Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zlatíčka moje malá. Samo nebe vás mě seslalo. Jen ten porod, byl vážně extrémně náročný. Pozvedla jsem hlavu, když jsem ucítila jak cosi za mnou žuchlo do mé srsti. Byl to Crowley. Pousmála jsem se. "Opatrně." Jako by snad mohl chápat, co to ono opatrně vlastně je. Hlavu jsem zpět položila a pozorovala Ciri, které právě zavrávorala. Už jsem se nadechovala, abych jí něco řekla, ale ona se okamžitě vyhoupla zpět na tlapky a šla ke mě. Oddechla jsem si. Uhlídat čtyři vlčata nebyl takový med, jak se mohlo zdát.
Ciri přišla ke mě a oblízla mě na čumáku. Vlastně jsem ani nechápala, kde tohle gesto mohla vidět, ale nesmírně mě to potěšilo. "Mám tě ráda zlatíčko." Zašeptala jsem na ní, usmála se od ucha k uchu a vrátila jí pusinku. Doufala jsem, že se Etney co nejdříve vrátí i s potravou. Drobotina bude co nevidět potřebovat i jiný zdroj potravy, než je mé mléko. Přestane jim stačit.
Další dvě vlčata zkoumala dál jeskyni. Nechala jsem je. Nemohla jsem je pořád držet u sebe a tohle bylo poznávání světa. Spíše jeskyně, která teď pro ně bude nějakou dobu celý svět. Pak je vezmeme do lesa... celým světem jim bude les, než zjistí, že svět je veliký a snad nekonečný. Jednoho dne vyraz a já... Nemohla jsem na to myslet. Vážně ne. Ty myšlenky mě bodaly u srdíčka. Povzdechla jsem si.
"Těším se, až vás budeme s tatínkem učit lovit... až půjdeme ven z jeskyně a vy poznáte les, nové pachy a nové tváře. Až si začnete vytvářet vlastní životy dle svých vlastních představ." Koukala jsem z jednoho drobečka na druhého. Milovala jsem se, bylo to to nejkrásnější co jsem kdy mohla dostat.

// páni na tohle cenzuru... Když si vybavím jak někteří používají/používali nevhodné vulgární nadávky v postech, by mě nenapadlo tohle cenzurovat

Přistoupil k nám cizák. Koukla jsem na něj a pozorovala ho. V hlavě jsem měla jediné. Potomky. Ocáskem jsem se je snažila přikrýt, ale oni začínalo být pěkní nezbedové a chodili si už po jeskyni kam chtěli oni. "Díky." Dodala jsem tiše k cizákovi a jeho květině. Moc jsem to nepobírala o co přesně šlo, ale nechtěla jsem se teď věnovat něčemu, co nemá cenu. Jak rychle přišel, tak rychle odešel. Podívala jsem se na Etneyho, jestli pochopil co to mělo znamenat.
Etney mi však objasnil co přesně to bylo za vlka. Podívala jsem se směrem k východu. Už byl pryč. Byl to jeden z těch co tady okouněl při mém porodu. "To je od něj hezké." Pousmála jsem se a přitom se podívala na děti. "Určitě jdi, mám hlad a myslím si, že oni co nevidět mé mléko nebudou chtít. Nebude jim stačit." Dodala jsem a olízla partnera po tváři. Představa, že s mladými zůstanu sama byla šílená, ale co jsem mohla dělat?
Potřebovali už pomaličku zkoušet něco jiného. Jen co Etney odešel se děti rozprchly po jeskyni. Povzdechla jsem si a cekla jsem si na prdel. To rozprchnutí nebylo doslovné. Svůj způsobem se začali koulet někam, aby prozkoumali svět. Jen Crowley zůstával u mě. Tlapkou jsem ho pohladila a jemně popíchla, aby se vydal taky. Byl takové nedochůdče. Zatím to vypadalo na nejslabší článek. Doufala jsem, že se to změní. Jejich knikání mě spíše ukolébalo a já se položila. Hlavu si dala na přední tlapky a po očku pozorovala nezbedy.

Byla jsem tak moc vyčerpaná. Být matkou bylo vážně hrozné. Cítila jsem se jako vymačkaný klíšťák. Povzdechla jsem si a položila hlavu na tlapky. Malí rostli. Sílili a byli den ode dne více a více schopnější. A přesně takhle rychle nám to vyroste před očima a my nebudeme vědět co kdy a jak a najendou odejdou i od nás. To je hrozné. Musela jsem se však už konečně vyspat.
Takže mi klesla víčka. “Musím se… prospat.“ Vykoktala jsem ze sebe na Etneyho, aby je strážil jako oko v hlavě. Ale na něho spolehnutí bylo. Mohla jsem spát snad dvě hodinky v kuse. Pak jsem se probudila. Otevřela oči. Etney bedlivě čekal a strážil nás. Malá taky odpočívali. A v momentě kdy jsem se probudila já, probudili se i oni. Začali trošku dovádět a dělat chaos mezi sebou.
S Etneyem jsme začali řešit jména. Můj návrh se mu líbil a tak jedno vlče bude Reonys. Moje druhé jméno se mu ale nelíbilo. Kývla jsem hlavou. Přemýšlela jsem dál. Sám navrhl Ciri. “Ciri zní hodně dobře. Líbí se mi!“ Odsouhlasila jsem. “Vivianne? Bože tys tomu dal korunu! Jsi nejlepší! To jméno je nejvíc!“ Nadšeně jsem se zvedla a udělala mezi vlčaty ještě větší chaos, než mezi nimi byl. Začali kničet a točit se do kolečka. Poslední jméno nám chybělo. “Poslední.. drobeček…“ Přemýšlela jsem. Nějak mě nic nenapadalo. “Ley.“ Řekla jsem bezmyšlenkovitě. “Crowley!“ Vyjíkla jsem a podívala se na Etneyho. Pak jsem ty malé droboty posunula k Etneymu. Aby je na chvíli měl u sebe on.

Můj spánek nebyl vůbec kvalitní. Trhaný a jedním slovem strašný. Otevřela jsem oči. Celá znavená jsem kontrolovala mladé. Povyrostli. Přišlo mi však, že jedno vlče se k ceciku moc nemělo. Zatím co to nejvypasenější se dralo od cecíku k cecíku. Proč nesaje? Podívala jsem se na Etneyho. Trošku jsem znervózněla. Tohle se mi moc nelíbilo. Tlapkou jsem ho přisunula k sobě, ale jakoby vlče nemělo zájem.
Švihla jsem ocasem. Etney chtěl jména. “Hm…“ Zamručela jsem hlasitě.Přemýšlela jsem. “Tady ten, by mohl být třeba… Špekáček, buřtík…“ Jendo vlče byla o dost větší než ostatní. Přetočila jsem jej na záda, byl to kluk jako buk. Okamžitě se přetočil zpět a šel pokračovat v cucání mléčka. “Co třeb Rhodos, Reo… Reonys?“ Zeptala jsem se Etneyho na první jméno. Mohlo by být? Říkali bychom mu Reo… V hlavě mi to znělo fajn. Přečotila jsem další vlčata. Byly to dvě holky a ještě jeden chlapeček. Ten drobeček co nechtěl moc sát byl chlapeček. “Nějaké nápady z tvé hlavy? Pro holčičku třeba Annie?“ Nebyla jsem si jistá, něco tomu chybělo.
Ale spíše mě trápilo, že jedno vlče se k ničemu moc nemělo. Povzdechla jsem si. “Proč nesaje?“ Zeptala jsem se Etneyho, jako by to snad on měl věděl. Vlčata se jinak měla čile k světu, jen ten menší chlapeček mi přišel, že ta chuť žít nebyla u něj tolik viditelná jako u ostatních. Měla jsem strach, abychom o něj nepřišli. Ještě po takovém porodu.

Na malý okamžik jsem usnula. Ale byly to jen nepatrné minuty. Otevřela jsem oči ve chvíli, kdy drobotina kvílela. Až teď jsem zaznamenala, že celou tu dobu mám obecenstvo. Úplně jsem odignorovala všechny přítomné vlky. No a? Na co tak hledíte? Ocáskem jsem přikryla drobotinu.
Jedno malé cizí vlče se opovážilo přiblížit. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale vydala jsem ze sebe krátké tiché zavrčení. Vlče však nepřišlo až ke mně a po chvíli se stáhlo k sotatním. Ti se po chvíli zvedli a odešli. A to vás jako nenapadlo dřív? Čumíte na mě jak rodím v tichosti a pak se seberete a jdete? Hah! Snobové. Podívala jsem se na Etneyho. “Chápeš to? Celou dobu tady na mě hledí. Místo toho aby vypadli a nechali mě v klidu rodit.“ Cítila jsem vnitřní vztek. Někteří vážně nebyli normální a tohle byli nejspíše nováčci. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Božíčku. Malá zlatíčka sebou plácala jako rybky na suchu. Po chvíli se uklidnila a ve společném objetí jsme usnuli. Přesto byl můj spánek trhaný. Bála jsem se o ně. Bála jsem se, že mi je někdo vezme. Že otevřu oči a oni tady nebudou. Vždy jen co jsem usnula, jsem po několika minutách otevřela oči. Bála jsem se, že je zalehnu. Najednou těch obav bylo strašně moc. Potřebovala jsem se po tom porodu pořádně vyspat, ale najednou to nešlo. To snad není možné. Etney byl stále u mě. Hlídal mě. Věděla jsem, že spát můžu, ale... nešlo to. Nesnáším trhané spaní! Potřebuju se vyspat! Zkontrolovala jsem pohledem malé. Byli v pořádku a spinkali. Každého z nich jsem olízla. Měli srst jako chmíříčko. Ocáskem jsem je znovu přikryla aby jim bylo teplo.

POROD

A bylo to tu. Podívala jsem se na Etneyho. “Rodíme.“ Teď jsem si tím byla vážně jistá. Nastal porod. Vyděšený výraz mého partnera stál za to. Ještě chvíli jsem kroužila jako lev po místnosti. Bolest byla hrozná a já nevěděla co dělat dřív. Nakonec mě to donutilo si lehnout. Ztěžka jsem oddechovala a lapala po dechu. Byla to hrůza. Nikdy jsem necítila takovou bolest. “Etney potřebuji tě. Nikoho jiného tady nechci, jenom tebe.“ Řekla jsem tiše. Chytla jsem ho za tlapku a drtila mu jí. Bála jsem se. Hrozně jsems e bála toho co bude, když už teď to bolelo. “Hrozně to bolí!“ Zaječela jsem na něho se slzičkami v očích. Pak jsem mu pustila tlapku. S hlasitým jekotem jsem začala tlačit proti kontrakcím. Chvíli jsem dýchala plytce, chvíli jsem se snažila dýchat z hluboka. “Probůůůůh! To bolíííí! Já taky nevím co mám dělat.“ Ječela jsem na celou jeskyni a vůbec bych se nedivila, kdyby mě slyšeli i venku. První vlče se dralo na svět. Neměla jsem čas, sledovat, jak to tam vypadá. Jednoduše jsem jen ležela a kroutila se. Chvíli jsem byla prohnutá, chvíli jsem byla stočená do klubíčka. Tlačila jsem a křičela. Hlavička se pomalu dostávala ven. “Hu hu hu hu hu.“ Vydávala jsem spoustu zvuků. Pohledem jsem zavadila o Etneyho.
Světe div se, první vlče se vyklubalo na svět. A je to! Jo! Myslela jsem si, že je to všechno za mnou. “To byla hrůza.“ Podívala jsem se vítězně na Etneyho a když jsem se chtěla podívat na toho drobka, silná kontrakce mě opětovně sejmula. “Né! Já už nechci!“ Chtělos emi brečet. Tohle bylo šílené. Ani jsem toho drobka neviděla a musela se soustředit na dalšího. Opětovný proces. Tlačit, dýchat, tlačit dýchat. Druhé vlče nebylo tolik náročné. Nebolelo to tolik, ale i tak to bylo šílené a chtěla jsem to mít za sebou. Funěla jsem jako lokomotiva a když přišla ta nejsilnější kontrakce, zatlačila jsem. Jako po másle se ven dostalo další vlče!
Na okamžik se vše uklidnilo. “Asi hotovo.“ Usmála jsem se na Etneyho a tlapkou si chytla bříško. Ucítila jsem pohyb. Proboha tam je asi ještě jedno. Zamračila jsem se. Můj pohled na Etneyho mu prozradil, že se ještě něco děje. Postavila jsem se. Začala jsem očišťoval malé prcky. Byli… malinkatí. Vypadali zatím hrozně. Trošku mě to děsilo. A do dvaceti minut jsem se zase kroutila v bolestech. Mě to přišlo jako pár minutek. Přitom časově se to natahovalo. Musela jsem si zase lehnout. Třetí vlče bylo drobné. Dostalo se ze mě docela rychle. Možná to bylo veškerou tou bolestí, která to všechno doprovázela. Ale třetí vlče jsem skoro necítila.
Přitáhla jsem si k sobě další vlče a začala jej čistit. Bylo drobné, nevypadalo nijak velce. Mé oči se začaly lesknout. Ta bolest nepřestávala ani po další hodině. “Já už nechci!“ Zaječela jsem na Etneyho a rozbrečela. Bylo tam ještě jedno! Drobotina začínala jančet. Neměla jsem čas je hned začít krmit, musela jsem se soustředit na dalšího bobka. Popravdě jsem byla natolik mimo, že jsem ani netušila jak se poslední vlče dostalo ven. Byla jsem šíleně vyčerpaná. Trvalo to hodiny, přitom mě to přišlo jako věčnost. Vyčerpaně jsem k sobě přitáhla čtyři malé kuličky a zavřela oči. Schoulila jsem se, aby měli teplo. Každý si našel cecík a začal automaticky sát mléko.

Otevřela jsem prudce oči. Je to tu! Nejspíše, tedy asi. Dostala jsem obrovský nápor křečí. Celá jsem se semknula. Bylo to hrozné. Úplně mě to pokroutilo. “Au au auuuu!“ Vyjekla jsem naštvaně a přitom mě to celou vymrštilo na tlapky. Začala jsem chodit po místnosti sem a tam. Etňo prosím, vrať se! Prosila jsem ho ve své mysli a snažila se ho přivolat. To je hrozné! Tohle je vážně hrozné! Zkroutila jsem se v další křeči. “Dýchej, dýchej!“ Zhluboka jsem se nadechla ale pak jsem se zase celá pokroutila.
A opětovně, jako lusknutím prstu, to všechno přešlo. Lapala jsem po dechu. Pomalu jsem udělala pár kroků po místnosti a sedla si. Podívala jsem se na své bříško. Celé bylo stlačené úplně dole ve spodní části. Ještě nemůžu rodit, nebo snad ano? Měla jsem strach. Nikdo mi neřekl, jak dlouho se to v břiše vyvíjí. Nikdo neřekl, jak porod probíhá a zdali je tahle bolest vážně normální. Chvíli jsem vyšilovala strachem. Co budu dělat? Jsem tady na to sama! Jestli je to porod, jak mám teď schánět Etneyho? “Etneyyy!“ Zaječela jsem po celé jeskyni a tlapkou si chytla bolestivé bříško, které se kroutilo opětovně v křeči. “Já tě zabiju! Normálně tě zabiju! Cos mi to udělal!“ Byl to okamžik, kdy jsem nenáviděla celý svět. A taky Etneho. Říkal, že tady bude se mnou! Kde jsi! Potřebuji tě! Nenáviděla jsem všechno kolem sebe. Do tlapky jsem chytla kámen a drtila ho v pevném stisku. Ztěžka jsem lapala po dechu.
V tom do úkrytu vtrhl Etney. Vůbec jsem ho nevnímala. Nevím o čem mluvil, prostě jsem ho ignorovala a se zavřenými očky se snažila rozdýchat návaly. "Etney... zlato." Zašeptala jsem. Ale on žvatlal dál. "Etney sklapni!" Zasyčela jsem na celou místnost. A on se mě konečně zeptal, jestli mi je zle. Protočila jsem oči a dýchala. Zhluboka a hlasitě. "Asi... asi rodíme." Držela jsem se za bříško. Hrozně to bolelo. "Bojím se! Nevím co se děje. Hrozně mě bolí břicho! Celou mě to sužuje ta bolest se nedá vydržet!" Byla jsem celá nervózní. Nevěděla jsem co dělat.

// Asgaar

Dostala jsem se do úkrytu. Cítila jsem, že jdou na mě další křeče. To je hrozné! V ten moment jsem si uvědomila, že jestli Etney přinese borůvčí, hodím mu je nejspíše na hlavu. Najednou jsem cítila odpor cokoliv pozřít. Chtělo se mi zvracet. Tlačil mě žaludek a bříško se kroutilo v křečích.
Lehla jsem si a tlapku položila na bříško. Ztěžka jsem si oddechla. Cítila jsem pohyb. Děcka byla neklidná a dělala bordel v břiše. Uklidněte se prosím, mamince není dobře. Zavřela jsem oči, když jsem ucítila bolest, která mě sužovala. Slzy mi hrkly do očí. A pak najednou, jako kdyby někdo mávl proutkem, vše ustalo.
Otevřela jsem oči. Je to v suchu? Podívala jsem se na bříško. Celé bylo přemístěno jakokdyby níže. Zavřela jsem oči. Chtěla jsem to zkusit zaspat. Pocit zvláštně plného břicha a tlak na žaludku mě nenechal spát. A tak jsem pouze ležela se zavřenými očky. Zhluboka jsem dýchala a snažila se to rozvířit, aby ten nepříjemný pocit odešel. Ale tak nějak se mě držel jako klíště. Soustředila jsem se na to, abych byla klidná.

Sice jsem Etneyho vyslala pryč a vlastně si přála být chvíli sama obsypaná dobrotama, ale… jen co jsem vyšla ven, ucítila jsem silné tlaky v břiše. Co se to děje? Podívala jsem se na své bříško. Bylo větší než obvykle, ale jinak nic zvláštního. Nevypadalo mega obří. Auuu! Takhle na borůvčí nebo ostružiny nemůžu! Zastavila jsem se a mé kroky se stočily rovnou zpět do úkrytu. “Etney?“ Špitla jsem. Ale můj partner už byl dávno pryč a nejspíše mi scháněl dobroty. Zhluboka jsem dýchala. Na pak to přešlo. Uvolnila jsem se. I přesto jsem se rozhodla, že se raději uklidím do úkrytu. Byla to jistota. Pokud by přišly znovu bolesti, budu mít zázemí a budu v bezpečí. Porod? Už? Tak brzy? Snad né. Ani bříško pořádně nemám. Nepřišlo mi tak moc jiné. Bylo vypouklejší, bylo nadutější, ale nic co by bylo nějaké extrémní. Možná tam je jenom jeden prcek. Zastavila jsems e před úkrytem. Udělalo se mi špatně od žaludku. Možná tam ta drobotina začínala dělat paseku.

// Úkryt

// Úkryt

Opouštěli jsme úkryt. Potřebovala jsem se protáhnout. Měla jsem hlad. Začínala jsem pociťovat hlad a co víc, dostávala jsem chutě. Chtěla jsem borůvky. Teď hned. Olízla jsem si čumák. Ta myšlenka na borůvky byla vážně hodně silná. Já chci borůky! Teď hned!
Ocitla jsem se venku v lese a začala se rozhlížet kolem sebe. V tom jsem uslyšela mrčivý hlas svého partnera. Protočila jsem oči. Ohlédla jsem se na něho s výrazem v očích co chceš? Tvářil se jako nejvíce zničený tvor. Jako bych ho právě týrala nebo tak něco. Odfrkla jsem si a přitom obměkčila výraz. “Nejsem naštvaná, ale nebaví mě poslouchat pitomé řeci o tom, jestli budu tlustá napořád.. jací potomci budou, co asi budou umět… vytáčí mě to! Nevím to!“ Spustila jsem na něho. Zprvu mírně, ale pak jsem přidávala na otáčkách. Prostě jsem tohle nechtěla poslouchat. Proč… co udělá, když zůstanu nabraná? Opustí mě? Štvalo mě to. Vnitřně hrozně moc.
“Chci borůvky… hodně borůvek.“ Řekla jsem mu nakonec a rozešla se někam směrem do lesa. Čekala jsem, že se rozejde jiným směrem a bude je hledat. Ucítila jsem mírnou křeč v břiše. Na vteřinku jsem se schoulila. Vše rázem povolilo a já mohla pokračovat v hledání.

Hladila jsem si tlapkou bříško. Bylo to příjemné. Doslova jsem cítila, jak se tam uvnitř odehrávají změny. Povzdechla jsem si spokojena. Jenže Etney mi kazil dobrou náladu. Pořád plácal ty jeho nesmysly. Přetočila jsem oči v sloup. "Já nevím jak budu vypadat po porodu." Zasyčela jsem na něho jedovatě. Ty tvoje starosti... Začínala jsem být naštvaná.
Snažila jsem se o chvíli nevnímat. Jenže mě přišlo, že to snad dělá schválně. Postavila jsem se na tlapky. A ejhle, takhle se mi maličkaté bříško začínalo snad opravdu tvořit. Že by přeci jen? Byla jsem teď hodně zahleděná do sebe. Faktem byl, že Etneyho jsem dost vypouštěla z hlavy. Musela jsem, jinak bych ho tady na místě zabila. "Etney prosím tě!" Okřikla jsem ho. Potřebovala jsem na vzduch. Hrozně jsem se tady dusila a navíc jsem měla pocit, že mě popadá hlad. Broučci nejspíše potřebovali doplnit energii. "Etney... já nevím... je to poprvé co jsem v tom." Řekla jsem smířlivěji, aby si nemyslel, že jsem na něho hnusná. Ale faktem bylo to, že mě hrozně sral. "Nevím, kdy se narodí... nevím jací budou... nevím jak budu vypadat po porodu. A popravdě? Všechno mi to je jedno. Chci zdravé potomky. Neřeším kraviny." Zasyčela jsem otráveně a rozešla se ke vchodu. Bože můj to je vážně trouba. Možná se ve mě měnily hladiny hormonů. Možná jsem začínala být více citlivá na některé věci. Možná...
Nikdo netušil, co je nebo není pravdou. "Nejsem jasnovidec teď mám hlad a jdu si něco najít k snědku." Oznámila jsem skutečnost Etneymu a rozešla se dál. Už jsem viděla světýlko od východu. Božíčku, jestli se takhle bude vyptávat do nekonečna, raději budu rodit sama. Možná jsem chtěla být alespoň chvíli sama. Možná by jen stačilo, kdyby alespoň na chvíli držel tlamku a staral se více o to jak mi je a abych neměla hlad, než o tyhle blbosti. Né že bych něčeho litovala ale... zrovna teď mi pil krev.

// Asgaar

// OBJEDNÁVKA

Omlazení
o 4 roky = 40 křišťálů + 40 mušlí

* Darované
V03/Etney/Síla/4* = 40 květin (1* 10 květin)
V03/Etney/Obratnost/4* = 40 květin (1* 10 květin)
V03/Wolfganie/Rychlost/4* = 40 květin (1* 10 květin)
V03/Zorea/Rychlost/2* = 20 květin (1* 10 květin)

Převod na Rayho
100 mušliček (100*0,2=20 / 100-20=80)
=> Převést 80 mušlí po odečtu poplatku

304 květin (304*0,2=60,8 = 61 / 304-61=243)
=> Převést 243 květin po odečtu poplatku

800 oblázků (800*0,2=160 ) 800-160= 640)
=> Převést 640 oblázků po odečtu poplatku

--------------------------------------------

Odečet Lucy:
Květiny - 444 (stav 0); Mušličky - 140 (stav 0); Křišťály - 40 (stav 7); Oblázky - 800 (stav 327)

Přičíst Rayster
Mušle + 80 (stav 90); Květiny + 243 (stav 423); Oblázky + 640 (stav 1010)

v závorkách uveden stav v úkrytu po odečtu nebo po přičtení.

Trapný dotaz... mušličky směnit nelze?

Zastřihala jsem oušky. Uslyšela jsem nějaké špitnutí kdesi z jeskyně. Podívala jsem se na Etneyho a zazubila se. Hahaa! Někdo bude mít doživotní vzpomínku na to, jak naše vlčátka vznikla! Ale jinak mi to bylo fuk. Kdyby to někomu mělo snad vadit, měli prostor k tomu, aby odešli. Převalila jsem se na záda a koukala do stropu jeskyně. Cítila jsem se tak báječně. Byla jsem úplně uvolněná!"Tohle bylo skvělé broučku!" AŽ na to prvotní... kdy to teda zabolelo, to bylo fakt super! "Chce to čas... co mám vypozorováno, po nějaké době pokud se nám to podařilo... by mi mělo narůst bříško." Pohladila jsem si ho tlapkou. Bylo pořád ploché a celé propadlé. Těšila jsem se. Zahleděná stále do stropu jsem si představovala potomky.
"Pro vlčího Boha Etney!" Okřikla jsem ho. Trošku mě štval. Jak o tom mluvil. Jak mluvil o porodu a taky o mé jeskyňce. "U porodu budeš, sama to nezvládnu!" Okřikla jsem ho, jelikož na tohle vlčice nemohla být sama a jestli on si myslel, že se sebere a vrátí se až budou na světě, tak se šeredně mýlil. Ty jsi fakt pako! Zlobila jsem se na něho. "A je to porod, žádné vyprdnutí!" Ohradila jsem se. Vadilo mi, jak to nechutně popisoval. Samotné mi to hnusil. A já to měla teoreticky vlastně i prakticky zvládnout. Přetočila jsem se na bok, abych k němu byla zády. Teď jsem byla trošku naštvaná. Dokázal mě tak jednoduše vytočit.
Můj výraz byl zamračený. Nechtěla jsem se soustředit na to ošklivé, ale na to pěkné co vznikne. A to pako pořád mlelo tu svou. Ty je nebudeš určitě učit lovit. Neulovíš ani myš. Byla jsem na něho zlá ve své mysli.
Chytla jsem se za bříško. Cítila jsem se jiná. Pohled jsem stočila k pupíku. Byl pořád stejně maličkatý, jako před chvíli, ale mě se líbila ta představa, že se tam právě teď něco rodí... vzniká nový život něčeho božského. A hlavně - našeho.

Lucy - posty:

28.12.2021 - (2posty) 2 lístky
29.12.2021 - (2posty) 2 lístky
30.12.2021 - (2posty) 2 lístky
31.12.2021 - (2posty) 2 lístky
3.1.2022 - (2posty) 2 lístky
4.1.2022 -(2posty) 2 lístky
6.1.2022 - (2posty) 2 lístky
8.1.2022 - (1 post) 1 lístek
12.1.2022 - (1 post) 1 lístek
18.1.2022 - (1 post) 1 lístek
19.1.2022 - (1 post) 1 lístek
20.1.2022 - (1 post) 1 lístek
21.1.2022 - (2posty) 2 lístky
22.1.2022 - (1 post) 1 lístek
23.1.2022 - (1 post) 1 lístek
24.1.2022 - (2posty) 2 lístky
25.1.2022 - (1 post) 1 lístek

Celkem 26 postů = 26 lístků
--------------------------------------

Rayster:

mini akce:
mini 1 - 3 lístky
mini 2 - 5 lístků
mini 3 - 3 lístky
mini 4 - 3 lístky

= 14 lístků

posty:

30.12.2021 - 1 post (1 lístek)
1.1.2022 - 2 posty (2 lístky)
2.1.2022 - 1 post (1 lístek)
19.1.2022 - 1 post (1 lístek)

Za posty = 5 lístků

celkem = 19 lístků