Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 26

Ušklíbla jsem se. Jasně že jsem to nejlepší, co tě v životě potkalo. Nikdy tě už nepotká nic lepšího. Řekla jsem si sama sobě v mysli. Co si jako myslel, že bude ještě něco lepšího? Hulvát, já byla to nejlepší a to nejvíce v topu, co tenhle svět nabízel.
Etney se na mě vrhl. Najednou byl nade mnou. Sic se nadlehčoval, stejně jsem cítila jeo váhu těla na sobě. Chvíli to trvalo. To je ale mamlas. Jsem si zase uměla vybrat. Protočila jsem oči, když to trvalo. Jelikož se převracel všude možně, cítila jsem ho všude možně jenom pořád né tam, kde by to nejspíše mělo být. Až pak najednou… Jsem ho ucítila přímo v sobě. Škubla jsem sebou, jenže ta moje se ho chytla a nechtěla ho pustit. Nemohla jsem dopředu ani dozadu. “Aůů pust mě!“ Vyjekla jsem na něho. Fakt to nebylo příjemné. Etney mi nacpal jeho kládu do mojí fufinky a vůbec se mi to nelíbilo. Po chvíli mi to ale začalo být příjemné. Přestala jsem se s ním přetahovat a spíše se mu více podvolila. Nabralo to celkem pěkné obrátky a oba dva jsme skončili něčím, co se nedalo popsat slovy, ale naše těla splynula v jednu duši.
Když jsem otevřela oči, Etney ležel vedle mě. Koukala jsem se na jeho blažený úsměv. “Snad jo… bylo to… zvláštní že?“ Řekla jsem mu a přitom si ho pořád prohlížela. Vypadal najednou jinak. “Uvidíme, jestli z toho něco bude… když ne, zopakujeme si to.“ Dodala jsem a přitom se škádlivě na něho usmála. Přetočila jsem se na bok. Cítila jsem, jak ze mě cosi vytéká ale nechala jsem to tak. Asi mě vážně hodně oslintal, jelikož srst byla celá slepená. Schoulila jsem se do klubíčka tak, abych viděla na Etneyho. Ocáskem jsem si přikryla čumáček. Byla jsem z toho všeho nějaká unavená. Zvláštní teplo se mi rozlilo po celém těle. Cítila jsem se jednou naplněná všemi možnými pocity. Tohle bylo ono? Z tohohle má vzniknout život a naše potomstvo? Nebyla jsem si tím jistá. Trošku jsem pochybovala. Zároveň jsem ale doufala, že přesně tohle byl ten okamžik, kdyve mě vznikalo něco nového.

// Zplození dětí

// Loterie 25

Někdy byl Etney pěkný trouba. Nebýt to můj partner, pěkně bych ho sjela. Ale on byl mým partnerem a tak jsem nemohla. Prostě jsem se na něj jenom usmála. "Etney naše děti nemohou být nikdy ošklivé, nebo hloupé. Chápeš? Budou naše. Podívej se na sebe a pak na mě. Jsem dokonalost sama, rozenou královnou! I kdybychom to dělali špatně, budou nejlepší." A za tím jsem si stála. Jak vůbec mohl pochybovat o tom, jací budou? Škaredí, opakovala jsem si v mysli a zavrtěla hlavou. Na co ten vlk myslí pro vlčího Boha.
Povzdechla jsem si. Chtěla jsem, aby na vlčata už bylo zaděláno. Ale Etney spíše více počítal, než aby něco konal. Mohli bychom začít? Chci vlčata! Chci být máma! Chci, aby naši potomci byli dokonalí! Chci je mít u sebe! Od malička miluji vlčata a chci je! Prosím Etney. Koukala jsem se na něho takovým velice zvláštním, spíše až prosebným pohledem.
Najednou jsem se cítila jako ta méně dominantní. Najednou jsem musela dovolit někomu, být alespoň na chvíli nade mnou. A v ten moment jsem jenom uslyšela, jak prohodil, že pěkně voním. Zalichotilo mi to. Pousmála jsem se. Teď jsem na něho neviděla a tak veškerá důvěra byla vložena do jeho tlapek. Páni, jaké to asi bude? Mám strach ale... hrozně mě to dovádí k šílenství, když nevím co od toho čekat. "Waaaah!" Vyjíkla jsem a trošku více přemístila svou váhu na přední tlapky. Olízl mi totiž mou... To je moje! "Etney!" Zvolala jsem jeho jméno a přitom si uvědomila, že se mi to vlastně líbilo. Hrozně se mi líbilo, jak mě očuchával, jak se mě dotýkal. Všechno to bylo tak zvláštní. Čas se stal irelevantní. Všechno to mým tělem zmítalo a já byla napnutá jako struna. Cítila jsem hrozně zvláštní brnění v podbřišku. Nikdy jsem takový pocit v břiše neměla. Bylo to tak hrozně zvláštní pocit. Nějak automaticky, jsem několikrát přešlápla zadními tlapkami na místě. Ocásek jsem pořád hezky držela na straně. "Nevím jak tobě, ale mě se tohle hrozně líbí!" Vydala jsem ze sebe a na tváři měla úsměv. Užívala jsem si to, bylo o mě krásně opečováváno.

// Loterie 24

Protočila jsem očka. “Etney, kdybych měla být s Takeru, už s ním dávno jsem.“ Hlupáčku. Jenom jsme si rozuměli. Ale rozumněla jsem mu. Já to měla stejně s Laurou. Taky jsem žárlila a nikdo mi nic nevysvětlí, takže jsem ho chtěla jen ujistit, že je vše jak má být. Olízla jsem ho po tváři. A to jsi Takeru ještě neviděl… mám hodně přátel zlato. Byla jsem hodně společenským tvorem, potřeboval jsem kolem sebe vlky a tak jsem se jimi vždy obklopovala. Bylo pro mě těžké být sama se sebou.
“Nenene, určitě nechoď… nikam.“ Chytla jsem ho za tlapku. Bože chraň, abys někam šel. Nedokázala jsem si představit, že se teď sebere, jde za mámou, kterou nenajde. “Její pach v lese není čerstvý, určitě tady někde není a toulá se.“ Dodala jsem v rychlosti. Naléhala jsem. Chtěla jsem, aby zůstal. Mámy už se nedočkáš. Ta myšlenka byla děsivá. Na jednu stranu mi přišlo, že ho obelhávám, na druhou stranu… jak chete takovou zprávu oznámit? Umřela ti máma, vím to. Byla jsem u toho a od té doby ti to neřekla… hehe pojďme tvořit mladé? Jasně Lucy, jsi génius. Ztěžka jsem polkla. “Příjdeme na to sami… není důležité vědět co se jak jmenuje.“ Olízla jsem ho znovu po tváři.
“Můžeme to zkusit.“ Řekla jsem. Neměla jsem tušení co s tím. Ale než aby šel Etney hledat mrtvou mámu, rozhodla jsem se, že vyzkoušíme ten jeho prapodivný styl ze snu. “Já vím, jsme nejlepší a nejvhodnější pár k tomu, abychom plodili mladé. Naše děti budou mít to nejlepší z nás, co jen mohou dostat. Tak to pojďme vyzkoušet. Stejně… ani jeden nevíme jak na to a bez zkoušení to asi nepůjde.“ Nevěděla jsem, jak si lehnout, nebo stát? Prvně jsem se postavila. Bylo to divné, jelikož jsem si nedokázala představit, že takhle na mě Etney leze. Podívala jsem se na něho rozpačitě. Tak si asi lehnu. Položila jsem se na břicho. Najednou se to ve mně zlomilo. Instink mě vedl. Více jsem vyšpulila dupku a ocásek automaticky hodila bokem, aby měl Etney přístup. “Dávej prosím pozor, ani jeden nevíme, jaké to bude.“ Neměla jsem ponětí co čekat. Bolest? Příjemný pocit? Bála jsem se toho trošku. Ale nechala jsem to na situaci.

// Loterie 23

Možná se mi to jen zdálo, ale přišlo mi, že jsem z hlasu svého drahého slyšela snad žárlivost. Přitom neměl na to. Takeru, moje kůrka byl dávno pryč. Kdo ví, kde byl jeho osud zpečetěn. Sežraný mravenci skrz na skrz. A nebo taky ne? Třeba někde žije... s havranem. Povzdechla jsem si. Když jsem se vrátila zpět z přemýšlení do reality, Etneyho výraz byl stále nakvašenější. Jako by ho to trápilo, jen to, že jsem zmínila někoho z mé dávné historie.
Povzdechla jsem si. "Takeru byl můj dobrý přítel. Trávili jsme spolu hodně času. Rozuměli jsme si opravdu velmi dobře. Jenže jednoho dne mi zmizel z života. A od té doby... jsem ho neviděla." Slehla se po něm zem. Smutně jsem svěsila hlavu. Nerada jsem přicházela o vlky ze svého okolí. Navíc by si byli tak moc blízcí!
"Samozřejmě, že jsi můj kamarád. Ale hlavně, ty jsi můj partner." Dodala jsem, aby si uvědomil, že on má mnohem více, než měl Takeru nebo kdokoliv jiný. Pravdou bylo, že mi ten vlk hrozně chyběl. Stále se mi na něho vracely myšlenky a hlavně sny. Kdesi hluboko, jsem měla velmi špatné tušení, že jej už opravdu nikdy neuvidím a to mě ničilo. Etneymu jsem o tom ale více říkat nechtěla. "Já vlastně nevím, neměly tváře, nebylo to nic moc hmotného. Bylo to zvláštní..." Dodala jsem zamyšleně. Vrtalo mi to hlavou.
Ale to on se pustil do vyprávění toho jeho, co mě zas tolik nezajímalo a jen ze slušnosti jsem řekla, že to slyšet chci. Ach jo. Koukala jsem na něho. Začal mi popisovat ten jeho sen. To je ale kravina. Hlesla jsem ve své mysli. Avšak neopovážila jsem se teď cokoliv říct. Byl hrozně zapálený. Nejraději bych na něho protočila oči, když mluvil jak moc má tam dole cosi velké. Místo toho jsem na něho nezaujatě koukala. V podstatě nikterak vzrušeně, spíše ospale. Etney to prožíval mnohem více než já. Logicky, byl to jeho sen, který se mu mohl zdát opravdu hodně živý. "Jo toho jsem si všimla, že se ti to tam občas bambelá. Někdy to jde vidět více, někdy méně." Tohle jsem věděla, jak se rozlišovali kluci a holky. Kluci měli čudlíky. Holky ne. Ale co víc mi to mělo dát nebo říct... Navíc se mi moc jeho teorie o to, že se někam něco strčí moc nezamlouvala. "To tvoje je čulík, ale jak se jmenuje to moje nevím." Když Etney skončil, dívala jsem se na něho s pozvedlým obočím. Děláš si ze mě srandu? "Já nic vyprdávat nechci Etney. Navíc se mi to celé zdá... dost zvláštní." Zavrtěla jsem hlavou a hodně tuhle jeho teorii zpochybnila. Vůbec se mi to nezamlouvalo. Něco o vyprdnutí a pak spousta věcí, které jsem ani neposlouchala. Byla jsem hodně na pochybách, že zrovna takhle se mají vlčata dělat. Ale zkusit to asi můžeme. Nevím, jak jinak na to a nikoho se ptát nechci.

// Loterie 22

Etney pořád spal. Zacpala jsem mu čumák svou tlapkou, aby nemohl dýchat. Ve chvíli, kdy otevřel oči a řekl jsem co, jsem ucukla. Položila jsem hlavu a koukala na něho s očima vypoulenýma. Chtěla jsem, abych vypadala jako neviňátko, zatím co jsem ho tady budila a poměrně nepěkným způsobem. Hehe. Smála jsem se ve své mysli. Asi jsem ho měla nechat vyspat, ale já s ním chtěla mluvit.
Jenže on mě nepustil ke slovu. Rovnou začal mluvit o svém snu. Počkej, proto jsem tě nebudila. Já
ti chtěla říct ten svůj! Propíchla jsem ho pohledem. Úplně mi to zkazil. V hlavě jsem měla to, aby to zkrátil. Jenže mu se zdálo o mámě, což mě jako první věc dost zaskočilo. A když řekl, že mu máma ve snu sdělila, jak se dělají vlčata, chvíli jsem na něho zírala, pak zamrkala a vybuchla ve smích. "To byl ale blbý sen co?" Smála jsem se. Jak by se mu mohlo zdát o něčem takovém? Navíc, sen o Elise... mi pořád připomínal jediné. Abych ho konečně dovedla za otcem a on mu konečně řekl, co se stalo s jeho mámou. Najednou jsem měla Elisu před očima. Jak tam leží... v lese. Oklepala jsem se.
Z myšlenky mě vytrhl Etney. Ptal se na můj sen. Nadechla jsem se. "Ano, havran... sebral mi mého kamaráda Takeru... a od té doby se mi pořád ukazuje ve snech! Má jeho tělo a když přijdu k němu, změní se v havrana. Chce mi ublížit ale tentokrát to bylo jiné." Odmlčela jsem se. Zamyslela jsem se, jak to, že najednou nechtěl ublížit mě. A pak mi to došlo. On mi ublížil, ale jiným způsobem. "Tys v tom snu měl kolem sebe plno malých skvrn a když se objevil on, zmizely. Byl jsi tam sám a já taky sama..." Bylo to všechno na hlavu postavené. Jen ten havran mě děsil už roky. A pořád se mi vracel do snů.
Když jsem se podívala na Etneyho, měl zvláštní výraz. Co je? Usmíval se, ale tak nějak zvláštně šibalsky. A jo, ty pořád myslíš ten sen s mámou. V hlavě jsem protočila oči. "Tak povídej." Řekla jsem tiše a celá se přetočila jeho směrem. Schoulila jsem tlapky mezi mé a jeho bříško. Hlavu jsem měla mírně svěšenou a čekala, co z něho vlastně teda vypadne. To bude blbost, jak by mu mohla máma nechat vzkaz přes sen.

// Loterie 21

A bylo to tady zase. Stála jsem na útesu. Koukala jsem se dolů, jak se voda řítí směrem ke skalám. A pak se roztříští na miliony malých kousíčků. Útes byl ale hodně vysoko a tak se voda nedostala až ke mě. Mlčky jsem pozorovala vlnu za vlnou, jak se z ní stává milion jednotlivých kapiček, které se opětovně vrací do moře.
Uslyšela jsem hlasy. Silný vítr mi vanul do zad. Otočila jsem hlavu směrem, odkud šly hlasy. Byl to Etney. Stál opodál. U sebe měl dvě maličkaté tečky. Ty tečky se z ničeho nic začaly hemžit. Až jich tam byly tisíce. Poskakovaly kolem něj a on se smál.
Nad hlavou mi přeletěl černý havran. "Kůrko!" Zakřičela jsem na něj, ale on nereagoval. Byl to on, černý havran, který mě připravil o Takeru. Povzdechla jsem si. Tentokrát mi ale havran nechtěl ublížit. Jenom proletěl. Hlavu jsem otočila opětovně k Etneyovi. Stál tam sám, bez ničeho a nikoho. Ty tisíce teček byly pryč. On byl osamocený a já cítila stesk, který v něm byl. Rozběhla jsem se k němu.
Pootevřela jsem oči. "Etney? Etney spíš?" Zeptala jsem se a přitom pozvedla hlavu. Cítila jsem, jak mě hřeje jeho teplé tělo. Byl to můj osobní ohřívač. Chvíli jsem na něho zírala. Vypadal tak nevinně když spal. A právě v ten moment jsem si to uvědomila. Byla jsem do něho zabouchnutá až po uši. Povzdechla jsem si a láskyplně mu olízla čumáček. Přičemž jsem cítila velmi zvláštní chvění uvnitř v bříšku. Takový pocit jsem ještě neznala. Překvapilo mě to. Hlavu jsem opětovně položila na tlapku od Etneyho. "Etney... mě se zdál zvláštní sen..." Žduchla jsem do něho, aby se probudil. "Pořád se mi ve snech vrací připitomělý havran! A tys tam byl taky jen... bylo to zvláštní." Dodala jsem a drcala do něho, aby se konečně probudil.
"Navíc mám zvláštní pocit v břiše." Dodala jsem. Ten pocit se nedal popsat. Bála jsem se, že se mi něco špatného přihodilo během spánku.

// Les

// Loterie 20

Zima nebrala konce. Nebavila mě, neměla jsem jí ráda. My se naštěstí odebrali do úkrytu. Těšila jsem se, že si opětovně odpočinu. Jen co jsme se dostali do úkrytu, Etney si zabral místečko. Já mu byla v patách. Nechal mi prostor u jeho bříška. Automaticky jsem se schoulila do klubíčka a namáčkla tak svá záda na jeho bříško. Povzdechla jsem si. Na vteřinku jsem zavřela oči a užívala si tento okamžik.
Pak jsem se ale zamračila. “Broučku tobě je zima?“ Zeptala jsem se. Cítila jsem, jak se chvěje a to chvění přenášel na mé tělo. Nemohla jsem si jinak chvění jeho těla vysvětlit. Sakra já ho určitě nakazila… Teď bude mít to nachlazení on. Pootočila jsem hlavu, abych na něho viděla. Viděla jsem záblesk v jeho oku. Měl nádherně zářivé oči.
Hlavu jsem odvrátila zpět. Navíc jeho slova o mámě mi nedělala dobře. “Myslím, že by sis měl co nejdřív promluvit s tátou.“ Já totiž věděla mnohem více než on. A to mě vnitřně pořád ničilo. Nemohla jsem mu to říct já. Po takové době co teď spolu trávíme se mu mám jen tak přiznat? Ani omylem. Myslel by si, že je to podpásovka ode mě. A celkem velká. Ale nevím jak dlouho vydržím tohle… nemůžu to poslouchat.
“Já se tak těším Etney… zbožňuji tu drobotinu. A jelikož máme stejné smýšlení a měli jsme oba dva rodinu tak divnou… podle mě budeme nejvíc dokonalí!“ Řekla jsem s úplným nadšením. Při těch slovech jsem zavřela oči a představovala si, jaké to bude. Jak by asi mohla vypadat naše vlčata? Doufám, že kombinace barev bude tvá. Miluju černou, šedou a bílou! Chci takové malé rošťáky! Usmívala jsem se. Představovala jsem si, jak vedle mě poskakují dvě černé šmouhy. Neměli však tváře a já je viděla rozostřeně. “Těším se…“ Zašeptala jsem. I přesto, že jsemm neměla tušení, jak nebo kde se vlčata kupují. U Života? U Smrti? Kde je máme najít? Na dvě jezera? Na vrcholku hor?
“Jen zatím nevím, kde je vezmeme…“ Dodala jsem a pomalu usínala. Cítila jsem, jak mě pohlcuje říše snů. Podvědomě jsem tušila o čem se mi bude zdát. Malinkaté ftemné fleky, které neměly tvář ani pořádnou barvu.

Loterie 19

// Řeka

Snažila jsem se omluvit mou rodinu. Etney jí ani pořádně neznal, ale obrázek si nejspíše udělal sám a poměrně rychle. Matku tu už bohužel nemá šanci poznat. A mí sourozenci se flákají kdoví kde. Možná si založili už taky vlastní rodinu… žijí někde úplně jinde. Problesklo mi v hlavě.
Naštěstí mě můj partner chápal. Měl po podobně. Nějak jsem se zamyslela. Jak tak dva dokonalí vlci mohou mít tak zvláštní rodiny. Sakra… máma… tovje máma! Když jí zmínil zamrzl mi úsměv na tváři. “To je hrozné! Jak se mohla k tobě takhle chovat! Ale tvoje máma nebyla normální nikdy!“ Poznamenala jsem. Já ji znala taky v podstatě od malého vlčete. Tedy když já byla malé vlče. Pamatovala jsem si jeho rodiče. Jeho matka byla vážně příšerná. Vždy se chovala jako taková hyena. Ani si nepamatuji, kdy se chovala k někomu slušně.
“Mám své sourozence ráda. Chybí mi, ale otec je… prostě. Jak to říct. Sám jsi viděl. Veškeré tvé sny v tobě zabije. Vůbec tě nepodpoří a nepochválí za něco, co jsi dokázal!“ Řekla jsem naštvaně. Měla jsem ho ráda, ale on mě nikdy nedokázal pochopit a ocenit.
“Hlavně víš co? Myslím si, že my budeme dokonalí rodiče. Nechci své děti v ničem omezovat. Zakazovat jim jejich sny, plány a přání. Chci aby šli za svým snem! Ať už bude sebešílenější!“ Doufala jsem, že Etney to bude mít stejně. Ale tak nějak jsem tušila, že to tak bude mít taky. Byl skoro ze stejného těsta. Povzdechla jsem si. Tak zvláštně se mi podíval do očí. Cítila jsem jak mě polilo horko. Byla jsem za něho moc vděčná. Ty můj malý hlupáčku. Někdy bych tě sice vyměnila za tvého tátu, protože je to božan. Ale až se staneš alfou ty, budeš tím nejvíc dokonalým tvorem! Usmála jsem se na něho a oblízla jej po tváři. Ani nevíš, jak moc tě mám ráda.
Když mluvil o zimě, napadlo mě, jestli jsem jej nenakazila já. Doufala jsem, že ne. “Já si ještě pospím. Cítim, že ještě chvíli potřebuji na spaní.“ Zívla jsem si.

// Úkryt

Loterie 18

Občas mě dost mrzelo, že mi táta nikdy nerozuměl. Ale od toho mám teď tebe. Podívala jsem se na Etneyho. Vážně jsem v něm měla velkou oporu. Vůbec netušil, co jsem v něm našla. A já to teprve v podstatě objevovala. Měla jsem ho moc ráda.
Táta mohl mít v mnoha věcech pravdu. Jenže já byla moc zahleděná do sebe, do svého dokonalého já. Do dokonalého Etneyho, že jsem si vůbec nic z toho nepřipouštěla. Možná mi to jednoho dne dojde. Ale to už bude pozdě. Budu stará, osamocená a vzpomínkami s rodinou.
Švihla jsem ocáskem. Vyslechla jsem si poslední připomínky, ucítila, jak mě táta zatáhl za ouško. Šibalsky jsem se usmála. Měla jsem ho ráda, jen jsme spolu nemohli být dlouho. Etney se taky rozloučil po svém. A v ten moment jsem si uvědomila, že jsme oba na facku. Já tě žeru.
Usmála jsem se na otce a Wizku. “Pa.“ Vydechla jsem tiše a odcházela společně se svým partnerem. Ještě jednou jsem se ohlédla na svého starého tce. Měla jsem zvláštní pocit, že ho teď hooodně dlouho neuvidím. Povzdechla jsem si. Takhle na pohled ale vypadal v pořádku.
“Promiň… my měli vždy zvláštní vztah.“ Řekla jsem směrem k Etneymu a pohledem visela na otci. Pak jsem se tiše rozešla. Šli jsme zpět domů. Má nemoc byla ta tam. Uzdravila jsem se a vůbec jsem si nevšimla, kdy se to stalo.
“Etney? Já… jsem v pořádku! Jsem dzravá!“ Usmála jsem se a povyskočila. Nebylo to ještě úplně stoprocentní, ale bylo mi výrazně lépe. Hopskala jsem si z vesela. I můj čumáček vypadal konečně zase černě a né fialově. "ještě pár dní a jsem úplně fit!" Dodala jsem.

// Asgaar

Loterie 17

Táta nerozuměl vůbec oč tu běží. Podívala jsem se na svého drahého chotě. Když mluvil, byl tak… k sežrání. Jeho slova mě dojímala. Měla jsem slzičku na kraji. Zlato! Jasně že jsme ti nejlepší a každým dnem jsme ještě lepšími vlky. Nikdo nám nesahá ani po kotníky! Najednou jsem cítila krásné naplnění. Byl to ten pravý. Olízla jsem si čumák. To jak mluvil, byl prostě dokonalým tvorem, který se narodil právě pro mě. Usmívala jsem se jako měsíček na hnoji. Dívala jsem se na něho jako na Boha. To jak se nás zastával, to jak věřil v nás dva. Povzdechla jsem si, když jsem se rozplývala.
Táta mi nerozuměl. Za to Etney ano. Věděl přesně o čem mluvím, když jsem vedla rozhovor s tátou ohledně nepodarků. Zavrtěla jsem hlavou. “Táto, ty mi ale vůbec nerozumíš.“ Řekla jsem trošku sklesle. Tohle mě mrzelo. Nikdy mi moc nerozuměl. Měl plnou tlamku keců od malička… ale vůbec netušil jaké mám přání a potřeby. Nikdy mě nepodporoval natolik… a možná to ve mně vyvolávalo pocit být nejlepší.
Já ani neměla sílu se s ním přít. Prostě pokud nebyli sourozenci pokrevní a to opravdu čistě pokrevní… že jejich krev byla totožná do posledního puntíku a kolovala v nim otcova a matčina krev… nemohla jsem je nikdy přijmout.
“Jasně že by mě ochránil tati.“ Podotkla jsem a opřela si hlavu o Etneyho. Nebyl to Bůh ví jaký myslitel při lovu, ale rozhodně by mě ochránil. Protočila jsem oči. “Protože tebe nikdy žádná vlčice nezneužívala.“ Dodala jsem jedovatě. Já se k Etneymu chovala slušně. Měla jsem ho ráda a zatím jsem ho nezneužívala. Vadily mi ty rady od táty. A bylo na čase odejít. Naše seance se blížila ke konci.
“Nech si ty rady pro své nepodarky.“ Zbytečně se namáhal mi něco vysvětlovat nebo mi dávat kázání. Nic jsem z toho neměla. Ignorovala jsem tyhle kecy. Švihla jsem ocasem a postavila se. “Jistě že mě zajímá, jak se máš a jak se ti daří… jsem ráda, že jsi spokojený.“ Dodala jsem a pokynula hlavou Etneymu.
“Je nejvyšší čas, abychom šli.“ Řekla jsem vážně a podívala se na otce. Objala jsem ho. “Měj se tati, mám tě ráda.“ Pousmála jsem se na něho. Jen čas, který jsme spolu trávili nemohl být až tak dlouhý. Vždy to dopadalo stejně.

Loterie 16

Uštěpačná poznámka od Etneyho byla mířená na mého otce. Hm, je pravda, že otec má nějaký ten rok. Podívala jsem se na svého otce. Byl to starší kousek. A nejspíše začínal opravdu dost senilnět, když měl uštěpačnou poznámku na můj čumáček. Podívala jsem se na něho. Jeho poznámka byla ironická ale i tak jsem jí nemohla nechat jen tak. “Kdybys byl více pozorný, což ty jsi nikdy nebyl… tak by sis všiml, že nejsem zcela v pořádku a že jsem poměrně dost nachlazená.“ Ukázala jsem zároveń tlapkou na svůj ještě stále jemně fialový čumáček.
Protočila jsem oči a podívala se na Etneyho. To je materiál co? A tohle mě zplodilo. Sice vznešená krev, ale nejlepší roky to má opravdu za sebou. Povzdechla jsem si. Sice mi nachlazení pomalu odeznívalo, přesto jsem stále mluvila přes plný rypáček.
Když jsem uslyšela jemné zavrčení mého otce, pozvedla jsem jedno obočí. Co to mělo být? Ach ano… tví neandrtálci… Zhluboka jsem se nadechla. Neměl pravdu. Nebyl čistí a nebyli hodní k tomu, aby se mohli nazývat mými sourozenci. Pro změnu jsem zavrčela já. Byla jsem naštvaná. “Nikdy mými sourozenci nebudou.“ Ale v tom do toho vstoupila Wizku. Potvrdila, že k sobě nepatří. Kývla jsem a usmála se na Wizku. Změnila jsem na ní vmžiku názor. “To je dobře, s tímhle starým pardálem bys to nevyhrála.“ Popíchla jsem svého tátu. Naše setkání začínalo nabírat scénář, přesně takový jako vždy. Dohady, dotlačky a za chvíli skončíme tím, že dostalu na prdel a zase půjdu. Jenže on mě pak vytočil. Etney mě určitě chápal. Věděl o čem mluvím. “Nemůžeš po mě chtít, abych něco tak nečistého považovala za svou krev. Nenávidět mohu cokoliv co jen chci. A že to jsou čisté duše? Tak ať! Ale mou rodinou nikdy nebudou.“ Ohrnula jsem rypáček. Co si to vůbec myslel? Že se budu kamarádit a ještě jim pomáhat nebo co? Byla jsem tak šťastná, že jsem v Asgaarské smečce a že mou alfou je Arcanus. Představila jsem si otce jako svou alfu a na zádech se mi zježila srst.
“Takové Ego určitě ne… nicky nebudou mít nikdy takové ego.“ Trošku jsem se schovala za Etneyho. Pro případ, že by táta vybouchl. Bála jsem se jen jednoho. Že Etney nebude takovým obráncem, jak jsem si myslela. Každopádně, kdyby táta vybouchl, schytal by to těď jako prnví.
Ale mého otce zajímalo, jaks e mi daří. Pozvedhla jsem obočí. “Mám se skvěle… jen mě teď trápí nachlazení. Ale povídej ty, jak se daří tobě… kde máš svou druhou rodinu… kde se vlastně zdržješ?“ Zeptala jsem se o něco smírněji. Nechtěla jsem se s ním přít nebo hádat. Ale dokázal mě vždy tak jednoduše vytočit.
Podívala jsem se na Wizku. Poznamenala, že naše Vlčata budou prostě ta nejvíc báječná, co by kdy mohla vzniknout. Ne tohle neřekla, žekla, že budeme dobří rodiče. A ten zbytek jsem si k tomu dodala já. Kývla jsem. “My víme. Wizku a ty patříš k nějaké smečce, nebo se tady potuluješ sama?“ Zeptala jsem se mile. Najednou jsem na ní byla velice příjmená a milá. Nebyla to ta flundra, která stáhla mého starého otce a donutila ho ještě plodit nepodarky. Otřela jsem se hlavou o Etneyho. Byla jsem ráda, že tady byl se mnou a byla jsem ráda, že byl takový, jaký byl. Stejný jako já! Byli jsme nejvíc!

Loterie 15

Co jí je? Podívala jsem se na vlčici. Zatím co my se hrnuli do úkrytu od táty s tím, že Etney se tam chtěl uchýlit jako první... ona čekala vyloženě až na vyzvání. Je vadná?! Nechápala jsem kdo to přesně má být. Jestli tohle vážně patří k mému otci? A pokud ano, je to nejspíše ten nejlepší typ vlka, co si můj otec mohl najít. Absolutně submisivního vlka. Ohrnula jsem tlamičku a podívala se na Etneyho s pohledem, takováhle já nikdy nebudu!
Vlčice se nám představila. Koukla jsem na tátu. A je to tvoje partnerka? S nevyřčenou otázkou jsem se podívala zpět na vlčici. "Já jsem Lucy... jeho dcera." Ukázala jsem na tátu. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se zeptat či nikoliv. Nakonec jsem se ale rozhodla, že tohle prostě vědět musím. "Ty jsi jeho další v pořadí už snad stá partnerka?" Jo táto, zázraky ode mě nečekej. Jednu dobu jsi to vážně dost měnil a popravdě netuším, jestli je to ta s kterou máš ty další malé podvraťáky nebo je to další tvoje oběť. Ale královské děti máš jenom nás. První vrh s mámou! Ti další.. kdo ví co to je za šmudly!
Chvíli jsem koukala z Wizku na tátu. A pak pohledem skončila u Etneyho. Ty víš o čem se to baví? Zeptala jsem se ho v mysli. Neměla jsem tušení o jakéto smrti nebo snad falešné smrti se to baví. Měla jsem pocit, že si táta asi ze mě dělá srandu. Koukala jsem na něho a párkrát zamrkala. Pak jsem se začala smát. "Mrtvý? Hah, vidíš... kecal. Jsi naživu!" mávla jsem tlapkou nad tou myšlenkou. Pěkně kecal! Prej mrtvý. Mrtvý vlk vypadá jinak, že jo Etney?
Nejprve jsem se posadila, jelikož jsem celou dobu stála. A už mi trošku trnuly tlapky. Taky jsem se stále necítila dostatečně dobře. Nachlazení bylo na ústupu, ale nemohla jsem riskovat, že znovu opětovně více prochladnu. Najednou jsem zapomněla i na žízeň. Teď měla má mysl úplně jiné starosti. "Mojí sourozenci? Né táto! Já mám sourozence, ale né to co jsi měl z druhého vrhu! Z toho o třech MÝCH sourozencích jsem neslyšela ani nepamatuji. Koho jsem viděla naposledy byl Sigy... ale mám špatné tušení, že smečka, ve které byl se dávno rozpadla." Takže bohužel, jsem tady zůstala jen já. A kdo ví, kde byl zbytku konec. Ale nenazývej sourozencemi něco, co jsem v životě viděla jednou... nemá to čistou královskou krev. Tohle mi trošku vadilo. Dala jsem mu jasně najevo i v mém hlase, že si nepřeji, aby se tohle vůbec někdy ke mě hlásilo. Nechtěla jsem Wizku urazit, ale jestli to byli její potomci... její a mého táty, vůbec jsme se nemohli bavit o tom, že to mělo mít něco se mnou společného.
"A to máš ve mě tu nejlepší dceru, co jsi mohl kdy mít. Mám královskou krev a našla jsem si partnera, který je potomkem alf!" A vůbec si toho nevážíš! Jsem nejlepší z nejlepších! A jednoho dne... dokážu velké věci. Až příjde ten správný čas! Až příjde ten správný čas! Opakovala jsem si v hlavě. Nejspíše jsem zněla hodně namyšleně. Ale v tomhle jsem na sebe hrdá byla. Jen čistá krev, může zplodit opět čistou, nefalšovanou královskou krev. Nedávno jsme se bavili o potomcích... takže... Ohrnula jsem ještě stále jemně nafialovělý čumák z nachlazení.
Ale abych se vrátila k němu... "Jak jsi to myslel, že jenom přežíváš?" Zeptala jsem se. Podívala jsem se na Wizku. "Tak patříte k sobě nebo ne?" Koukala jsem na ně jako na svatý obrázek.

Loterie 14

Byl to on, byl to táta! A byl živý! Pche, zpropadený Život! Chtěl mi nakukat úplně něco jiného a přitom je táta v pořádku. V pořádku ve svém slova smyslu. Ale ano, byl stále živý a nejspíše jakš takš zdravý. Zatím co já kuckala, on si prohlížel mého partnera. Všimla jsem si další vlčice. Ááá to je ta tvoje partnerka s kterou máš ty další malé haranty!? Ale tvář vlčice vypadala až moc nevinně na to, aby byla s mým otcem. Koukala jsem z jednoho na druhého. Oči jsem měla přimhouřené.
Pak jsem se nadechla. “Ahoj.“ Řekla jsem trošku nerozvážně ale všichni tady tak nějak zdravili a já se přiřítila jako lavina a místo pozdravu hned hulákala na tátu. “Tati nevím jestli znáš Etneyho… tohle je můj partner.“ Koukla jsem se na Etneyho a pak na otce. Netušila jsem jak moc by se tihle mohli znát. A abych tomu dala korunu, dodala jsem malinkatý dovětek. “Je to syn Arcanuse.“ Ano, je to syn alfy! Nebo alf, nebo jak to říct. Prostě, tohle je někdo. Takhle jsem to ukončila ve své hlavě.
Tvář vlčice mi nepřišla příliš známá. Necthěla jsem do ní hned začít rýt přes tátu. Ani jsem si nebyla jistá, jestli je to ta jeho partnerka nebo ne. Koutkem oka jsem se opětovně podívala na Etneyho. Stál jako kůl v plotě. Mlčky, nic neříkal. Normálně máš plnou pusu keců a teď jsi zticha. Protočila jsem oči. “Jak se ti daří?“ Odvětila jsem, hned po tom, když se ode mě trošku odtáhl. Nevypadal, že by byl nějak ztrápený. Ale tohle všechno mohlo klamat. Hodně vlků klamalo tělem.
Otec mezitím trošku zvětšil svůj úkryt. A hned, jakmile pokynul hlavou jsem se šla schovat. Stále jsem byla dost nemocná, stále mi bylo dost zle. “Hrozně ráda tě vidím. Nedávno jsem byla u Života… měl takové divné řeči. Měla jsem strach o tebe!“ Vyhrkla jsem ze sebe. Etney, mohl bys taky něco říct prosím, abys nevypadal jako trouba co tady jenom stojí a kouká na ostatní? Proběhlo mi v hlavě, když jsem se poohlédla po svém partnerovi.
Ani jsem netušila, kdy naposledy jsme se s otcem viděli. Jako bych si to všechno špatné vůbec nepamatovala. Možná na tom měl podíl i Etney. Dost jsem se v posledních dnech vybila na něm a teď jsem byla poměrně dost vyklidněná. Zapíchla jsem do něho pohled.

// Omlouvám se že nereaguji na wizku nevím jestli se s Lucy zná nebo jak to je :)

Loterie 13

// Asgaar

Jazyk se mi lepil na patro. Měla jsem fakt děsivou žízeň. Už jsem jí potřebovala uhasit a proto jsem volila raději jinou řeku, než chtěl původně Etney. Přišel mi najednou trošku… jiný. Byl více potichu, koukla jsem se na něho. Ale co mu přeletělo přes nos jsem z tohohle úhlu pohledu nevypozorovala. Možná je to tím, že jsem vybrala jinou řeku? Vadí to mu? Tak to by sis měl zvykat chlapečku. Protože já jsem generál, já jsem šéfik! Švihla jsem ocasem ze strany na stranu.
Podívala jsem se na Etneho. “Nevím který hnědý se drží u Laury… já u Laury viděla jen černo šedo bílého.“ Popíchla jsem ho a při pohledu na něj se zamračila. Promiň, že nesleduju Lauru jako ty abych věděla, kdo všechno se kolem ní točí. Protočila jsem oči a přitom si přála, aby tahle debata vůbec nebyla. Moc dobře jsem si uvědomovala, že jsem ho na tuhle debatu přivedlá já. Ale mě to vadilo. Nechtěla jsem se bavit co Laura, kdo kolem ní sedí, kdo jí obletuje a podobně.
“Tvůj otec mě má uzdravit?“ Opakovala jsem po něm. A to jako jak? Nějak tomu nerozumím. Jak by mě mohl uzdravit tvůj otec? Leda že by se ke mně přimáčkl a zahříval mě jeho tělem. Jeho statným tělem… umm… Zamyslela jsem nse na okamžik.
A pak jsem ucítila…Tati? Zastavila jsem se na vteřinu. “To je táta! Pojď!“ Pach byl velice čerstvý. Přidala jsem do kroku. Rázem jsem zapomněla na žízeň. V hlavě jsem měla jenom to jedno, najít otce.
Našla jsem miniaturní jeskyni utvořenou z kořenů. Bylo jasné, že tohle tady od přírody není. Když jsme dorazili až k ní, pach byl nejsilnější. “Tati? Tati! To jsem já Lucy.“ Zněla jsem trošku ustaraně. Ale potřebovala jsem ho už vidět.

Loterie 12

// Úkryt

Podívala jsem se na Etneyho vážným pohledem. Nemusel se mnou mluvit jako s malým vlčetem. Nejsem malá! Ale nechala jsem to být. Nekomentovala jsem to. Jak bys chtěl najít mého otce? A ty znáš mého otce? Trošku mě to překvapilo. Nebyla jsem si jístá, jestli se viděli. Možná jsem u toho dokonce i byla. Kdo ví, mé myšlenky byly velmi zastřené. “To je v pořádku…“ Dodala jsem tiše. Nechtěla jsem, aby teď ode mě odešel. Aby se zase toulal někde po světě. Hlavně kde může být konec mému otci? Mohl být kdekoliv. V horách v nížinách. Co si matně pamatuji z našeho posledného setkání, měl snad nová vlčata. Kdo ví do jaké smečky se přidal a pokud vůbec… jestli v ní ještě je? Byl to myšlenkový tok, který nešel zastavit.
“Ne Etney… teď ho hledat nechci.“ Dodala jsem tiše a zamyšleně. Přitom jsme opouštěli jeskyni. Každá řeka teče… jen některé v zimě prostě zamrzají. Zima je někdy hodně krutá že i ta řeka zamrzne. Ušklíbla jsem se a přitom jsme se ocitli v lese. Cítila jsem, jak mým tělem projela zima. A je to tady zase. Nesnáším zimu! Je hrozná!
“Můžeme zkusit… taky bych šla k nejbližší řece, abychom se mohli co nejdřív vrátit zpět a já si mohla ještě lehnout.“ Dodala jsem. Pod očima jsem měla dva obří pytle. Sice jsem naspala dost, ale ta nemoc mi ubírala jednak na kráse, ale taky na síle.
“Ne… nepamatuju.“ Dodala jsem tiše a zamyšleně se vydala směrem, kde by se měla řeka nacházet. A pokud bude zamrzlá? Nechce se mi nikde tahat a smýkat se. Zastavila jsem se. “Víš co? Zkusíme jinou řeku. Ta je mnohem více divočejší nemusela by být zamrzlá.“ Stočila jsem své kroky k řece Middiam. Věděla jsem, že tahle řeka je mnohem více průbojnější. Dalo se čekat, že nebude zamrzlá a když tak né tolik. Třeba se najde skulina, kde voda bude stále protékat.
Když jsem se otočila, Etney za mnou nebyl. Zastavila jsem se a mlčky na něj čekala. Kde se zase zasekl… doufám, že né u Laury. Ušklíbla jsem se při té myšlence. Protočila jsem oči. Měla jsem pocit,ž e mu to trvá věčnost. Proč ti vlci vůbec na krku tu hlavu nosí. Snad aby jim nepršelo do krku, nebo vážně nevím.
Když jsem se otočila podruhé, měla jsem Etneyho za zadkem. Hm? Jak jsi to? Mám snad pořád halušky a stojíš u mě celou dobu? “Kde ses zdržel?“ Zkusila jsem se nahodile zeptat. Alespoň zjistím, zdali pořád blouzním.
Vydali jsme se na cestu. Etney ještě dokončoval větu, kterou mi nestihl říct během odchodu z jeskyně. Zvláštní. Jemu Bohové nic neřekli, a přitom jeho máma… Podívala jsem se na Etneyho. Projel mi mráz po zádech. “Já vím… já jen že… mám špatný pocit. Nikdy jsem takový pocit neměla.“ Nejspíše jej ve mně opravdu vyvolal Život. Možná mi chtěl jen nasadit brouka do hlavy. Třeba můj táta ležel někde u moře a byl úplně v pohodě. A Etneymu o máme neřekl proto, že už je dávno mrtvá. Můj táta určitě žije. Tak trošku jsem se vnitřně uklidnila.

// Řeka Middiam