolem sebe. V dáli jsem viděla Etneyho, který stál ke mě zády. Zamračila jsem se. Měl u sebe nějakou maličkatou černou tečku, která kolem něj poskakovala. Nevěděla jsem, co nebo kdo to je.
Najednou jsem ucítila velmi známou vůni. Byl to můj otec! Nadšeně jsem na něj volala, ale on se tvářil,, jako by mě snad neslyšel. Rozběhla jsem se za ním, ale útes skončil a já nemohla pokračovat. Zabila bych se. On však pokračoval dál, jako by vůbec nic nevážil. Jako by byl lehoulinký mráček.
Když jsem se pokoušela na něho volat... nereagoval. Až na poslední chvíli, kdy jsem málem opravdu skočila se zastavil. Tlapkou mi ukázal směrem, kde stál Etney. Otočila jsem se na svého partnera. Stál ke mě čelem a čekal na mě s tou divnou malou černou tečkou.
Nadechla jsem se, abych něco řekla ale... táta jenom pokynul a pak se změnil v prach. Rozběhla jsem se mlčky ke svému partnerovi a silně se k němu přitiskla. Ta černá tečka bylo malé vlče, které jako by vypadlo z oka Etneymu. Byla to má rodina... má nová rodina.
Ohlédla jsem se znovu k útesu. Vítr rozfoukal poslední zbytky otcova prachu.
"Tati!" Vykřikla jsem silně ze spaní.

Loterie 9

Měla jsem pocit, že každou chvíli usnu. Oči se mi klížily, měla jsem velký problém je udržet. A dotoho, mi do mé soukromé skuliny přišel Etney. Protočila jsem oči a přikryla si čumák ocáskem. Já nemám náladu se s tebou pořád věčně hádat Etney! Křičela jsem na něho ve své mysli, jenže… nebyla jsem schopná už na něho vůbec reagovat. Koukala jsem na něho přes chlupy mého chvostu. “Etney… já…“ Ale on se dal do mluvení. Zrovna jsem mu chtěla říct, že mi vážně není natolik dobře, abych se s ním hašteřila. Že si potřebuji odpočinout. Potřebuji klid a jednoduše se z toho vyspat.
Neměla jsem sílu jej zastavit. Nechala jsem ho mluvit. Zarazil mě. Jeho slova byla… zahřály mě u srdce. Chtěl vlčata! Vlastní vlčata a naše vlčata! “To je od tebe tak hezké Etney!“ Vyhrkla jsem ze sebe. Normálně bych mu skočila kolem krku, ale… já se sotva vzepřela, abych se postavila a položila si hlavu na jeho krk. “Já jen že… teď je mi vážně zle Etney… a bude lepší to probrat až se z toho trošku dostanu.“ Zapšikala jsem několikrát po sobě.
A když začal zase vyhryzávat, odtáhla jsem se a posadila. “Mě vážně není dobře Etney…“ Jasně, neomlouvalo to moje chování. Já se občas, vlastně často chovala jako blbka. Ale nemoc tomu přidala na obrátkách. Olízl mě přes tvář a já se v tu chvíli najednou uklidnila. Alespoň vnitřně.
I Etney byl mnohem klidnější. Asi jsme to ze sebe potřebovali dostat. Svěsila jsem hlavu. “Mrzí mě to.“ Hlesla jsem tiše a přitom po něm po očku koukla. Mrzelo mě to, že jsme se chytli kvůli takové kraviny.
Nechtěla jsem se k tomu více vyjadřovat. Konečně to byl on… takového jakého znala. Podpíral jí a společným krokem se rozešli k jeskyni. Potřebovala jsem se konečně vyspat. Zimnice mi třásla tělem.
"Asi bych ti měla říct že... sama netuším, jak se vlčata vlastně... tvoří." Odkašlala jsem si. Oba jsme je chtěli, ale... jak se vlastně dělají? Netušila jsem. Pokud je nenosil čáp, tak kdo? Vždy se najednou objevila a byla. Je mi to trapné ale... asi bychom se měli s někým poradit, pokud to nevíš ani ty. Na mé tváři se objevil úsměv.

// Úkryt

Loterie 8

// Močály přes řeku

No to určitě. Podívala jsem se na něho. Jsi blázen! Vůbec nevíš kdo já jsem! Neuvědomuješ si s kým mluvíš a kým vůbec jsi! Mí rodiče byli někdo! "Neslyším." Protestně jsem se posadila na zadek a zacpala si uši tlapkami. Neslyším! Vidíš? Vůbec tě neposlouchám! Vyplázla jsem u toho na něho jazyk a přitom se mračila jako nějaký ošklivý kakabus.
Když jsem si pustila ouška, slyšela jsem ho jak říká něco o tom, že jdeme domů. "Já domů jdu! Ty si jdi kam chceš! Třeba s Larou!" A při vyslovování toho jména jsem udělala grimasu, jako bych právě sežrala něco kyselého. Švihla jsem ocasem. Moje tělo se celé třáslo zimnicí. A on? Vůbec si nevšiml, jak moc nemocná jsem. Jak jsem mohla být tak slepá! To Arcanus... to je kádr! Asi si ho nabrknu a tebe pošlu k vodě! Silná slova mi zněla hlavou. Ale nevyslovovala jsem je. Občas jsem si musela nechat nějaké zadní vrátka. Navíc, teď by to nejspíše i mohlo vyjít. Arcanus je sám... Problesklo mi hlaovu. Bude to záloha, jestli mé plány s Etneyem nevyjdou. Pokrčila jsem rameny a postavila se na tlapky.
Jeho další slova mě děsně vytočila. Chtěl to uhrát na Život a Smrt. Přitom chtěl ze mě udělat tu nejhorší. Protočila jsem na něho oči, když se naše pohledy střetly. Věděla jsem, že tahle grimasa hodně vlků vytočí. Jen si to užij ty prdlavko! Křičela jsem na něho ve své mysli.
Přes zamrzlou řeku jsme se dostali poměrně jednoduše.
"Měl by sis s ním promluvit..." Dodala jsem a přitom zněla tajemně. Jako bych věděla něco co on ne. A přesně takhle jsem to chtěla aby to vyznělo. Že já jsem ta důležitá a on je opravdu jenom pacholek pomocníček.
"Opravdu? A o čem tak šíleně důležitém jsi se mnou chtěl mluvit? O Lauře třeba?" O tvé kamarádce Lauře?! KAMARÁDCE?! Podívala jsem se na něho takovým tím pohledem, že mě to vlastně vůbec nezajímá. Že je mi to jedno. Přitom jsem to vnitřně vědět chtěla ale... nechtěla jsem najednou otočit a být milá jen proto, abych se dozvěděla něco co mi údajně chtěl říct.
Byli jsme ve smečkovém lese. Zastavila jsem se a nasála pach. Alex tu pořád ještě je? Zamyslela jsem se nad ním. Možná bych mu mohla jít pomoct s obhajobou... ale nejspíše by to nebylo k ničemu. Švihla jsem ocasem a rozešla se někam do prostoru. Etneyho jsem nechala někde za sebou. Bylo mi zle. Cítila jsem se, jako bych byla na pokraji svých sil. Nebyla jsem schopná pro tento moment dojít až do úkrytu. Našla jsem ale skaliska, která měla skupinu a prostor byl chráněný před větrem. Zalezla jsem si do prostůrku a schoulila se. Proč Život vzpomínal mého tátu? Mohl vědět, nebo ví, že se jemu nebo snad mě něco přihodí? Jestli se z tohohle dostanu, budu ho muset vyhledat. Ta myšlenka byla velmi silná. Každé zakašlání mi přišlo horší a horší. Plíce mě tak nesnesitelně pálily. Zamračila jsem se při bolesti a zavřela oči. Hlavu jsem si položila na tlapky. To je utrpení... Zimnice se mnou mlela neskutečným způsobem. Popravdě jsem se o sebe samou začínala trošku obávat.

Loterie 7

// Narrské kopce přes mýtinu

Etney po mě vyjel, abych vlčatům neříkala zlatíčka. Zašklebila jsem se na něho. Byli jsme z jejich dosahu, takže bych ho mohla už konečně i zbít. Ale nechtěla jsem ho tady tlouct. Když jsem se otočila, vlčata byla stále na dohled. Hm. Podívala jsem se na Etneyho a propálila jej pohledem. "Budu jim říkat jak chci já!" Odštěkla jsem mu. Co si jako myslel? Že mi bude poroučet nebo co? Asi mě Život špatně pochopil. Svěsila jsem na vteřinku hlavu. "A just jim tak říkat budu!" Oponovala jsem a ohrnula u toho čumák směrem nahoru. Mě totiž žádný páprda natož Etney nebude říkat co mám dělat. Svou duši jsem měla stále velice svobodnou. Má mysl si dělala vždy co chtěla ona. Nikdo mě nezkrotí, slyšíš!? Řvala jsem na něho ve své mysli.
Já vlčata milovala. Vždy jsem chtěla mít vlčata na starost. Nebo alespoň na chvíli. Měla jsem k nim velký cit. Všechny jsem je zbožňovala. Ta drobotina byla úžasná! Až na toho tlustoprda z borůvkové smečky. Ani nevím jak se ten valibuk jmenoval. Smraďoch to byl ano! Na vteřinu jsem se zamyslela nad něčím jiným.
Podívala jsem se na Etneyho vážným pohledem. "Ty to stále nechápeš! Já jsem královna a budu královnou jednoho dne úplně všeho! Já můžu cokoliv co se mi zlíbí." Málem jsem na něho vyprskla, že on je jen nástroj k tomu, abych dosáhla svého. Aby mi dopomohl k tomu, že se stanu vůdcem všeho a všech. Naštěstí jsem se zavčasu zarazila. Víc vědět nemusíš. Jednoho dne budeš mým poddaným. Tím nejvěrnějším poddaným. Budeš kvůli mě ukusovat hlavy vlkům, kteří se mi nebudou líbit. Pyšně jsem se nesla.
Jeho slova o tom, jaký je to císař pán lesa jsem pustila jedním ouškem dovnitř a druhým ven. Pořád si myslel, že bude vládnout se mnou. Jenže já to měla promyšlené jinak. S nikým se dělit rozhodně nebudu.
Když mluvil o Lauře, poslouchala jsem každé slovo. Zírala jsem na něho upřeně. "Jak myslíš... ale jestli zjistím, že to je jinak... jsi mrtvý." Dodala jsem chladně. Utřela jsem si přitom nudli, která mi tekla z čenichu. Božíčku jak mě bylo zle. Chvíli jsme šli vedle sebe nasupěně a mlčky si každý hleděl svého. Já se na vteřinku opětovně pustila do svých myšlenek. Když k němu budu tak tvrdá... může se na ně vyprdnout. Podívala jsem se na něho koutkem oka. Měla jsem ho ráda, ale stále jsem si nebyla jistá, co od něho můžu čekat. Štval mě a zároveň mi bylo v jeho přítomnosti tak dobře. Povzdechla jsem si, když se mě zeptal na mou nemoc. Naštval mě, opětovně.
"Etney... děláš si ze mě srandu? Čumákem nic necítím // covid xD, mám horečku, kašlu jako starý vlk s tuberou. Jsem celá splavená, unavená a nechutná..." Podívala jsem se na něho otráveně. V životě jsem nebyla takhle nemocná. Pokud vůbec tedy. Ani si nepamatuji, kdy jsem byla nachlazená nebo tak něco.
Mířili jsme zpět do Asgaaru a já už vážně mlela z posledního. Nabrala jsem si do tlamy ledový sníh. V tlamce se mi okamžitě rozpustil jak rozehřátá jsem byla. Potřebovala jsem si už vážně odpočinout. Vyležet se. Tohle bylo na zápal plic. Při zakašlání se mi z plic dostávaly krvavé hleny. A ten vůl se mě ještě zeptá co mi je. Pleskla jsem se tlapkou do čela.
"Etney... mluvil jsi už s otcem?" Chtěla jsem zjistit, jestli mu už konečně řekl co se stalo s jeho matkou. A já pořád nechtěla být ta, která mu to řekne jako první. Chtěla jsem být tím chlácholajícím tvorem.

// Asgaar přes řeku

Loterie 6

Nechápavě jsem se podívala na Etneyho. Nejenom že jedno vlče sestřelil svým velkým zadkem, druhé plácal svým ocasem. Položila jsem si tlapku na čelo a na vteřinu zavřela oči. On se mi snad jenom zdá. Tohle není možné. je to vážně takový mamlas? Otevřela jsem oči a podívala se na vlčata. Byly... hezké. A tenhle vypadá jako on!
"Ahoj zlatíčka." Dostala jsem ze sebe, když se mi jeden z prcků představil. "Já jsem Lucy." Usmála jsem se na ně. Ale i kdybych se teď chtěla seznamovat s vlčaty, Etney mi to nedovolil. Úplně je začal ignorovat a věnoval se hlavně mi. Tedy, dobře udělal. Jinak bych ho sejmula na místě o tom žádná. Jen mi jich bylo líto. Taková malá stvoření... Na vteřinku jsem Etneyho tlapkou poodstrčila. "Z Borůvkové říkáš?" Zeptala jsem se trošku vážnějším tónem. Tam je ten smradlavka malej. Teď už asi tak malý nebude... bude větší... ale ten budižkničemu! A ta divná alfa... blech. "Vy jste potomci alfy Borůvkové smečky?" Zeptala jsem se zvídavě.
Ale to už mi ten hroch vlezl do záběru úplně. Protočila jsem oči a zabodla svůj pohled do Etneyho očí. Spustil tu svou písničku, jak jsem krásná a dokonalá. Na chvíli jsem se nechala zvyklat. Usmívala se jako měsíček na hnoji jenže pak... pak mi to došlo! Já byla celá splavená. Srst jsem měla ulepenou, hnusnou. Fialový fňák. Obří mega giga pytle pod očima.
A když se ke mě přitulil, kýchla jsem mu rovnou do kožichu. Vůbec jsem to neřešila. Naopak, ještě jsem si svůj fialový frňák, který byl celý opuchlý utřela do jeho krku. To máš za to, že se o mě nestaráš.
"Neštvi mě Etňo!" Vyhrkla jsem ze sebe usopleně. Jeho řečičky a keičky byly moc pěkné ale... "Kde jsi se jako tahal! A proč s Laurou!" Podívala jsem se na něho zle a odtáhla se od jeho. Nebylo mi vážně dobře. Vypadala jsem, jako bych byla těsně před smrtí. Nechtěla jsem vlčata více děsit nebo je snad dokonce nakazit. "Zlatíčka, moc ráda bych vás více poznala... ale není mi vůbec dobře a potřebuji se někde schovat. A taky nechci, abych vás nakazila... mou zákeřnou chorobou." Podívala jsem se na ně s úsměvem, jako by to byly snad moje vlastní vlčata.
Postavila jsem se a chytla Etneyho pod krkem zubisky. "Ty jdeš se mnou." Máš mi co vysvětlovat frajere. Procedila jsem přes zuby. Kdo se vlastně postará o ty malé prcky? Jak se sem dostali sami, když jejich smečka je borůvková? Les je poměrně daleko. Jenže to už vlastně moje starost nebyla. Třeba že tady byli s tou prdlavkou tlustou, která mě tak nasírala v Borůvce.
Trošku mě mrzelo, že jsem tak moc protivná na Etneyho. Jenže mě bylo zle a to všechno se tak nějak vystupňovalo. A přitom se on choval tak láskyplně ke mě. Kdesi v zátylku mě popíchlo, abych se nechovala jako velká blbka. Jenže už bylo pozdě a já byla v ráži.

// Močály, přes mýtinu

Loterie 5

// Vrchol

Chvátala jsem co mi tlapky stačily. Z kopce jsem se kutálela rychlostí blesku. Divila jsem se, že jsem si čumák nerozbila. Čumák byl sice rozbitý na maděru, ale přesto všechno jsem pach Etneyho dokázala velmi dobře identifikovat. Ten pach byl totiž velice čerstvý. Dokonce jsem měla pocit,ž e jsem zahlídla tu jeho velkou šedou prdel. "Etney!" Zavolala jsem na něho znovu, ale vítr mi sebral sílu, kterou jsem do toho dala. Takže mě s velkou pravděpodobností stejně nemohl slyšet. Povzdechla jsem si a na vteřinu se zastavila. To snad není pravda! Jsem nemocná, úplně hotová. Lopotím se tady místo toho, abych si odpočinula někde v teploučku... Etney přede mnou neustále utíká. Pleskla jsem tlapkou do země. Byla jsem naštvaná.
Již mnohem pomalejším krokem, jsem pokračovala. A netrvalo to tak dlouho a já uviděla opětovně černo šedý kožich. Promnula jsem si oči. Tak je to on nebo ne! Cítila jsem, jak mi stoupá teplota. Možná i naštvanost. Akorát jsem si nebyla jistá, jestli jsem naštvaná na něj, nebo na sebe nebo na celý svět.
Doplahočila jsem se k němu. Měl společnost. Nějaké cizí vlčata. Podívala jsem se po nim a pak na Etneyho. Vypadala jsem hrozně. Celá splavená, uhnaná s fialovým čenichem. Mé tělo se třáslo zimou a mé hrdlo a plíce hořely v plamenech. Když jsem je chtěla pozdravit, vychrchlala jsem ze sebe kus krvavého hlenu. A sakra. Tohle byl už vážně problém. "Nazdar Etney!" Dostala jsem ze sebe zuřivě, když jsem si utírala krvavou tlamku. "Vidím, že se dobře bavíš." Dodala jsem nasupěně. Pokud byla vlčata strašpytlíky, nejspíše museli mít nahnáno. Vypadala jsem doslova strašně.
Místo toho, abych si tlapku očistila ve sněhu, jsem si jí utřela do kožichu od Etneyho. Budeš šmudlou taky! Probodla jsem ho pohledem. Kde jsi sakra byl! "Ti jsou tví? Tví a Laury?!" Popíchla jsem ho a podívala se na tu drobotinu. Kde jinde by taky přišel k vlčatům že jo?!

// Já se ozvat musím. Mě tohle rozesmutnělo, ale zároveň dojalo. Vaše rozloučení je velice hezké :)
Přeji hlavně vedení, aby se vám dařilo a vše šlo dle vaším představ. DÍKY!

LOTERIE 4

// Narrské kopce

Celá zadýchaná jsem se plahočila do kopců. Narrské kopce byly pro běžného vlka relativně v pohodě. Jenže já byla tak zřízená, že jsem měla velký problém vylézt jenom malinkatý kopeček. Jestli mi to za to stojí… ale počkat. Že by Etney mířil rovnou k samotnému Životu? Jeho pach jsem cítila, ale velmi slabě. Po chvíli jsem jeho stopu ztratila zcela. Můj čumák byl fialovo červený. Čich byl fuč a čumák byl plný hlenů. To je nechutné. Vlastně ani nevím, jestli chci, aby mě takhle viděl Etney. Utřela jsem nudli.
Zastavila jsem se a začala se rozhlížet kolem sebe. Že bych se taky vydala za Životem? Když už tu jsem… Přemýšlela jsem. Absolutně jsem se necítila. Potřebovala jsem si lehnout. Odpočinout si, ale na druhou stranu… kde tady si mám lehnout? Asi to zkusím. Přinejhorším si mě tady Život nechá. Sněhu tady bylo dost. Ale oproti jiným územím méně. Nebo mě to tak alespoň přišlo.
Sem tam jsem viděla prolézající, lépe řečeno prosvítající prameny oranžovo rudé barvy. Která byla pro tohle území typická. Ale já byla pod samotným vrcholem, takže síla pramenů byla velmi slabá. Každopádně jsem alespoň věděla, že jdu dobrým směrem.
Ucítila jsem silný nápor bočního větru. Tak tohle bude problém! Mé tělo už tak silně podchlazené muselo čelit silnému větru. A vítr tady byl více než krutý. Rozhodla jsem se přesto všechno, jít dál. Ikdyž můj mozek dával jasný signál „opovaž se pokračovat!“ já musela. Zrovna jsem míjela malé keříky. Jak je vůbec možné, že tady pořád jste? Sucho a mráz a přesto se tady stále držíte a snad se vám ještě daří. Zavrtěla jsem nechápavě hlavou. Našla jsem pohledem cestičku, která vedla až na samotný vrchol. Opětovně byla vyšlapaná. Což bylo dobře, vlci tady neustále proudili a mě to usnadňovalo cestu. A já šla s proudem. Do kopců jsem se hrabala co mi jen síly stačily. A že mi nestačily. Několikrát jsem se musela zastavovat, abych popadla dech, nebo abych si odkašlala. Vykašlávala jsem velké kusy něčeho nechutného. V plících mi to hvízdalo jako vítr kolem mě, který se proháněl skupinami kopců. Cítila jsem, jak se můj stav zhoršuje. Po těle jsem cítila zimu. Hroznou zimu. Avšak v hrdle a na plících jsem cítila horký vzduch, který mi snad vařil v hrdle. Jestli nepojdu na tohle… tak přežiji asi všechno. Byla jsem tak daleko od svého domova a zároveň tak blízko Životu. Bylo to pro mě těžké. Už už jsem to chtěla vzdát a otočit se. Schoulit se do klubíčka a prostě tady na místě umřít.
Ale v ten moment jsem si ho všimla. Byl to on, pískovcový most! Jsem blízko! Jsem tak blízko! To mi dodalo odvahy a kuráži. Došla jsem až k němu. Před mostem jsem se zastavila a koukla dolů na planinu, která byla pod mostem. Zatočila se mi hlava. Přesto jsem udělala první odvážný krok na most. Opatrně jsem se dostala až do poloviny mostu. Přikrčená jsem se nakonec dostala až na samotný konec. Vítr mě šlehal do tváře. S přimhouřenými očky jsem se dostala až před jeskyni. Wau! Život o mě nejspíše moc dobře věděl. A nechal mě vejít do jeskyně. Ucítila jsem teplo. Najednou mé tělo nebičoval vítr. Okamžitě jsem se posadila. Byla jsem vyřízená a kašel, který mě sužoval byl šílený.
V tlamce jsem měla vyprahlo. Malé jezírko, které bylo přede mnou vypadalo více než lákavě. Přistoupila jsem blíže a drze si chlempla pár loků. “Vítám tě Lucy.“ Znělo jeskyní. “Z té vody co piješ, tvořím vše živé i neživé.“ Vychrstla jsem vodu zpět. Otřela si tlamku. “Jé… Ahoj Živote. Promiň já jen… že… je mi zle… a měla jsem…“ Žízeň. Ztěžka jsem polkla. Tohle jsem asi podělala. A doufala jen, že ve mně nebude rašit nějaký strom. Život vyprskl smíchy. Zamrkala jsem. Asi jsem jeho vtípek nepochopila.
Byl to nádherný vlk. Krásně stavěný. Můj pohled zůstal na jeho huňatém ocasu. Tak moc jsem se chtěla přitulit a cítit teplo, které z něho vyzařovalo. Ummm, teploooo. Cítila jsem, jak mě pohlcuje dobrá nálada. Byla jsem najednou rozněžněná. V přítomnosti Života jsem se cítila hrozně dobře. Uvolněně a jednoduše řečeno fajn. Jeho kožich byl sněhově bílý. Avšak náprsenka byla narůžovělá. Zamračila jsem se. Naposledy co jsem Života viděla, měl kožíšek bílo fialkový. Jak to dělá? Jak to, že mění barvu kožíšku? Přesto mě to k němu silně táhlo. Zvedla jsem se a bezmyšlenkovitě se šla přitulit. Ale v momentě, kdy jsem došla k Životu, byl najednou fuč. “Neměla by ses tulit s cizími vlky.“ Ozvalo se někde za mnou. Otočila jsem hlavu směrem k němu. “Promiň, je mi hrozná zima… Prochladla jsem.“ Hlasitě jsem si pšikla a můj snopl vyletěl a přilepil se na blízké kapradí. Koukla jsem se po očku na Života. Tlapkou jsem hlen utírala, ale spíše jsem jej rozetřela po kapradí.
Když jsem se znovu podívala na Života, měl poměrně vážný výraz. Jeho ledově chladné oči mě úplně paralyzovaly. Chytla jsem kapradinu a začala jí mezi tlapkami pořádně čistit. Při mém dalším pohledu na něj, jsem si všimla několika vloček, které byly pod ním. Přimhouřila jsem oči. Buď jsem měla opravdu halušky z teploty, nebo se mu v kožichu tvořily rampouchy. Zavrtěla jsem hlavou a několikrát mrkla. Můj hlas byl velmi nakřáplý. “Nerada tě ruším… ale když už tu jsem, chtěla bych tě poprosit o pár maličkostí.“ Život se začal smát a točit se na místě. Opětovně mi zmizel z dohledu. Dobře? Nechápavě jsem se rozhlížela kolem sebe. “Živote?“ Překvapilo mě jeho chování. V takovéto náladě jsem jej ještě nejspíše nezastihla.
“Co bys ráda milá Lucy.“ Objevil se u kapradiny, kterou jsem před chvíli pomuchlala. Když se jí dotkl, stala se z ní maličkatá kapradinka plná života. S otevřenou tlamkou jsem na něho zírala. Když jsem se vzpamatovala, spustila jsem. “Chtěla bych vypadat a cítit se ještě mladší, než jsem. Pak bych chtěla zlepšit některé vlastnosti, a tak víš? Jo a abych nezapomněla. Chtěla bych se stát vládkyni všeho!“ Vyhrkla jsem ze sebe a pak mi došlo, že on je vládcem všeho živého a neživého. Přimhouřila jsem oči. Život na mě koukal poměrně zvláštním pohledem. Asi nečekal, že budu tak moc skromná. Pokrčila jsem ramínky a usmála se od ucha k uchu. “Vidím, že nepatříš zrovna ke skromným vlkům.“ Což mi teda pěkně křivdil.
Ale mé nitro bylo celé uvolněné, rozněžněné. Cítila jsem takovou pohodu, kterou jsem opravdu dlouho necítila. “To je vše, co ode mne žádáš?“ Zeptal se mě Život. Asi to myslel spíše ironicky. Jenže já to pochopila po svém. “Když už jsme u toho, ještě by mě mohl Etney poslouchat na slovo. A taky by mě zajímalo, kde se ten prevít potuluje!“ Ufňukla jsem si. “A to je vážně vše? Nic víc?“ Jeho hlas a výraz byly vážně dosti ironické. “Um.“ Polkla jsem. Docházelo mi, že mi tím chce Život něco naznačit. Povzdechla jsem si. “To jsou má přání, ale co z toho bys mi splnil… alespoň něco tedy… bych byla ráda.“ Odkašlala jsem si a koukla po něm očkem. Cítila jsem se na vteřinku trošku trapně, ale zkusit se má vše no ne? “Lucy… nemůžeš ovládat vlky… nemůžeš chtít, aby tě poslechli na slovo…“ Povzdechl si Život a já na vteřinu sklopila zrak. Jenže já to tolik chtěla. “Raději se zajímej o svou rodinu… co tvůj otec? Je ještě mezi živými?“ Hodil mi brouka do hlavy a v tem moment se zase vypařil. Tohle mi nedělej! Protočila jsem panenky. Ale proč zmiňoval mého otce? Stalo se mu něco? Na vteřinku mě popadl strach. “Co je s mým otcem?“ Zašeptala jsem a rozhlédla se po jeskyni. Ta doslova překypovala životem. “To musíš zjistit sama.“ Zašeptal hlas hned vedle mé hlavy a já leknutím poskočila. Jako vážně? Vážně po mě chceš, abych v tomhle stavu chodila po celém světě a naháněla svého senilního otce?! A jen proto, abych zjistila, že třeba už není mezi živými? Jak těžký život já mám! Proč mě nikdo nikdy nepolituje a nepomůže mi! Chtěla jsem znát odpovědi. Ale Život se rozhodl, že odpovědi mi dnes nedá. A nechá mě odejít bez nich. Cítila jsem, že nadešel čas odejít. Jenže já se tady cítila tak hrozně příjemně. Bylo mi tady dobře. Jako bych hodila všechny starosti za hlavu. Pohled Života ale jasně naznačoval, že mám odejít. Nejspíše měl pěkně na pilno a já jej tady otravovala. Nechtělo se mi ani odejít z jeskyně. Bylo tady poměrně dobře. Zatím co venku řádil silný vítr. Ucítila jsem tlak na svých zádech. Když jsem se podívala na Života, jeho pohled směřoval k východu z jeskyně. Vždyť už jdu. Milovala jsem ty pocity, které mě tady naplňovaly. Byla jsem celá zklidněná. Vyrovnaná a v takové pohodě. Přesto mě Život posílal pryč a tak mi nezbývalo nic jiného, než se zvednout a opustit tento prostor. Zase do té zimy. Zatnula jsem zuby a vyšla ven z jeskyně. Ta mi doslova zmizela před očima a já se vydala k mostu. “S Vlčím Bohem Lucy.“ Ozval se hlas ve větru.
Mé kroky mířily k mostu. Hned jsem ucítila silný nápor větru, který opětovně začal bičovat mé tělo. Tohle byl vážně špatný nápad… proč jsem tady vůbec lezla. Byla jsem promrzlá na kost. Opatrně jsem se dostala přes most. Kde vítr byl nejhorší. Jakmile jsem se dostala za něj, vítr nebyl tolik silný. Cítila jsem, jak mi tuhnou svaly. Byla jsem jako struna. Cestička byla ušlapaná a podkluzovaly mi tlapky. Dolů se šlo vždy hůř než nahoru. Konečně jsem se dostávala do míst, kde vítr opravdu slábl.
A najednou jsem opětovně ucítila pach Etneyho. Velmi slabě, jelikož můj kompas mezi očky byl rozbitý, ale byl to jeho pach! “Etňo! Já tě zabiju, no počkej!“ Ječela jsem na celé kolo a u toho hurcala.

// Narrské kopce

//OBJEDNÁVKU DÁVÁM DOKUPY, TEPRVE JÍ DODÁM :)

Loterie 3

// Močály přes Ježčí mýtinu

Močály jsem přelítla rychlostí blesku. Ani jsem netušila kudy kam a najednou jsem byla fuč. Močály byly pořád stejné jen... Proč mám tak zvláštní pocit že... Skylieth už tady není? Žádný pach smečky. Žádná Skylieth. Bylo to hodně zvláštní. Tohle se mi vůbec nelíbilo, protože přeci můj bratr...
Zavrtěla jsem hlavou, na tohle jsem teď myslet nechtěla. Jen by mě to rozesmutnělo a já přece byla naštvaná. Navíc jsem chytla pach toho cápka! Je blízko! Musel teď projít močály. A to ve mě probudilo ještě větší zlost. S urputným kašlem jsem se teď už spíše belhala někam jeho směrem, kam šel on a já šla po pachu. Jenže otázkou bylo, jestli jsem šla vážně po jeho pachu, protože jsem byla dost zahleněná a čenich mi nesloužil ani z poloviny dobře. Vydávila jsem ze sebe kus hlenu. Vyletěl na bílý sníh. Přišlo mi, že byl mírně do růžové barvy. Snad to nebude krev... Trošku mě to vyděsilo, ale pokračovala jsem ve své cestě. Lucy, ty jsi vážně génius. Nemohla sis vybrat lepší čas na cestování. Než v zimě, pěkně prochladnutá že jo? Tlapkou jsem se praštila do hlavy. Tohle byla pěkná pitomost.
Vnitřně jsem měla pocit, že shořím na uhel. Musela jsem dýchat tlamkou. Cítila jsem, jako bych se vnitřně propadala do nějaké své propasti. Právě jsem se dostávala přes ježčí mýtinu, která byla otevřeným prostranstvím a já měla pocit, že mě doslova vítr bičuje.
Konečně jsem dostala do závětří k vrškům. “Etney? Etney, ty prevíte!“ Měla jsem pocit, že vidím šedý kožich. Ale taky to mohly být halušky z teploty. Oči se mi snad začínaly mlžit. Nebo jsem přinejmenším měla takový pocit. Promnula jsem si jedno oko a vzápětí druhé. V podstatě to nepomohlo. Lapala jsem po dechu. Božínku to je fuška. Ale až ho potkám! Tak ať si mě nepřeje.

//Vrchol kopců

// je chudák nachlazená

// Loterie 2

// Asgaar přes řeku Middiam

Opouštěla jsem les a Alexe. Neměla jsem z toho nejlepší pocit. Ale měla jsem takový zvláštní pocit, že mě Etney potřebuje. Ta předtucha byla silnější než já. A Alex? Ten si poradí, buď jej přijmou, nebo ho pošlou pryč. Chudák, mohla bych se za něj nějak více přimluvit, ale to by pak šlo na můj kožich. A to zase nechci. Každý si musí poradit sám. Zírala jsem na les. Sklopila jsem hlavu a odvrátila zrak. Etney, kde jsi? Povzdechla jsem si.
Byla jsem hrozně nachlazená a nejlepší řešení bylo, vydat se mimo les jít hledat Etneyho. Jestli pojdu na nachlazení, bude to tvoje vina! Zhluboka jsem se nadechla a hlasitě zakašlala. Kašel mě začínal rdousit víc a víc. Nevypadalo to jenom na nějaké malé nachlazení. Tohle nebyla sranda a jí hazardovala se svým zdravím.
Co krok, to zakašlání. To byl zase nápad. Ale až ho najdu, můžu mu to vyčíst, že jsem se takhle nachladila díky němu. Prevít jeden! Vlastně jsem na něho začínala být naštvaná čím dál tím více. Až ho najdu, zakroutím mu krkem! Normálně ho složím k zemi a udusím! Potáhla jsem snopla. Hleny se z vodových začínaly měnit na takové ty pěkně táhnoucí se hleny. Ale to už jsem se přebrodila přes napůl zamrzlou řeku. Chvátala jsem a netušila kam. Až tě najdu Etney... budeš mrtvý Etney! Spolehni se. Jak jsem si mohla nabrknout takového prevíta! Jediná snad dobrá zpráva byla ta, že jsem tady necítila čerstvý pach Laury. Kdyby jo, nejspíše bych měla vrtuli u prdele a letěla rychlostí blesku přes všechna území, dokud bych ty dva nenašla. A pak bych vás oba dva sejmula! To mi věřte. Nejspíše neexistovala horší věc, než naštvaná vlčice. Ale bohužel, co se dalo dělat?

//Narrské vršky přes Ježčí Mýtinu

// Loterie 1

Hlasitě jsem si kýchla a cítila, jak se mi zatnul snad každičký sval v těle. Tohle bylo něco teda. Pozvedla jsem pohled. Alex se mě sice snažil něco naučit, ale já nebyla schopná... vážně jsem nebyla schopná vnímat natolik, abych věděla, co přesně mi teď vsvětloval. Odkývala jsem mu vše. Vůbec nevím, o čem to mluvíš Alexi. Pousmála jsem se na něho.
A mé oči mi div nevyletěly z důlků. "Pst!" Zašeptala jsem k němu. Zrovna vzpomenul Elisu. Protočila jsem panenky. Doufala jsem, že nebyl někde poblíž Etney. Předpokládala jsem, že to stále ještě neví. Zdejchnul se hned po lovu s Laurou. "O Elisu jsme přišli..." Ukázala jsem směrem dolů a pak k nebesům. Absolutně jsem neměla tušení, která strana si jí přetáhla k sobě. Možná její duše ještě bloudila tady v lese. Občas jsem měla vážně zvláštní pocit, že mě pozoruje. Snad už je někde... jinde. Otočila jsem se za sebe a doufala, že tam neuvidím napůl mrtvou Elisu, která mi vyhrožuje. To by mě nejspíše dostalo na lopatky.
Kývla jsem hlavou na Alexe. Byla mi děsná zima. Všechno to co se teď se mnou dělo bylo na dvě věci. Potřebovala jsem do tepla. Někam se schovat a tam přečkat. Nechat, aby se tělo uzdravilo. Jenže, to bych nemohla být já. "Haaaůůůůůů." Zvolala jsem podruhé. Nikdo totiž ještě nepřišel. Házej na mě bobky. Můj hlas zněl ale poněkud více... více potřebně. Odkašlala jsem si a zahleděla se na svého přítele. "Jsem lovec." Což mezi námi, byla fakt hodně důležitá úloha ve smečce. Protože, bez lovců by smečka pošla hlady. Tvářila jsem se u toho, jako bych spolkla všechnu moudrost světa. Jednoduše jsem to byla alespoň na vteřinku zase já. Nafrněná Lucy.
"Alexi... asi tě nechám čekat samotného." Řekla jsem. Když jsem seděla na místě, byla mi vážně zima. Hrozná zima. "Ať už přijde kdokoli... řekni, že jsme přišli spolu. Že se známe ano?" Sice ti to nepomůže, ale alespoň ti neproženou hned kožich. Postavila jsem se na tlapky a celá se třásla. "Půjdu se schovat. Tak zase někdy Alexi." Usmála jsem se na něho a krátce jej objala. Bože můj, proč jsem se musela tak nachladit. Mávla jsem mu ocáskem. Třeba se budeme potkávat častěji, pokud tě přijmou.
Ale to už jsem se proplétala mezi stromy. Zmizela jsem Alexovi z dohledu. Jenže místo toho, abych mířila rovnou do úkrytu, jsem se rozhodla vydat se hledat toho šedočernobílého prevíta, který si myslel že je můj přítel. Pořád se nevrátil do lesa!

// Močály přes řeku

// Vyhlídka

Pousmála jsem se na Alexe. Sice říkal, že mi pomůže, ale já neměla vůbec tušení, jak to chtěl udělat. Pomalu ale jistě mi začínal snad červenat nebo fialovět čumák. Měnil prostě barvu. Zašilhala jsem na čumáček.
Některým slovům od Alexe jsem vážně nerozuměla. Pokrčila jsem ramínky a šla dál. Někdy vlk nemusel znát přímý význam slova, aby věděl, o čem se ten druhý baví. "Naše alfa je moc hodná... ale je to na to sám... tedy, ve smečce nás je hodně ale na alfování je sám." Snažila jsem se vysvětlit jak se věci mají. Nebyla jsem si jistá, jestli ho Arcanus přijme. Zima v podstatě teprve začínala a my měli nějakou menší zásobu pro smečku. Ale i tak na zimu... Povzdechla jsem si. To už ale nebyla moje starost. Nebo vlastně byla, jelikož jsem lovec, ale rozhodnutí naštěstí nebylo na mě co se týkalo přijímaní členů.
Alex uklouzl. Začala jsem se hlasitě smát a v podstatě za chvíli udělala to co on. Uklouzlo mi to a já jela šupem za ním. Hlavu jsem zabořila do sněhu. Když jsem jí vytáhla, čouhal mi jen čenich. Celá hlava byla od sněhu. Oklepala jsem se. Zadívala jsem se na Alexe. Vlastně jsem nerozuměla co tím myslel. "Jak... jak to myslíš, nad tebou?" Podívala jsem se na něho a pak nad něj. Tam nic není. Zakašlala jsem. Začínala jsem se cítit vážně mizerně. Snad i teplota se pokoušela o mé tělo. Ale tu jsem ještě pro tento moment nevnímala. "Haůůůůůůů." Zavyla jsem. Arcanusi? Zeptala jsem se sama sebe ve své mysli. "Počkáme. Jako cizí vlk nemůžeš jít dál do našeho lesa." Jen v případě, že by to Arcanus dovolil i přesto, že nejsi člen. Posadila jsem se a čekala, jestli příjde někdo. Vlastně čekala jsem Arcanuse. Nikoho jiného jsem ani neočekávala a nevyhlížela mezi stromy. "Nevím jestli je v lese popravdě..." Dodala jsem, jelikož jsem si uvědomovala, že po lovu někam zmizel a já netušila kam. Možná šel jen odpočívat. Odkašlala jsem si.

Můj hlas přeskakoval. Chvíli jsem chraptěla, chvíli mluvila jako nějaký šmoula. Odkašlala jsem si. Nějak jsem nečekala, že bych mohla prochladnout. Nejspíše na tom lovu. Dost jsem dýchala přes tlamu a asi prostydla. "Nejspíše jsem se nachladila... ale to nic není." Usmála jsem se na Alexe. Nechtěla jsem řešit svoje nachlazení. Opětovně jsem si pšikla a sledovala, jak mé nudle letí směrem k Alexovi. Pousmála jsem se ve znamení... pardon, ale já za to vlastně ani nemůžu.
"Tak pojď se mnou. Zavedu tě do smečkového lesa. Naše Alfa se jmenuje Arcanus. Ale nic neslibuji... budeš si muset místo zasloužit, pokud ovšem ještě bude přibírat vlky." Utřela jsem si tekoucí nudli do tlapky a velmi nechutně potáhla snoplíky zpět do čenichu.
"Pojď." Mávla jsem tlapkou a zvedla se. Průvan, který byl tady na vyhlídce mi určitě u nachlazení plusové body nepřidal. Naopak. Zvedla jsem se a začala se pomalu stahovat do smečkového lesa. Po cestě jsme ještě prohodili pár slov, ale mě začínalo být vážně dosti zle. Pořád mě to nutilo si odkašlat, ale žádné hleny pořádně ani vykašlat nešly.
Alex se mě zeptal na partnera. Usmála jsem se na něho. "Ano mám! Toho nejlepšího!" A pak jsem si uvědomila, že Etney odešel někam s Laurou. Zamračila jsem se. A nebo taky možná ne! Bodlo mě kdesi v zátylku, protože jsem si uvědomila, že by mi ho mohla klidně stáhnout. A to se mi vůbec nelíbilo. "Alexi a ty jsi potkal nějakou vlčici, která by se stala tvou životní partnerkou?" Zeptala jsem se. Přála bych mu někoho normálního. U Etneyho jsem cítila, že ke mě vážně patří. Jen jsme se neznali tak dlouho, abych si byla úplně jistá, že mi teď někde nedovádí s Laurou. Žárlila jsem a byla jsem na něho naštvaná. Dokázal se ke mě chovat tak hezky a přitom... se pak otočí a mlčky si odejde někam do pryč s cizí vlčicí.

// Asgaar (pardon kratší ale alespoň něco)