Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Medvědí řeka

Nijak jsem nespěchala. Věděla jsem, že budou v lese. Hlavou mi proběhla myšlenka, zdali zůstal Crowley v lese, nebo jej opustil a vycestoval někam pryč. Mohl se ho ujat kdokoliv z členů a mohli jít objevovat svět. Přesto, že mě tohle mrzelo, že jsou věci, které mu nemůžu ukázat a ukáže mu je někdo jiný, nemohla jsem s tím nic udělat.
Dorazila jsem do lesa a hlasitě si zívla. Padla na mě únava. Najednou jsem nemohla pokračovat v cestě. Musela jsem si lehnout a opravdu se vypnout. Crowleyho pach nebyl moc silný. S myšlenkou, kde ten darebák je, jsem složila hlavu na své tlapky a zavřela oči. I tělo potřebovalo odpočívat. Usnula jsem. Dostala jsem se do fáze velmi tvrdého spánku. Z kterého by mě probudil jen opravdu velký hluk či povyk. Zdálo se mi hodně snů, nedávaly však smysl. Neměly hlavu ani patu. Točily se dokola kolem mé rodiny, kolem smečky a taky se opětovně objevil Takeru.

Pozorovala jsem svého partnera. Kývla jsem hlavou. Věděl jsem, že jsem pro něho všechno. Jeho rodina ho nebrala, přišel o krkavčí matku... povzdechla jsem si, jestli se ten vlk může cítit hůř. A právě v ten moment mi docházelo, jak moc důležitý vlk pro něho musím být. Objala jsem ho a dala mu polibek na tvář. S dětma se rozhodli, že půjdou zpět do lesa. "Já hne dorazím." Řekla jsem a koukala na vodní hladinu. Potřebovala jsem být chvíli sama. Potřebovala jsem načerpat energii hlavně o samotě. Takže jsem co se má rodina vzdálila, zavřela jsem oči, položila si hlavu na přední tlapky. Povzdechla jsem si.
Čas tak rychle plynul. Vzpomínala jsem na svou matku. Jaké to pro mě bylo o ní přijít. A došlo mi, že velký kus mé mámy pořád žil ve mě. Moc mi chyběla, ale zároveň jsem věděla, že já jsem teď matkou a musím se starat o své prcky. Věděla jsem, že tak jak se starala má máma o mě, se musím postarat já o ty své néli ještě lépe.
Hladina vody se vlnila v různých rytmech a já jen koukala před sebe, než mi došlo, že bych se měla jít podívat na Crowleyho. Musím toho darebu najít. Zvedla jsem se. Najednou pro mě chvíle samoty byly velmi těžké. Měla jsem potřebu být se svou rodinou neustále a vlastně jsem si stejně nedokázala odpočinout bez nich. Musím jít. Zvedla jsem se a vyrazila do lesa.

// Asgaar

Etney zavolal děti k sobě. Všechny se sběhly do hloučku a i já naslouchala. Neměla jsem tušení, co jim přesně chce sdělit. Pokyvovala jsem hlavičkou u každého jeho slova. Neměla jsem k tomu co dodat. Kývla jsem naposledy a podívala se na Vivianne, kterou zarazilo mé jméno. “Ano Vivianne. Moje jméno je Lucy a tatínek se jmenuje Etney. Pro vás jsme však maminka a tatínek.“ Usmála jsem se na ní. Nikdo jiný nás s takovou hodností oslovovat nemohl. Vůbec mi nedošlo, že ta drobotina vlastně nezná naše jména. Co kdyby se ztratili? Řekli by… naše maminka se jmenuje… jmenuje… maminka. Hm. Ještě že se Vivi zeptala.
Etney dál vysvětloval, jak moc rozsáhlá naše rodina je. Jmenoval jednotlivé členy a zarazil se u mé mamky. Podívala jsem se na něho a vrychlosti dodala. “Sianna.“ Na vteřinu jsem se odmlčela a pak tiše dodala. “Ale ani jednu babičku neuvidíte… a Dědu Saviora… nejspíše taky ne.“ Nevěděla jsem co s tátou je. Viděli jsme se celkem nedávno, ale jestli ještě žil, nebo jak na tom vlastně byl nevím. Vypadal dost zbídačeně. Chtěla bych je vzít za ním, aby viděl naše potomky. Jenže… teď to ještě nešlo. Byli vážně pořád dost malí.
Ale s Etneyem jsem navázala debatu, která mu nebude ani trošku příjemná. Snažila jsem se spíše šeptat, aby nás neslyšely děti. Kývla jsem hlavou. “Ano odešla…“ Tlapkou jsem na vteřinu zamáchala směrem nahoru. Etneymu jsem utřela slzičky, které byly na pokraji jeho očí. Dost ho to vzalo. “Moc mě to mrzí broučku. Ale… my teď máme naší rodinu. Děti tě potřebují.“ Ptal se mě co dělat. Nemohla jsem mu na to odpověděť nic jiného, než tohle.
Jemu se však slzičky draly po tváři. “Já… já u toho byla.“ Ztěžka jsem polkla. “Bylo to rychlé… nebolelo jí to.“ Pohladila jsem ho znovu po tváři a utřela krůpěje slz. Znovu jsem ho objala a pak se odtáhla a pozorovala ho. “nemůžu ti radit, možná bys mohl zkusit Života. Třeba ti řekne víc… nebo Smrt… třeba ti umožní jí ještě vidět.“ Snažila jsem se ho uklidnit. Třeba aby se mohli ještě naposledy rozloučit.
“Vem děti a ukaž jim, kde Život sídlí… já půjdu hledat Crowleyho. Jsem unavená a cestu bych nejspíše nezvládla.“

// a nějakou dobu budu odpojená (dovolená a výlety) - psát opětovně budu schopná někdy od druhé poloviny července.

// Omlouvám se za výpadek, rovněž že jsem možná dost odignorovala

"Co to povídáš ty malý blázínku. Lov ti šel skvěle! Byl jsi moc šikovný." Podpořila jsem svého syna. Lovecké schopnosti měl zatím stejné jako Etney. Ale to bylo vedlejší. Naše děti byly ještě moc malé a klidně z nich mohou vyrůst stejně dobří lovci, jako jsem já. Navíc, budou mít přeci toho nejlepšího učitele. Ano a tím jsem já. Narovnala jsem se.
"Co kdybychom si zašli zkusit něco ulovit na louku? Nějakou myšičku, nebo zajíce? Zajíc bude na vás ještě ais moc rychlý." Zamyslela jsem se. Postavila jsem a protáhla si tělo. Udělala jsem pár kroků stranou, takže jsem se dostala jemně z dosahu rodiny. Zívla jsem si a pořádně se protáhla. Začínala jsem být unavená a některé otázky tak přehodila na Etneyho, aby vyšel za mě.
Když jsem se vrátila, Reonys se ptal na tajnou magii. Podívala jsem se na Etneyho a pokrčila ramínky. "Já o takové asi nevím. Tajné magie si vlci chrání." Nepotřebují aby každý věděl a nebo odhadl dopředu co se asi bude dít.
Podívala jsem se na svou životní lásku. Crowley? Nevím vůbec kde je, s kým je a co tam dělá. "Zůstal v lese... myslela jsem, že se vracel za vámi... nejspíše se ho ujal někdo jiný. Nebo ho odchytli. Za hranice by se dostat neměl." Věřila jsem, že někde v lese naše poslední dítě je. "Nevím jestli pro něho jít, nebo to neřešit. Nemohla jsem tady nechat malého samotného..." Snažila jsem se nějak vysvětlit situaci, ale tohle se vysvětlit nedalo. Ani pochopit to, jak se to stalo.
Podívala jsem se na Vivi. "Jsi unavená Vivian? Chceš zpátky do lesa, aby sis mohla odpočinout a jít spinkat?" Zeptala jsem se jí a jemně jí pohladila po hlavičce. Popravdě, já unavená byla taky. Ale co jsem mohla dělat, když jsem u sebe měla tři děti a manžela. Povzdechla jsem si. Těšila jsem se, až vyrazíme jako rodinka někam, ale místo toho to bylo dost náročné a navíc nám pořád scházel jeden člen.
"Etney? Měla bych ti něco říct." Oslovila jsem ho. Protože tohle všechno s rodinou ve mě vyvolalo vzpomínku, že on pořád neví to nejdůležitější. "Asi ti to nebude úplně příjemné." Šeptala jsem k němu a trošku se vzdálila od Vivianne. "Víš, tvoje máma... před nějakou dobou... no... ona odešla..." Ukázala jsem směrem nahoru k nebi, ale jestli tam ta protivná vlčice je... kdo ví. Třeba se smaží v pekle. "Je mi to moc líto." Objala jsem ho a čekala na reakci. Bála jsem se, že mi vyčte to, že jsem mu to řekla až teď a přitom to věděla už docela dlouho. Byla jsem u toho.

Etney se jevil, že je v naprostém klidu a pohodě. S holkama to asi zvládli dobře. Když jsem se odtáhla, obě dvě holky jsem k sobě maminkovsky přitáhla a pomačkala je. “Holčičky moje, moc jste mi chyběly. Vy tak rychle rostete!“ Dodala jsem, jelikož jsem nevěřila vlastním očím. Holky dost porostly a to jsme se neviděly jen pár dnů. Reo byl se mnou a tak mi to nejspíše nepřišlo tak viditelné, jako u holek. “Mám vás moc ráda zlatíčka moje.“ Olízla jsem všechna vlčata po hlavičce. Ciri mi začala lovit ocásek. Manévrovala jsem s ním z jedné strany na druhou, nahoru a dolů. Chtěla jsem, aby měla alespoň nějakou zábavu.
“Děti kdo má hlad? Ulovila jsem nějaké rybičky. Chcete zkusit?“ Ukázala jsem tlapkou na dvě mrtvé, za to čerstvě zabité rybky. Doufala jsem, že alespoň holky se nabaští, když Reonysovi nechutnaly.
Podívala jsem se na Rea. “Živly jsou voda, vzduch, země a ohěň.“ Pohledem jsem uhla bokem. Chtěla jsem mu ukázat kratičce magii země. Za pomocí své magie jsem nechala vyrůst kopretinu o velikosti Reonyse. Tu obklopily dva spletené kořeny, které jí uzavřely do pomyslného vězení. “Vidíš? Třeba tohle dokáže magie země.“ Pousmála jsem se na něho. Ukázala jsem pak tlapkou na vodní hladinu. A za pomocí magie vody jsem vytvořila jednu větší vlnu na vodní hladině, která byla zakroucená a nakonec se rozpleskla a roztříkla až k nám.“ Rovnou krásně zalila kopretinu.
Podívala jsem se na Vivian. “Vivi pojď se nabaštit.“ Pobídla jsem jí, jelikož se moc k rybě neměla. Nebo mě to tak alespoň přišlo. Podívala jsem se na Etneyho. “Crowley zůstal někde v lese… ale mohli bychom vzít děti a vyrazit s nimi poznávat svět, co říkáš?“ Zeptala jsem se ho a otřela se o něj. Měla jsem ho moc ráda. Byl tak klidný a vyrovnaný. Pasoval ke mně. Dokázal mě alespoň trošku zklidnit. Je fakt, že teď jsem na nic jiného než na děti neměla myšlenky.

// Kratší, ať nezdržuji

Měla jsem šikovného syna. Néjenom že se dokázal skoro utopit, ale taky zapřel že by se mu něco stalo. A přitom ze sebe kašlal vodičku. Pousmála jsem se na něho. Tak moc vděčná jsem za ně byla. Věděla jsem, že jednou z nich vyrostou velice sebevědomí jedinci, kteří to všem natřou.
Začala jsem se smát. Reonysovi nechutnala ryba. Mě rybičky chutnaly, byly dobré. Ale očividně né všem chutnaly. Chápala jsem to. Třeba mu bude více chutnat srna nebo zajíček. Určitě se najde něco, co bude chutnat. A budeš závislý na masíčku. Možná jsem jenom nevychytala to, čím začít ohledně masa. Možná je ještě malý na to, aby mu chutnaly rybky. Nechala jsem to být.
“Magie je taková zvláštní moc… kterou dostane vlk do vínku. Jedná se hlavně o živly. Já mám třeba magii země. Tatínek má jinou magii. Ale barvu očí má jinou… Existují dva Bohové, kteří ovládají naše životy. Jeden se jmenuje Život a druhý Smrt. K nim vlci chodí, aby získali magie či zlepšili své dovednosti a vlastnosti.“ Tohle bylo na dlouho. Než bych všechno vysvětlila ohledně fungování, nejspíše by byl o půlroku starší.
V tom jsem uslyšela hlas. Zvedla jsem hlavu a otočila jí. “Etney?“ Zeptala jsem se do větru. Zvedla jsem se. “Etney! Ahoj broučku.“ Skočila jsem mu kolem krku. Oblízla jsem ho po tváři. “Kde je zbytek rodinky?“ Už už jsem mu chtěla vyblít, jak se mi vytratil Crowley, ale nechtěla jsem ho hned zatěžovat.

Pozorovala jsem Reonyse, který se prohlížel v odrazu vody. Jsi nádherný, jsi báječný a jenom můj! Jsi mým darem zlatíčko. Čekala jsem, jestli nebudou nějaké otázky, ale brouček se jenom pozoroval. Čekala jsem cokoliv, ale jeho zajímaly oči. Podívala jsem se mu do tváře. Chvíli ho pozorovala a pak se pousmála. “Vlčata se rodí s jinou barvou očí. Časem se zbarví… až budete trošku větší, získáte svou barvu. Oči se barví podle magie, kterou vlk dostal do vínku. Někomu však zůstanou očíčka zlatá.“ A přesto ovládá magii. A teď příjde otázka, co je to magie? Mé smaragdy byly pronikavou barvou, která svítila na míle daleko.
Páni, vůbec mě nenapadlo mu říct, že pod voudou se nedá dýchat. Zavrtěla jsem hlavou. “Hlavně se nenadechuj pod hladinou, utopil by ses. Pod vodou mohou dýchat jenomr ybičky, protože jsou k tomu přizpůsobené.“ Oddechla jsem si, ikdyž jsem se vážně lekla zjištění, že jsem tak důležitou informaci neřekla. Polil mě pot. Ale naštěstí se na to zeptal sám, byl to chytrý klouček. Celý po mě. Byla jsem na něho moc pyšná. Vlezl si do vody za mnou. “Hýbe se, protože má ploutvičky.“ Vysvětlovala jsem, ale musela bych mu to spíše ukázat. Jedna ryba byla již na břehu. Chtěla jsem, aby si ještě zkusil ulovit i malou rybičku on. Ale vypadalo to, že na lov je ještě moc brzy.
Když ponořil hlavu pod vodu, vypadalo to, že ví co dělá. Šel na to dobře, akorát… v momentě kdy měla jít hlavička nad vodu se nevynořil. Chňapla jsem ho na kůži na krku a vytáhla ven na břeh. Ten trumbera se trošku nadechl vody. Tu ze sebe dostával kašláním. “Zlato jsi v pořádku?“ Koukala jsem na něho vyjeveně a jemně jej poplacávala po zádíčkách. “Lov rybiček necháme asi na jindy…“ Uvědomila jsem si, že ještě nebude dostatečně připravený a měla jsem začít opravdu něčím neškodným. Třeba motýlkem, nebo myšičkou. To vypilujeme.
Vzala jsem rybu a začala jí preparovat. Kus jsem si vzala bokem a kus jsem nabídla malému. “Zkus, třeba ti to zachutná.“ Ryba byla čerstvá, krásně voněla. Krev se z ní ještě řinula. Já jí měla během chviličky v sobě. Reonyse jsem nechala na břehu, aby si zkusil požužlat svůj kus rybičky. Možná jsem mu dala větší podíl, ale chtěla jsem, aby se napapal. Ryba byla specifické maso, které né každému vlkovi chutná.
Já se rozhodla, že se pokusím ještě něco ulovit i pro můj zbytek drobotiny. Vklouzla jsem do vody, číhala a po chvílí uviděla poměrně krásnou macatou rybičku. Byla opravdu velká a díky tomu i pomalejší co se týkalo pohybu. Vyskočila jsem a hlavu zapáchla pod hladinu vody. Za chvíli jsem se vynořila s krásným kouskem. Ten mě propleskal po tváři ocasem. Prokousla jsem žábra. Krev se okamžitě řinula do vody. Zakalila tak hladinu a já položila rybu na břeh. Krvavým úsměvem jsem se podívala směrem k Reonysovi a pak se vrátila do vody. Opakovala jsem ten samý postup. Jen teď byla ryba o poznání menší. “Chutná?“ Zeptala jsem se broučka a koukala stále na vodní hladinu. Hledala jsem nějaký pořádný kousek.

// Asgaar

Dostali jsme se až k samotné řece. “A od teď poslouchat na slovo jasný?“ Řekla jsem a rozhlížela se po okolí, zdali tady na nás nečíhá nějaké nebezpečí. Ale vše vypadalo v pořádku. Nikde nikdo nebyl, nebo se to tak alespoň zdálo. Na zlomek vteřiny jsem si nevšimla, že se Crowley odpojil v lese a já pokračovala jenom s Reonysem. Cože? Crowley tady není?“ Popadla mě panická hrůza. Co když už stihl někde spadnout do vody? Zůstala jsem stát jako opařená. Nemohla jsem dýchat. Snažila jsem se uklidnit. Otočila jsem hlavu zpět k lesu, když jsem se po chviličce mohla konečně hýbat. “Crowley!“ Zařvala jsem doslova zpátky směrem k lesu. Maličký se otočil a pak jsem viděla, jak jeho prdelka mizí zpátky ve smečkovém lese. “Možná už šel hledat tátu…“ Řekla jsem Reonysovi. Naštěstí byl ve smečkovém lese, byl chráněný ale né dostatečně. Ještě byl dost malý na to, aby po smečkovém lese chodil sám. Nevěděla jsem co přesně udělat. “Nebezpečí číhá na každém roku zlatíčko. Musíš si dávat pozor.“ Řekla jsem a přitom neustále kontrolovala les. Slíbila jsem, že jim ukážu vodu a taky něco ulovíme. Ale teď jsem byla jako na jehlách. Vadilo mi, že se Crowley odpojil. Podívala jsem se na Reonyse. Ty jeho kukadla… povzdechla jsem si. “Tak pojď zlatíčko… něco zkusíme ulovit.“
Rozešla jsem se k vodě. Opatrně jsem přistoupila a naklonila se nad hladinu. “Vidíš? Tohle je můj odraz, takhle vypadám já a tohle… vidíš Reo? Tohle jsi ty. Nádherný chlapeček.“ Hladina byla klidná ani se moc nevlnila. Znovu jsem kontrolovala les. Tím, že se prcek odpojil, jsem byla jako na trní. Pohlédla jsem zpět na hladinu. “Koukej! To je rybička!“ Ukázala jsem tlapkou. “Zkusíš si jí ulovit?“ Postavila jsem se do vody. Byla chladná, ale potřebovala jsem jej jistit. Mě voda dosahovala do poloviny tlapek. Maličný bude celý mokrý, ale nechtěla jsem ho pouštět hlouběji.
Pozorovala jsem jej a čekala, jestli se zapojí. “Ukážu ti to ano? Zůstaň ještě na břehu.“ Chvíli jsem stála ve vodě a pozorovala ryby. Pak jsem vyskočila a hlava mi zmizela pod hladinou.Když jsem vytáhla hlavu, měla jsem v tlamě velkou rybu. Tu jsem přinesla na břeh a nechala jí hned vykrvit.
Pak jsem se vrátila zpět do vody a postavila se tak, abych mohla malého jistit. “Tak pojď jsou tady i maličké rybičky. Můžeš je zkusit ulovit.“ Pohledem jsem opět kontrolovala les. Crowley nepřišel. Pohled jsem vrátila zpět k Reonysovi. “Zkusíš si něco ulovit a pak hned půjdeme hledat brášku a tátu jo?“ Povzbudila jsem ho. Chtěla jsem, aby to alespoň zkusil, ale nechtěla jsem ho nutit.

// Pozn.: Teda absolutně nechápu, jak jsem měla zahrát to, že si Lucy nevšimne, že jí chybí vlče... příště by bylo fajn to nějak více domyslet, promyslet nebo se dohodnout. Post je psán proti tomu, jak by se Lucy ve skutečnosti zachovala.

// Elisino údolí

Konečně jsem uslyšela první větu! První celá věta! Koukala jsem na Reonyse. Jak rychle se to mění. Přišlo mi to k neuvěření. Rostli opravdu rychle. Přišlo mi, že každým dnem mají více a více rozumu.
“Voda je tekutina, která je všude kolem nás. Dokonce tvoří i část nás. Až přestanete úplně pít mé méko, budete mít žízeň a voda vám jí zažene.“ Snažila jsem se co nejlépe vysvětlit, co to ona voda je. “Voda však dokáže být hodně nebezpečná. Můžete se utopit…“ Vysvětlovala jsem. Ale děsit jsem je nechtěla. Spíše jsem jim vše chtěla vysvětlit až u vody.
Crowley na mě písknul. Otočila jsem hlavičku jeho směrem a zastavila jsem se. Běžel s něčím v tlamce. Co to máš? Kde jsi to vzal? Vypadalo to… velmi zvláštně. Nakonec, když to přinesl a položil, zjistila jsem, že se jedná o nějaké barevné vajíčko. “To jsi našel tady?“ Zeptala jsem se a podívala se směrem, odkud Crowley přiběhl. Zvláštní vajíčko. Pomohla jsem malému na záda a vajíčko mu pošoupla na záda k němu, aby si jej schoval. Třeba jej bude chtít ukázat Reonysovi. Nebo potom tátovi.
“Máte hlad chlapci? Zkusíme si ulovit rybičku, co říkáte? Je to tvor, který žije ve vodě a chutná moc dobře! Jen je těžké ho ulovit, je slizský!“ Zdůraznila jsem to, že je ten tvoreček slizký. Ale oni asi stejně úplně netušili, co přesně tohle znamená. Ale zjistí. Přemýšlela jsem ke které řece ty dva kulíšky vezmu. Nakonec jsem se rozhodla, že je vezmu k Medvědí řece.
Přešli jsme z Elisina údolů až do Asgaaru. “Opětovně jsme v našem smečkovém lese. Cítíte tu vůni? To je náš smečkový pach. Směsice pachů všech vlků, kteří zde žijí. Každý cizák, co zde přijde podle toho pozná, že se ocitl na území, kde nemá co dělat. Musí opustit les nebo vyčkat, až si pro něj nějaký člen smečky přijde.“ Vysvětlovala jsem fungování smečky a její pravidla.
Slyšela jsem poblíž nás hlasy. Štěbětali si tady naši členové. Já se ale teď nechtěla zdržovat. Nechtěla jsem, aby se teď kluci seznamovali. Na to budou mít dost času a taky jsem chtěla, aby na to měli krapet více rozumu. Který už teď pomalu ale jistě získávali.
Na vteřinku jsem se zastavila. Měla jsem pocit, že se kluci nedrží dostatečně pevně. Možná už byli unavení. On se to nezdá, ale držet pořád balanc taky není moc jednoduché. Pomalu jsem je sesadila. “Pomalu, žádné blbosti.“ Nabádala jsem je. Voda byla vážně nebezpečná.

// Medvědí řeka

Moje děti byly zatím poměrně hodné. Válely se sice v bylinkách, ale kdo by to mohl mít vlčatům za zlé no ne? Rozhodla jsem se, že je nyní vezmu k vodě. A to hlavně proto, aby se naučili kluci pít a viděli konečně vlastní odraz. Spatřili to, jak vypadá jejich kschtík. "Víte co kluci? Zajdeme si k vodě! Ale tam mi musíte slíbit, že budete poslouchat na slovo. Voda je nebezpečná, mohla by vás strhnout a odnést někam daleko, kde vám maminka nebude umět pomoct." V tom lepším případě. V tom horším byste se mi utopili. Ale tím vás strašit nebudu.
Nechtěla jsem je ještě seznamovat s ostatními členy. Nějak jsem neměla chuť teď potkat někoho ze smečky. Stala jsem se matkou a chtěla jsem je mít jenom a jenom pro sebe. Kluky jsem jemně chytla za krkem. Oba dva jsem si vysadila za svou šíji. "Držte se, svezu vás." Dodala jsem a pomalu se rozešla. Jelikož byli kluci šikovní, usadili se mi na zádech a já mohla přidat. Neběžela jsem s nimi, pouze jsem šla normální rychlostí. I tak to bylo rychlejší, než aby museli cupitat vedle mě. V lese nebo u vody si pak seslezou. Jak budou chtít. Teď jsem jenom chtěla rychlejší přesun do smečkového lesa.
Míjeli jsme naší malou tůňku. Úplně jsem nechtěla, aby kluci jako první vodu ochutnali tohle. Voda tady stála kdo ví jak dlouho. Dělaly se na ní řasy a nevypadala moc vábně. A než aby se mi tady pokadili, raději jsem chtěla najít vodu čistou. Protékající řeku, která se čistí o kamení a třeba budeme mít trochu štěstí a narazíme i na nějaké rybičky.
V hlavě jsem přemýšlela, k jaké vodě bych vlastně kluky měla vzít. Ke které řece? Potřebovala jsem protékající vodu, zároveň ale takovou, kde bude méně vody aby mi tam kluci opravdu nespadli.
Zatím co jsem kluky vezla na zádech, mohli se kochat výhledem z mého hřbetu a pošetřit sílu na dovádění u vody. Věděla jsem, že to pro ně bude zase něco nového. A určitě zábava. Doufala jsem, že budou mít přiměřený respekt. "Najdeme vodu a pak se vydáme opětovně najít tatínka ano?" Nechtěla jsem, aby byli dlouho od Etneyho. Jen náš les byl plný vlků a mě se tam teď vůbec nechtělo.

// Asgaar

Vypadalo to, jako by se mi Reonys snažil pozorumět. Vážně by mě zajímalo, jestli mě chápete zlatíčka. Ale oni teď byli jako houby. Nasávali informace. Potřebovala jsem, aby pochopili všechno a hned.
Na okamžik jsem se zamyslela. Nevnímala jsem co mi říkají. Tedy říkají, co vydávají za zvuky. A v momentě kdy jsem se podívala na Reonyse, zrovna ochutnával šťovík. Jeho výraz stál za to. Hlasitě jsem se rozesmála. “Promiň broučku, vypadáš rozkošně.“ A pak mi došlo. Oni chápou a pobírají to jak vypadá okolní svět… ale ani jeden ještě neviděli sami sebe. Zamyslela jsem se. Musím je vzít někdy k vodě. Aby se viděli… kdo vlastně jsou.
Kývla jsem hlavou. Crowley opakoval mé jedno slovo. “Členi. Jako celek jsme smečka… a jako jednotlivci, jsme členové smečky.“ I Crowley ochutnal šťovík. Ale jelikož byl chytrý, Nerozkousl šťovík úplně, když viděl můj a Reonysův výraz. Jenom napolovic. A v zápětí jej vyplivl.
Vrowleyho zaujala šištička. Pozorovala jsem ho, jak si s ní hraje. A v momentě, kdy kolem nás šiška prosvištěla kolem nás, jsem zpozorněla. Zhluboka jsem se nadechla. Crowley… zlatíčko.“ Začala jsem pomalu mluvit a chytla šišku. “Dávej pozor, můžeš zranit sebe nebo někoho v tvém okolí.“ Snažila jsem se vysvětlit situaci. Šišku jsem pustila, aby si s ní mohl dál hrát.
Kluky ale zaujala skála. Pro mě nebyla příliš velká, pro mě to musela být hora. Chlapci s mou pomocí vylezli na skalisko a já jenom trnula co se bude dít. Cítila jsem, jak mi pulzuje krev v žilách. Jak strachy stojím přikovaná k zemi.
Viděla jsem, jak zase letí ta šiška. Přísně jsem se podívala na Crowleyho. Ale nedokázala jsem mu nic říct. Nic co by ho nějak mohlo zarazit. Jenom jsem na něho koukala.

// Asgaar

Vlčata byla skvělá, ale já si potřebovala trošku oddychnout. Přesto se ke mně přidal Reonys. Tedy přidal. Snažil se přidat. Loudavým krokem jsem šla doslova jako šnek, zatím co jeho úsilí bylo děsivé. Moc jsem se raději jeho směrem nekoukala a když, usmívala jsem se. “Pojď broučku, maminka počká.“ Řekla jsem směrem k němu a pak zahlédla, jak se ke mně šine další vlče. Myslím, že teď si npěkně dlouho neodpočinu. Crowley se hnal za námi. Jrho pískot šel slyšet snad přes celý les. “Zlatíčko dávej na sebe pozor.“ Řekla jsem, když jsem viděla jak se nemotorně zamotává úplně do všeho, co tady bylo. Kdyby to šlo, pleskla bych se tlapkou po tváři, ale nechtěla jsem v nich vzbuzovat pocit, že něco dělají šptně. “Jste moc šikovní.“ Pochválila jsem se. Blížili jsme se k Elisinu údolí. Těšila jsem se, že je tam někde zaparkujum, že budou po cestě znavení a utahaní. Že mi dají pokoj. Ale jak to tak bývá, vlčata nedají už nikdy pokoj a já se pomalu smiřovala s tím, že si tam jednoduše neodpočinu a budou padat pomalu ale jistě otázky typu… co to je, na co to je… proč to je… budou jednoduše zvědaví. Hlasitě jsem si zívla. Crowley nás konečně dohnal. Společně s mými dvěma chlapečky jsem se ocitla v Elisině údkolí.
“Broučci, tohle je naše další smečkové území. Smečkové území je místo, kde se můžete pohybovat a budete v podstatě v bezpečí.“ I když jeden nikdy neví že? Rozhlédla jsem se kolem sebe. “Smečka je více vlků na jednom takovémhle území… máme členy, kteří by vás měli chránit, před nebezpečím. Za hranice smečky tam… kde neucítíte náš pach nesmíte… rozumíte mi?“ Podívala jsem se na ně. Jasně že mi nerozumí. Jsou na to ještě prostě moc malí.
Bylo jaro a tak kvetlo spousty a spousty květinek. Zrovna v Elisině údolí rostlo hodně bylin. “Vidíte tohle?“ Ukázala jsem na mladý rostoucí šťovík. “Zkuste to. Je to krásně kyselé.“ Urvala jsem si lístek a celá tlamička se mi pokroutila v kyselé grimase. “A tohle jsou fajn bylinky, když vás bolí žaludek.“ Bylinky co tady rostly teprve začínaly po zimě rašit. Avšak to na nich bylo nejlepší. Byly čerstvé, mladé a jendoduše skvělé. Urvala jsem si kousíček na chuť a taky aby žaludek dostal něco na trávení i jiného než maso nebo ovoce. Přesto jak málo jsem si toho urvala, cítila jsem se hned lépe. Možná to bylo placebo.
Mé kroky mířily k onomu našemu vyvýšenému místečku, aby si kluci mohli zkusit, vyšplhat na onen skalní útvar pod mým dohledem. Zhluboka jsem se nadechla. Oba dva syny jsem něžně oblízla po hlavičce a nasála tak jejich vůni. Ta se mi doslova zaryla do paměti. Nikdy tuhle vůni nezapomenu. Nádheně voněli. Oba dva měli svou specifickou vůni, avšak byla si podobná. “Miluju vás zlatíčka.“ Zašeptala jsem na ně s úsměvem. Cítila jsem se tady na tomto místě úplně vyklidněná.

Zmatek. Jedním slovem zmatek. Tak bych popsala svou situaci sebe s vlčaty venku. Že já je brala ven. No to byl nápad. Kalamita nad kalamity. Protočila jsem oči. Uslyšela jsem kničení některého z vlčat. Ale které to byl? Nejspíše Reonys. Podívala jsem se na něho, mnul si očíčko. A ve chvíli, kdy jsem chtěla zasáhnout, jsem uslyšela šišlání mého partnera. Naštvaně jsem se na něho podívala. “Etney mluv na ně normálně! Chceš aby takhle mluvili v dospělovsti?!“ Začala jsem krásné přivítání. V jeho patách byla Gee. A když řekl větu, že přivedl tetu na hlídání… naštvala jsem se. Zavrčela jsem směrem k těm dvoum. Ale vrčení patřilo vlastně Etneymu. “To jsou moje děti!“ Řekla jsem naštvaně. Fakt mě štval jen co přišel. Na tohle nemám nervy. Na druhous tranu, když už tady Etney byl, mohla jsem alespoň dvě vlčata hodit na jeho krk. “Potřebuju si trošku odpočinout… pohlídáš je?“ Řekla jsem uraženecky. A přitom pozvedla frňák vzhrůru. Rozešla jsem se směrem k hranicím. Čekala jsem, že se některé z vlčat ke mně nejspíše přidá. A proto jsem šla pomalu. Hodně pomalu. Šla jsem vlastně šnečím krokem. Děcka sice visela tátovi na krku, ale věřila jsem, že přinejmenším jedno se trhne a půjde za mnou.
Zastavila jsem se a podívala se na mou rodinku. “Zlatíčka, kdo jde s maminkou?“ Vybídla jsem ty malé broučky. Chtěla jsem zajít do Elisina údolí, ale nebyla jsem si jistá, jestli to zvládnou. Přinejhorším bych je vzala do zubů nebo na záda a odnesla si je tam sebou. Děti jsme měli nádherné. Sice mohli být sice barevní, čekala jsem, že se naše barvičky propojí více. Ale příroda to zařídila trošku jinak. Povzdechla jsem si. “Gee dej mi na ně pozor prosím.“ Zašeptala jsem směrem k ní. Věřila jsem, že ona to zvládne a omluví mé prvotní trošku podrážděné chování. Ikdyž jsem jí měla moc ráda a chtěla bych si s ní popovídat, potřebovala jsem se trošku protáhnout. Od porodu jsem se téměř nehýbala.

// Elisino údolí (Trošku se trhneme aby se to urychlilo. Ti pomalejší na hru se mnou :) )

// Úkryt

Pozorovala jsem jak si bratři pomáhají. Zlatíčka moje milované! Jste tak roztomilí. Usmívala jsem se na ně. Budou mít dobré srdíčka po nás. Uslyšela jsem písknutí. Nebo mě to tak přišlo. Nejspíše to bylo nějaké nadšení z něčeho, ale Bůh ví kdo ví z čeho.
Jakési protestné zamručení od Vivianne mě rozesmálo. “Zlatíčko venku se ti bude líbít.“ Olízla jsem jí přes tvář. Vlčata se snažila velice zajímavých způsobem dostat k východu. Nechala jsem je. Musí se naučit sami. Pozorovala jsem jejich krůčky. Nechtěla jsem, aby si ublížili ale uhlídat čtyři drobky bylo pro mě těžké. Oči jsem neměla všude ikdyž jsem se snažila.
Z úkrytové římsy jsem vlčata po jednotlivcích sundala v zoubkách. Byl to velký skok pro ně a bylo mi jasné, že se přinejmenším přizabijou, zmrzačí pokud z toho sami spadnou nebo skočí. Měla jsem o ně strach. Hrozně jsem se bála je tady vypustit. “Děti moje milované, držte se u mě. Les je velký a nebezpčený.“
Zhluboka jsem se nadechla. Možná to byl špatný nápad je vytáhnout ven, když jsem na ně sama. Když jsem viděla jak moc malí jsou a jak moc velké věci kolem nich jsou… začínala jsem panikařit. Přitom jsem se snažila abych veškeré nebezpečí viděla dřív, než se stane něco špatného. “Zlatíčka, tohle je půda. Pevná zem. Tohle kolem nás jsou stromy, říká se tomu les, když jich je na jednom místě hodně.“ Začínala jsem pomaloučku vysvětlovat a ukazovat.

Přemýšlela jsem co s malýma vymyslíme, než se tatínek vrátí. Reonys se přidal k nám. Ležel taky u mě s pohledem směrem k východu. Taky jsem těkla pohledem k východu. Tatínek se brzy vrátí. Přemýšlela jsem, jestli jej poznají. Jak ho mohou poznat, když v době kdy začínali otevírat očíčka a vnímat trošku něco okolo sebe se vydal pro potravu. Ale určitě jej poznají podle pachu. Přeci jen, kdo nevidí má lepší jiné smysly. Vivianne se nakonec k nám připojila taky. “Zlatíčka moje, nevypadáte, že by se vám chtělo úplně spinkat. A jelikož tady není tatínek s potravou, asi se jej vydáme ven hledat.“ Každé vlče jsem olízla po hlavičce. Vlčata nádherně voněla. “Vydáme se ven! Jdeme poznávat svět!“ Řekla jsem nadšeně a doufala, že chápou alespoň trošku co se jim snažím říct a jak velkés dělení tohle je. Že najednou nebude jenom chladná jeskyně. Že tam na ně čeká mnohem víc! Tráva a jehličí a listí! Bahno a voda a oheň! Všechny živly co jsou, vše.
Usmívala jsem se u toho. Postavila se a pomalými krůčky se rozešla směrem k východu. “Pojďte děti moje, půjdeme tatínkovi naproti.“ Vivianne se pomalým a šouravým krůčkem vydala směrem ke mně. Nebyla jsem si jistá, jak moc zvládnou cestu ven. Nejspíše zvládnou jenom cestu ven před úkryt a pak odpadnou. Ale zima končila a tak by venku nemusela být taková zima na přespání ani pro ně, kdyby potřebovali odpočinek. A budu tam já… hrdá matka!

//Asgaar