Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Les

Opouštěli jsme les. Byl to hrozně zvláštní pocit. Najednou jsme byli bez domova a sami. Sami s dětmi. Zhluboka jsem se nadechla. Co s námi jenom bude. Podívala jsem se na Etneyho. Ale my to zvládneme. Usmála jsem se na něho. Věřila jsem mu, že se postará o děti. I kdyby nevím co, on je silný vlk jak fyzicky tak duševně. Věděla jsem, že by neohrozil ani jedno naše dítě. Políbila jsem ho na tváři.
Pomalým krokem jsme vpluli na území, které patřilo stále Asgaaru. Ucítila jsem vůně naších dětí. Jsou tady a v pořádku se Sigym. Netrvalo nám to dlouho a našli jsme všechny. "Ahoj zlatíčka moje." Každému zvlášť jsem dala pusinku. Podívala jsem se na Sigyho a kývla mu hlavou s úsměvem. A v ten moment mě napadla myšlenka. To bude asi blbost. Chtěla jsem nechat Sigyho hlídat naše děti, než seženeme něco, kde se uchýlíme. "Nezlobili jste strýčka Sigyho?" Zeptala jsem se a pohledem přejela po jednotlivcích. Byla to spíše řečnická otázka. Podívala jsem se vážně na Sigyho. "Víš Sigy... lov dopadl trošku jinak než jsme čekali... asi tomu nebudeš věřit, ale s Etneyem jsme se dohodli, že opustíme Asgaar." Řekla jsem s mírným úsměvem a hlavu stočila na svého partnera.
"Chtěla jsem tě poprosit, jestli bys nám ještě nepohlídal děti... než... než najdeme něco, kde se uchýlíme. Ale do ničeho tě nenutím, jestli potřebuješ jít běž." Usmívala jsem se na něho, aby si nemyslel, že na něho tlačíme. S dětma nebo bez. Stejně se pro ně budeme muset vrátit. Posadila jsem se a pohledem kontrolovala, jestli jsou děti v pořádku. Bylo by to pro nás jednodušší. Byli bychom rychlejší a dořešili detaily. Přesto jsem respektovala, pokud by se Sigy rozhodl jinak. Už aby to bylo za námi.

A bylo to tady. Nastala ta situace, kdy jsem se podívala na Etneyho. A najednou to bylo venku. Ztěžka jsem polkla a bodlo mě u srdíčka. Tohle rozhodnutí bylo těžké. Ráda bych zůstala s Asgaaru, byl mým domovem poměrně dlouho. Zkousla jsem Elisu a to bylo asi to nejtěžší, co jsem mohla zkousnout. Jenže tohle byla pro nás tak velká překážka, že jsme nebyli schopní jí ani jeden akceptovat. Třeba se sem jednou vrátíme. Až tady nebudou určití vlci na určitých pozicích. Rozhlédla jsem se po lese, milovala jsem ho, voněl mi. Podívala jsem se zpět na Arcanuse, který nám poděkoval za služby pro les. Kývla jsem na něho s mírným úsměvem. "Arcanusi, právě proto, že chceme zachovat dobré rodinné vztahy odcházíme." Snažila jsem se mu vysvětlit, aby si nemyslel, že s nimi už nikdy nepromluvíme. "Najdeme děti, zeptáme se jich jestli půjdou s námi a pak... nebudeme zakazovat nikomu z rodiny ani dětem, aby se s vámi nadále stýkali." Tohle jsem určitě nechtěla, aby se rodina rozpadla úplně. Jen proto, že my máme jiný názor na vedení smečky.
Další jejich debatu jsem nekomentovala. Já byla na straně Etneyho a tohle byla debata mezi synem a otcem. Spíše jsem jenom tiše seděla a přemýšlela co budeme dělat. Jímala mě nejistota. Ale těšila jsem se na dobrodružství, které spolu teď budeme prožívat. "Miluju tenhle les a tobě děkuji za poskytnutí domova." Usmála jsem se na naší alfu. Teď už vlastně tak trochu bývalou alfu. "Pokud budeme mít možnost, rádi tě navštívíme." Arcanuse jsem měla moc ráda, byl to hodný a dobrý strejda. Jen už pomalu ale jistě stárnul a bohužel se ze smečky po odchodu Elisy začalo stávat něco, u čeho ani jeden s Etneyem nechceme být.
Vůbec jsem neřešila lov a náš podíl na mase, úplně jsem tuhle možnost zavrhla. Věděla jsem, že jsme dva silní a schopní lovci, co si uloví jinou kořist. Byl čas odejít. "Půjdeme pro děti za Sigym... Doufám, že pokud by se děti rozhodly zůstat s vámi, budou mít nad sebou opatrovatelskou tlapku v tobě." Hlesla jsem a koukala na vlka s upřímným pohledem. Doufala jsem, že veškerá zášť zůstane někde v hlubinách. Arcanusovi jsem věřila, ale těm jeho dvěma podvrtíkům ne a tak jsem doufala, že by nedopustil, aby si na nich vylívali zlost. Postavila jsem se. "Půjdeme?" Zeptala jsem se Etneyho a pomalým krokem vyrazila najít Sigyho.

// Ellisino údolí

// Etney

Na moje otázky mi Etney stroze odpověděl. Moc dobře věděl, že sami dva s dětma toho moc nenaděláme. Ale zvládli bychom to. Jsme dva dospělí a poměrně dobří lovci. Uživit rodinu by problém nebyl. Horší by byla ochrana vlčat, jenže ty taky nejsou už nejmenší. Je to tak těžké, tolik otázek... tak velké rozhodnutí. Co chceš dělat Etney... co budeme dělat. Povzdechla jsem si. "ŠŠŠŠŠ." Zvedla jsem tlapku a dala mu jí na tlamičku. Tohle všechno jsem věděla. Věděla jsem jak ho jeho rodina bere, jak se k němu staví. Snad se k tobě i Elisa chovala lépe. Pošklebek se mi na tváři objevil hned vzápětí, co jsem si na ní vzpomenula. Když jsem viděla, v jakém je stavu, postavila jsem se k němu čelem a ke zbytku smečky zády. "Víš co Etney... oznámíme odchod hned teď. Jen se s Arcanusem, tedy naší ALFOU..." řekla jsem co nejhlasitěji to šlo a otočila hlavu na černého velitele... "musíme dohodnout... domluvit na odchodu. Ano?" Nechtěla jsem, aby se ještě více trápil. Pohladila jsem ho po tváři tlapkou. Usmála jsem se, aby věděl, že naděje je tady vždy."Nerozumím tomu... všemu... ale to probereme jindy." Měla jsem na mysli jeho rodinu. Jeho bratry. Nechtěla jsem se v tom teď nimrat.
"Možná... ale to je nereálné, bych chtěla zůstat nějakou dobu tulák... ale jestli chceš, můžeme se porozhlédnout po okolí a zjistit, jak jsou na tom ostatní smečky. Myslím si, že celou rodinu nepřibere nikdo."
Uvolnila jsem mu cestu a s jasným rozhodnutím a snad tím nejtěžším rozhodnutím, jsme oba dva kráčeli k naší alfě.

// Pro zbytek smečky beru to tak že je po lovu a všichni už jsou u kořisti
Náš rozhovor nemohl nikdo slyšet. Přesto na nás museli všichni poznat, že je něco jinak, že se něco děje. Byla jsem nervózní. Přistoupili jsme k alfě. Podívala jsem se na Etneyho. Teď nebo nikdy. Chtěla jsem, aby to řekl on, pokud se opravdu rozhodl, tak jak se rozhodl. "Arcanusi... my bychom s tebou potřebovali mluvit." Ztěžka jsem polkla. Opravdu jsem cítila neskutečně moc, jak mi tělem proudí zvláštní energie, napětí a nervozita. Postavila jsem se blíže k Etneyovi. Abych cítila jeho teplo a stabilitu. To že to uslyší ostatní mi bylo jedno. Tady není co tajit. Okem jsem zkontrolovala bílého vlka. Musíš být řádně dobitý. Arcanus zrovna přežvykoval kořist. Asi nebyla nejvíce vhodná chvíle, ale na druhou stranu, je těžké ho ulovit a na chvíli si s ním promluvit. Teď jsem měla na mysli Arcanuse.

// For ETNEY

Podívala jsem se na Etneyho. Jak vůbec mohl pochybovat, že bych s ním nebyla? Jak? Problesklo mi v hlavě. "Jasně že ano, hlupáčku můj." Olízla jsem ho přes tvář. Etney zůstal stát a já taky. Pozorovala jsem souboj toho bílého vlka s muflonem. Tohle přinejmenším bolelo. Pomyslela jsem si, ale více to nekomentovala. Neměla jsem chuť řešit úrazy matlalů, co se hlásí do lovu. Počkat... tys ho poslala s Laurou. Ops... I tak jsem nad tím mávla tlapkou.
Etney zůstal stát na místě a já také. Přemýšlel, netušila jsem co se mu tak honí v hlavě, ale tak nějak jsem cítila, že to nebude nic hezkého. Jeho vnitřní boj musel být opravdu silný. To jak se k němu chovala rodina bylo... zavrtěla jsem hlavou. A v ten okamžik on promluvil. "Jak to myslíš? Že se... nechceš vrátit domů...?" Zůstala jsem vypleštěná a zaražená zároveň. Viděla jsem před sebou toho bílého jak se sbírá ze země. Arcanus se postará. Pohled jsem vrátila zpět na svého partnera. S otázkou v očích jsem na něm zůstala viset. Jsme doma... jak domů...? "Kašli na lov." Mávla jsem tlapkou směrem ke zbytku smečky. Jeho slova mě bodala u srce. Netušila jsem co mi chce přesně tímhle říct. Dlouho přemýšlel. Naše děti... počkej ty chceš odejít? "Etney, ty chceš opustit smečku?" Zeptala jsem se ho narovinu, protože jsem se pořád nemohla dobrat toho, co se mu honilo v hlavičce. Jestli nad tímhle přemýšlel, bylo to zásadní rozhodnutí. Nedokázala jsem si představit, že se máme sebrat i s vlčaty a opustit domov a zázemí. Co budeme dělat? Kam půjdeme? Která smečka příjme vlky i s vlčaty? Je nás hodně...V hlavě jsem měla děs a hrůzu. Ještě teď, když ta sopka.... a to... Najednou se mi to začínalo bortit. Nikdo nás nepříjme. Bez smečky být nemůžeme... né s dětmi. Koukala jsem na něho, jako by mi měl číst myšlenky.
Jenže... já si v ten moment uvědomovala, jak se musí cítit on. Jak těžké pro něho bude zůstat ve smečce, kde se necítí být oceněn, považován a brán takový jaký je. Zhluboka jsem se nadechla. A pomalu vypouštěla dech. "Já... Etney..." Začala jsem ze sebe koktat a žaludek měla úplně stažený. "Půjdeme s tebou, akorát to bude těžké... bude těžké najít domov pro nás všechny. Ale pokud se tak rozhodneš... jsme při tobě." Povzdechla jsem si. Děti na krku a bez domova... Ach jo, co ještě? Pohlédla jsem nahoru k nebi. Tohle bylo vážné rozhodnutí. A já ho vlastně nechala na něm. Protože jestli se tak rozhodne, bude nás mít všechny na krku. I když já se mu budu snažit pomáhat, ale ta nejtěžší věc by nás čekala... a to najít zázemí pro děti. Tohle bude ještě divoké. Ale chtěla jsem, aby věděl, že jsem při něm. Pomalým krokem jsem se rozešla ke zbytku smečky.

Stádo se pomalu rozpadalo. Kdo mohl utekl, kdo nestihl, byl v naších spárech. Zpomalovala jsem a vydýchávala se. Mé kroky mířily směrem k Etneymu. Potřebovala jsem s ním mluvit. "Etney?" Potřebovala jsem zjistit, jak moc špatně na tom je. Přestala jsem úplně řešit lov. Stejně to už bylo na lovcích. "Jsi v pořádku broučku?" Zeptala jsem se a přišla k němu. Neměla jsem namysli lov, nebo něco takového. Potřebovala jsem vědět, jak se cítí po tom, co se k němu jeho rodina zachovala opětovně špatně. Nechápala jsem, kde se to v těch vlcích bere. Proč ho pořád nemá někdo rád. Vždyť byl tak hodný a schopný vlk. Vážně jsem tomu nerozuměla. Povzdechla jsem si.
"Nevím čím sis to zasloužil, ale Etney, vždy budu na tvé straně. Chci abys to věděl." Kývla jsem hlavou. "Ať se děje se co děje." Já a děti budeme vždy s tebou. Teda doufám, že i děti. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla jsem moc ráda, že je Sigy odvedl a ony nebyly součástí toho dění, co následovalo.
Pohledem jsem zkontrolovala lovce. Vypadalo to, že lov se podařil. Pomalu jsme se k nim blížili. "Víš, moje rodina nebyla taky nikdy normální. My dva jsme silní jedinci, co mají svou hlavu a to se hold hodně vlkům nelíbí." Nevěděla jsem jak na tom je, nevěděla jsem co mu říct. Úplně jsem vypustila lov z hlavy. Najednou se to pro mě stalo podřadnou věcí. Cítila jsem z Etneyho, že ho hodně věcí štve. Otřela jsem se o něho. Zbývalo nám dojít možná patnáct metrů k zbytku smečky. Jestli mi něco potřeboval říct, měl pro to tu nejlepší příležitost.

Počkala jsem na potvrzení, zdali můžeme vyrazit na lov v sestavě, kterou jsem navrhovala. Nebylo by rozumné dělat jiné skupiny. Pouze bychom se rozhodili více, než jsme doteď byli. Snažila jsem se ignorovat všechno okolo. Vytěsnit přebytečné věci, poznámky, pohledy a úšklebky. Byla jsem lovkyní a i kdyby to měl být poslední lov pro Asgaar, hodlala jsem ho provést dobře. Tohle naplňovalo můj život. A bylo to. Role rozdány, vlci se pomalu začali rozdělovat. Podívala jsem se na Etneyho. "Zkus se soustředit. Naše role teď není zas tak těžká. Jen budeme držet stádo. Zůstaň na místě, kde ti ukážu. Já stádo obejdu." Olízla jsem po tváři svého milého. Chtěla jsem ho povzbudit. Aby věděl, že vždy budu stát při jeho boku, ať jeho rozhodnutí budou jakákoliv. "Nezapomeň, jsem vždy s tebou." Pohlédla jsem mu do očí a rozešla se. Věděla jsem, že teď bude hodně přemýšlet nad vším možným.
Etney mě následoval a já mu dala znamení, kde by měl zůstat přikotven a počkat na mě.
Já se vydala dál. Tiše jsem našlapovala až na jednu nepatrnou větvičku, která mi křupla pod tlapkou. Přikrčila jsem se a na místě ztuhla. Sakra taková blbá chyba! Větvička byla pod bordelem. Někteří členi stáda se sice ohlédli, ale nevěnovali mi pozornost. A já pokračovala v cestě. Když jsem byla na místě, chvíli jsem vyčkávala. Bylo prapodivné ticho. Vykoukla jsem. Sem tam jsem zahlédla kožich.
Zavřela jsem oči, zklidnila mysl a pak vystartovala. Podívala jsem se směrem na Etneyho, kde jsem chvíli stádo hnala. Teď, teď byl ten čas, aby vyrazil i on a stádo se stočilo směrem k našim čekajícím lovcům. Byli jsme od nich poměrně daleko, stádo drželo směr a vše hrálo tak jak mělo. Je to jenom na vás. Proběhla mi myšlenka v hlavě.

Nemesis jsem přešla bez mrknutí oka. Jó asi jsem jedním uchem zaslechla poznámku, ale nevěnovala jsem jí pozornost. Naopak Etney mu věnoval pozornost hned. Byla jsem ráda, že se mě zastal a stál na mě straně, ale více jsem toho šedivého nekomentovala. Cítila jsem, jak vzduch pomalu houstne. A to všechno bylo teprve před námi. Zavčasu nám Sigy pomohl, aby nabídl pomocnou bolavou tlapku. Podívala jsem se na něho a pak na své děti. "Samozřejmě, běžte se strýčkem. Ale poslouchejte na slovo ano?" Podotkla jsem a usmála se na něho. "Děkuji." Věnovala jsem vřelý pohled Sigymu. Moc nám teď pomohl. Nakonec to přeci jen k něčemu bylo. Utíkejte zlatíčka. Pohledem jsem se vrátila k alfě. Věděla jsem, že teď nastane problém. Etney se totiž začal vyjadřovat k onomu... obsazení smečkové hierarchie. Prvně jsem ztěžka polkla.
Ti dva se do sebe pustili. Etney musel říct to co měl na srdci. Plně jsem ho chápala. Věděla jsem o čem mluví. Pozorovala jsem ho v tichosti a nechala jim prostor, aby si vyměnili názor. Jenže poznámka od Arcanuse mě dostala. Zarazila jsem se, ohrnula tlamu nahoru. "Pleteš se, já nic nemusím. A rozhodně nebudu poslouchat nějakého usoplence, co mi nesahá ani po drápky na tlapkách." Dodala jsem pichlavou poznámku. "Tebe jako alfu respektuji a vážím si tě." Dodala jsem s vážností v hlase. Ale nemohl po mě chtít, abych poslouchala děcko, co sotva dosáhlo trošku dospělého věku. "Bohužel, my s Etneym nikdy nebudeme dostatečně hloupí na to, abychom poslouchali přesně a doslovně co nám kdo říká." Pokrčila jsem ramínky a podívala se na svého milého, který mi právě šeptal do ouška, že by chtěl odejít. Kývla jsem hlavou a podívala jsem se na něho. "Rozumím ti. Stojím při tobě." Řekla jsem jemu a opětovala mu přitulení.
A slova, která uzavírala tohle téma byla jasná. Alfa byla pouze jedna. Arcanus. "Více se k tomu asi teď vyjadřovat nebudeme... jdeme na lov... měli bychom být koncentrovaní... my si pak s Etneym přebereme co a jak." Dodala jsem, aby si uvědomil i Arcanus, že to že jsme ve smečce je naše volba. Členů si má smečka vážit, né se k nim chovat jako k odpadu. Švihla jsem naštvaně ocasem.
Dorazila Laura. "Ahoj Lauro." Pozdravila jsem jí dosti nabroušeně. V ten moment dorazil ještě bílý vlk. Z jeho chování se mi chtělo blít. Pane? A ty jsi jako co? Pysky jsem otočila směrem do nebes a pak se znechuceně podívala na Etneyho. Myslím, že je čas zlato. Tady dopadaly poslední zrníčka písku. Zavrtěla jsem hlavou, abych se vzpamatovala. Byla jsem neskutečně naštvaná.
Samotný lov.
"Jdeme." Zvedla jsem se a vyrazila. Najít stádo není těžké, obzvláště v tomto lese. Jenže les byl dost rozsáhlý a tak nás čekal kus cesty. Chvíli trvalo, než jsme se dostali z jedné strany lesa na druhou. Ale našli jsme. Po cestě mi přišlo, že je trapné ticho. Potřebovala jsem své pocity teď potlačit, abych byla schopná doladit lov pro smečku. Zhluboka jsem se nadechla. "Takže...nebude moudré se teď míchat... já zůstanu s Etneyem. Budeme naháněči. Lauru bych poslala s tím bílým. Zkusí společně skolit jeden kus." Kývla jsem hlavou na Lauru. Věřila jsem jí. Byla dobrá lovkyně. Já byla sice v kondici, ale nevěřila jsem si natolik po porodu, abych se vrhala na skolení zvěře. Několikrát jsem byla s Laurou na lovu a věděla jsem, že je na ní spoleh, i když měla v tomhle nižší sebevědomí. "Arcanusi ty zůstaneš s tím... šedým." Podívala jsem se na šedivého. "Společně zkusíte druhý kus." Podívala jsem se na alfu, jestli souhlasí. Tohle byl můj návrh situace. Stádo bylo kousíček od nás. Jakmile dostaneme svolení, zaujmeme pozice s Etneyem a budeme stádo hnát směrem, který bude zapotřebí. Teď jsem vypustila cokoliv jiného stranou. Řešila jsem lov, nic jiného mi v hlavě teď neproudilo.

Sigy se o zranění nejspíše moc vybavovat nechtěl. Stručně a krátce mi sdělil, že jeho tlapka je po nehodě a tím to vlastně stačí. Co víc by mi taky měl povídat že? Trošku mě to mrzelo. Mě co se týkalo rodiny zajímalo snad všechno. Hlavně to, co se týkalo mých sourozenců. Byli pro mě moc důležití. Z těch všech jsem vídávala jenom Sigyho a na mě to působilo, jako by mu to vůbec nedoházelo.
Zbytek cesty jsem šla mlčky. Stejně jsme byli kousíček od skupinky. Ale jemné zklamání na mě šlo vidět. "Čáu... Ahoj... Zlatíčka moje." Pozdravila jsem vlky, které jsem tolik neznala, pak pohledem přejela na Arcanuse a Etneyho a nakonec jsem zabořila hlavu ke svým dětem. Ciri se ke mě rozběhla a já ji pořádně objala. Dala jsem jí pusinku na čelo, tak jako Reonysovi, hned po té, co se Ciri ode mě trošku vzdálila. Jako bych viděla v Ciri kus sebe. Hrdě se představila a jasně dala najevo, kdo je tady budoucí královnou všeho živého i neživého. Koutky mi zacukaly do úsměvu. "Děti tohle je strejda Sigy, je to můj bráška." Dodala jsem, aby se snad nebály. Ale Ciri nevypadala na to, že by se schovávala někde se staženým ocáskem a Reonys si Sigyho snad do poslední chvíle nevšiml.

Etney
Přistoupila jsem k Etneymu. Ten na mě začal chrlit otázky a tak jsem mu tlapkou chytla tlamičku. "Taky se bojím... mám strach o děti. Sopka je velice nebezpečné místo, které může zničit všechno." Můj strach a beznaděj se odrážela v mých očích. Jak bychom mohli chránit děti, když sopka dokáže během vteřiny zničit veškerý život. Úplně se mi naježily chlupy na zádech a přitom jsem svůj pohled směřovala na šedého vlka, který tedy alespoň za mě se nějak moc neprojevoval.
Zavrtěla jsem hlavou. Crowleyho jsem nenašla. Nevím kde ten capart pobíhal! A vážně mě to začínalo štvát. Hromy a blesky se mi proháněly hlavou. "I Vivianne?!" Zeptala jsem se a přitom zněla hodně zaskočeně. "Tohle se mi vůbec nelíbí. Musíme si s dětma pořádně promluvit." Řekla jsem Etneymu a myslela to smrtelně vážně. Ještě byli až moc malí na to, aby se takhle sami někde potulovali. Bylo mi jasné, že nejsou úplně sami a ujal se jich nějaký člen. Ale i členové by měli mít rozum a trošku zvážit, jak moc jsou vlčata připravena na nějaké toulky mimo les a kdy už je to opravdu přehnané a měly by se vrátit k rodičům. Jenže to bychom museli mít normální členy, kteří občas použijí hlavu. Zavrtěla jsem tou svou. Tohle mi hlava nebrala.

Když Arcanus začal s proslovem, posadila jsem se. Potřeboval nám sdělit nějaké informace a tak jsem musela přestat řešit svou rodinu a místo toho řešit jinačí věci. Krátce jsem se podívala na Etneyho, pohladila ho po tváři a pak pozornost věnovala alfě. Zrovna mluvil o druhé alfě. Vypoulila jsem oči a pootevřela tlamku. My máme druhou... alfu? Ty sis našel... partnerku? Po Elise? Ale když jsem uslyšela jméno, chvíli jsem na něho koukala a pak se začala smát. "Hahaaa." Vydala jsem ze sebe od srdce. "To byl dobrý vtip." Smála jsem se asi jediná a v moment, kdy se všichni tvářili vážně...jsem si začínala uvědomovat, že tohle asi vtip nebude. S trapným odkašláním jsem skončila svůj smích. "Jak může být Sionn alfa?" Podívala jsem se na Etneyho. Tohle pro něho musela být další jobovní zpráva. Když Arcanus oznámil betu, vykoukla jsem zpoza Etneyho na šedivého. "Cože?" Ohrnula jsem čumák směre do výšin. Typické mé povýšenecké chování. Otočila jsem hlavu znovu na Etneyho. "Nemůžu poslouchat Sionna a tohohle divňouše." Zašeptala jsem k němu, ale možná to slyšelo vícero vlků. Sionn byl o hodně mladší vlk. Viděla jsem ho vyrůstat, je to vlk, kterého mám zařazeného někde úplně jinde. Alfou pro mě zůstával pouze Arcanus. Mělajsem ho ráda a chápala jsem, že asi potřebuje pomoct... ale nemohl očekávat, že tohle přijmeme všichni jako nejvíc dobrou zprávu.
Co se týkalo sdělení lovu, bylo jasné, že půjdu. Byla jsem lovcem a sic jsem poslední dobou na to neměla tolik času, protože rodina... když bylo zapotřebí, svou roli jsem dokázala obhájit. Je to vlastně první velký lov od mého porodu. "Na mě se můžeš spolehnout." Usmála jsem se na svou alfu a jemně pokynula hlavou, aby se mohli vyjádřit ostatní. Úplně jsem neočekávala, že by se připojil i Etney s našimi potomky.

Nechtěla jsem nechat naší alfu moc dlouho čekat. Popravdě jsem Arcanuse neviděla... jak je rok dlouhý a tak jsem byla moc ráda, když Sigy kývl na mou nabídku. "Komu by to vadilo." Švihla jsem tlapkou do prázdna a přitom se na něho usmála od ucha k uchu. Arcanus ho měl rád a Sigy naopak jeho. Myslím... jasně že se mají rádi. Nikdy o něm nemluvil ošklivě. Švihla jsem ocáskem. "je to možné. Pokud s nimi Etney nemá jiné plány. Jakože plány vzít je mimo smečku. Aby poznávali svět. Je hodně míst, které jim chce Etney ukázat." Pousmála jsem se. Nikdy bych neřekla, že my dva budeme rodiče a nikdy bych neřekla, že Etney bude tak dobrý táta. Hodně mě překvapil a popravdě? Já byla moc ráda.
"Pojď půjdeme, abychom nepřišli mezi posledníma a ještě nedostali za uši." Zasmála jsem se. I když volání bylo naléhavé určitě příjde několik opozdilců po nás. Až pak najednou mě Sigy upozornil na jeho bolavou tlapku. Zarazila jsem se a veškerou svou pozornost otočila vlastně k němu. "Co se ti stalo? Co máš s tlapkou?" Matně jsem se snažila si vybavit ve své hlavě, jestli jsem ho viděla pajdat. A nejspíše ano, ale byla jsem tak mimo z toho že přišel, a že jsem se mohla pochlubit tím vším, že jsem to nejspíše zazdila. Promiň bráško. Sklonila jsem hlavu k jeho tlapce a začala mu do ní jemně šprtat, jako by to snad mělo pomoct nebo co. "Půjdeme pomalu ano?" Řekla jsem mu a přitom mu aktuálně věnovala veškerou svou pozornost.
Rozešla jsem se velmi pomalým krokem směrem, odkud přicházelo volání mé alfy. Olízla jsem si čumák a pozorovala neustála Sigyho. Zranění tlapy nebylo nikdy dobré. Jak můžeš lovit? Ještě že jsi ve smečce, která ti určitě pomůže k sehnání papání. Být tulákem, dlouho by nepřežil, obzvláště pokud je to zranění vážné.
Cesta mi připadala jako by trvala celou věčnost. Přitom jsme nebyli zase tak daleko. Už z dálky jsem volala na černo černý kožíšek v bílými znaky. "Už jdemeeee." Zahlédla jsem snad Etneyho, ale na tu dálku jsem si jistá nebyla, jelikož byl v zákrytu. Arcanuse jsem poznala hned. Velký černý a mohutný vlk. Švihla jsem ocáskem a pořád kontrolovala Sigyho, jestli tohle tempo je adekvátní k jeho zranění. "Myslím, že dneska budeš mít štěstí... vypadá to, že u Arcanuse je Etney i s našimi malými." Řekla jsem nadšeně. I když jsem poznala Ciri a Reonyse. Zbytek nejspíše ještě někde pobíhal v lese, nebo se toulali s jinými členy smečky. Vlčí Bože, vy tak rychle rostete. Řekla jsem si ve své mysli a přitom pohledem visela na dětech. Viděla jsem ještě jeden šedý kožíšek ale tomu jsem nevěnovala zatím pozornost. To je kdo? Na tu dálku jsem nedokázala přesně určit o koho se jedná. Zároveň jsem si všimla malé šmouhy u Arcanuse. To vypadá jako... ne nevím co to je.

// Připojujeme se k Arcanusovi

Kývla jsem hlavou. "Myslím, že vlčata jsou teď pro něj dost velké rozptýlení." Byla jsem za to moc ráda. Veškerá jeho energie teď směřovala tam. A já byla moc ráda. O děti se staral moc hezky. A já byla moc ráda, že jsem si vybrala za partnera zrovna jeho.
Stále jsem však byla špatná z toho, jak se vůči Etneymu zachovala jeho rodina. Ale nad tím jsem teď mávla tlapkou. Nechtěla jsem se v tom více nimrat. Sigy mi sdělil velice stroze o svých potomcích. Pozvedla jsem hlavu, přimhouřila oči a koukala se na něj mlčky. Bráško... sice se snažíš být silný, ale já vím, že tam kdesi hluboko, tě to sžírá. A vlastně jsem ani netušila jak se teď může cítit. Věděla jsem, že jednou budu v jeho kůži, že mé děti budou putovat a já budu marně doufat, že svou životní cestu zvládnou v pořádku.
Škubla jsem sebou, když jsem uslyšela zavytí. Bylo to vytí naší alfy. Podívala jsem se na Sigyho. "Arcanus svolává smečku... půjdeš se mnou?" Zeptala jsem se svého bráchy. Mohla jsem ho nechat tady, zároveň mohl jít se mnou a pozdravit strýce. Arcanus by ho z lesa určitě jen tak nevyhodil, kdybych ho tady nechala. Měl ho rád.
Podívala jsem se na svého bráchu. "Přijdeš mi ztrápený, jsi v pořádku?" Zeptala jsem se narovinu.

// Ještě jednou se moc omlouvám za zdržení
//K lovu se připojím kdyžtak v dalších postu, každopádně jdu takyy

Ráda jsem se bavila o své rodině. Mohla jsem se chlubit. A já se moc ráda chlubila svým výtvorem. Nebo teda naším. Etney se taky snažil. Sice skoro nic moc neudělal, ale byl mi nablízku. Jenom jsem ho chtěla zabít, ale... i tak byl pořád u mě. Nebýt tam těch úchylných čumilů... mohl být ten porod fajn Přemýšlela jsem a znova a znova se mi hlavou honil scénář porodu. Bylo to všechno tak... rychlé. "Roste to jako bys to zaléval vodou. Vsadím se, že teď co jsem je neviděla pár dnů, budou zase o dost větší!" Řekla jsem nadšeně a pak si uvědomila, že bych takové nadšení mít neměla. Že tohle bude každý den celý den a za chvíli budou moje děti vlastně velké a než se naděju, budou chtít mít vlastní život někde úplně jinde. Bodlo mě u srdce, ale zároveň jsem si uvědomovala, že jsme se s Etneyem bavili... ani jeden nechceme našim dětem bránit v tom, co chtějí prožívat a jak si chtějí svůj život žít. Budou si ho řídit a korigovat sami. Povzdechla jsem si u toho.
Sopka mě opravdu rozhodila. Tohle se mi vůbec nelíbilo. A v momentě kdy zmínil Elisu jsem se na něho podívala a tak nějak... to vlastně vyplynulo samo. Stáli jsme u její sochy, já zrovna řekla to co jsem řekla a... připitoměle jsem koukala na Sigyho. Podívala jsem se na sochu. "Byla to ráda pro smečku... Etneymu to ani nikdo neřekl... popravdě mě štve, že mu to jeho vlastní táta neoznámil a to měli dost příležitostí..." Sklopila jsem zrak. Vážně mě to mrzelo. Vlastně se to dozvěděl ode mě. Švihla jsem naštvaně ocáskem. "Ty víš jaký vztah jsem s ní měla... dříve jsem jí opravdu neměla hodně ráda, ale... poslední dobou mi vlastně nevadila a respektovala jsem jí jako svou alfu." Prohlížela jsem si sochu. Tak nějak jsem se zamyslela nad tím vším. Sigy jí taky nikdy moc neměl rád, co jsem si teda pamatovala já, ale tohle nepřál žádný vlk nikomu. Vím, že Etney je z toho hodně špatný, ale má teď vlastní děti a kvůli ním se snaží.
"Etney je v lese s dětma, kdyby jsi je chtěl vidět." Pousmála jsem se. Dala jsem mu možnost, porozhlédnout se po lese a najít moje výplodky. "Sigy... ty... ty ještě nemáš děti?" Zeptala jsem se na rovinu. I když to mohla být otázka hodně na tělo... chtěla jsem to vědět. Neseděl mi na tak velkého samotáře, jakým se neustále tvářil být.

// Jedu zítra fuč, odepsat budu moct až v úterý. Manipulace povolena případně se klidně odpoj :)

Trošku mě překvapila reakce nereakce Sigyho na mou rodinu. Cože? Jak to že neskáčeš metr vysoko radostí? Jak to, že neoceňuješ můj výkon? Podívala jsem se na své propadlé a pohublé bříško. Jak to, že neoceňuješ to, že stále vypadám tak dobře a porod na mě nejde poznat? Trošku mě to zamrzelo. Ale pořád to byl jenom vlk, který asi nebyl dostatečně všímavý. Mávla jsem nad tím ocáskem a nechala to být. Mám tu nejlepší rodinu. Etney je ten nejlepší partner a bohužel holt hodně vlků nám závidí. Né že by tam patřil i Sigy, ale opravdu jsem netušila, proč neocenil naše úsilí a snahu, co jsme s Etneyem měli. Naše děti byly ty nejlepší, co kdy mohly vzniknout.
Sigy to trošku zachránil další otázkou. Zajímal se o mladé a chtěl je vidět. "Jasně že jo, jsou tady v lese a možná někteří už trajdají s členy po světe." Dodala jsem nadšeně, protože mě potěšilo, že se zajímá. Chce vidět moje děti. A naše děti byly TOP!
Když mi povídal, jak se tady octl, koukala jsem na něho a zamrkala víčky. Ahá? Proběhlo mi v hlavě. Byl jsi doma a najednou to udělalo puff. Zkroutila jsem tlamku do údivu. "Sopka se probudila?" Zeptala jsem se zděšeně. Tohle mě děsilo. Najednou to neohrožovalo jenom mě, ale taky mou rodinu, moje děti.
Na tátu jsem jenom kývla hlavou. Ta jeho coura a couravá mrňata ble fůj. "Tramtada...dá." Řekla jsem spíše smutně. Stáli jsme u sochy Elisy. "Elisa je..." Ukázala jsem tlapkou nahoru a pak dolů. Někde tam. Vlastně mi to nedělalo takovou radost, jakou jsem myslela, že mi to udělá. "Nebo spíš, Elisa není..." Podívala jsem se na sochu.

Můj obličej se zkroutil do úsměvu. Lichotky jsem milovala a Sigy vždy věděl co říct. Já vím, jsem prostě nejlepší díky. Proběhlo mi v hlavě. Chtěla jsem mu říct tu samou větu. "Ty taky vypadáš... dobře." Řekla jsem a přitom si ho změřila pohledem. Vlastně na něm šly vidět jakési šrámy života. Ale do toho jsem zabředávat úplně nechtěla. Nechtěla jsem se bavit o strastech a špatných věcech.
"Ty jsi léčitel?" Řekla jsem překvapeně. Koukla jsem se na něho znovu a celého si ho změřila. "To jsem ráda že se ti... daří." Řekla jsem váhavě. Nepůsobil zase tak moc šťastně a brutálně spokojeně, jako bych asi čekala, že bude. "Já jsem pořád lovcem... a stále mám za partnera Etneyho... myslím, že jsi ho se mnou viděl. A taky máme společně... máme... máme čtyři vlčátka." Usmála jsem se nad tou myšlenkou. Hřála mě u srdce. "Mám svou rodinu a aktuálně jsem asi nejvíce spokojená, co jsem kdy byla ve svém životě." Hloubala jsem nad tou myšlenkou a přemýšlela. Ne nikdy jsem více spokojenější nebyla. "Přišel jsi za mnou, nebo byl tvůj účel jiný?" Zeptala jsem se narovinu a přimhouřila na něho oči. Zajímalo mě, co má vlastně zalubem. Pak mě napadla hned myšlenka. Určitě nevěděl, že máme jenom jednu alfu. Arcanuse. Zvažovala jsem, jestli mu to říct, nebo ne. Jestli se podělit o tuto informaci, která byla pro hodně vlků, kteří jí znalo poměrně dobrou zprávou. A nebo raději pomlčet. Ale já se rozhodla mluvit. "Chceš něco vidět?" Zeptala jsem se a pousmála se na něho. Přesto, že tohle dobrá zpráva nebyla, chtěla jsem mu ukázat Elisu. "Pojď se mnou." Vybídla jsem ho, zvedla se a vykročila směrem, kde jsem věděla, že najdeme sochu Elisy. Olízla jsem si čumák. Chvíli jsme šli zticha. Nikdo nic neřekl. Jako bychom oba dva dumali nad něčím, co nebylo vyřčeno. Jako bychom hledali odpovědi ve svých hlavách.
"Tátu jsi neviděl?" Zeptala jsem se a to ticho rozsekla. Viděla jsem ho ještě před porodem, ale to už byla taky nějaká doba. A mě popravdě zajímalo, jak se má. Jestli je pořád takový jaký byl, nebo jej sžírají mravenci.

Sny byly divoké. Nedávaly moc smysl. Byly zvláštní a ve mě vyvolávaly akorát tak obavy, pocit strachu a nervozitu. Trhla jsem sebou, když jsem se probudila. Nebo lépe řečeno cosi mě probudilo. Něčí smích. Zvedla jsem hlavu a tiše poslouchala. Asi se mi to zdálo. Proběhlo mi v hlavě a přitom jsem jí zpět položila na tlapky.
Avšak ozvalo se zavytí, nebo se to tomu mělo podobat. Opětovně jsem škubnutím zvedla hlavu. Hlas mi byl velice povědomý. Že by to byl... že by se přišel podívat...? Pomalu a opatrně jsem vstala. Vlk nebyl daleko. Rozešla jsem se váhavým krokem. Vlk mohl být ode mě asi dvacet metrů. Tohle nebyla moje práce. Já neměla obrážet hranice, ALE... já ten hlas znala!
Rozešla jsem se o něco sebejistěji a po chviličce uviděla hnědý kožich. Sigy?
Přimhouřila jsem oči. Byl to on. Stál tady a usmíval se nebo snad ještě pořád smál. "Sigy..." Oslovila jsem ho a nechala mu chvíli prostor aby se zorientoval. Byl ke mě zády. Byla jsem jiným vlkem, než mě doposud znal. Sice jsem nedávno porodila prcky, ale na mém těle nebylo nic znát. Jen roli jsem měla jinou. Stala se ze mě matka. Narovnala jsem se pyšně a přišla k němu blíže. Usmála jsem se na něho velice vřelým a přívětivým úsměvem. Jeho jsem vždy moc ráda viděla. "Tak ráda tě vidím brácho." Dala jsem mu letmou pusu na tvář. On mě chodil navštěvovat pravidelně, celkově svou rodinu. Byla jsem moc ráda, že si mě vždy našel a udělal si alespoň chvíli času i pro mě. Vždy mi to dodalo energii.
Nechala jsem mu prostor a postavila se kousíček od něho. Prohlédla jsem si ho. "Jsi v pořádku? Máš se... dobře?" Nepůsobil na mě dvakrát dobrým dojmem, že je s ním vše oka. Znovu jsem si ho prohlédla a přemýšlela, kde se tenhle pardál pořád potuluje. Naposledy jsme se nejspíše viděli v močálech, kde měla smečku Skylieth. Ale když jsem močály procházela posledně, abych za ním zašla, nebyl tam on, ani smečka. Povzdechla jsem si a doufala, že je to pořád starý dobrý Sigy. A co táta? Nevíš co táta? A ta jeho povedená, divná família? A co tvoje... kamarádka nebo tak trošku víc kamarádka co se u tebe držela? V hlavě mi jely otázky, které nebyly vyřčeny a já ho nechtěla hned zahltit. A tak jsem raději vyčkávala, co z něho vlastně vyleze. S čím se pochlubí sám, co mi oznámí a na co se budu muset doptat a páčit to snad z něho. A sourozenci? Neviděl jsi někoho dalšího? U téhle myšlenky mě jemně bodlo u srdce. Tak ráda bych viděla Amelis a ty dva další blázny... bylo mi po nich smutno. Jenže jsem měla špatné tušení, že to s nimi nejspíše dobře nedopadlo. Amelis jsem naposledy viděla kdysi dávno tady v Asgaaru. Byla členkou ještě přede mnou. Smutně jsem si povzdechla.

// Jak jsem psala, dnes odjíždím, vracím se v neděli. Nejdříve odepsat budu moct v pondělí. Avšak, kdyby se našel někdo na hru, normálně mě přeskakujte. Pro rodinu (Etňa + děti) a Sigyho manipulace povolena.

// tradičně na lov by šla i Lucy. Časově mi to je jedno, pouze prodloužený víkend v srpnu 12-15.8 jsem mimo a 18-21.8 nebo jak to vychází takže byste teoreticky přeskočili pokud by se stíhalo velké tempo